File size: 88,644 Bytes
c69be57 |
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363 364 365 366 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378 379 380 381 382 383 384 385 386 387 388 389 390 391 392 393 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 405 406 407 408 409 410 411 412 413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 436 437 438 439 440 441 442 443 444 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 456 457 458 459 460 461 462 463 464 465 466 467 468 469 470 471 472 473 474 475 476 477 478 479 480 481 482 483 484 485 486 487 488 489 490 491 492 493 494 495 496 497 498 499 500 501 502 503 504 505 506 507 508 509 510 511 512 513 514 515 516 517 518 519 520 521 522 523 524 525 526 527 528 529 530 531 532 533 534 535 536 537 538 539 540 541 542 543 544 545 546 547 548 549 550 551 552 553 554 555 556 557 558 559 560 561 562 563 564 565 566 567 568 569 570 571 572 573 574 575 576 577 578 579 580 581 582 583 584 585 586 587 588 589 590 591 592 593 594 595 596 597 598 599 600 601 602 603 604 605 606 607 608 609 610 611 612 613 614 615 616 617 618 619 620 621 622 623 624 625 626 627 628 629 630 631 632 633 634 635 636 637 638 639 640 641 642 643 644 645 646 647 648 649 650 651 652 653 654 655 656 657 658 659 660 661 662 663 664 665 666 667 668 669 670 671 672 673 674 675 676 677 678 679 680 681 682 683 684 685 686 687 688 689 690 691 692 693 694 695 696 697 698 699 700 701 702 703 704 705 706 707 708 709 710 711 712 713 714 715 716 717 718 719 720 721 722 723 724 725 726 727 728 729 730 731 732 733 734 735 736 737 738 739 740 741 742 743 744 745 746 747 748 749 750 751 752 753 754 755 756 757 758 759 760 761 762 763 764 765 766 767 768 769 770 771 772 773 774 775 776 777 778 779 780 781 782 783 784 785 786 787 788 789 790 791 792 793 794 795 796 797 798 799 800 801 802 803 804 805 806 807 808 809 810 811 812 813 814 815 816 817 818 819 820 821 822 823 824 825 826 827 828 829 830 831 832 833 834 835 836 837 838 839 840 841 842 843 844 845 846 847 848 849 850 851 852 853 854 855 856 857 858 859 860 861 862 863 864 865 866 867 868 869 870 871 872 873 874 875 876 877 878 879 880 881 882 883 884 885 886 887 888 889 890 891 892 893 894 895 896 897 898 899 900 901 902 903 904 905 906 907 908 909 910 911 912 913 914 915 916 917 918 919 920 921 922 923 924 925 926 927 928 929 930 931 932 933 934 935 936 937 938 939 940 941 942 943 944 945 946 947 948 949 950 951 952 953 954 955 956 957 958 959 960 961 962 963 964 965 966 967 968 969 970 971 972 973 974 975 976 977 978 979 980 981 982 983 984 985 986 987 988 989 990 991 992 993 994 995 996 997 998 999 1000 1001 1002 1003 1004 1005 1006 1007 1008 1009 1010 1011 1012 1013 1014 1015 1016 1017 1018 1019 1020 1021 1022 1023 1024 1025 1026 1027 1028 1029 1030 1031 1032 1033 1034 1035 1036 1037 1038 1039 1040 1041 1042 1043 1044 1045 1046 1047 1048 1049 1050 1051 1052 1053 1054 1055 1056 1057 1058 1059 1060 1061 1062 1063 1064 1065 1066 1067 1068 1069 1070 1071 1072 1073 1074 1075 1076 1077 1078 1079 1080 1081 1082 1083 1084 1085 1086 1087 1088 1089 1090 1091 1092 1093 1094 1095 1096 1097 1098 1099 1100 1101 1102 1103 1104 1105 1106 1107 1108 1109 1110 1111 1112 1113 1114 1115 1116 1117 1118 1119 1120 1121 1122 1123 1124 1125 1126 1127 1128 1129 1130 1131 1132 1133 1134 1135 1136 1137 1138 1139 1140 1141 1142 1143 1144 1145 1146 1147 1148 1149 1150 1151 1152 1153 1154 1155 1156 1157 1158 1159 1160 1161 1162 1163 1164 1165 1166 1167 1168 1169 1170 1171 1172 1173 1174 1175 1176 1177 1178 1179 1180 1181 1182 1183 1184 1185 1186 1187 1188 1189 1190 1191 1192 1193 1194 1195 1196 1197 1198 1199 1200 1201 1202 1203 1204 1205 1206 1207 1208 1209 1210 1211 1212 1213 1214 1215 1216 1217 1218 1219 1220 1221 1222 1223 1224 1225 1226 1227 1228 1229 1230 1231 1232 1233 1234 1235 1236 1237 1238 1239 1240 1241 1242 |
Všimla jsem si, že pokoj je zaplněný květinami, zřejmě k téhle dívce každý nějaké přinesl - a podle toho k ní musela chodit spousta lidí. Daly jsme se do řeči. Jestli si představujete, že mluvila nějakým kazatelským tónem nebo vemlouvavým hlasem, kdepak. Mluvila, jako kdyby byla mou kamarádkou z diskotéky, smála se každou chvíli - to bylo zvláštní, stále vyhledávala nějaký veselý rys na tom, o čem jsme mluvily, i když to vůbec veselé zdánlivě nebylo. Tím smíchem ale dodávala každému jevu nějaký snesitelnější smysl. A odjel jsem. Víte - a to je třeba říct - byl jsem v té době ve zlé osobní situaci, není třeba ji popisovat. Ale tohle setkání se zachráněným kotětem mi dodalo sílu. Představte si, že to kotě hodili do vody přesně tak, aby je proud vynesl pod rameno bagru, který nakládal písek. Že ho naložili na vůz tak, aby se pískem neudusilo, a že se při transportu krabice prorazila, aby mohlo vyběhnout. Představte si: já přijel z daleké země a zastavil se zrovna u toho stavení. Zajímal jsem se, proč dítě pláče. A tam jsem mu vypravovala, jak kdysi dávno - hodně dávno - dokud jsem byla mladá - jsem lovila ty rudohnědé chlupaté mamuty s třímetrovými kly.. Poslouchal a tváře mu svítily obdivným nadšením... A když jsem mu nakonec svěřila, že jsem mamuty nelovila, že mu jen tak povídám příběhy, nebyl zklamaný, děti mají fantazii stejně rády jako skutečnost, mívají ve zvyku přece obě zaměňovat. Jistě jsem u něj stoupla v ceně. O tohle jde: neurazit se. Umím si představit řadu svých přítelkyň, které by se urazily, kdyby je jejich vnuk o něco podobného požádal. Cítily by se zahanbené a směšné. Byla válka. V té válce zabili jednoho pána. Tatínka. Dítě chápe, že tím jediným výstřelem, který zahlédlo v televizi, nebo o kterém zaslechlo vyprávět, zanikl celý svět. Proč? Proč zanikl? Neumíme na to rozumně odpovědět, to dětské žasnutí je tak logické a objevné. "Tatínku, víš, že Honzovi odešla maminka?" Vím to. Co na to říct. Kývnu. "A on dnes ve školce tolik plakal," žaluje dítě. Mlčím. Dítě ke mně obrací veliké užaslé oči, jako by v jeho dnešní zkušenosti byly vměstnány všechny tragedie světa. Desetileté dítě se diví úžasu tříletého: "Rozvedli se." Zvedl jsem se a prošel kolem řeky a práce mi opravdu šla líp. Vyráběl jsem právě podklady pro uměleckou reprodukci obrazu jarní krajiny a mistr asi usoudil, že abych barvy vystihl, musím jarní krajinu vidět. Rozumíte mi? Jemu nešlo o nějaké splnění hodin pracovní doby, on věděl, že zharmonizovaný člověk tvoří nejen mnohem kvalitněji, tvoří daleko rychleji než ten, který nemá své síly soustředěny. Bylo to v letech velké krize v tiskárenství a já byl velice vděčný za to, že jsem tohle místo nalezl. Práci jsem odvedl znamenitě. A věděl jsem, že mám nejlepšího nadřízeného na světě. Když člověk ví, že ho šéf má rád, že mu věří, že si ho váží, odvede tolik díla jako nikdo jiný. Když jsem později pracoval ve velké tiskárně, vzpomínal jsem na starou partu, na to, jak bychom se byli nechali rozkrájet pro slávu naší firmy. Pokud si vás zaměstnavatel váží a pokud vám to umí dát najevo, bude jeho firma vždy o několik kol před těmi firmami, které vidí ve svých zaměstnancích jen položky na výplatní pásce. Lekci, kterou mi šéf dal, jsem si odnesl do života. Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné, takhle asi vodili zmatené lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve staré Palestině za Ježíšem. "Kolik jí je?" "Devětadvacet." "Jak vypadá?" "Uvidíš." A tak jsem zase mlčela, než jsme došli k paneláku na sídlišti a Ilona zazvonila na jeden ze zvonků. V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními. Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si našly partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma, nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu. Jednou se měla přistavovat část mlýna. Stavitel rozhodl, že lípa musí pryč. Ale babička si postavila hlavu. Ne a ne! Nenechá lípu porazit! Všichni babičce tvrdili, že se nedá nic dělat, lípa musí ustoupit, jestli se má mlýn přestavět, a mlýn se přestavět musí. Ale babička si prosadila, že se lípa přesadí a hotovo. A vybrala místo. Její bratr, můj prastrýc, byl slavný pražský zahradník. Když se o tom doslechl, vysmál se sestře, kdo prý kdy slyšel, aby se tak velká lípa přesazovala. Podle všech biologických zákonů to nemůže přečkat. A už nikdy jsem tu starou dámu nepotkala a dodnes nevím, kdo to byl. Vím jen, že jsem jí já, malá hloupá holka, zachránila život." Hleděli jsme chvíli mlčky na náramek a pak si ho přítelova prateta nasadila na zápěstí, líbezná víla jí tenké zápěstí objala. "Myslíme si, že dokážeme na tomhle světě moc málo," řekla prateta, "ale zapomínáme, že se na někoho můžeme usmát. A třeba tím někoho zachránit před smrtí." Vlídná slova Jednou jsem přinesl své pratetě květinu. Obyčejnou kytku, jaké se prodávají, v květináči obtočeném papírem. Moje prateta už květiny nedostávala. Uvažoval jsem, co těch zbytečných dvacet minut budu na opuštěném venkovském nádraží dělat. A pak mne zamrazilo. Dvacet minut. Prostoj. Jaká je to příležitost! Mám před sebou dvacet minut. Celých dvacet minut... Srdce a čas "Můj dobrý přítel," začal vyprávět L. D., "byl tím, co se nazývá úspěšný člověk. Dosáhl ve svých čtyřiceti toho, o čem většina čtyřicátníků jen teskně sní. Znáte to: možná jste už také zažili onu hranici stínu. Člověk jde a jde životem, stále po ozářené straně, a náhle udělá krok a zjistí, že už tím krokem překračuje z ozářené strany do stínu. Jely na nákup a nějaký náklaďák s opilým řidičem do nich vrazil. Něco se ve mně převrátilo naruby a dodnes jsem to nepřekonal. Víte, mrzí mě v životě hodně věcí. Ale tahle s tím obrázkem mě bude strašit do smrti. O nic nešlo. Zdánlivě vůbec o nic. Jen jsem se zachoval jako zodpovědný dospělý, nenechal jsem se vyrušit z práce. Nějakým malým radostným děvčátkem. Ale už napořád budu vidět její dychtivou tvářičku, její touhu ukázat mi neumělý obrázek, její nadšení, její zklamání. Stačilo pár vteřin, pár nepatrných vteřin a jejich vůz by o pár vteřin minul onen druhý vůz! Konečně: tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snadno okouká, dopis je důležitý. Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v nemocnici leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou chtěl dokončit, a náhle uviděl její konec. Naprostý konec. Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné. Manželka se snažila jej utěšovat, jenže jakápak útěcha, když sama plakala celé dny. Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky, musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. Utekl k nám z Polska před německým násilím, co bylo s jeho rodinou, nikdo netušil, ani on, byli všichni na útěku a nějak se ztratili. Měl ve Švýcarsku bohaté příbuzné a měl se za nimi vypravit, hned jak dostane vízum. Věděl, že když vízum nedostane, umučí ho. Přišel k nám do domu, protože sousedé, co bydleli nad námi, měli na domě nabídku na pronájem, to se dělávalo, činže byly vysoké, a tak, kdo měl pokoj, který zrovna nepotřeboval, někoho u sebe ubytoval a pomohl si s nájemným. Aby jednou, až budou uvažovat tak, jako teď uvažuji já, byly stejně spokojené s tím, co jsem jim ve vzpomínkách zanechal. Možná tohle je to hlavní, oč v životě jde... zanechat hezkou vzpomínku. Zanechat tu pár lidí šťastnějších, než kdybychom tu nebyli. CHTĚL BYCH BÝT SVÝM DÍTĚTEM? Když se tak dívám na drobotinu vybíhající ze školních vrat, uvažuji, kolik rodičů by na tuto otázku odpovědělo kladně. Kolik z těch dětí je rádo, že je dětmi svých rodičů. A proč? Proč je rádo nebo nerado, že je dítětem svých rodičů? "Kdo se směje, ten se nezabije," řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u ní a tuhle větu si dobře pamatuji. Požádala mě, abych si připravila čaj a pro ni také, nemohla pohnout rukama, uvařila jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko, aby mohla čaj vypít. Za půl hodiny se ozval zvonek, dívka zmáčkla palcem nohy tlačítko u postele a otevřely se dveře. Ilona přišla s další návštěvou, která k oné dívce přicházela a která mě vystřídala. Scházela jsem po schodech a bylo mi, jako bych létala. "Ještě je ti zle?" zeptala se Ilona. Tříleté dítě neví, co je válka, neví, co je rozvod, ví jen to, co se dozvědělo, právě teď dozvědělo a pojímá to v plnosti skutečného významu. Byla válka. Zabili jednoho pána. Jednoho tatínka. Honza plakal. Odešla jedna paní. Jedna maminka. Nechápe. A většímu dítěti připadá směšné. A dospělým naivní. Jsou války. Jsou rozchody. Odcházejí tatínkové. Odcházejí maminky. Děti pláčí. Dítě se dívá s nechápavou, užaslou hloubavostí. Ještě si nezvyklo. Ještě je směšné, se svým užaslým pohledem. "Tatínku," zašeptá. A stiskne mi maličkou ručkou mou velkou, pro něho mocnou ruku, křečovitě mě drží za dlaň a dívá se oknem do tmy. Litoval jsem ho a byl jsem šťastný. Svět kolem měl najednou barvy, přestal být vyděšeně šedý, svět se rozzářil a rozkvetl. Došel jsem si do ledničky pro další skleničku. Předtím jsem pil na svou smrt, teď na život. Otevřel jsem okno a vyklonil se do noci, na kostelní věži zrovna odbíjely hodiny. Tak tyhle zvony budu slyšet i za čtrnáct dní! I za rok! Nikdy jsem si neuvědomoval, jaké to je štěstí. Rozesmál jsem se zalykavě. Ach přátelé, to byla noc, to byla nádherná noc! Ráno jsem na stolku objevil svůj seznam. Četl jsem očíslované řádky a znovu a znovu. Mont Saint Michel. Je to kouzelná hora, tyčí se nad hladinou moře a na vrcholu je kostel. Jsou místa, která vás přímo vybízejí, abyste zvolnili a zamysleli se nad sebou, nad tím kratičkým časem, který ještě máme tady před sebou na světě. Ta hora mě pokaždé uchvátila. Je spojená s pevninou. Za odlivu se k ní dá dojít suchou nohou, a jakmile přijde příliv, obklopí ji moře a z hory se stává ostrov. Ze Saint Michel je nádherný výhled. Proč to říkám: Neměl jsem po ránu dojem, že jdu do práce, nýbrž za zálibou a těšil jsem se na ni každý den, hned jak jsem se probudil. Věděl jsem, že se propouští, jenže náš závůdek byl tak specializovaný a fungoval na vytříbených zakázkách, že jsem si o své místo strach nedělal. A pak... Dobře jsem věděl, že dělám práci výborně a že mě šéf potřebuje. Jenomže manželka čekala druhé dítě a bývalo jí nevolno, naše první dítě noci proplakávalo, chodil jsem do práce nevyspalý, často pořádně nevyspalý. A jednou se mi stalo, že jsem v práci usnul. Bylo tak zkroucené, že jsem nejprve myslela, že dělá nějaký jogínský cvik, teprve pak jsem pochopila, že to není v pořádku. Mrzáček? To jsem si myslela zpočátku... Když jsem od ní odcházela, připadalo mi, že ona je jediná zdravá mezi statisíci zmrzačených, kteří žijí kolem. Její tvář byla překrásná. Jednak měla hezké rysy, ovšem to, co jí dodávalo krásu, byl pohled. Podobný pohled mívají krátkozrací lidé, jenže tahle dívka nebyla krátkozraká, naopak, ti, co vidí moc, a ti, co vidí málo, mají něco společného. Oči anděla. Tak bych to řekla. "Spočítal jsem si, že jedu na fakultu pětkrát týdně. Zpátky taky. To je deset cest za týden. Nějakých čtyřicet za měsíc. A to znamená čtyři sta hodin do roka. Během každé cesty jsem se naučil několik slovíček. Lidé v tramvajích a metru jen tak koukají a já si opakoval pár slovíček. Ráno při holení jsem měl na zrcadle přilepený lísteček s několika slovíčky. Při čištění zubů jsem se taky díval na takový papírek..." Aha. Prostoje! Můj život se skládá z celé spousty prostojů, chvil, co mi jsou na nic a co by se daly báječně využít. Ale ne, když mu nasekám, bude brečet a rušit mě ještě víc, a potom: já se musím dovědět, proč MÉ VLASTNÍ DÍTĚ mě chce vidět mrtvou... "A já bych chtěl taky umřít." "??????" Ne, tohle je sen, probudím se, probudím se. "Ty že bys chtěl umřít?" Pokýval zvolna hlavičkou. Tak tohle byla má děsivá představa, moje můra, jednou přijdu domů a on... nebo mi zazvoní v práci telefon a řeknou mi, že... Kolegyni se to stalo, měla takový vzkaz. Ona, která bývala vzorem jemnosti, používala hrubých slov, o kterých její muž ani netušil, že by je mohla znát, utíkala s mladší dcerkou ke svým rodičům, dokonce několikrát před synem napadla manžela pěstmi. Přítel byl gentleman a snažil se všechno - i když z posledních sil - obracet v žert - jen aby chlapec neztrácel iluzi o milujících se rodičích - o rodičích přes to všechno se milujících. Jednou, jako už mnohokrát předtím, začala manželka na přítele křičet, ječela, jako ječívají ženy v televizních seriálech, že ho nenávidí. Přítel byl na to zvyklý. Zavírala se ve svém pokoji nebo ve sklepě, přestávala o sebe dbát, nezvládala domácnost, stále všechny viděla v nejčernějším světle. Když s tím začala, přítel se snažil ji konejšit a vycházet jí vstříc, měl ji, jak říkám, pořád rád. Když to nepomáhalo, zapálil si dýmku a odcházel na zahradu nebo za přáteli. Na co ale oba zapomínali, byl jejich desetiletý syn. Trpěl, nevýslovně trpěl. Byl zvyklý na docela "jinou" matku, na kouzelnou vílu, usměvavou, laskavou, vyrovnanou a přátelskou. Nechápal její proměnu. Dny, týdny, měsíce plynuly a přítelova manželka byla stále agresivnější. A pak..." Pan K. M. se usmál a otočil se ke dveřím, do nichž vstoupila drobná štíhlá paní s talířem vánočního cukroví. "Celé ty Vánoce jsem se potloukal okolo onoho domku a té kůlny tak dlouho, až jsem se dočkal anděla, a podařilo se mi, navzdory své plachosti, se s ním seznámit. Nemýlíte se. Právě přišel. S tímhle andělem už žiju skoro šedesát let a musím říci, že jsem nikdy nedostal hezčí vánoční dárek, živý dárek, než tehdy. Můj malý švagr dostal koníčka a já anděla. Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho. Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem. Dcera. To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali podmínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu. To, proč tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebudu hovořit o obtížné operaci, o modlitbách, o úzkostech rodiny... každý, kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie, si tohle dovede vybavit. Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. Chápete? "Mému bratranci se narodila dcerka," vyprávěl primář K. V., "a když se narodila, uvažoval, je-li to vůbec ještě dítě. Byla naprostý mrzáček. Bratranec i jeho žena jsou krásní a urostlí lidé, to stvořeníčko oba úplně vyděsilo. Brali se brzy, jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct, když se dítě narodilo, a bratranec trval na tom, že dítě musí do ústavu, že oni mají život před sebou, nemohou si ho zničit tím, že by se dívali na něco takovéhohle. Navíc, jak jim lékaři potvrdili, jsou oba dva naprosto zdraví a záleží jen na nich. Už tomu bylo pár let, ale já pořád nemohl zapomenout na vzrušující zákulisí operety. Nelákala mě přitom jen ta erotická lechtivost divadla, hudba, vůně tělky. Ten svět zdání mě přitahoval i z toho důvodu, že jsem instinktivně cítil, že pravdu srdce vyjevuje mnohem přesněji než ty nejupřímnější konfese, nejmoudřejší výklady či nejučenější analýzy. Brzy jsem zjistil, že přímo v objektu zámku sídlí Divadlo na kovárně, v křídle, kde kdysi bývala kovárna královské kavalerie. Vešlo se tam zhruba tři sta diváků a na jeho prknech uváděla naše škola každý rok vlastní představení. Viděl jsem bystrou stařenku upadnout do nejhlubší senility ve chvíli, kdy do kupé strčil hlavu průvodčí, protože neměla lístek, který si zjevně mohla dovolit. Sledoval jsem kapsáře při práci. Poslouchal jsem všechny možné hlasy: stydlivé, generálské, opilecké, narcistní, pichlavé, melodické a moc času jsem strávil studiem dívek a žen. Snažil jsem se lapnout jejich pohled. Byl jsem napumpovaný hormony, a tak jsem s otevřenýma očima snil, jak je budu svádět, a doufal jsem, že si uspořádají životní program tak, abychom se každou sobotu odpoledne potkávali ve vlaku. Jak jsem tak putoval s kufrem od rodiny k rodině všech těch, kteří mne přijali do svých domovů, brzy jsem si uvědomil, že v životě moc pomůže, když se člověk dokáže zalíbit a nedělá zbytečné potíže. Ve škole jsem si dal pozor, abych dobře prospíval, a čas od času jsem se na svou situaci díval očima svých dobrodinců. Pomáhal jsem v domácnosti i v obchodech a snažil jsem se nikoho ničím nedráždit. Přišel jsem na to, že bouřit se a dělat kravál je obrovský existencionální luxus, a tak ze mě vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného. A my tam stáli pořád dál, i když se všechny dveře opět zavřely, lokomotiva si zlobně odfrkla oblakem páry a vyrazila směrem k východu. Stáli jsme tam a zírali, jako by tatínek mohl být pořád ještě uvnitř, snad že si zdříml a zmeškal svou stanici a teď zatáhne za ruční brzdu a vyskočí ven. Ve čtyři přijede další,řekla maminka a kráčeli jsme zpátky domů. Ale ani tenhle vlak tatínka nepřivezl a večerní taky ne. Čekala nás dlouhá noc a další tři vlaky nazítří. Byli jsme u všech. Tatínek nepřijel. Bylo jí hodně přes dvacet, takže mi připadala jako starší paní. Ve snu bych ji nepodezíral, že jí to onemocnění Moravských očí možná i vyhovuje. Začali jsme si povídat. Netrvalo jí dlouho, než ze mě vytáhla, že jsem ještě panic, a než jsem se nadál, už jsem nebyl. Ztratil jsem svou poctivost na písčité lesní půdě pokryté suchými bodlinami jehličí. U uší mi bzučeli komáři a učitelka socialistických modelek se odborně postarala o zdárný průběh. Nemusel jsem se mordovat s podprsenkou a pátrat jí mezi stehny. V Náchodě jsem přečetl celého Julese Verna a spoustu dalších dobrodružných knížek. Zvlášť si vzpomínám na jednu, která mi učarovala. Jmenovala se Plavčíci kapitána Bontekoea a pojednávala o partě kluků ukrývajících se na lodi, která pluje do Afriky. Taky jsem četl Marka Twaina a Victora Huga. Knížky mě chytly a nejvíc mě na nich bavil příběh. Válka škrtila Evropu čím dál víc a jednoho dne mi teta Anna se slzami v očích řekla, že si budu muset sbalit kufr. Nějací lidé doma v Čáslavi se nabídli, že se o mě postarají. Příbuzenská rada v Náchodě se sešla a rozhodla, že nějaký čas pobudu u tety Anny. Sbalil jsem si kufr a přestěhoval se na opačný konec Náchoda. Ten rok došlo ke zvratu ve válce. Do léta 1943 se německá šestá armáda vzdala u Stalingradu a spojenci provedli velkou invazi v Itálii. Střední Evropu sice Němci drželi dosud pevně v rukou, ale v protektorátu Čechy a Morava bylo čím dál tím míň co jíst a dospívající kluk znamenal pořádnou zátěž pro rodinný rozpočet. Musím ale říct, že nikdo z rodiny mi to nikdy nedal najevo. NÁVŠTĚVNÍ KNIHA HOTELU RUT Poválečný chaos po pár týdnech ustal, a jakmile dráhy sesmolily jakýs takýs jízdní řád, vypravil jsem se se svými bratry k Máchovu jezeru. Rut byla v zoufalém stavu. Okna vymlácená, dveře vylomeny, nábytek rozkraden nebo zničen, zdi byly zčernalé sazemi, v každé místnosti smrděly hromady výkalů. Jak mohla naše radost a pýcha takhle upadnout? Ať žiješ v zajímavé době,zní jedna čínská kletba, dovolte mi tedy, abych zalistoval v návštěvní knize obyvatel malého letního hotýlku v nejzajímavějším období středoevropské historie. Nebyl to právě nejpovzbudivější počátek mého milostného života a trvalo mi čtyřicet let, než jsem toho trapasu dokázal využít. Nevím přesně, jak se osobní zážitky dostávají do filmu, ale nějakým tajemným řízením se tak stává. Podaří-li se totiž spojit nějakou filmovou sekvenci s osobním prožitkem, je šance, že film bude pravdivější a získá hlubší rezonanci. Nikdy jsem ještě neudělal otevřeně autobiografický film, ale v mých filmech je spousta nepřímých souvislostí s obskurními událostmi mého života. Když se Rut stavěla, Stalin soupeřil s Trockým v sovětském politbyru a Hitler přednášel své proslovy v pivnicích. Československo bylo demokratický stát, a tak měli mí rodiče pár let na to, aby mohli vést svůj hotýlek pro radost a pro zisk. Na konci třicátých let se Hitlerova pozice v Německu natolik posílila, že se místní architekt, který na hotelu provedl některé úpravy, rozhodl odejít od Hitlera co nejdál. Byl Žid a viděl dopředu, takže se odstěhoval až do jižní Ameriky. Po mnichovské dohodě na podzim roku 1938 zabral Hitler část Československa. Ráno jsem s nimi vždycky dlouze posnídal a už byl čas jít zpátky na nádraží, abych to do Poděbrad stihl do večerky, která byla v deset hodin. Málokdy jsem tu víkendovou návštěvu vynechal, a to i v době, kdy mezi mnou a mým nejstarším bratrem panovalo napětí. Blahoslav byl o čtrnáct let starší, sám byl učitel, a tak se snažil převzít nade mnou po válce otcovskou zodpovědnost. Bránil jsem se jeho snahám po výchově, protože jsem nechápal, proč bych měl vyměnit bráchu za přísného fotra, ale málo platné, Blahoslav to cítil jako svou povinnost. Když snad nejlepší sportovec všech dob Michael Jordan dokázal silou vůle a ryzím mistrovstvím dovést svůj basketbalový tým k nejvyšším metám, rozbrečel se štěstím. Podle mě ale ten pláč nevyjadřoval nějaké čiré štěstí, kterým se člověk nafoukne jak balon a stoupá k nebi. Spíš jsem v něm viděl šťastné zadostiučinění člověka, který konečně dosáhl svého, úlevu, že všechna ta vleklá dřina je u konce, a poznání, že příští vítězství bude ještě větší dřina. Bylo to tvrdě vybojované štěstí outsidera, který ze sebe vymáčkl, co v něm bylo, a dočkal se odměny. Amadeus, podobně rozpolcený jako já, je americký film natočený v Československu. Znamenal pro mě letenku do Prahy po desetiletém exilu. V Československu v té době vládl tuhý totalitní režim, který mě, emigranta, nutně považoval za zrádce. Komunisti vydrželi u moci víc než čtyřicet let a hodně ovlivnili můj život. Nebýt jich, asi bych neskončil za oceánem. Věřil jsem sice, že komunismus jednou padne, ale sotva se dalo čekat, že se toho ještě dožiju. Mí rodiče byli vlastenci a více méně právě kvůli tomu zemřeli. Hmoždil jsem se s tím, co jsem mohl, ale nepodařilo se mi skříň nadlehčit ani tak, že by se pod ni dal vsunout list papíru. Nechal jsem nohy nohama a zkoušel jsem přirazit skříň ke zdi zády. Ale ať jsem tlačil sebevíc, skříň stála jako přibitá a mně se bosá chodidla smekala po hladké podlaze. Odplazil jsem se zpátky do postele, propocené pyžamo nalepené na těle, a cítil jsem se menší než ty nožičky od skříně. Zrovna když mě má rodina nejvíc potřebovala, jsem zklamal na celé čáře a bylo jen otázkou času, kdy gestapo objeví naši zásobárnu. Evidentně na tom kole zdrhal pryč a my zůstali stát s otevřenou pusou. Naposled jsme ho zahlídli, jak si to nejistě metelí směrem na Nymburk. Dozor nad výcvikem měl profesor Hofhans, ale zrovna se bavil se školníkem, takže mu uniklo, co se děje, až někdo začal posměšně skandovat a ostatní se přidali: Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Profesor Hofhans vlastnil motocykl, ale protože byl profesor, nemohl jen tak skočit na mašinu a pustit se za uprchlíkem. Profesor musel dbát na pravidla, a tak nám přísně nakázal, abychom zůstali na místě, a zmizel v zámku. Vycouvala z místnosti a pořád se po nás ještě dívala, dokud gestapák mezi námi nezabouchl dveře. Seděli jsme tam dalších deset minut zamlklí a rozechvělí. Dveře se otevřely a opět zcela jiný muž nás vyvedl po schodišti vzhůru a ven z budovy. Svět byl stále na svém místě. Stejné pouliční lampy, které už léta nesvítily, stejné tramvaje, stejné náklaďáky kodrcající po kočičích hlavách, stejně uspěchaný dav na chodnících. Na jaře nám pošťák přinesl malý uzlík v balicím papíře. Byl v něm baret barvy zralých malin a hadrová panenka, kterou máma udělala ve vězení. Pádil jsem do třídy a poškleboval se spolužákům, když jsem si ukládal knihy do tašky. Vzal jsem to domů co největší oklikou, šoural se co noha nohu mine, jen abych si tu náhlou svobodu co nejvíc vychutnal. Město jsem v téhle denní době neznal a všecko mi připadalo zajímavé, takže jsem si dával pořádně načas. Dodnes vidím tu náhlou změnu v maminčině tváři, když dopis otevřela. Ztuhla a na smrt zbledla. Pak se dala do tichého pláče. Byl jsem z toho celý pryč. Ničemu jsem nerozuměl. Tatínek přece říkal, že je všecko v pořádku. Tak proč ten pláč? Jeden rok jakýsi dobroděj věnoval škole bicykl a my jsme se na něm po vyučování učili jezdit. Člověk na tu těžkou kraksnu naskočil na nádvoří, dojel na náměstí, objel sochu krále Jiřího a vrátil se zpátky k partě kluků, kteří už netrpělivě čekali, kdy na ně přijde řada, a povykovali všelijaké fórky. Celá ta objížďka neměla víc než sto metrů. Přišlo mi, že je to škola jako dělaná pro mě, tak jsem si sedl a napsal přihlášku a začas dostal pozvánku na pohovor. To malé městečko na Labi se mi zalíbilo na první pohled. V Československu se za války příliš nebojovalo, ani tu Američani tolik nebombardovali, a Poděbrady snad nebyly zasaženy válkou vůbec. Byly zde, a dodnes tu jsou, lázně pro pacienty se srdečními chorobami, kteří usrkávali poděbradku, procházeli se po parcích a kolonádách a podřimovali při zahradních koncertech. Hranice přeskočila přes komín a načas stála Rut v cizí zemi. Po půl roce ale Hitler obsadil i zbytek Čech a Moravy a my opět nepotřebovali pas, když jsme chtěli hotel navštívit. Jenže to bylo jedno. Do té krajiny jsme se už nehodili a Němci stejně hotel brzy zrekvírovali. Nejprve z něj udělali útulek pro německé matky s dětmi, později v průběhu války se klientela zúžila na válečné vdovy. Na konci války si rudoarmějci zřídili v hotelu kasárna. V saloně si udělali táborák a vůbec se tam chovali, jako by se ubytovali v přírodě. Z haly se ozval vzrušený halas, pak motor zaburácel a celý hotel se zas ponořil do klidu. Můj život muže mohl začít. Večer jsem přišel na karty dřív než obvykle. Tak jak to šlo?zeptali se mě kluci. Dala ti? Jasně. Nekecej! Fakt už nejseš panic? Jasně že ne. A byla to ta kočka z Moravy? Jasně,zalhal jsem, protože jsem jim nechtěl vyprávět o té změně na poslední chvíli. Býval bych se nikdy nedozvěděl, že dívka z Moravy nebyla vůbec nemocná, kdybych na ni o pár let později v Praze nenarazil. Havel pochází z bohaté vzdělané rodiny, a tak o těchhle věcech musel něco vědět, a já zas věděl, jak báječný dojem dělají drobky znalostí o pražských elegantních kavárnách na maloměstské holky. A často právě bezděčná poznámka, náhodný pohled, zběžné gesto dokáže člověku změnit běh celého života. O něco později, zřejmě tak v roce 1947, jsem jednou nestihl svůj vlak k Máchovu jezeru a vydal jsem se nazdařbůh po výpadovce ven z Poděbrad. Napadlo mě, že bych si mohl něco stopnout. Žádný pevný cíl jsem si ale nedal. Měl jsem kliku. Zastavil mi náklaďák, který jel až do centra Prahy. Natočil jsem pět minut zkušebního komentáře. Dal jsem do toho všecko, ale ze sportovní redakce se mi nikdy nikdo neozval. Úplně opuštěn jsem ale nebyl, protože mí bratři se v té oblasti usadili taky a neměl jsem k nim daleko. Byl jsem však svým vlastním pánem, a tak jsem se mohl pustit do projektu, který jsem si pro léto 1948 vytyčil - zbavit se panictví. Když jsem se na Máchovo jezero dostal, hned mi jako první hlásil brácha, že v Rut právě probíhá dvoutýdenní školení socialistických modelek. Nevěřil jsem svému štěstí. Utíkal jsem k baráku a zjistil jsem, že je plný holek. Bohužel však byly vybrány podle socialistického hlediska, ne pro svou krásu, ale pro politickou vyzrálost. Zahlídl jsem ji v davu lidí, jak si to štráduje po ulici, stejně opálená a svěží a na krátko ostříhaná jako předtím. Studovala teď na univerzitě a bydlela v Praze. Žádná modelka se z ní nestala a díky bohu za to, protože to byla stejně od samého začátku pitomost. Povídali jsme si a nakonec jsem zavedl řeč i na to rande na lavičce u jezera. Neměla nejmenší ponětí, o čem to mluvím. Naše prostřednice jí vůbec nic neřekla. Jednoho jarního dne v roce 1940 vstoupil ředitel školy do naší třídy, a protože se tak stalo poprvé, rozhostilo se v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet upadnout na zem špendlík. Zašeptal něco do ucha učiteli a namířil si to rovnou k mé lavici. Miloši, pojď se mnou ven,řekl mi tiše. Následoval jsem ho ke dveřím, po chodbě a vzhůru po schodišti, kde na odpočívadle stál můj otec s dvěma muži v kožených kabátech. Otce jsem vídal ve škole pořád, a tak mi ta situace nepřipadla nijak zvláštní. Srdce mi spadlo do kalhot. Bylo otázkou několika vteřin, než si mě všimnou, a když si uvědomí, jak přede mnou mluvili, letím ze školy jak namydlenej blesk. Byl jsem ale v pasti a neodvažoval jsem se ani dýchat, natož pohnout. Čas ubíhal. Z druhého konce nádvoří se přirachotil náklaďák, co vozil zásoby, a přejel kolem nás směrem na náměstí. Řidič se vykulil, když mě míjel tváří v tvář. Musel to být pohled, když reflektory vykrojily ze tmy záběr na kluka, který celý zkroucený visí nad dvěma vážně si povídajícími gentlemany. Náklaďák jel dál, ale jeden z profesorů vzhlédl vzhůru. A tak jsem si představoval, že bych mohl být třeba spisovatel nebo skladatel. Pak ale do šatny vtrhl postarší chlápek. Tvářil se naštvaně, měl pomačkané sako, na hlavě pleš, a přesto všechny ty nádherné ženské na něm mohly oči nechat. Motaly se kolem něho, jen aby si jich všiml. Ten chlápek měl jasně už něco vypito, ale ony se na něho culily, laškovaly s ním, producírovaly se před ním, dělaly všecko pro to, aby ho zaujaly a potěšily. To by se mi taky líbilo, pomyslel jsem si. Kdo je to?zeptal jsem se bráchy. Tohle? Ve třicátých letech, krátce nato, kdy tohohle kubánského génia připravil o titul notorický pijan Alexander Aljechin, cestoval Capablanca po celém světě a živil se hraním simultánek. A tak se stalo, že dorazil i do Čáslavi, aby si tu vydělal nějaké drobné. Městečko proti němu postavilo třicítku nejlepších hráčů a dvacet devět jich dostalo brzy mat. Jen jeden Čáslavák ho ale potrápil a přitom to bylo ještě dítě. Nakonec mu velmistr byl nucen nabídnout remízu. To dítě byl můj bratr Pavel, má vlastní krev. Listy černého rybízu mají zvláštní vůni. Bobule dozrávají kolem 24. června, na svatého Jana. Šťáva z černého rybízu se používá jako lék při teplotě a revma. JAHODY Plod: souplodí (sbírá se jednou za měsíc, od června do září) Zahradní jahody pěstuj na slunečném místě. V prvním roce dozraje jen málo plodů, ale o to víc jich je o rok později. Jahody mají hodně vitaminů. Každé čtyři roky je musíš sázet znovu. ŠVESTKA Kůra: tmavě šedá až hnědá, popraskaná Plod: peckovice (od srpna do října) Švestka pochází z Orientu. Dnes existuje přes dva tisíce různých druhů. Svými rozvětvenými kořeny zpevňuje zem. Velké listy topolu jsou na spodní straně bílé a plstěné. OLŠE Kůra: tmavě hnědá, popraskaná Plod: oříšek (v srpnu a září) Olše natahuje ráda své kořeny k vodě. Většinou mívá více kmenů. Listy jsou na špičce zakulacené. Z jehněd olše vypadávají malé oříšky, které jsou po vodě unášeny pryč. JMELÍ Kůra: zelenohnědá, hladká Plod: bobule (v říjnu a listopadu) V koruně listnatého stromu často roste kulovitý keř - jmelí. Své kořeny má ve dřevě stromu a odnímá mu živiny. Jmelí je cizopasná rostlina. JÍVA Kůra: šedá Plod: oříšek (v srpnu a září) Stehlík zobe semena z bodláku, a přes cestu přeběhla lasice kolčava. U cesty zrají vlašské ořechy a šípky. Trnka je již plná černých bobulí. Z ostnatých slupek vykukují červenohnědé kaštany. Při každém závanu větru jich několik spadne na zem. JÍROVEC MAĎAL Kmen: hnědý Plod: tobolka (v září) Jírovec zvaný též koňský kaštan pochází ze severního Řecka. Před čtyřmi sty lety zdomácněl i u nás. Jeho svícnové květy se rozvíjejí v květnu. Jeho listy jako by byly prsty na lidské ruce. Kaštany jsou dobrým krmením pro divokou zvěř. JABLOŇ LESNÍ Kmen: tmavě hnědý, popraskaný Plod: jádrový plod (v září) Sirup z květů je domácím lékem proti horečce a nachlazení. Z černých bobulí se připravuje výborná marmeláda. BUK Kůra: stříbrošedá, hladká Plod: tobolka (v září a říjnu) Buk je naším nejčastějším listnatým stromem. Může být vysoký až čtyřicet metrů a plody dozrávají jednou za čtyři roky. Bukvice sedí vždy po dvou v ostnatém kalíšku. Strom má načervenalé dřevo. DUB Kmen: šedohnědý, popraskaný Plod: tobolka (v září a říjnu) Dub může být starší než šest set let. Plody má jen jednou za čtyři až šest let. Žaludy jsou v dřevnatém kalíšku. Dříve se používaly jako krmivo pro prasata. RULÍK ZLOMOCNÝ viděl ji jako čáru rozpitou v pijavém papíře: bez kontur, bez tvaru. To tělo se mu opravdu líbilo. Když Alice ráno vstala, donutil ji, aby zůstala nahá, a ona, ačkoli ještě včera trvala urputně na zavřených okenicích, neboť jí vadil i šerý svit hvězd, teď na svůj stud docela zapomněla. Eduard si ji prohlížel (vesele poskakovala, hledajíc balíček čaje a sušenky na snídani) a Alice, když se na něho po chvíli podívala, zpozorovala, že je zamyšlený. Zeptala se ho, co mu je. Eduard jí odpověděl, že si musí po snídani zajít za bratrem. Věřil ve své štěstí, věřil ve svou hvězdu lásky a věřil v doktorku. Hýčkán svou sebejistotou (sebejistotou vždy poněkud udivenou), oddával se příjemné pasivitě. Viděl totiž sám sebe vždycky jako muže přitažlivého, dobývaného, milovaného, a těšilo ho očekávat dobrodružství s rukama tak říkajíc složenýma v klíně. Věřil, že právě tento postoj dráždivě provokuje ženy i osud. Stojí snad při této příležitosti za zmínku, že se Flajšman vůbec často, ne-li nepřetržitě (a se sebezalíbením), viděl, což ho ustavičně zdvojovalo a činilo jeho samotu docela zábavnou. "Myslíte tím plemenem všechny ženy?" ptala se dívka. "Ne, myslím jen ty, které se podobají vám." "Stejně mi nepřipadá moc vtipné srovnávat ženu se zvířetem." "Dobrá," držel mladík pozvednutý kalíšek, "nepřipiju tedy na vaše plemeno, ale na vaši duši; souhlasíte? Na vaši duši, která se rozsvěcuje, když se spouští z hlavy dolů do břicha, a která zhasíná, když stoupá zase vzhůru do hlavy." Dívka zvedla kalíšek: "Dobře, tak na mou duši, která se spouští do břicha." "Ještě jednou se opravím," řekl mladík, "raději na vaše břicho, do kterého se spouští vaše duše." Nahnula se přes stolek k Eduardovi a v teskném odmlčení (s úsměvem strnule křečovitým) na něho upírala strašlivě veliké oči, zatímco on si říkal, že jestli se mu nepodaří trochu se přiopít, skončí pro něho tento večer velikou ostudou; nalil si proto do kalíšku koňak a rychle ho vypil. A ředitelka pokračovala: "Ale já ho chci tak vidět! Tak jako vy!" A potom se vztyčila z křesla, vypjala hruď a řekla: "Že nejsem otravná ženská! Že ne!" A obešla stolek a chytila Eduarda za ruku: "Že ne!" "Ne," řekl Eduard. Účastnil se docela vesele úvodní konverzace (obsahově neurčité a všeobecné), vypil nabídnutou číšku a docela bezelstně se nudil. Po půlhodině či po hodině přešla ředitelka nenápadně k osobnějším tématům; "Co měla dělat, když jste si jí nevšímal? Provokovala vás. A netoužila po ničem jiném než po drobečku vaší žárlivosti. Vy džentlmene." "Už ho netrapte, primáři," řekla doktorka. "Je krutý, ale zato je mladý." "Je to trestající archanděl," řekl Havel. Mytologické role "Ano, opravdu," řekla doktorka, "podívejte se na něho; krásný, zlý archanděl." "Jsme tu mytologická společnost," podotkl ospale primář, "protože ty jsi Diana. Frigidní, sportovní, zlomyslná." "A vy jste satyr. Zestárlý, chlípný, užvaněný," řekla zase doktorka. "A Havel je Don Juan. Ne starý, ale stárnoucí." "Kdepak. Havel je smrt," oponoval primář svou starou tezí. Konec Donů Juanů Páni kolegové, ať žije svoboda," řekl Havel a smutně pozvedl sklenku k přípitku. Kam sahá odpovědnost člověka V té chvíli se objevila v místnosti nová láhev, která na sebe svedla veškeru pozornost přítomných lékařů. Půvabný vytáhlý mladíček, který s ní stál ve dveřích, byl medik Flajšman, praktikující na zdejším oddělení. Postavil ji pak (pomalu) na stůl, hledal (dlouho) vývrtku, potom ji nasadil (zvolna) na hrdlo láhve a (zdlouhavě) ji zavrtával do zátky, kterou pak (zamyšleně) vytáhl. Je na něho milá, ale přesto mu odpírá. Vám to zní nelogicky, ale láska je právě to, co je nelogické." "Co je na tom nelogického?" smála se znovu nevhodně Alžběta: "Klára stojí o byt. Proto je na Flajšmana milá. Ale spát se jí s ním nechce, protože má asi někoho jiného, s kým spí. Ale ten jí zas nemůže obstarat byt." V té chvíli zvedl Flajšman hlavu a řekl: "Jdete mi na nervy. Jste jako v pubertě. Co když brání ženě stud? To vás nenapadne? Co když má nějakou nemoc, kterou přede mnou tají? Jizvu po operaci, která ji hyzdí? "Vy se bát nemusíte. Na cucáky nejdu," odsekla Alžběta a kroužila poprsím kolem Havla. "A líbil se vám ten striptýz?" vyptával se dál otcovsky primář. "Líbil," opověděla Alžběta, "byla tam jedna Švédka s obrovskýma prsama, ale to já mám hezčí prsa" (pohladila se při těch slovech po prsou), "a taky tam byla jedna holka, která dělala, jako by se koupala v samých mydlinkách v takové papírové vaně, a jedna mulatka, a ta onanovala před celým publikem, to bylo nejlepší ze všeho..." "Chachá!" řekl Flajšman na vrcholu ďábelského sarkasmu, "onanie, to je přesně to, co je pro vás!" Žal ve tvaru zadnice Alžběta pořád tančila, ale její publikum bylo pravděpodobně mnohem horší než publikum na vídeňském striptýzu: Havel klopil hlavu, doktorka se dívala posměšně, Flajšman odmítavě a primář s otcovskou shovívavostí. A Alžbětina zadnice potažená bílou látkou ošetřovatelské zástěry kroužila zatím místností jako krásně kulaté slunce, leč slunce vyhaslé a mrtvé (zahalené do bílého rubáše), slunce odsuzované lhostejnými a rozpačitými zraky přítomných lékařů k žalostné zbytečnosti. V jednu chvíli se zdálo, že Alžběta začne opravdu shazovat součástky oděvu, takže se primář ozval stísněným hlasem: "Ale Alžbětko! Snad byste nám tady nechtěla tu Vídeň předvádět!" A protože se pochopitelně toužila sama před sebou stvrdit jako nejkrásnější a nejlepší, vybírala si toho jediného, kterého poctí svým odmítnutím, velice přísně a náročně. Když si nakonec vybrala mne, pochopil jsem, že je to mimořádná čest, a považuju to dosud za svůj největší erotický úspěch." "Umíte proměňovat podivuhodně vodu ve víno," řekla doktorka. "Dotklo se vás, že nepovažuju za svůj největší úspěch vás?" řekl primář. "Musíte mne pochopit. I když jste ctná žena, přece jen nejsem pro vás (ani nevíte, jak mne to rmoutí) váš první a poslední, kdežto pro tu kurvičku jsem byl. Dívejte se! Ano! Eduard se usmívá! Usmívá se, a jeho úsměv je šťastný... Ponechejte si ho, prosím, v paměti s tímto úsměvem. dívka se totiž vzápětí usmála nad tím, jak je to krásné, že tou cizí ženou je nyní ona; tou cizí, neodpovědnou a neslušnou ženou, jednou z těch, na které tolik žárlila; zdálo se jí, že jim všem tím vypaluje rybník; že přišla na to, jak se zmocnit jejich zbraní; jak dát mladíkovi to, co mu až dosud dát neuměla: lehkost, necudnost a nevázanost; naplnil ji zvláštní pocit spokojenosti, že ona sama jediná má schopnost být všemi ženami a svého miláčka takto zcela (ona sama jediná) zaujmout a pohltit. Mladík otevřel dvířka auta a zavedl dívku do restaurace. Kdyby byla jeho přítomnost nepřetržitá, vlastně by byla přítomna jen svým ustavičným míjením. Zadržet je ji možno jen ve chvilkách osamění.) Potom vyšla z lesa na silnici; bylo odtud vidět stanici; kamion s nádrží již odjížděl; osobní auto se sesunulo k červené věžičce pumpy. Dívka se dala po silnici dál a jen chvílemi se ohlédla, zda už nejede. Pak je uviděla; zastavila se a začala na ně mávat tak, jak mávají na cizí auto stopaři. Auto přibrzďovalo a zastavilo těsně u dívky. Mladík se naklonil k okénku, vytočil je dolů, usmál se a zeptal se: "Kam byste chtěla, slečno?" "Jiní by se vytahovali, a ty mlčíš. Ale právě proto tě mám ráda." Eduard začal tušit, o čem je řeč, ale přesto se otázal: "O čem to mluvíš?" "O tom, co se ti stalo." "A od koho to víš?" "Prosím tě! Všichni to vědí. Předvolali si tě, vyhrožovali ti, a ty ses jim vysmál do očí. Nic jsi neodvolal. Všichni tě obdivují." "Ale já jsem o tom přece nikomu neříkal." "Nebuď naivní. Taková věc se rozkřikne. Vždyť to není maličkost. Copak dnes najdeš někoho, kdo by měl trochu odvahy?" Osud vám poskytl záviděníhodnou příležitost pochopit lidskou tělesnost v celé její metafyzické marnosti. Ale vaše vitalita je nepoučitelná. Vaše urputná chuť být tělem a právě jen tělem se nedá ničím zviklat. Vaše prsa se umějí otřít i o muže, který stojí pět metrů od vás! Už se mi točí hlava z těch věčných kružnic, které opisuje v chůzi vaše neúnavná zadnice. K čertu, jděte ode mne! Ta vaše ňadra jsou všudypřítomná jak Bůh! Už před deseti minutami jste měla píchat injekce!" Doktor Havel je jako smrt. Bere všechno S takto naladěnou myslí šel tedy Flajšman dlouhou chodbou k východu. Když už byl téměř u kývacích dveří, vedoucích do zahrady, ucítil náhle zápach plynu. Zastavil se a čichal. Hustota pachu se soustředila ke dveřím vedoucím k pokojíku sester. Flajšman si najednou uvědomil, že se strašně polekal. Chtěl nejdřív běžet rychle zpátky a přivolat sem primáře a Havla, ale pak se odhodlal chytit za kliku dveří (snad proto, že je předpokládal zamčené, ne-li zabarikádované). Ale kupodivu dveře se otevřely. V pokoji svítila silná stropní lampa a osvěcovala velké nahé ženské tělo, ležící na gauči. Leželo na zádech s hlavou mírně pootočenou na bok a také s jedním ramenem mírně přivráceným k druhému, takže se obě krásná ňadra tiskla k sobě a měla plný tvar. Jedna Alžbětina noha byla natažena a druhá mírně pokrčena v koleni, takže bylo možno zřít znamenitou plnost stehen i mimořádně hustou čerň klína.) Volání o pomoc Když otevřel dokořán okno a dveře, vyběhl Flajšman na chodbu a začal křičet. "Venku je nádherně. Je úplněk..." a zase pak zavadila o Flajšmana letmým pohledem. Flajšman nebyl hluchý pro podobné situace a pochopil rázem, že je to signál - signál pro něho. Pocítil v té chvíli ve své hrudi dmutí. Jeho hruď byla totiž citlivým nástrojem, hodným dílny Stradivariho. Stávalo se, že v ní občas cítíval právě zmíněné povznášející dmutí, a byl si pokaždé jist, že to dmutí má nezvratnost věštby, jíž se ohlašuje příchod čehosi velkého a nebývalého, co převýší jeho sny. Byla sama příliš svým tělem a proto je pociťovala vždycky úzkostně. S takovou úzkostlivostí přistupovala i k mladíkovi, kterého poznala před rokem a s kterým byla šťastna snad právě proto, že nikdy neodděloval její tělo od její duše a mohla s ním žít cele. V té nerozpolcenosti bylo štěstí, jenomže za štěstím hned číhá podezření a dívka jich byla plna. Často ji třeba napadlo, že jiné ženy (ty neúzkostlivé) jsou přitažlivější a svůdnější a že mladík, který se netajil, že tento typ žen dobře zná, jí někdy za takovou ženou odejde. "Ta se u něj léčila dávno předtím, než jsi ji poznal. Nevěděla jsem to. Ona se mi nikdy nesvěřovala. Nějak jsme k sobě nikdy nenašly cestu." Hlas mi selhal. Projížděli jsme malými horskými vesnicemi, plnými klesání a nebezpečných zatáček. Vždycky jsem v tomto úseku cítila zvláštní mrazení v zádech. Dnes jsem ho ignorovala. "Myslíš, že bys mohl nenápadně zjistit od táty, nebo od mámy, co Valentýna užívala a jestli je tohle ten lék?" "Možná. Ale proč? O co ti jde?" Rozhodla jsem se přiznat svoje podezření. Jaksi už tuším, že se mi jeho odpověď nebude vůbec zamlouvat. Položil na stůl obálku. Koukám na to psaníčko a mám pocit, že vím, co je v něm napsáno. "Přece tvoje dcera!" Popadla jsem prudce sklenici a rychle se napila, až jsem si spálila jazyk. "To myslíš vážně?" "Asi ano." "Proč?" Je mi ze všeho smutno. Obětovala jsem té holce všechno. A tohle je její vděk? Opustí mě a nechá samotnou! Honza vzal do ruky svou skleničku. "Někdo pozná svoji životní lásku třeba už ve třinácti. Někdo až v šedesáti. Nezáleží na věku. Já chci vyšetření. Nahlas jsem však přitakala, nechtělo se mi dohadovat. Načurala jsem do šampusky a položila se na vyšetřovací stůl. "Test je pozitivní," sdělila sestra, mezitím co mě doktorka pečlivě vyšetřovala. "Děloha je zvětšená. Vidím to asi na čtyřtýdenní těhotenství. Kolik je vám let?" otázala se lékařka. "Šestatřicet... mi bude." "A děti máte?" "Ne." "Aha. Máte čas na rozmyšlenou." "Nepotřebuji čas na rozmyšlenou," řekla jsem pevně. "Chci to dítě." "Výborně. Stavte se tu za měsíc. Pokud nastanou problémy, tak kdykoliv." Honza posedával v čekárně. "Hotovo?" "Jo." "A jak to dopadlo?" Náhle jsem dostala chuť se někomu svěřit. Na klíně drží kabelku z krokodýlí kůže a na nohou má obuté lodičky z téhož materiálu. Vedle ní nevzrušeně zírá můj milenec číslo dvě Honza. Pootočím hlavu malinko doleva a moje oči si prohlížejí Filipa, milence číslo jedna. Tváří se lhostejně a šeptá něco Magdičce. Přece jen ji uhnal! Spočívám na sedadle, dívám se na záda nevěsty. Stojí absolutně strnule, ale já vidím, jak se jí chvěje kytice ze žlutých slunečnic, zelených makovic a tmavého kapradí. Není tak klidná, jak vypadá. Šaty si půjčila v jedné z půjčoven, které se v městě rozrostly jako houby po dešti. Copak mi, cvokař' chce?" "Jedná se o Valentýnu," odvětil věcně. "Aha." "Máš se za ním zastavit ještě dnes v ordinaci, je to prý nezbytné." "Je to opravdu tak nutné? Mám spoustu práce a možná to nestihnu do konce jeho pracovní doby. Ale zavolám mu. Slibuju." "Musí s tebou mluvit osobně. Co máš za práci?" "Nevím si rady s počítačem. Udělám tedy nejprve práci, která se ho netýká, a potom ho budu odpoledne mordovat." Na vteřinu se odmlčel. "Chceš pomoct?" "Jak?" "Přece odpoledne tu práci s počítačem. Pomůžu ti a vysvětlím, co bude třeba, abys mohla za tátou odejít." Předepsal jsem jí antidepresiva, ale mám dojem, že nemají ten účinek, jaký bych si představoval. Víš o tom, že se pokusila spáchat sebevraždu?" Kouř z cigarety mi zaskočil, až jsem se zakuckala. "Cože?" "Ano. Vypila vodu z vázy, kde se "louhovaly" konvalinky." "Ale prosím tě, to nebyl žádný pokus o sebevraždu. Byla to jen taková demonstrace, aby si jí někdo všiml. Jako dítě jsem měla podobné pocity. Také jsem si myslela, že mě nemá nikdo rád, a chtěla jsem umřít. Vlastně si to myslím do dneška." "Zlehčuješ to jako vždycky. Ona je vážně nešťastná. Za mým počítačem seděla Magda a mrskala prsty po klávesnici, jako když hraje na klavír. Jakmile mě spatřila, zůstala sedět s našpulenými ústy dokořán. "Vy jste tady?" Otevřela jsem skříň a začala se bezmyšlenkovitě převlékat. "Mám po dovolené. Ty už jsi zdravá?" "No jo. Volala mi hlavní sestra, že musím neschopenku nutně ukončit, protože nikoho jiného nemají." "Aha." "Máte se, hned jak přijdete, u ní stavit. Ani se nepřevlékejte," dodala zadumaně. Tvářila jsem se, že neslyším ten štiplavý dodatek, a vklouzla do vypraných bílých šatů. Kancelář hlavní sestry se nacházela v přízemí budovy, na chirurgickém oddělení. Zaklepala jsem a pokorně čekala. "Dále," ozvalo se a já stiskla kliku. Hlavní sestra, taktéž oděna v neposkvrněných šatech, seděla za stolem v pompézně vybavené místnosti a pracovala na počítači. "A, to jste vy! Posaďte se." Usedla jsem proti ní a čekala. Vyndala z krabičky jednu cigaretu a nabídla mi. "Takže mám pro vás všechno připravené, už jsem vás čekala." Přistrčila mi list papíru, propisovací tužku a zapálila si cigaretu. "Co je to?" ptám se opatrně. Povytáhla srostlé obočí. "No žádost o nástup na mateřskou dovolenou." Svitlo mi. "Ona brala léky na nervy?" Tak nevím, jestli se ptá vážně. Copak toho ví tak málo o svojí ženě? "Ano. Tvůj otec ti o tom nepověděl?" "To jí předepsal táta?" "Nevím." Vložila jsem Janičce do pusinky dudlík, který jí vypadl. "Ptala jsem se ho, jestli jsou ty léky od něj, ale poslal mě do háje." "Proč se o to tolik interesuješ?" nadhodil Leoš zvědavě. "Zajímám se o více věcí," vypravila jsem ze sebe nejasně. "Například?" "Třeba co se stalo mezi tebou a Valentýnou, když jsem v sobotu ráno odešla." Šlápl na brzdu a zastavil tak prudce, až jsem poposkočila. Vím, co si k němu mohu všechno dovolit. A je toho dost. "Dobrá," pokusila jsem se o lehkou konverzaci. "Tak si já něco koupím nového na sebe. Alespoň mi to zkritizuješ. Ano?" Mlčení jsem brala jako souhlas. V prvním obchodě si nás přezíravě měřila starší prodavačka s trvalou ondulací, kterou měla připláclou jako čepici. Dojít ke kadeřníkovi, nechat si obnovit účes, to by jí jen prospělo. Znuděně si luštila křížovku a ani se nezeptala, co si přejeme. "Chtěla bych na sebe kostým," požádala jsem ji povýšeně. "Něco s úzkou sukní, v zelené, vínové nebo fialové barvě." "Jenže já nejsem sama." Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. Zvedla jsem varovně prst k ústům. "Kde jsi se tu vzal?" Ptám se, i když vím, že má od tohohle domu klíče. Nikdy je nepoužívá. "Chci s tebou mluvit." Zašeptal. "Jenže já nejsem sama." Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. 2. února 2006 Sedím po pravé straně prostorného sálu, uprostřed první řady. Dívám se na záda nevěsty a nevěřím, že je to pravda. Nevěřím, že se moje dcera vdává. Jsem oblečena v moderní kostýmek, jenž jsem koupila ve značkovém butiku. Nevím, jak dlouho jsem bloumala lesem a loukami. K večeru jsem se vrátila domů totálně zničená. Plácla jsem sebou na otoman, ležela a dívala se jen tak kolem sebe. Spánek nepřicházel a já u sebe neměla ani prášky na uklidnění. Necítila jsem ani hlad, ani žízeň. Dřímota mě přemohla až někdy k ránu, když u sousedů kokrhali kohouti. Probudilo mě bití pendlovek, které jsem večer teskně natáhla. Odbíjely jedenáctou dopolední. Hlava mě bolela jako střep, oči pálily a žaludek se mi kroutil a zpíval hlady. Vstala jsem a nakoukla do malé spížky. Sestra u vozíku na oddělení se do nás pustila, jen jsme vyklouzli z výtahu. Co prý se děje v té kuchyni, je hrůza. Už ráno prý dávali dodatečné hlášení o pěti příjmech a maso nedostali. Snažila jsem se vysvětlit, že maso se fasuje den dopředu a hned po šesté se začne péct, tudíž není možné, aby ho nově příchozí obdržel, ale ona mlela stále svoji. Hlavní sestra se dostavila během několika minut. Zřejmě ji někdo přivolal již před naším příchodem. Snažily jsme se obě vysvětlit situaci, každá ze svého hlediska, očekávajíce, jak nás rozsoudí. "Můžeš mi říct, co je tohle za prášky?" Hodil nevzrušeně očkem po lahvičce. Zřejmě ji nikdy předtím neviděl. "Nevím, nemá to vinětu. Může to být cokoliv, od léku na podporu krvetvorby až po..." "Mělo by to být na nervy," přerušila jsem ho netrpělivě. "To užíváš ty?" "Ne." "Tak odkud to máš?" Váhala jsem. Mám se svěřit? Myslím, že ano. Byl to přece Valentýnin manžel a měl právo vědět všechno. "Nikdy jsi ty léky neviděl?" Vzal sklenku do ruky a pátravě jí zatřepal. "Nevím. Asi ne." "Jsou to léky, které jsem našla ve Valentýnině batohu. Užívala je?" Pohrával si s lahvičkou. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj skrz závoj slz, které rozpouštěly moji řasenku a v černých pramíncích mi stékaly po tvářích. Honza mě stále hladil, a nedbaje, že mu slzami zmáčím krémovou nažehlenou košili, mě začal vášnivě líbat. Filip vpadl do mojí kanceláře, právě když jsem snídala suchou housku, kterou jsem si zakoupila cestou do práce, a se závistí pozorovala svoji podřízenou, dietní sestru Magdu, jak se nevybíravě cpe hromadou šunkového salámu, plátkového sýra a rajčaty určenými do leča, které uzmula v nemocniční kuchyni. "Víš, Magdičko," zavrčela jsem, "tohle si, prosím tě, odvykni." Zvu tě na kafe." Kývla jsem hlavou na souhlas. Kafe si rozhodně nedám, je mi špatně, i když jenom projdu okolo zavřené plechovky. "A těhotenský test jste si dělala?" otázala se lékařka, když jsem jí sdělila datum posledního cyklu. Doktorka Pawlovská se velice změnila. Kdybych nevěděla, že jde o stejnou osobu, jakou jsem navštěvovala před léty, ani bych ji nepoznala. Řídké šedivé vlasy se leskly mastnotou, odulý obličej se roztékal pod vrstvou sádla a na těle nadváha nejméně třicet kilo. "Ne." "Pokud ho chcete udělat, zaplatíte osmdesát korun. Souhlasíte?" To jsou mi moresy! Test si přece mohu udělat doma. "Jak?" zeptal se Filip posměšně a mně celá ta situace přišla absurdní. Vždyť se přece nic nestalo! Jenom jsme se políbili! "Nechte toho," zaječela jsem. Leoš otce pustil. "Mám ji rád." Posadila jsem se opět na židli, jakmile za ním zaklaply dveře. Cože to říkal? Mám ji rád? Koho tím, proboha myslel? Jistě Valentýnu. Přece ne mě. Do místnosti vešla hlavní sestra, tentokrát oblečená v civilu. "Co se tady děje? Slyšela jsem hrozný řev." Pohledem sjela Filipa. "Nemáte už, sestro, po pracovní době?" Kapitulovala jsem. Měla jsem být už dávno někde jinde. Na jiné planetě. Byla v poslední době divná, ale že užívá nějaké léky, jsem netušil." Vyndala jsem z kabelky údajný Neurol a položila na místo, kam Leoš vrátil lékovku. "A co tohle?" Pohlédl na prášky. "Tyhle léky jsou označené. Je to Neurol." "Já umím číst," nasupila jsem se. "Ale je to jisté?" Vzal škatulku do ruky, vysypal do dlaně poloprázdné plato a přitakal. "Mělo by být. Takhle ten lék opravdu vypadá. Kam na ty prášky chodíš?" "Tyhle jsou náhodou moje." "Jsou taky od otce?" "Správně. Nechtěla jsem je, ale aktivně mi je donesl." "A Valentýna?" dodal nesměle. Možná ti dovedu určit druh léku podle barvy a velikosti." "Jo, to bys mohl" Vyndala jsem jeden prášek a položila ho na stoleček. Skleničku jsem hned schovala do kapsy. Filip natáhl ruku po léku a prohlížel si ho. "Proč mi nechceš říct, odkud to máš?" "Proč ti na tom tak záleží?" "Protože tě znám a vím, že máš něco za lubem. Jinak by ses tak nevyptávala." "Jen mi řekni, jestli jsou to léky, které jsi předepsal Valentýně." "Nepamatuji se," odvětil Filip s klidem. "Musel bych se podívat do karty. Dej mi tu skleničku." Prudce jsem vyskočila. "Nedám." Co kdybych vyskočila ven? Možná by si spousta lidí oddechla. Zbytek víkendu jsem strávila na chalupě ve své rodné vesničce jménem Pole. Řidiči autobusu jsem vyprávěla pohádku o tom, že mě okradli a nemám peníze, ani občanku. Nevím, jestli mi věřil, nebo ne, ale znali jsme se od vidění, protože dříve jsem touhle linkou jezdila často a on si mě pamatoval. Domluvili jsme se, že mu zaplatím najednou i zpáteční cestu. Trochu peněz bylo na chalupě ve Valentýnině pokladničce pro strýčka příhodu. Autobus mě vysadil přímo před domkem, neboť zastávka se nacházela jen pár metrů od něj. Rozklepala jsem se zimou a hlady, i když to možná bylo i nedostatkem spánku a nervovým vypětím. Uvědomila jsem si, že mám na sobě jen tenké letní šaty a v tomhle počasí takhle oblečená jistě vypadám dosti podivně. Vklouzla jsem do areálu nemocnice zadní vrátnicí, která se léta nepoužívala, a nepozorovaně vnikla dlouhou suterénní chodbou do kanceláře. Zamkla jsem za sebou. Tam jsem si ohřála ruce pod tekoucí horkou vodou, dala vařit vodu na kávu a ze zásuvky ve stole snědla dietní suchary a piškoty, kterých měla Magda stálou zásobu z kuchyně. "No toho, co prodává léky," vysvětlila Renata a samým rozčilením se jí zamlžily brýle, které nosí na nose už sedmnáct let. "Jezdí autem po doktorech, soukromých ordinacích a nabízí medikamenty. Tady ve vesnici se říká, že některé ty léky nejsou oficiálně povolené a že je zkoušejí na dobrovolnících." "Jo, ty myslíš prodejce?" "No tak prodejce. Není to jedno?" otázala se naštvaně. "Není. Prodavač stojí v krámě nebo u kiosku a prodává. Prodejce jezdí po obchodech a nabízí." "No jo. Já zapomněla, že ty si chytřejší a vzdělanější," odfrkla znechuceně. "Myslíš, že mu to vynáší víc než doktorování?" Nyní byla celá šedivá. Tlející listí tančilo ve větru, z nebe padala hustá mlha a počasí připomínalo dušičkový den. Zase mě začal bolet zub, který mi ráno lékařka vyčistila. Možná mě bolel celou tu dobu a já ho pod tíhou událostí ignorovala. V břiše mi kručelo a žaludek mi oznamoval, že od rána nic nepozřel. Také se pořádně ozýval. Škrundalo v něm na celou ulici. Kdyby nejezdila auta, vynikla by tahle moje vnitřní hudba s celou parádou. Možná by nebylo od věci něčím se zasytit. Zastavila jsem se před obchodem s nápisem Chléb pečivo, vteřinu zaváhala a potom vešla dovnitř. Z naivní a hloupé manželky si udělá pracovní sílu, již si posadí do ordinace, ušetří za zdravotní sestru a svoji ženu, která k němu vzhlíží jako k bohovi, bude mít ustavičně na očích. Jak průhledné. S Magdou se dá dobře manipulovat. Není jistě tak chladná jako Erika, ani tvrdohlavá a vášnivá jako já, a proto mu bude zobat z ruky. "Co vás udivilo?" zahřměla dívka nebezpečně. "Ale nic, holčičko, já ti to přeju. Kdy čekáte miminko?" "Po Novém roce." "Tak to gratuluji." Doma jsem papír s proužkem zalepila opatrně do bílé obálky, položila ji na dřevěný noční stolek u postele a tvrdě usnula. Probudilo mě nesmělé zaklepání. Leoš stál s Janičkou uprostřed pokoje a trpělivě čekal, až se vzpamatuji. Vylekala jsem se. "Kolik je hodin? To už jdeš do práce?" "Ano, bude šest." Posadila jsem se. Usnula jsem oblečená v silonové oranžové halence, pod níž jsem byla nahá, proto jsem se schoulila vsedě pod deku. "Můžeš pro mě něco udělat?" zamumlala jsem ospale. Věnoval mi citlivý pohled. "Pro tebe všechno." Podala jsem mu obálku. Co se to tam takhle po ránu děje? Že by Leoš již připravoval malé papání a nevěděl si s tím rady? Otvíráním dveří jsem se trápit nemusela, protože byly jen mírně přivřené. Uvnitř mě čekalo překvapení. Valentýna byla doma. Stála u stolu a s Leošem se hádali. Zařadila jsem rychle zpátečku. Dole jsem popadla ze stolku objemný svazek klíčů a mobilní telefon a vyběhla ven. Chodila jsem po městě a pokoušela se pročistit si hlavu. Mrzelo mě, co se stalo, a taky jsem měla strach. Co když se Valentýna vrátila dřív a viděla nás? "Maminka ještě zůstane v nemocnici," oznamuje, "telefonovala jsem tam. Než se vrátí, budu se o vás starat já. Veronika může spát u nás s Jiřinou a ty, Láďo, na gauči v obývacím pokoji. Pojďte, vezmu vás hned s sebou nahoru." "Já nikam nepůjdu," mračí se Láďa. "Zůstanu tady." "A půjčí mi Jiřina tříkolku?" zajímá se Veronika. "To víš, že půjčí," ujišťuje paní Mourková. "Dobře, tak já jdu," Veronika seskočí ze židličky na zem. "Ráno vás oba vzbudím a vypravím do školy," pokračuje paní Mourková, jakoby se nic nestalo. Odložil beranici, kabát i hůl na věšák v rohu u dveří a posadil se do kouta, k prázdnému stolu, aby měl přehled. Hospůdka působila mile a zabydleně, téměř domácky. Po stěnách rozvěsil hostinský staré místní dřevoryty, dílka nějakého malíře z konce minulého století, zašlá kouřem a prachem, doplňující však dokonale atmosféru. Zasklené obrazy pokračovaly výjevy loveckých scén, pak několik vycpaných ptáků, obvyklé jelení paroží a pět cínových konvic různé velikosti. Hostinský je zavěsil na stěně, bokem od nálevního pultu, hned vedle nich, na policích, rozestavěl porcelánové nádobí. Centrem však nesporně byla barevná freska na čelní stěně, u výčepu. Muž, který chodíval domů skoro denně opilý a křičel. Muž, který skoro po měsících měnil místa a odevšad musel nakonec odejít. Nebo matka? Věčně podrážděná, unavená a nervózní, a jindy zase ustrašená a smutná? Anebo učitelka? Otec jezdil naposledy jako závozník, rozvážel zboží do všech prodejen s průmyslovým zbožím v okrese. A jak se rychle zjistilo, občas nějaký ten tranzistorový přijímač nebo jiná potřebná věcička putovala stranou místo tam, kam patřila. Vždycky se v hospodě někdo našel, kdo vyměnil nové rádio nebo holicí strojek za pár korun. Stěny jsou pokresleny uhlem, samá divoká zvířata, která se vzpínají, jak je pronásledují lovci s oštěpy. U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích Máša, má otevřené horečnaté oči, blouzní. "Trochu vody," šeptá vysušenými rty. Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní. Máša hltavě srká vodu z jeho dlaní, do poslední kapky. "Neboj se, přinesu ti za chvíli medvědí tlapu. Náčelník říkal, že má magickou sílu. Určitě se uzdravíš." Máša se k němu přitiskne, tváře jí hoří, ale snaží se usmát. "Já tě mám ráda." Poblíž nikdo není, všichni se hřejí u ohně. Pod rouškou je strašné horko, profesor cítí, jak mu po zádech stékají stružky potu, kapky se mu perlí i na čele a nad obočím, brýle se zamlžují. "Začneme." Doktor Macháček stojí proti němu. Dezinfikovat, očistit, řez, podvázat, zastavit krvácení, vysušit a znovu. Peán, ještě jeden, kochr, háky. A dokola. Utržená slezina, prasklé pouzdro jater. Všude krev, nepřehledné množství krve. Prasklá dolní dutá žíla! Podvázat! Podvázat! Jemně a lehce, bez jediného zbytečného pohybu. Každá vteřina je vzácná. Vzdušný vak se pravidelně vzpíná a vhání do plic kyslík, avšak na monitorech se nic nemění. "Výsledky z laboratoře," hlásí sestra, "krevní obraz." "Já mám hlad," kňourá Veronika. Večeře nejspíš nebude. "Počkej, přinesu ti kus chleba," napadá Láďu a vrací se opatrně do kuchyně. Matka má hlavu na stole, nehýbe se. Láďa zakrojí do bochníku včerejšího chleba - moc se mu to nepovedlo, okraje jsou zubaté. Nemůže najít máslo, bere tedy sklenici se švestkovou marmeládou a vrací se do ložnice. Veronika ukusuje krajíc, jako by to byla kdovíjaká pochoutka. Láďovi to však přece jen vrtá hlavou. Co se stalo? Pootevřenými dveřmi je slyšet, jak matka hlasitě oddychuje, jako by chrčela. Třeba se jí něco stalo! "Buď tady hodná," napomene Veroniku a vyběhne na chodbu. nyní byla na dosah ruky. Zelenala se a bělala, žloutla, snad i voněla něčím neznámým, tolik vzdáleným lyzolu a ajatinu operačního sálu a nemocničních chodeb. Profesor Havlena si připadal málem jako objevitel, i když něčeho dávno známého. Domky, holá stromořadí, potoky i rybníky, které míjel, v něm vyvolávaly vzdálenou vzpomínku - a snad to ani nebyla vzpomínka, nýbrž sen, představa. Rozhodl se, že tady, na východní straně, přivrácené ke svahu, si zřídí ložnici a malou kuchyňku, aby nemusel po ránu scházet do přízemí hned, jak se probudí - alespoň v zimě, dokud je chalupa promrzlá a nevyhřátá. Zatím spočívala kuchyňka v dvouvařiči postaveném na malém stolku u okna. Kromě něho stála v místnosti kovová postel, dvě židle a stůl. Oblíbené houpací křeslo si ponechá v dolní sednici, ve velkém "salónu" u okna, odkud je vidět na ohyb silnice a skoro až k městu. Přízemí poslouží podle dosavadních představ k dennímu přebývání. Až se zatopí, bude příjemné uvnitř posedět. Znázorňovala gotický hrad na strmé skále, na obzoru chmurný tmavý les a pod skálou obléhající vojsko. Nad tím vším byl vyveden nápis Bitva u Krásné a letopočet 1427. Havlena si prohlížel výzdobu stěn velmi pozorně, a než se nadál, měl před sebou půllitr s pivem, na němž pomalu opadávala pěna. Hostinský ho od výčepu mlčky pozoroval. Tři dědové v druhém rohu hráli mariáš a u okna mezi profesorem a karbaníky seděli ještě jiní dva, asi také místní hosté, snad jen o trochu mladší, a o čemsi se vzrušeně dohadovali. Profesor upíjel pivo a sledoval okolí, zvykl si. Veronika si myje ruce a čistí si zuby. Uléhá do postýlky a volá: "Láďo, já se tu bojím." Láďa sedí v kuchyni za stolem a čeká. Měl by se učit, ale nemůže se soustředit, myšlenky se mu honí kdovíkde. Veronika se potichu přišourá a souká se na vedlejší židli. "Láďo, kdy už půjdu do školy?" "Za dva roky." "A je to dlouho?" "Je. A pořád neotravuj." "Láďo?" "Co je zase?" "A kdy už budou vánoce?" Láďa se zamyslí, vánoční prázdniny začínají už v pátek. A to je vlastně pozítří. Najednou někdo zvoní. Když Láďa otevře, stojí za dveřmi paní Mourková. Podvědomá touha fantazie ho přenášela ještě dál, do měst a krajin, které nikdy nepoznal a které si představoval určitě naivně a zkresleně - moře s vysokými palmami, tříštivé vlny a plachetnice plující k obzoru. Byl to svým způsobem únik - ze školy, z domova, odevšad. Koncem ledna se maminčin stav poněkud zlepšil. Vstala a začala přecházet po bytě, občas i něco uvařila a nakonec také vyprala všechno špinavé prádlo, co se za dobu její nemoci nastřádalo. A co košilek, ponožek a všeho možného se pak rozvěsilo po šňůrách na dvoře! Pololetí se přihlásilo vysvědčením. Čtyři pětky, navíc zvláštní napomínání z chování; Usrkával po doušcích pivo a ani nevěnoval pozornost okolí, všechno mu připadalo vzdálené a nějak neskutečné, nejvíc on sám. "Nechcete si přisednout k nám?" Pohlédl na staříka, který stál před ním a zíral na něho vyhaslýma světle modrýma očima, očekávaje odpověď. "Prosím?" "Ptám se," opakoval stařík důležitě a zřetelně, jako by vyřizoval důležitou diplomatickou misi, "jestli si nechcete přisednout k nám." Byla to spíše výzva než poselství. Ukázal do rohu, odkud jejich rozhovor sledovaly další dva páry stejně stařeckých očí. Profesor Havlena pokrčil rameny. Proč ne? Postačila obvykle krátká pasáž, kterou si chtěl osvěžit; pak opět zhasl a klidně znovu usnul. Velmi obdivoval spisovatele, kteří dokázali psát o životě a smrti s lehkostí, optimismem a přesvědčivostí; dodávali mu sílu, když sám někdy váhal, ač si to nerad připouštěl. Knihovna se postupně plnila knihami. Na řadu přišly obrazy. Havlena si přivezl opravdu jen ty, na které byl nejvíce zvyklý, ty nejmilejší. Byly čtyři a každý dostal svůj malý, ale samostatný kousek stěny. Profesor si oblíbil krajiny romantiků i realistů, stejně jako impresionistů; tvrdil vždy, že ho pohled na ně uklidňuje. "Červený mlýn" stál přímo u řeky, vlastně říčky, která se v divokou a dravou řeku promění jen jednou za rok, při jarním tání a při povodních. I to je však rok od roku slabší, od té doby, co na jejím horním toku postavili přehradu, je to spíše klidný potůček. Snad tu kdysi skutečně stával vodní mlýn, který mnohokrát přestavěli; zbyl tu jen náhon a rozlehlá zahrada. V zimě se život přenáší do dvou začouzených sálů výčepu, kde to páchne pivem a buřty s cibulí. Když profesor Havlena vstoupil, pohledy stálých hostů si ho krátce změřily. Díval se z jednoho staříka na druhého a vzpomínal, kdy naposledy viděl na vlastní oči hrát fotbal. Jak úzký byl jeho svět po celý dosavadní život! "Vsadím se, že kdyby hrála Slavia jako za Pláničky, tak by dneska suverénně vyhrála ligu!" "Kdepak, už by nevydrželi tempo. Dnes je rychlejší hra, dej si říct. Tenkrát stačila na vítězství česká ulička a pořádná technika. Dnes musí být hlavně perfektní fyzička!" "Fyzička, fyzička," vysmíval se jim třetí stařík, ten s pomněnkovýma očima, co Havlenu ke stolu přivedl, "tu si můžou naložit, když neumějí střílet góly!" Jen Hanka spokojeně dřímala za pecí. Mladý pán se tomu podivil a povídá: "Povězte mi, matičko, proč tamhleta nepřede? Vždyť už je dost velká. A při práci by jí čas rychleji utíkal." "To máte tak, vzácný pane, ráda bych jí to dopřála i len bych jí na kužel navinula, ale není to možné. Není to obyčejná přadlena. Do rána by všechen len, co je v domě, sama na zlaté nitky spředla. A když už by neměla co příst, pustila by se do mých šedivých vlasů." Matka se styděla přiznat, že má línou dceru. Po večeři zavedli nevěstu do velké komnaty, která byla plná plničká lnu a konopí. "Tak," povídá pán, "tady máš kolovrátek, červená jablíčka a trochu hrachu a můžeš se pustit do práce. Když všechen len do rána spředeš na zlaté nitky, bude svatba, když ne, bude zle." Pán odešel a nechal přadlenku být. Hanička se ani nepokoušela příst, vždyť o předení nic nevěděla. Začala plakat a naříkat: "Ach, bože, co si teď počnu! Proč jsem jen neposlechla matku a nenaučila se příst. Mohla jsem si hovět pěkně doma ve světnici! Co se mnou bude!" "Naučím tě příst zlaté nitě, ale musíš mi slíbit, že tu na mě za rok zase počkáš. Když uhodneš, jak se jmenuji, nechám tě na pokoji, ale když neuhodneš, budeš mojí ženou a já si tě odvezu tady na tom trakaři. Ale to ti povídám! Nemysli si, že mě nějak ošidíš. Nikam se přede mnou neschováš, všude tě najdu. Co tomu říkáš?" Haničce se to moc nelíbilo, ale co měla, chudák, dělat? Nakonec řekla: "Dobře, počkám tu na tebe. Beztak nemám na vybranou." Mužíček oběhl s trakařem třikrát kolem a přitom odříkával: "Takto, Haničko, takto, takto se přede zlato. "Už toho mám dost. To bych se na to podíval, jestli mi to žito vrátí, nebo ne. Půjdu tam ještě jednou!" Vyrazil stejnou cestou jako předtím. Přenocoval ve mlýně a pak už to do údolí neměl daleko. Znovu potkal toho šedivého stařečka s železnou holí. "Kam máš namířeno, synku?" ptal se stařeček. "Ach, dědečku, jdu si pro to žito. Mlýnek nemele, stolek se neprostírá, doma je čím dál hůř." "Svoje žito už zpátky nedostaneš, ale víš co?" povídá stařeček. "Vezmi si hůl, udělej všechno jako minule a řekni si o pytel s obuškem, který tam visí na hřebu. Po svatbě žili mladí manželé šťastně a spokojeně. Pán svou ženu nade vše miloval, a když mu porodila hezkého synáčka, byl nejšťastnějším člověkem na zemi. Ale každá písnička má svůj konec a zrovna tak měla skončit radost mladých manželů. Čas ubíhal jako voda v řece. Ode dne, kdy Hanička poprvé zasedla ke kolovrátku, už uplynul skoro celý rok. Mladá paní byla čím dál smutnější. Oči měla uplakané a ploužila se po zámku jako stín. Však taky měla proč! Ztratit hodného muže a synáčka, který se měl čile k světu! Pán netušil, co jeho ženu trápí. "Víš aspoň, že ji neznáš?" "Jak bych to mohl vědět?" "Takže lidé vlastně nic nevědí?" "Jak bych to mohl vědět?" Přirozenost Jednoho dne byl mistr pozván do domu zámožné ženy. Když dopili čaj, uvedla hostitelka mistra do velké místnosti, která byla celá bohatě vyzdobena květy. Květiny byly naaranžovány v nepřeberném množství v nádherných kyticích a velkých květináčích, a omamná vůně se linula vzduchem, jako kdyby všechny kvetly zároveň. "Chtěla bych ti dát hádanku," řekla dáma. "Když uhodneš, daruji zdejším chudým značnou částku. Ze všech květin, které tady vidíš, je jen jedna jediná pravá. Tu bys měl co nejrychleji najít." Dům byl sice opravdu malý a v místnosti, kterou mu přidělil, stál jen stůl a postel, ale všechno bylo čisté a on nebyl zhýčkaný - byl rád, že má střechu nad hlavou. Jeho hostitel se tisíckrát omlouval, že mu může nabídnout jen skrovné pohoštění - chléb, máslo, šunku, salám a míchaná vejce, ale víno bylo dobré a pálenka tekla proudem, takže mladík usnul tvrdým a hlubokým spánkem. Když ráno vstoupil do světnice, na stole byly prostřeny na svátečním nádobí různé druhy uzenin a sýra, rozličné sladkosti, čerstvý chléb a káva lákavě voněly. A zatímco mladík zkoprněle zíral na několikanásobně převýšený účet a mumlal, že tolik peněz ani nemá, sebral mu staroch tašku, lačnými křivými prsty mu strhl hodinky ze zápěstí a syčel: "Tak si vezmu, co mi patří, chlapečku!" Protože si podle svých vlastních propočtů stále nepřišel na své, sebral hostu i jeho staré auto, dotlačil ho ke svému domu, práskl dveřmi a zamkl na dva západy. Po několika desítkách kroků se mladý psycholog pomalu vzpamatovával. Zvažoval svou nepříjemnou situaci, pokýval hlavou a zamumlal si pro sebe: "Měl jsem pravdu! Já to věděl! Díky Bohu, nestudoval jsem zbytečně!" Zúčtování "Ušetři mě, ne kvůli mně, ale kvůli mým malým dětem, jejichž matku sis už vzal. Dej mi ještě čas, abych vydělal trochu peněz a mohl zajistit dětem nějaký příjem. Neboť teď nemám nic, co bych jim mohl odkázat a zemřely by hlady." "Budu mít slitování s tebou i s tvými dětmi," řekl anděl smrti. "Ale až k tobě přijdu znovu, vezmu tvou duši s sebou a žádné prosby ani nářky mi v tom nezabrání. Pamatuj na to!" "Děkuji ti za tvé milosrdenství," zašeptal vdovec. Mistr chtěl svým žákům názorně vysvětlit, jak krátkozrace si lidé počínají ve své snaze zajistit si bezpečí. "Jeden muž se nechal převézt přívozem přes mořskou úžinu. Když už byli dost daleko od břehu, ale druhý břeh ještě nebyl vidět, zvedla se bouřka, nebe se zatmělo a vysoké vlny cloumaly člunem sem a tam. Převozník bojoval s větrem, s přívaly deště a mohutnými vlnami. Za krátkou chvíli promokli až na kost a do lodi začalo téct. Převozník se starostlivě podíval po cestujícím a zděšeně vykřikl. "Zbláznil ses, proč liješ vodu do člunu?" osopil se na něj. "Tatínku, jak vlastně začínají války?" zeptal se chlapeček svého otce. Otec vykoukl zpoza novin, zamyšleně se podíval na svého syna a řekl: "Předpokládejme, že dvě sousední země vedle sebe žijí v míru, jako třeba Kanada a USA. Potom ale jedna země chce něco, co ta druhá nechce vydat. A tak Kanada pošle své vojáky do USA." "Nevykládej tomu dítěti takové nesmysly!" křikla matka. "Kanada nikdy nevedla válku se Spojenými státy." "Co se do toho pleteš?" ohradil se otec. "Jenom jsem na příkladu." "Svoje příklady si cucáš z prstu, naděláš víc zmatků, místo abys něco vysvětlil. Po dalších šesti letech se mohl se všemi svými zaměstnanci konečně usadit ve velmi moderním a architektonicky zdařile řešeném obchodním komplexu. I když během let své úspěšné kariéry přicházel do firmy mezi prvními, neutajilo se, že nikdy nejezdí do horního patra výtahem, ale vždy zmizí nenápadnými dveřmi v zastrčeném rohu vstupní haly. Také nemohl zabránit tomu, aby se o jeho neobvyklém chování nešířily nejrůznější pošetilé dohady: prý tam chodívá ráno cvičit, možná kontroluje tajný trezor a počítá své jmění - to byly jedny z nejnevinnějších spekulací. Ale nikdo ze zaměstnanců tajemství neodhalil, ani jeho dlouholetá sekretářka nevěděla nic bližšího. "To, čemu tě učil ten guru, na mě neudělalo vůbec žádný dojem," řekl mistr. "Cesta, kterou učím já, je mnohem obtížnější." "Co může být těžší, než znát minulost i budoucnost?" ptal se užasle žák. "Žít v přítomnosti," odpověděl mistr. Očista Jeden velmi horlivý žák se každé ráno a každý večer koupal v řece, aby se očistil od svých špatných myšlenek a hříchů. Jednoho dne mu mistr řekl: "Jestli si myslíš, že voda v řece dokáže smýt tvoje hříchy a slabosti, pak by podle tvého přesvědčení musely být všechny ryby, žáby a všichni krabi svatí. Na otázku, co ho přivedlo do Berlína, zahradník začal ochotně vyprávět svůj sen. "Chcete mi opravdu tvrdit, že věříte snům a jenom kvůli jednomu snu jste podnikl tak dlouhou cestu? A ten sen se má opravdu naplnit zrovna tady, v Berlíně? Člověče, tady vládne drsná realita. Už tisíce takových jako ty tady zkoušely najít štěstí a narazily jen na samé problémy. Se sny v našem světě člověk nikam nedojde. Jinak bych s vámi hned měnil!" rozhorlil se komisař. "Proč byste zrovna vy se mnou chtěl měnit?" ptal se zahradník. Studoval pohnutky jejich jednání a řeč těla, uměl číst fyziognomii a gesta a tak interpretovat jejich slova. Četl v lidech jako v otevřených knihách. Naložil svých pár nepříliš cenných věcí do prastarého auta a vydal se na cestu k svému prvnímu působišti. Nemohl se dočkat, až uplatní své vědomosti a budoucnost si maloval v růžových barvách. Představoval si, jak buduje šťastný a úspěšný život, dokonce i vlastní praxi. Do nástupu do práce mu zbývalo ještě několik volných dní, které chtěl využít k tomu, aby se po cestě krásnou krajinou zotavil po namáhavém zkouškovém období. "Zpívá neúnavně dnem i nocí a já z vděčnosti za jeho písně dbám na to, aby mu nic nechybělo. Pořád se starám, aby měl čerstvou vodu a dobrou potravu, aby přebýval v chladivém stínu a aby se k němu žádná kočka ani nepřiblížila. Ale už dva týdny ani nezazpíval a já jsem úplně zoufalý." Když domluvil, poslechl si král také, co mu chtěl říct slavík. "Moje chuť na dobrou návnadu mě vehnala do pasti lovce ptáků. Prodal mě obchodníkovi, který jezdil z místa na místo, až mě konečně získal tento muž. Kdyby se od něj totiž Bůh neodvrátil, nepotřeboval by dávat na odiv takovou marnivost." Důvod ke lži Bohatý muž dospěl ve stáří k poznání, že mu jeho blahobyt nemůže dodat vnitřní uspokojení, po kterém už dlouho toužil. Předal proto celý majetek svému synovi a vstoupil do společenství, které hledalo v prostém životě a úmyslném odříkání cestu k poznání. Jednoho dne ho poslali spolu s jedním bratrem do města, aby na trhu prodali dva staré osly, které společenství už nemohlo využívat. Na trhu se u nich zastavilo několik zájemců. "Jsou ti osli ještě k něčemu?" zeptal se jeden. A byla uspořádána bujará oslava. Tancovalo se, zpívalo a radovalo až do rána. Místní učitel složil baladu o hrdinném přemožiteli medvěda, která byla pak každý rok zpívána během medvědí slavnosti na počest slavného návratu rolníků. Snadná kořist Rolník pracoval na svém poli, když zpozoroval, jak přes ně peláší zajíc; ten ale narazil do kmene blízkého dubu a zemřel. "To je ale praktické," pomyslel si rolník, "takhle snadno jsem ještě k zaječí pečínce nepřišel." Schoval se do křoví a čekal na dalšího zajíce. A čeká tam dodnes. Fazole Ten, místo aby jako obvykle dveře otevřel lehkým rychlým pohybem, vrazil do nich opatrně nohou, srdečně se zasmál, když viděl padat polštář, klidně se na něj posadil a zeptal se svého otce: "Tak jsem tady. Co pro tebe mohu udělat?" Zásadovost Sedlák sázel vinnou révu odrůdy, která měla přinést chutné hrozny teprve po třiceti letech. Vládce té země, který jel náhodou kolem, sedláka oslovil. "Zdá se mi, že jsi vskutku optimista, když ve svém věku sázíš takovou révu, jejíž plody možná nikdy nebudeš sklízet." "No, to se nedá nic dělat," odpověděl sedlák. "Rozhodl jsem se, že svůj život nepodřídím honbě za penězi, bohatstvím a prestiží, a dosud jsem to dodržoval," vysvětloval. "Ale náhoda tomu chtěla a potkal jsem nádhernou ženu, kterou opravdu miluji a ona miluje mě. Chtěli bychom spolu zůstat. Ale protože ona je jedinou dědičkou z velmi zámožné rodiny, mám strach, aby se peníze jednou neobrátily proti nám." "Rozhodující je pouze to," odpověděl mistr, "jak moc si zakládáš na tom, že jsi bohatý - nebo chudý." Mladík zamyšleně přikývl a po chvíli řekl: "Rozumím." "Pak je to dobře," usmál se mistr. Štíhlý a atraktivní muž pomalu vystoupil ze svého nádherného vozu, takže na sebe upoutal pozornost kolemjdoucích, a lehkým pohybem si přes ramena přehodil kašmírový kabát, pravou rukou si jednou pročísl husté černé vlasy na skráních, až se zableskly jeho zlaté náramkové hodinky a zlatý prsten, a svižným krokem stoupal po mramorových schodech k domu. Lidé ho zvědavě pozorovali, šeptali si a dohadovali se mezi sebou: "Kdo asi je tento muž, tak bohatý a elegantní? To musí být miláček Boha." "Naopak," odpověděla jedna stará žena v levných šatech, "není bohatý, ale velmi chudý. Mistr stále znovu a znovu nabádal své žáky, že nestačí jen něco dělat, ale že člověk v to také musí doufat. Jeden z žáků tuto radu nechápal a prosil ho o vysvětlení. Mistr s ním šel k jezeru, kde nasedli do loďky. Mistr ji veslem odstrčil od břehu a když je proud odnesl kousek dál, nasadil jedno veslo a začal veslovat. Loď se stále točila kolem dokola. "Co to děláš?" křičel žák. "Abychom se dostali dál, musíš používat obě vesla." "Zcela správně," přikývl mistr: "Jedno veslo se jmenuje: 'pracovat', druhé veslo se jmenuje 'doufat'. "Ty hlupáčku," káravě řekla jeho žena, "to je tvůj syn, o kterém jsem ti psala v tolika dopisech!" "Ale já jsem žádnou poštu nedostal, protože jsem byl pořád na cestách. A kde spí to dítě?" dodal. "Samozřejmě se mnou, ve tvé prázdné posteli, abych ho mohla utišit, když se probudí," zněla udivená odpověď na jeho podivnou otázku. Během celého vzrušeného veselí u příležitosti jeho návratu si postupně uvědomoval, že minulou noc slyšel z ložnice hlas své ženy, která tak něžně nemluvila k nikomu jinému, než k jejich synovi. O to byl teď šťastnější, že ovládl své vzplanutí. Už se stmívalo, on beze spěchu jel silnicí, když si uvědomil, že je načase postarat se o nocleh. Už asi hodinu ale neviděl ani živáčka, kterého by se mohl zeptat na nejbližší hotel. Najednou si všiml muže, který z vedlejší cesty právě sešel na silnici. Zastavil u něj, aby se ho zeptal na nejbližší nocleh, ale byl by nejraději hned jel dál, protože výraz v jeho tváři ho nanejvýš vyděsil. Odrážela se v něm lakota, nenasytnost, hamižnost, závist, žárlivost a bezohlednost. "Chci se přece jen na něco zeptat," uklidňoval se a stáhl okénko. Jeho oči se nemohly nasytit, sbíhaly se mu sliny v ústech a jeho chuť stále rostla. Prsty ho zasvrběly a už měl v puse medovou kuličku sypanou cukrem a kokosem. Následovala čokoláda a pražené mandle. I když už byl vlastně sytý, labužnicky pomlaskával a ještě se natahoval po kandovaném ovoci. A v tom ho prodavač klepl přes prsty bambusovou hůlkou. Když sahal po rozinkách, uhodil ho prodavač už o poznání silněji. "Tohle město je skvělé!" zvolal poutník nadšeně. "Když člověk žádné sladkosti jíst nechce, nutí ho k tomu holí!" Schopnosti Ale už při prvním úderu se rozezněl tak mocný tón, že hrůzou upustil kladivo a zacpal si uši. To, že nechtěl, aby ho někdo slyšel, je pochopitelné, ale sám sobě zacpávat uši je čirá hloupost." Zaslepenost Jednomu muži nedávno zemřela manželka a tak žil ve svém domě sám se svým synem. Jednoho dne musel otec odcestovat a prosil sousedku, aby se na chlapce občas zašla podívat. Zatímco byl na cestě, přepadla vesnici banda lupičů, ukradla všechen majetek i dobytek a kdo z obyvatel nebyl zavražděn, přišel o život v zapálených domech. Jeho syna ale banditi odvlekli do otroctví. |