Když jsem si k babičce v neděli večer pro ni přišla, myslela jsem, že omdlím.
Udělala mi jiný límec! Přece jsem jí podrobně vysvětlila, jaký má být výstřih u
blůzy, jaký límeček, a ona mi udělá něco úplně jiného! V šestnácti jsem byla
pěkný rozmazlenec a nebyla jsem zvyklá, aby mi babička někdy nevyhověla. Křičela
jsem, vyváděla a nebyla k utišení. Na tu oslavu měl přijít on, šestnáctiletý
spolužák, a zdálo se mi, že když mě uvidí v blůze s tím nemožným límečkem, už u
něj nebudu mít žádnou šanci. 

A přece se dědeček vrátil domů. Sjeli jsme se, připravili jsme mu přivítání,
hostinu, babička - o hodně mladší než on - vyzdobila celý domek květinami. Ale
cítili jsme všichni, že to, co provádíme, je asi dědečkova poslední rodinná
oslava, že to je více než cokoli jiného pohřební oslava - za živa. Starý pán byl
usměvavý, ale bledý, jen se ploužil. Byl krásný letní den, člověk vnímal tu
velkolepou krásu života všemi póry, vlévala se do něj, prostupovala ho, on však
již po chvíli strnul ve svém křesle a zdálo se, že z celého člověka žijí jen ty
oči. 

Člověk je může snadno zachytit a podat. Jsou úplně konkrétní. A s tím, že je
podáváme svým blízkým, místo abychom s nimi klepali na zamčené dveře sakristie,
pomáháme aspoň lehoučce odstranit nějakou potíž, drobnou nevychovanost - ale i
hlad duší. Když každý z nás čtyř dá takový čokoládový bonbón denně, je to do
roka skoro patnáct set bonbónů, patnáct set dobrých drobných radostí. Kdyby se
rozhodlo pro takový bonbón tisíc lidí, bylo by to... Skoro se nechce věřit. Tři
sta šedesát pět tisíc radostí ročně. A kdyby - ale nechme statistiky. 

Nesla jsem jí zrovna růže, když jsem na dveřích našla upozornění, že je mrtvá,
někdo z nás, kdo k ní docházel, to napsal pro ostatní. Dala jsem růže staré
paní, co se šourala po chodníku. Věděla jsem, že ona by z toho měla radost. Dát
něco tomu, kdo už nic nečeká. Měla by radost? Podle její víry bych řekla, že z
toho spíš "má" radost, když to dělám. Protože ona věřila, že láska nikdy nekončí
a láska je nejsilnější důkaz nesmrtelnosti duší. Byla světice? Ona by se tomuhle
označení jistě velmi bránila. 

Uvědomila jsem si, že dítě psalo o mně, psalo první zprávu o své matce, a v tu
chvíli jsem strnula. "Co jsi napsala?" "No tak, to víš." "A ukážeš mi to?" "Jo,
ale paní učitelka si vzala sešit." "Dobře, a kdy vám ho vrátí?" "Snad zítra."
Ten čas do zítřka byl hrozný. Čekala jsem netrpělivě na dítě, až se vrátí ze
školy, abych si přečetla, jaká vlastně jsem. 

Komunikace mezi lidmi probíhá často jen tak, že si navzájem podáváme
nedorozumění. Je dobré vzpomenout si na chlapečka, ráchajícího se spokojeně ve
vaně a nabízejícího milované babičce něco tajuplného, neznámého, kouzelného.
Proč se babička směje? Asi jsem řekl něco veselého, myslí si chlapeček. Šplouchá
kolem sebe radostně vodu. Jak je krásně na světě, kde si všichni rozumějí, a
protože si rozumějí, tak se mají rádi. Nenávist je z devíti desetin
neporozumění. Ztráty? "Chcete-li si vyjasnit vztah k životu, doporučuji vám
jednu hru," řekl psychiatr O. "Pokud si myslíte, že máte v životě všechno jasné,
pak tuhle hru ovšem nepotřebujete. 

Víte, kdyby si každý uvědomil, že už teď, v tuhle vteřinu je někde místo, kde
bude uložený se všemi zmařenými příležitostmi, nenaplněnými možnostmi,
promeškanými setkáními, nevyslovenými slovy, jistě by pak svět vypadal jinak.
Mít před očima vlastní hrob, to není jen tak nějaká barokní metafora, to je
veliká výzva i pro ty, kdo chtějí něco dokázat, zanechat po sobě aspoň jiskru,
která tu bude jednou svítit. Ten pohled na ten jitřní hrob mě dokonale změnil,
jako bych se znovu narodil. Změnil jsem svůj život, zabral se do práce a nakonec
jsem se stal tím, čím jsem teď. 

"Prostě počkejte," křikl jsem - měl jsem nepořádek v papírech a nehodlal jsem se
vyrušovat. Bylo mi jasné, že každý soudný člověk musí uznat, že najít chybu v
objednávkách je daleko důležitější než se dívat na nějaké malůvky malé holčičky.
"Dědečku," zavolala ještě jednou vnučka a postoupila ke mně. Sklonil jsem se
hloub nad papíry. "Pojď," řekla matka a odváděla ji. Holčička nechápala. Jak to,
že nechci vidět její obrázek? Dala si s ním tolik práce a tak se těšila, až jej
svému dědečkovi ukáže. Jenže mně bylo jasné, že takhle musím postupovat, že
takhle je to pedagogicky správné. 

"V neděli, ten Český ráj," zachraptěl muž. Chystali jsme se na výlet už kolik
týdnů, syn se těšil, jenže vždycky jsme měli v neděli nějakou práci a sešlo z
toho. "Pojedeme?" "POJEDEME, určitě." Dokud jsme živí, opakovala jsem si, dokud
jsme ještě všichni živí, musíme se přece začít konečně chovat jako živí! Živí by
se měli chovat jako živí. Je krásné, být spolu a naživu. A mít někoho, kdo nás
má tak rád, že chce být s námi. Správná otázka 

On člověk potřebuje impuls. Vše je připraveno, koleje nataženy, vlak na nich,
jen se dát na cestu. Pokud ten impuls nepřijde či není včas proměněn v čin...
tolik lidí přečká celý svůj život na nástupišti a nejen že nevyjedou, oni
dokonce ani nenastoupí do vlaku - a jen si na tom nástupišti stěžují.
Zapomínají, že o tom, jak a kam kdo dojede, si rozhoduje každý sám. Jestli jsem
někomu za něco v životě vděčný, pak tomu neznámému mladému mrtvému na jitřním
hřbitově. Střecha 

Člověk se pak zastyděl, že si stěžuje málem na malichernosti, hanbil se - ne
před ní, ale před sebou - za svoje stížnosti, viděl že je to vlastně nepatřičné.
Zní to možná hloupě nebo alespoň paradoxně, když řeknu, že jsem mívala chvíle,
kdy jsem jí nějak "záviděla zdraví." Záviděla? Ne, to vlastně ne, jen jsem
cítila, že bych si přála být zdravější - tedy tak zdravá jako ona - v té vyšší
podobě zdraví, jakou jsem cítila z ní vycházet a jakou jsem neměla. 

Ten vůz jel zrovna přede mnou a já vystoupil, abych vyhuboval nešikovnému
řidiči... Můžete říct - náhoda. Jenže takovýhle řetěz náhod už náhoda není. Toho
rána v Jugoslávii jsem pochopil to veliké a nejasné slovo Prozřetelnost. To
veliké slovo plné naděje. Naděje, která nám dodává sílu žít a přežít i v
nejnesnesitelnějších časech." Cestovatel S. si zapálil vyhaslou dýmku a díval se
zamyšleně do bílého dýmu. "Kdesi nad námi je velký Pán, velký pán koček a lidí,
říkejme mu Bůh, Kristus, Alláh, Buddha nebo Manitou - tím jménem víry, v níž
člověka vychovali. 

Hovořili jsme o všem možném a já užasl. "Ty že děláš zástupce té firmy pro celou
Evropu?" Kývl. "Prosím tě, ale to musíš umět jazyky." Zase kývl. "To musíš umět
anglicky a francouzsky a německy..." Zase kývl. Tentokrát pobaveně. "Umím taky
italsky a španělsky a portugalsky, slušně se domluvím i rusky, polsky a
ukrajinsky a..." Cože? Tolik cizích řečí?" Snažil jsem se vyčíst z jeho výrazu,
jestli si ze mě neutahuje. 

V osmaosmdesáti letech ho porazilo auto a byl na místě mrtev. Neslyšel už dobře
a tichý vůz ho doslova smetl ze silnice. Srazil ho kousek od stánku s růžemi.
Dědeček právě koupil kytici růží své ženě k svátku, spěchal domů, nerozhlédl se
a zemřel s tou růžovou nádherou v ruce. Zemřel, když nesl růže své osmdesátileté
lásce. Říkám vám, je dobré mít předky, kteří se nevzdávají a kteří dokážou žít
silně a plně až do svého posledního vydechnutí. Dává vám to příklad a genetickou
naději. Ale ano, mně nezbývá než tomu věřit. Věřme a doufejme. A milujme. 

V té době, kdy jsem byl mladý, bylo dost bídy, a kupodivu, přitom si kdekdo při
práci zpíval. Teď jsem to už neslyšel léta. Pak mistr přerušil dílo a šel
zkontrolovat, co dělám já, dlouze a zamyšleně pozoroval můj naklepaný plech. "Co
to má být?" "Pane mistr"," "To myslíš vážně?" "Pane mistr..." Poklepal
ukazováčkem na několik zvlášť nepovedených míst. Ten zvuk, jak jeho kloub
poklepává na dutou měděnou báň věžičky, si pamatuji dodneška. "Pane mistr, vždyť
to přece nikdo zezdola neuvidí." Koukl na mne nechápavě. "Proč se s tím máme
mordovat, pane mistr." 

Doma mi říkali, abych se vždycky schoval, kdyby začal nálet, a já se tedy
poslušně schovával. Ve sklepě byl pěkný zmatek, lidé se tam mačkali kolem kufrů
a balíků, v nichž měli majetek, někdo si přinesl i peřiny. Krčil jsem se a bál
se. Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď, v neznámém temném sklepě s neznámými
lidmi jsem si připadal nesmírně opuštěný. Vzduch se venku třásl výbuchy,
sirénami, křikem, všechno doléhalo do sklepení jakoby z jiného světa, z jakéhosi
pekelného světa. A tehdy jsem si všiml, že Ajax není se mnou. 

A od té doby věřím, že kolem nás je ostrůvek milosti a ten nás může zachránit
před každým nebezpečím. Proč? Proč nás chrání? Protože někdo, všemocný a
vševědoucí, nás miluje a má s námi své plány. Je možné říkat si, že všechno, co
nám o jeho lásce vypovídá, je náhoda a usmívat se shovívavě projevům jeho lásky.
Je ale také možné pokorně mlčet. Důvěřovat. Říká-li se tomu nahoře OTEC, pak je
jasné, že nám nedá ublížit. 

Nikoli proto, že by to bylo správné, nýbrž jen proto, že to má naučené - zvykl
na to v dětství. Kdoví, možná se většina otroků, když se jim podaří osvobodit
se, začne chovat podobně jako otrokáři. Považujeme své děti za něco samozřejmého
a otázka, zda by chtěly být našimi dětmi, je pro nás nezvyklá a zdá se
nepatřičná. Ale možná, kdyby si mohly vybrat, nezvolily by si zrovna nás. Proč?
Tahle otázka je mostem vedoucím od nepochopení k pochopení. Správně položené
otázky bývají takovým mostem. 

Projela mnou úzkost, jako by každou vteřinu mělo nastat zemětřesení, které mě
smete. Věděl jsem, že na moje místo najde okamžitě deset náhradníků. A věděl
jsem, že to, co jsem udělal, je neomluvitelné. "Já..." zakoktal jsem. A vstal
jsem, bylo mi jasné, že po takovémhle provinění mi nezbývá nic jiného, než vzít
si z věšáku klobouk a odejít. Přiřadit se do té předlouhé řady hledajících
práci. "Pane T.," zaznělo mi za zády. Ohlédl jsem se. "Chtěl jsem se vás jen
zeptat, jestli nevíte, kolik je hodin, moje se mi zastavily." Šéf vytáhl z kapsy
starodávné hodinky a prohlížel je. 

Jenže babička řekla ne, a když babička řekla ne, tak nebylo o čem hovořit.
Stárek s mládkem a práškem museli lípu vykopat a babička ji nechala dopravit do
veliké jámy na nové místo, které jí vybrala. Dědeček, mlynář, se s babičkou
nepřel, řekl si asi, že to je marné, ať se sama přesvědčí, že lípa zahyne, jinak
by mu to mohla vyčítat celý zbytek života. Babička chodila lípu zalévat. Maličká
babička vlekla těžké konve k velikému stromu, vlekla je každý den, tuhle práci
nikomu nesvěřila. Dědeček nad ní kroutil hlavou. Bratr se jí smál. Lidé z
vesnice se babičce posmívali. 

Ale já v sobě ucítila takový vztek, takovou zlobu a nelad, až jsem se podivila,
jak mě může něco tak hloupého jako spílání jednoho ochmelky takhle vykolejit. O
nic nejde, o nic. Jenže čím víc jsem si to říkala, tím mi bylo jasnější, že se
své špatné nálady nezbavím. Přispívalo k tomu i to, že v tramvaji jelo několik
mých známých a já si připadala velmi ponížená. Mohla jsem si stokrát říkat, že o
tom, kdo nás může ponížit, si rozhodujeme sami, té mizerné nálady se ne a ne
zbavit. Ve škole jsem hned první hodinu zkoušela. 

"Tatínku, udělej den." Myslel jsem, že jsem neporozuměl. Sehnul jsem se k němu.
"Tatínku, rozsviť," řekl a ukázal ručičkou ke hvězdám. A já jsem pochopil. A
ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco, co jsem nikdy předtím
nepocítil... ON SI MYSLÍ, ŽE MOHU ROZSVÍTIT SLUNCE! Podíval jsem se na chlapce,
který statečně capkal unavenými nožičkami po mém boku a vůbec nežertoval, byl si
jistý, že VELKÝ TATÍNEK dokáže - tak, jako když zmáčkne vypínač - udělat den.
Sklonil jsem se a vzal ho do náruče a tak jsme šli strašidelnou nocí plnou
neznámých zvuků a příšer a přízraků. 

Sebral jej tehdy z poničeného vagonu, v němž si Ajax udělal doupě, a odvedl ho
domů, krmil ho z toho mála, co jsme měli sami, a dal ho do pořádku. Smál se mi,
že jsem jako mladý psík, s Ajaxem dvojče. Opravdu, tehdy asi nešlo najít mě a
nenajít zároveň Ajaxe, provázel mě, kamkoli jsem se hnul. Sedával před školou a
čekal, až vyjdu ze vrat. 

Usnul jsem nad velmi důležitým úkolem, který bych mohl snadno zkazit a který měl
být zvlášť rychle odevzdán objednavateli. Věděl jsem to, a přece jsem neudržel
oči otevřené. Probudil mne dotyk na rameni. Chvíli jsem si vůbec nemohl
uvědomit, co se děje, znáte snad také ta nečekaná probuzení, kdy nevíte, na
kterém místě vesmíru se nacházíte a proč. A to poklepávání na rameni bylo jako
součást mého snu. Otevřel jsem oči. Zamžikal. A strnul... Nade mnou, opřený
lokty o stůl s rozdělanou prací, se skláněl můj šéf, majitel tiskárny. Ten den
ráno mě zvlášť upozorňoval, jak je ta práce důležitá. 

Přežil, protože jeho žena se nebála výsměchu, poslouchala hlas své naděje a
udělala pro tu naději všechno, co mohla. Stáli na pobřeží, sousoší věrnosti,
lásky a síly, sousoší ozářené svítilnami těch, kteří jim nevěřili a teď je
užasle a radostně obstoupili. Čili šťastný konec. Ale já si říkám: Každý večer
vyplouvají naši blízcí na svá moře, do vln svých starostí a trýzní, každý večer
čekají na světlo, které jim můžeme rozsvítit jen my. Dočkají se? Spatří to
světlo dnes večer? Neztroskotají?" Válka "Víš, tatínku, že byla válka?" zeptalo
se mě dítě. 

A neseme si do života jen to, co nám do něj bylo vloženo, nikdo si nemůže nést
nic jiného, než co se do něj uložilo. Lásku. Nenávist. Kolikrát bychom chtěli,
aby v těch okolo nás bylo něco jiného, ale když se nad tím zamyslíme, vidíme, že
v sobě nesou jen to, co jsme do nich vložili my. Zrcadlíme se ve svých dětech.
My, naše slova, naše gesta, naše nálady, naše vztahy. Zrcadlíme se. A pak se -
divíme. Zlobit se na zrcadlo je zbytečné, marné. Setkání po ránu 

Spěchala jsem ráno do školy a v tramvaji jsem nerada vrazila do jednoho pána,
velice opilého pána. Divím se, jak může být někdo opilý už po ránu. Občas takové
lidi potkávám, bývají velmi nevrlí, možná nezačínají pít, možná právě s pitím
končí po velkém bujarém flámu. Omluvila jsem se, ale on se do mě pustil,
vychrlil strašný proud nadávek, šeredných nadávek. Co se stalo? Nadával mi
opilec. Vlastně bych měla jen pokrčit rameny a pustit to z hlavy. 

Horníci byli pýchou režimu, noviny byly plné oslavných příběhů z hornického
prostředí, a tak mě zajímalo, co je to za nadlidi a také jak to pod zemí vypadá.
Poslali mě do Rakovníka, kde se těží lupek, což je břidličnatý jíl, ze kterého
se dělá šamot. Strávil jsem tam měsíc a uvědomil jsem si, že po těch čtyřech
týdnech by pro mě i galeje byly hračka. 

Do Vikárky jsme vstupovali po špičkách a rozsadili se na židle, celí vyplašení
tou úchvatnou nádherou. Nikdo se neodvažoval promluvit. U talíře bylo nějak moc
vidliček. Jediný, kdo zůstal sám sebou, byl profesor Kratochvíl, který
chladnokrevně nasměroval kolektiv k závěru, že mně a Borovcovi je třeba dát
ještě šanci, možnost k nápravě a růstu, příležitost překonat naše dekadentní
sklony. Soudruzi z našeho ročníku jeho návrh bez námitek odsouhlasili. Z Vikárky
jsme byli venku ani ne za hodinu. Teprve cestou domů mi došlo, co profesor
Kratochvíl vlastně udělal. 

Na konci války uvízl cirkus u jednoho menšího českého městečka nedaleko Čáslavi.
Češi čekali šest let na to, až se budou moci Němcům pomstít. Na tanky a
náklaďáky wehrmachtu, které se v dlouhých kolonách stále ještě valily směrem na
západ, si ale netroufli. Zato sebrali dost odvahy k tomu, aby napadli vyčerpanou
cirkusáckou tlupu. Němec jako Němec. Zabili všechny včetně medvěda. Muži, ženy,
děti, zvířata, všecko to byli Němci. Zabili koně a jejich maso snědli. Jediný,
komu se podařilo v tom nelítostném zmatku uprchnout, byl velbloud dvouhrbý,
který pelášil a pelášil, dokud ho nezastavila šťavnatá jarní pšenice pod mým
oknem. 

Pak se otec s těmi dvěma pány vydal po schodišti dolů a já s panem ředitelem
jsme je sledovali z výšky odpočívadla, jak se vzdalují, jak se opírají do
těžkých vstupních dveří a vycházejí ven. Dveře se za nimi pomalu zavřely a já
čekal, až ředitel něco řekne, jenže on tam dál stál a zíral na výplň dveří. Tak
si sbal věci, Miloši,řekl nakonec. Musíš mamince odnést ten dopis. Srdce mi
poskočilo radostí. Můžu domů! Tatínek přece říkal, že je všecko v pořádku, takže
není o co se strachovat a přede mnou je celý volný den. 

Slova a obraz odcházely přímo do éteru, což komunisty děsilo natolik, že každé
odvysílané slovo muselo být předem schváleno tiskovými dozorci, kterým se předem
posílal detailní scénář s kopií. Na originál dali cenzoři štempl a poslali ho
zpátky. Kopii si nechali, a když se pořad vysílal, vždycky někdo někde pečlivě
sledoval, jestli se náhodou člověk neodchyluje od povoleného textu. Samozřejmě
že ještě neexistovaly čtecí stroje, takže všecko se muselo buď číst z papíru,
nebo naučit nazpaměť, a když se člověk přeřekl nebo jenom zpřeházel slova ve
větě, už si ho šéfové zvali na kobereček. 

Byla to moje první cesta do Prahy, ale z města si už vůbec nic nepamatuju. Měl
jsem plnou hlavu jiných starostí. V obrovské dvoraně hlavního nádraží na nás
čekal můj bratr Pavel. Tehdy to byl slibný mladý malíř, který měl za sebou svou
první výstavu v Čáslavi. Zle se mu ale nevyplatila, neboť místní špiclové
objevili na pozadí jeho groteskních maleb karikatury hákových křížů a udali ho
gestapu. Naštěstí mu dal někdo echo a bratrovi se podařilo v rychlosti utéct.
Byl na něho sice založen fascikl, rozběhlo se vyšetřování, ale nakonec byl
případ dán ad acta. Vynořily se aktuálnější problémy. 

Janata byl z Poděbrad, takže s námi na zámku nebydlel, ale měl jsem ho moc rád.
Byl klidný a skromný a měl podobný smysl pro humor jako já, takže jsme spolu
vycházeli jedna báseň. Později se mi nějak ztratil ze života. Už nevím proč,
zřejmě přešel na jinou školu, a neslyšel jsem o něm až do roku 1953, kdy se
náhle objevil jako velezrádce před stalinským soudem. Jak jsem později zjistil,
v tom mezidobí čtyř nebo pěti let se Janata stal členem protikomunistické
podzemní buňky zorganizované bratry Mašínovými, což byli taky naši spolužáci z
Poděbrad. 

Gestapák, který rozhodl, že matku nepropustí, znal totiž naši rodinu už před
válkou. Pocházel ze Sudet a moji rodiče ho kdysi zaměstnali jako políra při
stavbě hotýlku. V souvislosti s ním se nic mimořádného nestalo. Prostě chvíli
pro rodiče dělal a pak opět vypadl z jejich života, nic víc. Byl to však člověk,
který po Hitlerově nástupu uvěřil v nadřazenost německého národa. Přidal se ke
gestapu a udělal v něm nepříliš závratnou kariéru. Za války se ocitl na
velitelství gestapa v Kolíně a Čáslav spadala do jeho rajonu. 

Jednou odpoledne jsem se ocitl v kupé sám s krásnou holkou v bledě šedé sukni.
Měla nakrátko ostříhané hnědé vlasy a byla o pár let starší než já, tak sedmnáct
let. Seděl jsem u okna nad stolkem a ona úhlopříčně na tom nejvzdálenějším konci
ode mě. Když jsem se podíval na okno, na špinavém skle se matně odrážel její
obrys. Mučil jsem si mozek, co bych tak vtipného řekl, když ona jako by nic
vstala, přistoupila k oknu, stáhla ho a koukala ven na ubíhající pole. 

Ten to režíroval,odpověděl mi Pavel. A umí? Jo, hlavně chlastat! Můj bratr
zjevně neměl o režisérovi nejlepší mínění, zato já objevil svůj životní vzor.
Východočeská opereta zůstala v Náchodě asi týden, a než vyrazili na další štaci,
měl jsem jasno o svém životě. V roce 1944 jsem je viděl znovu v Čáslavi, když
jsem tam bydlel v plynárně. Pavel byl pořád ještě s nimi a dal mi lístek na
Polskou krev. Na ten večer v Dusíkově divadle nikdy nezapomenu. Bylo narváno.
Žasl jsem, kolik lidí se do divadla vešlo, ale brzy jsem na ně na všechny
zapomněl. 

Během toho školního roku jsem se doslechl, že Československá televize shání
člověka, který by byl schopný uvádět nový televizní pořad věnovaný filmu.
Přihlásil jsem se. Napadlo mě totiž, že by to mohl být slušný start pro práci
sportovního reportéra, což mi připadalo jako vůbec nejlepší práce na světě,
jelikož sportovní reportér chodil na fotbal a na hokej, dostával za to slušné
peníze, a navíc mohl cestovat na Západ. V padesátých letech Československá
televize teprve začínala. V zemi bylo jenom pár stovek přijímačů a dosud nikdo
ani netušil, jakou moc tohle médium má. 

Na konci prvního ročníku na DAMU se na nástěnce u děkanátu objevil seznam
brigád. Tahle letní nádeničina na poli nebo v továrně měla přivést studenty do
kontaktu s hrdinným proletariátem. Na brigádách se dělalo skoro zadarmo a byly
zcela dobrovolné. Byly zcela dobrovolné, neboť se předpokládalo, že je budou
bojkotovat pouze antisocialistické živly. Antisocialistické živly ovšem
nepatřily na vysokou školu, a tak se všichni hrnuli, aby utrhli práci někde v
JZD. Tam se mohli aspoň opálit. Já se ve slabé chvilce zapsal do dolů. 

Smějí se a o něčem si jen tak povídají, takže se cítím docela bezpečně v tom
rodinném kruhu, tak bezpečně, že si dokonce troufnu se na čarodějnici zašklebit
a vypláznout jazyk, přitom ale dál svírám kliku od dveří, za kterými se můžu
schovat. Čarodějnice ale zničehonic vyletí, jako by byla jakousi astronomickou
silou vymrštěna proti dveřím, chňapne mě, zem se pode mnou otevře a začneme se
propadat do hlubin. V tom těsném sevření nejsem schopen ze sebe vyrazit ani
hlásku, protože srdce se mi zastavilo, nemůžu popadnout dech, svaly mám ztuhlé
děsem a padáme a padáme a padáme. KROKY 

Nakonec ale ta letní facha v Rakovníku splnila svůj účel. Nikdy předtím jsem si
neuvědomoval, jak tvrdý dělnický život opravdu je. Ale přesvědčilo mě to, že
něco takového už nikdy nechci a že na to ani nejsem stavěný. Když jsem se po
létě vrátil do Prahy, přestěhoval jsem se na studentskou kolej a jako
spolubydlícího jsem vyfasoval studenta HAMU jménem Ševčík. Jako hlavní obor měl
dirigování a jako vedlejší bicí nástroje. Zrovna se připravoval na závěrečné
zkoušky, takže skoro celý den tam v pokoji dirigoval desky. 

Ani s velbloudem, ani s důstojníkem dlouho nic nehnulo, až po chvíli velbloud
zničehonic krknul a z huby mu vychrstl obrovský zelený žvanec, který mi přistál
přímo na hlavě. Po tom strašlivém velbloudím zvratku jsem smrděl ještě týden,
ale to bylo vedlejší, protože v tu chvíli se ten ruský oficír zachechtal a
schoval revolver, zatímco velbloud, kterému se konečně ulevilo, ožil a nechal se
v klidu odvést ze silnice. Důstojník naskočil zpátky do džípu a kolona Rudé
armády se dala do pohybu. Na jejím konci se unaveně vláčel oddíl jízdy a za ním
pár valachů táhl zelenou polní kuchyni. 

Zlikvidovat celou organizaci byla pro gestapo hračka. Těsně po vypuknutí války
dva pribinští důstojníci v Praze vysypali všechno, co věděli. Nejspíš je mučili
a oni si mysleli, že když budou mluvit, zachrání si život, jenže šíře jejich
znalostí se stala jejich přitěžující okolností a oba skončili na šibenici. Dali
gestapu třicet čtyři jmen, jedno až dvě v každém městě od Prahy po Čáslav. Dál
už jim zřejmě paměť nesahala, protože zatýkání skončilo právě v Čáslavi. Otec
věděl o dalších lidech v řetězci táhnoucím se dál na východ, což není právě
nejlepší vizitkou konspirativních metod skupiny, ale všechno popřel. 

V Divadle na kovárně se mi taky podařilo splašit své první rande. Marta byla
jednou z poděbradských dívek, které s námi chodily do školy, a už léta mi ve
třídě motala hlavu. Byla chytrá, vtipná, měla světle kaštanové vlasy, hezkou
tvář, skvělé nohy a už dost vyspělou postavu. Problém byl, že za ní pálili kluci
z vyšších ročníků a někteří z nich se už holili. Marto, nešla bys se mnou na
procházku?vybafl jsem na ni čas od času na chodbě. S tebou? Pche!ohrnula pokaždé
nos. 

Měla na sobě úzkou sukni a teplé sáčko a vlasy si sčesala dozadu. Vyfikla se
kvůli mně a ještě nikdy jí to tak neslušelo. A já se k ní šoural jen v trenkách,
ze kterých crčela voda. Zuby mi cvakaly, kolena se klepala, každý chlup na těle
mi stál. Vtom se ke mně otočila a chvíli na mě zůstala zírat, jako bych byl
nějaký podivný přízrak, pak se otočila a odmašírovala z parku pryč. Marto!
Počkej! Nebudeš tomu věřit, co se mi stalo. Počkej! Ani se neohlídla. 

Prostě jsme sem do kraje nějak nezapadli, a tak maminka nejprve ukryla příbory a
pokrývky, nasedli jsme do vlaku a vrátili se do Čáslavi. Zase jsem byl mezi
starými kamarády, ale na Reka jsem nezanevřel a trávil s ním spoustu času.
Jenomže nám začínal čím dál více lézt do rozpočtu. Já bych se klidně uskrovnil a
často jsem mu dal nažrat ze svého, ale to se mamince nelíbilo. Liboval jsem si,
že Rek je jezevčík a ne třeba bernardýn. Jednoho dne ale hlad Reka přemohl. Byl
zrovna doma sám a podhrabal se pod plotem do kurníku. 

Velice se vám omlouvám,pravil, ale doufám, že nás vzhledem k okolnostem chápete.
Aniž jsem to věděl, právě jsem byl svědkem konce kultury v Čechách. Nečetl jsem
noviny a o politiku se nijak nezajímal, a tak mi uniklo, že ten den na základě
říšského dekretu zavřeli Němci všechna divadla, kina a koncertní sály po celé
zemi. Všem hercům, kulisákům, muzikantům, tanečníkům a dirigentům protektorátu
Čechy a Morava nařídili, aby se hlásili v nejbližších továrnách a přispěli svými
silami na pomoc třetí říši. Jenže té už stejně nikdo pomoct nemohl. MŮJ VELBLOUD
DVOUHRBÝ 

Díky, pánové,řekl jsem a donesl to lejstro šéfovi, který ani nehnul brvou. Za
pár dní se originál vrátil oštemplovaný. Jindy jsem před vysíláním jakéhosi
sovětského filmu dostal za úkol udělat rozhovor s předsedou Svazu
československo-sovětského přátelství. Jmenoval se Homola a byl to tuze
zaneprázdněný soudruh, který nicméně souhlasil, že si mě nějak vmáčkne do
programu. Poslal jsem mu pět nebo šest otázek, které jsem mu měl položit před
kamerou, a poprosil ho, ať mi odpovědi předem pošle. Nic nepřišlo. Volal jsem,
nechával vzkazy. Homola je ignoroval. 

Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on měl lepší
nápad. Vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Zdálo se mi, že víc
zabrat už nedokážeme, ale revolver má tu zvláštní vlastnost, že člověku dodá
neuvěřitelnou dávku energie. Hystericky a za velkého řevu jsme začali do
velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale nebylo nám to nic
platné. Velbloud se jen zapřel nohama uprostřed silnice a dál si přežvykoval.
Karel si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. 

Nemohl ze starého pána odtrhnout oči a tuze si přál, aby se směl k němu
přiblížit. Rozsudek ho ohromně potěšil. Zněl totiž na dobu, kterou otec strávil
ve vyšetřovací vazbě, což se v té době rovnalo rozsudku osvobozujícímu. Pavel
opustil soud s pocitem, že tatínka omilostnili a že se tedy musí každým dnem
vrátit. Ale už ho nikdo z rodiny nikdy neviděl. Nikdy ho nepropustili a soudní
verdikt se nikdy nenaplnil. Po válce se všichni snažili přijít na kloub tomu,
proč otce po prakticky osvobozujícím rozsudku neposlali domů, a mí starší bratři
v té věci vyvinuli takřka detektivní úsilí. 

Jejich macaté uhrovité vedoucí na ně dohlížely jako staropanenské tetičky na
Sicílii. Zkoušel jsem to courat se navečer nebo časně ráno po chodbě, ale nikdy
se mi nepodařilo nic víc, než že jsem se svou socialistickou modelkou prohodil
jen pár slov. Bylo jí šestnáct jako mně, pocházela z malého městečka na Moravě a
chtěla jít později studovat do Prahy. Klidně by se mnou šla někam na procházku,
ale nevěděla, jak by se jí mohlo podařit třeba i jen na chvilku utéct. 

Byly to de Laclosovy Nebezpečné známosti a v době, kdy jsem stejně na nic jiného
nemyslel, na mě ty otevřené popisy sexuálních intrik, záletů a her udělaly
obrovský dojem. Tenkrát bych se ovšem neodvážil říct ani kamarádům, že bych z
toho chtěl udělat film. Kvůli francouzské literatuře mě také z FAMU málem
vyhodili. Se svým kamarádem Zdeňkem Borovcem jsme velice obdivovali francouzské
dekadenty Baudelaira, Rimbauda a Verlaina a nijak jsme se tím před našimi
spolužáky netajili. 

Bylo mi deset a ležel jsem s horečkou ve svém pokojíku nahoře v domě. Venku byl
nádherný letní den, ale když mi maminka ráno dávala léky, stáhla žaluzie, takže
se pokojík utápěl v příjemném šeru. Měl jsem tam na čtení nějaké knížky, ale
radši jsem si jen tak hověl s přivřenýma očima, poslouchal cvrlikání ptáků v
parku za oknem a maminku, jak dole v kuchyni rachotí s nádobím. Zaslechl jsem,
jak před domem zastavilo nějaké auto. V roce 1942 to byla dosti neobvyklá
událost. Pak se ozvaly rány na dveře. 

Začala i šít a brát nocležníky. A když ani to nestačilo, musela prodávat
všechno, co mělo nějakou cenu. Oháněla se ze všech sil, pomohli i příbuzní,
takže jsme stále mohli otci do vězení posílat něco na přilepšenou. Maminka
zvládala tu tíživou finanční situaci s obvyklou razancí a důvtipem a jednoho dne
se rozhodla zachránit, co se dá, z hotýlku na Máchově jezeře. Dům byl zabedněný,
ale pořád v něm bylo ještě pár cenností. Koncem podzimu v roce 1941 jsme se tedy
na Máchovo jezero přestěhovali. 

Mocný dojem, který na mě ten zanícený básník udělal, jsem si připomenul později,
když se mi dostala do ruky Seifertova báseň, v níž rekapituluje smrt všech
básníků své generace, kteří mu byli drazí. O Holanovi, který byl tehdy jen
krátce po smrti, píše: V té zpropadené voliéře Čech rozhazoval své básně s
pohrdáním jako kusy krvavého masa. Ale ptáci se báli. Jak si tak společně tu a
tam vzpomínáme na staré časy strávené v Poděbradech, zjistil jsem, že se ve
Václavově mysli uhnízdila podivná smyšlenka. Pochází z doby, kdy jsem ještě
býval jeho starší rádce. 

Byl jsem děsně vzrušený, ale ona zůstávala netečná a ani jednou se na mě
nepodívala. Uplynuly možná minuty, možná hodiny, než vlak zastavil na jedné
venkovské staničce. V tu chvíli se vzpamatovala. Rázně zavřela okno, popadla
tašku a vyrazila ke dveřím. Snažil jsem se zachytit její pohled, ale ani se
neotočila. Otevřela dveře kupé a odešla. Stáhnul jsem okýnko a vykouknul ven,
abych viděl, jak sestupuje ze schůdků. Vůbec se mým směrem nepodívala. Kráčela
kolem kolejí zády ke mně. Zíral jsem na její zadek, jak se jí mele v úzké sukni.
Vlak sebou trhnul a nesl mě směrem k ní. 

Na sluncem zalitém okraji cesty se daří jabloni lesní. Má trnité větve a drobné
listy. Na jaře se strom honosí mnoha růžovobílými květy. Jablka visí na dlouhých
šťopkách a chutnají kysele. LÍPA Kmen: tmavě hnědý, popraskaný Plod: ořech (od
července do září) Lípa může dosahovat věku až tisíc let. V časném létě láká vůně
jejích květů mnoho včel. Plody lip jsou malé kulaté oříšky. Jejich společný
stonek nese podlouhlý lístek, aby plody mohly létat. JILM Kůra: tmavě šedá,
popraskaná Plod: ořech (v srpnu a září) Jilm potřebuje výživnou půdu. Jeho listy
jsou uspořádány střídavě. 

Plod: křídlatý plod (v září a říjnu) Jeho listy se na podzim zbarvují do
zlatova. Habr má velmi tvrdé dřevo. Plodem je oříšek pod trojlaločným listenem,
který poletuje ve větru a za zimních vichřic může být zavát až jeden kilometr
daleko. LÍSKA Kůra: šedohnědá, lesklá Plod: ořech (v srpnu a září) Lískový keř
kvete každoročně jako jeden z prvních. Teprve pak začnou rašit listy, které jsou
na spodní straně jemně ochmýřeny. Lískové oříšky dozrávají v létě. Mají je rády
především veverky, myši a datlové. V jehličnatém lese Větvemi jehličnanů
pronikají první sluneční paprsky. 

Tam mají svá hnízda kos a drozd zpěvný. ŠEŘÍK Kůra: šedohnědá Plod: tobolka (v
srpnu a září) V květnu se keř šeříku obalí bílou nebo fialovou latou, která
vydává silnou vůni. Až odkvete, zahradník květy ostříhá. Keř se tak rozkošatí a
příští rok kvete ještě krásněji. ZIMOSTRÁZ Kůra: žlutozelená Plod: tobolka (v
září a říjnu) Zimostráz je vždyzelený keř. Jeho plodem je trojdílná tobolka.
Každá její část má dva růžky a obsahuje dvě semena. Hustý zimostráz byl
oblíbeným keřem již ve starém Římě. KAŠTAN JEDLÝ Kmen: šedohnědý Plod: tobolka
(v září) Kaštan jedlý je vysoký kolem třiceti metrů. 

Také větve trnky mají bodavé ostny. Keř kvete v květnu. Tmavé bobule jsou
opravdu velmi trpké. Trnka se odborně též nazývá slivoň trnitá. V lužním lese
Jelen přichází tiše k vodě. Ledňáček vyhlíží malé rybky, raky a hmyz. Na břehu
dozrávají ostružiny, kalina a árón. Olše, vrba a topol šelestí ve větru. VRBA
Kůra: šedohnědá Plod: oříšek (v září) Vrba dorůstá výšky až dvaceti metrů. Její
větve visí často až k zemi. Listy mají na spodní straně stříbřité chloupky a
blýskají se ve větru. Větve se dobře hodí k pletení košíků. TOPOL ČERNÝ Kůra:
černá, popraskaná 

Přišla jsem vás utěšit, že nejste jako smrt. Že já bych se brát nedala." Havlova
mravnost "To jste hodná," řekl Havel. "Jste hodná, že byste se nedala brát a že
jste mi to přišla říct. Já totiž opravdu nejsem jako smrt. Nejenomže neberu
Alžbětu, ale ani vás bych nebral." "Ó," podivila se doktorka. "Tím nechci říct,
že se mi nelíbíte. Spíš naopak." "Proto," řekla doktorka. "Ano, líbíte se mi
velice." "Tak proč byste mne nebral? Protože já sama o vás nestojím?" "Ne,
myslím, že s tím to nemá nic společného," řekl Havel. "Tak s čím?" "Chodíte s
primářem." "No a?" 

"Jste opilá a měla byste jít spát." Alžběta se na něho podívala ze země s
nesmírným opovržením a (vychutnávajíc mazochistický patos svého bytí-na-zemi)
řekla mu: "Surovče. Blbče." A ještě jednou: "Blbče." Havel se ji pokusil znovu
zvednout, ale vytrhla se mu zuřivě a začala štkát. Nikdo nevěděl, co říci, takže
se štkaní ozývalo ztichlou místností jak sólové housle. Až pak napadlo doktorku,
aby začala tiše hvízdat. Alžběta prudce vstala, šla ke dveřím, a když brala za
kliku, pootočila se do místnosti a řekla: "Surovci. Surovci. Kdybyste věděli.
Nic nevíte. Nic nevíte." Primářova obžaloba Flajšmana 

"Abys věděl, já tě mám ráda," řekla mu Alice zničehonic a hned mu zakryla ústa:
"Ne, ne, nic neříkej, já se stydím, já nechci nic slyšet." A zase kousek popošli
a zase se zastavili a Alice řekla: "Já už teď všechno chápu. Já už chápu, proč
jsi mi vyčítal, že jsem ve své víře moc pohodlná." Eduard však nechápal nic, a
proto také nic neříkal; když zase kousek popošli, Alice řekla: "A ty jsi mi nic
neřekl. Proč jsi mi nic neřekl?" "A co jsem ti měl říkat?" ptal se Eduard. "Ano,
to jsi ty," řekla v tichém nadšení. 

Bylo tu něco, co muže začínalo na dívčině hře dráždit; teď, když jí seděl tváří
v tvář, pochopil, že to nejsou jen slova, co z ní dělá kohosi cizího, ale že je
celá proměněná, v gestaci i v mimice, a že se podobá až nechutně věrně tomu
modelu žen, který tak dobře znal a k němuž pociťoval lehký odpor. A tak (drže
kalíšek v pozvednuté ruce) opravil svůj přípitek: "Dobrá, nepřipiju tedy na vás,
ale na vaše plemeno, v němž se tak zdařile spojuje to lepší ze zvířete a to
horší z člověka." 

Flajšman se rozhlédl pokojem a skočil rychle k malému sporáčku. Otočil zpátky
otevřený kohoutek plynu. Pak běžel k oknu a otevřel je dokořán. Poznamenání v
závorce (Dá se říci, že Flajšman jednal pohotově a celkem duchapřítomně. Jedinou
věc však přece jen nestačil zaznamenat dostatečně chladnou myslí. Civěl sice
plnou vteřinu na nahé Alžbětino tělo, ale naplňoval ho natolik úlek, že si pod
jeho clonou vůbec neuvědomil to, co teprve my z výhodného odstupu můžeme plně
vychutnat: To tělo bylo nádherné. 

Stopařka zastavila auto ne proto, aby se svezla, ale aby svedla muže, který v
autu jel; byla to prohnaná svůdkyně, výborně disponující svými půvaby. Dívka
vklouzla do té pitomé románové postavičky s lehkostí, která ji samu vzápětí
překvapila a okouzlila. A tak spolu jeli; cizí řidič a cizí stopařka. 5 Nic
nechybělo mladíkovi v životě víc než bezstarostnost. Silnice jeho života byla
narýsována s bezohlednou přísností: zaměstnání se nevyčerpávalo jen osmi
hodinami denně, prosakovalo i do ostatního času povinnou nudou schůzí i domácím
studiem; 

A my jsme ani to nechtěli vyslechnout a měli jsme sklopené a neúčastné hlavy."
"Vy romantický děvkaři! Vy opravdu věříte, že chtěla zemřít?" křičel na Havla
primář. "Vzpomeňte si," říkal Havel, "jak mi při tanci říkala: Ještě žiju! Ještě
zatím pořád žiju! Vzpomínáte? Od chvíle, kdy začala tančit, věděla, co udělá."
"A proč chtěla umřít nahá, co? Jaké na to máte vysvětlení?" "Chtěla vejít do
náruče smrti, jako se vchází do náruče milence. Proto se svlékla, učesala,
nalíčila..." "A proto nechala odemknuto, že! Nenamlouvejte si, prosím vás, že
chtěla opravdu zemřít!" "Možná, že nevěděla docela přesně, co chce. 

Ale tak už to v životě bývá: člověk se domnívá, že hraje svou roli v určité hře,
a netuší, že na scéně zatím nepozorovaně vyměnili dekorace, a on se nic netuše
ocitá uprostřed poněkud jiného představení. Seděl opět v křesle naproti
ředitelce; mezi nimi byl stolek a na něm láhev koňaku obstoupená dvěma číškami.
A právě ta láhev koňaku byla onou novou dekorací, podle níž by bystrý muž
střízlivého ducha okamžitě rozpoznal, že kostelní aféra už naprosto není tím, oč
jde. Ale nevinný Eduard byl do té míry sám sebou opojen, že si to zpočátku vůbec
neuvědomoval. 

Stulila se mu pak na prsa a rychle usnula, zatímco Eduard dlouho bděl a
uvědomoval si, že necítí vůbec žádnou radost. Snažil se představovat si Alici
(nikoli její fyzický zjev, ale možno-li její celou bytost v úplnosti) a napadlo
ho najednou, že ji vidí rozmazanou. Zastavme se u toho slova: Alice, jak ji
Eduard až dosud viděl, byla při veškeré své naivitě bytost pevná a jasná: krásná
prostota jejího vzezření zdála se odpovídat prostě jednoduchosti její víry, a
její prostý osud zdál se být zdůvodněním jejího postoje. Eduard ji až dosud
viděl jednolitou a soudržnou; 

byl by dal nevím co za to, aby to nemusil učinit, a učinil-li to přece, tedy,
věřte, jenom proto, že to učinit opravdu musil: situace, do níž vstoupil hned od
počátku večera, byla totiž tak autoritativní, že bylo sice možno její běh
zpomalovat, ale nebylo ho možno nijak zastavit, takže přiložil-li Eduard dlaň na
ředitelčino prso, podrobil se pouze příkazu zcela neodvratné nutnosti. Následky
jeho činu však přesáhly veškeré očekávání. Jako na čarovný povel začala se mu
ředitelka svíjet v rukou a vzápětí přiložila svůj chlupatý horní ret na jeho
ústa. 

Věděl ovšem dobře, že sebevražda nemívá jedinou příčinu, nýbrž většinou celý
trs, ale na druhé straně si nemohl nijak sám před sebou zapřít, že jednou (a
pravděpodobně rozhodující) příčinou byl on sám jednak svou prostou existencí,
jednak svým dnešním chováním. Pateticky se teď obviňoval. Nazýval se sobcem
ješitně zahleděným do svých milostných úspěchů. Vysmíval se tomu, jak se nechal
zaslepit doktorčiným zájmem o sebe. Vyčítal si, že se mu Alžběta proměnila v
pouhou věc, v nádobku, do níž vyléval svůj vztek, když mu žárlivý primář
překazil noční schůzku. Jakým právem, jakým právem se takto choval k nevinnému
člověku? 

Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka
stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou,
která se teď tyčila nad ním, a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho
rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak
si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascívní.
Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. 

Ručím vám, že přátelství není o nic méně vratké než láska a nelze na něm stavět
nic. Anebo aspoň sebeláska? Kdyby aspoň sebeláska. Primáři," řekl teď Havel
téměř vroucně a znělo to jako pokání, "primáři, přísahám ti, že se vůbec nemám
rád." "Milí pánové," řekla doktorka s úsměvem, "jestli vám to učiní svět
krásnější a spasí to vaše duše, prosím, dohodněme se na tom, že Alžběta chtěla
opravdu spáchat sebevraždu. Souhlasíte?" Happy end "Nesmysl," mávl rukou primář,
"nechte toho. Vy, Havle, neznečišťujte svými řečmi vzduch krásného jitra! Jsem o
patnáct let starší než vy. 

pokud jim došel uprostřed cesty benzín, bylo to prý vždycky dobrodružství pouze
pro ni, protože mladík se schoval a ona musela zneužívat svého půvabu: stopnout
auto, nechat se odvézt k nejbližší pumpě, znovu stopnout auto a vrátit se s
kanystrem zpět. Mladík se otázal dívky, zda šoféři, kteří ji vezli, byli tak
nepříjemní, že mluví o svém úkolu jako o příkoří. Odpověděla (s neobratnou
koketností), že byli někdy velice příjemní, ale co prý z toho měla, když byla
obtížena kanystrem a musila se s nimi rozloučit dřív, než si stačila něco začít.
"Mizero," řekl mladík. 

Dívka byla mladíkovi za každou jeho lichotku vděčna; chtěla se chvíli pozdržet v
jejím teple, a proto řekla: "Lhát umíte dobře." "Vypadám jako lhář?" "Vypadáte,
že rád lžete ženám," řekla dívka a v jejích slovech bylo mimoděk trochu staré
úzkosti, protože opravdu věřila, že její mladík lže rád ženám. Mladíka dívčiny
žárlivosti už někdy zlobívaly, ale tentokrát je mohl lehce pominout, protože
věta přece neplatila jemu, nýbrž neznámému řidiči. A tak se jenom banálně
zeptal: "Vadí vám to?" "Kdybych s vámi chodila, tak by mi to vadilo," řekla
dívka a byl to jemný pedagogický vzkaz mladíkovi; 

Z uvedených závorek je zřejma Flajšmanova pomalost, která však mnohem spíš než o
neohrabanosti svědčila o loudavém sebezalíbení, s nímž mladičký medik spočívavě
pohlížel do svého nitra, přehlížeje bezvýznamné podrobnosti vnějšího okolí.
Doktor Havel pravil: "To všecko, co jsme tu kecali, byly hlouposti. Ne já
Alžbětu, ale Alžběta odmítá mne. Bohužel. Je přece blbá do Flajšmana." "Do mne?"
pozvedl Flajšman hlavu od láhve, pak dlouhými kroky nesl vývrtku zpět na její
místo, vrátil se zase ke stolku a naléval víno do sklenek. "Vy jste dobrý,"
přidal se k Havlovi primář, aby pobavil své kolegy. "Všichni to vědí, jenom vy
ne. 

"Jedete do Bystrice?" zeptala se dívka a koketně se na něho usmála. "Prosím,
posaďte se," otvíral mladík dveře. Dívka usedla a auto se rozjelo. 3 Mladík byl
vždycky rád, když byla jeho dívka veselá; nebývalo to tak často: měla dost
obtížné zaměstnání, nevrlé prostředí, mnoho přesčasových hodin bez náhradního
volna, doma nemocnou matku, bývala unavená; nevynikala ani zvlášť dobrými nervy
ani sebejistotou a propadala snadno úzkostem i strachu. Dovedl proto přivítat
každý projev její veselosti s něžnou starostlivostí pěstouna. Usmál se na ni a
řekl: "Mám dnes štěstí. Jezdím autem už pět let, ale tak hezkou stopařku jsem
nikdy nevezl." 

Tolik týdnů se těšil Eduard na tyto chvíle, a kupodivu teď, když k nim došlo,
naprosto neměl pocit, že by byly tak významné, jak tomu nasvědčovala délka doby,
co na ně čekal; zdály se mu natolik snadné a samozřejmé, že byl během milostného
konání téměř nesoustředěný a marně odháněl myšlenky, které mu běžely hlavou:
vybavovaly se mu ty dlouhé, marné týdny, kdy ho Alice trýznila svým chladem,
vybavovaly se mu všechny ty útrapy ve škole, které mu způsobila, takže místo
vděčnosti za její oddání začal v sobě cítit jakousi mstivost a hněv. 

Snaží se zoufale zakrýt svůj dnešní zjev svou někdejší podobou, která už bohužel
není a kterou nikdo z nás nepamatuje. Přece jste si všiml, jak hbitě udal
příhodu o kurvičce, která ho odmítla, jen proto, aby při té příležitosti mohl
vyvolat svou mladistvou neodolatelnou tvář a přikrýt jí svou žalostnou pleš."
Obrana primáře "To všechno, co říkáte, je téměř pravdivé, doktorko," odvětil
Havel. "Jenomže to všechno poskytuje jen další dobré důvody, proč mám primáře
rád, protože to všechno je mi bližší, než tušíte. Proč bych se měl posmívat
pleši, která mne nemine? 

Eduard věděl, že v malém městě se každá událost rychle přeměňuje v legendu, ale
přece jen netušil, že i jeho bezcenné příběhy, jejichž význam nikdy
nepřeceňoval, mají v sobě takovou legendotvornou sílu; neuvědomoval si
dostatečně, jak velice vhod přišel svým krajanům, kteří si, jak známo, nelibují
v dramatických hrdinech (bojujících a vítězících), nýbrž právě v mučednících,
neboť ti je chlácholivě utvrzují v jejich loajální nečinnosti, ubezpečujíce je,
že život poskytuje jen dvojí alternativu: být utracen, anebo být poslušný. 

Odolávám pokušení rozepnout si sako a uvažuji o tom, co řeknou snoubenci na můj
svatební dar. Nakonec jsem se rozhodla, že nejpraktičtějším darem bude nějaká
solidní hotovost. Ať si sami koupí, co budou považovat za nutné sami. V bance
jsem založila účet na jméno svojí dcery a převedla na něj sto tisíc. Bude to
stačit? Kartičku od konta jsem vložila do obálky a v Markově stínu předala po
obřadu Valentýně. Vypadala pohuble. Propadlé tváře, fialové kruhy pod očima.
Objala mě a rozplakala se. "Díky, mami!" 

Leoš mě upřeně pozoroval, jak lovím z cestovní tašky plechovku s kávou a
připravuji ji do dvou porcelánových hrníčků se zlatým okrajem. "Sladíš?"
Přikývl. "Tak to máš smůlu," odvětila jsem, "já cukr nemám." "Nevadí. Pokusím se
to vypít hořké. Možná to přežiju." "Vlastně počkej," něco mě napadlo. Došla jsem
ke starému kredenci a otevřela ho. V cukřence s pokličkou, na níž se modraly
pomněnky, leželo pár kostek zvlhlého cukru. Musel zde ležet několik let.
Nevzpomínám si, že bych ho kupovala. "Zkus tenhle. Je mokrý, ale určitě sladí."

"Nevím," pokračovala pasivně. "Co to znamená, nevím?" táži se vzrušeně a cítím,
jak se mi zrychluje dech i tep. "To znamená, že asi tak dva nebo tři měsíce,"
odpověděla a mně se zatmělo před očima. "To ne. To nemyslíš vážně, Týno, máš
rozum?" "Mám Leoše ráda," prohlásila. Prudce jsem oddychovala a marně si lámala
hlavu, jak na tohle odpovědět. "Kdo všechno to ví?" "Zatím jen ty a já,"
zašeptala. Stojím "na koberečku" v pracovně ředitele nemocnice, mého milence
číslo dvě, dívám se do jeho hladce oholené tváře, vdechuji citlivým nosem drahou
kolínskou a přepadá mě nostalgie. 

Hodila pohledem po Leošovi, který stál se svojí matkou u okna a poslouchal, co
mu vypráví. Okamžitě přišel k nám. "Co je to?" zeptal se nechápavě, sleduje ono
psaníčko. "Přece svatební dar, miláčku." Vyndal kartičku a otočil ji několikrát
v ruce. "Kolik tam je?" otázal se. "Doufám, že dost," slyším se říkat a vzápětí
mě zchladí ženichova odpověď. "Nás si nekoupíte," uzemnil mě a moje tváře polilo
horko. Zrudla jsem jako pivoňka a Marek stojící za mnou se snažil situaci
zachránit. "Ostatně, vy byste se ani nedali, že?" 

Co když je to jen taková kamufláž? Nevím, jak Neurol ve skutečnosti vypadá. Je
to doopravdy takováhle titěrná bílá pilulka? Leoš by mi dozajista dokázal říct,
jestli je to ta pravá, nebo ne. Ale přece za ním nepůjdu o půlnoci, i když vím,
že taky nespí. Před chvílí jsem slyšela nahoře pláč Janičky a šouravé kroky.
Jistě byl v kuchyňce a ohříval jí mléko. Pokud mě vyzve, abych mu s něčím
pomohla, učiním tak ráda. Aktivní nebudu. Ráno jsem zatelefonovala do nemocnice
a požádala o dva týdny dovolené. Hlavní sestra mi vyhověla skoro okamžitě, jako
by už na to čekala. 

Jsou to ty prášky, co jsem ti dala?" Pokrčil rameny. "Vypadaly tak." Začalo mi
svítat. "Vypadaly? To znamená, že už je nemáš?" "Ne. Ztratily se mi z kufříku.
Nevím kdy a kde." Aha. Je mi to vcelku jasné. Svěřil se tatínkovi a ten léky pro
jistotu ztopil. "Filipovi jsi je, pokud správně předpokládám, ukázal?" "Ehm...
Ano." "Takže ti je mohl sebrat jedině on," konstatovala jsem. "Není to jasný
důkaz?" "Důkaz čeho?" "Toho, že není s těmi léky všechno v pořádku. Že je
zlikvidoval, abychom proti němu neměli průkazný materiál." 

Ruka, v níž stále svíral sklenici, se pohnula. Jedním dlouhým pohybem vypil
všechno ze sklenice a dával si náležitě na čas. Vypadalo to, jako by se o něčem
rozhodoval. "Chci to vědět. Mám na to jako matka právo?" "Ne." "Když mi to
nepovíš, seberu se a všechno za tepla vyklopím policii," vysoukala jsem ze sebe
připravenou větu. "Proč policii?" "Nevím." Pokrčila jsem neurčitě rameny. "Ale
třeba by je zajímalo, jestli ty léky jsou schváleny k oficiální léčbě. Jestli
nemají vedlejší účinky a jestli je náhodou nebereš od Honzy." Filip vykulil oči.
"Co to říkáš za nesmysly, Simono?" 

Vyměnila jsem zvonové kalhoty a bílou halenku za propínací džínové šaty, na
zádech se šněrováním, které byly bez rukávů a končily mi nad koleny. Vzala jsem
oranžovou dětskou vaničku, vložila ji do velké vany v koupelně a napustila
vlažnou vodu. Teploměrem jsem zkontrolovala, zda má správnou teplotu,
požadovaných sedmatřicet stupňů. Na desku pračky jsem si připravila žínku,
dětské mýdlo a šampon. Vrátila jsem se do pokoje a zaznamenala dvě věci.
Valentýna seděla v nezměněné poloze a Leoš stál beze slova nad ní a pokládal na
zem svůj lékařský kufřík. Při šramotu se otočil. "Dobrý večer." 

Zamračeně zvedla srostlé obočí a naježila knírek pod obřím nosem. "Jakou
velikost?" "Čtyřicet," odvětila jsem a špičkami prstíků prohrábla saka na
ramínkách. Marek sundal brýle. "Můžete se pohnout a něco nám ukázat?" Lupla po
něm okem. "Ve čtyřicítce máme jenom v těchto barvách," ukázala ke stojanu, který
jsem právě prohlížela. Celkem tam viselo asi šest kostýmů v dosti divokých
barvách. Oranžová, žlutá a nějaká batika. "A co majitel, je přítomen?" otázal se
můj přítel a prodavačka nasadila na zmalovaný obličej strojený úsměv. "Ne."
"Kdyby byl," pokračoval Marek, "postaral bych se, aby s vámi vyrazil dveře. 

Moje jednání není tentokrát impulzivní. Vím, že dveře do budovy se nezamykají, a
mohu se tedy kdykoliv dostat nepozorovaně dovnitř. Dům je zcela anonymní. Bydlí
zde jedenadvacet partají a jistě se vzájemně neznají. Výtah sebou maličko trhnul
a zastavil se. Bezmyšlenkovitě jsem vystoupila a kradmo se rozhlédla, zda mě
někdo nepozoruje. Dojdu po špičkách ke špinavému, zavřenému oknu venkovní chodby
a dívám se skrz skleněnou tabuli do šedivé ulice. Z magické výšky se mi
sakramentsky zamotala hlava. Kolik to může být metrů? Nedokážu tu gigantickou
hloubku pod sebou odhadnout. Jisté však je, že až dopadnu na zem, budu mrtvá
okamžitě. 

Zarazila se hned, jakmile si všimla, že návštěva ještě neodešla. "Můžu?" špitla
nesměle. Filip si oblékl bundu a obdařil ji ohnivým úsměvem. "Kávu jsem
nedostal. Co kdybych vás, slečno, na ni pozval? Co děláte dneska večer?" Musela
jsem se ovládnout, abych po něm něco nehodila. Používal pořád stejné finty.
Divím se, že na ně ty holky stále letí. Vyběhla jsem do prvního patra po
schodech, protože nefungoval výtah. Na ošetřovně jsem se zeptala, na kterém
pokoji leží Valentýna, a vplula s královsky vztyčenou hlavou dovnitř. Leoš seděl
v bílém plášti na posteli a držel moji dceru za ruku. 

"Já se o ni postarám sama." Dcera se spokojeně usmála. Lehla jsem si na postel,
vnučku položila vedle sebe a ukazovala jí barevná chrastítka. Některá jsem
vytáhla z krabice na půdě. Ta byla ještě po Valentýně. Vyprávěla jsem Janičce
pohádky a zpívala písničky, až mě vyrušil zvonek u dveří. Položila jsem tedy
dítě do postýlky a sešla po schodišti. Za dveřmi stál Leoš. "Je Valentýna doma?"
vyzvídal a já jen zavrtěla načesanou hlavou. "A kde je?" tázal se dál. "Nevím,"
řekla jsem po pravdě. "Musela odejít." "A kde je malá?" "Nahoře." Stál a nehýbal
se. 

Po vydatném obědě jsem vyslechla povýšenou hlavní sestru, která mi sdělila, že
byla objevena ještě dvě plata plesnivých meruněk, v načatém padesátikilovém
pytli s těstovinami se nacházel škvor a tvaroh s prodlouženou trvanlivostí je
hořký. Dala mi za přítomnosti skladnice a lékařky z hygieny podepsat protokol a
určila náhradu škody, čtyři sta padesát korun, které jsem uhradila v hotovosti.
Stihla jsem ještě udělat ručně objednávky na maso, na psacím stroji nacvakat
přes kopírák jídelní lístky. Hodiny nad zrcadlem ukazovaly čtrnáct třicet.
Odstrčila jsem psací stroj. Jsem za celý den příšerně upocená. Možná se ještě
stihnu osprchovat na šatně. 

"Ne," odpověděla prostě. "Koupala jsem ji včera." Nasadila jsem přísný výraz.
"Ale miminka se musejí koupat denně!" Uhnula plaše pohledem. "Proč?" "No to
nevím, ale dělá se to," odpověděla jsem pohotově. "Jestli se ti nechce, já to
udělám!" "Jak chceš!" Natáhla jsem lačně po malé ruce. Chvilku jsem se s ní
pomazlila a odběhla připravit věci na koupání. Nejdříve jsem zaběhla k sobě dolů
převléknout se, abych se nezmáčela, protože Janička někdy rozpustile kopala
nožičkama a cákala okolo sebe v dosahu několika metrů. 

Otevřela jsem velikou cestovní tašku, která ležela nerozbalená na zemi, a
vyndala jsem načatý balík značkových plínek. Nerozhodně jsem vzala do ruky
jednorázovou plenku a rozpačitě ji obracela v ruce. Která strana patří dopředu?
Rozevřela jsem suché zipy a spodní část bez obrázku vložila pod holčičku, která
přestala naříkat. Zdálo se mi, že se na mě usmála. Kuchař Aleš stále brebentil,
že jsem se vůbec nemohla soustředit na svoji práci. Převažovala jsem obsah
skleněných misek určených diabetikům a přesvědčovala se, zda mají hovězí maso,
pečené brambory a dušená mrkev určenou váhu. Zjištěné hodnoty jsem zapisovala do
malého notýsku. 

"Co je s tebou?" zeptala se a její oči zvědavě zamžikaly na dopis se jménem
Valentýna, strčený pod vázou. Jistě poznala, že je to moje písmo, ale nezeptala
se na moji dceru. Škubla jsem sebou. "Nic, proč?" "No, já jen že ses nestavila,
když jsi dorazila." Ano, moje první cesta po příjezdu na tohle místo vždycky
mířila k ní. Jenže dnes není vždycky. Dnes je den výjimečný. Poslední v mém
životě. "Jak se má Valentýna?" střelila od boku. Otálela jsem s odpovědí. Ani
nevím, jestli je Renátě známo, že se vdala a porodila dítě. 

Měla jako každé jiné dítě zakázáno do kaluží šlapat, a ona to tak ráda dělala, i
pod pohrůžkou pohlavku. Jindy bych jí nepochybně vynadala nebo ji plácla po
zadečku, ale řekla jsem si, že není co zkazit. Valentýna mi podala ruku a
zvolala: "Maminka taky do vodičky!" A k pohoršení kolemjdoucích skrytých pod
barevnými deštníky jsme jako šílené vymetaly každou louži a skotačivě výskaly.
Tato příhoda byla ojedinělá, protože už se nám nikdy nenaskytla příležitost
společně zmoknout. Mraky na obloze se rozehnaly a já si všimla, že jsem poněkud
sešla z cesty. 

"Slyšela jsem od určité osoby, že Honza zastupuje nějakou cizí firmu prodávající
zde neotestované léky a zkouší je na dobrovolnících. Chci vědět, jestli si
neudělal Filip z mojí dcery pokusného králíka a jestli to nemohlo nějakým
způsobem zapříčinit její smrt." Leoš pár vteřin neodpovídal, jako by se
rozmýšlel. "Možné je všechno. Zkusím se podívat tátovi do počítače." "A nemohl
bys nějak zjistit ve špitále, co ty léky obsahují? Jestli nemohly Valentýně
způsobit nějaké halucinace?" "Pokusím se." Zvrátila jsem se do sedla a snažila
se ponořit do snu. V práci mě čekalo překvapení. 

"Co je to?" naježila jsem se, když do kanceláře, kde jsem trávila již třetí den
po přerušení rodičovské dovolené, vrazila hlavní sestra. Chlapec přicházející za
ní nesl v ruce ohromnou krabici. "Neseme vám počítač!" zaskřehotala vysoká,
nakrátko ostříhaná žena středního věku, v bílých šatech, jaké nosí vrchní
sestry. "Abyste to všechno stihla, když tady budete nyní sama." Vyděšeně jsem
vykulila oči. "Ale já na tom neumím pracovat!" "Nebojte se, všechno je zařízené.
Na několik dní vám sem pošleme pracovníka, který je v účtárně na praxi. Ten vás
dokonale zaučí." Zoufale jsem si odfrkla. No to teda nevím. 

Dotkl se rukou stetoskopu, jenž mu visel na krku, a otočil se ke mně zády. "Co
tu chtěl?" ptám se přísně a doufám, že mi Týna odpoví po pravdě. Rozplakala se.
Vlastně v poslední době nic jiného nedělala. Byla příšerně přecitlivělá a cedila
slzy pro každou maličkost. Pohladila jsem ji po studené paži. "Doufám, že jsi ho
neposlouchala, určitě ti vyprávěl nějaké hlouposti!" Slzy jako hrachy se jí
koulely po tvářích. "Říkal, že když si to nechám vzít, tak už nikdy nebudu moct
mít děti!" "To snad ne," zvolala jsem rozzlobeně. "Jak něco takového může
vypustit z úst vzdělaný člověk? 

Jako ten večer, kdy jsem nesla Janičce bryndáček s nápisem Tatínkův mazlíček a
slyším, jak se Valentýna ježí . "Jak to, že si s mámou tykáš?" "Tykám si s ní už
delší dobu," pravil Leoš konejšivě. "Kdybys byla doma, mohla sis toho všimnout
už minulý týden, když jsme byli spolu na vítání občánků." "Já jen že jste spolu
nějak zadobře. Nedávno jsi jí nemohl ještě přijít na jméno, a teď jste spolu
jako dvojčata!" Bryndáček zabalený v šustivém papíru mi vyklouzl z ruky a
ztropil menší kravál. Ve vedlejší místnosti si toho nikdo nevšiml. "Proč jsi,
Valentýno, tak jedovatá? 

Bolí tě břicho?" otázal se soucitně. Hledal u mě nějakou břišní chorobu. "Ne.
Proč?" ptám se dosti primitivně. "No proč asi. Blinkáš, ne?" "A jo. To dělám
každé ráno. Co tady děláš tak záhy?" "Chtěl jsem s tebou mluvit. Dnes o noční
jsem hodně přemýšlel. Měli bychom si pár věcí vyjasnit, přišel jsem, dokud mám
odvahu se ti svěřit." Prohrábl si husté vlasy. To nevypadalo moc slibně. Co mi
asi chce? Nemám náladu mluvit s nikým! Chci zalézt někam do tmy, spát a
nezvracet. "Povídej." 

Stáli jsme proti sobě a já myslela na to, jak místo pečeného vepřového masa na
žampionech kuchařky narychlo usmolí rozpustnou houbovou omáčku, kterou nám
vnutil dealer od firmy Vitana, a ohřejí k tomu vařené hovězí určené k zítřejší
křenové omáčce. Snažila jsem se Leošovi vyhýbat, ale moc se mi to nedařilo. Ten
večer, kdy jsem vyslechla jejich rozmluvu, změnil mnohé v mém životě. Nemohu
říct, že jsem ten dialog slyšela náhodou. Náhodou ne, protože jsem poslouchala
jejich hádky poměrně často. Někdy se nedaly přeslechnout. Valentýna vřeštěla na
celý dům, až jsem se děsila, že ten hluk zaslechne někdo z kolemjdoucích. 

Popadla jsem tašku, položila Janičku do kočárku a napadlo mě, že bych si mohla
udělat řidičák. Nikdy jsem nepociťovala potřebu řídit vůz. Těch pár cest, když
jsem jezdívala do Polí, mě vždycky vozil Honza. Od té doby, co se odstěhoval,
jsem tam nejezdila. Možná zase začnu, kvůli Janičce. Je tam zdravý vzduch,
krásná příroda, klid a mír. Autobusem s kočárkem to bude dost nepraktické. A ani
nevím, jestli mě řidič vezme do vozu. Leoš moje úvahy přerušil. "Odvezu vás i
tam. Autobusem to bude dost problematické." Vděčně jsem se usmála a pozvala
Leoše dovnitř. "Dáš si kafe?" otázala jsem se. 

Snažím se o to už více než osmnáct let a stále se mi nějak nedaří zařídit si ho
podle svých představ. Ustavičně se zamotávám do problémů. Já jednoduše průšvihy
přitahuji. I kdybych se sebevíc snažila vyhnout se jim sebevíc, ony si mě
najdou. Nechci se plést svojí dceři do života. Chci jí jen pomoct. Navést ji na
správnou cestu. Ona to sama nedokáže. Je to dítě. Nechci s ní soupeřit. Mám ji
ráda jako nikoho na světě. Říká se tomu mateřská láska. Může tohle mužský
pochopit? Po návratu domů jsem Valentýnu zastihla na schodišti. Vedle ní ležel
spacák. 

A celá Paříž pod jejich nohama jako by dřímala, spala. "Chutná? Není moc silná?"
vyrušil ho ze vzpomínání svobodník. "Ne," zavrtěl Havlena hlavou, "kdepak." A
klouzali zase mlčky zimní krajinou. Nazelenalá políčka vystřídaly hnědé a rezavé
pásy země, provlhlé lesy a opuštěné chmelnice. Silnice také oschla a Havlenův
favorit na ní osiřel. Jen občas potkávali ohromné tirácké vozy, putující od
hranic. "Zbývá mi osm měsíců," řekl svobodník, "snad už je přečkám bez potíží."
"Co děláte v civilu?" zeptal se profesor se zájmem. Nikdy nic nepředstíral a
skutečný zájem se poznal i na tónu jeho hlasu. "Chemii, průmyslovou chemii. 

Loni jsem promoval na technice a v létě jsem nastoupil u nás v cukrovaru. V
Předměřicích, je to kousek od Hradce. "Aha," přikývl profesor. Předměřice
neznal, ale vojáka to nijak nepřekvapilo. "A víte, že mi na vánoce poslali z
podniku blahopřání a taky dvě knížky?" Koho by to nepotěšilo, když má před sebou
skoro rok klauzury. Havlena hleděl dopředu, sledoval tu dlouhou bílou čáru,
někdy plnou, jindy přerušovanou. Jako klubíčko nití, které vede z labyrintu opět
na světlo. Kam vede tahle čára? Vede ho správným směrem? Ale už se rozhodl a
rozhodnutí trvá, nelze ho změnit. Blinkr napravo! 

Předchozí majitel tu nechal u zdi narovnané špalíky březového dřeva, které léty
vyschly, nyní se hodily, protože nebyly navlhlé jako dřevo ze sklepa nebo ze
zápraží. Kachlová pec patřila k nejmalebnějším místům v celé chalupě a svým
způsobem ke koupi domku ještě přispěla: trochu připomínala kachlová kamna v jeho
pracovně na klinice. Snad i kvůli tomu... Hned první večer je podrobně studoval
a prohlížel. Pracovní a řemeslnické motivy se neopakovaly, i když zdánlivě
působila kachlová pec jednolitě. 

A ukázal na slepého hejtmana na koni, s páskou přes oči a s palcátem v ruce.
Staříkovi zasvítily oči a vítězoslavně se po ostatních rozhlédl. "Aha! A když
obléhal hrad Žižka, to znamená, že hrad existoval! Kdo měl pravdu?" A v tu
chvíli se Havlena probral, a aniž sám věděl, co ho to napadlo, nezúčastněným,
klidným hlasem, avšak zřetelně prohlásil: "Ale Jan Žižka zemřel už 11. října
1424." Nic víc. V udanou dobu byl tedy již dobře tři roky po smrti. Staříci
rázem zmlkli, i hostinský. Teprve teď si Havlena uvědomil, že to neměl říkat,
dotkl se jich. 

Kdybyste chtěl chleba na pátek, musíte si ho už dneska objednat." Ukázala na
tlustou knihu, kam inkoustovou tužkou poznamenávala jména zákazníků. Otevřela na
poslední stránce a vyčkávala. Profesor Havlena zaváhal. Nedokázal si ještě
spočítat, kolik čeho spotřebuje, nicméně chlebem, opravdovým venkovským chlebem
se člověk nikdy nepřejí. Kdysi jezdil kupovat pecny chleba k pekaři do Písnice,
a když pekař zemřel, musel se spokojit s tím, co prodávali v obchodě. Ale
čerstvému venkovskému chlebu z malé parní pekárny se nemůže rovnat. To je
lahůdka, jen se na jazyku sliny sbíhají, lepší než dort. "Dobře, tak mě napište
taky." 

Okamžitě mu naskočila představa jednoduchých dřevěných panelů, zavěšených na
pevných trámech krovu, na nichž by mohl instalovat nejen výtvarné projevy, ale i
předměty z cest, plakáty, mapky, zkrátka nejmilejší předměty, ke kterým se rád a
často vracel. Nápad ho tak zaujal, že po několik dnů hledal ve sněhu kolem
domku, ve sklípku i v kůlně vhodná dřeva. Nakonec objevil asi deset nádherných,
rovných, voňavých smrkových prken, původně asi připravených na opravu podlahy, a
pustil se do práce. Vznikly čtyři dokonalé desky, které zavěsil, aby na ně
dopadalo lomené denní světlo, pod úhlem. 

Špinavé zbytky sněhu se rozpouštěly a zbývala po nich odporná černá břečka, před
níž nebylo úniku. Skrývala se v prohlubinkách chodníků i v dírách ulice. Na
stráních v okolí města však ještě sníh jiskřil bělobou a nohy se do něho bořily
stejně hluboko jako na počátku zimy. Jestliže se dříve Láďa rád toulal venku,
nyní ho objevování nových míst lákalo a přitahovalo dvojnásob. Už dobré dva
měsíce s nikým nekamarádil, dokonce ani s Berkou a Vaněčkem, s nimiž ještě na
podzim podnikal tajné výpravy. 

Žena za pultem se rozjasnila. "Samozřejmě, a jak se jmenujete?" "Havlena.
Profesor Havlena," upřesnil. Vedoucí důstojně zapisovala a přitom po očku
sledovala starého muže před sebou. Tak vida, zase něco nového a ona se to
dozvěděla první. "Poslyšte," zeptal se ještě profesor na odchodu, "nevíte, kde
bych si tady mohl předplatit noviny?" "Naproti je pošta, hned u kostela." Zvonek
u dveří cinkne, vchází další zákaznice. Profesor se s ní málem srazil. "Na
shledanou." "Na shledanou," odpovídá vedoucí, a jen se dveře za profesorem
zavřou, nakloní se přes pult. 

Vždycky rád cestoval a obrazy mu většinou připomínaly místa, kam se podíval,
nebo kam se chtěl podívat. Nejbližší věci měl tedy opět na dosah ruky. Odpoledne
se profesor vypravil ven. Bylo však na čase, aby se trochu seznámil s okolím.
Věděl už, že široká cesta vede podél chalupy na hřeben kopce, kde se kolem
kostela na obě strany rozkládá Krásná, do níž patří i jeho nový domov. Vyšel ze
dveří a hned ho oslnilo slunce, drobné sněžení ustalo a vítr rozehnal mraky.
Cípkem oblohy nahlížela oranžově zářivá koule a rozptylovala se po jiskřícím
sněhu. Havlena přivřel oči a zhluboka vdechl. 

"Dejte mi kilo cukru, bochník chleba a máslo," požádal profesor, když na něho
došla řada. Za ním nestál nikdo, zůstal poslední. "To je všechno?" ujišťovala se
žena za pultem a změřila si ho. "Zatím snad ano, kdybych něco zapomněl nebo
potřeboval, vrátím se, nemám to daleko." Prodavačka ho zkoumavě odhadovala. "Vy
jste tady nový, viďte?" Profesor přisvědčil. "Přistěhoval jsem se nedávno."
Přece nebude hned každému vykládat, co a jak! Nikdy to nedělal. Vedoucí se
chápavě usmála. "K dětem, ne?" prověřovala si nového zákazníka. "Koupil jsem
tady domek." "Aha," přikývla vedoucí, "tak proto! 

Snad ještě před čtvrt rokem se chtěl vyrovnat ostatním - a teď mu to bylo úplně
lhostejné. Chodil do školy, protože musel, odseděl hodiny, inkasoval známky -
všechno jakoby se ho ani netýkalo. Skutečný život začínal až po posledním
zvonění, když za ním zaskřípala vrata školy a Láďa byl volný. Byl pak sám, ale
ne tak docela: podnikal závratná dobrodružství, která tisíckrát převyšovala
všechny zážitky ze školy. Nebyl v jeho blízkosti nikdo, jediná autorita nebo
osoba, které by se chtěl přiblížit a podobat se jí, která by na něho zapůsobila
a ovlivnila ho. Otec? 

Má úplně promočené punčocháče, jak padala do zvlhlého sněhu. Aby tak ještě
onemocněla! Popadne ji za ruku a kalupem uhánějí domů. Zřícenina hradu za nimi
zůstává a ční jako mlčenlivý svědek Láďova snu. Vracejí se domů, do města, přes
dřevěný most v podhradí a po silnici kolem hospody. Uvnitř v sále hospody se
svítí, ale výčepní stojí venku a počítá sudy s pivem, které mu právě skládají do
sklepa. Sudy se valí po nakloněné rovině a jeden po druhém dole ve sklepě
cvakne, jak narazí na ten předchozí. Chvilku zůstanou stát a dívají se. 

Musí se ubránit! Ubrání se!... "Takže jsi teď nedával pozor, a ani ses neučil!"
doráží hlas zvenčí. "Řekla jsem přece, aby přišli rodiče!" "Prosím," v první
lavici se hlásí Ilona, div nevypadne. "Copak je?" "Prosím! Oni je zavřeli!" "Co
to povídáš?" trhne sebou učitelka. To už přestává všechno! "Maminka říkala, že
jeho tátu," ukazuje na Láďu, "zavřeli do vězení a jeho maminka že se zbláznila."
Třída se směje. "Tak dost, posaďte se. Oba dva! A nechci už slyšet ani slovo!"
Musí si vše rozmyslet. Láďa usedá do lavice. Utrhne kousek papíru, naškrábe pár
slov a psaníčko putuje až k Máše. 

Nebo jí profesor nechce rozumět? Probere se, když na věži odbíjí pátá. Dým z
komínů šedne a vítr ho metá ve spirálách k zasněženým střechám. A v tom okamžiku
z profesora Havleny spadá tíha. Rozhodl se. Veliký smutek a nejistota posledních
dnů rázem opadly. Říká se prý tomu umění odejít. Bylo to však mnohem snazší, než
čekal. Vzal čistý list papíru a napsal na něj několik prostých vět. Jako chirurg
vždy rozhodoval rázně a s rozmyslem, nesnášel polovičatost a povrchnost. Vstal,
srovnal hromádku několika knih a ze zdi sňal pár obrazů a dva diplomy. 

Oběh i dýchání se udržují jen uměle. Z medicínského hlediska je konec. Profesor
odhazuje rukavice i roušku, vychází do předsálí a doktor Macháček za ním.
Zůstala jen anestezioložka. "Někdo čeká venku, asi rodiče." Sestra hledí na
profesora nerozhodně. "Co jim mám říct?" Havlena krčí rameny, marně se snaží
setřást protivný pocit bezmocnosti. Váhá. Dívka na operačním stole je vlastně
mrtvá, až vypnou ventilátor, srdce se zastaví, je to otázka jediného zmáčknutí
knoflíku... "Já s nimi promluvím," nabízí se doktor Macháček. Profesor
přisvědčuje. Ano, to bude tak nejlepší. 

Zasil žito a doufal, že z úrody uživí ženu i hejno hladových dětí. Čekal, až
žito vzejde, ale marně. Nakonec si řekl, že mu zrno odnesli zlí duchové. V
chalupě nebylo co do úst, a tak mu žena z poslední mouky napekla sladké buchty a
chudák vyrazil do světa hledat zloděje, kteří mu ukradli zrno. Umínil si, že od
nich vyprosí nějakou náhradu. Šel a šel, už se blížila noc a široko daleko nebyl
žádný hostinec, kde by mohl hlavu složit. Zastavil se tedy ve mlýně, kde
hospodařila vdova po mlynáři. Pěkně ho přivítala a nechala chudáka ve mlýně
přenocovat. 

"To nejde," zdráhal se duch. "Už kvůli mlýnku bylo zle. A teď by bylo ještě hůř.
Vyber si něco jiného." "Nic jiného nechci, dej mi ten stolek!" vedl chalupník
svou. Když ten zloduch viděl, že chalupník nepovolí, nakonec mu stolek dal a
chudák šel dál svou cestou. Brzy potkal dědečka, který se ho hned ptal, co s tím
stolkem bude dělat. "Budu u něho jíst, když bude co." Stařeček si vzal železnou
hůl a povídá: "Abys věděl, ten stolek není obyčejný, ale kouzelný. Když mu
řekneš: 'Stolečku, prostři se!', hned bude plný jídla." Stařeček domluvil a
zmizel. 

"Když je to tak," zaradoval se pán, "dejte mi ji za ženu. Já mám všeho dost --
lnu a konopí celé hromady -- u mě může příst od rána do večera." Matka se dlouho
nerozmýšlela, a než se Hanička probrala z dřímot, donesla ženichovi z truhly
malovaný šátek, za klobouk mu dala snítku barvínku a ještě ten večer se odbyly
zásnuby. Ostatní dívky, které byly v domě na přástkách, jí záviděly, ale nakonec
si řekly, že když se i pro línou Hanku našel ženich, ony se také jistě dostanou
pod čepec. Na druhý den dal ženich zapřáhnout a posadil nevěstu do kočáru. 

Kdybych ti dal pytel s obuškem, už bych tu nevydržel. Víš co? Vyber si něco
jiného. Všechno ti dám, a dokud budeš žít, budu ti pomáhat." Chudák se však
držel toho, co mu poradil šedivý stařeček. Když ten zloduch viděl, že chalupníka
nepřemluví, dal mu pytel a chudák zase šel. V údolí potkal stařečka a ten se
hned vyptával, co s těmi věcmi bude dělat. "Do pytle dám obilí, až nějaké budu
mít, a obuškem to obilí vymlátím. Beztak jsem potřeboval nový cep." Stařeček si
vzal hůl a prozradil pocestnému, že to není obyčejný pytel s obuškem. 

"Běžte s takovou spravedlností k čertu!" hartusil koňský handlíř, když ho
soudcova žena potkala na dvoře. "Co se vám stalo, člověče?" zeptala se. "Ani se
neptejte, drahá paní, přišel jsem sem hledat pravdu, ale tady je pravda taková,
že se hříbata rodí volům, a ne kobylám," stěžoval si koňský handlíř a vyprávěl
ženě, co se přihodilo. "Netrapte se," povídá paní. "Když mě poslechnete, všechno
se v dobré obrátí. Odpoledne půjde můj muž tamhle na tu louku u potoka na
procházku. Běžte tam a vezměte si s sebou kosu a síť. 

Syn přinesl deku a rozložil ji na podlaze. Nůžkami ji uprostřed rozstřihl. Otec
překvapeně vyhlédl přes okraj novin. "Co to má znamenat? Proč stříháš tu deku na
dva díly?" "Jedna polovina je pro dědečka," odpověděl mu syn, "a ta druhá pro
tebe. Dám ti ji, až budeš jednou tak starý jako on." Běh života Jeden
vypočítavec si sice mohl dopřát všechno, ale přesto byl zároveň přesvědčen o
tom, že mu všechny jeho peníze nepomohou najít odpověď na otázku, co je smyslem
života. 

"To je těžké," řekl mistr a potřásl hlavou. "A s prázdným žaludkem ještě těžší."
Utrpení Po smrti svého otce nebyl syn k utěšení. Naříkal, vzlykal, trhal si
šaty, nechtěl nic jíst a hlasitě hořekoval. "Běda mi!" křičel. "Taková bolest!
Zlomí mi to srdce! Taková muka jsem ještě nikdy v životě nezažil!" Přítel se ho
snažil utěšit: "Když už tak naříkáš - co by měl říkat tvůj otec?" Odříkání Otec
byl ze svého syna zoufalý. 

Očištění od svých pochybení najdeš jen ve vodách dobra a lásky, na březích
soucitu. Tato voda je čistá a průzračná. Ponoř se do ní a nech se unášet na
vlnách milosrdné laskavosti, pak bude i tvá duše nezkalená a vodu z řeky nebudeš
k očistě potřebovat." Náhražka 

Povzbudivě na soudce kývl a jel zpátky na pole. Když se vrátil, už se stmívalo.
Chtěl se ještě rychle podívat na brambory, aby mohl soudci později poděkovat.
Vešel do stodoly a užasl, protože soudce tam pořád seděl. Rudý v obličeji, s
rozčepýřenými vlasy mu podával bramboru a koktal: "Je to malá, velká nebo
střední?" Bolest Pacient si stěžoval na silné bolesti celého těla. "Pane
doktore, když se prstem dotknu hlavy, bolí to, když se dotknu krku, bolí to,
když se dotknu břicha, bolí to, když se dotknu chodidla, jsem bolestí bez sebe.
Co si teď počnu? Doufám, že mi pomůžete!" 

Větrný mlýn se má točit. Postarej se o to laskavě. Zkontroluju si to!" poručil
princ a odjel. Další den vládlo také bezvětří a k velké princově nelibosti se
mlýn opět netočil. "Jak se opovažuješ protivit se mému rozkazu, bídný červe?"
křičel na mlynáře. "Nerozuměl jsi, co jsem ti přikázal?" "Rozuměl jsem plně
tomu, co mi Vaše Excelence poručila," odpověděl mírně mlynář. "A?" "Poručil jsem
mlýnu." "No a?" "Mlýn mi řekl, že nic nezmůže, dokud nefouká vítr, a že mohu
poroučet jak chci, on ho také nemůže přičarovat. 

"Tomu lékaři, který bude schopen dát mi alespoň půl roku života, dám tři
čtvrtiny svého majetku!" "Žádný lékař tohle nedokáže," řekli lékaři. "Dám vám
vše, co mám, když objevíte lék, který mi umožní žít aspoň měsíc!" "Takový lék
neexistuje," řekli lékaři. "Snažte se tedy udržet mě naživu tak dlouho, abych
mohl sepsat pár pokynů a myšlenek!" prosil boháč. "Tolik času budeš mít!"
slíbili lékaři. V posledních hodinách svého života nařídil bohatý muž, že celý
jeho majetek má být vložen do nadace, která podporuje lékařský výzkum a přispívá
ke zlepšení životních podmínek lidí. Připojil také poslední myšlenku: 

Jak nám to ale chceš dokázat?" ptali se skepticky starci. "Když mi někdo nabízí
něco dobrého, zeptám se z čiré nepřejícnosti: Proč plýtvá svým majetkem a nabízí
ho zrovna mně?" Lekce Svoje manželství si samozřejmě představoval jinak. Ale
nemohl předpokládat, že se jeho hezká, štíhlá žena promění ve věčně neupravenou,
reptající a nadávající dračici. Když už se rozhodla uvařit, pak jen z
polotovarů, pokud se odhodlala zapnout pračku, vyprané prádlo zásadně nežehlila
a ani uklízení nebyla zrovna její parketa. Celý den hlučně popocházela po domě,
aniž by cokoli dokončila. "Jak to můžeš vydržet? 

Omar klidně přijal třicet devět ran. Když se ale k ráně napřahoval poslední
lupič, náhle vyskočil s výkřikem hlasitějším než řev raněného lva, pochytal
jednoho lupiče po druhém, svázal je, vzal jim všechno včetně oblečení a pak je
zahnal do pouště. Poté, co zachráněné zboží znovu přivázali na hřbety velbloudů,
pokračovala karavana dál. Když konečně dorazili do cíle, kupec uzavřel několik
obchodů a vyrazil s novým zbožím zpět do své vlasti. Tam se vydal s Omarem na
trh s otroky. Vyhledal obchodníka a energicky se dožadoval, aby si ho vzal zpět
a vrátil mu jeho peníze. 

A mně nechybí víra, ale chybí mi jedna láhev ouza." Relativita Žid snažně prosil
Boha o trochu peněz: "Neboť Ty jsi věčný a všemohoucí. Pro Tebe je i mnoho málo.
Čas ani prostor pro Tebe nemají význam. Ty, který jsi všechno stvořil, můžeš
také všechno poskytnout. Prosím Tě, dej mi sto tisíc dolarů. Sto tisíc let je
pro Tebe jako minuta a sto tisíc dolarů je pro Tebe jako jeden cent. Pokorně Tě
prosím, slituj se nade mnou a dej mi jeden cent." Žid byl přesvědčen, že pak
uslyšel hlas shůry, který mu řekl: "Počkej minutku." Jistota 

"A má tedy všechna vaše krev, která bude prolita, a životy, které padnou za oběť
přehradě, menší hodnotu než tahle přehrada?" "Ne, zcela jistě ne," odpověděli
panovníci. "Život jednoho jediného člověka je cennější než všechno ostatní."
"Chcete tedy vyměnit něco neskutečně cenného za něco, co ani nemá samo o sobě
žádnou hodnotu?" ptal se mistr. Po těchto otázkách oba zaslepení soci prohlédli
a slíbili, že najdou mírové řešení svého sporu. Správný lék Mistr uložil žáku
obtížné úkoly a pro zhýčkaného syna z bohatého domu nebylo vůbec jednoduché je
zvládnout. 

Utrhneme-li bleše nohy, ohluchne. Boj s větrnými mlýny Král měl dva syny.
Protože starší z nich se víc zajímal o knihy, umění a hudbu, myslel si ten
mladší, že je pro trůn způsobilejší a každý den se to také snažil dokazovat.
Jednou se jako obvykle projížděl po panství svého otce, aby se ujistil, že je
vše v pořádku , jak říkával, když tu si všiml, že lopatky jednoho mlýnu se
netočí. "Hej, mlynáři, proč se mlýn netočí?" obořil se na překvapeného mlynáře.
"Vaše Excelence, mlýn se netočí, protože nefouká vítr," koktal mlynář. "To je mi
jedno. 

"To mě ovšem taky překvapuje," odpověděl sedlák, "ale přísahám, že dělám všechno
stejně jako už celá léta, a nikdy předtím si pekař nestěžoval." "Ale jak tedy
vysvětlíme skutečnost, že chybí půl libry? Možná je tvoje váha rozbitá, nebo jsi
vzal špatné závaží?" "Moje váha je sice stará, ale tak jednoduše sestavená, že
se žádný díl nemůže porouchat, aniž bych si toho všiml. A závaží jsem k vážení
másla ještě nikdy nepoužil." "V tom to tedy vězí. Jak můžeš přesně odvážit máslo
pro pekaře, když nepoužíváš závaží? Podle citu snad?" "V žádném případě,"
odvětil sedlák už trochu vyvedený z míry. 

Ale chtěl se s námi podělit o to nejcennější, co má. Nech ho proto ke mně
přivést, až bude tma. A ať mu přinesou jídlo, ale žádnou vodu, aby se musel
spokojit jen s obsahem svého měchu." Když se beduín posilněný dobrým jídlem
ocitl znovu před kalifem, ten mu daroval váček s valounky zlata. "Abych tě
uchránil před závistivci, předávám ti tento váček teprve nyní. A jmenuji tě také
strážcem objeveného pramene a ať každý, kdo k tobě na své cestě pouští přijde,
ví, že pramen je pod tvou ochranou a ty pod mou. 

Chopil se ho a překvapilo ho, že mu padne jako ulitý: nebyl těžký jako olovo,
nikde nenarážel, žádný trn ho nebodal do šíje. Cítil ho sice, ale byl si jistý,
že bude schopen ho nést. A když si ho pozorně prohlédl a osahal, zjistil, že je
to jeho vlastní kříž, který nesl až dosud. Dobrý plavec "Mistře," řekl žák,
"prosím tě o radu, protože mi připadá těžké soustředit se delší dobu na jednu
věc. Pořád bych chtěl dělat něco jiného, než právě dělám a myslet na něco
jiného, než na co bych měl." "Snaž se stát dobrým plavcem," odpověděl mistr. 

"Tak jako jsem se choval já, by se choval i každý dobře cvičený pes. Když ho
zavoláš, přijde, když ho pošleš pryč, tak jde. Takové chování není známkou
dobrého člověka. To bylo docela snadné." Suverénnost Když známý mistr meče
cítil, že se blíží jeho konec, přemýšlel, kterému ze svých tří synů by měl
předat svou cennou zbraň. Rozhodl se, že pomocí jednoduchého triku otestuje
chování a vlastnosti svých dětí. Na zárubeň dveří položil polštář tak, aby při
jejich otevření spadl. Potom k sobě zavolal svého nejmladšího syna. 

Při příštím novoluní běžte do zahrady a zavažte si oči, abyste se mohl lépe
soustředit. Pak vezměte do obou rukou vrbový proutek a zcela soustřeďte svou
pozornost na jeho pohyb. Mezi půlnocí a jednou hodinou vás dovede na správné
místo. Ale nesmíte ani pomyslet na hrochy!" Při novoluní udělal hledač pokladu
vše, co mu bylo řečeno. Se zavázanýma očima, pevně svíraje vrbový proutek se
prodíral tmou. Najednou bylo slyšet tiché zaklení. Potom výkřik! Strhl si z očí
šátek a mnul si čelo. "Už podruhé se to snažím vytlouct z hlavy!" láteřil.
"Nikdy v životě mě nenapadlo myslet na hrochy. 

Dvořané zahanbeně hleděli stranou. Někteří se cítili podvedeni. Jiní byli
uraženi. Ale nikdo se neodvážil nic namítat, když si král zavolal lovce k sobě a
řekl: "Tento mladý muž je novým správcem. Považujte si ho stejně, jako si vážíte
mne. Byl jediný, kdo se nenechal odradit ani úkolem, ani vašimi názory.
Rozhodující pro něj nebylo to, co viděl a slyšel, ale to, čemu sám věřil a co
sám vyzkoušel." Vzdálenosti "Tři měsíce jsem putoval, abych došel až k sem tobě.
Rád bych, abys mi ukázal, jak kráčet cestou osvícení" řekl horlivý žák mistrovi.

Nechci ti oplácet stejným, protože nevlídnost nelze překonat nevlídností ani
nenávist nenávistí. Tady pomůže jen velkorysost a proto ti udělám radost:
Protože už po tvém nevlídném přivítání nemám chuť tvé pozvání přijmout, můžete
sníst všechno sami." Pozitivní myšlení Po celodenní jízdě dorazil poutník do
města, které nikdy dřív nenavštívil. Jeho obyvatelé nosili cizokrajné oblečení
zářivých barev, jejich řeč byla prostoupena zvláštními zvuky. Domy měly okrově
žlutou, modrou nebo červenou omítku a na tržišti nabízeli plno zboží. Poutníkovi
jen oči přecházely. Osvěžil se u prodavače vody a když procházel kolem stánku s
pamlsky, zmocnila se ho nesmírná chuť na něco sladkého. 

"Napsal jsi tam už i moje jméno?" zeptal se Tomáš. "Proč se mě na to ptáš? Víš
přece, že nepatříš mezi přátele Boha," odpověděl anděl. "To je pravda, že nejsem
boží přítel," připustil Tomáš. "Ale jsem přítel přátel Boha!" Mlčky a zamyšleně
se anděl podíval na Tomáše, a potom řekl: "Stejně jsem byl pověřen, abych napsal
tvé jméno na začátek seznamu. Neboť víra se rodí z beznaděje." Nadšení Dědeček
měl revma. Seděl ve své lenošce a sotva se mohl pohnout. Jednou ho návštěva
poprosila, aby vyprávěl o svém slavném učiteli. Zpočátku dědeček vyprávěl
rozvážně. Potom se ale nechal vzpomínkami strhnout. 

Hostitel nedal jinak, než že ho bude sám obsluhovat a stále ho pobízel, ať si
ještě vezme, že je všeho dost. Překypoval zdvořilostí, laskavostí a pozorností,
takže i přes svou nedůvěru zůstal host ještě další tři dny a noci. Svého
hostitele musel velmi důrazně přesvědčovat, že opravdu musí nezbytně odjet.
Nakonec to vypadalo, že zraňuje starcovo dobré srdce, protože ten s povzdechem
pozvedl oči k nebi a odevzdaně přikývl. Pár mladíkových věcí bylo za chvilku
naloženo v autě a nastal čas rozloučení. Dojat starcovou pohostinností potřásl
mu srdečně rukou. 

"Ne, o tom jsme nikdy nemluvili," odpověděl žák. "Ale v tom to právě je: Když
nedostanu odpověď na tyhle otázky, tak je mi celé studium k ničemu!" "No, tak
přemýšlej o přirovnání, které ti teď budu vyprávět," vyzval ho mistr. "Jeden muž
byl v boji raněn šípem. Doplazil se do stínu stromu a když k němu konečně přišel
lékař, raněný mu řekl: 'Nevytahuj ještě ten šíp. Chci nejdřív přijít na to, kdo
mě postřelil, kde stál, když mě trefil, jaký luk použil a z jakého dřeva je
šíp.' Kdyby chtěl raněný čekat na tyto odpovědi, mezitím by zcela určitě zemřel.