Měla na ruce nejkrásnější náramek, jaký jsem kdy viděl - secesní víla se na něm
proplétala mezi brilianty a smaragdy. Tenhle náramek měl cenu luxusního auta,
jenže jeho krása byla ještě větší, byl to jeden z těch předmětů, na které člověk
pohlédne a vzdává chválu Stvořiteli, který dal lidem takové nadání. Stará dáma
si všimla, že se na náramek dívám. "Líbí se vám?" "Hezčí šperk jsem ještě
neviděl," řekl jsem. "Snad si říkáte - ta bude mít hodně pěkných šperků," usmála
se na mě. "Ale tohle je jediný cenný klenot, co mám." Odepjala náramek a
položila ho na stůl. 

Mluvila na ni vlídně, s láskou. To byla ta zázračná zálivka. Co by se asi se
světem stalo, kdyby rodiče mluvili s dětmi stejně jako prateta s květinou, kdyby
blízký pro blízkého měl vždy aspoň díl pratetiny laskavé pozornosti. Stačí tak
málo a z nepatrné vystrašené kytinky se stane veliký, zdravý strom. Slova lásky
jsou neviditelnou a přesto zázračnou zálivkou - pro duše květin i pro duše lidí.
Stihnuté zmeškání "Jednou mi ujel vlak," vyprávěl J. M., "kterým jsem nutně
potřeboval odjet. Byl jsem mladý a prudký. Začal jsem vztekle kopat do kufru a
do koše na odpadky. 

A... potom jsem si vzal papír a tužku. Začal jsem si dělat seznam věcí, které
ještě musím stihnout. Až mě udivilo, jak chladnokrevně jsem si počínal.
Zapisoval jsem si jednak věci příjemné a jednak věci nutné, od toho, že se musím
NAPOSLEDY zajet podívat do Českého ráje - ještě jednou - až po zaplacení činže.
Nechtěl jsem tady nechat ani dluh, který bych měl, že bych něco krásného nestihl
- ani dluh finanční. Seznam rostl - těch věcí, které jsem ještě nestačil nebo
nesplnil! Když má člověk před sebou celý život, všechno je v dálce, všechno
ještě přijde... 

No a při tom jsem objevila svazek dopisů převázaných stužkou, velmi staré
dopisy. Přiznám se, že jsem si je přečetla. Je to ošklivé, vím, jenomže já
neberu naše dědoušky a babičky jako čísla, beru každého z nich jako tajemství -
a tahle paní pro mne byla náramně tajemná. Zkrátka udělala jsem to, jeden večer
jsem se do četby pustila. Byla to psaní od jejích dětí. Od dětí, kterým tehdy
bylo - jednomu čtrnáct, druhému šestnáct a třetímu sedmnáct, od každého bylo v
tom svazku několik dopisů a byly to poslední dopisy, které kdy matce poslaly. 

A výsledky její práce by byly vidět každý den. Hned. Kdyby ta strana měla třeba
- tisíc - deset tisíc- milion členů, pak by denně - bylo - Ale ne. K lásce
statistika nepatří. Dobré skutky se nepočítají. Váží se. Ano, o to jde. O to,
jaký bonbón dostane Ježíšek od nás zítra. Jaký dostanou bližní. 

"Ani číst nejdou," usmála se babička, "jen semtam vyluštíte nějaké slovo, sama
jsem je jednou zkoušela číst, ale nešlo to." "Prozraďte mi, proč že jsou tak
poničené? Co se stalo?" "To byste asi těžko uhodl." Zamyslel jsem se. Možná,
uvažoval jsem, někdo tyhle dopisy zničil ze žárlivosti, ze zklamání. Neuměl jsem
si ale představit, jak by tohle udělala s papírem lidská ruka. Babička se
slitovala. "Tyto dopisy psala matka mému otci na frontu krátce po tom, co jsem
se narodila. Otec rukoval deset dní po svatbě, a tak si s matkou ještě neměli
čas zevšednět. 

Zdálo se mi, že ona vidí za oponu, vidí do zákulisí života a právě to ji plní
oním jasným klidem. Když jsem s ní byla, jako bych i já viděla do onoho
zázračného a spravedlivého zákulisí, v těch chvílích jsem byla vděčná, že žiju a
že mohu odejít po svých nohou k někomu, kdo mě potřebuje, pohladit rukou toho,
koho miluji, že mám někoho, koho mohu políbit, obejmout... Že mohu žít tak, jak
žijí ostatní, a že mohu zároveň vidět svět jako tahle dívka, která nemůže odejít
z pokojíku jinak než v myšlenkách. 

Všechno to byly dopisy prosebné, zoufalé, smutné, pořádně smutné, byly to dopisy
od dětí, kterým matka odchází od jejich otce s někým jiným, dopisy od dětí,
kterým se rozpadá domov. Milovaly matku a ona jim odcházela. Byly tam věty
dýchající takovou úpěnlivou láskou, až mě mrazilo. Jistě, vím, každý máme právo
na svůj život, na své štěstí, to ano, jenomže při tom svém usilování působíme
často bolest tak velikou, že si ji ani neumíme a ani nechceme představit. Děti
zůstaly u otce a matka odešla "za hlasem svého srdce". A co hlas srdce jejích
tří dětí? 

Tohle byl pohled, který vám odpouštěl všechno, co jste kdy udělali, a odpouštěl
vám jaksi ještě kupředu, co teprve uděláte. Protože je přesvědčen, že už
neuděláte nic špatného. Pohled, který vám rozuměl tak dokonale, že jste z něj
nemohli mít strach, protože ten pohled vás zároveň miloval. Je zajímavé, že si
nepamatuji, jaké barvy byly ty oči, na barvě ale vůbec nezáleželo. Ilona odběhla
na nákup a nechala mě s tou dívkou o samotě. Jen jí položila vedle lůžka malou
kytičku prvních chudobek, které cestou nasbírala. 

Zemřela ještě to pondělí." "Ale ty jsi přece..." "Ne, nemohla jsem za to, říkali
mi, že babička měla léta moc nemocné srdce, tehdy jsem to nevěděla, měla prý
velké bolesti, mohla odejít kdykoli, jenže..." Stroj času. Každý z nás by chtěl
stroj času kvůli něčemu jinému. "Víš, já si tu neděli prostě myslela, že není
nic důležitějšího než ta blůza... a v pondělí už ne. V životě mě asi nikdo neměl
tak rád jako babička. A že bylo těch, co mi říkali, že mě milují, od té doby
hodně. Víš, kdyby byl stroj času..." Pak mlčela. Stroj času není. 

Stačí k ní jeden list papíru a tužka. Přeložte list papíru, přeložte jej znovu a
znovu, pak jej roztrhejte podle ohybu papíru na šestnáct dílků. A na tyhle
útržky napište šestnáct největších hodnot, jaké v životě máte, šestnáct věcí, na
nichž vám v životě nejvíc záleží. Mohou to být jména vašich bližních, věci,
koníček, práce, zvířata, prostě to, co je pro vás důležité, těchhle šestnáct
položek by mělo shrnout to hlavní, co pro vás život má... Nespěchejte, zapište
si tyhle položky pozorně a pak si je dejte před sebe, abyste na ně dobře viděli.

Pravděpodobně jsme to udělali včera a uděláme to i dnes. A zapomínáme, že vlny
se blíží, vlny, které čekají na nás, vlny, které podrazí jednou nohy nám.
Lidstvo nezahyne nějakou kometou, o tom jsem přesvědčen, zahyne na svoji vlastní
bezcitnost. Na nedostatek fantazie, protože právě tím bezcitnost je. Od té doby
jsem na Mont Saint Michel nebyl, nesnesl bych zase pohled na to místo, které
jsem miloval a kde se tohle stalo. Jenže... Dokud žijeme, stojíme stále na
nějaké hoře - anebo křičíme o pomoc ve vlnách pod ní. Směr naruby 

Bonbón pro Ježíška "Tatínku, můžu dát Ježíškovi bonbón?" Holčička stojí u
kostela, u bočního vchodu, dívá se na dveře sakristie. Překvapila mě. Odběhla z
cesty a běžela ke kostelu, ačkoli už v tuhle dobu bývá zavřený. Teď se postavila
před malá dvířka. "Ježíškovi? Bonbón?" Zamává čokoládovým bonbónem v ruce, před
chvílí ho dostala od babičky. "To je pro něj!" "Proč?" "Protože je moc dobrý.
Bonbón. A Ježíšek taky." "Aha." Co říct jiného než tohle. Aha. Bere za kliku a
cloumá dveřmi. Jsou zamčené. Lítostivě rozbaluje bonbón a dává si ho do pusy,
sladký bonbón se rozpouští a my jdeme dál. 

Bylo tu tolik zajímavého, podstatného! Jak snadno se dá právě to nejdůležitější
přehlédnout. Je možné že další testy mi už tak dobře nedopadnou, že přijde mých
"čtrnáct dní", jenomže já snad už budu připraven. Pocítil jsem vděčnost k
úřednici, která spletla moje papíry s papíry neznámého umírajícího. Dala mi tak
veliký dar, že si to ani neumí představit. Byla to vlastně hra, smrtelně vážná
HRA NA ČTRNÁCT DNÍ, kdy jsem se díval na svůj život z druhého břehu a viděl vše
v obrácené perspektivě. Škoda jen, že jsem si ji nezahrál o nějaký ten pátek
dřív, když jsem byl mladší. 

Měl jsem krátce po svatbě, zařizoval jsem si byt, měli jsme malé dítě, a tak se
mi tohle místo v nejisté době zdálo jako zázračný přístav. Řekl bych, že
pracovat znamená dělat to, co vás nebaví. To, co vás baví, přece není jen práce.
To je radost. Co vás baví, je vždycky zábava, a to báječná zábava, i kdybyste se
tomu věnovali dvacet hodin denně. Ale dělat třeba jen půl hodiny denně něco
nudného je pěkná dřina. Já našel takovou činnost, která pro mě byla zábavou. 

Rozhlédl jsem se po kavárně, bylo kolem nás tolik děvčat v hezkých blůzách. Kdo
ví, kdo jim je šil. A kdo ví, komu jednou, které dívce, které vnučce, budou šít
blůzy ony. Jitřní hrob "Já jistě," usmál se K. L., slavný K. L., "já jistě nebyl
žádné bezproblémové stvoření, žil jsem tak, jako žijí lidé, kteří si v určitém
věku stěžují, jak si zkazili život a co by mohli dokázat, kdyby. Jedna věc mi
ale potom změnila život, dokonale změnila, jenom jí děkuji za to, že to se mnou
dobře dopadlo. 

To si neuvědomila, že jde-li za tím svým hlasem, odejde i z jejich srdcí. A zdá
se, že odešla dokonale. Víc nevím. Nic o tom, s kým odešla a od koho odešla,
měla-li vážný důvod, nebo byl-li to jen rozmar. Prostě odešla. A děti ji
odvrhly. Nespravedlivě? Stejně nespravedlivě, jako kdysi ona je? Nevím.
Nesoudím. Stalo se. Když se dívám na prázdnou židli u okna, na židli, na které
proseděla ona osamělá paní tolik Vánoc, nechci nikoho soudit. Je to tak.
Stěžujeme si na svoji bolest a zapomínáme na bolest, kterou jsme způsobili. 

Vyrazili a ti na druhé straně do nich stříleli, aby zabránili boji zblízka, na
bajonety. Otec dostal zásah. Do srdce. Tedy - do míst, kde je srdce." Usmála se
vesele. "Dostal zásah do toho balíčku dopisů." Teď jsem pochopil zvláštní
způsob, jakým byly potrhány. "Doktor říkal," pokračovala babička, "že stačilo o
dvě tři psaní méně a otec by zemřel. Vrstva papírů výstřel ztlumila - a otec
zůstal naživu." Stačilo o pár psaníček méně. Stačilo, aby ti dva po sobě tolik
netoužili a nepsali si tak často a tak dlouze. Když jsem odcházel, nesl jsem si
krabici starých dopisů a fotografií. 

"Co si to dovoluješ, kdo tě učí takhle mluvit, kdo, co?" "Ty, to ty!" Třepající
ruka na chvíli ustrne ve vzduchu. "Cože?" "Ty jsi říkala o té paní, že je kráva,
když nechtěla to, co ty..." Matka okamžik uvažuje. Jenže pak zase začne holčičku
vyplácet. "Jo, já to říkala, jenže já to říkat můžu, ty jsi na to ještě móc
malá!" Moc malá... Jako by to, že je někdo malý, že je dítě, znamenalo, že má
malé srdce, malou bolest, malé pochopení pro to, když je někdo ponižován. Moc
malá... Ano, jenže brzy vyroste, tak brzy. 

Vyprávím ženě po večeři, když dítě už spí, o čem jsme hovořili a co zítra
Ježíšek dostane místo čokoládového bonbónu. "A co my?" říká žena. "Co co my?"
"Nemáme čokoládový bonbón, který bychom mu dali, musíme mu vymyslet něco
jiného." Tak to začalo, tak to tehdy začalo. Od té doby si zvykáme po ránu s
manželkou, synem i dcerou vymyslet nějaký bonbón, čokoládový bonbón pro tento
den. Třeba docela malý, docela nenápadný "bonbón". Bonbón pro Ježíška. Ona ta
velká předsevzetí jsou obvykle moc mlhavá, příliš náročná a sotvakdy se dodrží.
S našimi bonbóny je to jiné. Jsou malé. 

Napadaly mě další typy prostojů. Myslím, že každému stačí zamyslet se a objeví
takové chvíle, a sám. Tohle setkání s mým spolužákem mi změnilo život, rozhodl
jsem se, že prostoje vyženu a vymýtím. Pustil jsem se do doplnění studia a také
do dalších jazyků a podařilo se mi během pár let dosáhnout náskoku před
ostatními vrstevníky, náskoku, který mne nestál skoro žádné oběti. Jen jsem
využil ztracený čas, odpadní čas. Jen jsem využil to, co bych, pokud bych to
neproměnil do hodnot, stejně ztratil. Člověk si nemusí vynakládat úsilí navíc.
Stačí zužitkovat odpadní materiál. Prostoje. 

Nebo ano? A proč? Nenávist "Poslyšte, co se stalo jednomu mému dobrému příteli,"
začal vyprávět doktor L. M. "Uslyšíte o lásce a nenávisti. Tato dvě slova,
vlastně jejich obsahy, jsou stará jako lidstvo samo, ba prý i starší. Čteme o
nich v románech, vidíme je v různých podobách rozvíjet se na plátnech kin a
televizních obrazovkách, kněží o nich mluví k lidu po staletí tak často, až
mnoha lidem zevšedněla. A přesto zůstávají stále aktuální a nikdy tomu nebude
jinak Přítel žil se svou ženou ve vztahu, který bohužel není až tak vzácný, ve
víceméně utajovaném vztahu nenávisti. 

Řekli byste, že on na tuhle radu nedá, byl to člověk, pro kterého žít znamenalo
pracovat - a co pracovat, znamenalo to dřít. Jenže on opravdu přestal pracovat.
Když jsem k němu jednou přišel, ukázal mi papír se svým výpočtem, kolik úderů
srdce má člověk průměrně za život, kolik úderů srdce on měl už do svých
čtyřiceti. Bylo to obrovské číslo. Jenže i ten největší počet úderů srdce bude
jednou u konce. A ani za všechny přítelovy peníze se nedá přikoupit jeden jediný
úder srdce. Dívali jsme se na papír, který držel v rozechvělé ruce. 

Je to překvapivý pohled. Pokud dospělý ještě docela nezapomněl, jaké to bylo,
když byl dítětem, může takhle docela snadno najít lepší cestu k pochopení, co
jeho děti chtějí a proč to chtějí. A pak si může položit otázku: "CHTĚL BYCH BÝT
SVÝM DÍTĚTEM?" Není dobré odpovídat jen tak prostě, jen tak nějakým Ano nebo Ne.
Aby odpověď měla smysl, je dobré odpovědět si, proč bych byl rád svým dítětem a
proč bych jím rád nebyl. Tyto dvě odpovědi nám pomohou předejít mnoha krizím a
nejen teď, když jsou děti malé, pomáhají předcházet i krizím, až děti začnou
dospívat. 

Vsadil bych se, že v tomhle městě teď leccos hoří a lidé si neuvědomují, že pálí
něco velmi hodnotného. Třeba to nejcennější, co v tomhle životě měli mít.
Spravedlnost "Všechno, co děláme, se někde zapisuje," řekla L. U., opatrovnice z
domova důchodců. "Povím vám, co se tady u nás stalo minulý týden. Nikomu jsem to
ještě nevyprávěla a asi ani nebudu, protože by mi vyčetl, že moralizuji.
Moralisté se v poslední době asi bojí hovořit," usmála se, "já vám ale povím, co
se u nás stalo, protože vás znám a vím, že to můžete zapsat, že. 

Když se vrátila, zavolala mě a naše děti, objala nás dohromady a tiskla, tiskla,
jako by nás už nikdy nechtěla pustit. Mlčeli jsme. Víte, až tehdy jsem si
uvědomil, že banality mohou zabíjet, i banální nenávist, která vlastně ani
nenávistí není, je často jen takovým manželským folklórem. "Jestli ti některý
den neřeknu před dětmi, že mám tebe a je ráda, upozorni mě, slib mi to,"
pošeptala mi nakonec má žena." S babičkou na mamuty "Babičko, vyprávěj mi, jak
jsi lovila mamuty." Strnula jsem. Byla jsem připravená splnit vnukovi jakékoli
přání, jako každá správná babička, jenže tohle... 

Jednou jsem postávala u dveří kuchyně a sledovala sál, když přišla stará dáma -
říkám stará, no, nejspíš byla mladší než já teď... Ta dáma měla nejzoufalejší
pohled, jaký jsem kdy viděla. Tak vypadaly oči zatracenců v pekle na freskách na
zdech kostela, kam jsem chodívala jako malé děvčátko. Měla tváře plné
načervenalých skvrn od pláče, nedokázala je zakrýt ani silná vrstva pudru." Paní
upila kávy a zahleděla se do prázdna, jako by znovu viděla tragickou tvář té
ženy. "Nic jsem o životě nevěděla. Vůbec jsem netušila, co to je být zoufalou
starou paní. Ale bylo mi jí hrozně líto. 

Babička už většinou nevěděla, kdo byl odesílatel a kdo adresát, jen že to byl
někdo z předků, z příbuzných - a konečně, teď už nezáleželo na dávném
vlastnictví, dávném žalu nebo radosti. Pro mne z listu dýchala poezie.
Neviditelní psali neviditelným, mrtví psali mrtvým. Kdo ví, kdo se kdy bude
takhle probírat našimi dopisy netuše, kdo vlastně byl odesilatel, kdo adresát.
Potom jsem narazil na starou secesní skříňku zdobenou růžovou papírovou krajkou.
"Podívejme, na to jsem málem zapomněla," řekla babička. Vzala mi krabičku z
rukou a opatrně, opatrně z ní vyňala rozpadlé papíry. 

A považte, že na podzim příštího roku,dědeček s babičkou opravdu do Anglie
odletěli a dědeček se anglicky všude domluvil. V pětaosmdesáti! Správný život je
nepřetržitým proudem startů. Vždy se může nastartovat. "Dokud si sami neřekneme,
že jsme v rakvi, nikdy v ní nejsme," smál se dědeček bratrovu úžasu nad tím, jak
dobře vypadá. Takový on byl. Ještě do osmaosmdesáti se staral o zahradu,
rouboval a česal jabloně. Někdy po večeři sňal kytaru, kterou měl zavěšenou nad
postelí a zpíval si, zpíval babičce a s babičkou, tak jako za trampského mládí.
"Dokud můžeš zpívat, žiješ," říkával. 

Když o tom teď po tolika letech přemýšlím, myslím si, že je v tom zákon. Člověk
musí někomu splnit sen, aby se splnil ten jeho. Je to, odpusťte mi ta velká
slova, tajemný zákon lásky a naděje." Klenot Přítel L. mě pozval na oslavu svého
doktorátu. Sedělo nás v restauraci asi deset a přípitek následoval za přípitkem.
Bylo tu pár spolužáků z univerzity a navíc stará dáma, jeho prateta. Mohlo jí
být k osmdesátce, ale její bystré oči se zdály mladší než oči přítelovy
snoubenky. Laskavé a prohlédající. Snad taky znáte ty oči okouzlujících starých
dam. 

Křik těch dvou žen, které si vyrazily na výlet a končily v dravých vlnách, byl
stále zoufalejší, srdceryvnější - a lidé na hoře stále uchvácenější. Ty ženy
utonuly. Nevím, co se stalo s turisty, kteří přihlíželi jejich zápasu o život,
asi dali uspokojeně své fotoaparáty do pouzder - budou mít o čem vyprávět, něco
takového se nevidí každý den! - a šli na svačinu. Víte, to co se stalo na té
magické hoře a u jejího úpatí, je vlastně jeden veliký příměr. My všichni jsme
turisty, kteří se rozhlížejí. Vidíme tonoucí. Slyšíme jejich křik, často
bezhlesý křik, mlčení je někdy ještě výmluvnější. 

Doktor T. se zahleděl do krbu, kde za tichého praskotu řeřavěla a dohasínala
polena. "Jeho předkové byli rybáři odnepaměti a málokdo z nich zemřel doma v
posteli, většinou zahynuli v mokrém loži, jak se tam říká smrti ve vlnách.
Manželky, matky a dcery se při každé bouři, kterou trávili jejich blízcí na
moři, bály, že už nikdy nespatří své milované - a nebylo divu, pobřeží je tam
zlověstné a nebezpečné i pro toho, kdo je dobře zná. Aby se rybářům usnadnila
práce, dělávalo se ledaco: na pobřeží se zapalovaly ohně pro navigaci, zpravidla
jezdívalo několik člunů současně, aby se mohly podporovat. 

V noci jsem myslela na to, co asi dcerka napsala, uvažovala jsem o tom, jak se
jí jevím, v poslední době jsme se s manželem dost dohadovali o spoustě věcí a já
si uvědomovala, že to byly věci i způsoby dohadování, jaké jsme si měli nechat
na dobu, až u toho malá nebude. Dětství je poslední ráj, poslední zbytek ráje. A
ti, kteří toto rajské období ničí, jsou krutí. 

A zase vyrazil na svoji nekonečnou cestu jedním ponurým vinohradským činžákem.
Nakonec musí ztratit rozum, zdálo se. Jenže on se každý den, jak mi říkala
sousedka, po ránu oblékl, umyl, oholil, jako by ho čekala nějaká daleká cesta, a
pak vyrazil. Celý vesmír, všechny pozemské cesty se vešly do těch schodů. Skoro
nejedl, i když měl peněz dost, nečetl ani noviny, zřejmě se nemohl na nic
soustředit, byl stále hubenější, vyzáblejší. A jednou jsem otevřela dveře a on
na schodech nebyl. 

Slyšíme ten křik z vedlejšího pokoje, vedlejšího bytu, vedlejšího domu, vedlejší
země... A nasloucháme. Nenapadne nás, že můžeme něco udělat, jako to nenapadlo
ty lidi na hoře, kteří pozorovali dvě zoufalé ženy. JAK TO ŽE NÁS TO NENAPADNE?
Nejsme přece bezcitní, ani slepí. Prostě jsme nějak vychladlí, otupělí. Moderní
lidé jsou zřejmě novým vývojovým stupněm. Homo sapiens se mění v člověka
bezcitného. Ti turisté asi nebyli zlí, četli sentimentální romány, dívali se na
televizní filmy, možná nad nimi i zaplakali dojetím, měli své blízké, děti,
rodiče, přátele. A dívali se. 

Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice... Kdybych býval Ajaxe neměl tolik
rád, kdybych ho neměl rád... Pán lidí a koček Seděli jsme ve vile cestovatele S.
a vyprávěli neobyčejné příběhy, jak už bylo v tomto salonu, vyzdobeném trofejemi
z cest, zvykem. Ze stěn na nás shlížela vycpaná zvířata, paroží, zbraně divochů
z různých zemí světa, sešklebené tváře domorodých model. Byl jsem už u
cestovatele S. mnohokrát a vyslechl jsem příběhů tolik, že by se jimi dala
zaplnit tlustá kniha. Do tohoto domu přicházeli lidé, kteří měli neobyčejné
zkušenosti a kteří o nich dokázali neobyčejně vyprávět. 

A když jsem se do zprávy začetl, věděl jsem, že jsem to neměl dělat. Výsledky
zkoušek i přiložený komentář hovořily naprosto jasně: nemám před sebou už víc
než - maximálně - čtrnáct dní. První, co jsem udělal, bylo, že jsem vytáhl
kapesník. Tak obrovité kapky mi na čele nevyrazily ještě nikdy v životě,
smrtelný pot, ano, to bude ono. Pak jsem se posadil a zapálil si cigaretu. Po
dvou týdnech první. Pak jsem šel do ledničky a vytáhl koňak. Nalil si vrchovatě.
A pak jsem si nalil víno, červené, z ledničky. O nějaké našambrování jsem se
nestaral. Proč taky. 

Můj přítel byl v tom věku, kdy se obvykle cítí ona hranice, jenže všichni, co
jsme ho znali, bychom dali krk za to, že jeho se ta magická hranice netýká, on
že je stále na sluneční straně. Byl bohatý. Více než to. Byl velice bohatý. Měl
krásnou vilu, měl dům u moře a mohl sobě a své rodině dopřát to, co obvykle lidé
svým rodinám a sobě marně touží dopřát. 

Vyvolala jsem žáka, který byl něco jako třídní šašek a kterého jsem párkrát
přistihla, jak se po mně pitvoří. Zkoušela jsem ho - a každý učitel umí žáka
vyzkoušet na známku, na jakou chce. Dělala jsem si z něj legraci. Šašci mají asi
nejméně ze všech rádi, když je někdo zesměšňuje, a já mu to jeho pitvoření
oplatila, třída se smála a on celý rudý koktal u tabule. A vida, kapku se mi
ulevilo. Po přestávce přišla do třídy paní školníková. Starší paní, taková
dobrácká kmotra, připomíná pohádkové babičky: jen ji člověk potká před třídou,
už má dobrou náladu. Tentokrát plakala. 

Za pár dní jsem opět přijel na návštěvu. "Kde je děda?" Babička bezradně mávla
rukama. "Na zahradě." "Na zahradě?" Žasl jsem. Čekal jsem, že najdu milovaného
stařečka, jak se chvěje v posteli slabostí a mdlým hlasem prosí o sklenici vody.
Dědeček stál na žebříku a trhal jonatány. "No dost, že mi jdeš pomoct,"
zažertoval a hodil mi z výšky jablko. Ano, smál se ve výšce, plný radosti a
síly. Je tohle to, čemu se říká nový start? Druhý dech? Babička stála vedle mě
pod jabloní. 

"V mládí jsem byla nějakou dobu v klášteře," vyprávěla paní J. V., "moc
nechybělo a byla by ze mne jeptiška, jenomže osud chtěl jinak. To, jak jsem se
dostala na jinou cestu, je zajímavá historie, ale zajímavější - a užitečnější -
je, co mi jednou řekla stará řeholnice, které jsem pomáhala pečovat o zahradu a
klášterní hřbitov. Stály jsme na hřbitově a stříhaly růže mezi hroby. Uvažovala
jsem o jednom pro mne tehdy velmi důležitém problému a požádala jsem sestřičku,
aby mi poradila. 

Ale možná právě podle téhle pokorné skromnosti se světci poznávají. Na pohřbu
jsem jí hodila do hrobu kytičku chudobek. Takovou, jako byla ta první, se kterou
jsme za ní s Ilonou šly. A zašeptala jsem za tou letící kytičkou: Děkuju. Jiná
slova "Na tohle jsem přišla náhodou a musím říct, že jsem osudu za to vděčná,"
vyprávěla paní K. M. "Manžel mi tehdy něco povídal a já uvažovala: To jsi tedy
mohl taky říct jinak. Nic by tě to nestálo a mně by to pomohlo. A neodsekla bych
ti tak, jak ti teď odseknu. 

A představte si, že byste se jedné museli vzdát. Odeberte ji a dejte pryč ze
stolu. Pak si představte, že byste se museli vzdát druhé jistoty, druhé hodnoty,
vyjměte ji z ostatních a uvažujte, jak byste se bez ní obešli. Ubírejte jednu
položku po druhé, jeden papírek po druhém. Bude to těžké, představte si však, že
byste se dostali do situace, kdy by nebylo vyhnutí a vy byste se museli
rozhodnout další z těch věcí ve svém životě postrádat. Jak budou jedna po druhé
ubývat, bude jich na stole zbývat méně a budou to ty nejdůležitější. 

Pak na mě kývla. Přišla jsem k ní, myslela jsem, že si chce ještě něco objednat.
Ale ona stáhla ze zápěstí tenhle náramek a podala mi ho. "Dnes večer jsem chtěla
skoncovat se životem," zachraptěla pološeptem, "já - já už - ale vy ..." A teď
se usmála ona na mě. Řekl byste, že když se uštvaná stařenka s pokaženým
líčidlem usměje, bude to spíš škleb. Ale kdepak, dívala se na mě náhle tak jasně
a vděčně, jako nějaký anděl. Položila na stůl bankovku a lehce odbelhala z
kavárny, jako by ten starý věchýtek nadnášel vítr. Nikdy jsem ten náramek
neprodala. 

Možná ten starý pán dá vnukovi bonbón a řekne mu pár hezkých slov. Možná. Bude
to nepatrná radost, ale bude to radost. A koloběhu radosti je třeba stejně jako
koloběhu vody. Syn "Včera," vyprávěla paní K. J. "za mnou přišel syn. Zrovna
jsem seděla u počítače a byla jsem hrozně nerada, že mě ruší, potřebovala jsem
toho do zítřka ještě moc stihnout. "Maminko," řekl malý, "já bych chtěl, abys
umřela." Nevěřila jsem svému sluchu. "COŽE?" Dívala jsem se vytřeštěně do jeho
velikých nevinných očí. Syn má čtyři roky, každou chvíli nás něčím udiví. 

Leželi jsem na tom chlapci já a dvě sestry, snažili jsme se ho upoutat k lůžku,
potřeboval výplachy žaludku a tak dál, nemohli jsme ho zvládnout, to dítě mělo
ve svých halucinacích neskutečnou sílu, přítel stále plakal, hryzal si pěsti,
dítě občas úpělo "Prosím, prosím, tatínku" a my jsme, tekly nám slzy všem...
Udělali jsme všechno, co bylo v lidských silách. Všechno. Ale... Viděl jsem
umírat hodně dětí, jenže tohle byl můj přítel a jeho dítě bylo nejlepším
kamarádem mého kluka a navíc byl mým kmotřenečkem. Na pohřeb jsem nešel. Nemohl
jsem. Šla moje žena. 

Někdy se stává, že část lidského života není nic jiného než čekání, jen naděje
na naději. A on chodil po schodech. Sem tam, sem tam, posté, potisící. Litovali
jsme ho, občas mu někdo donesl koláč, pozval ho na čaj. Uměli jsme si
představit, co by to bylo, kdybychom my byli v nějakém cizím městě, beze zpráv o
rodině, v obavách z blížícího se nebezpečí, a čekali, co se s námi stane. Sem
tam. Po třítisící první, po čtyřtisící... Bydlela jsem v přízemí, a tak jsem
viděla Izáčka často, i v noci jsem slýchala jeho šouravé krůčky. Na co asi
myslel? 

"Moje malá vnučka," vyprávěl pan K. L., "mi jednou běžela ukázat obrázek, co
namalovala ve školce. Měl jsem tehdy zrovna rozdělané objednávkové listy firmy,
které jsem v penzi vypomáhal. "Dědečku..." Zvedl jsem nerad oči. Mávala obrázkem
a za ní stála její matka, má dcera. "Dědečku, dědečku, koukej!" "Nemůžete chvíli
počkat?" zavrčel jsem. Obě stály zaražené a dívaly se na mě. "Mám obrázek,"
volalo ale stále radostně děvčátko, tříleté usměvavé děvčátko. "A já mám práci,"
řekl jsem. "Už od nádraží se těší, jak dědečkovi ukáže obrázek, co namalovala,"
řekla mi dcera. 

Zanechal po sobě hezkých pár milionů. A zanechal mi také jedno poznání. To
poznání mi pomáhá víc, než kdyby byl odkázal všechny miliony mně. Zanechal mi
povědomí o pulsech srdce. Stačí si položit ruku na hruď a cítíme: teď, teď, teď,
jeden úder za druhým, ty příležitosti, které nám byly přisouzeny, nás míjejí,
teď, teď, teď, nikdy se ani jedna z nich nevrátí a my jimi hýříme, maříme je.
Teď, teď, teď. Zase jich pár ubylo, zase se jich pár rozplynulo, zatímco vám to
vyprávím. 

Jak marně a mdle odcházejí ty vteřiny, které nám byly pro život přiděleny. Je
zvykem naříkat, že lidé v naší době mají tak málo času. Stalo se to jakousi
módou. Jenomže v našem životě je skrytý další život, možná ještě delší než ten,
který si uvědomujeme. Jde jen o to, jej zachránit. Můžeme si život prodloužit o
tolik tisíc hodin, o tolik úžasných možností... Můžeme se naučit tolik věcí, o
nichž si myslíme, že jsme na ně už staří a které s lítostí opouštíme. Hloupě se
vzdáváme svých možností. Já už si nikdy neříkám: nemám čas. 

Přítel zvedl hlavu od novin a vytřeštěně zíral na prázdný obal. "Když ty
nenávidíš tatínka," vydechlo dítě a dívalo se na ni velkýma očima. Přítel
vyskočil, nastartoval vůz a okamžitě přivezl chlapce ke mně do nemocnice. Celý
se třásl a zničehonic povídá, že před nemocnicí hoch ukázal do temného nebe:
"Tatínku, podívej, dneska jsou tak krásné hvězdy!" Když mi vzápětí přítel ukázal
prázdný obal od léků, které dítě snědlo, zesinal jsem. Chlapec ještě vypadal
normálně, ale já věděl, že už za pár minut, za pár vteřin... Možná nevíte, co
taková otrava znamená: zrakové a sluchové halucinace, hrůzu. 

Nespočívá to jen ve slovech, ale i v pohybech, v kadenci mluvy, v pohledech, v
jejich chůzi, mimice, gestech - takoví lidé jsou chodící filosofický názor. Ten
jejich nesobecký vztah ke světu - říkejme mu křesťanský anebo ho třeba
nespojujme s žádnou věroukou - je cosi, co jim zřejmě už bylo dáno do vínku.
Když jsem pracoval na jedné zvlášť důležité a obtížné zakázce, přišel ke mně
majitel tiskárny a řekl mi: "Pane T., buďte tak laskav a chvíli té práce nechte
a projděte se podél řeky, půjde vám to lépe." 

Ajax byl můj pes a já ho - není to silné slovo - miloval jsem ho. Oba rodiče
byli zavření v německých věznicích a já vyrůstal u strýce na předměstí, strýc
byl nádražák a často nebýval doma. Napadlo ho zřejmě, že když mi dá psa, dá mi
přítele. A já, osamělé a úzkostné dítě, jsem se k Ajaxovi upnul. Byl to ještě
mladý vlčák, odrostlejší štěně, které mělo za sebou zřejmě také zlé zkušenosti,
strýc jej nalezl jednou na nádraží, vyhublého a plného strupů po krutém
zacházení. 

Záleží na tom, že by se objevilo tolik nenápadných a tolik potřebných radostí,
které by svět rozsvítily... Čokoládové bonbóny se nemají počítat, mají se
vychutnávat, mají těšit toho, kdo je dává, i toho, kdo je dostává
prostřednictvím TOHO NAHOŘE. Čokoládové bonbóny jsou zázračný revoluční recept.
K čemu dělat revoluce zbraněmi, násilím, když se můžou dělat takovýmihle
sladkými bonbóny. Sladké revoluce by mohly změnit svět. Co kdyby se tak ustavilo
Hnutí čokoládových bonbónů? Je tolik stran, hnutí, společností. Tolik nudných
stran. Taková strana nebo hnutí čokoládových bonbónů by jistě mohla získat
spoustu přívrženců. 

Tolik toho ještě je třeba udělat, procítit, teď, teď, teď, na tolik lidí je
třeba se usmát a říci jim, že je máme rádi, ještě je čas, teď, teď... Čtrnáct
dní "Přítel doktor mi dělal na klinice nějaké testy," vyprávěl JUDr. K. W. "a
požádal mě, abych výsledky z ústavu vyzvedl a přinesl mu je druhý den domů.
Odjížděl na dovolenou a chtěl výsledky zkoušek znát, ještě než odjede. Čas od
času si nechávám dělat kompletní zdravotní test, využívám toho, že spolužák je
velká lékařská kapacita. 

Sousedé kroutili hlavami a jejich děti se smály malé mamince a nechápaly, proč
se namáhá. "Nech je. Ať se smějí," opakovala vždycky babička. Umím si je docela
dobře představit, drobounkou babičku a moji malou maminku, jak chodí k lípě,
babička vleče velkou konev, maminka konývku. A pak jednoho dne babička ukázala
mamince zelený lístek. Lísteček na dolní větvi lípy se vzpamatoval. Od toho dne
se lípa začala probouzet. Zachránila se. Zachránily ji." Paní A. C. ukázala do
údolí, teď už bylo vidět na jeho konec, k řece, na louce tam stála košatá lípa.

"Mlýn za války vyhořel, stavební materiál z něj si lidé z okolí rozebrali,
nezbyla po něm ani zeď. Jen ta lípa stojí dál. Přežila matku i babičku, jistě
přežije i mě. Bude tu stát možná ještě za sto let, bude stejně krásná jako teď,
možná ještě krásnější. Vždycky ve chvílích, když se mi zdálo, že těm, které mám
ráda, není pomoci, jsem si vybavila tenhle pohled do údolí. Lípu Toničku. Od té
doby, co ji babička zachránila, jí nikdo neřekl jinak, překřtili ji babiččiným
jménem. 

A divíme se pak, velice se pak divíme, když to s námi dopadá, jako by to dopadlo
s automobilistou, který by si nevšímal dopravních značek. Nikdy není pozdě - prý
- Tohle je jedno z těch úsloví, která často bereme jako fráze. Ale já vám to
povím jinak. Když bylo mému dědečkovi čtyřiaosmdesát, vypadalo to s ním tak
špatně, že už se s ním rodina v duchu rozloučila. Byl tři měsíce v nemocnici.
Také lékaři a sestry se tam k němu chovali, jako by už měl zemřít, skončit -
vlídně, to ano, s odstínem zvláštní šetrnosti k umírajícímu. 

Vyprávěla mi po čase, že když se ráno probudí, jde hned ke květině, popřeje jí
hezký den a při snídani si s ní povídá. Celý den má s kým si promluvit, každou
starost má komu povědět. Když přečte noviny, poví květině, co je ve světě
nového. Má komu si postěžovat na svoje zdravotní problémy a ví, že ten, komu o
nich vypráví, se nenudí, a zdá se, že jí naslouchá s opravdovým starostlivým
zájmem. Když je pratetě smutno, necítí se už opuštěná, sama v domě: uvaří si
kávu a přisedne ke kytičce "na kus řeči". A květina rostla. 

Vzpomínám na něj ale často, nikoli jako na jednoho malého zarostlého školníka,
vzpomínám na něj jako na symbol. Kdyby nebyl pálil to, co považoval za bezcenné,
mohl být teď zámožný člověk, spálil si možná pár krásných, drahých automobilů.
Pálil a pálil a nenapadlo ho, že ničí něco cenného. Já jsem už starý chlap, a
když tak uvažuju o svém životě, když si ho tak převažuju, napadá mě, že jsem se
často od tohohle nešťastníka moc nelišil. Pálil jsem a pálil - a teprve pak jsem
zjistil, CO jsem spálil. Bylo pozdě. Už to shořelo. 

Možná že v poslední době je právě proto tolik beznaděje, že si lidé odvykli
věřit na zázraky. Pokud přestaneme věřit na zázraky, stáváme se bezbrannými vůči
krutým a zlým silám, které nás obklopují. Jenže my proti nim nejsme bezbranní.
Za války jsem žila s manželem, českým letcem britské armády, v Londýně a čekala
jsem dítě. Po válce jsme zde zůstali a udělali jsme dobře. Ale tehdy jsem si tu
ještě připadala velice opuštěná, neuměla jsem pořádně jazyk, nikoho jsem
neznala. A byla válka. 

On ji měl stále rád, ovšem přišla léta, kdy se u žen dostaví hormonální změny,
myslím tím ona kritická léta po čtyřicítce. Jeho žena si odmítala přiznat, že
její stav je zákonitý a že se dá dnes snadno s lékařskou pomocí zvládat,
klimakterium je přece nyní regulovatelné, nejde už o neřešitelný stav jako
kdysi. Manželka měla své nálady, deprese, zkraty. Nezáleží na tom, že se to
stalo čtyřicetileté ženě, v podobném stavu mohou být i mladší anebo mnohem
starší ženy, uvádím to jen pro vysvětlení jejích projevů, o nichž je tento
příběh. 

Dítě se zděšeně na mě zadívalo, jako by všechny hrůzy světa byly obsaženy ve
větě, kterou vyslovilo. "Ale že pak obživnul, viď, viď." Často jsem uvažoval o
tomhle rozhovoru, nenápadném, jako tolik hovorů, které má člověk s dětmi.
Obvykle na ně rychle zapomeneme, nebereme je vážně, jsou to "dětské" hovory.
Nerozeznáváme v těch slovech velké životní sdělení. Ten čistý pohled dítěte,
které ještě nic neslyšelo o desítkách milionů zabitých tatínků a maminek ve
válkách - jen ve dvacátém století - ten čistý, nezkušený pohled dítěte není
přece vůbec směšný, nese v sobě jakousi andělskou zkušenost, andělské poznání.
Jaká je to hrůza... 

To jsem ráda, že se ti nic nestalo. Chápete? Jsou to jiná slova. Je to ale i
něco víc, vytvoří to jinou atmosféru, náladu. Lidé z pohodlnosti jiná slova
nehledají: ta nejiná jsou připravená, a tak po nich sáhnou. Jenže ta jiná slova
jsou kouzelná, otevírají uzamknuté brány. Nevymýšlím si, přesvědčila jsem se o
tom mnohokrát. Stačí si dát pozor a přeříkat si v duchu, co chcete vyslovit. A
hned víte, jestli tím toho druhého potěšíte. Hned víte, že asi ne... A tehdy se
nabízejí jiná slova, formulace, které nesou stejný obsah, ale nesou ho vlídně. 

Proč právě MNĚ musel doprkýnka ujet? Pak jsem vyšel a rázoval po nástupišti a
čekal, až přijede následující vlak a odveze mě tam, kde mě teď čeká pěkný malér.
"Helejte..." přistoupil ke mně ten nádražák, co mě předtím napomínal, když jsem
kopal do kufru a do odpadkového koše. "Já vám řeknu... Klekněte si." Nechápal
jsem. Koukl jsem na něj pozorněji, byl zpocený, rozčilený, oči mu horečně
svítily. "Padněte na kolena, člověče, a děkujte." Ten chlap musel pít víc než
já! Popadal těžce dech, funěl. 

Nechali mě přespat ve stavení, nebyla tam ani elektřina ani vodovod - ale
bydleli tam dobří lidé. Ráno mě probudil dětský pláč. Ptal jsem se hospodáře,
proč jeho syn plakal. "Utopil jsem mu kotě," řekl hospodář. Chlapec odkudsi
přinesl kotě - jenže hospodář usoudil, že jedna kočka na dům stačí, a hodil kotě
do řeky. Ujížděl jsem ráno klikatými horskými cestami a bylo mi smutno, když
jsem si vzpomněl na dítě, jež tam v dálce pláče kvůli lásce k malému bezbrannému
tvorečkovi, kterého zabili. 

Nikdy jsem neviděl něco takového. Vlastně ano, viděl jsem jakýsi filmový
dokument, šlo o asparágus: jeptiška jej našla v zaschlém květináči na smetišti a
přenesla jej do kláštera, kde se o něj sestřičky staraly... a tenhle asparágus,
původně určený k vyhození, se stal největším asparágusem na světě, jezdili se na
něj dívat lidé z dalekého okolí a byl o něm natočen film. O květině mé pratety
bohužel film natočený nebyl. Ale stál by za to. Už to nebyla květina, byl to
strom. Obrovitá (- šťastná, dá-li se toto slovo užít) rostlina. 

Nepochopitelné na tom bylo, že to působila právě ona - ta, jíž by se nikdo
nedivil, kdyby byla skálopevně přesvědčená, že život žádný smysl nemá, když
člověk může z celého těla hýbat jenom hlavou a trochu nohama. Ale ona, která
měla všechny důvody k zoufalství, dokázala už při prvním setkání ze mě sloupnout
to, co mi bránilo, abych dokázala vidět, že každý tunel má na konci, třeba
sebevzdálenějším, světlo. Od té doby jsem si navykla za ní chodit. Zkřísnutá,
tak to o ní jednou Ilona řekla, že je pěkně životem zkřísnutá. Jenže ona z toho
zkřísnutí dokázala vykřesat jas pro ostatní. 

Nevinné, nepochopené, neúmyslné věty, činy, pohledy, něco, čemu přikládáme jiný
smysl? Děti se začínají orientovat ve světě. Nechápou tolik zákonitostí, tolik
vztahů. I dospělí se však orientují těžko v citovém vesmíru, neuvědomují si
skutečné významy slov, tedy takové významy, jaké jejich slovům přikládají jejich
blízcí. Bylo hezky řečeno, že mnoho rozpadů vztahů, stejně jako mnoho válek
nevzniklo kvůli velkým rozporům, nesmiřitelnosti, nenávisti - vzniklo jen a jen
kvůli nedorozumění. Hovoříme s přáteli, s blízkými, s nadřízenými, s lidmi,
kteří za našimi slovy vidí něco jiného než my. 

Pratetin pokoj vypadal jako rozkvetlá džungle, "větve" se vzpínaly do stran i do
výše a byly stále obsypány úžasným množstvím květů. Však se také na květinu
chodili lidé dívat. Když prateta zemřela, květina zemřela také. A to se o ni
jedna příbuzná, která ji zdědila, starala velmi pečlivě. Když čítám o výzkumech,
jež se v poslední době provádějí s rostlinami, o měření jejich reakcí,
citlivosti na lidskou společnost, na zájem, sympatii i krutost, vzpomínám na tu
šťastnou květinu. Prateta nebyla zahradnice, nedávala do půdy žádná speciální
hnojiva, žádné složité zálivky pro ni nevymýšlela. Jen na ni mluvila. 

Co udělal manžel, že chlapec chce, aby zemřel? Nedávno jsem slyšela besedu o
matce, kterou její dítě chtělo nechat zabít, objednalo si na ni vraha, o trochu
staršího kamaráda, šlo prý o majetek, i když v tom musel být i velký citový
chlad, ne-li nenávist. A tenhle můj drobek... Přece má všechno, co čtyřleté dítě
potřebuje! Copak jsem mu neudělala báječnou teplou večeři a nepustila mu video,
když jsem přiběhla celá uštvaná domů a převzala je od slečny na hlídání? Mám ho
zkrátka plácnout? 

Trápíme se nad jejich větami, nad jejich skutky, nad výkladem toho, co cítíme
jinak než oni. Nebývají to dodržky? Cosi, co je míněno zcela a naprosto jinak?
Nejsou to věty, skutky, pohledy nevinné anebo vesele bezvýznamné, zatímco my v
nich rozeznáváme ostny? Kolik jsem jen v životě zaslechl takových slov. Takových
dodržek. A přitom jsem vlastně slyšel něco docela jiného, než bylo míněno.
Jestli si jednou lidé zvyknou přijímat slova, která uslyší, s citlivým
nadhledem, pak rozeznají, že ta slova nebyla myšlena jako urážky, jako výpady,
jako ostny. 

Jenomže já jsem náhle procitl a díval se na to jméno a cítil jsem, že cosi se ve
mně probouzí, že přestávám být opilý, že jsem střízlivý, krutě střízlivý, že se
ve mně něco mění. Pojmenovat jsem to neuměl, bylo to ale tak silné, že jsem nic
takového do té doby nepoznal, takový pocit hrůzy, marnosti a bezmoci, a zároveň
mě zaplavila lítost. Nejen že se ten člověk jmenoval úplně stejně jako já - a já
nemám přece moc běžné jméno - ten neznámý jmenovec dokonce zemřel právě v tom
věku, ve kterém jsem tehdy byl já, dvacet dva let. 

Můj život by teď vypadal úplně jinak. Start "Nikdy není pozdě - Tohle úsloví zná
kdekdo," řekl V. K., "a užívá ho kdekdo, jenomže kdo ho doopravdy bere vážně? Se
slovy bývá potíž: užíváme je, a přitom si neuvědomujeme, že vedle svého běžného
významu mají i myšlenkový obsah, který - pokud bychom ho správně pochopili, by
mohl změnit náš osud. Existuje tolik vět, které jsou ukazateli, směrovkami na
našich cestách - ale my, otupělí a lhostejní, vnímáme jen povrchně a často
nepřesně. 

Ozval se drnčák a my vstupovaly, už tenhle vstup do domu byl tak obyčejný, že se
mi zdálo nemožné, aby mi tady někdo dodal sílu k životu, obvyklý špinavý dům s
opadanou omítkou, rozbitými skly ve dveřích, otlučenými rohy chodeb a spoustou
hlasů, vůní a pachů, které prosakovaly z jednotlivých bytů. Ilona u jedněch
dveří zase zazvonila, ozval se znovu bzučák a dveře se pootevřely. Vešly jsme.
Byl to maličký jednopokojový byt s kuchyňkou a v pokojíku leželo na posteli
děvče. 

"Hele, brachu, volala mi sestra z kliniky, dali ti výsledky nějakého Meiera a
potřebují mu je poslat na ambulanci. Prosím tě, vrať jim je, jak budeš moct,"
"Jakého - Meiera?" "Prostě spletli dvě složky, víš, nepořádek je všude." "Já
mám..." "Jo, prostě jim to vrať a zítra mi sem hoď svoje papíry. Dají ti je."
Když jsem zavěsil, nemohl jsem se pohnout. Tak, teď jsem se narodil, říkal jsem
si. Tak v tuhle chvíli jsem se narodil. Představil jsem si chudáka Meiera,
"nějakého Meiera", nemocného, který dostane moje papíry a neví nic o svých
čtrnácti dnech. 

Co by mi to udělalo, podívat se na obrázek. Pár vteřin. Pár obyčejných vteřin,
kterých tolik každý den ztrácím. A já se nepodíval. Já jí je nedal. "Dě..." Ta
slabika, kterou vydechla ve dveřích, dědečkovi na rozloučenou, mi nikdy
nepřestane znít v uších. Občas nám někdo chce udělat radost a mít radost. Dívá
se na nás, směje se na nás, miluje nás. Těší se na nás. A pak už není. Nepřijde.
Nikdy. Skleněná smrt "Víte," začala vyprávět paní K. M., ve svém londýnském
bytě, kde jsme ji navštívili, "člověk může vždycky věřit v cosi, co je naprosto
neuvěřitelné. V zázrak. 

Zapomněla jsem, jak se který z nich jmenuje, a tak, když jednou večer dcerka
vykládala, co všechno na pískovišti vystavěla, mluvila také o nějakém Samovi.
Zeptala jsem se jí: "A ten Sam, jakou má barvu?" Chviličku bylo ticho. Zřejmě
ticho věnované zkoumání oné barvy. "Hezkou," řekla dcera. A zase pokračovala ve
vyprávění, co ona a ostatní děti dnes na pískovišti prováděly, jakou bitvu mezi
dvěma hrady svedly... A tak jsem se zase nedozvěděla, jestli Sam je ten
černoušek. Radši jsem se už neptala. 

"Ale je tady jedna možnost: předtím, než se rozhodneš, představíš si, že bys
jednala tak, jak nechceš. A domyslíš si tohle svoje jednání co nejdál, jak to
jen jde." Odmlčela se. Já jsem chvíli přemýšlela a zdálo se mi, že začínám
chápat, dosadila jsem si svoji situaci do tohoto vzorce a rázem se mi jevila
jako srozumitelnější. "Kolikrát poznáš, že když budeš jednat, jak nechceš, že
bude výsledek správný. A že když budeš jednat tak, jak se ti chce, dostaneš se
jen a jen k tragedii." Pak sestra opět vstala, vzala nůžky a pustila se do růží.

Noční jezdci zuřivě houkali a pokřikovali, pak někdo vystoupil, aby spořádal
rušitele provozu. Když přistoupil blíž, plaše se zastavil a přestal ječet.
Zjistil, že krom dopravy na křižovatce se zastavil i řidičův čas. Za pár
okamžiků přítele odvážela sanitka, s tím naléhavým houkavým hlasem. Infarkt.
Jeho uplakaná žena mi v noci telefonovala a říkala, pokud mohla pro pláč mluvit,
že se manželovi skoro "roztrhlo srdce." Nevím, zda přeháněla nebo zda měl její
muž tak dobrého anděla strážce, pravda je, že to přežil a že se po čase dostal
domů se striktním příkazem šetřit se. 

Ale jen na nás záleží, jak rychle a v jaké míře ztratíme jejich nádhernou
důvěru, jak ji ztratíme nedostatkem času pro ně, nedostatkem porozumění nebo
prostě jen nepozorností ve zvlášť důležitých chvílích. Jednou jsme cítili kolem
krku ručky malých poutníků. "Tatínku, udělej den." Vánoční anděl "Tenhle příběh
zní jako vymyšlený," vyprávěl osmdesátiletý listonoš K. B. "Že je pravdivý, vám
ale budu moci snadno dokázat. Nakonec..." Seděli jsme u rozsvíceného stromku a
naslouchali. "Když mi bylo dvaadvacet, už jsem pracoval u pošty a byl jsem tehdy
na tom psychicky moc špatně. Moje rodina... nebudu o tom radši mluvit. 

Nevím, jak dlouho jsem tam stála, než jsem přinutila svoje víčka, aby se konečně
otevřela. Pokoj planul, střepy, jimiž byl posetý, odrážely ohnivé světlo a
vypadalo to, jako by hořel. Přistoupila jsem k postýlce. Byla pokryta střepy,
polštář i pokrývka byly rozryty střepy a dítě... Spinkalo. Ani jediný střep se
ho nedotkl, obletěly dítě a to spočívalo na bezpečném, nezraněném ostrůvku.
Zvedla jsem je, přitiskla k sobě ze vší síly a teprve teď mi vytryskly slzy a
byl to ten nejkrásnější pláč, jaký jen může být. 

Vzpomínala jsem na své příbuzné v Čechách a byla jsem tak osamocená - k tomu
jsem cítila velkou úzkost o dítě, které jsem čekala. Narodilo se ale krásné,
zdravé děcko. Krátce po porodu jsem seděla se svou spolurodičkou na chodbě, před
nemocničním pokojem, pily jsme čaj a já se snažila porozumět její angličtině. A
vtom se to stalo: porodnice dostala zásah německou pumou. Všude rachot, úpění,
kouř, tak si člověk představuje konec světa. Do toho křik, jednak rodiček a
mladých žen, jednak dětí, bylo to úděsné a já se rozeběhla do pokoje, kde ležel
můj syn. 

Potíž je v tom, že dokonce i lidé, kteří umějí být upřímní k těm ostatním, být
upřímní k sobě nedokážou. A přitom právě z toho, že jsme pravdiví sami k sobě,
vychází pravá schopnost být upřímní k ostatním, laskavě, nezkresleně a trvale.
Mnoho lidí si upřímnost plete s neomaleností, jenomže upřímnost může být vlídným
jednáním, pokud mu předchází poznání. Kdybyste byli svými vlastními dětmi, byli
byste šťastní? Když si upřímně odpovíte, možná uvidíte, že vaše cesta není
taková, za jakou jste ji dosud považovali, a že se vašim blízkým po ní s vámi
nejde tak dobře, jak jste se domnívali. 

Věnováno těm, kterým se občas stmívá v duších, s přáním, aby nezapomínali, že s
každým stmíváním se už blíží svítání a těm, kteří mi své příběhy vyprávěli, i
těm z nich, co jsou už na tomto světě přítomni jen ve vzpomínce, nebo v příběhu,
který se nerozplynul. E. M. P. Tatínku, udělej den Člověk slýchá od dětí mnoho
vět, které nemůže nikdy zaslechnout od dospělých. Řekl bych skoro, že děti mají
jiná ústa než velcí lidé. A z těch úst vycházejí někdy velká slova, tak velká,
že by dospělého, zvyklého na spoustu malých slov, nikdy nenapadla. 

Ženil jsem se ve dvaceti a manželství skončilo velmi brzy, nikdy jsem nebyl
společenský, a tak jsem vysedával většinou sám a sám, svět se mi zdál jako marné
a nešťastné místo, neměl jsem žádné přátele. Jednoho dne jsem třídil dopisy,
když jsem našel támhleten, vidíte, jak stojí opřený za sklem v knihovně. Obálka
bez adresy. Otevřu ho a v něm stálo neumělou dětskou rukou: Milí Ježíšku
prosímtě chci koníčka. Nic jiného v tom dopise nebylo. Zřejmě ten malý pisatel
věřil, že Ježíšek je vševědoucí, a jako se mu nikdo nemusí představovat při
modlitbě, nemusí ani teď. Ten dopis mě dojal. 

Jeho vysoká škola neměla s jazyky moc společného a já věděl, že firma, kterou
zastupuje a u které má jistě skvělý plat, by ho nezaměstnávala, pokud by neuměl
opravdu hodně jazyků. "Jaks to všechno mohl zvládnout?" Uvědomoval jsem si, jak
mě, nejlepšího žáka třídy, tenhle člověk předběhl. Já uměl s bídou jakžtakž
anglicky. "Bylo to jednoduchý." "Jednoduchý?" "Víš," vysvětlil, "já jsem bydlel
na druhým konci města, než byla naše škola." "???" "Cesta mi trvala třicet minut
tramvají a metrem. Někdy dýl." "A?" "No a já si řekl v prvním semestru, že tyhle
cesty využiju." "A?" 

Na dvorku za hospodou se otevřely dveře kůlny a z nich vyšel malý chlapec a
vedle něho - anděl. Anděl? Tak mi to připadalo. Vysoká světlovlasá dívka v
bílých šatech. Dítě vedlo toho anděla za kůlnu a anděl byl pěkně rozpačitý.
Zaslechl jsem, jak chlapec vesele zavýskl: "Věř mi!" Potom vzal krabici a vešel
s ní i s andělem do kůlny. Snad nikdy do té doby jsem necítil tak jasně, že jsem
udělal opravdový dobrý skutek. A když jsem na Štědrý večer usínal, ve snu byl se
mnou ten světlovlasý anděl a opustil mě až ráno, když jsem se probudil. 

Naslouchal jsem mistrovu zpěvu a díval se do kraje, na ptáky, kteří se kolem nás
míhali, vyklepával jsem ornamenty a začal jsem chápat, že vůbec nejsou zbytečné,
že je důležité udělat správně věci ne kvůli lidem, kteří je nevidí, ale kvůli
nám samým, kteří je vidíme a víme o nich. Docházelo mi, že jen tak můžeme mít ze
života a ze své práce radost, jen tak se můžeme jednou spokojeně ohlédnout. A o
to jde - moci se ohlédnout a mít radost... o to jde snad nejvíc... Jenže komu se
to povede. 

Uvažoval jsem, co říct, jak se přiznat k tomu, že NEDOVEDU UDĚLAT DEN. Ale
nemusel jsem nic vysvětlovat, všiml jsem si, že chlapeček po dni plném zážitků
už spí. Pevně mne svíral rukama kolem krku. A tvářičku mi tiskl k vousaté tváři.
Jakou důvěru v nás mají děti, jakou sílu v nás vidí a jakou moc v jejich očích
máme! Jsme všemocní obři, kteří se, jak dítě roste, zmenšují... zmenšují.
"Tatínku, udělej den." Tuhle větu si připomínám léta. Děti brzy pochopí, že
nevládneme slunci a tmě. 

Bratranec ženu miloval, a když mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo
rozchod, příliš neváhal. A tak si dítě v peřince odvezli. Zvykli si na ně. I
když každému, kdo je uviděl poprvé, připadalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO
může někdo zvyknout. Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s
neandělskou podobou. Byla chytrá a vtipná. Rodiče pak měli dvě další děti,
krásné a zdravé a tyto děti měly kupodivu mrzáčka rády, vozily ho ven na kočárku
a praly se s dětmi, které se mu posmívaly. 

Jistě se jí zdálo, že si malý ze mě dělá legraci, chce dát svou poznámkou
najevo, jak je babička stará. Jenže já se neurazila. Chápu, že děti vnímají čas
jinak, úplně jinak. Minulost pro ně není rozložená v časové úsečce, je to země,
ve které je všechno staré, všechno pohromadě. Kolumbus i mamuti i babička.
Vlastně to pro mě bylo vyznamenání, když jsem v očích svého vnuka byla poctěna
důvěrou, že jsem bojovnice, velká lovkyně mamutů. Usmála jsem se na něj a podala
mu na talířku dort. Kolikrát my uvažujeme podobně... 

Zadívala se oknem na temnou oblohu, na hvězdy, které jen sem tam prostříbřily
noc. "Otec tehdy nosíval matčiny dopisy pořád u sebe, byl zamilovaný a daleko od
domova." Chovala krabičku v rukou a lehce ji hladila. "A vzal si ty dopisy do
náprsní kapsy, i když šel do útoku. Vy asi nevíte, jaké to byly hrozné útoky za
první světové války. Vojáci leželi v zákopech naproti sobě třeba celé týdny, a
pak najednou dostali povel..." Díval jsem se na fotografii jejího otce ve
vojenském, na hubeného mladíka s úzkými rty. "... a museli vyběhnout. 

Teď se nad tím usmívám, tehdy jsem to brala jako naprostou katastrofu. Snila
jsem o tom, že se spolužák do mně zamiluje, a bylo mi jasné, že dívku s nemožným
límečkem nikdo prostě milovat nemůže. Babička se mě snažila uklidnit, ukazovala
mi, že límeček, jak ho ušila, je daleko hezčí. Ale já jsem od ní celá ubrečená
vyběhla, ani jsem se s ní nerozloučila. Ani jsem si tu "zkaženou" blůzu
neodnesla." Přítelkyně chvíli mlčela a já viděl, že má v očích slzy. "Když jsem
druhý den přišla ze školy, řekla mi matka, že babička je v nemocnici. 

Žila u nás stará dáma, naprosto opuštěná, nikdo ji nenavštěvoval, i když měla
tři děti. Staří lidé si u nás buď vůbec nestěžují na nevděk takových dětí, nebo
si naopak stěžují na nevděk stále. Tahle stará paní patřila k té druhé skupině.
Člověk pomalu ani nemohl vyjít na chodbu, aby ho nezastavila a nenaříkala, že ji
děti nenavštěvují, jak je sama a jak by je ráda někdy viděla, jak ráda by se
někdy potěšila s vnoučaty. Bylo nám jí líto. 

Teď se věci stávaly zřetelné, jasné, zaostřené. A bolely. A já věděl, že si
musím pospíšit, protože těch lidí a těch věcí, těch úkolů, které byly
BEZPODMÍNEČNĚ NUTNÉ, bylo tolik. Tolik věcí, ze kterých, jak jsem si byl jist,
by mi bylo smutno "na onom světě"! Nikdy bych si neodpustil, že jsem tohle či
tamto opomenul. Dřív jsem důležitost těch věcí neviděl. A - stačí umírat a
všechno dostane dokonale jiné osvětlení. Například jsem úplně zapomněl na
ZAHRADU. Zdálo by se malicherné myslet při umírání na zahradu, jenomže tam bylo
toho tolik, co jsem ještě chtěl udělat, odkládal a nestihl. 

Dokonce i o Vánocích, kdy většina našich chovanek někam odjela nebo aspoň měla
návštěvu, tahle paní sedávala sama v jídelně, dívala se z okna a pozorovala
vločky, a stěžovala si. Děti opravdu umějí být sobecké, nepochopitelně
nevděčné... Kolikrát jsem si říkala, že bych měla těm jejím dětem napsat, jak ta
stará paní po nich touží. Nakonec jsem to neudělala, párkrát jsem takovouhle věc
podnikla u jiných opuštěných lidí, nikdy to nemělo dobrý výsledek, naopak, ještě
jsem si vyslechla, že se pletu, do čeho nemám, ať se starám o svoje staré
rodiče, a je, kteří mají tolik práce, nechám na pokoji. 

Bylo mi tehdy asi dvaadvacet, ano, a hrozilo mi, že mě vyhodí z fakulty - když
se nad tím zamýšlím, musím uznat, že by to žádná křivda nebyla, zasloužil bych
si to. Žil jsem všelijak, mladý kluk, co se dostane z otcovského dohledu a z
maličké vesnice do velikého města. Jednou jsem si vyšel po flámu ještě za
svítání na procházku, třeštila mi hlava. Ani už nevím, proč jsem se zatoulal na
hřbitov, náhodou byl otevřený, tedy otevřený: někdo vylomil vrata a ještě je
neopravili. 

"Škoda, že ho nemůžu pohladit," řekla. A to byla jediná stížnost, kterou jsem od
ní za celé ty roky slyšela. Stížnost, že nemůže pohladit. Kolik stížností musela
ona vyslechnout za svůj život od toho zástupu lidí, který se k ní docházel
vyzpovídat. A ona měla jen tento povzdech. "Pán Bůh věděl, proč mi nedal, abych
mohla jezdit na kolečkovém křesle," řekla jindy s úsměvem, jako by to, když
někdo může jezdit na invalidním křesle, byl nějaký velký dar. Víte, takovéhle
věty mi dávaly schopnost vidět svět a své problémy z nějakého jiného úhlu. Ze
snesitelnějšího. 

Doktor U., jenž žil dlouho v Jižní Africe, právě dokončil napínavou příhodu z
lovu. "A vlastně, co nejneobyčejnějšího jste zažil se zvířaty vy?" zeptal jsem
se hostitele. Ten si zvolna zapálil dýmku a začal vyprávět: "Byl jsem na všech
kontinentech a lovil jsem tygry a žraloky. Ale je jeden příběh, na který často
vzpomínám - a ten se odehrál nepříliš daleko. V Jugoslávii. Přejížděl jsem před
pár desítkami let jednu z tehdy opuštěných končin téhle krásné země. A protože
jsem byl unavený, zastavil jsem u řeky na samotě. 

Vešel jsem na to zasněžené bílé pole a procházel se a kolem mě bylo jasněji a
jasněji, svítalo. Už byla čitelná i jména na náhrobcích. Četl jsem ta jména
mechanicky, tak jako se podroušení lidé často upnou na nějakou jednoduchou
činnost, kterou do omrzení opakují, procházel jsem uličkami mezi hroby v
nedotčeném sněhu, taková podivná chvíle, skoro bych řekl mystická, jen jas a
ticho... A pak jsem na jednom náhrobku uviděl jméno. Svoje vlastní jméno. Ano,
ležel tam někdo, kdo se kdysi jmenoval stejně jako já, někdo, koho jsem vůbec
nikdy neznal a kdo neznal mě. Náhoda řeknete, náhoda. Jistě. 

Konečně, dozvěděla jsem se všechno, co bylo podle dcery podstatné, dozvěděla
jsem se, že jeho barva je hezká. Bílá? Hnědá? Černá? Co na tom, co na tom
záleží, je hezká a koneckonců všechny barvy jsou přece hezké. Pro dítě, které
zná barvy podle svých pastelek, bývají hezké všechny a všechny barvy jsou taky
potřebné. Malé děti nejsou rasisté. Ještě jim nikdo nenamlouval, že některé
barvy jsou hezké víc a některé méně. Zůstanou u téhle krásné barevné filosofie
tak dlouho, dokud je někdo nepřesvědčí o tom, že jsou hodnotové rozdíly barev,
dokud je o tom nepřesvědčí nějaký dospělý. 

Učitelé prostě nechtěli staré pomůcky vyhodit, a když přišly nové, staré
uskladnili, pak na ně zapomněli, obrazy z půdy po několik pokolení nikdo
neodnesl. A tyhle staré obrazy bývají někdy pohádkově nádherné. Žáci se na ně
měli dívat a učit se z nich, tak byly namalovány dokonale až hypnoticky, aby
děti upoutaly. Jsou to celé sbírky měst, krajin, zvířat, historických postav,
jsou dost drahé a sběrateli ceněné, zachovalo se jich málo a jejich cena stále
roste. Dal jsem tomu školníkovi deset tisíc a on odešel. Víckrát jsem ho
neviděl. 

Kamarádka Ilona poznala, že se se mnou něco děje a nabídla mi, že mě seznámí s
jednou moc fajn holkou. Kdybych byla věřící, asi bych šla za knězem a
vyzpovídala se mu, kdybych byla společenská, měla bych kolem sebe dost ochotných
uší, které by mě vyslechly, a mně by se už tím, že bych svá trápení vyslovila,
pořádně ulevilo. "Co je to za holku, ke který jdeme?" zeptala jsem se Ilony
cestou. "Uvidíš." "Já se ale nechci někomu cizímu svěřovat." "Nemusíš." "A
myslíš, že mi to pomůže?" "Rozhodně." 

"Bylo mi sedmnáct a byla jsem tak chudá, jak jen dívka může být. Moje maminka se
podruhé vdala a nevlastní otec mě chtěl rychle dostat z domu. Tak mě dali do
lázní, do hotelu, pracovala jsem jako servírka. Od rána do noci jsem běhala s
talíři a sklenicemi a večer jsem padla do postele a usnula. Kolikrát ještě v
šatech, ani jsem se nedokázala převléct do noční košile. Pak jsem se dostala do
kavárny, kde to bylo lepší, i tam jsem však mívala hodně práce. Jen občas bývalo
volněji, to když lázeňští hosté chodili pít léčivé vody. 

Jenomže teď má ta úpěnlivá zvědavost dokonale jiný přízvuk. Osud je moudrý. Osud
ví, kdy nám má ujet vlak. A proč. A kam. My se vztekáme, zoufáme si, nadáváme,
protože jsme jako ti, co nemají brýle a nevidí dál než na půl kroku. Všechno, co
se děje, slouží k našemu spasení, říkal kdysi jeden starý moudrý kněz. A od té
doby, co jsem tohle zažil, si říkám, když mi něco nevyjde: vida, a já myslel, že
obráceně by to pro mě bylo lepší... Bůh kreslí křivými čarami rovně. Pár vteřin

A tím jsem do něj v tom koloběhu zloby předávala vlastní špatnou náladu. A on
kopl Míninku, nevinnou kočku, která si důvěřivě vykračovala jako vždy po svém
školním království. Jakmile vypustíme nějakou zlobu do světa, letí a letí, má
dráhu oběhu nevypočitatelně dlouhou, zasahuje další a další - kteří toho, kdo ji
první vypustil do běhu, ani neznají. Na začátku je nějaký smutek. Na konci
přinejlepším trpící Míninka. 

Několik mladíků ses ní snažilo zapříst rozhovor, byla půvabná a na poměry v tom
kraji i zámožná, kdekterý by ji rád uvedl do svého domu. A pak ji jednou
spatřili, jak běží dolů z útesu, mává rukama a křičí. Zbláznila se, pomysleli
si. Ale ona letěla jak pták a plakala - štěstím. Sbíhala přes osadu dolů k moři
a mávala pažemi, jako by chtěla obejmout toho, koho milovala, jako by ho
přivolávala. Lidé pospíchali za ní plni obav. Na břehu stál její muž. Živý,
zdravý, rozeběhl se ke své ženě a vzal ji do náruče. 

A hleděl na mě z oválného porcelánového obrázku na pomníčku, jenže ten obrázek
byl tak sešlý, tvář nejasná, mohl tam být zobrazen kdokoli, i já. Ty dva šedé
body v šedém oprýskaném obličeji mohly být klidně moje oči. Jako by něco
končilo, něco krásného končilo ještě dříve, než to vůbec mělo příležitost začít.
A to něco byl můj život - a na vině jsem byl já, jen já. 

Byla to po dlouhé době první a byla to také možná poslední květina, kterou
dostala, odmyslím-li pohřební kvítí, a to se jaksi počítat nedá. Pokud vím,
dostala během života květin spousty. Nebožtík její muž, boháč, ji zbožňoval, a
jistě jí nosil dražší kytice, než byla tahle od prasynovce, sedmnáctiletého
studenta. Nepamatuji se však, že by měl někdy někdo větší radost z takové
drobnosti jako tenkrát prateta. Proč se tak radovala, jsem pochopil až později -
přijala kytičku ne jako rostlinu, nýbrž jako přítele. 

Mít kolem sebe dost lidí, kteří nás mají rádi a dají nám najevo, že by byli
smutní nebo dokonce naříkali, kdybychom udělali to nebo to, dělali bychom to
vůbec? Potíž je, že takových lidí moc nemáme. A tak děláme věci, o nichž víme,
že jsou nesmyslné. Proto sami odcházíme do černého ticha. Vždycky, když mám chuť
na cigaretu, uslyším tenký láskyplný měkký hlásek, hlásek toho, kdo mne má rád.
"Dědečku, budu plakat..." Sloh Dítě řeklo: "Dneska jsme psali sloh." Pozvedla
jsem při obědě oči od talíře. "Jo, a o čem?" "Maminka." "Jak, maminka?" "Tak se
ten sloh jmenoval." 

Nesla v náručí svoji milovanou kočku Míninku, která je jakýmsi maskotem školy -
když naše volejbalové mužstvo jede na důležitý zápas, půjčuje si Míninku paní
školníkové. Míninka dnes nebyla ta veselá mlsná kočka, co se prochází po
chodbách s tou půvabnou pyšností, jakou kočky okouzlují. Byla to bolestně
mžourající ubohá bytůstka. Paní školníková říká, že ten třídní šašek do Míninky
kopl. "Ty?" Dívám se na něj užasle. Věděla jsem, že ji má rád, dokonce jí jednou
přinesl do školy myš, aby se mohla zabavit a honit ji, myš mu utekla a běhala po
třídě, spolužačky pištěly. Kluk mlčí. Kouká do země. 

Když má člověk malé děti, samozřejmě uvažuje jako jejich rodič, tedy uvažuje tím
směrem, který vede od něj k nim, ale málokdy uvažuje také, jak bych to řekl,
proti proudu. Neuvažuje směrem, který vede obráceně, od dětí k sobě. "Tatínku,
kdybys byl já, taky bys to chtěl," řekl mi nedávno syn a já se zamyslel. To, co
chtěl udělat, bylo hloupé a vlastně víc než to, i dost nebezpečné. Samozřejmě,
že jsem nemohl dopustit, aby něco takového udělal, ovšem musel jsem uznat, že
být jím, chtěl bych to... A navykám si dívat se na celou řadu věcí z jeho
pohledu. 

Dítě stálo ve dveřích. "Máš ten sloh?" "Jaký sloh?" V dětském životě je tolik
zázraků! Děti rychle zapomínají na to, co se zdá důležité dospělým, co pro ně
však vůbec důležité není. "Ten o mně." "Aha, tady," vytahovalo sešit z tašky.
Nedočkavě jsem mu ho vytrhla z ruky a začetla se. Do očí mi vstoupily slzy. "To
jsi napsala opravdu?" Přikývla. "Opravdu?" Přikývla a polekaně se na mě dívala.
Co se tak divím? A já četla znovu a znovu. "...moje maminka je krásná a hodná a
krásná jako orchidea." "Pojď jíst," řekla jsem a otočila se, aby neviděla, že
pláču. 

Pokud mi řekne, že jsem na tom dobře, budu mít zas na nějakou dobu klid. Vyzvedl
jsem tedy zalepenou obálku, kterou jsem měl nazítří příteli odnést. Jenže od
chvíle, co jsem to měl doma, byl jsem rozčilený. Co jestli... Napadlo mne, že
ani minulé výsledky nemusely být tak dobré, jak přítel tvrdil... Co když... Je
to starý kamarád, mohl použít zbožnou lež, aby mě uklidnil. Kdo ví, jestli v té
obálce není diagnóza úplně jiná. Vím toho z medicíny dost na to, abych byl
úspěšný hypochondr. A já jsem to nevydržel. Obálku jsem otevřel. 

Jak říkala: až umřu, stejně to nikdo nebude číst a stejně se to všechno vyhodí.
A tak jsem ji jednoho dne navštívil. Pil jsem kávu z tenkostěnného starožitného
hrnečku a probíral se krabicemi s písemnostmi. Vždycky, když se pustím do
takového listování, jako by kolem mě stáli lidé dávno zmizelí, dávno pohřbení
lidé. Jako by se vraceli, přivábeni dotykem, který zavadil o jejich neviditelné
existence. Bral jsem do ruky fotoportréty na tvrdých kartonech, jaké se
pořizovaly v ateliérech předminulého století. Díval jsem se do očí lidem, na něž
zapomněli už i jejich potomci. 

Představil jsem si dítě, které prosí a ví, že přání se mu jistě splní, ani na
chvíli nezapochybuje. Představil jsem si, jaké to je, když se člověku nesplní
jeho první přání. Mně se těch přání nesplnilo už tolik... Jenže když se nesplní
to první, bolí to asi jinak, člověk není ještě pozdější bolestí vychován. Pak
jsem si všiml, že na zadní straně obálky je ještě něco. Stálo tam - můžete se
podívat tady "Dej mi posím (posil, chudáček, ne prosil) koníčka za kúlnu u
hospody jak bydlíme abi mi ho nikdo neodnesl. Může být dřevjený." 

"Já bych chtěl, abys umřela a tatínek aby umřel, sešli bysme se v nebíčku a byli
bysme spolu a povídali a měli se rádi a byli pořád spolu..." Zajíkl se, nadechl,
zahleděný někam do svého ráje. Pak na mě upřel očka. Vzala jsem ho do náruče a
nepouštěla. Vypnula jsem počítač. Bude malér, bude, zítra neodevzdám, bude
malér, jenže kdybych umřela, taky bych nic neodevzdala. A kdybych umřela,
nemohla bych už chlapečka k sobě přitisknout... "Co bys rád?" "Malovat si s
tebou," vydechl. A tak jsem vzala pastelky a celý večer jsme si malovali.
Chovala jsem se jako blázen? 

Přítel jen mávl rukou a otevřel noviny - tyto noviny se mu pak navždy vryly do
paměti i s titulky. Dítě si chvíli rovnalo na stole panáčky, vojáčky. A pak -
našlo na stole maminčiny prášky. Prášky na uklidnění, kterých polykala spousty a
které nezabíraly, dala jí je kamarádka, ne lékař. Pustilo se do prášků, přítel
studoval sportovní zprávy. Po chvíli zapípalo: "Tatínku, já to už nemůžu
vydržet, jak tě nenávidí..." "Přejde ji to," odtušil přítel. Manželka vyšla ze
sklepa a jak je hrdě míjela, zabloudila pohledem na stůl. "Tady jsem měla ty
prášky," znejistěla. "Prášky?" 

Ony marné chvíle, které by jinak odválo zapomenutí, ty se dají bez velkých
potíží překovat do podoby, ve které nám poslouží. Hovořil jsem o téhle taktice s
mnoha známými, všichni pokývali hlavami a řekli, že to je znamenitý nápad. Ale
jen pár jich toho "odpadního materiálu" využilo. Těch pár se během několika let
vyšvihlo nad ostatní ve svém oboru a dosáhli pozoruhodných výsledků. Ostatní dál
jezdili denně v metru a tupě poslouchali hlas, který oznamoval, jak stanice
ubíhají jedna za druhou... Jak mdle ubíhají vteřiny jejich životů, údery jejich
srdcí... 

A on se rozhovořil o tom, kolik úderů srdce promarnil, kolik jich věnoval tomu,
že jenom přemísťoval peníze z cizích kont na svoje, přemísťoval hmotu sem a tam.
Od téhle chvíle prý bude dbát na to, aby jeho údery srdce nebyly zbytečné. A
věnoval se opravdu věcem, pro něž si dříve odmítal najít čas, na něž ve
skutečnosti myslel jen málo: rodině, přírodě, duchovní četbě. Zamiloval si hudbu
a k podivu všech bývalých známých a k radosti manželky začal navštěvovat
bohoslužby. A především založil nadaci, která se snažila pomáhat kdekomu z těch
neúspěšných, opomíjených a slabých. Pak zemřel. 

Za pár let, uvažoval jsem, už ono dítě nasbírá dost zkušeností na tomto světě a
možná samo bude zabíjet koťata. Až jednou utopí kotě svému synovi, bude se ještě
divit, proč jeho dítě pláče. Možná, dumal jsem, se bude chovat surově ke svému
otci. Cit se musí pěstovat opatrně, je to nejzranitelnější věc na téhle zemi.
Před mým vozem jelo nákladní auto naložené pískem, zastavilo u stavby a sypalo
písek na hromadu. Jen taktak, že jsem do něj nenarazil. Vyskočil jsem z vozu - v
mládí jsem byl temperamentní - a chystal jsem se, že se pustím do řidiče. 

Ty, co pro váš život znamenají nejvíc. Nakonec zbudou tři. Pak dvě. Pak jedna.
JEDNA JEDINÁ. Člověk samozřejmě ví, že má systém hodnot, a je přesvědčený, že
celkem zná jejich hierarchii, jenže málokoho napadne si ten systém takto
drasticky projít, tak jasně si uvědomit, co je pro něj nepostradatelné. Až
dojdete k té jediné položce, zamyslete se. Zamyslete se, co dělat, abyste ji
neztratili. A zamyslete se, jak snadno byste mohli ztratit tu předposlední
položku a taky tu před ní - jaké je štěstí, že jste je ještě neztratili. Jaké
máme kolikrát nezasloužené štěstí. 

Klepali jsme ornamenty na částech plechu, které jsme nahradili na věžičce, a
byla to dost obtížná práce. Museli jsme pokračovat v ornamentech, které kdosi
kdysi vykouzlil. Napadlo mne, že to byla vlastně zbytečná práce a že to je
zbytečná práce i dnes, kdo může z té hloubky pod námi vidět nějaký ornament na
věžičce! A tak jsem si práci usnadňoval, ornament jsem jen naznačoval. Mistr
pracoval soustředěně, usmíval se, chvílemi práci přerušil, protáhl si ztuhlé
tělo - museli jsme pracovat v dost nepohodlné poloze, celí zkroucení, abychom se
na spodek věžičky vešli - a prozpěvoval si. 

Proslavený americký rozvodový advokát hovořil o tom, že se lidé nerozcházejí
kvůli nesmiřitelným rozdílům v pojímání života, rozcházejí se kvůli
malichernostem. Přesněji: kvůli malichernostem, jež oni za malichernosti
nepovažují. Domýšlíme si trny i tam, kde nám někdo podává růži. Necítíme
veselou, nezáludnou, přátelskou vůni. Zraníme se o trn. O trn, který jsme si
vymysleli a podali sami sobě. "Však já vím, jak to myslíš," říkáme si v duchu a
mračíme se jeden na druhého. A zatím? Zatím si jiný říká, že ví, co si myslíme
my, a myslí si to stejně nepřesně, jako si to myslíme my o něm. 

Nebo jsem se jako blázen chovat přestala? Když usnul, sedla jsem zase k
počítači. Manžel přišel po půlnoci. "Víš, co bych hrozně ráda?" uvítala jsem ho
ve dveřích. "Nevím." "Abys neumřel," a pak jsem mu vyprávěla, co si vymyslel náš
kluk. Šli jsme do jeho pokoje a sklonili se nad postýlkou. Chytli jsme se náhle
za ruce. A oba - jsem si jistá - jsme mysleli na stejnou věc: ne na to, co jsme
udělali tak špatně, že si synek přál naši společnou smrt. Nýbrž co bychom měli
dělat, aby si přál být s námi naživu! 

Neměl jsem moc peněz, prakticky vůbec ne. Ale hned druhý den jsem šel koupit
koníčka a dal ho za kůlnu u hospody. V městečku byla jen jedna hospoda a s
kůlnou jsem se taky nemohl splést. A už jsem jen čekal a díval se. Proseděl jsem
v hospodě celé odpoledne u okna, odkud bylo vidět na krabici s koníčkem, a pořád
jsem se nemohl nikoho dočkat. Až pak, když už po mně hospodský podezíravě
pokukoval - byl jsem poslední host - jsem zahlédl dvě postavy. 

Právě proto, že nikdo ten krásný ornament zezdola nevidí, je třeba ho udělat
pořádně. Však on ho někdo uvidí seshora, víte? Člověk může mít víc času, víc
peněz a víc uznání, když dělá věci kvůli lidem a ne kvůli tomu, jak cítí, že by
měly být tak a tak udělány. Tím se připravuje o radost, o uspokojení, o smysl
života. Mistr je už dávno nebožtík. Ale já, když projíždím oním městečkem, ho
vidím pořád sedět na kostele, bušit do měděného plechu, zpívat, zpívat hlasitě
až k obzoru a usmívat se. 

Je jedno, jak jim tu stupnici hodnot podá. Falešná bude vždycky. Dívám se na
dceru, která mi vykládá radostným hláskem, co zase Samuel a co Andrejka, a já si
říkám, kéž by jí tenhle pohled vydržel, a uvažuji, jak dlouho jí asi vydrží.
Barvy jsou hezké. Jak je to přirozené. Barvy jsou hezké a to je vše. Pes "Tenhle
příběh," začal vyprávět dr. K. M., "se mi stal za války. Bylo mi tehdy deset let
a při jednom rozhoukání sirén, které oznamovaly začátek náletu, jsem se dostal
do sklepa nějakého domu v ulici, kde jsem dosud nikdy nebyl. 

Vídal jsem často zpuchřelé písemnosti, polozetlelé a popsané písmem starodávných
plísní. Tyto dopisy však byly poškozené docela jiným způsobem. Jako by se do
nich zaťal dráp a rozťal je jediným surovým trhnutím. Babička vzala papírovou
tříšť do obou dlaní a tak, jako by mi podávala hrst mincí, mi je pomalu podala.
"Co to je?" Vzdychla. "Milostné dopisy mého otce." S rozpaky jsem shlížel na
papírové útržky. "Milostné dopisy?" Zakývala rychle bradou a dojatě stiskla rty.
"Tak ty nebudeme číst," řekl jsem. 

A ona se usmála a odpověděla mi taky jinými slovy, než by mi odpověděla, kdybych
jiná slova já nepoužila. Je to tak jednoduché. A výsledky jsou úžasné. Třeba...
V krámě mě okrádají, vracejí každou chvíli méně. Jindy bych řekla: Koukejte,
dala jste mi špatně zpátky, nemyslete si, že vám to projde - nebo něco takového.
Teď řeknu: "ZDÁ SE MI, ŽE JSTE SE SPLETLA. NERADA BYCH VÁS OŠIDILA." A
přepočítám peníze. Je to stejný výsledek, tak i tak mi peníze vrátí, jenže při
tom druhém se nerozčilím a ještě pobavím. 

Četl jsem si to jméno nahlas, zas a zas, a přemítal, že už možná brzy bude někdo
stát jako já dnes nad cizím hrobem a nenapadne ho, že tam leží někdo, kdo chtěl
žít, kdo mohl žít a něco dokázat. A v tu svítající chvilku jsem náhle cítil, že
ve mně něco praská, trhá se a bolestně pracuje. Vydal jsem se k domovu kolem
těch dlouhých řad hrobů a věděl jsem, že už jsem jiný, docela jiný, než když
jsem na hřbitov přišel. 

Byla to láska, jakých je málo - on jí psal ze zákopů, ona jemu z téhle kuchyňky,
kde spolu sedíme. Psali si, jak mohli nejčastěji - dotýkali se slovy." Opatrně
jsem položil hrst rozervaných dopisů na desku stolu, připadalo mi poněkud
opovážlivé je dál držet v dlaních. Kolikrát asi tyhle potrhané listy líbal za
válečných nocí dávný voják? "Vrátil se váš tatínek z války?" Přikývla. "Ano. A
žil s matkou ještě třicet let." Složila papírová torza zpět do étuje. Srovnala
na ní růžovou krajku. "Žili spolu ještě dlouho, a to a jen a jen díky těmhle
dopisům." 

"Pokud neděláme nešťastnými jiné, není proč být nešťastní," řekla mi jednou,
když jsme seděly samy dvě, při jedné z mých posledních návštěv. Dlouho a často
jsem o téhle větě uvažovala a snažila jsem se jí osvítit situace v životech
svých blízkých, opravdu, jak často jsem přicházela na bod, od kterého se
odvíjelo jejich trápení - a tento bod býval bodem, na kterém oni způsobili
trápení zas někomu dalšímu. Konečně, tohle platilo, pokud jsem si poctivě prošla
svůj život, i na dobré tři čtvrtiny mých trápení. 

Svět na nás může metat pumy a domy se mohou kácet a lidé mohou křičet v úzkosti
- a děťátko bude ležet a spát mezi vší hrůzou. Protože On nás miluje, On ví, jak
jsme slabí a zranitelní, a On ví, co potřebujeme. Podívejte, tohle je jeden z
těch střepů, schovávám si ho od té doby, ležel dva centimetry od hlavičky mého
syna, je ostrý jako nejostřejší dýka." Milostné dopisy Babička jedné mé známé se
dozvěděla, že sbírám staré deníky a dopisy. A vzkázala mi, zda bych o některé z
jejích papírů neměl zájem. 

Navíc jeho rodina - snad znáte tu reklamu, nevím už na co je, objevuje se však v
televizi často, je na ní takzvaná "šťastná rodina", takový kýčovitý obrázek,
všichni sedí u stolu a děti se zamilovaně dívají na rodiče, kteří se zamilovaně
dívají na ně, manžel se dívá zamilovaně na manželku a manželka zase na manžela.
Dalo by se říci reklama na manželské štěstí. Tak takhle jeho rodina opravdu
vypadala. Měl tři děti, krásné a chytré - jako by jeho děti byly výjimkou, která
potvrzuje nepříjemné pravidlo, že s dětmi jsou starosti. 

"Mlč," řekla jsem prosebně. Chtěla jsem být sama a v tichu a vychutnávat tu
zvláštní náladu, která mne prostupovala. Poprvé po kolika týdnech se mi ulevilo.
Ne že by ta dívka hlásala nějaké nové, neznámé učení, kdepak. To, že byla
křesťanka a nad postelí jí visel kříž, nemělo vlastně - v mých očích - nic
společného s tím, jak na mě působila. Při prvním setkání ještě vůbec nemluvila o
náboženství. Záleželo na tom, co v ní její přesvědčení způsobilo. Vydechovala ze
sebe nějakou zázračnou lahodnou sílu, jistotu, že život je dobrý a že má smysl.

"Neee," zakvílel. Najednou se zatočil dokolečka a chytl se za hlavu. Pohled
člověka, jemuž řekli, že bude nad ránem večer popravený. "Tak co? Co je?"
povídám. "Tímhle já topil celou zimu," vydechl. "Tímhletím?" Vylezlo z něj, že
je školník a že objevil na půdě školy celou hromadu takovýchhle obrazů. Dříve se
učební pomůcky nevyhazovaly, prostě se obrazové tabule odnášely na půdu a pak se
na ně zapomnělo, mohl bych vám povídat, jaké poklady se často objeví na starých
školních půdách. 

"Tak," říká a já v tom slyším okopírovaný svůj přízvuk. A už začal natahovat.
Tak jsem zhasil cigaretu a dělal, že už nebudu kouřit, a šel jsem do svého
pokoje, škrtl, zapálil jsem si a nadechl. Ty první tři doušky kouře jsou
nejlahodnější... Dveře se pootevřely. "Dědečku, já budu plakat." Tak si plač,
plač, vyděrači, chtělo se mi vykřiknout. Místo toho jsem ho pohladil po ustarané
hlavičce. Má tě rád. Nechce, abys byl nemocný, abys vešel do toho černého
ticha... A tak za mnou chodil celý měsíc. Hlídal mě. Vydíral. A plakal. 

Jsem ateista, a tak jsem nevěděl, komu děkovat. Jenže někomu jsem určitě
děkoval, vroucně děkoval. Děkoval jsem za to, že mi ujel vlak. Chtěl jste ode mě
nějakou historku, která mi změnila život, chtěl jste slyšet o nějakém velkém
poznání, které způsobí, že člověk není už takový jako předtím. Tohle byla jen
chvíle. A je to moje chvíle chvil. Vidíte, někdo uvěří v Boha, protože mu ujede
vlak. Občas se mi vracívá ten pocit, že klečím vedle kolejí a děkuji, děkuji na
tom samém místě, kde jsem před hodinou zuřil... A zase si říkám: Proč právě já?

Je totiž smutně známé, že neshody mezi rodiči a dětmi rostou zároveň s dětmi, a
to, co se dalo zvládnout u malých, se u dospívajících už nezvládá. "Dal jsem
tuhle otázku k zamyšlení rodičům v svých mnoha kursech," vyprávěl doktor K. V.,
"a některé to velice zaujalo. Pár si jich dokonce tuhle otázku zodpovědělo
písemně a byly to zajímavé zpovědi." Člověk si při takovém zpytování svědomí
uvědomí, jak často uskutečňuje ve své výchově právě to, co mu vadilo, když byl
malý, a co mu přesto přešlo do krve. A to přenáší na své vlastní děti. 

Doma u svého Hospodina? Ani nevím, kde ho pochovali, byla bych mu donesla
kytičku, i když oni prý kytičky na hroby nedávají, leda kamínky... tak nějak mi
byl blízký, já v tom jeho strašném strachu cítila i svůj strach. Víte, ztratit
naději je asi to nejstrašnější, co se může stát. Vydržet - ano, vydržet, to je
to, o co jde. Jenže ono neztratit naději bývá někdy tak těžké... Stačil jeden
jediný den - jediný den vydržet - to peklo - peklo čekání. A zachránil by se. 

Nemohl jsem si pomoci, musel jsem ho jít hledat. Sunul jsem se ke dveřím.
"Kampak, chlapče, kampak?" U dveří do sklepení seděl veliký stařec a držel v
náručí staré kuchyňské hodiny - lidé při poplachu kolikrát v bytě popadli bez
rozmýšlení nějakou věc a běželi s ní dolů. Vysvětlil jsem mu, kam mířím, on mě
ale uchopil kostnatou rukou a zakázal mi vyjít. Jenže já se mu vysmekl a utekl
ven, vylétl jsem po schodech před dům, byl tam dým, plameny a já běžel a volal
Ajaxe. Jako v horečce jsem pádil ulicemi a volal ho, volal! 

Secesní krabičku s rozstřílenými dopisy mi po chvilce váhání přidala, stejně by
ji prý nikdo z příbuzných nechtěl schovávat. Dopisy tedy putovaly ze starodávné
kuchyně na ruské bojiště, kde láska lásce zachránila život, rozstřílené byly
opatrovány a neseny přes ukrajinské pláně dál, s legiemi jely po sibiřské
magistrále do Japonska, pluly po vlnách Tichého oceánu a dostaly se po své
dlouhé pouti zase do Evropy. Zpět do Čech, do kuchyně provoněné kořením, ve
které byly napsány... a teď jsou u mne. Dopisy, které zachránily život. Nemusí
jít vždycky o náboj z pušky. 

Od té doby si čas od času zkouším před spaním napsat sloh "Naše maminka","Náš
tatínek", píšu si ho v duchu, jako bych byla svou dcerou. Pomáhá to. Zrcadlení
"Vona je kráva..." Mladá matka si vypráví s kamarádkou, zatímco děti poskakují
na dětském hřišti. Ženy se zabraly do hovoru jako děti do poskakování. A pak
kouknou na hodinky a volají, že je třeba jít domů. "Nepůjdu," trucuje holčička,
"nepůjdu, krávo..." Matka ztuhne. Tohle říká jí! A před kamarádkou! Popadne
holčičku a začne ji třepat přes zadeček, holčička ječí a pláče. Obvyklá scéna na
pískovišti: zločin a trest. 

"Když uvažuji o situacích, které mě v mládí nejvíc ovlivnily," vyprávěl K. M.,
"vzpomenu si na svého mistra, pana Kondrejce, totiž na jeden krásný okamžik, kdy
jsme seděli na střeše kostela v jednom malém městečku a opravovali kryt věžičky,
posazené na větší věž. Otevíral se nám výhled daleko do kraje, takový nádherný
"český" výhled, kdy vám náhle zazní v uších slova o zemi, která je "ráj na
pohled". Občas kolem nás přeletěli ptáci a člověk si připadal povznesený nad
zmatky a potíže vlastního, tak pomíjivého života. 

Za chvíli vběhli do pokoje lékaři, sestry, zřízenci a já odešla z nemocnice,
hořící nemocnice, se synem v náručí. A odešla jsem i s velikou nadějí, a nesu si
ji v sobě už stále. Od té doby jsem vyslechla různé názory na to, co se stalo,
někdo tvrdil, že mé dítě zastřel křídlem strážný anděl, jiní zase, že tlakové
vlny jsou nevyzpytatelné a že to byla prostě jen a jen šťastná náhoda. Nevím.
Vím jen, že jedno dítě tehdy nemělo být roztrháno střepy, nemělo zemřít. A že to
bylo moje dítě. 

A vzápětí mi podal depeši, jež právě přišla na nádraží a v níž se psalo, že
vlak, co mi ujel, se srazil... Obyčejné neštěstí, o jakém často čítáme. Tak
často, že ty zprávy přeskakujeme. Strojvedoucí byl nepozorný, selhání lidského
faktoru a tak dále. Zíral jsem na depeši, zíral. "Tam bude kolik mrtvých..."
Zaměstnanec vyslovil číslo. "A to nepočítám raněné," dodal. "Sjíždějí se tam
právě sanitky z okolí - i vrtulníky..." A já - poklekl. Byl jsem trochu opilý,
to ano, ale byl bych asi padl na kolena i dokonale střízlivý. Klekl jsem a zíral
na tom opuštěném peróně do šedé oblohy. 

Zkouším hledat jiná slova v naší rodině, v zaměstnání a kamkoliv přijdu. Je to
snadné. Člověk si prostě vybere slova, která neublíží, nerozčílí. Není těžké je
najít, každá nepříjemná věta má svého dvojníka. A jak záleží na kadenci!
Psychologové prý zjistili, že záleží jenom z šesti procent na tom, co říkáme. Z
devadesáti čtyř procent záleží na tom, jak to říkáme, na přízvuku, na pohledu,
jaký při tom máme. Pokud tahle jiná slova doprovázím ještě JINÝM přízvukem, je
prostě výsledek zaručený. Člověk není na jiná slova zvyklý, zvlášť v rodinách,
kde nebylo obvyklé je používat. 

Dívám se a žasnu, byl to báječný kousek, empírová litografie, a na ní Jeruzalém
a velbloudi a krásná oblaka.. "Deset tisíc," povídám. "Cože?" "Deset." "Tisíc?"
"Deset tisíc." Dívá se na mě, jako by čekal na pointu vtipu, čekal, že se každou
chvíli dám do smíchu. "Vy že mi dáte deset tisíc?" "Dám." "Za tohle?" Chápal
jsem, že si myslel, že to je něco bezcenného, a je z toho teď pořádně sejmutý.
Tak snad se teď chlap zaraduje? Podle toho, jak vypadal, bylo pro něj deset
tisíc hodně peněz a bylo divné, proč tak zoufale třeští oči. "Je vám to málo?" 

Nestonaly, neodmlouvaly, neměly zájmy, s nimiž by nesouhlasil, prostě, pokud by
člověk měl na téhle nebohé planetě někomu závidět, asi by byl první v nabídce na
závist tento můj přítel. V době, kdy se rodiny rozpadají a podniky krachují,
jeho rodina vzkvétala a jeho podnik byl, jak se zdálo, teprve na začátku skvělé
mezinárodní kariéry. Ale za všechno se platí. Jednou se můj přítel šťastlivec
vracel z obvyklé třináctihodinové pracovní doby ve svém podniku a náhle se jeho
vůz zastavil na křižovatce, ačkoli byla zelená, a už se nehnul. 

Měl uštvané oči jako vyplašené zvířátko. Byl takovou myškou, která unikla kočce
z drápů, na chvilku unikla a teď čeká, co bude. Sem tam. Sem tam. Celé týdny
takhle postával a chodil a každý den čekal jako na smilování na listonošku,
jestli mu podá obálku s poukázkou na život. "Izáčku, nebojte se." Utěšovala jsem
ho a usmívala se na něj, tehdy jsem ještě nevěděla, co se mu může stát, vůbec
jsme netušili, jaký osud ho může čekat. Kdyby to vízum nepřišlo. On to věděl.
Mžikl na mne kratičce, s takovou bezmocnou vděčností. 

Dopisem, který je při našem narození poslán někomu na tento svět, dopisem, který
byl poslán z lásky a s láskou. Odmítáme dopisy. Odesíláme je do tmy,
nerozpečetěné... Posíláme je zpátky, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si
ani neuvědomovali, že tím adresátem dopisu z ráje jsme my. Ale ODTAMTUD se
nepíší zbytečné dopisy. Každý dopis má svůj přesný smysl. Ta dívka, která s námi
seděla u stolu, měla tak hluboké oči. Jediné, co na člověku může být krásné, je
to neviditelné... Milujeme viditelné a nazýváme to krásou. Milujeme obálky. A
nepřijímáme dopisy, posílané nám. Dopisy odtamtud. 

"Beru si ho jednou za pár let. A dneska jsem si ho vzala, když je ta slavná
příležitost." Díval jsem se na líbezné linie náramku, na vinoucí se řádky
drahokamů. "Chtěl byste vědět, jak se ke mně dostal?" Přisvědčil jsem. Popravdě
řečeno, čekal jsem romantický příběh o zamilovaném boháči, který tuhle cennost
věnoval kráse mladičké pratety a pak - když jí předtím slíbil sňatek, se odebral
do dálky nebo na onen svět. "Bylo mi tehdy sedmnáct," řekla stará dáma a já už
si byl jistý, co bude následovat. Ale byl to jiný příběh. 

Vysvětlilo se, že ztroskotal na malém ostrůvku a přežíval na něm, pil dešťovou
vodu, jedl všechno, co se jíst dalo. Musel čekat, až vlny k ostrůvku přihnaly
trosky z jiného plavidla, těmi svou loďku vyspravil a pak vyplul nazpět.
Bloudil, ale nakonec spatřil záři na útesu, záři z ohně, který každou noc
zapalovala jeho žena, ta, již v osadě kvůli jejímu chování považovali za
pomatenou. Přežil díky světlu, jež rozsvítila ta, která ho milovala, i když jí
to kdekdo rozmlouval a někteří se jí dokonce kvůli tomu i posmívali. 

Proč křičet, proč nadávat, proč vyčítat - i když by něco takového kolikrát bylo
plně na místě. Stačí položit člověku vlídně ruku na rameno. A zeptat se třeba,
kolik je hodin. Jen tak - ať už bude hodin kolik chce - bude váš čas laskavý a
plný vykonaného radostného díla, plný smyslu i obětavosti. Saint Michel "Když
jsem byl před pár lety ve Francii," vyprávěl novinář M. R., "četl jsem v
časopise zprávu, která mnou otřásla. Tehdy jsem žil ve Francii několik měsíců a
projel jsem si ji odshora dolů, poznal jsem mnoho krásných, zajímavých končin.
Ale nejvíc jsem miloval jediné místo: 

A pak jsem ho uviděl, choulil se u ohořelé zdi a díval se snad vyděšeněji než
já. Co to ti lidé, ti moudří obři, dělají? ptaly se jeho oči, ptaly se hořce.
Objal jsem ho a tiskl k sobě. A v tu chvíli jsem zaslechl ohlušivou ránu. Bylo
to dost blízko. Bomba dopadla na dům, v němž jsem se prve skrýval, na dům, ze
kterého jsem vyběhl hledat Ajaxe. Dům se zřítil a rozdrtil i sklepení. Vidíte
tenhle obojek, co visí tady na věšáku? Je to obojek po Ajaxovi, a druhým
dědictvím, co po něm mám, je můj vlastní život. 

Sál byl výjimečně prázdný, jen tahle dáma v něm seděla a upíjela maličkými
doušky svou vídeň." Vypravěčka se odmlčela, v duchu ohledávala dávnou vzpomínku.
"Víte, já jsem nikdy neměla babičku. A v tu chvíli jsem cítila k té staré dámě
něco rodinného - jako bych byla její vnučka, a moc mi vadilo, že je na světě
někdo tak hrozně smutný jako ona. Chtěla jsem jí říct něco hezkého, jenže jsem
vůbec nevěděla co, a tak jsem se na ni aspoň usmívala. Pak jsem viděla, jak jí
po napudrovaných tvářích stékají slzy a kazí pracné líčení. Seděla dlouho, i
když už dopila. 

Ta chvíle, kdy ke mně hovořil v mládí, se do mě zaryla. Už vím, že nejsou marné
a zbytečné práce, kdepak, nejsou, nebyly a nebudou, jsou jen marní a zbyteční
lidé. A pak jsou ti, kteří se mohou spokojeně usmát, když se ohlédnou za svým
životem. Ti, kteří sedí na vížce a dělají to, co vědí, že dělat musí. Každý
přece víme, co dělat musíme, že? Řekl bych, že devět desetin našich potíží je z
toho, že i když to víme, neděláme to. 

Jejich vidění světa je proto tak - naivní? Geniální? Po všech zkušenostech,
které mám, váhám. Víte, jak jsem se odnaučil kouřit? Odnaučil mě to vnuk.
Osmiletý vnuk dokázal to, co jsem já neuměl a co se mnou nedokázali ani nejlepší
psychologové. Kouřil jsem léta a kouřil jsem od rána do noci a věděl jsem, že
nemám, a stejně jsem pálil jednu od druhé. A pak se stalo, že náš syn se ženou
odjížděli na měsíc z republiky, a tak jsme se nabídli, že si chlapce vezmeme k
sobě. 

Jestliže podchytím každodenní prostoje, získám neuvěřitelnou zásobu času navíc a
sám si ho daruji. Spolužák vůbec neměl víc času v životě než já a ani se nemusel
nějak zvlášť dřít a odpírat si radosti studentského života. On jenom využil
odpadní čas. ODPADNÍ ČAS. Počínal si jako ekologové, kteří berou bezcenné
suroviny a zužitkují je k výrobě něčeho velmi potřebného. To, co by se jinak
vyhodilo, se promění a slouží člověku. Ekologie času. EKOLOGIE ČASU. Ano, to je
ten úžasný termín, svítalo mi. 

Mlčely jsme a já si představovala, jak by dopadly mé situace, kdybych se vydala
jinou cestou, než se mi zachtělo. Než jsme dostříhaly růže, věděla jsem, co je
správné. A co je jen lákavé - a nebezpečné. Co už teď, na začátku, předznamenává
tragedii. Často vzpomínám na onu chvíli mezi hroby a vonnými růžemi. Jako by
hroby a růže symbolizovaly dvě možnosti, mezi nimiž je tak často nutné volit.
Vzpomínám na tu účinnou radu, kterou mi sestra dala. Je dobré podívat se i na
rub každého problému. Neposuzovat jej jen podle toho, o čem se domníváme, že
přesně to je líc. 

Přály by si nás naše děti takové, jací jsme, nebo by raději uvítaly, abychom se
v něčem změnili? A v čem? Pořád chceme měnit své děti - a často oprávněně -
jenomže napadlo nás, že my sami se třeba vzdalujeme vzoru, o jakém děti sní?
Představě toho, na koho je spoleh? Vždycky? Představě toho, kdo pomůže pokaždé,
když je třeba? Já sám bych chtěl být dítětem svých rodičů. Uvědomuji si to po
letech a beru to jako závazek, abych i já měl děti, které by byly rády, že já
jsem jejich otcem. 

Člověk by chtěl vrátit čas. Vznikla o tom spousta povídek, romány i hry -
cestování strojem času je dávná lidská touha. Onehdy se mluvilo o takovém
cestování. A přítelkyně K. řekla, že ona by si přála cestovat strojem času kvůli
své blůze. "Kvůli blůze?" "Přesně tak. A řeknu ti, proč. Bylo mi šestnáct, když
jsem dostala překrásnou látku na blůzu. Zašla jsem k babičce, která mi šila
modely do tanečních, a poprosila ji, aby mi tu blůzu přes neděli ušila. Chtěla
jsem v ní jít na oslavu narozenin jedné kamarádky. 

Lípa svěsila listy, trochu prožloutla, všem bylo jasné, že je s ní konec, jen
babička nosila další a další konve. Dědeček věděl, že babička je ta
nejumanutější ženička široko daleko, a tak ji jen mlčky s dýmkou v ústech
pozoroval, jak znovu a znovu putuje k lípě. Moje maminka vzpomínala, že byla
tehdy malé děvčátko a babičce, tedy své matce, se nesmála, naopak brala si také
vodu do konývky a chodila s babičkou zalévat. "Jen je nech, ať se smějí,"
říkávala babička a holčička s ní cupala k lípě. Dny míjely a lípa byla mrtvá. 

Jsem zvědavá ženská, teda pořádně zvědavá a tak jsem šla zazvonit na sousedku
pozeptat se, jak se vypravil Izáček na svou velkou cestu. Sousedka plakala,
nemohla mluvit. Otevřela dveře do jeho pokoje, pokoj byl prázdný, Izáčka už
odnesli, nevydržel to, udělal všemu konec dobrovolně. Ten den nás ženských
plakalo v domě kolik. Už jsme si na něj zvykli, na to velké bezbranné dítě,
vyplašené zvířátko. A teď tu nebyl, naše schody byly prázdné. Druhý den jsem na
chodbě potkala listonošku, celá zářila, mávala obálkou a volala, že se Izáček
zaraduje. Vízum došlo. Jenže Izáček byl už - Kde? 

Tlaková vlna vyrazila okna a všude byly střepy. Ostré a veliké střepy, které se
zasekly do kdečeho, i maličké střípky, pokrývaly podlahy, lůžka... Na pokoji
tehdy nikdo kromě mého syna nebyl. A já jsem zavřela oči a nemohla jsem v sobě
najít sílu je otevřít. Uvědomovala jsem si, že po vší té radosti, kterou jsem
ucítila po dobrém porodu, teď uvidím svého syna rozřezaného bezpočtem střepů.
Maličké tělíčko, ze kterého prýští krev, tělíčko, které za nic nemohlo, a které
přesto bylo umučeno spoustou vystřelených střepů. Hrůza mi nedovolila ani
plakat. Musíš, musíš otevřít oči, říkala jsem si, jenže nešlo to... 

"Jestli chceš do držky?" "Ano. Takové věci se přece babičce neříkají." Chvíli
rozpačitě sedí ve vaničce, mlčky šplouchá kolem sebe nožičkama i ručičkama. Pak
opět pozvedne velké něžné oči. "A babičko, co je to dodržka?" "Cože je co?"
"Dodržka. Mě se jeden chlapeček ptal, jestli chci dodržky." Tenhle rozhovor si
často připomínám, když jsem ve styku s malými dětmi. I s dospělými. Kolikrát
míváme sklon se rozčilit pro to, co zaslechneme, pro pár slov, pro něco, co se
nás dotkne překvapivě a bolestně, co cítíme jako nepřístojnost, nehoráznost.
Nebývají to často spíš dodržky? 

Nic jiného nám nezbývá a nic jiného vlastně ani nemá cenu. Tiskař "Tehdy jsem
nastoupil do jedné malé, ale znamenité tiskárny," vyprávěl starý tiskař M. T.,
"taková prestižní tiskárnička to byla, nedělala moc zakázek, jenže co dělala, to
bylo, jako by to políbili andělé, jak se dal slyšet jeden náš zákazník: líbezné
umělecké tisky, reprodukce stoprocentně odpovídající originálu, litografie a
podobné lahůdky, které mě, zvyklého na velkou novinovou tiskárnu, okouzlovaly.
Náš šéf byl člověk, který mne poznamenal pro celá příští léta. Víte, jsou lidé,
kteří jsou celí prostoupeni nějakou vlídnou filosofií. 

Pohlédl jsem na své hodinky: "Deset hodin. Přesně..." Dodnes si pamatuji, že
bylo na vteřinu přesně deset hodin. "Děkuji." Šéf se na mne usmál a procházel
dál místností. Těch deset hodin, které právě odtikaly, bylo časem, který mi
ukázal, co to je pochopení člověka pro člověka, velkorysost a moudrost. Co
všechno mi mohl říct, vyčíst. A ke všemu by měl plné právo. A on se jen zlehka
dotkl mého ramene. Zeptal se. Usmál se. Ten den jsem zůstal v práci až do noci a
hrál si se svým úkolem, a když jsem se za tmy vracel domů, byl jsem šťastný. 

Tohle by si člověk nikdy neměl říkat. Měl by si jen říkat: Ještě se mi
nepodařilo najít si na to a to čas, budu přemýšlet - a já ho objevím. Od Boha
jsme dostali tolik fantastických příležitostí. A když už nám je dal, také nám
dal sílu, abychom se jich zmocnili. Dal nám i k tomu potřebný čas. Jde jen o to
ten čas nezabít. Naplnit ty prázdné chvíle kouzelným obsahem..." Profesor J. T.
ukončil své vyprávění a pohlédl na hodinky. Vstal a rozloučil se s námi. Už mu
jel vlak. Náš vlak odjížděl za dvacet minut. 

A pak prý je nesmyslné snažit se zachránit to, o čem se tvrdí, že se to
zachránit nedá. Každý si to myslel: venkované, kteří přeci měli své zkušenosti
se stromy, myslel si to zkušený zahradník z Prahy, a své ženě nevěřil ani
dědeček. Všechno vypadalo tak marně, ale babička s malou holčičkou se
nevzdávaly. Jen je nech, ať se smějí, opakovala tehdy babička a maminka mi tuhle
větu často připomněla. Příběh s lípou Toničkou se stal jedním z těch, které se v
rodinách často vyprávějí, a babiččino úsloví se mnou šlo životem. 

Zajímavé, že ti, kteří umějí vychutnávat i drobné životní radosti, žijí často o
hodně déle než ti, co to nedokáží. "Podívej." Vzal z poličky na stole knihu a
podal mi ji. "Jsem už u třetí lekce," řekl mi dědeček. Byla to učebnice
angličtiny. Čekal bych, že se dědeček bude učit nanejvýš Otčenáš v různých
řečech, kdyby snad náhodou nebešťané používali jen jeden jazyk... A on se zatím,
filuta, podle výpisků na kraji učebnice, ještě stará o to, jak by si v Anglii
nakupoval na nádraží v kase lístky. 

Jednou na jaře jsme se s přáteli, kteří ji navštěvovali, domluvili a nabídli jí,
že ji vyneseme z bytu, odvezeme někam za město. Odmítla. Prý by při tom měla
takové bolesti, že by z toho přemístění nic neměla a nám by jen zkazila jarní
den. Zkazila ? Neuvědomovala si snad, co pro nás, kteří k ní docházíme,
znamená... Sama vím o hodně lidech, kterým změnila životy, které vytáhla z
beznaděje, které doslova zachránila. A to nemluvím o mnoha jiných, jež jsem
neznala. V jedenatřiceti letech zemřela. 

A ta zbývající byla způsobena něčím, co bylo mimo mě a co jsem nemohla ovlivnit,
s čím jsem se jen musela vyrovnat. A na tuhle zbývající třetinu platila jiná
slova oné dívky. "Víš, ona i bolest má smysl." Kdyby mi to řekl nějaký zdravý
filosof, tak mu nebudu věřit. Ale od téhle dívky to znělo jinak. "Proto jsi tak
slabá, abys slyšela to, co ti silní neslyší," řekla mi jednou, když jsem si
stěžovala, jak se mě všechno dotkne a jak ostatní spokojeně žijí jako pod pevným
krunýřem. 

A už jsem se připravovala, že mu to vrátím, jenže pak mě napadlo, že schválně
řeknu JINÁ SLOVA. Jiná než ta, co chci vyslovit. A udělala jsem to. Viděla jsem
na něm, když udiveně zvedl hlavu, že tohle nečekal, tohle teda rozhodně ne, byl
připravený na jinou odpověď a už měl odpověď pro mě taky připravenou. Teď musel
odpovědět jinak. Na jiná slova se odpovídá jinými slovy. Zkusila jsem to ten den
ještě párkrát. Když jsem chtěla něco říct zostra tchyni, neřekla jsem jí to
způsobem, jakým jsem to dělávala vždycky, řekla jsem to samé - ale jinými slovy.

Seděla jsem zrovna s přítelkyněmi a s příbuznými u svátečního stolu, slavila
jsem osmdesáté narozeniny. Bylo vidět, jak všichni mají co dělat, aby se nedali
do smíchu. "Babičko..." Vnuk se na mne díval s úpěnlivou touhou. Čtyřletí vnuci
milují dobrodružné příběhy, vnímají je ne jako příběhy, ale jako skutečný život.
A umím si představit, jak by napjatě poslouchal, kdybych mu vyprávěla, jak jsem
se chopila oštěpu a zahalena do vlčí kůže jsem se plížila plání až k zimovišti
mamutů a tam lovila jednoho po druhém. "Babička přece nelovila mamuty!" To dcera
vnoučka okřikla. 

Ať mu říkáme jakkoli, věřme, že o nás ví v každém okamžiku. O tom kotěti v
zapomenuté srbské samotě, o vás, vážený univerzitní profesore, o mně,
světoběžníkovi. Že ví o každé pěšince i cestě, kterou procházíme pod těmito
hvězdami. A doufejme, že když nás osud uzavře do krabice a hodí do dravé řeky,
že nás proud donese pod rameno bagru. Já alespoň, i když se nehlásím k žádnému
náboženství, mám velikou důvěru v onoho Pána koček i lidí. A v té důvěře jsem se
ještě nikdy nezklamal." Nechtěné dítě 

Ne v té naivní poetické rovině, jenže uvažujeme stejně bez znalostí a vědomí
souvislostí. Naše omyly nejsou tak zjevné jako omyl mého vnuka, nejsou však o
nic méně směšné, ba často jsou přímo scestné. Naše omyly bývají - nebezpečné.
Jsme děti. Děti bez znalosti souvislostí - a možná proto se tak smějeme
skutečným dětem. Člověk se tak dlouho posmívá, dokud nezjistí, že směšný je on
sám. "Babičko?" Úpěnlivé oči, vnoučkovy veliké něžné oči visely na mě pohledem,
nepřestávaly mě uznale pozorovat. Co jsem měla dělat. Opustila jsem na chvíli
svou společnost. Vyšla jsem si s vnoučkem do zahrady. 

Kolik lidí vídám každý den v metru tupě a jaksi bezmocně zírat před sebe, až je
dopravní prostředek doveze, kde se teprve něco začne dělat, kolik jich vídám v
autobusech, na zastávkách, v tramvajích... Anebo to holení. Čištění zubů.
Kdybych se při každém holení naučil dvě tři slovíčka a při čištění zubů také -
kolik by to bylo slovíček do roka? Číslo, k němuž jsem došel, mě ohromilo. Během
těch pěti let, co jsem studoval, jsem opravdu mohl umět například deset jazyků
nebo kolik, jako můj spolužák. A vůbec bych se nemusel ničeho vzdávat. Vůbec
bych nebyl knihožrout a šprt. 

Opravdu, hned začal plakat, jak viděl, že zvedám zapalovač. Zkoušel jsem utíkat
z domu nebo si zapalovat, když usnul, jenže bylo mi to čím dál trapnější. Přece
ho nebudu obelhávat. Toho, kdo mě má rád. A kdybych... do toho velkého černého
ticha... Jistě by se trápil. Mučilo by ho i to, že neuspěl. Moc lidí by pro mě
neplakalo, jenže on ano, byl jsem si jistý, že on určitě. Přestal jsem kouřit.
Po tom vypjatém měsíci mi kouření vlastně ani nechutnalo. A já si říkám, nebyl
jeho argument báječný? 

Někdo je zkřísnutý jen a jen proto, aby uměl vykřesat světlo. Chodilo za ní
tolik lidí, různého věku a vzdělání, někdy se nás u ní sešlo víc a zpívali jsme
si, povídali při svíčkách, rozmlouvali o tom, co nás bolí. Stačí, abych zavřela
oči a vidím její tvář. Tvář ozářenou světlem. Ne od svíčky, z její tváře samé
vycházelo to světlo, které nás, silné a plné života, táhlo zas a zas k tomuhle
ranečku bolesti. Když jsem se vdávala, přivedla jsem k ní manžela, a když se mi
narodilo dítě, nazvala jsem ho po ní a přinesla jí ho ukázat. 

Uvažovala jsem, co bych o sobě napsala, kdybych byla svým dítětem, a co asi ono
napsalo, představa, že se ta zpráva o mně napsaná mým vlastním dítětem bude
veřejně číst, mě strašila hned, jak jsem se probudila. Myslíme, jací jsme -
Myslíme, ale jací jsme v očích svých dětí? Ani jsem o tom slohu manželovi
neřekla, chtěla jsem, aby to, co o mně dítě napíše, bylo pro něj tajemství. Proč
nemohli psát sloh "Náš tatínek." Co by holčička napsala? Ta představa mě
zneklidňovala. Rodiče nejsou dvě bytosti, jsou jediná společná bytost. Když se
začnou oddělovat, působí to dítěti muka. "Ahoj." 

Všichni v tom kraji byli od dětství dobří plavci. A přesto se poměrně často
stávalo, že lodě vypluly a nedopluly. Tak se jednou ztratila i loď, na níž vyjel
na moře... počkejte... ano, manžel prababiččiny sestry, tak to přítel říkal.
Zkrátka, rybář zrána vyplul a nevrátil se. Po dvou týdnech věřili už všichni, že
je mrtvý, jen ne mladičká vdova, která nemohla pochopit, že by její novomanžel
NEBYL. Ano, je velmi těžké přijmout a pochopit, že ten, kdo po léta žil po našem
boku, náhle NENÍ. Přicházela každý den k moři, když se ostatní rybáři navraceli,
a vyhlížela manželovu loďku. 

Proto, že nepochopily podstatu. Děti se nám většinou vůbec nesmějí. Jen nás
obdivují, obdivují zvláštním způsobem. A my ten obdiv nechápeme, považujeme jej
za posměch, považujeme jej za něco, co si zaslouží trest. Porozumět znamená
spřátelit se. Ze strachu, abychom nebyli směšní, se chováme tak, že si nás naši
bližní přestávají vážit. A stáváme tím se skutečně směšnými. Dodržka Chlapeček
sedí ve vaničce, šplouchá vodu a najednou se podívá na babičku velkýma něžnýma
očima: "Babičko, chceš do držky?" Zatrnulo vám, co? Ale dítě se takto opravdu
ptá. Ten drzý chlapeček je můj syn. Babička strne. "Cos to říkal?" "Kdo?" "Ty."

Co činit, abychom neztratili ani jednu z těch základních i doprovodných hodnot
zrovna tak snadno, jako odkládáme z hromádky papírů jeden po druhém. Je to moc
užitečná hra. Minuty, jež člověku zabere, se mohou neuvěřitelně vyplatit, mohou
otočit celý náš život směrem, který jsme si dosud neuvědomovali... Kdyby si
tuhle hru zahráli všichni lidé a všichni při ní důkladně přemýšleli, byla by
naše psychiatrická profese brzy zbytečná." "Anebo obráceně," zapochyboval jsem.
"Víte, strach, často zbytečný, a nechuť přemýšlet, to jsou ti nepřátelé, kteří k
nám vodí pacienty. Zahrajte si tu hru. Je to mnohem víc než jen hra." Blůza 

Mlčí. Samozřejmě, že jsme ho potrestali, školnice si zase Míninku odnesla v
náručí, a že jsem udělala, co jsem mohla - po zločinu přišel trest. Jenže, když
jsem jela ze školy, došlo mi, jaký je to ohavný koloběh. Kdo ví, proč ten opilec
pil, třeba hledal zapomenutí a pak jsem mu přišla do cesty já a on se na mě
pokusil složit svoje neštěstí. Já jsem ho předávala dál, moje zlost se vybila na
třídním šaškovi. Způsobila jsem mu ponížení před celou třídou a to bývá pro děti
hrozné a nezapomenutelné - protože jsem se sama cítila ponížená, ponižovala jsem
jeho. 

"Dětí se na tohle nikdo ve škole neptá," řekl doktor K.V. "Ale já se takhle ptám
rodičů na svých pravidelných kursech: Myslíte si, že by vaše děti mohly být
rády, že jsou vašimi dětmi? Ne? A proč ne?" Myslíte si, že byste chtěli být
svými dětmi? Myslíte, že byste si v takovém případě mohli gratulovat? Nebo byste
byli k politování? Opuštění? Bezradní? Myslíte, že kdybyste byli svými vlastními
dětmi, že byste si přáli vás, své rodiče, změnit? Víte, ony to nejsou jen tak
nějaké řečnické otázky, pokud si na ně dokážete upřímně odpovědět. Naprosto
upřímně - jiná odpověď nemá smysl. 

Tolikrát jsem od té doby na něj vzpomínala a tolikrát mi ta vzpomínka pomáhala
vydržet i tehdy, když jsem už myslela, že to dál nepůjde. Izáček. Vidím ho jako
dnes, jak se dívá na černý obdélník domovních dveří, dívá se a dívá... Samova
barva Děti si hrály na pískovišti, děti z domů na jednom velikém sídlišti, a
hrával si s nimi také malý černý chlapeček, syn z manželství Češky a Nigerijce,
hrával si s nimi i malý cikánek, drobounký chlapeček s krásnýma a stále trochu
vystrašenýma očima. 

Já byla tehdy mladá švadlena, měla jsem dva pokoje, a tak jsem ten druhý
pronajala třem nocležníkům, z toho, co mi platili, jsem si zaplatila činži i za
sebe a ještě mi zbylo. Tehdy byla velká nouze o byty, přišlo sem hodně vyhnaných
Čechů z pohraničí i emigrantů ze sousedních zemí. Izáček se u sousedů ubytoval,
jenže moc u nich nepobyl. On vám byl neklidný, že nevydržel sedět, celé dny i
dlouho do noci jen tak přecházel na schodech od domovních dveří do prvního
patra. Čekal na listonošku, neměl co na práci, jen čekat. 

A pak si zoufáme, jako všichni, kdo si vybrali podle obálky a ne podle obsahu
dopisu. Pane, modlil jsem se, když jsem odcházel jiskrnou vánoční nocí od
bratrance, Pane, dej mi sílu, abych se nikdy nenechal oklamat obálkou a uměl
přijmout dopis. Tvůj dopis. Protože každý Tvůj dopis je k naší záchraně.
Zkřísnutá Snad každý má v životě chvíli, kdy se mu zdá, že už nedokáže dál žít,
někdo má takových chvil víc a je už na ně jaksi zvyklý, na mě taková chvíle
padla poprvé v osmnácti letech. 

Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod jej navštěvuji se svou
rodinou. Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Veselý. Smáli jsme
se v tom zvláštním příjemném oparu, který obklopuje lidi, kteří se mají rádi, v
tom oblaku důvěry, radosti, a lásky. Díval jsem se na jeho dítě. Na to nejstarší
dítě. A najednou jsem měl v očích slzy radosti z té úžasné síly, která řídí naše
osudy a která nás nepřestává milovat. Každý z nás je dopisem. 

Příště, příště. Myslím, že každý zahrádkář mi porozumí a že se mi nebude smát.
Prostě nechtěl jsem po sobě nechat na tom maličkém kousku zeměkoule, který jsem
měl na starosti, nějaký nepořádek. Připsal jsem na seznam ještě slovo Zahrada a
pak jsem si položky očísloval, podle toho, jak se mi zdály důležité. Příště...
Žasl jsem, co jsem měl v životě těch příště. Jako by všechno důležité a
podstatné bylo v odkladu, jenže teď se náhle všechna příště rozplynula a zůstaly
jen nevykonané věci. Důležité a podstatné. Bylo zvláštní žít najednou v zemi bez
"příště". 

Dívala se na dědečka velice nespokojeně, raději by ho měla pěkně v pokoji a
opečovávala jej. Jenomže byla už na "dědu" zvyklá, věděla, že on je prostě už
takový, vždycky se dokázal ze všeho oklepat, tedy i teď. Čaj jsme si šli vypít
do dědečkova pokoje. Seděli jsme u okna do zahrady a měkké světlo prosvěcovalo
pokoj, stříbrnozlaté světlo plné harmonie - jako dědeček. "Už to není jako
dřív," řekl dědeček, "očešu jednu jabloň a abych si šel odpočnout - no, však já
se dám dohromady, bude to dobrý." Labužnicky nasál vůni skvělého čaje z
babiččiných bylinek. 

Já ta jiná slova užívám už dva roky a musím říct, že za tu dobu se mi podařilo
dosáhnout spousty věcí, o kterých se mi ani nesnilo. Lidé jsou za jiná slova
vděční. Já také, dostane-li se mi jich. Jednu věc lze povědět dvojím způsobem.
Jednak pichlavým a jednak hladivým způsobem, při tom prvním si možná ulevíme,
jenomže při tom druhém docílíme víc, prosadíme, co chceme. Je možné říct: Jsi
hroznej. Čekala jsem na tebe hodinu a pak jsem to vzdala. Je ale také možné
říct: Takový strach jsem o tebe měla. 

V tom časopisu jsem četl o turistech, kteří vyšli na onu horu a dívali se na
velkolepé panorama - a uviděli matku s dcerou. Ty dvě ženy vyrazily k hoře a
nevěděly, že se kvapem blíží příliv, voda stoupala a ony zůstaly v místech, kam
se voda valila, narážela do nich, vlny je házely na skaliska, jindy bezpečná
cesta se změnila na ďábelskou, ženy křičely a volaly o pomoc, vlny je
obklopovaly, podrážely jim nohy, srážely je. A lidé z hory se na ně dívali.
Pozorovali je, fotografovali, vzrušovali se velkým dobrodružstvím. 

Musí si přece uvědomit, že tady existuje práce dospělých a že se musí
respektovat. Naštěstí krůčky cupitaly zpátky ke dveřím. "Dě..." Nestačila
dořeknout, zmizela ve dveřích, které se zaklaply, dcera ji rychle vtáhla do
chodby. Znala mě. Oddechl jsem si a sklonil se nad fakturami. Celou hodinu jsem
se jimi probíral, pak se mi konečně podařilo chybu najít. Byl jsem spokojený.
Zapálil jsem si cigaretu a vtom zazvonil telefon. Nějaký neznámý hlas mi
opakoval, mnohokrát, protože jsem to nemohl pochopit, že moje dcera je těžce
zraněná a vnučka že zahynula při havárii. 

"Co to vyvádíte?" povídá nádražák. "Ujel mi před nosem vlak!" "No a?" Jasně, ten
člověk viděl tolik lidí zmeškat spojení, že mu to připadalo normální, jenže vlak
ujel mně a ne jemu. Zjišťoval jsem si, kdy jede další, a bylo mi jasné, že
přijdu pozdě a že to bude velmi nepříjemné. Šel jsem do restaurace. Pil jsem. A
vztekal se. Když piju, bývám ještě dopálenější, než když jsem střízlivý, a mám
veliký sklon litovat se. Představoval jsem si spolucestující, kteří vlak stihli,
jak se dívají z okének a jedou si - a přitom zdaleka tak nepospíchají jako já...
Prostě jsem smolař. 

Věděl, že za chvíli se žena rozpláče a bude se omlouvat, stydět se, prosit, ať
ji nebere vážně. Ovšem, manželé si zvyknou na abnormalitu svého vztahu, časem ji
začnou pokládat za něco celkem běžného. Děti ne. Děti sní o ráji a touží ho mít
kolem sebe. Žena umlkla a jako obvykle odběhla do sklepa, dítě za ní volalo,
neodpověděla mu, zaklaply dveře, ozvalo se otočení klíče v zámku. "Maminka tě
nenávidí," řeklo dítě. Přítel si zapaloval dýmku. "Maminka tě nenávidí, maminka
tě nenávidí." 

Když se rozhoukaly sirény a když jsem se, poslušný strýcovy rady, běžel ukrýt do
prvního sklepa, byl ještě se mnou, následoval mě, jenže pak mi ve zmatku zmizel
a já teď seděl ve tmě sám. Poblikávaly tu svíčky, bál jsem se. Kdosi přinesl do
sklepa gramofon na kliku a pár lidí se tu roztančilo, jako by chtěli tu hrůzu
nahoře přehlušit či odehnat tím, že si jí nebudou všímat. Cípaté stíny tančících
postav se svíjely na zdech a mně to nepřipadalo vůbec veselé, naopak. Ten swing
z gramofonu, prosakující do výbuchů, působil strašidelně. Myslel jsem na Ajaxe.

Děti překvapují stále, jenže kolem čtyř let mívají svérázný, zarážející způsob
překvapování. "Ty bys chtěl, abychom s tatínkem umřeli?" "Ano." Počítač bzučel,
svítil a vyzýval, ovšem výzva od synka byla mocnější, tohle mi musí vysvětlit.
Litovala jsem, že musím přerušit práci zrovna v tak důležitém bodě, ztratím
koncentraci... kdyby tu aspoň byl manžel, jenže zdržel se ve firmě a říkal, že
přijde hodně pozdě. Malý stál přede mnou s plyšáčkem, kterého držel za nohu, a
zrovna jsem mu na očích viděla, že si to, co vyslovil, opravdu myslí! ALE CO
JSEM UDĚLALA, ŽE CHCE ABYCH UMŘELA? 

Před kolika neviditelnými výstřely může zachránit bližní náš dopis, před kolika
smutky, před kolika bolestmi je může zachránit třeba jediný dopis, který pošleme
dnes, v míru. Dopis, který pošleme dnes někomu blízkému, někomu, kdo na náš
dopis čeká. Často na to myslím, když se dívám na krabici s rozstřílenými dopisy,
uloženou ve vitríně knihovny. Skotská loď "Tenhle příběh mi vyprávěl můj skotský
přítel za jedné větrné noci v jeho domě na pobřeží," řekl dr. B. T., který nám
slíbil na dobrou noc příběh s posláním. "Prý se v jejich rodině traduje, předává
se z pokolení na pokolení..." 

Budou-li chtít ihned další dítě, je vysoce pravděpodobné, že bude normální. Proč
by si měli komplikovat mládí tímto? Dědečkové i babičky z obou stran s tím také
souhlasili, tohle vnouče - první vnouče -rozhodně nebylo takové, jaké si
vysnívali. Už to vypadalo, že se děcko dostane do jednoho z těch domů, kde se o
podobné děti starají řádové sestry. Ty je milují, i když vlastní rodiče lásku k
vlastním dětem neunesou. Jenže bratrancova manželka si postavila hlavu. Ne. Ne .
To dítě je její a zůstane s ní. 

Utrácíme údery srdce ve chvílích nenávisti, nudy, křiku, každou tu chvíli jsme
mohli strávit jinak, vyměnit to klepnutí srdce za něco, co MÁ cenu. A my to
neudělali. Anebo ano? Nebo to uděláme dnes, teď? Od té doby, co mi přítel ukázal
svůj list papíru, cítím tajemství času ve svém tepu a vím, že s každým tiknutím
ztrácím jednu příležitost z toho nesmírného pokladu, který jsem dostal. Kolik z
něj ještě zbývá? Doufám, že dost. 

My zapomínáme, Velká spravedlnost nezapomíná. Bylo to od té ženy nespravedlivé
vůči dětem? Byly děti nespravedlivé? Neuměla odpustit ona a neuměly odpustit
ony? Těžko říct. Vím jen, že většinou si svůj vlastní osud píšeme tím, jak
zacházíme s osudy svých blízkých. Tonička Tonička je lípa. Veliká lípa, která
roste na břehu řeky, a když kvete, má vonnou korunu plnou bzučících včel. "Tuhle
lípu měla moc ráda moje babička," povídala paní A. C., když jsme šli údolím k
řece. "Byla to mlynářka a milovala tenhle kraj, kde její předci žili a mlynařili
už dvě stě let. 

Podívat se i z druhé strany. Každá možnost je jako růže. Má trny i květy. Čeho
se chystáme dotknout? A jaké důsledky by měl opak? Kolikrát zjistíme, že jsme
chtěli květ, a zatím - jsme si vybrali trn. Starožitníkův příběh "Tohle se mi
stalo letos na jaře," vyprávěl starožitník K. B. na večírku při sjezdu
starožitníků. Hovořil se zádumčivou snivostí, s jakou uměl vyprávět tolik
příběhů, a otáčel v prstech křehkou číši se starým opálově svítícím vínem.
"Přišel ke mně takový malý zarostlý chlapík. A vytáhl roli. Rozbalil ji přede
mnou a čekal, co já na to. 

Byl večer, krásný idylický večer, do jakého se hovory o válce vůbec nehodí. Ale
budiž. "Vím to." Tříleté dítě ke mně pozvedlo užaslé oči. "A víš, že v té
válce..." Odmlčelo se. Asi chce říct něco tak hrozného, že slova mu jaksi
nemohou projít maličkými ústy. Zkusilo to znovu. "Víš, že v té válce..." Druhé
dítě, desetileté, které už o válkách slyšelo tolik a tolik jich vidělo v
televizi, se začalo posmívat. Jenže to malé se opět obrátilo ke mně. "Víš, že v
té válce zabili jednoho pána? Tatínka?" Co na to říct... "Vím to." 

Možná proto vidím kolem sebe málo šťastných úsměvů, takových, jako jsem viděl
tehdy ve výšce nad obzory na tváři svého prozpěvujícího mistra. Člověk pracuje a
zapomíná, že s každou prací pracuje na sobě. Ono jde o mnohem víc než o tu vížku
na kopci v křišťálové výšce, než o pár ornamentů. Jde o celou životní linii.
Supergenius "Můj spolužák K. T. nijak na střední škole nevynikal, byl takový
slušný střed, od kterého se mnoho neočekává a který tedy nikoho příliš nezklame.
Vysokou školu jsme šli studovat každý do jiného města a potkali jsme se zase pár
let po svých promocích. 

Vlídné ruce dosáhnou nejdál, podaná ruka vám může přinést, co chcete, do zaťaté
pěsti nenaberete ani doušek vody, nic, nic. Není třeba uvádět další příklady,
přijde na ně každý, kdo se trochu zamyslí. Stojí to za to, vždyť kolikrát
stačilo použít o trochu jiné slovo a náš život vypadal úplně jinak. Řeknu jen
tohle: Jiná slova znamenají jiný život. Svoje blízké vychováváme láskou "Víte,
děti... I my odborníci, a možná víc než jiní," začal vyprávět pediatr K. Z.,
"žasneme znovu a znovu nad jejich úžasnou přímočarostí, se kterou docházejí tam,
kam my nedojdeme. Děti neznají okliky. 

Tu dnešní tmu vidí tolik dětí, tolik osamělých dětí, dívá se do ní čistýma
andělskýma očima, očima úzkosti. Obejmu ho a usměju se na ně. Schody "U nás v
domě bydlel," začala vyprávět bývalá domovnice vinohradského činžáku, dnes už
devadesátiletá paní, "u nás v domě bydlel Izáček. Tak jsme mu všichni říkali. Už
se ani nepamatuju, jak se vlastně jmenoval dál, a to jméno se k němu velice
hodilo, to nebyl žádný Izák, prostě Izáček. Maličký, drobný vystrašený mužíček.

Nemluvila. Skoro nejedla. Chodila v černých šatech po pobřeží a sousedé ji s
úzkostí pozorovali, nebyla by první, koho by veliká láska připravila o rozum.
Každý večer chodila zapálit na velký útes oheň, aby manžel nezbloudil, aby
věděl, kam se má vrátit. Týdny plynuly a noc co noc se krásná mladá dívka v
černých šatech vydávala na útes. Rodina se pokoušela ji odvézt z kraje. Sousedé
se snažili rozmluvit jí její počínání a vrátit ji do života. Neuspěli. 

A jak jsem jela tou tramvají ze školy domů, napadlo mě, že stejně, jako se dá
vypouštět na dlouhou oběžnou dráhu zlo, zrovna tak se dá vypustit i něco
dobrého, nějaké potěšení, dobrý skutek. Všimla jsem si, že v přecpané tramvaji
se jen tak tak drží na nohou rezignovaný starý pán, usmála jsem se na něj a
nabídla mu místo. "Děkuju," zašeptal a sklouzl na sedadlo. Podíval se na mne
vděčně. Stálo se mi dost špatně se dvěma taškami, které jsem vlekla z města, ale
měla jsem hezký pocit, jako bych na oběžnou dráhu vypustila něco onačejšího. 

Přijel a pozoruje mě - hned první večer se na mě zkoumavě dívá - jak si
zapaluju. A povídá, že nemám kouřit, že to je nezdravé. "Já vím," říkám. "Proč
tedy kouříš?" ptá se. "Tak," a hledám důvod. "Dědečku," on na to, "ale ty můžeš
být nemocný nebo dokonce..." Za tím slůvkem dokonce jsem slyšel ticho, veliké
černé ticho, které můj vnuk, který mě má moc rád, ani nechce pojmenovat - jako
kdyby se bál, že ho tím přivolá. "Hm," vydechuju kouř. "Dědečku, já budu
plakat," řekl vnuk. Řekl to docela prostě, oznamovacím tónem. "Proč? Proč? Proč
budeš plakat?" 

Přepsal jsem seznam na čisto a zrovna se nad ním začal zamýšlet, když zvonil
telefon. Mám to vzít? V tu chvíli mi byla každá vteřina drahá, vzácná, přímo
mnohakarátová. A panečku, jak jsem je dřív ztrácel, bezstarostně. A když jsem
telefon nakonec přece jen zvedl, měl jsem velkou chuť říct: nerušte mne, umírám!
Ve sluchátku se ozval hlas mého přítele lékaře. Aha, blesklo mi hlavou, řekli mu
moje výsledky a on mi chce lhát, uklidňovat mě. "Ano?" řekl jsem proti své vůli
pateticky, vznešeně. 

Obrátila se - většina jeptišek má takovou svítící tvář, jakmile se na vás
podívají, jako by vám ten sluneční pohled vysoušel trápení - a řekla: "Víš,
povím ti, co hodně pomáhalo v životě mně." Posadila se na lavičku u bohatě
kvetoucího keře čajových růží. "Obvykle můžeš jednat buď tak nebo tak, třetí
možnost je odklad a to znamená, že se stejně jednou budeš muset rozhodnout. Ať
budeš jednat jakkoli, je možné a dokonce pravděpodobné, že budeš litovat a
vyčítat si, proč jsi nejednala opačně." Kývla jsem, tohle jsem znala, tohle jsem
moc dobře znala. 

Paměť je krátká a nevděčná, věnuje se obvykle jen tomu, co je "užitečné" - a
málokomu připadá užitečné zabývat se tím, co zmizelo. Patřil jsem do tváří
starých i mladých lidí, do tvářiček dětí. Babička mé přítelkyně se nad nimi
bezmocně skláněla - ani ona už nevěděla, komu ty podobizny patří. Kdysi je
všichni znali, bylo tedy zbytečné fotografie popisovat z druhé strany. Dnes ty
dávné obličeje už nikdo nepamatuje, staly se z nich dojemné obrazy lidí stejně
zapomenutých, jako jsou dnes jejich hroby. Probíral jsem se dopisy, tu se
zavlnilo slovo nářku, vyšlehlo slovo výčitky, slovo smutku zašeptalo. 

Tohle, co budu vyprávět, se stalo, když mému synovi byly necelé tři roky. Šli
jsme po ulici, vál strašidelný vítr, který přinášel šumění větví, tajemný
skřípot, tajuplné svisty. Syn se mě pevně držel za ruku, občas ke mně vzhlédl.
Uměl jsem si představit, jak je pro malého chlapce tahle cesta nocí dobrodružná.
Pro mě to byla obyčejná cesta za špatného počasí. Pohledy ustrašeného chlapečka
mě dojímaly, snažil se vypadat statečně, věděl jsem však, že se bojí. Jsou
takové dětské pohledy, které si člověk pamatuje celý život, pohledy plné
bezměrné důvěry. A pak, když vítr zašelestil zvlášť strašidelně, syn promluvil.

"PRÁVĚ PROTO TO MUSÍME UDĚLAT POŘÁDNĚ, ŽE O TOM VÍME MY." Snažil jsem se ještě
něco namítat a přesvědčovat mistra, že si tak práci zkrátíme o hezkých pár
hodin, možná i dní... "Věci děláme," řekl mi mistr a zahleděl se daleko za
obzor, jako by chtěl dohlédnout až na to místo, kde žijí mrtví, kterým je
všechno už jasné, "věci děláme ne jen kvůli lidem, chlapče, děláme je kvůli
tomu, abychom se za sebe nemuseli stydět." Příští dny jsme pokračovali a byly to
krásné dny. 

Usmála jsem se na ni. Vytřeštila oči. Tak užasle by se podíval jen člověk, který
už nepočítá s tím, že by se na něj na tomhle světě ještě někdo mohl usmát.
Usmála jsem se na ni ještě jednou a pak jsem rychle v rozpacích poodešla do
kuchyně. Když jsem se vrátila, stará žena strnule zírala do zdi. Pak na mě plaše
mžikla a bylo znát, že mě horečně pozoruje. Usmála jsem se zas a přijala
objednávku. Vídeňskou kávu a skleničku sodovky." Přítelova prateta hladila
náramek lehce konečky prstů. "Přinesla jsem to a zase si stoupla ke zdi. 

Což o to, já bych ráda, a jak ráda, pečovala o svoje rodiče, jenomže o ty se
stará už tam nahoře někdo jiný... Já se chtěla o ty staré opuštěné lidi v našem
domově starat přece právě proto, že jsem měla moc hodné rodiče, kterým nikdy
nepřestanu být vděčná. Rozhodně jsem se nechtěla vtírat. Minulý týden tahle paní
zemřela, pořádala jsem její pozůstalost, aby si ji mohly děti - teď snad
přijedou, uvažovala jsem - odvézt, dávala jsem její věci do krabic. Bylo třeba
pokojík rychle uvolnit zase pro někoho jiného. Opuštěných, kteří se k nám hlásí,
je moc. 

Víte, ona nebyla nijak vzdělaná, měla venkovskou pětitřídku a o biologii nic
nevěděla. Ale přece v ní bylo něco z postav ze starých bájí, řekla bych. Věděla,
že nemůže opustit starou lípu a neopustila ji. Jsou takové ženy. Na nich stojí
všechno, co v tomhle pomíjivém světě vytrvává, na nich stojí to, co nám dává
sílu pokračovat v životě a věřit, že naděje a láska mají smysl. Jen se na tu
Toničku podívejte. Není to ten nejkrásnější strom na světě?" Paní A. C. se
zastavila a pozvedla hlavu k rozkvetlé koruně. Strom a žena se na sebe usmívaly.

"Když už nemůžu tolik dělat na zahradě," řekl, "bude dobré, když ten čas nebudu
mařit a budu se učit. Chtěl bych za Johnem." John byl dědečkův mladší bratr,
letec z české perutě v Britanii. Po roce 1948 se rozhodl žít se svou anglickou
manželkou v Londýně. Často zval bratra k sobě, ovšem úřady nikdy dědečka za
hranice nepustily a teď, po revoluci, když už by to bývalo bylo možné, zase
dědeček stonal. Díval jsem se na dědečka nadšeně - potěší, když máte silné
předky. 

"Můžu dát zítra Ježíškovi něco jiného?" "Můžeš." "Ale co?" "Co chceš. Něco, z
čeho by měl radost. Nemusí to být věc." Přemýšlí. Dlouho, dlouho. "Mohla bych mu
dát to, že nebudu bratříčkovi říkat vole?" "To můžeš dát. A ještě něco přidat,
tohle, že nebudeš nadávat, je nějak málo." Přikyvuje. Chápe to. Dát tomu, kdo jí
dopřál tolik radostí, krásnou rodinu, krásný den, báječné bonbóny, jenom to, že
nebude někomu říkat vole... Ano, to je rozhodně málo. Vymýšlíme, co Mu ještě
dát. Než dojdeme domů, je toho pěkná řádka. 

Ale pak mě upoutalo cosi na té hromadě písku. Zpola zasypaná na ní ležela
krabice. Jak bagrovali písek, vybagrovali i krabici, která se na písčinu
připletla. A já viděl, jak se krabice zmítá, jak promáčený karton puká, a z
krabice - vylezlo kotě. Malé, legrační, zplihlé kotě. Chytil jsem je, naložil do
auta a vezl zpátky. Před stavením jsem zahoukal. Vyběhl chlapeček a očima ještě
rudýma od pláče mě pozoroval. "Hej," zavolal jsem a vložil mu do dlaní kotě.
Hospodář vyšel za synem. Vzal jsem velkou bankovku, podal mu ji a řekl, že to je
na mléko pro kotě. 

Dívali se, jak lidé před jejich očima křičí o pomoc a umírají. Nenapadlo je, že
brzy se může stát, že někde budou oni unikat svým životním vlnám, že budou
tonout - a ostatní je budou pozorovat. Ten montsaintmichelismus, jak tomu, co se
pod onou horou událo, říkám, je cosi hrozného a je to cosi, co pozoruji stále
častěji a častěji kolem nás. Jistě i v tuhle chvíli někdo v našem dosahu hyne:
Dítě, starý člověk, rodina, vztah, zvíře. Co uděláme? Připravíme si fotoaparáty?
Upozorníme své kamarády, ať se podívají, protože něco takového si jistě nemohou
nechat uniknout? Pravděpodobně ano. 

Mně to ale bylo fuk. Nechal jsem ho od sebe opisovat a nestaral se o něj.
Jednoho dne mě ale Frejka překvapil. Hele, nechceš k nám zítra přijít na
oslavu?zeptal se mě zničehonic. Mám pár nových desek a tak. Rád,řekl jsem,
protože mě zajímalo, jak jeho rodina žije. Předpokládal jsem, že Frejka má na
mysli oslavu něčích narozenin nebo podobně, ale ukázalo se, že jde o oslavu
Prvního máje. V životě by mě bylo nenapadlo, že někdo může doma slavit státní
svátek. Frejkovi bydleli v přepychové vile, jejíž bránu střežili dva svalnatci v
civilu. 

Měli jsme najatý autobus, ale když se mělo odpoledne odjet, čtyři herci nepřišli
a nebyli nikde k sehnání. Hrát se muselo, takže jsem se rozhodl, že já přiberu
další roli, náš kulisák vzal taky jednu a něčí přítelkyně se odvážně nabídla, že
zaplní další dvě díry v obsazení. Chvíli nám trvalo, než jsme to všechno
promysleli, takže jsme vyjeli se zpožděním. Záskoky jsme zkoušeli v autobusu, a
protože nám to zrovna moc nešlo, strávili jsme celou jízdu škrtáním a
přepisováním textu. Když jsme dojeli do Slaného, zjistili jsme, že naše hlavní
dekorace zůstala v Praze. 

Jedinou věcí, kterou jsem na Poděbradech nenáviděl, byly nudné neděle, a proto
jsem si záhy vymyslel důvod, jak se o víkendech ze zámku ztratit. Každou sobotu
po dopoledním vyučování jsem nasedl na vlak a vydal se do domku, který měl můj
bratr Blahoslav se svou ženou Boženkou pronajatý poblíž hotelu Rut. Musel jsem
dvakrát přesedat, a když všecko dobře klaplo, trvala mi cesta pět hodin. Stávalo
se ale, že mi třeba ujel přípoj, a pak jsem se k bratrovi a švagrové dostal až o
půlnoci. 

Já sám jsem předtím, než jsem se na tu práci přihlásil, viděl tu velkou bednu s
miniaturní baňatou černobílou obrazovkou jen asi dvakrát nebo třikrát. Během
pohovoru mi řekli, že místo vynáší kromě několika stovek platu hlavně spoustu
průšvihů a že je to prostě skvělý džob, a týden nato jsem měl svůj vlastní
televizní pořad. Musel jsem samozřejmě ukazovat povinnou kvótu sovětských filmů,
ale snažil jsem se taky protlačit do pořadu dobré předválečné filmy Otakara
Vávry a Martina Friče nebo progresivní díla západních filmařů, jakými byli
například italští neorealisti. 

Měli strach, a přesto našli způsob, jak mi pomoct. Poslali telegram matčinu
bratrovi do Náchoda a dědečka nechali na noc spát u nás, abych nebyl sám. Vybral
si pokoj nahoře hned vedle mě. Myslím, že jsem tu noc ani oka nezamhouřil. Byla
nekonečná a děsivá jako z Goyových obrázků. Byl jsem nemocný, zalitý potem,
strašlivě jsem maminku potřeboval a myslel jsem, že se nedočkám rána. Najednou
jsem uslyšel z předsíňky za dveřmi nějaké zvuky. Cosi velkého se tam pohybovalo
a naráželo do věcí. 

Za pár let se ukázalo, že zlatokopové měli lepší nos na to, co se v zemi bude
dít. V roce 1948 nám komunisti hotel znárodnili. Nazvali ho rekreačním
střediskem a obsadili ho svými kádry a úderníky. Protože jsem byl nezletilý a
neměl kde bydlet, vyhradili mi tam do roku 1953 jeden pokoj. Jako plnoletý jsem
pak přišel i o něj, a tak i o jediné pouto s rodinným majetkem. 

Ale pak ji obsadili se mnou do jedné školní hry a najednou byla svolná, že tedy
půjde. Neodpustila si ovšem, aby mi to neztížila. Mohla bych až v půl
sedmý,řekla, přičemž musela vědět, že brána zámku se zavírá na noc už v šest.
Bydlela ve městě, takže jí jakýkoli internátní řád mohl být fuk. Príma,vzal jsem
ji za slovo. Věděl jsem, že na jednom schodišti je okno přímo nad baštou a
představoval jsem si, že bych mohl vylízt na zeď a pak se spustit na otevřené
nádvoří po lampě, která byla do zdi zasazena. 

Tohle podepsat nemůžu, pane řediteli. Nepopírám, že jsem udělal odpornou a
hnusnou věc, za kterou si zasloužím potrestat, ale rád bych, abyste se na celou
tu věc podíval ze širšího hlediska... Ke konci svého proslovu jsem se nikdy
nedostal. Pan Jahoda na mě chvíli jen tak koukal a pak tiše řekl: Nech si ode mě
poradit, Miloši. Zmiz a ať po tobě nezůstane ani stopa. Jeho tichá slova jako by
mě už podruhé v tomhle týdnu vytrhla ze sna. Náhle mi totiž došlo, že Jahoda má
naprostou pravdu. Tohle už nebyla klukovská hra. 

Za ním stála fronta kluků, kteří čekali, až přijdou na řadu, ale byli tak
zaujati sérií perfektních hodů, že si nikdo nevšímal dveří. A najednou mezi námi
stál profesor Krista. Krista byl přísný učitel se sadistickými sklony, a proto
se každý vrhl co nejrychleji do postele. Jen Ivan, který byl středem pozornosti
a stál v plném světle, neměl šanci uniknout. Navíc se právě napřahoval k dalšímu
hodu, držel dýku za špičku u ucha a mířil na skříňku. Ostatní se rozprchli, ale
on jen spustil ruku a ani se nesnažil dýku schovat. Krista k němu přistoupil.
Ukaž, co to máš? 

Jediný člověk, s kterým se Perda v Poděbradech utkal, byl jeho nejlepší kamarád
Zach. Zach byl otrokem vedlejší ložnice a čas od času, vždycky pozdě navečer,
byl ostrými hochy donucen si to s kamarádem Perdou rozdat. Byla to scéna jak z
Jacka Londona: hulákající upocené obecenstvo, sázky, které se nikdy nevyplatily,
slzy zlosti a krev. Začalo to jednoho zimního večera, když si někdo tajně
vypůjčil z tělocvičny dva páry boxerských rukavic. Perda a Zach si je museli
navlíknout. Pak je ostří hoši dostrkali doprostřed rozvášněného hloučku a
nařídili jim boxovat. Perda se Zachem se snažili se navzájem šetřit. 

Moje původní představa byla, že si osm hodin denně budu v šachtě tužit svaly,
abych měl postavu a kondičku, trochu se tam v tom podzemí porozhlídnu, zjistím,
co v těch lidech je, vyfárám, oblíknu si čistou košili a namířím si to do
dělnické putyky. Po večerech budu pít pivo, hrát karty, povídat si a svádět
venkovské holky. Hned, jak jsem se v dolech ohlásil, bylo mi jasné, že jsem
udělal chybu. Zavedli mě do obrovské noclehárny s pětadvaceti plesnivými
slamníky rozhozenými rovnou na zasviněné podlaze. Mezi nimi byly roztroušeny
židle, skříňky na šaty, otevřené kufry a krabice. 

Myslel jsem si, že po komunistickém převratu už služky vymizely. Radši jsem
zmlkl a šel si prohlížet knihovnu. Někdo do pokoje vpašoval láhev laciného vína.
Nahýbali jsme si přímo z flašky, ale vyšly tak dva loky na jednoho, což nás
sotva stačilo rozehřát. Mezitím už dům hlaholil hlasy nově příchozích, kteří
dorazili z nějaké významnější oslavy, a tenhle dům byl pro ně až druhá štace.
Pár starších pánů v oblecích nakouklo dovnitř, aby nás pozdravili. A hala se
zaplňovala pořezy s nízkými čely. 

Netušil jsem, že se velbloudi a koně nesnášejí, ale jakmile ti dva valášci
spatřili našeho velblouda, propadli panice. Tak je to vyděsilo, že přeskočili
přes příkop a hnali si to přes pole pryč. Dodnes vidím tu rachotící polní
kuchyň, jak poskakuje po poli a trousí kuchyňské náčiní. Nejdřív odpadl plechový
komínek, pak vyskákaly pokličky a za nimi už to šlo všecko: hrnce, rendlíky,
kastróly, a rozprskly se na všechny strany po zapleveleném poli. V Kutné Hoře
jsme velblouda předali skautům, ale jestli došel až do pražské zoo, to dodnes
nevím. 

Měla tvar staré lucerny a trčela přímo nad branou. Přestože už bylo uprostřed
zimy, počasí bylo nepřirozeně vlahé. Smrákalo se a já se zrovna spouštěl z
vrcholu zdi na držák lampy, když se mi pod nohama ta lampa rozsvítila. Než jsem
se z toho šoku stačil vzpamatovat, vrzla brána a otevřela se pode mnou dokořán.
Ztuhl jsem. Dva profesoři vypochodovali ven a postávali na chodníku, hlavy pár
desítek centimetrů od mých bot. Kde ta stará drbna může zase vězet?povzdechl si
jeden z nich. Možná zase zapomněla. Poslední dobou je čím dál senilnější, nevšim
sis?pravil druhý. 

Jednoho dne si nás zavolal náš hlavní profesor, spisovatel Miloš V. Kratochvíl,
a sdělil nám, že na příkaz rektora AMU prof. A. M. Brousila nás musí postavit
před stranický soud, neboť Brousilovi se doneslo, že vyznáváme dekadentní způsob
života a jako takoví nemáme samozřejmě co dělat na vysoké škole, neboť dekadence
je v přímém rozporu se socialistickou morálkou nového člověka. Zda z
obdivovatelů francouzských básníků udělal vyznavače dekadentního způsobu života
sám rektor nebo ten spolužák, který nás udal, nevím. Fakt je, že A. M. Brousil
zřejmě potřeboval zrovna projevit svoji ideologickou bdělost, a tak se mu náš
případ velice hodil. 

Dýku jsem našel na jedné z našich vlastivědných procházek a cílem téhle
povznášející činnosti bylo zabodnout ji do dřevěných dvířek skříňky. Za každý
podařený zásah byl jeden bod a házelo se tak dlouho, dokud dýka nespadla na zem.
Byla to skvělá zábava, ale dala se provozovat jedině v noci, když profesor,
který měl službu, šel spát. Ivan byl na házení dýkou machr a porazit ho nebylo
lehké. Právě byl na řadě a každým švihnutím zápěstí si přičítal další a další
bod. 

Poděkoval jsem Klímovi, bafnul kufr a pospíchal ze zámku pryč. Ani jsem se s
nikým nerozloučil. Dorazil jsem na nádraží a vzal to prvním vlakem do Prahy, kam
už jsem měl stejně léta namířeno. ČÁST TŘETÍ PRAHA LOAJÁLNÍ KOMUNISTA Pro
studenta z maloměstské internátní školy, který po šesté nesměl vytáhnout paty z
baráku, byla Praha zjevením. Všude světla, ruch a shon, pořád něco nového a
vzrušujícího. Neměl jsem peníze, ale stačilo mi jen tak se procházet po ulicích
centra a valit oči na všecko kolem. 

Najednou se mihotavý obraz ztratil a místo něj naskočila na plátno náves s
vesničany, kteří rovněž otevírali svá ústa neslyšně jako ryby. V mžiku byli i
oni pryč, nahrazeni bílou stránkou, na níž se na vlnkách not pohupoval text
libreta. Za chvíli i toto zmizelo a vrátily se opět ty velké hlavy. To už se ale
postupně kolem mě začínal ozývat zpěv. Proč bychom se netěšili, proč bychom se
netěšili, když nám pánbůh zdraví dá, zdraví dá... 

Ujistil jsem ho, že si s nimi může udělat, co chce, ale že by už měl vědět, jak
bude chtít mluvit, protože rozhovor se sice bude vysílat živě, ale musí být
předem odsouhlasen patřičnými orgány. Ani na tenhle dopis jsem od Homoly odpověď
nedostal. V den vysílání přišel pozdě, těsně předtím, než jsme měli jít do
studia. Soudruhu Homolo, ty odpovědi jistě znáte nazpaměť, že ano,zeptal jsem se
ho opatrně. Začal koktat. J-já... t-tento... Mám je přece tady, ne?a vytáhl z
náprsní kapsy můj dopis. Ale to má být spontánní rozhovor. No já nějak
odpovím,odpalíroval mě. 

Jak jsem se ohlédl, od kmene stromu těsně vedle mne se odrazil velký kámen.
Deset metrů přede mnou stálo šest německých kluků z naší třídy a mlčky svíralo v
rukou šutry. Nejmenší z nich se najednou napřáhl a hodil jedním po mně. Netrefil
se, a tak se rozmáchl další. Podařilo se mi uhnout. Opodál stálo hejno holek a
přihlíželo. Vše probíhalo v naprostém tichu. Nikdo z nich na mě nekřičel ani mi
nenadával. Jejich obličeje byly soustředěné a vážné. 

Tohle smažení ve vlastní šťávě jsem si tu v Pavilonu Dorothy Chandlerové už
prodělal několikrát. V šedesátých létech dvakrát neúspěšně, když mé filmy Lásky
jedné plavovlásky a Hoří, má panenko nezískaly Oscara za nejlepší zahraniční
film. Ale taky jsem tu už vyhrál: v roce 1976 zde dostal film Přelet nad
kukaččím hnízdem Oscara za nejlepší režii a nejlepší film roku. Z toho
pamětihodného večera mi ale v hlavě zůstává podivný guláš dojmů a pocitů. Seděli
tu tehdy vedle mě mí dva synové, dvojčata Petr a Matěj, kteří zrovna přiletěli z
Prahy a skoro celou tu událost prospali. 

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten děsivý zvuk nevychází z piana,
ale z krabice, která ležela tatínkovi u nohou. Ten jezevčík byl nejlepší dárek,
jaký jsem kdy k Vánocům dostal. Pojmenoval jsem ho Rek a stali jsme se velkými
kamarády. Když jsme se přestěhovali do Rut, nehnul se ode mě na krok. Za války
bylo Máchovo jezero podivnou končinou. V Sudetech nezůstala jediná česká škola,
takže jsem musel chodit do německé, v níž mě učitel vykázal do poslední lavice.

Tehdy se tam prodávaly spíš bylinky, různé čaje a koření než syntetické léky a
já se procházel podél regálů a střídal zóny omamných vůní, jako bych proplouval
nějakým gigantickým pohárem naplněným tropickým koktajlem. Býval bych trávil v
lékárně spoustu času, ale takovou volnost jako u strýce Boleslava jsem tady
neměl. Pan Sládek obstarával obchod zcela sám a ještě mu vybyl čas na hodinový
šlofíček po obědě. To byla moje nejoblíbenější doba. Zatímco pan Sládek spal,
každý v tom malém domku si musel najít nějaké tiché zaměstnání. Já se pokaždé
natáhl na pohovku a četl si. 

Objevilo se tu několik nových tváří a všechno to byli komunisti, vyslaní
stranou, aby přivedli k pořádku školu, která se příliš zhlídla ve vzoru
anglického, tudíž kapitalistického systému vzdělání. Také jsme dostali nové
knihy, nová data v dějepise, nová jména v literatuře. Staří profesoři tápali,
jak se ve svých výkladech orientovat, ačkoliv to bylo tak jednoduché: Namísto
Churchilla a Woodrowa Wilsona se dosadil Lenin a Stalin, namísto Ibsena a
Whitmana Gorkij a Stalin, a namísto pánaboha marx-leninismus a Stalin. Ten
školní rok jsem seděl v lavici se Zbyňkem Janatou. 

Šel na stejnou filmovou školu jako já, úzce se mnou spolupracoval na některých
mých filmech a skončil jako já v Americe. Režíroval tady filmy jako Cutter's Way
( Cutterova cesta), Law and Disorder (Zákon a nepořádek) a Stalin. Ale ještě
dávno předtím, uprostřed šedesátých let, natočil Intimní osvětlení, dokonale
autentický film plný jemného humoru, který podle mě patří k desítce nejlepších
filmů, jaké kdy byly natočeny. OTROK Zatímco hrdinou naší ložnice byl Ivan, na
opačném konci společenského žebříčku se jako otrok krčil Perda Fíla. 

V jakém světě jsem se to ocitl? Ve světě, kde jsem pár dní nato vytřel střídkou
chleba zbytky liliputčího žloutku z talíře a zatoužil po nášupu. ČARODĚJNICE
Jako klukovi se mi neustále vracel stejný sen. Zdál se mi celá léta, bez ohledu
na to, jestli jsem spal doma nebo u známých, na pohovce, na gauči nebo v cizí
posteli. Nezdál se mi každou noc, ale často, a pokaždé jsem se z něho probudil
hrůzou, s bušícím srdcem a splavený potem. Zdávalo se mi toto: Stojím ve dveřích
na zahradu v našem čáslavském domě a koukám na čarodějnici. 

Nechal dramatickou pauzu, během níž jsem se rozhodl, že toho Oscara vlastně ani
nechci, protože v tu ránu jsem ucítil, jak do mě udeřil pohled sta milionů očí,
celá planeta civěla na mě a já, vyděšen náhle představou všech těch neodbytných
fotografů, vlezlých obdivovatelů a akademiků, v záchvatu paniky ztuhl. Konečně
Spielberg pohlédl mým směrem a přivolal mě k sobě. 

Boty jsem si od něho čistit nenechal, ani nosit knihy, ale u jiných jsem to
přehlížel. Jednou odpoledne jsem natrapíroval Perdu, jak sedí v koutě v klubovně
a něco smolí na list papíru. Normálně bych si ho nevšiml a šel klidně dál, kdyby
se tak strašně nelekl. Ten jeho provinilý výraz mě zarazil. Zamířil jsem si to k
němu a kouknul mu do očí. Zbledl jako stěna. Hned mě napadlo, že asi sepisuje
nějaké udání. Co to píšeš?zeptal jsem se ho. Nic,špitl, celý ztuhlý děsem. Ukaž!
Ne! No tak, Perdo. Po dobrým, nebo po zlým. Prosím tě, ne. 

Byl zářivý jarní den a básník s tváří havrana nás přijal v pokoji se staženými
roletami. Svítila tu jediná lampa, která vrhala na zdi expresionistické stíny.
Holan mi připomínal jezevce, ale byl přátelský a zajímal se o to, co děláme.
Když jsme sebrali dost odvahy a požádali ho, jestli by nám něco nepřečetl, zdál
se být polichocen. Své složité, drsné, hluboce spirituální verše přednášel
civilně, bez jakékoli teatrálnosti a bombastičnosti, a přitom s obrovskou
procítěností. 

Už řadu let mě pronásleduje pocit, že si všechno to bláznivé štěstí, všechny ty
pocty a ceny nezasloužím a že na tomhle podivném kontě štěstí okrádám jiného o
jeho podíl. Jedinou chabou odpovědí, která mě kdy v této souvislosti napadla, je
věta, kterou kdysi kdosi řekl a která zní: Co tě nezabije, to tě posílí. Možná
tady je ten důvod. Možná proto zrovna já. A protože se na vítězství vždycky dost
namakám, hned druhá věc, která mi prolítla hlavou, zněla asi takto: Tak jsem
vyhrál, fajn. Ale tím jsem taky skončil. Štěstí nikdy nevydrží. 

Lidé viseli očima na těch obrovských rtech na plátně a zpívali, nejprve potichu,
nesměle, ale brzy se osmělili a za chvíli už hlaholili z plných plic. To, na co
jsme se dívali, byl dokumentární záznam opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta,
ale byl to němý dokument. Zřejmě se předpokládalo, že hudbu si obecenstvo
domyslí. Já tehdy o existenci jakékoli opery neměl ani ponětí. Slýchával jsem
sice lidi zpívat v kostele, ale tohle bylo něco dočista jiného, zvláštního. 

Markýrovali údery, oťukávali si rukavice a ramena, přešlapovali kolem sebe jak
ve zpomaleném filmu. Ale dlouho jim to předstírání vydržet nemohlo. Ostatní je
tak dlouho popichovali, posmívali se jim, zesměšňovali je, drcali jim do zad a
vráželi je na sebe, až najednou rány začaly být opravdové, z nosů se spustila
červená, kopali do sebe a bili se pod pás, sršela z nich nenávist a diváci
řičeli zvířeckým nadšením. Nerad jsem se na to nekonečné šikanování Perdy díval,
ale nikdy jsem se ho nezastal, i když jsem měl v ložnici dost velkou autoritu. 

Přihlášky brali už jenom na třech fakultách: na vysoké báňské a hutní, na
právech a na scenáristice na FAMU. Přihlásil jsem se na všechny. První na řadě
byla zkouška na FAMU. Trvala celý den a vzpomínám si, že jsem musel napsat
nějakou kompozici. Zadek jsem měl sevřený, ale psal jsem, až se ze mě lilo, a
ještě ten večer jsem se dozvěděl, že mě vzali. Ten pocit byl tak skvělý, že se
mu žádný Oscar nemůže rovnat. Pražská FAMU byla vedena hodně postaru. 

Kudrlinky starodávných rukopisů podávají ve třetí osobě holá fakta o životech
pisatelů: jména, data narození, zaměstnání, bydliště a děti. Na jiného pak zbývá
úkol, aby zápis završil stručnou zmínkou, kdy, kde a jak zemřeli. Rukopis
vyjadřuje jejich povahy i dojímavé sebevědomí, s nímž stlačují písmenka mezi
řádky, aby vybylo dost místa pro generace, které přijdou po nich. Kdo byli ti
lidé? Můj pradědeček býval vězeňský dozorce a dědeček, jehož jsem nikdy
nepoznal, úředník na dráze. Měl osm dětí, z nichž nejstarší, Rudolf Forman, byl
můj otec. 

Jedině vysoká mě totiž mohla spasit před dvěma roky na vojně. Několikrát mi
zabouchli dveře před nosem, ale nakonec se mi strejcovský ředitel gymnázia v
Bílé ulici kouknul na lejstra a řekl, ať tedy druhý den ráno přijdu. Ten den
jsem se seznámil s Tomášem Frejkou. Byl jediný ve třídě, kdo seděl sám v lavici,
takže mě posadili vedle něho. Až později jsem zjistil, že s ním nikdo nechtěl
sedět. Jeho otec byl vysoký tajemný stranický kádr, což ovšem nepředstavovalo
ten hlavní důvod. Spíš vadilo, že byl tak trochu divný. Rezervovaný, slušňácký,
neúčastnil se dění ve třídě. 

Nazvali ho Rut a v místě, kde je dnes chat, srubů a letovisek jak naseto, šlo o
jedno z prvních zařízení tohoto druhu. Čtrnáct pokojíků se pronajímalo na týden
či na měsíc. Byla tu kancelář, jídelna a k hotýlku patřila i malá cukrárna. Dům
se na zimu zavíral a sezona trvala pouze od června do září. Vždy v květnu
opustila maminka mužskou část rodiny a šest hodin se trmácela vlakem z Čáslavi k
Máchovu jezeru, přičemž musela dvakrát přestupovat. 

Už jsem se viděl v uniformě se samopalem a před očima mi tancovaly tanky.
Několik mladých komunistů z našeho ročníku obdivovalo generalissima Stalina a já
se bál, že jsem jim dal právě lacinou záminku, aby mohli prokázat, že jsou ještě
stalinštější než Stalin. Pár dní nato svolal Kratochvíl nad námi soud cti s tím,
že by se tak důležité líčení před kolektivem naší skupiny mělo konat v patřičně
důstojném prostředí, a navrhl restauraci Vikárka na pražském hradě. Byla to
oblíbená hospůdka komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, takže nikdo
neměl námitky, i když se podobné akce obvykle odehrávaly přímo ve škole. 

Strýc výslovně zakázal, že do domu nesmí nikdo cizí, a tak jsem Anče oznámil, že
má jedinou šanci, aby se to strýc nedozvěděl. Nechala mě, abych jí vnořil ruku
za blůzku a šáhl si. Připadal jsem si jako Rodin sochající nejnádhernější
plastiku z té nejtvárnější hlíny na světě. Anča snášela mé umělecké vytržení s
netečným výrazem v prázdných očích a s pohrdavým úšklebkem ve tváři. Nechápal
jsem, že ji mé laskání nechává úplně klidnou, ale radši jsem se na nic neptal.
To stačí,rozhodla se po chvíli. Ne, obě dvě! Tak dělej! 

Pak se dveře mého pokojíku pomalu otevřely a já už se připravoval na smrt, když
jsem zaslechl podivný pleskavý zvuk. Znělo to, jako by někdo lil na podlahu
vodu, a vtom ke mně zavanul zápach moče. Dnes už vím, že sousedovic dědeček měl
nemocné ledviny a v tom neznámém domě se špatně orientoval. Nemohl v té tmě
najít v předsíni vypínač, nemohl najít záchod, a protože dál už to vydržet
nešlo, otevřel si první dveře, ulevil si a odškobrtal se zpátky do své postele.

Vlasta Fabianová, hvězda Národního divadla, byla tehdy nádherná ženská, které
táhlo na čtyřicítku. Umluvili ji, aby to vzala, jen díky tomu, že ve stejné roli
vystupovala v té době i v Praze. Objevila se v Poděbradech na jediné zkoušce a
nezakrývala, že celá ta záležitost je pro ni prostě jen kšeft. Šel jsem se
podívat na obě její vyprodaná představení a to, co jsem viděl, mě fascinovalo.
Fabianová nahnala svým poděbradským kolegům takový strach, že snad poprvé v
historii se místní soubor naučil text zpaměti. 

Muzikál napsali Voskovec a Werich, ale jejich jména byla v té době tabu, protože
strávili válku v kapitalistickém New Yorku, a proto jsme hru na plakátech
připsali pouze Jaroslavu Ježkovi, autorovi hudby. Byli jsme tehdy mladí a
nezkušení, takže pro nás nic nebylo problém. Vzali jsme to ve velkém stylu a
dali dohromady menší orchestr, tanečníky, složitou výpravu. Všichni dělali
všechno a s obrovským náporem energie jsme to nakonec dotáhli do konce. Premiéra
v posluchárně naší školy byla opojný úspěch, a proto jsme hned hledali místo,
kde by hra mohla běžet pro platící diváky. 

Já zrovna začal chodit do školy, takže na můj názor se nikdo neptal. O té
nabídce jsem se dozvěděl až po válce. Rodiče mě zapsali do učitelského ústavu ve
městě, kde otec učil učitele, kteří učili mě, takže mé vzdělání bylo naprosto
pod otcovskou kontrolou. Když si dnes tatínka vybavuju, vidím ho jako obra,
který se tyčil vysoko nade mnou. Vždycky jsem na něho koukal maximálně tak z
úrovně kuchyňského stolu. Ve svých padesáti letech byl dost starý na to, aby byl
mým dědečkem, a jako nadřízený všech mých učitelů měl u mě dvojnásobnou
autoritu. 

My kluci z Čáslavi jsme ho měli odvést do Kutné Hory a předat místním skautům,
kteří s ním měli jít do Kolína a tak dále až do klece v pražské zoo. Já s Karlem
a ještě další dva kluci jsme velbloudovi přehodili kolem krku provaz a táhli ho
z pšeničného pole. Byla to dřina. Museli jsme všichni čtyři makat ze všech sil,
než se nám ho podařilo dostat na silnici. Kdykoli uviděl nějaký listnatý keř,
byli jsme nahraní. To jsme pak museli čekat, až obere pár větví, a až potom jsme
mu mohli odervat hlavu pryč. 

Profesor Masák byl velké zvíře ve straně, Edův rudý tatík byl velké zvíře v
Praze a stihomam zuřil všude. Jen před pár měsíci kluci vedle v ložnici blbli se
sirkami a náhodou zapálili polštář. Jeden z nich ho popadl a vyhodil z ložnice
oknem. Zachránil sice zámek před požárem, ale ten čadící chuchvalec přistál
kousek od jiné pedagogické posily a tento soudruh profesor to pochopil jako
kontrarevoluční útok na svou osobu. Byla povolána StB. Polštářová bomba na sebe
brzy nabalila obrovské vyšetřování se spoustou výslechů a ověřování přítomných i
minulých postojů. Sklonil jsem se nad papírem a podepsal. 

Naučil jsem se číst lidem myšlenky a uhadovat jejich nálady dřív, než si oni
sami dokázali srovnat v hlavě, co vlastně chtějí. Všiml jsem si, že lidi často
nevěří příliš tomu, co dělají, a že je často větší či menší propast mezi tím, co
si o sobě myslí a jací ve skutečnosti jsou. Tehdy jsem to nevěděl, ale teď je mi
jasné, že moje putování s kufrem mi dalo dokonalou průpravu pro mou budoucí
profesi. ŽIVOTNÍ VZOR Protože po mém bratru Pavlovi šlo gestapo, nikdy nechtěl
moc dlouho zůstávat na stejném místě. 

Dál jsem si s tím klukem povídal a brzo mi došlo, proč mi ani tak nevadí, že se
fotbal odehrává beze mě. Ten kluk byl totiž nejlepší vypravěč, jakého jsem dosud
zažil. Byl chytrý, vtipný a nic mu neušlo. Jmenoval se Ivan Passer. Když se
blížila večerka a ramena už jsme měli celá obolavělá, dohodli jsme se, že až
odpočítáme tři, oba tu čepici pustíme. Hra na čepici skončila remízou a my se s
Ivanem sestěhovali do stejné ložnice. Nedlouho nato se vidím, jak se uprostřed
noci trefuju přes celou ložnici dýkou wehrmachtu do skříňky na šaty. 

A najednou kde se vzal tu se vzal tenhle exotický tvor z asijských pouští a
dlabe mi pod oknem. Hodil jsem na sebe šaty a letěl ven, celý vyděšený, že vidím
fatu morganu. Ale kdepak. Velbloud byl skutečný. Opatrně jsem se k němu
přikradl. Zdálo se, že je na lidi zvyklý a dál si cpal hubu lahodnou pšenicí.
Běžel jsem tedy za svým kamarádem Karlem Bochníčkem a přibrali jsme i další
kluky. Všichni byli tím objevem nadšeni. Dáme ho do zoo,navrhl kdosi. Byl to
prima nápad, který měl pouze jedinou vadu. 

Poukazoval jsem v ní na to, jak je nespravedlivé, když se někdo po zádech svého
stranického tatínka dostane tam, kam očividně nepatří. Ráno jsem zasedl do
lavice a čekal, kdy si mě zavolají, ale nic se nestalo. Uplynulo několik dní a
mně se ulevilo, když tu náhle pro mě přišli, že se mám dostavit do ředitelny. Za
svým obrovským psacím stolem stál ředitel Jahoda. Mlčky si mě prohlédl. Ukázal
na list papíru, který ležel před ním. Vzal jsem ten papír a přečetl si
prohlášení, které zjevně čekalo jen na můj podpis: Tímto vystupuji ze školy...
Položil jsem papír zpátky. 

K strýci Boleslavovi, tetě Sládkové a oběma jejich rodinám cítím doteď jen a jen
lásku a vděk. Teta Anna byla sestrou mého otce. Provdala se za lékárníka Sládka
a měli spolu pět dětí. Tři z nich už byli dospělí a v domě zůstali jen dva
nejmladší kluci, Jiří a Jaroslav, takže na mě dokonce vybyla samostatná postel.
Rodině patřila lékárna, což byla nejmíň stejná slast pro můj nos jako ten
potravinářský krámek strýce Boleslava. To ještě nebývala v lékárnách ta sterilní
vůně, s jakou se tam setkáváme dnes. 

Nikdo,odpověděl Ivan bez špetky zaváhání, a než jsem stačil ocenit, jakého to
máme mezi sebou hrdinu, mihla se vzduchem Kristova levačka a srazila Ivana k
zemi podruhé. Ivan vstal a podíval se na Kristu stejně tvrdě jako předtím, takže
Kristovi svitlo, že u něho nepochodí, a obrátil se na nás. Príma, tak to zkusíme
odjinud. Kdo z vás pomáhal panu Passerovi ničit školní majetek? Hluboké ticho.
Vidím, že jste banda pěkných hrdinů. Nástup! Seřadili jsme se spěšně do
dvojstupu a Krista nás odvelel na dvůr, kde jsme museli stát v pozoru tak
dlouho, dokud se další vandalové nepřiznají. 

Zuřivě mával taktovkou proti zdi, zatímco jeho gramofon vyřvával na plné pecky
nějaký ten klasický opus. Makal, až se z něho lilo, a když dodirigoval, sedl si
k bicím a bušil do nich do deseti večer, než ho zarazil noční klid. Jedinou
výhodou bylo, že jsme bydleli na pokoji jenom dva. Většina místností na koleji
byla pro tři a některé až pro pět lidí. Proto jsem se ani nesnažil
spolubydlícího vyměnit. Měl jsem tehdy velké ambice psát, ale na koleji se psát
nedalo. Začal jsem tedy shánět podnájem, jenže i malá místnost u někoho v bytě
vycházela na strašné peníze. 

Jak jsme si razili cestu dlouhou řadou podél dřevěných lavic, byl jsem blíž
jejich naleštěným botám než slavnostním tvářím. Usadili jsme se, světla v sále
zhasla a tmu protnul svazek ostrých paprsků. Vycházel z dírky v zadní stěně, tak
malé, že by ji snad ucpala mince, a rozšiřoval se v mohutný kužel světla, který
na bílé plátno vpředu dopadal v podobě podivuhodných obrázků. Popelavé tváře
velké jako dům otevíraly ústa zvíci vrat a opět je zavíraly, ale nevydaly ani
hlásku. Nebylo slyšet nic víc než vrčení mašiny odkudsi zezadu. 

Tvrdě po mně řezali kameny, ale nebyla v tom stopa nějaké emoce, chovali se,
jako by vykonávali úkol, který jim kdosi nařídil, jako by provozovali jakýsi
experiment. Byl jsem z toho zmatený a nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam stál a
uskakoval před jejich střelami. Nikdo z nich proti mně nevyrazil, aby mě
zmlátil, ale s kamenováním nepřestávali. Nakonec jsem to koupil jedním velkým
balvanem přímo do břicha a odpotácel se domů, kde jsem mamince ukázal obrovskou
modřinu. Moje matka byla ženská, která se jen tak nedala. Příští ráno mě nechala
doma a sama se vydala za učitelem. 

Obojí obecenstvo se velkoryse smálo všem gagům, které jsme si pro ně vymysleli,
a řičelo smíchy, kdykoli se přihodil nějaký nevyhnutelný lapsus. Pokřikovali na
nás různé fórky, užívali si a nakonec nám uspořádali mohutný aplaus. Bavilo mě
hrát, ale ještě víc mě bavilo oblékat se do kostýmu a líčit. Když jsem hrál
Harpagona nebo Hadriána, musel jsem se přeměnit ve starce, a vždycky jsem se už
třásl na to, až budu mít v ruce kostým nebo štětec s barvami nebo směšnou
paruku. 

Od té chvíle se soustředili hlavně na to, kdy přijde další karambol. Brzy měli o
zábavu postaráno. Lapali po dechu a div smíchem nepraskli na náš účet. My, celí
vyděšení z toho trapasu, jsme na sebe za vachrlatými kulisami hystericky syčeli
a nadávali si. Přestávka přinesla sérii vzájemného obviňování. Nakonec kapela
spustila předehru k druhému jednání. Ještě se ani nezvedla opona, když se z
jeviště ozvala strašlivá rána. Hlediště vybuchlo smíchem. Diváci byli tak
dychtiví vidět, jaká další katastrofa nás potrefila, že začali tleskat, dupat
nohama a skandovat: O-po-nu! O-po-nu! O-po-nu! 

Matka se zase za otcův návrat usilovně modlila. Ale ani dopis, ani modlitby nic
nezmohly, a tak nám nezbylo, než shánět jídlo, které jsme párkrát do roka směli
otci v balíčku poslat, i když jsme sami neměli nazbyt. Můj život za války nemá
nic společného s tím, co člověk vídává ve filmech nebo o čem čte v knížkách.
Zažil jsem pár momentů lepkavé hrůzy, ale to byla jen intermezza v nezáživném
rytmu všedního života. Protektorát Čechy a Morava si uchoval i svá tradiční
atletická mistrovství a jeden borec byl z Čáslavi. 

Klika cvakla a nahoru do mého pokojíku dolehl zvuk několika tlumených hlasů,
které rázem naplnily chodbu. Po chvíli se rozeznělo domem dupání těžkých bot,
bouchání a vrzání dveří, skřípění otvíraných skříní a šuplat, šoupání nábytkem.
Ležel jsem v posteli a měl strach. Nevěděl jsem, kdo jsou ti návštěvníci, a
nechtěl jsem to vědět, protože mi to bylo až příliš jasné. Snažil jsem se
nedívat na masivní dřevěnou skříň, odtaženou na půl metru od zdi a pouze zčásti
zakrývající vchod do malého arkýře, v němž byla naše tajná spíž. 

Pár dní nato, co Hitler spáchal ve svém berlínském bunkru sebevraždu a Čáslaví
se prohnala Rudá armáda, vyhlédl jsem jednou oknem naší plynárny a spatřil div
podobný tomu, že válka je konečně za námi. Plynárna stála na kraji města a já
měl z okna výhled na šťavnatě zelené pole táhnoucí se až k obzoru. A na tom poli
se pokojně ládoval čerstvými výhonky pšenice dvouhrbý velbloud. Zvířena v zemi
byla silně zdecimována válkou a třeba prase jsem už léta neviděl. Vzácností byl
i pes. 

Když se zvedám z postele, kolena z rosolu mi vypovědí službu a já se zhroutím
zpátky - ale pak se mým tělem rozline nepopsatelná záplava blaženosti. A bizarní
je, že tenhleten pocit je tak skvostný, že se mu žádné ovace bližních, žádné
vavříny a odměny nemůžou rovnat. Ten večer si Amadeus vedl velice dobře. Peter
Shaffer už dostal Oscara za nejlepší scénář podle předlohy, F. Murray Abraham si
odnesl poctu za hlavní mužský herecký výkon a další Oscary jsme dostali za
výpravu, kostýmy, zvuk a masky. 

Vždyť tě vidím, jak v tom okně vysedáváš jako mlsnej kocour. Měla ze mě legraci,
ale slíbila, že Moravské oči přivede na lavičku u jezera v osm večer. Večer jsem
obvykle hrával karty s partou starších kamarádů, a tak jsem se jim letěl
omluvit. Pardon, pánové, ale já mám dneska rande. Nekecej! A s kým? Všimli jste
si tý modelky z Moravy? Hele, třeba z tebe konečně udělá chlapa, co?smáli se.
Třeba,řekl jsem a odešel. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě. Vypral jsem si
propocené kalhoty a triko, vydrbal tenisky a přihnal se k jezeru s půlhodinovým
předstihem. 

Počkali jsme, až si namydlí obličej, a pak jsme na něj začali močit. Eda stál
pod proudem horké vody, takže nic necítil. My se chechtali a Eda, aby nezůstal o
nic pozadu, taky. Měl děsivě hýkavý smích, a jak jsme se chechtali, přidával k
našemu smíchu své hýkání, i když netušil, že příčinou toho veselí je on sám.
Jestli byl Eda někdy na zámku opravdu šťastný, pak jedině ve chvíli, kdy mu
banda kluků močila na nohy. Jednou večer jsem zrovna takhle očurával Edovo
koleno a halekal s ostatními, když jsem si náhle uvědomil, že všichni ostatní
zmlkli. 

Modlil jsem se, abych na schodech zaslechl zase ty nejlehčí ze všech kroků,
modlil jsem se, aby se dveře otevřely, objevila se maminka a sevřela mě v
náručí. Nic. Dlouhé, dlouhatánské nic. Ticho. Nakonec zadrnčel zvonek dole u
domovních dveří. Ležel jsem nehnutě a ani nedýchal. Slyšel jsem, jak zvonek
vyzvání, a z celého srdce jsem si přál, abych zaslechl maminku, jak jde otevřít.
Místo toho se ale dál ozývalo to dlouhé přerývané zvonění, promlouvalo ke mně,
jako by vědělo, že jsem v domě a že moc dobře slyším. Ano, ano, už jdu! 

Čáslav, jejíž historie sahá až do třináctého století, měla tehdy zhruba deset
tisíc obyvatel. Vedle velkého gotického kostela, kam chodívali katolíci, a
menšího protestantského kostelíka, kam chodívala v neděli na bohoslužby celá
moje rodina, tu k největším pamětihodnostem patří náměstí, zabírající plochu
menšího letiště. Tady se za středověku šikovaly celé armády, než vyrazily do
boje. A v tomto malém městě s velkým náměstím mě jednou jako čtyřletého či
pětiletého vyvedli rodiče do jakéhosi obrovského sálu plného lidí. Muži měli
kravaty, ženy róby, kouřilo se tu, povídalo, ozýval se smích. 

Ohlížím-li se dnes zpátky, uvědomuju si, že mi škola dala právě to, co dávala
mým učitelům, šanci přečkat za větrem stalinské běsnění, které jinak v zemi
rozvracelo všechny a všechno. Můj tehdy nejmladší profesor Milan Kundera byl jen
o pár let starší než my, ale už si získal jméno jako básník. Byl elegantní,
vtipný a holky po něm šílely. Učil literaturu a měl rád Francouze. Jednou nás
nechal číst román v dopisech od autora, který sloužil pod Napoleonem jako
generál při jedné italské výpravě. 

Malebné zákoutí uprostřed borového hájku asi dvacet metrů nad hladinou vybral
otec. Bylo to jeho místečko, kam od dětství jezdíval tábořit. Jezeru se odedávna
říkalo Velké jezero, ale otci ten název připadal moc fádní. Napsal článek do
místních novin, v němž navrhoval, aby se jezero přejmenovalo podle slavného
romantického básníka, pro něhož se stalo inspirací k jeho nejlepšímu dílu. Místo
začínalo zrovna táhnout jako módní letovisko, nápad se uchytil a od té doby se
mu říká Máchovo jezero. Se stavbou hotýlku se začalo v roce 1927 a byl to
bezesporu největší podnik v životě mých rodičů. 

Slavný syn města, český král z patnáctého století Jiří z Poděbrad, seděl na
bronzovém hřebci uprostřed náměstí a pod nosem mu čadily autobusy. Škola sídlila
přímo ve starém královském zámku nad řekou a mostem. Snažil jsem se udělat dojem
na dobrosrdečného pana Jahodu, který školu založil, a zřejmě s úspěchem, protože
mě pozvali, abych se na podzim vrátil jako student. Když jsem v září 1945 přijel
do Poděbrad, překvapilo mě, kolik žáků školy pro válečné sirotky má tátu i mámu.

Je to babice s drápy místo prstů, s černými rakovinnými bradavicemi ve tváři,
zachumlaná do hader páchnoucích močí. Vypadá odporně, ale jak se tak krčí u
zadní zdi naší zahrady, nějakých třicet kroků ode mě, nemám z ní strach. Dívá se
mi přímo do očí, ale já prozíravě svírám kliku dveří, a kdyby bylo třeba, snadno
jí je můžu zabouchnout před nosem. Z kuchyně za mnou se ozývají hlasy táty, mámy
a mých velkých bratrů. 

Cítil jsem se jako ostřílený profesionál, který už na jevišti zvládl všechno od
úplatků až po rány osudu (a elektriky), a čím víc jsem na to myslel, tím mi bylo
jasnější, že mě nakonec stejně musí přijmout. Odjel jsem tedy k Máchovu jezeru a
zažil tam další nádherné léto. V polovině srpna mi přišlo z DAMU zamítnutí. Na
zadní kolečka jsem nemyslel, většina škol už měla přijímačky za sebou, a jestli
jsem nechtěl jít na dva roky na vojnu, musel jsem rychle něco udělat. 

Zamkli jsme dům, nasedli na vlak a vyrazili směr Náchod. MAMINKA Sedmého srpna
1942 zatklo gestapo v Čáslavi dvanáct žen a moje matka byla jednou z nich.
Všechny byly váženými zákaznicemi místního hokynáře pana Havránka. Počátkem toho
týdne kdosi zastrčil za roletu Havránkova krámku protiříšské letáky a pan
Havránek nesplnil svoji povinnost a nenahlásil to úřadům. Byl to hrozně
upovídaný člověk a každému, kdo k němu přišel do kšeftu, historku s letáky
vyklopil. Brzy se objevili pánové od gestapa a chtěli ji taky slyšet. Není
jasné, co gestapáci panu Havránkovi udělali, než jim prozradil jména oněch
dvanácti žen. 

Prostě se nám nezdálo možné, aby zničehonic každý začal pracovat podle svých
schopností a nechal si platit podle potřeb, že by ti schopnější a silnější
dělali ochotně a rádi na slabé a neschopné, že by revoluce šmahem potlačila v
člověku touhu prosadit se v konkurenci. To jaro byl náš hotýlek Rut společně se
všemi hotely v zemi znárodněn jako nástroj kapitalistického vykořisťování
proletariátu. Nic nevadilo, že jsme neměli žádné zaměstnance a že šlo pouze o
sezonní zařízení. Nechali mi ale dočasně k užívání jeden pokoj, protože bych
neměl kam jít. Když začaly prázdniny, vypravil jsem se tam. 

Tatínek se nejspíš z Kolína vrátí vlakem,tvrdila. Musíme mu jít přece naproti,
kdyby přijel. Čáslavské nádraží nebývalo nikdy příliš frekventované. Je tu pár
nástupišť překlenutých lávkou. Každý den sem z Kolína, nejbližšího železničního
uzlu, přijížděly tři vlaky. Organizaci železnice převzali Němci, a tak lesknoucí
se černá parní lokomotiva s pěti vagony v barvě khaki přijela vždy na minutu
přesně. Maminka mi svírala dlaň, zatímco lokomotiva se zaskřípěním zastavovala.
Dívali jsme se, jak vedoucí soupravy vyhazuje na peron pytel s poštou, dívali
jsme se, jak se otevírají dveře a z nich vystupují pasažéři. Nakonec z vlaku
vyskočil poslední. 

Ale v té chvíli jsem si pořád nemohl srovnat v hlavě, proč se přišel vyčurat
právě do mé ložnice, a děsil jsem se, co dalšího se od něj dá čekat. A tak jsem
tam ležel v štiplavém zápachu a strachoval se až do rána. A než se v té loužičce
moči zableskly první růžové paprsky rána, které přece jen nakonec přišlo, jeden
její čůrek dotekl od dveří až ke skříni. Ještě to ráno se objevil strýc Boleslav
a pomohl mi spakovat kufr, který se měl stát mým průvodcem pro příštích třicet
pět let. 

Na takové hry jsem neměl žaludek, ale v divadle jsem dělat chtěl. Spojil jsem se
teda s Jaromírem Totěm a několika dalšími divadlem potrefenými kamarády z Dejvic
a secvičili jsme amatérské představení předválečného muzikálu Balada z hadrů.
Hra je aktualizovaný příběh ze života francouzského básníka Francoise Villona,
který v předvečer popravy složil čtyřverší tohoto znění: Františku, už tě
nepotěší, že Francouz jsi, a ze vsi zdejší, teď oprátku ti na krk věší, ať hlava
pozná, oč je zadek těžší. 

Jmenoval se Jaroslav Oliva a stovku dokázal uběhnout za 11,1 vteřin. Ve finále
skončil beznadějně poslední, ale i tak to byl šestý nejrychlejší muž v zemi,
takže kdykoli jsem ho pak zahlídl kráčet u nás po ulici, přešel jsem na jeho
chodník a stydlivě ho pozdravil. Vzpomínám si, že jsem v té době toužil bydlet
ve městě, kde jezdí tramvaje. Zřejmě mi tak učarovala nějaká fotografie Prahy a
já dennodenně snil o tom, jak v plné jízdě naskakuju na plošinu červené tramvaje
nebo z ní vyskakuju na dlažbu ulice. 

Jezdily tu tramvaje, o nichž jsem snil už jako malý kluk, procházely se tu
krásné ženy, byli tu cizinci, taxíky, sportovní bouráky, elegantní černé
limuzíny politiků a estébáků, byly tu kavárny, prostitutky, muzea a divadla.
Paní Klímová se jedním okem mrkla na Honzův vzkaz a rovnou mi šla ukázat, jak se
obrovské křeslo v malé pracovně dá rozložit, až je z něho postel. Na první
pohled to byla andělská bytost. Zůstal jsem u ní celé dva roky. Mým druhým
úkolem bylo najít v Praze gymnázium, kde bych dokončil poslední ročník a
odmaturoval, abych mohl jít dál na vysokou. 

Celou tu dobu nikde nehráli, ale pro role dvou nadržených záložáků ve středních
letech se hodili perfektně, a já věděl, co v nich je. Oba si vzali volno z práce
a ty dvě postavy nám sehráli, nebo spíš se ty dvě postavy z Lásek staly jimi.
Jsou v tom filmu přesně tak, jak jsem si to představoval. Ze všech představení
Balady z hadrů si nejvíc vzpomínám na zájezd do Slaného. Od samého začátku byl
ten den samá katastrofa. Byli jsme amatéři, takže kdykoli se někdo rozhodl, že
se mu nechce hrát, tak si nedělal násilí. 

Seznámil jsem vždy diváky s tím, jak film vznikl, nebo jsem jim v rozhovoru
představil nějakého herce, a pak jsem film pustil. Pořad jednou měsíčně končil
krátkým kvizem pro filmové zasvěcence. Pustil jsem jim třeba úryvek z nějakého
klasického filmu a žádal je, aby určili, co je to za film a kdo v něm hraje.
Diváci pak měli posílat odpovědi do studia, já v následujícím pořadu ohlásil
výherce a cenu, kterou byla většinou nějaká obrázková knížka o Praze. Všechno se
vysílalo živě. Technologie byla dosud primitivní, pořad nešlo zaznamenat, nic se
nedalo předtočit, nebylo tu žádné pětivteřinové zpoždění. 

Pro jeho buržoazní původ ho nepustili na univerzitu, a proto doháněl vzdělání ve
večerních kurzech, jenže stejně znal skoro každého od kumštu. Oba jsme v té době
smolili básničky a Havel mě zavedl na návštěvu ke dvěma největším českým
básníkům tohoto století: k Vladimíru Holanovi a Jaroslavu Seifertovi. Nejvíce si
vzpomínám na odpoledne, které jsme strávili u Holana. Vladimír Holan bydlel se
svou ženou a retardovanou dcerou na Kampě. Léta už z toho bytu
nevyšel,informoval mě Václav cestou. Zařekl se, že odtud nevytáhne paty, dokud
je ve vězení jediný český básník. 

Vešla se na pouhé dvě stránky obyčejného dopisu a neměla právně o moc větší
váhu, než kdybychom si jednoduše plácli. Oscar přináší milionové zisky, takže
konkurence bývá mimořádná. S Amadeem jsem měl proti sobě tři skvělé režiséry:
Roberta Bentona, Rolanda Jaffea a Woodyho Allena, a navíc, jako by to nestačilo,
jednu skutečnou legendu filmového umění. V roce 1984 vytvořil David Lean
výtečnou filmovou adaptaci klasického románu E. M. Forstera Cesta do Indie. Bylo
mu dvaasedmdesát a z čistě sentimentálních důvodů by právě starý mistr měl být
tím, koho si Akademie vybere. 

Něco z toho kmenového pocitu prosáklo i do mě, a když jsem se najednou ocitl
daleko od své země, kultury - a také od rodiny, která uvízla v Praze, pořád mě
to táhlo zpátky. Jsem natolik sentimentální, že nemůžu být dost dobře sám sebou,
když mě cokoli odřízne od krajiny mého dětství a já si nemůžu ověřit vzpomínky
na to, co mě utvářelo. Cítil jsem se podivně neúplný, když jsem ztratil kontakt
s místy, kde jsem dal svůj první gól nebo první pusu, kde jsem se naučil vařit
guláš, kde jsem se prvně opil a kde poprvé zakřičel: Stop! 

Abych se zbavil sbíječky, nechal jsem se přeřadit k vozíkům a nakládal na ně
lupek, který se pak vyvážel nahoru. Brzy jsem se tak připravil o polovinu kůže
na dlaních. Neměl jsem mozoly, co by mě chránily proti ostrým hranám břidlice,
kterou jsem musel lovit holýma rukama ze studené špinavé vody ve žlabu táhnoucím
se celou šachtou. Obrousil jsem si a rozdrásal prsty do krvava, takže jsem se
dobrovolně přihlásil k drtičce. Tahle hřmotící mašina pracovala na povrchu, a
když mi to přiklepli, myslel jsem, že mám vyhráno. Místo toho jsem stál celý den
v obrovském mračnu uhelného prachu. 

Okamžitě zastav a slez z toho kola! Pane profesore, když já neumím
zatočit,omlouval se Havel. Už jsem chtěl mockrát zastavit, ale nedosáhnu na zem.
Tak co mám dělat? Nohy měl krátké, zatočit se bál a ještě větší hrůzu měl z
toho, že se vybourá, a tak prostě šlapal pořád dál. Hofhans musel jet napřed,
odstavit mašinu a odchytit ho. Moderní česká historie by mu za to měla být
vděčná. Pár let nato v Praze, když už náš věkový rozdíl přestal hrát roli, jsme
se s Václavem skamarádili. 

V každém případě ale bratr musel trávit válku po úkrytech. Zrovna ten rok měl
papíry jakž takž v pořádku, a tak to risknul a šel maminku navštívit společně s
námi. Ocitli jsme se v proslulé Pečkárně, v budově, která na mě působila
hrozivěji a depresivněji než cokoli, co jsem do té doby zažil. Před válkou to
bývala banka a podzemní trezory začalo gestapo používat jako zvukotěsné mučicí
komory. Později, po válce, tu zřídili svou fabriku na doznání zase komunisti a
jejich Státní bezpečnost. Jeden gestapák nás vedl dolů podzemním schodištěm.
Všude byly mříže a těžké dveře. 

I on už byl pod parou a měl krhavé oči. Jeho gorila mu zrovna podávala nějakou
obálku. Kopecký si ji nacpal do zadní kapsy, bafnul mladíka kolem ramen a zatáhl
ho do sálu. Jak jsem odcházel, zaslechl jsem zpoza dveří výtrysk filmové hudby a
hlasy hovořící anglicky. Frejka mi později řekl, že si stranická smetánka ten
večer pouštěla Ritu Hayworthovou ve filmu Gilda a že ta obálka v zadní kapse
Kopeckého byl jeho májový projev, který navzdory kocovině přednesl následující
ráno národu. Do té opulentní vily už mě nikdy nikdo nepozval, ale moc dalších
nudných večírků tam už Frejkovi neuspořádali. 

Sice jsem se nepomiloval se svou láskou, svou inspirací, svýma Moravskýma očima,
ale stejně jsem byl na sebe dost pyšný. Příští ráno jsem vstával pozdě a modelky
se mezitím sbalily a odjely. Cítil jsem se sice jako chlap, ale netroufal jsem
si ukázat se ani před Moravskýma očima, ani před učitelkou, a tak jsem zůstal v
posteli a poslouchal, jak se domem rozléhá dupání a jak dole bouchají dveře.
Protahoval jsem se a přehrával si všechny podrobnosti předešlého večera. Konečně
před domem zastavil autobus. 

Přesto jsem doufal ve vítězství, ale tak tajně, že bych to snad nepřiznal ani
sám sobě. Sice jsem krátce předtím získal cenu Amerického sdružení režisérů,
která s výjimkou dvou let předcházela Oscara po všechna ta léta, co tyto dvě
ceny existovaly vedle sebe, jenže já si tu historickou statistiku vykládal leda
tak, že stát se může cokoli. Otíral jsem si zpocené dlaně do hebkého potahu
křesla, a pokaždé když se na pódiu zrovna nic nedělo, jsem si v duchu drmolil
řeč, kterou jsem si pracně sesumíroval. 

Rád jsem strýci pomáhal a on mě často nechal umývat vrácené láhve, doplňovat
zboží do regálů anebo vážit všelijaké pokroutky na obrovské váze. A když nebylo
co dělat, sedával jsem na zpola odsunutém víku na sudu kyselého zelí, pozoroval
zákazníky, poslouchal, o čem jde řeč, a čas od času hrábl za sebe, nabral
hrstičku zelí, omatlal ji v cukru, který byl šikovně přichystaný v pytlíku za
sudem, a mlsal. To byla moje nejoblíbenější pochoutka. Ale nejpříjemnější chvíle
nastávala, když se pražila káva. V době války to bývala vzácnost. Proto strýc
Boleslav k té práci nikoho nepustil a dělal ji sám. 

Před tímhle představením by mě ani nenapadlo zpochybňovat umělecké mistrovství
vyhlášené herečky, ale až ten večer jsem si uvědomil, že kritici, veřejné mínění
a celý divadelní svět se můžou mýlit. Nikdy nezapomenu na ten moment náhlého
prozření, stejně děsivého jako povznášejícího. Domnívám se, že už tehdy jsem si
začal vytvářet svůj cit pro civilnost a přirozenost v umění. Dodnes mi nesedí
jakékoli velikášství, operní emoce, patos, gesta a postoje, které přesahují meze
každodennosti. Myslím si, že díváme-li se pozorně, obyčejné chování obsahuje v
sobě dramatičnosti dost. NA KŘÍDLECH LÁSKY 

Kristova pravačka vystřelila od boku a pleskla Ivana do tváře. Rána byla tak
prudká, že ho srazila k zemi. I já se přikrčil, i když jsem se jen díval. Věděl
jsem, jak Krista nesnáší, když mu někdo odporuje, a Ivan to musel taky vědět, a
jestli to nevěděl dřív, tak teď už určitě. Jenže se podle toho odmítl chovat.
Ten cvok se postavil na nohy a podíval se Kristovi zpříma do očí. Dávám ti
poslední šanci, Passere. Kdo ještě házel tím nožem? 

A tak ještě dřív, než byl Amadeus natočen, a dlouho před všemi těmi nominacemi
se mi ten film vyplatil. Samozřejmě že se mi vyplatil i finančně. Byl vytvořen v
nezávislé produkci na základě krajně neobvyklé domluvy mezi autorem Peterem
Shafferem, producentem Saulem Zaentzem a mnou. Shaffer dal do banku svou hru a
filmový scénář, já dva roky života a Zaentz veškerý základní kapitál. A
vlastnictví dosud neexistujícího filmu jsme si rozdělili na tři díly. Celou tu
transakci vymyslel můj agent Robby Lantz. 

To je v pořádku!hlaholili ti dva pokrytci a nakonec všichni tři odkráčeli směrem
na náměstí. Bylo už skoro půl sedmé a s Martou jsem se měl sejít ve staré oboře
na protější straně řeky. Vzal jsem to sprintem přes náměstí, střihnul to za roh
k mostu a tak tak že jsem se před ním stačil zastavit. Uprostřed mostu totiž
stál profesor Hrubý a klábosil s naší krásnou češtinářkou. Otočil jsem se na
fleku, zapadl do vchodu u nejbližšího domu a proklínal svou smůlu. 

Na kamna připevnil kovový bubínek s klikou a nahřál ho na určitou, pečlivě
vědecky ověřenou teplotu. Nádobu pak naplnil ještě zelenými zrnky a pomalu a
vytrvale otáčel klikou, takže se zrnka rovnoměrně zahřívala a zbarvovala do
čokoládové hnědi. Krámek se začal naplňovat božskou vůní, která rázem zastavila
obvyklý hon a shon. Uspěchaní zákazníci postávali teď očarovaně za pultem, jako
by nevěděli, co si to vlastně chtěli koupit, a usilovně přitom nasávali tu
slast. Jinou mojí oblíbenou zábavou bylo dívat se na prsa Anči, dívky, která
pracovala ve strýcově domácnosti. Nevzpomínám si, kdy ve mně ten zájem o prsa
propukl. 

Německy jsem neuměl, žádné z dětí jsem neznal, a tak jsem tam jen tak seděl a
snažil se pochytit, o čem je řeč. Celá třída třeba vyprskla smíchy a já nevěděl
proč. Ještě štěstí, že si mě nikdo nevšímal. Stýskalo se mi po Čáslavi. Myslel
jsem na to, co asi dělá Rek. Pak konečně zazvonilo a bylo po vyučování. Šel jsem
domů cestou, která se kroutila mezi vysokými borovicemi. Loudal jsem se, kopal
do šišek a díval se do země, když mě zničehonic bodla v rameni prudká bolest. 

Ukázalo se, že po pražském přelíčení se tatínkovy spisy vrátily na gestapo v
Kolíně, kde právě ten člověk, který měl na svědomí uvěznění matky, právě ten
polír z hotelu Rut, dal opět na fascikl razítko NÁVRAT NEŽÁDOUCÍ a otce poslali
do pekla koncentračních táborů. Prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem. Lidé,
kteří se odtud vrátili, o něm vždy promlouvali s láskou. Říkali, že měl pevnou
víru v Boha a nikdy se nepoddal bestialitě, která ho obklopovala. Pomáhal
ostatním, utěšoval je a až do samého konce se choval důstojně a noblesně. 

Stalo se to stejně přirozeně a nepozorovaně, jako když člověk vyroste ze šatů
nebo z bot. Najednou vás začne tahat rukáv košile nebo tlačit stará bota a je
to. A já si jednoho rána zničehonic všiml, že má Anča senzační prsy a že mě to
moc zajímá. Byly velké a pevné a já si důvtipně plánoval pohyby po bytě, abych
se o ně mohl otírat. Anča byla prostá holka z hor, což mi umožnilo dopřát rukám
to, na čem jsem se dosud pásl jen očima. Jednou odpoledne jsem ji načapal, jak
si do skladu za krámem přivedla kluka. 

Nebyl jsem zrovna na tahu, ale potřeboval jsem posílit křídlo a předpokládal
jsem, že si toho nenápadného obchvatného manévru nevšimne. Strýc se vrátil a
sedl si na židli. Přelétl očima šachovnici. Pak se na vteřinu zadíval na mě.
Sklonil hlavu a další vteřinu věnoval hře. Načež jedním zlostným gestem ruky
smetl všechny figurky. Víc už jsme spolu šachy nehráli. Další partii mi už nikdy
nenabídl a já sám si netroufl o ni požádat, ale taky jsem už nikdy takhle drze
nešvindloval. 

Ta doba pro mě zůstávala jen jakousi vzdálenou absurdní vidinou, podivnou
směsicí děsivých, ale i nádherných vzpomínek. Narodil jsem se ve středních
Čechách v městečku Čáslav přímo na masivní dubové posteli svých rodičů. Psal se
rok 1932 a ta postel stála v patrovém domku, který tvořil roh dvou prašných
uliček nedaleko od místního nádraží. Okna shlížela na jedné straně do malého
parčíku se stříbrnými smrky a duby a na druhé straně na cihlové domky s béžovou
omítkou, které stály za okrasnými ploty v zahrádkách s květinovými záhony a
ovocnými stromy. 

Nebyl sice na tom nejžhavějším seznamu sledovaných, ale přece jen se snažil
vyhnout situaci, kdy by chtěl někdo zblízka studovat jeho papíry a porovnávat je
se zakonzervovanými údaji policejních kartoték. Problém vyřešil tím, že se
připojil ke kočovné herecké společnosti Východočeská opereta. Navrhoval dekorace
a jako kulisák s ní putoval mezi nevytopenými sálky a zaprášenými tělocvičnami
různých českých městeček, kde společnost uváděla zaručené tutovky hudební scény,
jakými byly Die Fledermaus, Polská krev nebo Perly panny Serafínky. Jednoho dne
dorazil Pavel se svou společností až do Náchoda a vzal mě na představení. 

Byl to shodou okolností jeden ze tří ze čtyř lidí v Poděbradech, s kterými jsem
mohl mluvit otevřeně, a tak jsem mu to vysypal. Jmenoval se Jan Klíma. Dnes
pracuje v Praze jako lékař s vynikající pověstí. Tehdy to ráno v roce 1949 se
zamyslel nad mou ožehavou situací a pokrčil rameny. Co kdybys to načas zkusil
bydlet u mý mámy v Praze,navrhl. Pak se ukáže. Na kus papíru mi načmáral adresu
s krátkým vzkazem. Nahoře jsem měl ještě zamknutou krabici s nějakými cennostmi,
ale ani jsem se neobtěžoval hledat školníka. 

Spojení bylo přerušeno a já cítil podivné vakuum. Dlouho jsem se snažil do Prahy
dostat, třeba jen na pár dní, na krátkou návštěvu, letmo ji obejmout, ujistit
se, že vůbec ještě existuje, ale až po deseti letech mi vyšel ten plán s
Amadeem. To jsem už přijížděl jako americký občan, který bude točit americký
film, na kterém komunistická vláda vydělá americké peníze - právě ty dolary byly
hlavním důvodem, proč mě do země vůbec pustili. A i když mě po dobu natáčení
neustále sledovali, alespoň jsem se mohl načas podívat domů. 

Všude se válely pracovní hadry, špinavé boty a prázdné flašky. V ubikaci pro
sezonní pracovníky nebyla sprcha ani vana. Na mytí tu byla jedině plechová
výlevka na chodbě, kde smrděl věčně ucpaný a přetékající záchod. V šest ráno mě
společně s hloučkem mžourajících horníků nahnali do klece a spustili do šachty.
Štajgr, z kterého to páchlo jak ze sudu, mi podal pneumatickou vrtačku a ukázal
mi, jak ji nasadit proti zdi sloje. Byla to těžká a zlá bestie, která mě
naklepávala jak řízek po celých osm hodin. Na konci šichty mě bolelo celé tělo a
ruce se mi vyčerpáním klepaly. 

Nejbližší zoo bylo až v Praze, vzdálené asi osmdesát kilometrů, a v zemi byl
chaos. Vlaky nejezdily. Oddíly Rudé armády křižovaly po celé zemi a konfiskovaly
hodinky. Zbloudilci od wehrmachtu se snažili proklouznout do Německa. Silnice a
cesty byly plné lidí vyštvaných válkou z domovů a váleční vězni, koncentráčníci,
totálně nasazení, ti všichni se vraceli domů ať už pěšky, v žebřiňácích, v
automobilech na uhlí nebo na armádních náklaďácích. Jediný způsob, jak dostat
velblouda do Prahy, bylo dovést ho tam pěšky, a proto se po telefonu
zorganizovala velbloudí štafeta. 

Němec nás zavedl do zatuchlé kobky, beze slova za námi zabouchl dveře a zamkl
nás tam. V koutě holé místnosti stála dřevěná lavice. Posadili jsme se na ni.
Jediným světlem tu byla žárovka visící na drátě ze stropu, ale ten cákanec krve
na zdi mi padl do oka ihned. Všimli jsme si ho všichni, ale nikdo se o něm
slovem nezmínil. Kobka nebyla zase tak malá, ale já měl rázem pocit, jako by mě
zavřeli do truhly a spustili na dno důlní šachty. 

Marta na mě určitě nebude čekat, jestli nepřijdu včas, ale v Poděbradech nebyl
žádný jiný most, žádný brod, žádný přívoz, nic. Pak jsem si vzpomněl, že pod
mostem bývají pramice, a letěl jsem tam. Na betonové navigaci ležely těžké
loďky, obrácené nadehtovaným dnem vzhůru a řetězem se zámkem připoutané k
obrovským železným kruhům. Zbývala poslední cesta, jak se k Martě dostat. Svlékl
jsem se do trenýrek, nastrkal šaty pod jednu pramici a vydal se proti dravému
proudu řeky. 

Tím ovšem problémy nekončily, neboť se stávalo, že podvyživené slepice
nedokázaly ani tu předepsanou normu naplnit, a pak se muselo chodit po úřadech a
vysvětlovat a shánět potvrzení a razítka, protože tyhle naturální daně, to byla
zatraceně důležitá věc. Stačilo chovat si načerno prase a hrozil trest smrti. Ze
všech domácích zvířat jedině slepice liliputky nepodléhaly registraci. Jejich
vajíčka jsou tak malá, že ani Němcům posedlým účetnictvím se nevyplatilo je
rekvírovat. Když tatínka zavřeli, silně se nám ztenčily příjmy, a proto maminka
za poslední peníze nakoupila šest liliputek a jejich miniaturní vajíčka jsme
jedli každé ráno k snídani. 

Někteří otevřeně rejpali stran jeho mimořádné zabedněnosti, ale nechat ho
propadnout si netroufl žádný. Na jiné studenty se ovšem obdobná benevolence
nevztahovala, takže velice brzy tenhle dvojí metr způsobil, že všichni spolužáci
z naší třídy začali Edu nenávidět. Nejsem si jistý, jestli si toho ten
dobrosrdečný ňouma vůbec všiml. Nikdy mu tak úplně nedocházelo, co se kolem něho
děje, a tak jsme vymysleli způsob, jak své pohrdání projevit. Dvakrát týdně jsme
se všichni kluci z naší třídy chodili společně sprchovat. V té obrovské
sprchárně celá naše parta Edu obstoupila. 

Na ulicích vše vypadalo jako dřív a rádio jsem neměl, takže jedinou známkou
proměny bylo, že starší studenti začali najednou horovat pro komunismus.
Pořádali bouřlivé schůze, zpívali, vykřikovali hesla, mávali transparenty a
mluvili o konci vykořisťování člověka člověkem. Byl jsem jen o rok mladší než
oni, ale kupodivu z mých vrstevníků tomu nikdo nepropadl. Chladným zrakem jsme
sledovali to teatrální nadšení svých starších druhů. 

V létě 1942 postupovali ještě Němci dále do nitra Ruska a zabírali nová území na
severu Afriky, Japonci se vylodili na Quadalcanalu, a já byl dítětem nepřátel
třetí říše. Pro strýce Boleslava bylo tedy značně riskantní, když mě vzal k
sobě. Navíc mu přibyl další hladový krk a další tělo, které bylo třeba šatit a
udržovat v teple. A přece mě u strýce Boleslava přijali jako vlastního. V jejich
malém bytě nad konzumem, který jim patřil, jsem se cítil jako doma. Spával jsem
na pohovce v kuchyni, a kdykoli to bylo možné, okouněl jsem dole v krámku. 

Nevzpomínám si, že bych v těch dnech vůbec chodil do školy. Připadá mi, jako
bych nekonečnou řadu týdnů doprovázel matku denně na nádraží, což zřejmě nebyla
pravda. Snad jsem tam chodil až po škole, nebo už začaly prázdniny. V každém
případě se otec neobjevil a mě už ty nezáživné cesty na nádraží začaly nudit. Už
jsem nečekal vedle maminky, až vlak zastaví a všichni vystoupí. Hned jak jsme
přišli, vyběhl jsem po schodech nahoru na lávku a postavil se nad hlavní kolej.
Ani pasažéry jsem moc nezkoumal. 

Takže to byla pravda. Gestapo slídí po domě a už se nedalo doufat, že to, co se
děje, se možná neděje, a na mně bylo, abych sám zakryl vchod do arkýře. Po
špičkách jsem se odkradl ke skříni, aby prkna v podlaze nevrzala. Skříň stála na
nožičkách ve tvaru beraních rohů. Sehnul jsem se, bafnul za ty nejbližší a
snažil se je odlepit od země, ale ani se nehnuly. Napjal jsem všechny síly a
pořád nic. 

A tak jsme měli po válce několik vděčných návštěvníků, jimž otec zachránil
život, protože o skupině neprozradil ani slovo. Protáhli ho vězeními v Kolíně,
České Lípě, Budištíně, Zhořelci, Ulmu a Praze, a když ho gestapo nedokázalo
zlomit, předalo ho civilní soudní mašinerii, takže se zdálo, že se z toho přece
jen dostane. Celá naše rodina byla už v té době rozmetána a na soud v Praze mohl
přijít jedině Pavel, a i ten pouze inkognito. Při přelíčení prý tatínek vypadal
vyzáblý a přepadlý, ale byl to on. Usmál se na Pavla a Pavel mu z divácké
galerie úsměv opětoval. 

Oba ansámbly ale notně spoléhaly na nápovědu a ani v jejich hereckých výkonech,
ani ve volbě repertoáru jsem neviděl valný rozdíl. Zkoušel jsem se dostat do
obou, ale nebyl zájem. Nakonec se mi přece jenom podařilo utrhnout menší roli ve
venkovském dramatu, které dávali ti leví. Hrál jsem chlapce, jehož tiskne v
objetí jakási přelétavá matrona, a jediná vzpomínka, která mi z toho utkvěla, je
intenzivní pach česneku táhnoucí té obstarožní diblici o premiéře z úst.
Největší divadelní událostí poděbradského divadla ve čtyřicátých letech ale
bylo, když si ta buržoazní společnost najala jako hosta na své představení
slavnou Vlastu Fabianovou. 

Odemkla dům, vyhnala myši, které se tu uhnízdily na zimu, vymetla pavučiny,
smetla z parapetů závěje zdechlých much, vybalila prostěradla a talíře, nechala
vymalovat interiér a najala cukráře. Začátkem července, když skončila škola,
jsme se za ní my kluci i s tatínkem vypravili. A tam jsme vařili hostům,
prodávali pamlsky kolemjdoucím, opravovali, co bylo třeba, chodili po lese a
koupali se v jezeře. Byla to nádherná léta a navíc to vynášelo. DO EMIGRACE SE
NEJEDE První velký předěl v mém životě nastal krátce nato, co přišli Němci a
otec učinil své osudové rozhodnutí. 

Po pravdě řečeno, pasažéři se vždycky vytratili rychleji než ta těžká sírovnatá
deka čmoudu. A pokaždé když se kouř rozplynul, stála na vylidněném peroně
maminka sama. Ty naše denní pouti na nádraží trvaly asi tři měsíce. Staly se
jakýmsi matčiným soukromým rituálem. Naráz však ustaly, když přišla zpráva, že
otce přemístili z Kolína do vězení v České Lípě. Ale život musel jít dál, takže
já se vrátil do školy a maminka začala vyhlížet listonoše. Přicházel pouze
jednou denně a tu a tam přinesl i list od tatínka. Před tehdejšími Vánocemi jsem
napsal úpěnlivý dopis Ježíškovi, aby mi tatínka vrátil domů. 

Viditelnost v okolí té ohlušující příšery byla tak čtyři metry a nikdo mi nedal
masku ani filtr, přes které by se dalo dýchat. Ústa mi to tak vysušilo, že jsem
si je před jídlem musel důkladně propláchnout, jinak bych nepozřel ani sousto.
Když jsem se vysmrkal, kapesník byl brzo jak kámen. Po směně se ostatní horníci
vždycky něčím nadlábli a šli spát, ale pozdě navečer ožívali a začínali
chlastat. Kolem půlnoci celá ubikace burácela smíchem, řinčením skla a pleskáním
karet. Pak se začalo zpívat a hulákat a všecko to končilo nadávkami, rvačkou a
blitím. 

Brzy bylo zřejmé, že tu vzniká nejlepší škola v republice a nová komunistická i
stará kapitalistická elita se ruku v ruce snažily protlačit mezi sirotky i své
ratolesti. Zkrátka natrefilo se mi velice slušné vzdělání. HRDINA Nejstupidnější
hra, kterou kdy kdo na poděbradském zámku vymyslel, se jmenovala čepice. Šlo o
to udržet čepici na zdi, jak nejdéle to šlo. Háček byl v tom, že se nesměly
použít ruce. A tak se ta bekovka tiskla na zeď hlavou, rameny, zády, člověk se
kroutil u zdi a čekal, až ostatní ta pitomá nudná hra omrzí a odpadnou. 

Nepřestával jsem vyzvídat na dospělých, jak veliké musí být město, aby mohlo mít
tramvaj, ale oni buďto nevěděli, nebo mluvili v hádankách. Nakonec jsem narazil
na jednoho strýce, který mi dal přímou odpověď. Tramvajové koleje se vyplatí
postavit pouze ve městě, které je delší než pět kilometrů. Hned při první
příležitosti jsem odkrokoval délku hlavní třídy, která v klikyhácích protíná
celé město. Začíná na vyvýšenině na západním konci, spadá dolů, překročí
železniční dráhu, vyšplhá se na náměstí a pokračuje východním směrem. 

Ivan pocházel z rodiny, která byla tak bohatá, že na některých bankovkách v
oběhu byl podpis jeho dědečka. To byl samozřejmě vůbec ten nejhorší původ,
uvážíme-li, že komunistický převrat už nebyl daleko. Také byl napůl Žid, takže
si jeho rodina odžila za války peklo. Byl velice chytrý, ale ve škole se choval
jako zapřisáhlý rebel. Odmítal dělat domácí úkoly a podřizovat se jakýmkoli
pravidlům, a tak zůstával nekonečné hodiny po škole. Přátelství s Ivanem se
táhne celým mým životem. 

Slibuji, že ať budu pracovat kdekoliv, budu vždy pracovat jako oddaný komunista,
a vím, že moje nenávist ke všem našim nepřátelům, zvláště pak těm, kteří přímo
chtěli zničit náš stále bohatší a radostnější život, a hlavně nenávist k mému
otci, mě bude vždy posilovat v mém boji za komunistickou budoucnost našeho lidu.
Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a případně také, abych mu to sám
mohl říci. Tomáš Frejka Tři ze čtrnácti byli odsouzeni na doživotí. Frejka mezi
ně nepatřil. Byl oběšen krátce nato, co dopis vyšel. PŘEDVEĎTE BOJ ZA MÍR,
SOUDRUHU FORMANE 

Co jsem viděl, si už moc nepamatuju, ale vím bezpečně, že mě ta produkce
naprosto uchvátila. Koukal jsem na to jak u vytržení a toužil jsem jít příští
večer zas. Druhý den mě bratr zatáhl do zákulisí, což bylo mnohem lepší. Byl
jsem ještě malý kluk a nikdo si mě tam moc nevšímal, takže jsem si našel židli,
sedl si pěkně do kouta a ani nedutal, a jen jsem valil oči. 

Babička umřela krátce nato, co se jim narodil ten nejmladší, a tak měl tatínek
plné ruce práce s výchovou bratrů a sester. U dětí zůstal i potom, nejdřív jako
vedoucí skautského oddílu a nakonec jako učitel. Když dosáhl titulu, našel si
místo v učitelském ústavu v Čáslavi, kde vychovával budoucí učitele základní
školy. S matkou se poznali, když už měl pomalu třicet. Můj nejstarší bratr
Blahoslav se narodil šest měsíců po jejich svatbě, ale o tom, že by se bývali
museli brát, se u nás nikdy nemluvilo. 

Ta potvora byla stejně silná jako tvrdohlavá. Byli jsme už na poloviční cestě do
Kutné Hory, když se v dálce proti nám objevila dlouhá kolona ruských náklaďáků a
tanků. Chtěli jsme uhnout ze silnice, ale ta bestie se rozhodla, že nepůjde, i
když jsme všichni čtyři tahali za provaz, jak to jen šlo. Jako první k nám
přijel důstojník v gazíku. Zastavil a chvíli nás pozoroval, jak se hmoždíme, což
nás strašně znervózňovalo. Jenže velbloud se ani nehnul. V tu chvíli se už za
gazíkem začaly řadit náklaďáky a troubily na klaksony. Důstojník vystoupil. 

S nimi odešel i učitel, který se mě před nimi snažil chránit. Vlastně zmizeli
všichni Němci. Měli na to často jenom čtyřiadvacet hodin a namísto nich
přicházeli čeští osadníci a zabírali domy, statky, nábytek, nářadí a všechno to,
co Němci tak narychlo opustili. Mnozí z nich se chovali jako praví zlatokopové.
Šlo jim o to nahrabat si a pak fofrem pryč. Pročesávali opuštěné vesnice a
brali, co unesli. Neměli čas počkat, až nátěr zaschne. My s bratry viděli svou
budoucnost jinak. Natírali jsme dům vrstvu po vrstvě. Na našem hotýlku muselo
být všechno tip ťop. 

Po léta jsem si tuhle událost v duchu přehrával, protože mi umožňovala dotknout
se v zastoupení skutečné velikosti. Nejspíš jsem si sumíroval, že když se můj
bratr jako nezletilé dítě dokázal prosadit proti naprosté špičce, možná bude i
mně jednoho dne dopřáno totéž. Bylo mi v podstatě jedno, v čem a jak vyniknu,
hlavní bylo, abych byl někdy někde v něčem jednička. A přitom jsem nebyl schopný
porazit v šachu ani strýce Boleslava. Ty věčné porážky mě tak drtily, že jsem
jednou, když se strýc na moment vzdálil od šachovnice, posunul o políčko pěšce.

Ve Valmontovi, mém filmu z roku 1989, je scéna, ve které se hrdina snaží udělat
dojem na ženu, kterou svádí tím, že sebou plácne do jezera. Předstírá, že se
topí, ale trik nefunguje. Žena uteče. Potom, když se vrátí do svého pokoje, kape
z něj voda a vodní buřina se mu nalepila na šaty, střetává se tváří v tvář s
jinou ženou, která se může stát jeho osudem. Ten zmáčený směšný muž je
překroucenou ozvěnou mého nepodařeného dobrodružství s Martou Franclovou. DÍVKA
VE VLAKU 

Bavil jsem se a smál, když tu náhle ve třetím jednání uprostřed rozverného
kvarteta se všichni čtyři zpěváci rozbrečeli. Snažili se pokračovat, bojovali,
ale třesoucí hlasy jim selhávaly. Nakonec se úplně odmlčeli, stáli tam na
jevišti a slzy jim tekly po tvářích. Orchestr přestal hrát a celým divadlem
dunělo ticho ostré jak diamant. Připadal jsem si jak ve zlém snu, ale když jsem
se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem pouze napjaté tváře. Nikdo neprotestoval,
nikdo se nedivil, všichni tomu rozuměli, jen já nechápal vůbec nic. Pak si ti
čtyři zpěváci utřeli oči od slz a uklidnili se. 

Nebyl o nic horší o nic lepší než kdokoli z nás, ale všeho se bál a věčně
propadal panice. Bylo mezi námi pár ostrých hochů, kteří prožili válku na ulici.
Ti si otipli každého na první pohled a neznali slitování, a tak Perda brzy
uklízel ložnici, vytíral chodbu, dokonce čistil jiným boty, když se šlo spát,
zhasínal světla v ložnici a dělal svým trapičům poslíčka. A za všecku svou
námahu sklízel jen posměch a facky. Nikdy si nestěžoval, nikdy ránu nevrátil,
všecky urážky, ústrky, pošklebky a nespravedlnosti jednoduše spolkl. 

Začal jsem tam chodit i do školy a mohl jsem si tam odvézt i svého psa. Byl to
hrubosrstý jezevčík, kterého jsem dostal od Ježíška poslední rok, kdy jsme ještě
jako rodina byli všichni spolu. Vzpomínám si, jak tehdy tatínek usedl k pianu a
chystal se s celou rodinou zpívat koledy, což byl štědrovečerní zvyk, který jsem
vášnivě nenáviděl, protože jen oddaloval tu krásnou chvíli, kdy se začnou
rozbalovat dárky. Tatínek zvedl víko, zahrál první akord a vyloudil z piana
drásavý jek. 

Čekali jsme a nespouštěli oči z nejvzdálenějšího cípu náměstí, ale bylo jasné,
že Havel je opravdu pryč a že se nevrací. Asi za deset minut se profesor Hofhans
opět vynořil, oblečen do kožených kalhot a kožené bundy, na hlavě kuklu a
motocyklistické brýle, na rukou rukavice až po loket. Odemkl motorku, skopl ji
ze stojanu, našlápl motor, přehodil nohu přes sedadlo a nasadil si na oči brýle.
Teprve pak vyrazil pronásledovat Havla. Než ho dojel, Havel byl už na půl cestě
do Nymburka. Profesor zpomalil a jel těsně vedle něho. Co to má znamenat, Havel?

Frejku seniora brzy zatkla StB a v listopadu 1952 se společně s třinácti dalšími
stranickými papaláši ocitl na lavici obžalovaných v procesu s Rudolfem Slánským,
který kola stalinské justice sám roztočil. Většina z nich byli Židé. Po
nekonečných měsících výslechů a psychického i fyzického mučení označili sami
sebe za agenty CIA a doznali se k nejnemožnějším zločinům. Noviny a rozhlas byly
plné rozohněných prohlášení a rezolucí pracovních kolektivů i významných
osobností. Všechny volaly po krvi. 

Natolik jsme už rezignovali, že jsme prostě vytáhli něco ze skladu v divadle ve
Slaném a postavili to na scéně. Začalo se hrát, ale prokletí pokračovalo. Byli
jsme ze všeho tak nervózní, že někteří z nás nastupovali dřív, než měli, jiní
zas odcházeli dřív, než měli. Vráželi jsme do sebe, a abychom zamaskovali, že
někdo, kdo má být na scéně, už je dávno pryč, blábolili jsme hrozné pitomosti. A
navrch ke všemu se ta zplichtěná scéna celá zřítila. Obecenstvo ve Slaném se
přišlo podívat na elán a vervu hereckého mládí, ale rychle prokouklo, že na
jevišti vládne zmatek. 

U dveří stál ten gestapák, a jak jsme tak seděli na hrubé lavici a povídali,
nikdo nevěděl pořádně, o čem mluvit. Tak, Miloši, jak to jde ve škole? A jak se
má Čáslav? Bylo letos hodně meruněk, Pavle? Měl bys je zavařit. Jestli seženeš
cukr... A co paní Procházková? Naše konverzace sestávala ze samých banalit, ale
bylo to mých posledních patnáct minut u maminky na klíně. Tak to stačí,řekl
náhle gestapák. Otevřel dveře a pokynul mámě. Bitte! Maminka nás všechny
políbila, pohladila po rukou. 

V té době byl největší honorací města Čáslav jistý pan Pick, majitel továrny na
mýdla, která vyráběl i v podobě barevných figurek Disneyových trpaslíků. Už
několik let jsem si umýval ruce Prófou, Šmudlou, Kejchalem, Stydlínem... Tohle
ale muselo okamžitě skončit. Napochodoval jsem domů a všem jsem nařídil, že
napříště se trpaslíků nikdo v domě ani nedotkne. Sundal jsem je z poličky v
koupelně a uložil je do ozdobné krabice. Všude jsem je tahal s sebou. Často jsem
zvedl víko, zálibně si je prohlížel a očuchával. RODINNÁ BIBLE 

Jenže dělat na něčem dlouho, dávat do toho všecko, co v člověku je, okouzlit,
dokopat, zmanipulovat lidi, aby do toho šli taky, a dokázat, že tomu taky uvěří
a že se tomu taky upíšou, a pak najednou vidět, jak to zdechne na něčím psacím
stole a provinilý hlas po telefonu, samozvaný cenzor a lhář, prostřednictvím
překladatele či prostřednictvím úsměvu vám sdělí šmytec - tak tohle mě uvrhne do
zimního spánku. Najednou nemám sílu ráno vstát, denní světlo mě pálí v očích
jako mýdlo a já je od sebe neodlepím. 

Změřil jsem ji několikrát, ale ať jsem kroky zkracoval, jak chtěl, nikdy mi to
nevyšlo na víc než čtyři a půl kilometru. A tak jsem pochopil, že je pro mě naše
městečko malé a že ho jednou budu muset opustit. VEJCE A KAMENY Během války
rekvírovali Němci na okupovaných územích, co mohli, aby měli čím vyživovat
armádu. Vedli přesné účetnictví o všech zemědělských zvířatech a všechna vajíčka
nad určitou kvótu se musela odevzdávat eráru. 

Třeba je jim to jedno. Třeba je pořád ještě nějaká naděje. Nic neříkali. Třeba
jsou hodní, třeba jim je nás líto, třeba taky mají děti. Třeba bude opravdu
všecko v pořádku. Zdola ještě chvíli zaznívaly tlumené hlasy, přecházení a
bouchání dveří. Pak jsem slyšel, jak vycházejí z předsíně ven, hlavní dveře se
zabouchly, branka před domem zavrzala, auto nastartovalo a odjelo pryč. Dům
oněměl. Ležel jsem pod peřinou, ztuhlý strachem, propocený, horečka mnou
lomcovala a snažil jsem se odehnat z mysli, co jsem věděl až příliš dobře, a
představoval jsem si, že když se nepůjdu přesvědčit, všecko bude zase dobré. 

Během mého pobytu v Poděbradech byl šéfem školního souboru profesor Sahula,
učitel kreslení, a rok co rok jsem pod jeho vedením sehrál nějakou roli. Obsadil
mě jako manžela v Gogolově Ženitbě, jako Harpagona v Molierově Lakomci, jako
Hadriána v Klicperově hře Hadrián z Římsů. A nejen že jsme hráli, ale šili jsme
si i kostýmy, stavěli kulisy a dělali všecky další práce. Konečně přišla ta
sobota, kdy se konalo představení. Hráli jsme vždycky dvakrát, odpoledne pro
studenty a večer pro rodiče. 

Naopak tu poslední noc si dávala sakra pozor, aby ji nespustila z očí, a osobně
dohlídla na to, aby šla po večerce rovnou do postele. Nemohl jsem věřit tomu, že
je někdo schopen takové podlosti, a tak jsme šli do kavárny probrat všechny
detaily učitelčina podvodu, což vedlo k celé sérii událostí, na jejímž konci
Moravské oči otěhotněly, ale to už zase předbíhám. ZMIZ A AŤ PO TOBĚ NEZŮSTANE
ANI STOPA! Vrátil jsem se do Poděbrad sice jako muž, ale ve škole panovalo
zvláštní napětí. 

Stáli jsme tam a klepali kosu až do rána. Myslím, že do léta už nebylo daleko,
ale vzpomínám si, že mi byla zatraceně zima. Kroutil jsem palci u nohou,
posmrkával a díval se, jak na východě obloha bledne a růžoví, až se objevilo
modré nebe, a jak jsem tam mrznul v pyžamu, uvědomil jsem si několik základních
věcí. Za prvé: že nejsem žádný hrdina. Za druhé: že mi nevadí, že nejsem žádný
hrdina. Za třetí: že skuteční hrdinové, ti, kteří prostě jinak nemůžou, jsou
skvělí, i když nadělají ve svém okolí spoustu zbytečných trablů. 

Krásné mladé ženy tam přede mnou pobíhaly v podprsenkách, podvazkových pásech a
kalhotkách a vůbec se nežinýrovaly blýskat bělostnými prsy a zadnicemi, když se
v tom kalupu převlékaly z jednoho načinčaného kostýmu do jiného. Všichni
vtipkovali, smáli se, vládla tam atmosféra kamarádství a dělného zmatku. Ze
scény zaznívala živá muzika a já nevěděl, kam se dřív koukat. Ten erotický náboj
i sama atmosféra by stačily, aby mě nadosmrti vtáhly do světa show-businessu,
ale bylo v tom i něco navíc. Snad ta vůně make-upu, která dočista přebila vůni
pražené kávy, jíž jsem se kdysi hodlal upsat. 

Jenže pak se válečná vlna obrátila a nacistický polír musel narukovat na
východní frontu, kde ho zastřelili. Měl-li štěstí, jeho mrtvolu nahrnuli
buldozerem do hromadného hrobu, ale možná měl smůlu a ještě žil, když mu
ukrajinské vrány zaživa klovaly oči. Tatínek zemřel na skvrnitý tyfus, když do
konce války zbýval bez jediného dne rok. A tak nezemřel v Čáslavi, jak se kdysi
zapřisáhl. ČÁST DRUHÁ ČECHY STRÝC BOLESLAV A TETA ANNA 

Bylo cítit, jak se ta stará divadelní budova probouzí k životu. Brzy se to
rozneslo a banda středoškoláků měla rázem nejpopulárnější představení v celé
Praze, což jenom dokazuje, jak zoufalá byla nouze o nějakou zábavu. Začali jsme
i se zájezdy po menších městech, takže jsem poprvé v životě vydělával peníze.
Když jsem patnáct let nato obsazoval svůj třetí film Lásky jedné plavovlásky,
vzpomněl jsem si na dva kluky, kteří s námi hráli v Baladě. Z Ivana Kheila se
mezitím stal zubař a Jiří Hrubý prodával kožichy v pražské Labuti. 

Homola šátral dlouho v náprsní kapse saka a pak přečetl další perfektní odpověď
na můj improvizovaný dotaz. Takto, v ryze dadaistickém duchu, pokračoval
rozhovor až do konce. Den nato si mě vedení povolalo nahoru na kobereček. Řvali
na mě, že zesměšňuju komunistickou stranu, a předseda závodního výboru strany mi
vynadal do reakcionářských sviní. Přesto mě nevyhodili, a tak jsem se dál
ucházel o kariéru sportovního reportéra. Asi po roce mě konečně pozvali na
Štvanici, kde jsem měl vyzkoušet své schopnosti při komentování hokejového mače.
Přivítal mě Staňo Mach, skvělý komentátor, jehož dramatické kulometné líčení
výrazně vylepšovalo průběh zápasu na kluzišti. 

A tam najednou objevil mezi jmény dvanácti zatčených Češek také jméno paní
Formanové, té Formanové, pro kterou on, příslušník nadřazené rasy, kdysi
pracoval jako polír. Zřejmě tuto vzpomínku neunesla jeho národní hrdost, a tak
ke jménu mé matky připsal dvě slova: NÁVRAT NEŽÁDOUCÍ. S maminkou jsem se pak
viděl už jenom jednou. Jistého časného podzimního rána roku 1942 jsme se strýcem
Boleslavem nasedli v Náchodě na vlak a vydali se ji navštívit do vězení, což
zdaleka neznamenalo, že ji opravdu uvidíme. Měli jsme sice všechna lejstra a
razítka, ale člověk si nemohl být nikdy jist. 

O naší naivní drzosti svědčí už ta skutečnost, že jsem se vydal zrekognoskovat
rovnou jeden z největších sálů v Praze - Divadlo E. F. Buriana. Šel jsem tam v
sobotu večer a zhlédl hru z prostředí zemědělského družstva. Obloukovité linie
zvednutých sedadel narušovaly pouze tu a tam osamocené hloučky diváků, kteří se
v té obrovské klenuté haluzně takřka ztráceli. Většinou šlo o důchodce, kteří
spíš než na divadlo přišli ušetřit za topení. Herců mi bylo líto. Byli ve
výrazné přesilovce, a tak jim to šlo ztuha a bolestně. Konečně spadla těžká
opona a hrstka diváků se mlčky trousila k východům. 

Na začátku jednoho školního roku mě ustavili rádcem nad skupinou mladších kluků.
Byli mladší o celé čtyři roky a já měl fungovat jako jejich starší bratr a
vychovatel. Vykroutit se z toho nešlo, i když zrovna hrát si na tatíka bylo to
poslední, po čem jsem toužil. Mí noví spolubydlící byli ještě ve věku, kdy jim
holky byly protivné. A jejich debaty, když se zhaslo, mě nudily tak, že jsem
radši hned usnul. Jejich zájmy a záliby mi lezly na nervy. Připadali mi naivní a
dojemní jako děti a chtěl jsem s nimi trávit co nejmíň času. 

Nech mě! Naval! Teď už mi bylo jasné, že jde o nějakou levotu, takže jsem ho
vyděsil tak, až mi ten papír vydal. Milá mami,četl jsem. Moc a moc Tě
pozdravuji. Nemusíš se o mě bát a prosím tě, nijak si nevyčítej, že jsi mě na
tuhle školu poslala. Moc se mi tady líbí a všichni kluci jsou na mě hodní. Mám
tady spoustu kamarádů, víc, než jsem měl kdykoli předtím, a všichni mě mají moc
rádi... Stál přede mnou a třásl se strachy před dalším pokořením, ale nejvíc
pokořený jsem se cítil já. Promiň, Perdo. 

Za oponou ale v tratolišti krve a v bezvědomí ležel náš kulisák. Opravoval
narychlo nějaká světla, dotkl se holého drátu, dostal ránu, spadl ze žebříku a
nevědomky tak způsobil oživení v sále. Kulisák si pobyl několik týdnů v
nemocnici. Představení ve Slaném bylo nakonec odměněno dlouhým neutuchajícím
potleskem, při kterém celý sál povstal, což je pouze potvrzením rčení, že život
je komedie s tragickými následky. Koncem jara 1950, když se Balada z hadrů stále
ještě úspěšně hrála, jsem nastoupil na talentové zkoušky na DAMU. 

A brzy za mnou vzlykla jedna dáma, o kousek dál popotáhla druhá, i pánové se
opírali do zpěvu víc a víc a za chvíli už to brečelo všechno a celý sál se
otřásal tou chytlavou melodií. V demokratickém Československu třicátých let byli
totiž lidi naměkko na lusknutí prstů. Za kopečkama v Německu Adolf Hitler žádal,
aby pod jeho správu přešlo území s německým obyvatelstvem, a hrozil, že jestli
československá vláda nevydá Sudety po dobrém, vezme si je po zlém. Tu sobotní
noc v třicátém sedmém nebo třicátém osmém jsem netušil, že se filmové obecenstvo
takhle chová z nějakých zvláštních příčin. 

Vystoupal jsem po schodech k němu a on mi vyšel pár kroků naproti. Pohladil mě
po vlasech, takže mi bylo hned jasné, že se něco děje, i když jsem netušil co.
Mluvil ke mně úplně stejně jako vždycky, ale v jeho chování bylo něco podivného.
Nezlobil jsi? Ne... Mamince řekni, že je všecko v pořádku, ano? Ano. Máš na
zítřek nějaké úkoly? Mám. Máš všecko připravené na hodinu pana profesora
Jiráska? Ano. To rád slyším. 

Můj starý spolužák chviličku zaváhal, když mu v Uckru začaly lítat kulky kolem
hlavy, a nakonec ho východní Němci chytli. Vrátili ho do Československa, kde byl
odsouzen k smrti. Kamarád, se kterým jsem seděl v lavici, byl odveden k šibenici
a pověšen. Jeho tělo spálili a popel vysypali na skládku. Jenže tohle všechno se
stalo až v roce 1953. Dávno předtím, na konci čtyřicátých let v Poděbradech,
jsem měl sám možnost se poučit, jak zajímavé časy nám revoluce přinesla, a
zasloužil se o to jistý Eda. Otec Edy byl člen ústředního výboru strany a
redaktor Literárních novin. 

Nakonec nastoupil na pódium Steve Spielberg, muž, na kterého jsem tak netrpělivě
čekal, a v ruce nesl obálku. Cítil jsem, jak mi stoupá tlak - chtěl jsem, aby v
té obálce bylo mé jméno - ale zároveň jsem už nastavoval bradu úderu zklamání.
Do tváře se mi vpalovaly reflektory a já si už chystal svůj rezignovaný úsměv a
přitom jsem se soustřeďoval na ten kus papíru, který Spielberg vytahoval z
obálky. A Oscara za režii získává... 

Domníval jsem se, že takovéto kolektivní plačky jsou na programu kina Pokrok
večer co večer a moc se mi to líbilo. Byla to pro mě spíš legrace. Rodiče mě pak
do kina Pokrok vzali ještě jednou. Tentokrát se dávala Disneyova Sněhurka a sedm
trpaslíků a ten film byl pro mě zjevení. Ty nádherné barvy, božská hudba, známý
příběh, který se najednou zdál docela nový, až jsem nevěděl, co dělat. A tak
jsem dělal to, co ostatní: řval smíchy, hýkal radostí, kousal se do rtů, tleskal
trpaslíkům, miloval Sněhurku a strašně jsem chtěl, aby ta podívaná nikdy
neskončila. 

Na podzim roku 1949 jsem držel svůj život pevně v rukou. Věděl jsem, že za pár
měsíců odmaturuju, na čtyři roky půjdu studovat na Divadelní fakultu AMU a stanu
se divadelním režisérem. Vůbec mi nevadilo, že se v Praze neuváděla jediná hra,
kterou bych chtěl vidět. Revoluce nastolila temnou éru socialistického realismu
a četná pražská divadla hrála většinou před prázdnými hledišti, což díky štědrým
státním dotacím nevadilo. Vláda povolovala pouze agitky, kterých se hrálo na
kila. Většina z nich byla sovětské provenience a pojednávala o radostném
budování přehrad na Sibiři, o převýchově lumpenproletariátu nebo překračování
výrobních plánů. 

A v tu chvíli, vteřinu před tím, než na ciferníku deprese měla udeřit půlnoc,
jsem si vzpomněl na starý český vtip. Manžel se vrátí nečekaně domů. Manželka na
poslední chvíli stačí ukrýt milence ve skříni. Celé dvě hodiny tam sedí,
obklopen vůní parfémů, růžových olejíčků, výtažků květů orchideje a vzrušujícího
pižma, jasmínových mejdlíček a dětského pudru, různých zásypů a vonných mastí.
Nakonec se manželce konečně podaří dostat manžela z domu a milenec vyrazí ze
skříně s výkřikem: Honem, prosím tě! Nemáš tu někde aspoň kousíček hovna? ČÁST
PRVNÍ ČÁSLAV NĚMÁ OPERA Nikdy jsem se příliš neohlížel zpátky do dětství. 

V tu chvíli se proud emocí přepnul a já ucítil záplavu hřejivého štěstí,
nádherný elektrický šok, který mě vymrštil ze sedadla, a já pádil k pódiu a
kolem mě se míhaly šmouhance dojmů, neskutečný sál, Spielberg jako stín
potřásající mi rukou, a pak už svírám v dlaních těžkého Oscara, záruku
nezávislosti, dalších filmů, které si udělám po svém, jistotu ještě
svobodnějšího života. Řekl jsem více méně to, co jsem si připravil, ale už při
proslovu mi ta myšlenka zase vrtala v hlavě. Proč já? Proč zrovna já? Proč já
musím mít takovou kliku? 

Než jsem přišel do Náchoda, žil jsem pouze v kruhu rodinném, takže teprve tady
jsem se vlastně musel učit, jak vycházet s jinými lidmi, a právě v tom mi strýc
Boleslav dal jednu z největších lekcí mého života. Stalo se to nad šachovnicí.
Strýc Boleslav byl výtečný šachista a často jsme spolu hráli. Nikdy jsem ho ale
nebyl s to porazit a to mě přivádělo k zuřivosti. Připadalo mi, že zrazuji
rodinnou tradici, protože můj bratr Pavel kdysi sehrál partičku s José Raúlem
Capablancou, jedním z největších šachových mistrů všech dob. 

Na nic víc jsem se nezmohl. Podal jsem mu ten dopis a utekl. Po tomhle jsem se
snažil Perdovi pomáhat, i když jen tajně, aby si ze mě nikdo nedělal legraci, že
se paktuju s takovým jelitem. Vylezl jsem z postele a zhasl dřív, než ostatní
poslali Perdu, aby to udělal. Párkrát jsem za něj vytřel chodbu, ale jenom
tehdy, když jsem byl stejně na řadě. Ale nikdy jsem se ho otevřeně nezastal.
Dodnes se za to stydím. DIVADLO NA KOVÁRNĚ Jen co jsem se v Poděbradech trochu
rozkoukal, začal jsem hledat způsob, jak se dostat k divadlu. 

Tam jsme měli ulitý pytel brambor a možná i nějaký špek, všechno, co matka
nakoupila načerno v okolních vesnicích a co jsme správně mít nesměli, ačkoli
tyhle nakřečkované zásoby měli v každé rodině. Skříň jsme nechávali odtaženou,
aby do přístěnku mohl vzduch, a přirazili jsme ji ke zdi pokaždé, když se nám
zdálo, že by mohl přijít nějaký čmuchal. Nakonec jsem zaslechl kroky stoupající
vzhůru po schodech. Bylo jich mnoho a duněly, ale rozpoznal jsem mezi nimi i
jedny lehké kroky, o nichž jsem doufal, že patří mamince. A skutečně se za
chvíli ve štěrbině dveří objevila její utrápená tvář. 

Pojďme se podívat na film,navrhl Frejka a odhalil mi tak další nevídaný luxus -
promítací sál ve vlastním domě! Promítač nám pustil nějaký přírodovědný film,
krátkometrážní, ale k nepřečkání. Bylo po půlnoci a já už zoufale toužil být
doma. Rozloučil jsem se, a jak jsem čekal u dveří na kabát, viděl jsem, jak se
dospělí s rozepnutými saky a povolenými kravatami hrnou na svoje promítání. Dva
z nich už byli natolik opilí, že se motali. Náhle mi padla do oka tvář, kterou
jsem znal z novin. Ten odulý obličej s pleší patřil Václavu Kopeckému, ministru
kultury. 

Byli dost bohatí a mohli si dovolit mě živit líp než tady. Do Čáslavi jsem se
vrátil na podzim 1944, ale ne do našeho starého domu. Tam už jsem nebydlil
nikdy. Jako sirotka se mě ujala rodina Hluchých, staří přátelé mých rodičů. Pan
Hluchý dělal po večerech hokejového sudího a ve dne byl ředitelem městské
plynárny. Bydlel přímo v objektu závodu, takže jsem se tam mohl poflakovat a
všecko si důkladně prohlédnout. 

Čekal jsem tam nahoře, až vlak projede pode mnou a roztřese tu rezavou železnou
konstrukci, na které jsem stál, jako by ta hlomozící, funící, skřípějící železná
bestie projížděla skrze mě a zahalovala mě do oblaku čmoudu, který čpěl sírou a
uhlím, lnul vlhce ke kůži a na tváři zanechával mastný povlak sazí. Stál jsem v
tom oblaku, a když jsem se podíval pod sebe na ubíhající stříšky vagonů, náhle
mi připadlo, že se nepohybují ony, že to já se na tom železném mostku řítím
vpřed a vznáším se přímo nad nimi. Vždycky to chvíli trvalo, než kouř zmizel. 

Na podzim roku 1938 získal Hitler po mnichovském diktátu Sudety a všem bylo
jasné, že je pouze otázkou času, kdy zhltne i zbytek osekaného Československa.
Naši staří rodinní přátelé Koukolovi odjeli do Švédska a do Anglie, kde měli
nějaký majetek. Brzy nám vzkázali, abychom se vypravili za nimi, že nám v
začátcích pomůžou. Nabídli naší rodině nový pohodlný život v cizině. Matka by
bývala odjela ihned, ale otec byl zásadně proti. Neopustí přece svou zemi, když
je jí nejhůř. V Čáslavi se narodil, v Čáslavi žije a v Čáslavi i umře. 

Celí ztuhlí koukali kamsi přes mé rameno a mě polil děs, který na člověka padne,
když je náhle vytržen z ochranné anonymity davu. Zmlkl jsem, protože to už jsem
taky cítil, jak příčlemi dřevěného roštu pod mýma nohama táhne studený průvan.
Dveře za mnou byly otevřeny dokořán. V nich stál profesor Masák, jeden z nových
kádrů, které přišly na zámek, a s obvyklým výrazem plaza na mě zíral, načež se
otočil, práskl za sebou dveřmi a zmizel. Tu noc jsem toho moc nenaspal.
Připravoval jsem si řeč. 

Strávil jsem u strýce Boleslava rok, ale on pak přišel o starého podnájemníka z
malého bytu naproti přes chodbu, kde jsme bydleli, a vyvěsil do okna ceduli: K
PRONAJMUTÍ. Zakrátko se objevili dva němečtí mladí mužové, místo si prohlédli a
okamžitě byli ochotni platit mnohem víc, než kolik strýc dosud dostával.
Neodvážil se jim odmítnout, takže se brzy nastěhovali. Ti Němci neměli skoro
žádný nábytek a často se v noci ani nevraceli domů. Možná to byli homosexuálové,
možná je tam nasadilo gestapo. Možné bylo vše a strýc Boleslav dostal strach. 

Co stojí v tom dopise? Matka mi neřekla, že otce zatklo gestapo. Řekla mi jen,
že bude pár dní pryč, ale že se určitě vrátí. Možná tomu opravdu věřila. Kdosi
jí namluvil, že se takové věci stávají a že gestapo lidi jen vyslechne a brzy
propustí, takže za pár dní bude určitě otec z gestapáckého vězení v Kolíně zase
doma. Ten někdo se ji snažil trochu uchlácholit, ale maminka se k té mizivé
naději upjala celým srdcem. Co jiného jí zbývalo? Druhý den mě nechala doma a
místo do školy mě odvedla na nádraží. 

Podezíravě na mě koukali, když jsem zazvonil na zvonek, ale Frejka mi přišel
otevřít a kývl na ně, že je všecko v pořádku. Měl obrovský pokoj sám pro sebe,
gramofon a fantastickou sbírku amerických jazzových desek. Zrovna jednu z nich
přehrával třem nebo čtyřem dalším klukům a dvojici holek, z nichž jsem nikoho
neznal. Bylo jim taky zhruba sedmnáct nebo osmnáct, ale chovali se strašně
koženě. Do pokoje vstoupila nějaká paní a přinášela tác s chlebíčky. Myslel
jsem, že je to Frejkova máma, a představil jsem se. Byla to ale služka.
Překvapilo mě to. 

Zachumlal jsem se až po krk pod peřinu a čekal. Někdy později odpoledne se na
schodech ozvaly kroky, jichž jsem se obával. Těžké, dunivé, slévající se do
zlověstného dusotu. Dva muži vtrhli bez zaklepání do mého pokojíku. Usmáli se na
mě. Na první pohled zaregistrovali skříň odsunutou od zdi, prosmýkli se kolem ní
a zmizeli v přístěnku. Slyšel jsem je, jak se tam v něčem přebírají. Teď věděli
vše. Jenže když se zas vynořili, nic s sebou nenesli, jen na mě opět vycenili
ten svůj úsměv a zmizeli ze dveří. Že by si nevšimli těch brambor? To není
možné. 

Ivan mu podal dýku a Krista si ji potěžkal v ruce. Německá dýka. Hm. Moc pěkné!
Došel až ke skříňce a prohlédl si hluboké záseky a ďobance, kterými byla poseta.
Tohle je taky nádhera! Vrátil se k Ivanovi a zabodl se do něho očima. Ivan tam
stál v pyžamu a sahal tomu pořezovi sotva po ramena. Tak kdo ještě házel tím
nožem, Passere? Šlo čistě o řečnickou otázku, protože Krista viděl dost, aby mu
bylo jasné, že se házení zúčastnili všichni. Ale Ivan mlčel. Na něco jsem se tě
ptal, Passere! Nikdo. Já sám,odpověděl Ivan. 

Klid nastal až někdy k ránu, kdy horníci tak na hodinu na dvě odpadli, než zase
začala další směna. Mí spolubydlící byli horníci na celý život. Sjeli se do
Rakovníka ze všech koutů země jenom na léto, ale nezdálo se, že by kdekoli
kohokoli postrádali. Dokázala je rozehřát snad jedině zoufalá snaha udělat bugr
a vykřesat trochu srandy z té věčné otročiny, ale jediným způsobem jejich zábavy
byl alkohol a rvačky. Já se o nikoho nestaral a horníci mi dali pokoj. Nevěděli,
co si o mně mají myslet, a já měl strach se jim nějak přiblížit. 

Byl mezi nimi i jeden prcek s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a
slušný, až si tím sám škodil. Předpokládal jsem, že si z něho brzy místnost
udělá svého otroka, ale nakonec se z něho žádný Perda Fíla nestal. Naopak s
postupem času jsem si všiml, že se k němu bažanti chovají s přátelským
respektem. Jmenoval se Václav Havel a už tehdy v něm musela být ta vnitřní síla,
která mu později umožnila přežít léta tvrdého věznění, desetiletí ústrků a
pronásledování komunistickou policií a trampoty demokratického prezidentování. 

Stála přímo nade mnou, opírala se o ten miniaturní stoleček a přímo nad ním se
jí pod upjatou sukní jasně rýsoval Venušin pahorek. Položil jsem nenápadně
pravačku na stolek. Nevěnovala mi žádnou pozornost. Sunul jsem ruku co nejblíž k
ní, až jsem se, jakoby náhodou, dotkl její sukně. Zase nic. A tak jsem jí začal
jemně hladit podbřišek. Dál se zhluboka nadechovala čerstvého vzduchu. Doteď si
pamatuju, jak se ta našponovaná látka poddávala, když jsem ji hladil po sukni.
Telegrafní dráty se ztrácely a vynořovaly za obzorem, zatímco já jí přes sukni
masíroval huňatý chomáč jejího ohanbí. 

S Tomášem Frejkou už jsem v té době v kontaktu nebyl, a kdykoli jsem tyhle
strašné věci četl a slyšel, litoval jsem ho a představoval jsem si, jakým asi
prochází peklem. Jednoho dne všechny noviny v zemi otiskly otevřený dopis
předsedovi státního soudu. Vážený soudruhu, žádám pro svého otce nejtěžší trest
- trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem,
protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a
nejzavilejším nepřítelem. 

Součástí zkoušky byla etuda, při níž adept dostal situaci, například požár, a
jeho úkolem bylo ji zdramatizovat, zrežírovat a za pomoci dalších adeptů sehrát
před porotou. Jednomu například přisoudil roli kuřáka, který usne s cigaretou v
posteli, jiní představovali hasiče, kteří hrají na stanici karty ve chvíli, kdy
se ozve hlášení, byla tu matka, která ze střechy do záchranné plachty hází své
robě, neteční diváci a podobně. Předstupoval jsem před porotu profesionálních
posuzovatelů talentu klidně a sebejistě. Předseda poroty si mě přeměřil.
Soudruhu Formane, sehrajte nám tady boj za světový mír,pravil jakoby nic. V tu
chvíli mě polil pot. 

Vyměněné úsměvy i náš krátký rozhovor mi byly dostatečnou inspirací pro krátkou
báseň, kterou jsem napsal a nazval Moravské oči, ale než jsem měl šanci jí
básničku ukázat, už se dvoutýdenní školení pro marx-leninské modelky chýlilo k
závěru. Poslední den jsem si vyčíhl jednu z vedoucích, že jí vysypu, jak tuze
toužím po tom setkat se s Moravskýma očima, protože ji osudově miluju a mohl
bych ji navěky ztratit. Vedoucí měla na horním rtu knírek a předkus, ale byla
starší a zkušenější a hned jí bylo všecko jasné. Neblbni mi hlavu,šklebila se. 

Vejral přímo na mě a dost dlouho, takže jsem se už hotovil, že seskočím, když
kupodivu pohled odvrátil a mně došlo, že mě proti světlu lampy zřejmě neviděl.
Musel mě ale nad sebou nějak vycítit, protože vzápětí jeho pohled zas putoval
vzhůru, a to už by mě byl určitě objevil, kdyby mě v tu chvíli nezachránilo
zavrzání brány. Z brány vyšla profesorka dějepisu. Byla to starší dáma a
pohybovala se těkavě jako ptáček. Odpusťte mi! Netušila jsem, že mi to bude tak
dlouho trvat. Nic se neděje! 

Eda ale sotva mohl kráčet v jeho šlépějích. Byl to nemotora hrubých způsobů a
mdlého intelektu. Sotva dokázal překoktat text z učebnice. Zřídkakdy chápal, o
čem je řeč, a v hlavě neudržel skoro nic, takže na střední škole neměl evidentně
co dělat. Nicméně Eda zdatně prolézal. Jeho táta se v Poděbradech pravidelně
ukazoval, aby navštívil stranickou organizaci na zámku. Vždy tam polichotil
profesorům několika okoralými vtipy z nejvyšší stranické společnosti a oni se na
revanš postarali o jeho synátora. Ne všem učitelům se tahle komedie kolem Edy
líbila. 

Tady máš lék, Mílo,řekla mi. Lék jsem dostal před chvílí, ale neřekl jsem nic.
Dovlekl jsem se ke dveřím a maminka mi podala pilulku a sklenici vody. Dlouze a
úpěnlivě na mě pohlédla, v očích měla výstrahu, bledá tvář byla celá napjatá.
Koutkem oka jsem zaznamenal, že vedle ní stojí vysoký muž, přísný a odtažitý,
který už ji evidentně měl zcela ve své moci. Spolkl jsem pilulku jako hodný
chlapec a spláchl ji douškem vody a maminka na mě zase upřela ten dlouhý pohled
a zavřela dveře. Slyšel jsem, jak její kroky sestupují zas po schodech dolů. 

Nikdy předtím jsem na kole nejel a málem jsem se vysekal, než se mi podařilo ten
vápencový královský podstavec objet, ale ta zázračná kombinace vachrlaté
rovnováhy a rychlosti mě naplňovala skvostným pocitem a já si hned stoupl do
fronty na další kolečko. Krátce po mně nasedl na kolo i Václav Havel. Bylo na
něho trochu moc velké, ale kluci mu ho podrželi, rozstrkali ho a už se vrávoravě
rozjel po nádvoří. Vykodrcal se z brány a brzy projížděl kolem sochy. Jenomže
neprovedl tu předepsanou otáčku a zuřivě šlapal dál. 

Ani jsem si netroufl někoho varovat před blížícím se průšvihem. Stejně už se
nedalo nic dělat. Rozsvítilo se červené světlo kamery a já jsem položil soudruhu
Homolovi první otázku - jako obvykle jsem předstíral, že mě právě v tuto chvíli
napadla. Homola vytáhl z náprsní kapsy saka můj dopis a koktavě přečetl precizně
nastylizovanou odpověď, načež papír znovu složil a vrátil ho do kapsy. Zíral
jsem na něho a nevěděl, co mám dělat. Nakonec jsem udělal to co vždycky:
předstíral jsem, že mě napadla jiná otázka. 

To exotické zvíře, které se mi v květnu 1945 objevilo pod oknem jako zázračný
symbol míru, který spadl z nebe, jako má dvouhrbá holubice, dokonale překrylo mé
vnímání historie. Až později jsem přišel na to, že ten můj symbol míru z nebe
nespadl. Ke konci války se do Ruska vypravil malý německý cirkus, aby pozvedl
náladu zdecimovaných vojáků. Když se ale východní fronta přeměnila na debakl,
cirkus vyrazil úprkem zpátky do Říše a živil se příležitostnými vystoupeními po
vesnicích. Za kousek chleba, vajíčko, otýpku sena nabízel pár akrobatických
výstupů, drezuru vychrtlých koní, bezzubého medvěda, opičky a dvouhrbý koráb
pouště Gobi. 

A nejen že odpadl obvyklý šepot nápovědy a podivné přeryvy, které ho provázejí,
ale vystrašení amatéři podali proti své vůli své životní výkony. Fabianová
prodávala každou svou repliku hlasem dimenzovaným pro mnohem větší sál, čímž na
sebe neustále upozorňovala. Tím ale působila ve srovnání s ostatními falešně a
uměle. Její amatérští partneři se totiž neodvažovali hrát vůbec. Prostě v té hře
jen existovali, jako by zapomněli, že stojí na jevišti, a byli přirození. Nikdy
předtím jsem nezažil, aby se někdo na divadle choval tak pravdivě. A vedle
přirozenosti těchto poděbradských kupců trčela hvězda Národního divadla jak péro
z gauče. 

Netušil jsem, co se s ním děje, ale někde nějak existoval. Mluvili jsme o něm,
posílali mu balíčky, slavili jeho narozeniny, on ke mně promlouval svými dopisy,
a tak se citový dopad jeho zmizení zvláštním způsobem rozchodil. Je paradoxní,
že všechny velké ztráty mého dětství mají nádech jakési otupělosti, postupné
rezignace, zatímco když mě odtrhli od jezevčíka, cítil jsem čiročirou bolest.
Fyzicky jsem se o něj pral, ze všech sil, se svou matkou, kterou jsem miloval, a
nakonec mi ho stejně vyrval nějaký cizí člověk, kňučícího Reka si vrazil do
podpaždí a odnesl navždycky pryč. 

Pak jsme tam chvíli jen tak stáli a mně vrtalo hlavou, proč mě táta nechal
vytáhnout ze třídy kvůli věcem, o kterých budeme mluvit určitě i při večeři.
Chvíle se prodlužovala. Najednou jeden z těch mužů v kožáku řekl něco německy.
Nerozuměl jsem mu, ale znělo to vlídně. Otec mě opět pohladil a podal mi obálku.
Dej tohle mamince a řekni jí, že je všecko v pořádku a že se co nejdřív vrátím,
rozumíš? Ano, tatínku. 

Pořád se mě ptal, jak si představuju svou budoucnost a co chci, aby ze mě bylo.
Bylo mi čtrnáct a mé budoucí zaměstnání byla poslední věc, na kterou jsem
myslel. Samozřejmě že jsem snil o divadle, ale tím jsem svého praktického bratra
nehodlal dráždit. Blahoslav byl ale neodbytný, a jen abych ho měl z krku, jsem
na něj jednoho dne vybafl první věc, která mě napadla. Nevím. Možná chemii nebo
tak. Ještě ty Vánoce jsem dostal asi deset knih o chemii, obrovskou
Mendělejevovu tabulku prvků a biografii jakéhosi slavného vědce. 

K vítězství byla zapotřebí jenom pevná vůle, takže v téhle hře jsem nemohl
prohrát. Jednou odpoledne jsme to zase hráli a hra se protáhla až přes večeři,
což se dosud nikdy nestalo. V té době jsem u zdi zůstal jenom já a jakýsi menší
kluk s bystrýma očima. Ostatní toho nechali už před několika hodinami. Toho
kluka jsem znal, ale nikdy jsem mu moc nevěnoval pozornost. Teď jsem si ho
prohlížel zblízka a najednou mě napadlo, že moje vítězství není tak jisté.
Pustil jsem se s ním do debaty, abych si ho otipl. 

Později přišel i předtištěný formulář, na kterém bylo strojem dopsáno jméno a
datum. Matka zemřela v Osvětimi 1. března 1943. TATÍNEK V té době byl otec ještě
naživu. Pořád jsme dostávali jeho dopisy a posílali mu balíčky. A pořád jsem
ještě netušil, proč ho ti dva pánové v kožených kabátech odvedli z mého života.
Co po něm chtěli? Nikdo mi nic neřekl. Byl jsem příliš malý na to, aby mi mohli
svěřit, že otec byl členem podzemní odbojové organizace. Nazývala se Pribina a
byla vytvořena ještě před příchodem Němců ze záložníků Československé armády.
Otec v ní fungoval jako styčný důstojník. 

Byl jsem sotva pár metrů od její tváře a nespouštěl z ní oči. Ale ona kráčela
dál, pohupovala svými sladkými boky sevřenými bledě šedou látkou a zírala upřeně
před sebe, a já doufal, že je tam mezi těmi pevnými stehny vlhká, a přičichl
jsem ke konečkům prstů, až se mi zazdálo, že cítím slabou dívčí vůni, a říkal
jsem si, jak je v tom životě všecko zvláštní, a ptal jsem se sám sebe, proč po
mně ta dívka, se kterou jsem právě prožil tu nejdráždivější chvilku svého
života, ani okem nehodila. VÁCLAV HAVEL 

Hodiny jsem seděl u okna a pozoroval jejich vyučování. Střídaly hodiny rytmiky s
přednáškami o marxismu-leninismu. Zoufale se nudily, a tak se mi lehce podařilo
navázat s nejhezčí z nich oční souboj. Byla to nevelká holka s pěkným zadkem a
krátce zastřiženými hnědými vlasy, hezkou pletí a všedně půvabným obličejem.
Neuhnula očima. Zazubil jsem se na ni, ona mi úsměv vrátila a já jí gesty
naznačoval, aby přišla za mnou nahoru. Nenápadně kývla, že by ráda, ale že
nemůže. A nevymýšlela si. Komunismus je puritánský a holky měly přísný režim. 

Vylezl jsem zpod peřiny a plížil se po schodech dolů. Jistě. Maminka byla pryč.
Dům byl prázdný. Po předsíni byla rozházená spousta věcí. Zvonek nepřestával
zvonit, a tak jsem otevřel a za dveřmi stál stařeček, který vypadal nejmíň na
sto let. Ocitl jsem se rázem v pohádce bratří Grimmů. Sousedi pozorovali za
záclonami, jak gestapo matku odvleklo, a věděli, že s největší pravděpodobností
jsem v domě zůstal sám, ale báli se k nám jít, a tak poslali dědečka.
Předpokládali, že už je příliš starý, než aby se o něj gestapo mohlo ještě
zajímat. 

Pospíchal jsem, rozhlížel se kolem sebe, ale nikdo už mě neobtěžoval. Uplynulo
několik dní. Ve škole vše probíhalo bez problémů až na to, že jsem se nudil a
cítil se moc osamělý. Spolužáci se chovali, jako bych snad ani neexistoval.
Maminka se mě pokoušela naučit trochu německy, ale já toužil po jediné věci:
vrátit se co nejrychleji domů ze školy a jít si hrát s Rekem. Byl to můj jediný
kamarád na světě a já se k němu cítil čím dál víc připoutaný. Jednoho rána nás
vzal učitel na vycházku do přírody. 

Stalin zabíral všechny oblasti, které osvobodila Rudá armáda, a proto vyslal do
Prahy své poradce, aby na to dohlédli. V Itálii Vittorio de Sica dokončoval
svého Zloděje kol. V Praze komunistický ministr kultury Václav Kopecký, který mi
pak v životě ještě několikrát zkřížil cestu, burácel ve svém projevu na adresu
české buržoazie do rádia: Zatneme jim žílu rovnou u pytlíku! Předznamenal tím
tón politických debat na příštích čtyřicet let. V Poděbradech si člověk sotva
všiml nějaké změny. Jako by snad žádná revoluce ani nebyla. 

Praha byla obrovské město, s nímž mě citově spojovaly pouze dvě věci: můj
velbloud dvouhrbý a senzační kavárna Mánes. V zoo bylo těch velbloudů celé stádo
a vypadali jeden jako druhý, takže jsem se odvezl tramvají zpátky do centra a
vydal se hledat kavárnu Mánes. Moc práce mi to nedalo. Bylo to nádherné místo,
které působilo čistě a moderně. Pobíhala tu spousta krásných servírek, u
mramorových stolků s květinami posedávaly dámy v kožešinách a holčičky v bílých
podkolenkách. Prostě senzační kavárna. Měl jsem peněz právě tak na to, abych si
mohl objednat talířek s ruskými vejci. Chutnala báječně. 

Pořad se kvapem blížil a já už si nevěděl rady, a tak jsem šel za šéfem. Tajně
jsem doufal, že u takového skalního soudruha, jako byl Homola, cenzoři přimhouří
oči a nechají ho improvizovat. Šéf ale navrhl jiné řešení. Tak ty odpovědi napiš
sám a pošli jednu kopii nahoru a druhou Homolovi. Sepsal jsem několik variant
odpovědí na své otázky a poslal je Homolovi s omluvným dopisem. Vysvětloval
jsem, že mu nechci nic vkládat do úst, ale pouze předkládám určité návrhy. 

Svou skvělou inscenací vzal ten vzácný muž našim spravedlivě rozhořčeným soudcům
dokonale vítr z plachet tím, že je zavedl do světa vznešenosti, posvěceného
navíc osobou Zápotockého. Nikdy by mě bylo nenapadlo, že je možné takhle
suverénně zrežírovat sám život. A když jsem si konečně uvědomil náramnou jemnost
provedení, připadla mi ta rafinovanost takřka ďábelská. REAKCIONÁŘSKÁ SVINĚ V
ÉTERU Když jsem byl na škole, musel jsem se nějak živit, a to v ekonomickém
systému, v němž komunisti postavili všecko na hlavu. Vydělávat peníze bylo
považováno za nemravnost, vzdělání a úspěšnost člověku přitěžovaly. Stát platil
horníkům mnohem víc než doktorům a vědcům. 

Když se vrátila, řekla mi jenom, že už se nemám čeho bát. Nic podobného se mi už
nikdy nestane. Učitel ji o tom ujistil a ona mu věří, a tak jsem se další den do
školy zase vrátil. Nevěděl jsem, co můžu očekávat. Nikdo ve třídě se na mě ani
nepodíval. A nic se nestalo. Pochopil jsem, že jsem pod učitelovou ochranou a že
se učitele všichni bojí. Seděl jsem v lavici a počítal - matematika byla jediný
předmět, kde jsem se měl čeho chytit. Ze školy jsem šel stejnou cestou mezi
borovicemi jako minule. 

Blahoslav to myslel dobře, a přestože ta jeho péče byla někdy nesnesitelná,
dojížděl jsem k nim domů každý víkend. Zřejmě jsem nějak toužil po rodinném
poutu nebo jak se říká, po teple domova, byť i jen na pár chvil a byť jsem to
sám sobě vysvětloval tak, že chci hlavně zdrhnout ze zámku. Po pravdě řečeno,
těšily mě i ty hádky. A zrovna tak mě bavila ta cesta vlakem. Nemohl jsem se
vynadívat na své spolucestující. Přisedl jsem si k nějakým opilcům, kteří hráli
karty, a poslouchal, jak se začali hádat. 

Bylo tu sice pár mladíků, kteří za války ztratili rodiče jako já, ale spousta z
nich měla otce ministry, diplomaty, staropražskou smetánku, ale i vysoké
komunistické funkcionáře. Později jsem zjistil, že krátce po osvobození, když
pan Jahoda navrhl na ministerstvu školství zřízení školy pro chlapce, jejichž
život těžce poznamenala válka, všechny politické strany přijaly tento
nekontroverzní návrh s otevřenou náručí. Příspěvky, dotace a podpory se začaly
hrnout ze všech stran a pan Jahoda měl zcela volnou ruku při výběru profesorů. 

Dělat přesčas jsem odmítl, nechal jsem se vyvézt nahoru, a přestože ještě
svítilo slunce a přestože jsem byl špinavý jak prase, naládoval jsem se
knedlíky, plácnul sebou na slamník a spal tak dlouho, dokud mě neprobudili, že
zase musím jít fárat. V Rakovníku jsem snad ani nežil. Pořád mě něco bolelo a
veškerý volný čas jsem prospal. Do města jsem si troufl vyjít až v neděli
odpoledne. V zahulené hospodě, která byla temnější než šachta, jsem urazil
několik piv a usnul rozplácnutý na stole. Vystřídal jsem na šachtě několik
prací, ale pokaždé jsem si pohoršil. 

Jejich otec, generál české armády, byl největším hrdinou protifašistického
odboje. Němci ho nezlomili ani mučením, jemuž nakonec podlehl. Bratři Mašínovi
byli zjevně po něm a několik let vedli malou, ale efektivní odbojovou skupinu,
která provedla řadu sabotáží proti komunistickému režimu. Byli mladí, nebojácní
a věřili rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která slibovala, že brzy přijdou
Američané a udělají s komunisty krátký proces. Mašínovi se na to chystali tím,
že zakládali požáry a napadali stanice SNB, aby získali zbraně. Pár příslušníků
přitom taky zabili. 

Schroupal jsem k nim dva slané rohlíky a vychutnával jsem to jídlo pomalu,
pomalinku, aby mi co nejdéle vydrželo. Každý ždibek přepepřeného salátu, na
kterém ta vajíčka seděla, jsem donekonečna rozemílal v ústech. Po dvaceti
minutách jsem si utřel ubrouskem ústa a vydal se nazpět do Poděbrad s pocitem
velkého světáka. Další víkendy jsem se často klepal u štěrkového pangejtu
okresek a nadával na řidiče, který kolem mě projížděli bez mrknutí oka. 

Miloš Forman a Jan Novák CO TĚ NEZABIJE... 25. března 1985 jsem seděl v jedné z
předních řad Pavilonu Dorothy Chandlerové v Los Angeles, měl na sobě smoking a
dokonale vyleštěné boty a kolem mě se to blyštělo flitry na šatech, z nichž
mnohé stály víc než automobil. Nominovali mě na Oscara za režii filmu Amadeus,
filmové adaptace divadelní hry Petera Shaffera, která pojednává o obdivně
nenávistném vztahu dvorního skladatele při habsburském trůnu Salieriho k
Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Amadeus byl můj devátý film. Předtím jsem režíroval
čtyři filmy v Československu a čtyři v USA. 

Za pár minut byl sál prázdný a světla zhasnutá. Usmyslel jsem si, že tohle
divadlo je přesně to, co potřebujeme, a opravdu se nám nějak podařilo ukecat
samotného E. F. Buriana, který nám je pronajal na šňůru pondělních představení.
Při pohledu zpět mi není jasné, jak jsme to dokázali, jenom vím, že jsme museli
ukrást nějaké povolovací formuláře z obvodního kulturního střediska, zfalšovat
pár razítek a podpisů, a dokonce jsme i podplatili vylepovače plakátů, aby nás
nalepili před program Národního divadla. Už první pondělí bylo takřka vyprodáno
a lidi se chechtali jako diví. 

Přišel rok 1953, Američani pořád nikde a Státní bezpečnost už jim začínala jít
po krku, takže se rozhodli, že to vezmou přes kopečky. Chtěli se připojit k
americké armádě a nechat se vysadit padákem zpátky do Československa, až studená
válka přestane být studená a země se začne osvobozovat od komunistů. V té době
už byla spuštěna železná opona, takže západní hranice byla takřka nepropustná a
Mašínovi se rozhodli, že to vezmou do USA přes Berlín. Vzali s sebou Janatu a
další dva mladíky a společně překročili hranice s NDR. 

Možná tady roubuju své vlastní pocity a svou ctižádost na někoho jiného. Ale u
mě vždycky platilo, že vítězství bývá stejně těžké, jak je nádherné, a jiná
možnost že neexistuje. Nikdy jsem se neuměl přenést přes chvíle zmaru. Tím
nemyslím chvilky trapnosti, kdy člověk někde stojí a doufá, že se propadne do
země. Těch jsem si užil dost a vím, jak to chodí. Pozornost se odvrátí a život
jde dál. 

Brzy se začalo všecko hatit, ale hoši byli ozbrojení a odhodlaní, že živé je
nedostanou. Museli se prostřílet z železniční staničky v osadě Uckro, kde zabili
pár německých policistů a další zranili. Byla na ně uspořádaná mohutná honička.
Čtyřiadvacet tisíc německých a sovětských vojáků pročesávalo kraj a nakonec je
vyslídili v malém lesíku. Mašínovi zabili další dva Němce a zase unikli, a
nakonec se do toho Berlína oba bráchové a jeden z jejich tří kamarádů přece jen
dostali. Janata s tím druhým už takové štěstí neměli. 

Modelky musely být spíš uvědomělé než krásné a umělci tloustli, jen když se
vzdali vlastního výrazu. Jenže postupem času si člověk přestal paradoxů všímat a
naučil se s nimi žít. Zvláštní postupně zevšednělo a nakonec se stalo normou.
Všechny práce, kterými jsem počátkem padesátých let v Praze prošel, byly tak
trochu podivné. Balada z hadrů mi přinesla první, i když nepravidelný příjem jen
proto, že české divadlo bylo ochromeno doktrínou socialistického realismu, a
jestli jsem takhle z komunismu nepřímo profitoval, bylo jasné, že se mi to
příště zase vymstí. 

Trčel jsem tam hodiny, někdy skoro celý den, ale nakonec jsem to vždycky zvládl
a užil si svých dvacet minut světáctví s ruskými vejci obklopen mramorem a
damaškem kavárny Mánes. Do zoo jsem se už nikdy nevrátil, ani mě nenapadlo, co
jiného bych mohl v Praze dělat. Ale od té doby mě zářivá světla Prahy
přitahovala jak lampa můru a mně bylo jasné, kam se vypravím, až skončím školu v
Poděbradech, protože pro mě žádné jiné místo na světě neexistovalo. KONEČNĚ
CHLAP V únoru 1948 se v Československu dostali k moci komunisti. 

Byly tam fantasticky obrovské pece protkané mihotavými žilkami sálajících
prasklin, hromady uhlí vysoké jak dům, spletitá síť rozličných potrubí, která se
vinula a proplétala kolem budov, a mamutí nádrže s vodou. Ve dne tam bylo
pořádně rušno, ale v noci se muselo celé místo ponořit do naprosté tmy.
Američani totiž začali s bombardováním továren a průmyslových závodů. Už bylo
jasné, že Němci mají válku prohranou, a já se toho nemohl dočkat. 

Nebyl na nich znát stín rozpaků. Dirigent jim dal pokyn a orchestr spustil zas
od začátku toho čísla. Zpěváci se přidali a začali tancovat. Ale ne dlouho. Za
chvíli se jim hlasy opět začaly lámat pod tím tajemným citovým břemenem a znovu
se rozbrečeli. Dirigent odmávl a hudba zmlkla. V tu chvíli celý sál v naprostém
tichu povstal. Pořád jsem ještě ničemu nerozuměl, ale stoupl jsem si taky a
cítil jsem proud potlačovaných emocí, jak se rozlévá po celém divadle. Na
jevišti se objevil zachmuřený pán a ohlásil, že umělci nejsou schopni pokračovat
a že představení je u konce. 

Nahoře na povrchu se mohlo odehrávat cokoli: bouře, požár, letecký nálet, ale my
tady dole bychom o tom nevěděli vůbec nic. Seděli jsme tam dvě hodiny a žádný z
nás nepromluvil, alespoň pokud si to dobře pamatuju. Nakonec se dveře otevřely a
jiný Němec v civilu přivedl maminku. Měla na sobě šaty, které jsem znal.
Vypadala hrozně unavená. Zjevně jí neřekli, co ji čeká, a tak na moment
překvapením ztuhla, jenže pak se ke mně vrhla, objala mě a vší silou tiskla v
náručí po celou dobu, kterou nám dopřáli. Ne víc než deset patnáct minut. 

A nikoho jiného, na koho bych se mohl obrátit, jsem neměl. Došel jsem do haly a
postavil se k oknu. Koukal jsem ven, přemýšlel, čekal na nějaké znamení.
Potřeboval jsem, aby mi něco ukázalo cestu, určilo směr, protože já nevěděl kudy
kam. V tu chvíli se v hale objevil kluk, kterého jsem znal. Měl být v té době ve
třídě jako každý jiný, a tak mi ho nejspíš poslala do cesty nějaká vyšší moc.
Uviděl mě a zastavil se. Co se děje? 

Neušetřil ani jednu z našich liliputek. Ten masakr se nedal ničím obhájit a
mamince byla celá věc rázem jasná. Hned druhý den se dostavil jakýsi sedlák s
křivými zuby z nedaleké vesnice, kterého jsme tak trochu znali. Matka mi vyrvala
Reka z náručí a dala mu ho. Pral jsem se a křičel a všechny nenáviděl, ale byli
silnější, takže Rek byl nakonec vyhandlován za novou várku liliputek. Přiznám
se, že ztráta Reka byla tím nejtraumatičtějším zážitkem mého dětství. Když mi ze
života odešel táta, přetrvával dál jako jakási bytost za vzdáleným horizontem. 

Toho roku si jednou ráno zavolali Havla do ředitelny. Havle,pronesl pan Jahoda
koženě. Byl jsem informován, že jsi byl sám k sobě nemravným. Dodneška je Havel
přesvědčen, že jsem ho já jako jeho rádce musel prásknout. Ale já si pouze
pamatuju, že jsem v té době byl sám k sobě nemravným taky. Jednou v noci v
ložnici jsem zaslechl Havla vyprávět, jak senzační místo je kavárna Mánes v
Praze. Byla to jen náhodou zaslechnutá věta, ale mně se pevně usadila v paměti.

Můj šéf měl se mnou plány, abych přesedlal od filmu k varieté, což se mu jevilo
jako povýšení, takže mně jednou dal za úkol uvádět nějaké žongléry. Požádal jsem
je, aby mi dali písemně vše, co během představení říkají. My jen
žonglujeme,řekli mi, jinak nic. Nic neříkají,informoval jsem šéfa. To mě
nezajímá,zlobil se šéf. Musím přece nahoru něco poslat. Vrátil jsem se k
žonglérům s formulářem tiskového dozoru a řekl jim, že něco tam prostě napsat
musejí. Vrátili mi papír a hrozně se přitom šklebili. Na formuláři stálo: Hej!
Hop! Hup! Lup! Hop, hop, hop! 

Na jaře 1945, hned jak jsme získali Rut zpět, se mí bratři pustili do oprav.
Nebyl materiál, chyběli řemeslníci, a tak to všechno stálo spoustu potu a
námahy. Pomáhal jsem při opravách celé léto. Bylo mi tehdy třináct a hrozně jsem
chtěl, aby ten penzion byl stejný jako dřív, i když jsem věděl, že jako dřív už
nebude nikdy nic. Po válce byly Sudety podivná krajina. Všichni ti kluci, kteří
se mě tehdy s kamennými ksichty chystali ukamenovat, a všechny ty holky, které
se na to dívaly, byli odsunuti do Německa. 

Osmá hodina přešla a nic. Pozoroval jsem západ slunce, rozplácl pár komárů na
krku. Vzpomínal jsem si na kurážný pohled svých Moravských očí a nechtěl věřit
tomu, že by mě nechaly ve štychu. Až v devět jsem zahlídl, jak se po cestě od
hotelu někdo blíží. Byla to dívčí postava. Srdce se mi rozbušilo. Jenomže to
byla jen ta vedoucí, která mi přišla říct, že moje láska je nemocná a nemůže
přijít. Tak mě to zdrtilo, že jsem si ani nevšiml, že si učitelka na sebe vzala
šaty, a dokonce se i navoněla. 

Stejnou rukou jsem přešaltoval na druhou stranu, ale ať jsem se činil sebevíc,
na Anču to nedělalo pražádný dojem, zatímco její plné, horké, hlaďounké prsy
učinily na moje pubertou zvichřené hormony dojem toho největšího kalibru. Byla
to však dívka zásadová, a proto mi nedopřála zajet jí rukou i pod sukni, ačkoli
jsem vyhrožoval, že na ni strýci povím bůhvíco. Netlačil jsem na pilu. Byl jsem
šťastný a spokojený i tak. U strýce jsem se nepřiučil pouze pubertálnímu
vyděračství. Nasál jsem tu atmosféru krámu jako houba a hodně jsem z ní pak
čerpal pro svůj první celovečerní film Černý Petr. 

Děkuju, pane Jahoda. Nemusíš se ani vracet do třídy,řekl. D-dobře,zakoktal jsem.
Vycouval jsem z ředitelny jako omámený a letěl na pokoj. Ložnice byla opuštěná.
Vytáhl jsem svůj omlácený kufr a začal do něj házet šaty a knihy. Později jsem
zjistil, že mě soudruh Masák obvinil ze zesměšňování komunistické strany, jehož
jsem se měl dopustit tím, že jsem močil na nohu syna jednoho z vůdčích duchů
komunismu. Měl jsem sbalíno za deset minut, ale nevěděl jsem, kam se vrtnout.
Jahoda ale říkal, že po mně nemá zůstat ani stopa, tudíž jít k jednomu z bratrů
nepřicházelo v úvahu. 

Bylo jim dvanáct a já je viděl poprvé po šesti letech, takže jsem je vůbec
neznal. A protože jsem se s nimi zrovna začínal seznamovat, vzpomínku na mého
prvního Oscara zabarvují i pocity docela jiného, hlubšího rázu. A když tedy
přišla ta nominace v osmdesátém čtvrtém, rozhodl jsem se, že tentokrát si svou
roli v té velké hře na Oscara vychutnám co nejvíc. V životě jsem vždycky dělal
všecko pro to, abych vyhrál. Vůle k vítězství patří k mým základním hnacím silám
a všímám si jí i u jiných. 

Přecházeli jsme přes vratký a kluzký dřevěný mostek, když mě kdosi zezadu strčil
a já skončil v ledové tříšti potoka. Učitel zuřil. Kluky, co šli za mnou, bez
výjimky zfackoval a pak mě poslal domů, abych se převlékl do suchého. Pospíchal
jsem domů, mokré šaty mi přimrzaly k tělu a v botách mi čvachtala ledová břečka.
Do německé školy jsem se už nikdy nevrátil. Když jsem došel do hotýlku Rut,
zastihl jsem matku, jak zuřivě nadává Rekovi. Sudety se mu zajídaly stejně jako
mně, což dal najevo tím, že německému pošťákovi roztrhl nohavici. 

Později dům získala jakási továrna a po mnoho desetiletí v něm její zaměstnanci
trávili dovolenou, ale v roce 1991 byl následkem sametové revoluce z roku 1989
patrový baráček restituován a navrácen rodině. Ale to už jsem hodně předběhl.
Když jsem v pětačtyřicátém dával dům s bratry do pořádku, přinesl mi kdosi
výstřižek z novin. Psalo se tam o škole pro válečné sirotky, kterou vláda
zřizovala v Poděbradech. Měla to být chlapecká internátní škola vytvořená podle
vzoru anglické public school. Studenti měli žít v ubytovnách, získat klasické
vzdělání, naučit se praktickým dovednostem a utužit si tělo ve sportovních
disciplínách. 

Bylo jasné, že se hned tak nevzdá, což bylo v pořádku, protože já na tom byl
stejně. Spolužáci se vrátili od večeře, olizovali si pysky, hladili si bříška a
vyprávěli, o jaké božské delikatesy jsme se ochudili. V břiše mi kručelo, ale
oba jsme pohrdavě prohlásili, že nemáme hlad a dál jsme tiskli své čepice k
studeným cihlám. Ostatní si odběhli zahrát na dvůr fotbal. Normálně by pro mě ty
zvuky dupajících nohou a nadšené výkřiky byly hrozným mučením, ale tentokrát ne.

Mnoho lidí z mého mládí je už po smrti nebo žije v cizině, ale čáslavský dům nám
v rodině zůstal. Ten odřený kufr s rodinnými pamětihodnostmi, který k domu
patří, má teď v péči rodina mého bratra Blahoslava. Skrývá se v něm i v kůži
vázaná Bible. Její gotické písmo je už těžko čitelné, a když člověk dolistuje až
k nalinkovaným stránkám vzadu, objeví tam rodokmen, který si tam mí předkové po
léta přimalovávali. Sahá až k počátku devatenáctého století. Papír zežloutl a
inkoust prvních vpisků vybledl do šedava. 

Choval se ke mně laskavě, i když poněkud odtažitě, ale o mé učení se zajímal do
všech detailů. Chtěl vždycky vědět, co zrovna probíráme, a já mu to docela rád
vyprávěl, zatímco on mi pozorně naslouchal. Mí učitelé byli jeho žáky a zřejmě
jsem tak trochu fungoval jako domácí inspektor. Na příchod Němců do Čáslavi si
nevzpomínám, jen vím, že se to muselo stát krátce po mých sedmých narozeninách.
Najednou tu prostě byli. 

Zákulisí operety totiž vonělo tak báječnou směsicí pachů smyslné ženskosti a
květin a laciných parfémů, fialek a upocených těl, tělky a růže, naškrobeného
krajkoví syčícího pod rozpálenou žehličkou, kuliček proti molům, alkoholu a
třešňové bublaniny, piškotků a propocených triček, sukýnek slabě zavánějících
močí, že jsem se na fleku rozhodl, že patřím sem a ne jinam. Nevěděl jsem jen
jedno. Jakou práci v divadle budu dělat. Od začátku mi bylo jasné, že hercem být
nechci. V zákulisí jsem si všiml, že na rozdíl od jeviště se tady s mužskými
členy ansámblu zachází jako s úplnými onucemi. 

A-ano. Ji-jistě,zakoktal jsem a šel jsem si sednout, abych to promyslel. Měl
jsem půl hodiny na přípravu. Dřepěl jsem tam a v hlavě jsem neměl lautr nic. Už
si nevzpomínám, jakou pitomost jsem nakonec vymyslel. Nejspíš jsem si to
nepamatoval ani den nato. Dokázal jsem to ihned perfektně vytěsnit. Talentové
zkoušky mnou dost otřásly, ale v uších mi pořád ještě zněl aplaus po pondělních
představeních. 

Byl jsem na dramaturgii a za celé čtyři roky studia jsem si jedinkrát nešáhl na
kameru ani nepromluvil s herci. Místo toho se probíraly zásady expozice, typy
dialogů, postav, katarzí apod. Napsali jsme hory rozborů, povídek a scénářů.
Viděli jsme taky spoustu filmů a kecali o nich dlouho do noci. Škola byla, díky
osudové ironii, pod vedením několika nejlepších českých umělců. Většina z nich
by totiž za normálních okolností měla tolik práce s vlastním psaním, režírováním
nebo točením filmů, že by na nějaké učení neměli čas, ale protože je komunisti k
jejich pravé práci nepustili, živili se takhle. 

Další kluk, Pavel, následoval po dvou letech, a já se narodil dvanáct let po
Pavlovi. Léta jsem dumal, co jsem vlastně zač, jestli další omyl nebo pozdní
nápad, prostředek k usmíření nebo výtrysk druhé mízy. Ta obrovská mezera mezi
mnou a mými bratry mi byla vždycky podezřelá, a nakonec jsem se opravdu
dozvěděl, že pro ni existovalo dosti dramatické vysvětlení. Matka byla nádherná
činorodá energická ženská s černýma očima a smyslem pro kšeft. Byla o devět let
mladší než otec a většinu svého elánu investovala do letního hotýlku, který
rodiče postavili na břehu jezera v severních Čechách. 

Kratochvílův nápad mi připadal podivný a nerozuměl jsem mu, ale měl jsem strach
a příliš jsem nad tím nekoumal. Ten večer jsme byli uvedeni do soukromého
salonku vyzdobeného středověkými tapiseriemi. Na několika stolečcích s
hvězdicovými mahagonovými nožkami tikaly rokokové sloupkové hodiny z mramoru.
Nad námi se blyštěl úchvatný lustr. Židle byly měkce polstrované, sklenice
broušené, ubrusy z damašku, příbory ze stříbra a všemu tomu vévodil vznešený pan
vrchní. Mí soudcové pocházeli povětšinou z dělnických rodin a v životě takovou
nádheru neviděli. I já viděl něco podobného poprvé. 

Nikdy se z výslechů nevrátil. Nejspíš ho mučili. Nakonec se oběsil ve své
kolínské cele. Havránkova sebevražda mohla znamenat konec celému případu.
Gestapo se nedopídilo, kdo mohl ty letáky vytisknout, a jedenáct zadržených žen
bylo propuštěno. Jediná, která se z vězení nevrátila, byla moje matka, přestože
pan Havránek musel uvést její jméno omylem. Úmyslně jsme se totiž jeho obchodu
vyhýbali: v zemi, kde se jakýkoli drb mohl stát donašečovi prostředkem, jak se
zbavit těch, kteří mu nevoněli, představovali podobní tlachalové veliké
nebezpečí. Teprve po válce jsme se dozvěděli, jak to bylo. 

Na tuhle svou posedlost jsem dočista zapomněl, až jsem si ji připomněl v roce
1983, když se F. Murray Abraham přeměňoval na starce v Amadeovi. Tři hodiny
trvalo, než jeho postava Salieriho zestárla o šedesát let, a ta úžasná
metamorfóza ve mně rázem vyvolala stejný záchvat nadšení, jaký jsem tehdy cítil
v šatně poděbradského zámku. V Poděbradech byly ještě další dva amatérské
divadelní soubory a oba vystupovaly na scéně Divadla na kovárně. První soubor
byl politicky nalevo, zatímco druhý, kde účinkoval místní pan lékárník, řezník a
doktor, představoval pravý střed. 

Ledová voda se mi zařezávala do kůže jak žiletky, ale na křídlech lásky a
vášnivé touhy jsem zuřivě bojoval, abych se udržel pod mostem, neboť proud řeky
mě neustále unášel přímo pod pohledy profesora Hrubého a krásné češtinářky.
Vzdálenost, kterou bych normálně uplaval za pár minut, mi takto trvala čtvrt
hodiny. Nakonec jsem se přece jen doštrachal na druhou stranu. Vyškrábal jsem se
na břeh a běžel do opuštěné obory. Přes holé stromy jsem ji uviděl dřív než ona
mě. Stála poblíž brány a netrpělivě vyhlížela na cestu. 

Podle něj nese tato rostlina své latinské jméno - Robinia. Větve akátu mají
trny, listy jsou vejčité. Plody jsou umístěny v dlouhých, hnědých luscích.
LILIOVNÍK Kůra: hnědá, hladká Plod: šiška (v říjnu) Domovem liliovníku je
Severní Amerika. Jeho květy se podobají tulipánu. Čtyřlaločný list vypadá, jako
by mu někdo ustříhl špičku nůžkami. Plodem je malá šiška. MORUŠE Kůra: šedohnědá
Plod: souplodí (v červenci) Moruše pochází z Číny. Její listy jsou nejlepší
potravou pro housenky bource morušového. Strom potřebuje hodně tepla. Plody
moruše připomínají maliny a chutnají sladce. U cesty Je ještě teplo jako v létě.
Na plotě se usadil otakárek fenyklový. 

Nejstarší strom se nachází ve Velké Británii a je starý dva a půl tisíce let.
Tis je prudce jedovatý! 

Nejsou jedovaté, ale většina ptáků se jim přesto vyhýbá. BARVÍNEK Kůra: hnědá až
zelená Plod: oříšek (v září a říjnu) Barvínek potřebuje hodně světla. Rád se pne
po jiných stromech. Kvete na začátku léta, a na podzim dává šedivá klubka plodů
podobná vlně, která zůstávají na větvích často až do jara. VLOCHYNĚ BAHENNÍ
Kůra: šedohnědá Plod: bobule (v září) Keř dorůstá výšky kolem jednoho metru.
Jeho malé květy vypadají jako džbánky, zavěšené dnem vzhůru. Listy vlochyně jsou
na spodní straně namodralé. Pozor: Plody jsou jedovaté! BRSLEN Kůra: šedohnědá
Plod: tobolka (v říjnu) 

Tetřev hledá v podrostu červy, hmyz a jedlé bobule. Babočka admirál poletuje nad
malinovými a ostružinovými keři. Rád mlsá šťávu přezrálých plodů. V mraveništi
panuje čilý ruch. Jen kuna je sytá a unavená, protože nejraději loví v noci.
BOROVICE Kůra: červenohnědá, rozpraskaná Plod: šiška (v říjnu a listopadu)
Borovice je velmi nenáročná. Daří se jí i na písčitých půdách a na skalách. Její
dlouhé jehlice vyrůstají vždy po dvou na takzvaných brachyblastech. Šišky
borovice potřebují tři roky na to, aby dozrály. Neodpadávají. MODŘÍN Kůra: šedá,
šupinatá Plod: šiška (od září do listopadu) Modřín je častým stromem v Alpách. 

Koncem května kvetou jeho žluté kočičky. Plod kaštanu jedlého se nazývá marón a
je ukrytý v tobolce s jehličkami. Když dozraje, tobolka se rozskočí do čtyř
chlopní. MIŠPULE Kůra: šedá Plod: jádrový plod (v září a říjnu) Mišpule je
většinou vysoký keř. V květnu má bílé květy s tmavě červenými tyčinkami. Její
plody jsou hnědé a velké skoro jako jablka. Dužina mišpule je poživatelná teprve
po delším uležení. PÁMELNÍK Kůra: šedozelená Plod: bobule (v září a říjnu)
Pámelník pochází ze Severní Ameriky. Keř dorůstá výšky kolem dvou metrů. Růžové
kvítky jsou uvnitř ochmýřené. 

Jehnědám jívy se říká kočičky. Bývá zvykem světit větvičky jívy na Květnou
neděli v kostele. Jehnědy kvetou dřív, než se jíva obalí listím. Listy jsou na
spodní straně prachově ochmýřeny. KRUŠINA OLŠOVÁ Kůra: šedohnědá, hladká Plod:
bobule (v září) Bobule krušiny se nejprve zbarví do červena, a pak do modra.
Dřevo tohoto keře šíří hnilobný zápach. Dřív lidé ze sušené kůry krušiny
připravovali projímavý čaj. Krušina je považována za léčivou rostlinu. KALINA
Kůra: šedá Plod: bobule (v září a říjnu) Na vlhkých místech roste kalina. Na
jaře má zakulacené, bílé chomáče květů, na podzim září její červené bobule. 

Poznáš je podle čtyř velkých listů, které jsou rovnoměrně uspořádány kolem
stonku. Vraní oko je velké skoro jako třešeň a prudce jedovaté! BŘEČŤAN Kůra:
šedohnědá Plod: bobule (v dubnu) Břečťan je vždyzelenou popínavou rostlinou.
Jeho kmen může dosahovat délky až dvacet metrů. Břečťan najdeš především na
kmenech stromů a domovních zdech. Kvete na podzim a jeho plody dozrávají na
jaře. Bobule jsou jedovaté! JEŘÁB Kůra: šedá, hladká Plod: bobule (od srpna do
října) Jeřáb má brzy na jaře bílé okoličnaté květy. Je velmi odolný a v horách
se často vysazuje na ochranu proti lavinám. 

Jalovec roste na suchých místech a má rád slunce. Jeho špičaté jehličky jsou
kolem větve uspořádány po třech. Bobule se používají k okořenění jídel. Z jejich
šťávy se vyrábí alkohol. JAHODNÍK Plod: souplodí (v červenci a srpnu) Lesní
jahody mají trojčlenné listy a malé bílé kvítky. Jejich plody obsahují hodně
cukru. Vlastními plody jsou jadérka na jejich vnější straně. Lesní jahody jsou
divoce rostoucím druhem jahod zahradních. BORŮVKA Plod: bobule (od července do
září) Borůvky najdeš na lesních mýtinách. Malé keříky často pokrývají celé
svahy. Jejich růžové kvítky vypadají jako zvonky a plody poskytují lidem i zvěři
cenné vitaminy. 

Kůra: hnědá, hladká Plod: bobule (v srpnu a září) Rulík je křovina dosahující
výšky až dvou metrů. Květy a plod vyrůstají vždy mezi jedním velkým a malým
listem. Bobule je skoro tak velká jako třešeň. Pozor: Je velmi jedovatá! ZIMOLEZ
OBECNÝ Kůra: šedohnědá, ochmýřená Plod: bobule (v září) Zimolez je vysoký keř.
Jeho větve a listy jsou měkké a ochmýřené. Lesklé, šarlatově zbarvené bobule
zimolezu jsou umístěny po dvou na dlouhém stonku. Jsou jedovaté. VRANÍ OKO Plod:
bobule (v srpnu a září) Vraní oko najdeš i v jehličnatém lese. Je nanejvýš
třicet centimetrů vysoké. 

Začátkem května je třešeň obalená bílými květy, které visí na dlouhých stoncích.
Strom urodí ročně kolem šesti kilogramů ovoce. Když mlsáš třešně přímo na
stromě, trhej plody bez stonků. Tak zůstane dřevo nepoškozeno. JABLOŇ Kůra:
šedohnědá, popraskaná Plod: peckovice (od srpna do října) Bílé květy jabloní
jsou na vnější straně růžové. Listy mají krátký stonek. Již staří Římané znali
třicet odrůd jablek. Plody jsou zralé ve chvíli, kdy se stopka snadno oddělí od
větve. HRUŠEŇ Kůra: hnědá, hladká Plod: peckovice (v září a říjnu) Hrušeň
potřebuje hodně slunce. Často se pěstuje v blízkosti teplých domovních zdí. 

Plodem je kulovitá, bílá peckovice s rosolovitě pěnovitou dužninou. Když ji
rozdrtíš, praskne se slabým lupnutím. PLATAN Kůra: světle šedá až hnědá,
šupinatá Plod: tobolka (v září) Platan je oblíbeným stromem v alejích. Na
znečištěné ovzduší není nijak citlivý a může dosahovat výšky až třiceti metrů.
Jeho plodem jsou kulaté semeníky na dlouhém stonku, které na větvích visí často
ještě i v zimě. PTAČÍ ZOB Kůra: šedohnědá Plod: bobule (v září a říjnu) Ptačí
zob je oblíbeným keřem. Kvete bíle. Jeho černé bobule jsou jedovaté. Latinsky se
tento keř nazývá Ligustrum, což je víc než příhodné označení. 

Šišky se zbaví svých semen, ale zůstávají dál viset na stromě. BRUSINKA Plod:
bobule (v září) Brusinky najdeš často spolu s borůvkami. Nízký keřík se stále
zelená. Jeho listy jsou kožnaté a na krajích stočené. Někdy brusinky na podzim
kvetou podruhé. Marmeláda a kompot z brusinek obsahují hodně vitaminů. MALINÍK
Kůra: hnědá až zelená Plod: souplodí (v červenci) Maliník dává plody teprve
druhý rok. Na jeho větvičkách jsou trny. Ze zralých plodů se dělá šťáva nebo
marmeláda. Ze sušených listů si také můžeš uvařit dobrý čaj. JALOVEC Kůra:
červenohnědá Plod: bobule (v září a říjnu) 

Tento keř byl na mnoha místech vyhuben, protože je mezihostitelem rzi travní,
která napadá obilí. HLOH Kůra: světle šedá Plod: peckovina (v září a říjnu) Hloh
má velmi světlou kůru. Jeho listy mohou být vejčité, ale i tří- nebo
pětilaločné. Květy keře silně voní, větve jsou zakončeny dlouhými trny. PTAČÍ
TŘEŠEŇ Kůra: červenohnědá Plod: peckovice (v červnu a červenci) Ptačí třešeň
může být až dvacet metrů vysoká. V květnu má mnoho bílých chomáčů kvítků. Na
podzim se listy zbarví do oranžova. Třešně ptáčnice uzrají do tmavě červena, a
teprve pak jsou velmi sladké. TRNKA Kůra: černohnědá Plod: bobule (v září) 

SVÍDA KRVAVÁ Kůra: zelenohnědá, na podzim červená Plod: peckovice (v září a
říjnu) Svída je většinou vysoký keř, dorůstající dvou až pěti metrů. Za přídomek
"krvavá" vděčí svým větvím, které se na podzim a v zimě zbarvují do červena.
Její černé plody jsou nepoživatelné. OSTRUŽINÍK Kůra: hnědá až zelená Plod:
souplodí (v srpnu a září) Ostružiník roste takřka všude na krajích lesa. Na jeho
větvičkách a šlahounech jsou trny. Bílé kvítky ostružin se objevují hned na
počátku léta. Tmavé plody obsahují hodně vitaminu C. TIS Kůra: červenohnědá
Plod: bobule (v září) Tis je vždyzelený strom nebo keř. Roste velmi pomalu. 

Karmínově červené plody brslenu dozrávají na podzim a připomínají barety
katolických kněží. Proto se jim také lidově říká "kvadrátky". Pro člověka jsou
plody velmi jedovaté. Ze dřeva brslenu se dříve soustružila vřetena. V listnatém
lese Zde žije veverka, plch, sojka a mnoho jiných zvířat. Husté koruny stromů
totiž skýtají dobrý úkryt a chrání zvěř před deštěm a větrem. V listnatém lese
najdou zvířata i dostatek potravy: žaludy a bukvice, oříšky a nejrůznější
bobule. ČERNÝ BEZ Kůra: šedohnědá Plod: bobule (v srpnu a září) Černý bez je
vysoký keř. Jeho bílé okoličnaté květy silně voní. 

Listy se objevují zároveň s bílými květy. Když spadnou první švestky, začíná
jejich sklizeň. KDOULE Kůra: hnědá, suchá Plod: jádrový plod (v říjnu) Kdoule
kvete ze všech ovocných stromů nejpozději. Koncem května se otevírají její
růžové kvítky. Listy jsou na spodní straně plstěné. Žlutý plod chutná kysele.
Teprve když je uvaříme, vynikne jejich nádherná vůně. V parku V parku kvetou
akáty, moruše a platany. Modrásek a babočka kopřivová poletují nad trávníkem.
Slunéčko sedmitečné lepí svá vajíčka na listy čajových růží. Zahradník vysadil v
parku i domácí dřeviny: Voní tu šeřík, a zimostráz a ptačí zob tvoří husté
houštiny. 

Plodům jeřábu se říká jeřabiny a ptáci tyto trpké bobule rádi zobají. JAVOR
HORSKÝ Kůra: hnědá, rozpraskaná Plod: křídlatý plod (od července do října) Listy
javoru horského jsou špičaté. Na jeho visících hroznech květů rády usedají
včely. Na podzim má strom dvoudílné křídlaté plody. Javor horský může být starý
až pět set let. JASAN Kůra: šedá, rozpraskaná Plod: křídlatý plod (v září a
říjnu) Jasan potřebuje hodně vláhy. Dorůstá výšky kolem třiceti metrů. Jeho
plodem je oříšek se stočeným křidélkem. Plody visí na větvích ještě celou zimu.
Jasanové dřevo je velmi pružné. HABR Kůra: stříbrošedá 

Latinské slovo "ligare" totiž znamená vázat, a větve ptačího zobu se dobře hodí
k pletení košíků. KATALPA Kůra: tmavě hnědá Plod: lusk (v listopadu) Katalpa má
ráda teplo. V létě její velké, srdcovité listy skýtají nádherný stín. Bílé
zvonky květů silně voní. Plodem je podlouhlý, hnědavý lusk. CESMÍNA Kůra:
zelenohnědá, hladká Plod: peckovice (v září) Vždyzelená cesmína roste velmi
pomalu. Její listy jsou zakončené trny. Červené plody zobají ptáci, pro člověka
jsou však jedovaté. Keř je oblíbenou okrasnou dřevinou. AKÁT Kůra: šedá,
rozpraskaná Plod: lusk (v srpnu a září) Jean Robin byl prvním zahradníkem, který
tento strom v Evropě pěstoval. 

Broskve chutnají skvěle i usušené a připravuje se z nich dobrá marmeláda.
ANGREŠT Kůra světlá, šedohnědá Plod: bobule (od června do srpna) Větve angreštu
mají trny. Jeho malé plody jsou načervenalé. Angrešt potřebuje hodně vody. Plody
můžeš sklízet už brzy v létě. Chutnají i jako želé nebo marmeláda. ČERVENÝ RYBÍZ
Kůra: hnědá Plod: bobule (od června do srpna) Červený rybíz najdeš v každé
ovocné zahradě. Je velmi nenáročný a může být starý až třicet let. Jeho plody
chutnají kysele. Dobře se hodí pro šťávu a marmeládu. ČERNÝ RYBÍZ Kůra: hnědá
Plod: bobule (v červnu a červenci) 

Má měkké jehlice, které vyrůstají ve svazečcích. Na podzim se modřín zbarvuje do
zlatova a ztrácí jehlice. Šišky visí na stromě několik let. Modřínové dřevo je
velmi tvrdé. SMRK Kůra: červenohnědá, šupinatá Plod: šiška (v říjnu a listopadu)
Smrk je naším nejrozšířenějším jehličnatým stromem. Jeho jehlice jsou velmi
špičaté a jsou uspořádány v kruhu kolem větve. Smrkové šišky potřebují rok na
to, aby dozrály. Pak odpadávají spolu se semeny. JEDLE Kůra: šedá, hladká Plod:
šiška (v říjnu a listopadu) Jedlové jehlice nepíchají. Na větvích jsou
uspořádány protilehle. Na rubu mají dva podélné šedivé proužky. 

Její bílé květy mají tmavě červené tyčinky. Dužina jako by někdy obsahovala
zrnka písku. Hrušky se skladují ve velmi vlhkých prostorách. MERUŇKA Kůra:
červenohnědá Plod: peckovité ovoce (od července do září) Meruňka pochází z Číny.
Peršané a Římané ji k nám dovezli před dvěma tisíci lety. Květy jsou růžové a
jsou posazeny přímo na větvích. Zralý plod má sametovou slupku a lehce se
zbavuje jádra. BROSKEV Kůra: červenohnědá Plod: peckovice (v červenci a srpnu)
Domovem broskve je Arménie. Strom není tak choulostivý na mráz jako meruňka.
Dosahuje proto většinou vyššího stáří. 

Malé chomáče kvítků vyrůstají přímo z větví. Plodem jilmu je zploštělý oříšek ve
velké poletující skořápce. JAVOR POLNÍ Kůra: hnědá Plod: Křídlaté semeno (od
července do září) Javor polní má rád písčitou půdu. Často vyrůstá jen jako
veliký keř. Má troj- nebo pětilaločné listy, které jsou na koncích zakulacené.
Plod javoru vypadá jako malá vrtulka. VLAŠSKÝ OŘECH Kůra: stříbrošedá,
popraskaná Plod: ořech (v říjnu) Ořech má rád teplo. Jeho kočičky připomínající
párek kvetou v květnu. Ořechy zrají v tlustých, zelených slupkách, které se při
dopadu rozbijí. Když promneš listy ořechu v ruce, ucítíš silnou vůni. ŠÍPKOVÁ
RŮŽE Kůra: světle hnědá 

Plod: tobolka (v srpnu a září) Topoly nejčastěji nalezneme na březích řek. Mohou
dosahovat výšky až třiceti metrů. Na jaře kvetou nejprve jehnědy, a teprve pak
se objevují trojhranné listy. Semena jsou porostlá hustými bílými chloupky a
poletují ve větru. BŘÍZA Kůra: bílá s černými trhlinami Plod: oříšek (v srpnu a
září) Bříza potřebuje hodně světla. Ve visících jehnědách břízy zrají křídlaté
oříšky, které vítr roznáší po okolí. Z listů bříz se připravuje ochranný
prostředek na vlasy. TOPOL BÍLÝ Kůra: bílá až šedá Plod: oříšek (v srpnu a září)
Topol bílý vyroste každý rok o jeden metr. 

V ovocné zahradě Je květen. První mláďata zelených pěnkav jsou již opeřená. V
korunách stromů bzučí včely, protože teď kvetou jabloně i hrušně. Za měsíc bude
hospodyně vytlačovat ze zralého rybízu šťávu a z jahod připravovat marmeládu. A
na podzim zavaří hrušky a ve sklepě pak na zimu uloží jablka. VINNÁ RÉVA Kůra:
hnědá Plod: hrozny (v říjnu) Vinná réva je popínavý keř. Jeho malé kvítky voní a
lákají množství hmyzu. Vinná réva se pěstuje na slunečných svazích. Z hroznů se
vyrábí šťáva, mošt, ocet a víno. TŘEŠEŇ Kůra: tmavě šedá, popraskaná Plod:
peckovice (v červnu a červenci) 

Plod: souplodí (v říjnu) Šípková růže má trny a narůžovělé květy, které slabě
voní. Na podzim dává zářivě červené plody: šípky. Marmeláda z šípků má hodně
vitaminů. RAKYTNÍK Kůra: šedá až bronzově zabarvená Plod: bobule (v září a
říjnu) Rakytník je trnovitým keřem, který svými rozvětvenými kořeny zpevňuje
půdu. Listy rakytníku jsou na spodní straně stříbřité. Jeho oranžově zbarvené
plody obsahují hodně vitaminu C. DŘIŠŤÁL Kůra: světle šedá Plod: bobule (v září
a říjnu) Dřišťál roste na kamenitých svazích. Má hranaté větve, jeho listy
vyrůstají v chomáčích. Větve mají trny, a jeho bobule chutnají kysele. 

S vámi se mohu milovat..." a sedla si Havlovi na klín a začala ho rozpínat. Co
dělal doktor Havel? Ach, to je mi otázka... Páté jednání Ve víru ušlechtilosti
Po noci přišlo jitro a Flajšman šel do zahrádky, aby nařezal kytici růží. Pak
odjel tramvají do nemocnice. Alžběta ležela ve zvláštním pokojíku na interním
oddělení. Flajšman si sedl k její posteli, položil kytici na noční stolek a
chytil ji za ruku, aby jí spočítal tep. "Tak co, už je vám lépe?" zeptal se pak.
"Ale jo," řekla Alžběta. A Flajšman řekl procítěně: "Takové hlouposti jste
neměla dělat, děvčátko." 

Potom ho strhla na gauč a divoce se svíjejíc a hlasitě vzdychajíc kousla ho do
rtu a nakonec i do špičky jazyka, což Eduarda velmi zabolelo. Pak se mu vyvinula
z rukou, řekla "Počkej!" a odběhla do koupelny. Eduard si olízl prst a zjistil,
že mu jazyk mírně krvácí. Kousnutí ho tak bolelo, že usilovně získaná opilost
ustoupila a hrdlo se mu znovu stáhlo úzkostí, pomyslil-li na to, co ho čeká. Z
koupelny bylo slyšet mohutné cvrčení a šplouchání vody. Vzal do ruky láhev
koňaku, přiložil k ústům a zhluboka se napil. 

Věděla, že má krásné tělo, a chtěla vás donutit, abyste se o tom přesvědčil.
Vzpomeňte si, jak ve dveřích říkala: Kdybyste věděli. Vy nic nevíte. Vy nic
nevíte. Tak teď už to víte, Alžběta má ohavnou tvář, ale krásné tělo. Sám jste
to přiznal. Vidíte, že neuvažovala tak docela hloupě. Možná, že si teď konečně
dáte říct." "Možná," pokrčil Havel rameny. "Určitě," řekl primář. Teorie Havlova
"To, co říkáte, primáři, má svou přesvědčivost, ale je v tom chyba: přeceňujete
mou roli v této hře. Tady nešlo o mne. Nebyl jsem to přece jenom já, kdo odmítal
s Alžbětou spát. 

pocítila k němu krátkou prudkou zášť a řekla: "Neděláte si moc velké oči?"
Mladík se podíval na dívku; její vzdorovitá tvář zdála se mu být plna křeči;
pocítil k dívce lítost a zatoužil po jejím známém, obvyklém pohledu (o němž
říkával, že je dětský a prostý); nahnul se k ní, objal ji rukou kolem ramen a
řekl tiše jméno, kterým ji obvykle oslovoval a kterým chtěl nyní zrušit hru. Ale
dívka se mu vyvinula a řekla: "Berete to nějak moc zprudka!" Odstrčený mladík
řekl: "Promiňte, slečno," a díval se mlčky před sebe na silnici. 4 

"Neptej se a běž," řekl mladík. "Jak to se mnou mluvíte?" "Jako s děvkou," řekl
mladík. 10 Šli po špatně osvětleném schodišti: na odpočívadle pod prvním
poschodím stála u záchodu skupina přiopilých mužů. Mladík chytil dívku zezadu
kolem těla tak, že ji držel dlaní za prs. Muži kolem záchodku to viděli a začali
pokřikovat. Dívka se chtěla vytrhnout, ale mladík ji okřikl: "Drž!" Muži to
kvitovali s obhroublou solidárností a adresovali dívce několik sprostých
poselství. Mladík s dívkou došel do prvního poschodí a otevřel dveře do pokoje.
Rozsvítil. Byl to úzký pokoj s dvěma postelemi, stolkem, židlí a umývadlem. 

"Já vím, bratře, že jsi přímý člověk a že si na tom zakládáš. Ale polož si jednu
otázku: Proč vlastně mluvit pravdu? Co nás k ní zavazuje? A proč vůbec
pravdomluvnost pokládáme za ctnost? Představ si, že se potkáš s bláznem, který
bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby. Budeš se s ním hádat? Budeš se
před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve? Budeš mu říkat do očí, co si
myslíš? No řekni!" Bratr mlčel a Eduard pokračoval: 

Bratr se Eduarda vyptával, jak se mu daří na škole. Eduard řekl, že celkem
dobře, a bratr řekl: "Ta Čecháčková je svině, ale já jsem jí už dávno odpustil.
Odpustil jsem jí, neboť nevěděla, co činí. Chtěla mi ublížit, a zatím mi pomohla
ke krásnému životu. Jako zemědělec si vydělám víc a styk s přírodou mne
uchraňuje skepse, které podléhají obyvatelé měst." 

"Ale vždyť jste říkal, že jedete do Nízkých Tater!" divila se dívka. "Jedu
slečno, kam se mi zachce. Jsem svobodný člověk a dělám to, co chci a co se mi
zlíbí." 6 Když dojeli do Nových Zámků, začalo se už stmívat. Mladík tu nikdy
nebyl a trvalo chvíli, než se tu zorientoval. Několikrát zastavil auto a ptal se
kolemjdoucích, kde je hotel. Bylo tu několik rozkopaných ulic, takže jízda do
hotelu, i když byl (jak všichni dotazovaní tvrdili) zcela blízko, vedla tolika
oklikami a objížďkami, že to trvalo téměř čtvrt hodiny, než u něho konečně
zastavili. 

Ostatně právě tu neděli v kostele si všiml, že Alice je jakási jiná: hned jak se
sešli, vsunula mu ruku pod paži a i v kostele se ho tak držela; kdežto jindy se
chovala skromně a nenápadně, tentokrát se rozhlížela kolem dokola a pozdravila s
úsměvnou úklonou aspoň deset známých. To bylo zvláštní a Eduard tomu nerozuměl.
Když se pak o dva dny později spolu procházeli ztemnělými ulicemi, Eduard užasle
konstatoval, že její polibky, kdysi tak nepříjemně věcné, zvlhly, zteplaly a
zhoroucněly. Když se s ní na chvíli zastavil pod lucernou, zjistil, že se na
něho dívají dvě zamilované oči. 

Pak vypjata v celé slávě své fiktivní nahoty nedívala se už na nikoho, ani na
Havla, jen přimhouřenýma očima své pootočené hlavy pohlížela dolů na vlastní
kroutící se tělo. Pak se najednou její pyšný postoj zlomil a Alžběta si sedla na
klín doktora Havla; zívajíc řekla: "Jsem utahaná." Natáhla ruku po Havlově
sklence a napila se. "Doktore," řekla Havlovi, "nemáš nějaký prášek na
povzbuzení? Já přece nebudu spát!" "Pro vás všechno, Alžbětko," řekl Havel,
zvedl Alžbětu ze svého klína, posadil ji na židli a šel k lékárničce. Tam našel
silné prášky na spaní a dva podal Alžbětě. 

Když odemkl dveře pavilónu, doktorka se bez valného vysvětlování hrnula dál, a
teprve až se usadila v inspekčním pokoji do křesla naproti Havlovi, začala
vysvětlovat, že ani nemohla dojít domů; teprve teď prý cítí, jak je rozrušena;
nemohla by vůbec spát a prosí Havla ještě o trochu řeči, aby se uklidnila. Havel
nevěřil ani slova z toho, co doktorka povídala, a byl tak neslušný (či
neopatrný), že to bylo z výrazu jeho tváře patrno. Doktorka proto pravila: "Vy
mi ovšem nevěříte, protože jste přesvědčen, že jsem přišla jenom proto, abych se
s vámi vyspala." 

"Co se bojíte, pane primáři! Uvidíte aspoň, jak má správně vypadat nahá ženská!"
hlaholila Alžběta, a pak se zase obrátila k Havlovi, ohrožujíc ho ňadry: "Copak,
Havlíčku? Jsi tu jak na pohřbu! Zvedni tu svou hlavu! Copak ti někdo umřel?
Někdo ti umřel? Podívej se na mě! Já přece žiju! Já neumírám! Já zatím ještě
pořád žiju! Já žiju!" a při těch slovech její zadnice už nebyla zadnice, ale sám
žal, nádherně vykroužený žal, tančící pokojem. "Měla byste toho nechat,
Alžběto," řekl Havel směrem k parketám. "Nechat?" řekla Alžběta, "vždyť tančím
kvůli tobě! A teď ti předvedu striptýz! 

Pronásleduje mne smůla, protože žiji ve šťastném manželství a nikdy se nebudu
moct rozvést. A mám nešťastnou lásku, protože žena, kterou miluji, je naneštěstí
tato doktorka. A přesto se mi líbí na světě, vy chytráku jeden!" "Správně,
správně," řekla doktorka primářovi s nebývalou něhou a chytla ho za ruku: "I mně
se líbí na světě!" V tu chvíli přišel k trojici lékařů Flajšman a řekl: "Byl
jsem u Alžběty. Je to úžasně čestná žena. Všechno zapřela. Všechno vzala na
sebe." "Vidíte," smál se primář, "a tady Havel nás bude všechny lákat k
sebevraždě!" "Ovšem," řekla doktorka a přistoupila k oknu. 

obcházela všechny své čtyři diváky, vypínajíc postupně nad každým z nich
imaginární nahotu svého poprsí. Nakonec se zastavila před Havlem, znovu se
začala vrtět v bocích, a mírně se shýbajíc, sunula obě ruce podél boků dolů a
zase (jako před chvílí) pozvedla nejdřív jednu, potom druhou nohu, a pak se
vítězně vztyčila, vzpažujíc vzhůru pravou ruku, na níž k sobě tiskla palec a
ukazováček. Tou rukou zase plavně hodila směrem k Havlovi. 

Oba obrazy stále prosvítaly jeden přes druhý a mladík chápal, že dívka se jen na
povrchu odlišuje od jiných, ale ve svých rozsáhlých hlubinách je stejná jako
jiné ženy, plná všech možných myšlenek, pocitů, neřestí, které dávají za pravdu
všem jeho tajným pochybám a žárlivostem; že dojem kontur, které ji vymezují jako
individualitu, je jen klam, jemuž podléhá ten druhý, ten, kdo se dívá, on. Zdálo
se mu, že ta dívka, tak jak ji miloval, byla jen výtvorem jeho touhy, jeho
abstrakce, jeho důvěry a že skutečná dívka stojí teď před ním a je beznadějně
cizí, beznadějně jiná, beznadějně mnohoznačná. 

"Flajšmánku," řekl primář rozněžněle, "chápu to od vás jako mimořádný projev
přízně stárnoucímu šéfovi." Stáli pak oba pod platanem provádějíce úkon, který
primář s neustávajícím patosem a v nových a nových obrazech nazýval bohoslužbou.
Druhé jednání Krásný mladý sarkastický muž Potom se spolu vraceli dlouhou
chodbou a primář držel medika bratrsky kolem ramene. Medik nepochyboval o tom,
že žárlivý plešatec odhalil doktorčin signál a teď se mu svými přátelskými
výlevy vysmívá. Nemohl ovšem šéfovi shodit ruku z ramene, ale tím víc zlosti se
hromadilo v jeho nitru. 

Byl tentokrát dmutím jednak omámen, jednak (v tom koutku mysli, kam už omámení
nedosáhlo) udiven: jak to, že jeho touha má takovou sílu, že na její zavolání
skutečnost pokorně přiběhne připravena se stát? Divě se nadále své síle, dával
pozor, až se rozhovor stane vzrušenější a debatéři si ho přestanou všímat.
Jakmile se to stalo, vytratil se z místnosti. Krásný mladý muž s rukama
složenýma v klíně Oddělení, kde se odbývalo toto improvizované symposium, bylo v
přízemí pěkného pavilónu, stojícího (poblíže jiných pavilónů) ve velké
nemocniční zahradě. Do ní teď vstoupil Flajšman. 

"Bude zas krásný den. Venku je tak modro. Co tomu říkáte, Flajšmánku?" Ještě
před chvílí si Flajšman málem vyčítal, že jednal chytrácky, když všechno odbyl
jen kyticí růží a několika pěknými slovy, ale teď byl rád, že se neunáhlil.
Slyšel doktorčin signál a znamenitě mu rozuměl. Nit dobrodružství se navazuje na
tom místě, kde byla včera přestřižena, když jeho setkání s doktorkou zmařil
plyn. Neudržel se, aby se na doktorku neusmál i před tváří žárlivého primáře.
Příběh tedy pokračuje tam, kde včera skončil, a přece se Flajšmanovi zdá, že do
něho vstupuje mnohem starší a mnohem silnější. 

"Naše krásná paní kolegyně, která dnes úplně září mládím, podala možná opravdu
nejsprávnější výklad událostí," řekl primář doktorce a Havlovi, když se všichni
tři sešli na oddělení. "Alžběta si vařila kávu a usnula. Aspoň to sama tvrdí."
"Vidíte," řekla doktorka. "Nic nevidím," oponoval primář. "Nakonec totiž nikdo
nic neví, jak to doopravdy bylo. Kastrólek mohl stát na sporáku už předtím. Když
si chtěla Alžběta pustit plyn, proč by ho kvůli tomu dávala pryč?" "Ale vždyť to
tak sama vysvětluje!" namítla doktorka. "Když se nám patřičně předvedla a
patřičně nás postrašila, proč by to nakonec nesvedla na kastrólek? 

a prosakovalo pozorností nesčetných kolegů a kolegyň i do jeho časově chudičkého
soukromí, které nikdy nezůstalo utajeno a stalo se ostatně už několikrát
předmětem klepů i veřejného jednání. Ani dva týdny dovolené neposkytly mu pocit
osvobození a dobrodružství; šedý stín přísné plánovanosti ležel i tu; nouze o
letní byty ho donucovala, že si musil zamluvit pokoj v Tatrách už před půl rokem
a že k tomu potřeboval doporučení od závodní rady svého podniku, jehož
všudypřítomná duše o něm tedy nepřestala ani na chvíli vědět. 

Byl s tím vším smířen, přesto ho však občas přepadala hrozná představa silnice,
po které je hnán, na níž je všemi viděn a ze které nesmí odbočit. Ta představa
se mu vybavila i nyní; podivným krátkým spojením se mu ztotožnila obrazná
silnice se skutečnou silnicí, po níž jel - a to ho přivedlo k náhlé
ztřeštěnosti. "Kam jste říkala, že chcete jet?" zeptal se dívky. "Do Banské
Bystrice," odpověděla. "A copak tam budete dělat?" "Mám tam schůzku." "S
kýmpak?" "S jedním pánem." Auto přijíždělo právě na velké rozcestí; řidič
zmírnil rychlost, aby si mohl přečíst tabule označující směry; pak odbočil
doprava. 

Všechno, co následovalo, odehrálo se pak už v rychlé věcnosti: umělé dýchání,
telefon na interní oddělení, vozítko pro přesun nemocné, předání lékaři, bdícímu
na interně, další umělé dýchání, vzkříšení, transfúze krve a konečně hluboké
vydechnutí, když se Alžbětin život ukázal nad vší pochybu zachráněn. Třetí
jednání Co kdo řekl Když vyšli všichni čtyři lékaři z interny na dvůr, vypadali
vyčerpaně. Primář řekl: "Pokazila nám symposion, Alžbětka." Doktorka řekla:
"Neukojené ženy přinášejí vždycky smůlu." Havel řekl: "To je zvláštní. Musela si
pustit plyn, abychom poznali, že má tak krásné tělo." Na ta slova se podíval
Flajšman na Havla (dlouze) a řekl: 

Sabotáž jeho těla ho uvedla pokaždé do neuvěřitelné paniky a nesl ji jako
neodčinitelnou hanbu, ať už by byla jejím svědkem krásná tvář či tvář tak ohavná
a komická, jako byla tvář ředitelčina. A ředitelka byla už krok od něho a on,
vystrašen a nevěda, co si počít, řekl najednou, ani nevěděl jak (byl to spíš
plod vnuknutí než lstivé úvahy): "Ne, ne, proboha ne! Ne, to je hřích, to by byl
hřích!" a uskočil. Ředitelka se k němu dále přibližovala a mumlala temným
hlasem: "Jaký hřích! Žádný hřích není!" Eduard ustupoval za kulatý stolek, u
něhož před chvílí seděli: 

"Kdybys mu říkal jen a jen čirou pravdu, jen to, co si o něm opravdu myslíš,
přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem. A tak je
to i se světem, který nás obklopuje. Kdybych mu tvrdošíjně říkal pravdu do očí,
znamenalo by to, že ho beru vážně. A brát vážně něco tak nevážného, to znamená
stát se sám nevážným. Já, bratře, musím lhát, nechci-li brát vážně blázny a stát
se sám jedním z bláznů." 10 Byla neděle odpoledne a oba milenci odjížděli zpátky
do města; 

Stáhlo se mu úzkostí hrdlo. Poslechl ředitelku a napil se, ale jeho úzkost teď
byla tak silná, že na něho alkohol vůbec nepůsobil. Zato ředitelka byla již po
pár číškách dokonale povznesena nad obvyklou střízlivost a její slova nabývala
exaltovanosti téměř výhružné. "Jedno vám závidím," říkala. "Že jste tak mladý.
Vy ještě nemůžete vědět, co je to zklamání, co je to deziluze. Vy vidíte ještě
svět plný naděje a krásy." 

chvíli mlčeli a pak Havel vzdychl: "Co jen to té Alžbětě prasklo v bedně." "Jen
žádná sentimentalita, doktore," řekl primář. "Když někdo dělá takové voloviny,
bráním se tomu, aby mne to dojímalo. Ostatně kdybyste si nebyl postavil hlavu a
vykonal s ní už dávno to, co se neostýcháte dělat se všemi jinými, nebylo by k
tomu došlo." "Děkuju vám, že jste mne učinil příčinou sebevraždy," řekl Havel.
"Buďme přesní," odpověděl primář, "nešlo o sebevraždu, nýbrž o sebevražednou
demonstraci nastrojenou tak, aby ke katastrofě nedošlo. Milý doktore, když se
chce někdo otrávit, tak především zamkne dveře. 

Teprve po náležité vteřině plné pohnutí ozvala se doktorka: "Netušila jsem,
doktore, že umíte tak souvisle mluvit. Vylíčil jste se jako postava pro komedii,
jako šeď, jako nuda a nula. Naneštěstí způsob, jak jste mluvil, byl poněkud
příliš vznešený. To je ta vaše zatracená rafinovanost: nazvat se žebrákem, ale
volit k tomu slova tak královská, abyste přece jen zůstal víc králem než
žebrákem. Jste starý podvodník, Havle. Ješitný i ve chvílích, kdy se hanobíte.
Jste starý, sprostý podvodník." Flajšman se hlasitě zasmál, neboť se ke svému
uspokojení domníval, že našel v doktorčiných slovech opovržení k Havlovi. 

Říkáte, že jsem vůči ženám jako smrt. Jenomže ani smrt nemá ráda, když se jí
poroučí." Primářův největší úspěch "Možná, že vám rozumím," odpověděl primář.
"Když mi bylo o nějaký rok méně, znal jsem holku, která šla s každým, a protože
byla hezká, usmyslil jsem si, že ji dostanu. A představte si, že mne odmítla.
Šla s mými kolegy, se šoféry, s topičem, s kuchařem, i s nosičem mrtvol, jenom
se mnou ne. Dovedete si to představit?" "Ale jo," řekla doktorka. 

"Abyste věděla," rozzlobil se primář, který své milence před lidmi vykal, "byl
jsem tehdá pár let po promoci a byl jsem kanón. Věřil jsem, že každá žena je
dosažitelná, a dařilo se mi to dokazovat na ženách poměrně těžko dosažitelných.
A podívejte se, na této holce, tak snadno dosažitelné, jsem ztroskotal." "Jak
vás znám, máte na to jistě svou teorii," řekl doktor Havel. "Mám," odpověděl
primář. "Erotika není jen žádostivost těla, ale ve stejné míře i žádostivost
cti. Partner, kterého jste získal, který o vás stojí a miluje vás, to je vaše
zrcadlo, míra toho, co jste a co znamenáte. 

V erotice hledáme obraz svého vlastního významu a váhy. Jenomže moje kurvička to
měla těžké. Ona šla s každým, takže těch zrcadel bylo tolik, že dávala docela
matoucí a mnohoznačný obraz. A pak: když jdete s každým, přestanete věřit, že by
tak všední věc, jako je milování, mohla mít pro vás skutečný význam. A tak
hledáte pravou významnost právě na opačné straně. Jasnou míru její lidské
hodnoty mohl té kurvičce poskytnout jen ten, kdo o ni sice stál, ale koho ona
sama odmítla. 

Domluvte si to s ním." "Nelíbí se mi." "Ale v zásadě proti tomu nic nemáte, mít
za noc několik mužů." "Proč ne, když jsou hezcí." "Máte je raději po sobě, nebo
zároveň?" "Tak i tak," řekla dívka. Rozhovor zacházel do čím dál větších
nehorázností; dívku to mírně šokovalo, ale nemohla protestovat. I ve hře se
skrývá pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to nebyla hra a
seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla urazit a odejít;
ale ze hry není úniku; 

byli sami v kupé (holčička už zase vesele švitořila) a Eduard si vzpomněl, jak
se před časem těšil, že najde v nepovinné Alici životní vážnost, když mu ji jeho
povinnosti nikdy neposkytnou, a s lítostí si uvědomoval (vlak idylicky tloukl o
spáry kolejnic), že milostný příběh, jejž s Alicí prožil, je nicotný, upletený z
nahodilostí a omylů, bez jakékoli vážnosti a smyslu; slyšel Alicina slova, viděl
její gesta (tiskla mu ruku) a napadlo ho, že jsou to znaky zbavené významu,
mince bez krytí, závaží z papíru, že na ně nemůže dát o nic víc než Bůh na
modlitbu nahé ředitelky; 

Vzduchem plula samá velká slova a Flajšman si říkal, že láska má jedinou míru, a
tou je smrt. Na konci pravé lásky je smrt, a jenom ta láska, na jejímž konci je
smrt, je láskou. Vzduchem pluly vůně a Flajšman se ptal: bude ho vůbec někdo tak
milovat, jako tato nepěkná žena? Ale co je krása či nekrása proti lásce? Co je
škaredost tváře proti citu, v jehož velikosti se zrcadlí samo absolutno?
(Absolutno? Ano. Byl to chlapec teprve nedávno vyvržený do dospělého světa
plného nejistot. 

Bylo před nimi ještě třináct dnů dovolené. Symposion První jednání Inspekční
pokoj Inspekční pokoj lékařů (na libovolném oddělení libovolné nemocnice v
libovolném městě) svedl dohromady pět postav a spletl jejich jednání a řeči v
nicotný, a přece tím radostnější příběh. Je tu doktor Havel a sestra Alžběta
(oba mají toho dne noční službu) a jsou tu další lékaři (zavedla je sem jakási
sotva důležitá záminka, aby u pár donesených lahví vína seděli s oběma
sloužícími): plešatý primář téhož oddělení a sličná třicátnice, doktorka z
jiného oddělení, o níž celá nemocnice ví, že s primářem chodí. 

"Alice, jsi šťastna?" "Jo," řekla Alice. "Já jsem zoufalý," řekl Eduard. "Co
blázníš?" řekla Alice. "To jsme neměli dělat. To se nemělo stát." "Co ti to
vlezlo do hlavy? Vždyťs to sám chtěl!" "Ano, chtěl," řekl Eduard. "Ale to byla
má největší chyba, kterou mi Bůh nikdy neodpustí. Byl to hřích, Alice." "Prosím
tě, co se ti stalo?" řekla holčička klidně. "Vždyť jsi sám pořád říkal, že Bůh
chce hlavně lásku!" Když Eduard slyšel, jak si Alice klidně přisvojila jeho
teologické sofisma, s nímž před časem tak neúspěšně vytáhl do boje, chytil ho
běs: "Říkal jsem to, abych tě zkoušel. 

"Ale Havle," řekla doktorka, "jako byste nevěděl, že devadesát devět procent
všech řečí jsou šplechty. Copak vy sám většinou nemluvíte, jenom abyste mluvil?"
Doktoři ještě chvíli povídali a pak vyšli všichni tři před pavilón; primář a
doktorka podali Havlovi ruce a odcházeli pryč. Vůně pluly nočním vzduchem
Flajšman došel konečně do předměstské ulice, kde bydlil se svými rodiči v
rodinném domku obklopeném zahradou. Otevřel branku, ale nešel dál do dveří,
nýbrž usedl na lavičku, nad níž se pnuly růže, pečlivě ošetřované jeho maminkou.

Na tomto místě můžeme na chvíli přestat sledovat rozhovor (neustávající ve svých
nicotnostech) a zmínit se o tom, že Flajšman se po celou dobu snažil dívat do
očí doktorce, neboť se mu zatraceně líbila už od té chvíle, kdy ji (bylo to asi
před měsícem) poprvé uviděl. Vznešenost jejích třiceti let ho oslňovala. Znal ji
dosud jen letmo a dnes poprvé měl příležitost trávit s ní delší čas ve stejné
místnosti. Zdálo se mu, že i ona chvílemi opětuje jeho pohled, a byl tím
vzrušen. Po jednom takovém vzájemném pohledu doktorka zničehonic vstala,
přistoupila k oknu a řekla: 

Vždyť pokud jsem vůbec obtížen nějakou vinou, tak jen tím, že neberu Alžbětu.
Velký Sběratel nemá nic společného s tragédií ani s dramatem. Erotika, která
bývala vějičkou katastrof, připodobnila se jeho zásluhou k snídaním a obědům, k
filatelii, ping-pongu, ne-li k jízdě tramvají a k nakupování. Uvedl ji do
koloběhu všednosti. Proměnil ji v kulisu a prkna scény, na kterou by skutečné
drama mělo teprve vstoupit. Běda, přátelé," zvolal pateticky Havel, "mé lásky
(smím-li je tak nazývat) jsou podlahou jeviště, na kterém se nic neodehrává.
Milá doktorko a milý primáři. 

Ať se honil jakkoli za dívkami, hledal především útěšnou náruč, nekonečnou a
nesmírnou, která by ho vykoupila z pekelné relativity čerstvě objeveného světa.)
Čtvrté jednání Doktorčin návrat Doktor Havel ležel již chvíli na gauči, přikryt
lehkou vlněnou dekou, když uslyšel zaťukání na okno. Ve světle měsíce uviděl
doktorčinu tvář. Otevřel okno a ptal se: "Co je?" "Pusťte mne dovnitř!" řekla
doktorka a spěchala ke vchodu do budovy. Havel si zapjal rozepnuté knoflíky na
košili a vzdychnuv vyšel z pokoje. 

Byla si tedy absolutně krásná. Vzrušila se tím a ulehla lačně na gauč. Ale
spánek ji přepadl patrně dřív než rozkoš." "Určitě," vzpomněl si teď Havel,
"vždyť já jsem jí dal prášky pro spaní!" "To je na vás podobné," řekla doktorka.
"Tak je vám ještě něco nejasné?" "Je," řekl Havel. "Vzpomeňte si na ty její
řeči: Já ještě neumírám! Já žiju! Já zatím pořád žiju! A ta její poslední slova:
říkala je tak pateticky, jako by to byla slova na rozloučenou: Kdybyste věděli.
Vy nic nevíte. Vy nic nevíte." 

Byl první den jejich dovolené (čtrnáctidenní dovolené, na kterou soustředila
celý rok svou touhu), byla modrá obloha (celý rok myslila s hrůzou na to,
bude-li opravdu modrá obloha) a on byl s ní. Na jeho "kampak" zrudla a odběhla
beze slova od auta. Obešla stanici, která stála na kraji silnice zcela o samotě
obklopena poli; asi sto metrů odtud (ve směru jejich další cesty) začínal les.
Vydala se k němu, ztratila se v něm za keříčkem a po celou dobu v sobě hýčkala
pocit pohody. (I radost z přítomnosti milovaného muže se dá totiž nejlépe prožít
o samotě. 

zdálo se mu vždycky, že její bytost je skutečná jen uvnitř hranic věrnosti a
čistoty a že za těmito hranicemi prostě neexistuje; že by za těmi hranicemi
přestala být sama sebou, jako voda přestává být vodou za hranicí varu. Když ji
nyní viděl, jak překračuje se samozřejmou elegancí tu úděsnou hranici, naplňoval
ho hněv. Dívka se vrátila ze záchodu a stěžovala si: "Nějaký chlapík mi tam
řekl: Combien, mademoiselle." "Nedivte se," řekl mladík, "vždyť vypadáte jako
děvka." "Víte, že mi to vůbec nevadí?" "Měla jste s tím pánem jít!" "Mám tady
přece vás." "Můžete jít s ním po mně. 

Lítostivá žárlivost opustila však dívku tak rychle, jako ji přepadla. Měla přece
rozum a věděla dobře, že to vše je pouhá hra; přišlo jí teď dokonce trochu
směšné, že muže odstrčila z žárlivého vzteku; nebylo by jí milé, kdyby to
poznal. Měla naštěstí zázračnou schopnost měnit dodatečně smysl svých činů;
využila tedy této schopnosti a rozhodla se, že ho odstrčila ne ze zlosti, ale
proto, aby mohla pokračovat dál ve hře, která svou rozmarností se tak dobře hodí
k prvnímu dni dovolené. 

Možná, že jsou si muž a žena bližší, když spolu nežijí a když o sobě jen vědí,
že jsou, a když jsou si vděčni za to, že jsou a že o sobě vědí. A stačí jim ke
štěstí právě jen to. Děkuji ti, Alžbětko, děkuji ti, že jsi." Alžběta ničemu
nerozuměla, ale tváří se jí šířil blažený, blbý úsměv plný neurčitého štěstí a
nejasné naděje. Pak Flajšman vstal, stiskl Alžbětě rameno (na znamení diskrétní
zdrženlivé lásky), obrátil se a odešel. Nejistota všech věcí 

Poslali ho dozadu ke schodišti, kde za zasklenými dveřmi seděla obstarožní
blondýna pod tabulí plnou klíčů; s potížemi získal klíč od jediného volného
pokoje. I dívka, když osaměla, shodila ze sebe svou roli. Nepociťovala však
mrzutost, že se octla v neočekávaném městě. Byla mladíkovi tak oddána, že
nepochybovala nikdy o ničem, co udělal, a svěřovala mu s důvěrou hodiny svého
života. Zato se jí znovu vynořila myšlenka, že snad právě tak jako teď ona,
čekávají na muže v jeho autě jiné ženy, s kterými se potkává na služebních
cestách. Ale kupodivu ta představa tentokrát nijak nebolela; 

Budu-li mít ovšem dost sil vzepřít se rezignaci, která je určitě horším zlem než
tato smutná komedie. Možná, že jste odhalila primáře správně. Ale já ho mám
takto ještě raději a nikdy bych mu nemohl ublížit, z čehož plyne, že bych nikdy
nemohl mít nic s vámi." Doktorčina odpověď "Milý doktore," pravila doktorka,
"mezi námi je méně rozporů, než se domníváte. Vždyť i já ho mám ráda. Vždyť i
mně je ho líto jako vám. A vděčná mu mám být za víc než vy. Bez něho bych tu
nebyla na tak dobrém místě. 

Láhev koňaku (o kterou neprozřetelně požádal při poslední návštěvě a která nyní
s tak hrozivou ochotou přispěchala na stůl), čtyři stěny garsoniéry (vytvářející
prostor jakoby čím dál těsnější, jakoby čím dál uzavřenější), ředitelčin monolog
(soustřeďující se k tématům čím dál osobnějším), její pohled (nebezpečně
upřený), to všechno způsobilo, že mu změna představení začala konečně docházet;
pochopil, že vstoupil do situace, jejíž vývoj je neodvolatelně předurčen;
uvědomil si, že jeho existence na škole není ohrožena nechutí ředitelky vůči
němu, nýbrž právě naopak: jeho fyzickou nechutí k hubené ženě, která má chmýří
pod nosem a pobízí ho, aby pil. 

Pak vešla do místnosti Alžběta. Uvážila zřejmě, že bude nejlépe, když zapomene
na urážku a bude se chovat, jako by se nic nestalo: proto se chovala mimořádně
nepřirozeně. Primář jí přisunul židli ke stolu a nalil sklenku: "Pijte,
Alžbětko, ať zapomenete na všechna příkoří." "Samo," vrhla na něho Alžběta
veliký úsměv a vypila sklenku. A primář se obrátil znovu na Flajšmana: "Kdyby
byl člověk odpověden jen za to, čeho je si vědom, byli by hlupáci předem
zproštěni jakékoli viny. Jenomže, milý Flajšmane, člověk je povinen vědět.
Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina. 

(Primář je ovšem ženatý a právě před chvílí pronesl svou oblíbenou sentenci,
která má svědčit nejen o jeho duchaplnosti, ale i o jeho záměrech: "Drazí
kolegové, největší neštěstí, jaké vás může potkat, je šťastné manželství: nemáte
nejmenší naději na rozvod.") Kromě jmenovaných čtyř je tu ještě pátý, ale ten tu
vlastně není, protože jako nejmladší byl právě poslán pro novou láhev. Dále je
tu okno, důležité tím, že je otevřené a že jím ze setmělého venku nepřetržitě
vstupuje do pokoje vonné a teplé léto s měsícem. 

představil si její tělo, které před ním toho dne ráno poskakovalo nahaté, a když
si uvědomil, že mu toto krásné tělo odchází, protože si je sám a dobrovolně
odehnal, nazval se v duchu idiotem a měl chuť se zfackovat. Ale co se stalo,
stalo se, a nic se nedalo už napravit. Ostatně musíme po pravdě říci, že i když
představa odcházejícího krásného těla způsobovala Eduardovi jisté hoře, vyrovnal
se s tou ztrátou poměrně brzy. Jestliže ho před časem trápila a do stýskavosti
přiváděla nouze o tělesnou lásku, byla to dočasná nouze čerstvého přistěhovalce.
Touto nouzí už Eduard netrpěl. 

a zdálo se mu najednou, že vlastně všichni lidé, s nimiž se v novém působišti
setkával, byly jen čáry rozpité v pijavém papíře, bytosti s vyměnitelným
postojem, bytosti bez pevné podstaty; 

Stála tedy před mladíkem nahá a přestala v té chvíli hrát; octla se v rozpacích
a na její tváři se objevil úsměv, který náležel opravdu jen jí: plachý a
zmatený. Jenomže mladík k ní nepřistoupil a nesmazal hru. Nepostřehl důvěrně
známý úsměv; viděl před sebou jen cizí krásné tělo své vlastní dívky, kterou
nenáviděl. Nenávist opláchla jeho smyslnost ze všeho citového nánosu. Chtěla k
němu přistoupit, ale řekl jí: "Zůstaň stát, kde jsi, chci tě dobře vidět."
Toužil teď jen po tom, jednat s ní jako s placenou děvkou. 

Po jejím odchodu bylo ticho, které první přerušil primář: "Vidíte, Flajšmánku.
Prý je vám líto žen. Ale když je vám jich líto, proč vám není líto Alžběty?" "Co
je mně po ní?" bránil se Flajšman. "Nedělejte, že nic nevíte. Řekli jsme vám to
před chvílí. Je do vás blbá." "Můžu za to?" ptal se Flajšman. "Nemůžete," řekl
primář, "ale můžete za to, že jste k ní hrubý a že ji trápíte. Celý večer jí
záleželo jen na tom, co uděláte vy, jestli se na ni podíváte, usmějete, jestli
jí něco hezkého řeknete. A vzpomeňte si, co jste jí řekl." 

Věřte, že na mne nikdy nezapomněla a dodnes nostalgicky vzpomíná, jak mne
odmítla. Ostatně vyprávěl jsem ten příběh jen proto, abych uvedl analogii k
Havlovu odmítání Alžběty." Chvála svobody "Proboha, primáři," zaúpěl Havel,
"snad nechcete říct, že hledám v Alžbětě obraz svého lidského významu!" "Zajisté
ne," řekla doktorka kousavě. "Vždyť jste nám to už vysvětlil, Alžbětina
vyzývavost vám připadá jako rozkaz, a vy si chcete ponechat iluzi, že si ženy
vybíráte sám." "Víte, když už o tom tak mluvíme, doktorko, není to tak,"
zamyslil se Havel. 

Ale Eduard, i když si je téměř jist, že Bůh není, přece jen se rád a nostalgicky
obírá jeho představou. Bůh, to je podstata sama, kdežto Eduard nenašel (a od
příběhu s ředitelkou a Alicí uplynula již řádka let) nikdy nic podstatného ani
na svých láskách, ani na svém učitelování, ani na svých myšlenkách. Je příliš
bystrý, aby připustil, že vidí podstatnost v nepodstatném, ale je příliš sláb,
aby po podstatnosti tajně netoužil. Ach, dámy a pánové, smutno se člověku žije,
když nemůže nic a nikoho brát vážně! 

Ale to už se v průhledné nylonové noční košili (na prsou hustě zdobené krajkami)
objevila ve dveřích ředitelka a zvolna kráčela k Eduardovi. Objala ho. Pak
poodstoupila a řekla s výčitkou: "Proč jsi oblečený?" Eduard si svlékl sako, a
dívaje se na ředitelku (upírala na něho veliké oči), neuměl myslit na nic jiného
než na to, že jeho tělo bude s největší pravděpodobností sabotovat jeho snaživou
vůli. Chtěje tedy své tělo nějak povzbudit, řekl nejistým hlasem: "Svlékněte se
úplně." 

jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy
neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tentokrát - za tou hranicí. 12
Pak všecko skončilo. Mladík se zvedl z dívky a sáhl po dlouhé šňůře, která
visela nad postelí; zhasl světlo. Nechtěl vidět dívčinu tvář. Věděl, že hra
skončila, ale nechtělo se mu vracet do obvyklého vztahu k dívce; bál se toho
návratu. Ležel teď ve tmě vedle dívky a ležel tak, aby se jejich těla
nedotýkala. Po chvíli uslyšel tiché vzlykání; 

dívčina ruka se nesměle, dětsky dotkla jeho ruky: dotkla se, stáhla, zase se
dotkla a pak se ozval prosebný, vzlykavý hlas, který ho oslovil důvěrným jménem
a říkal: "Já jsem já, já jsem já..." Mladík mlčel, nehýbal se a uvědomoval si
smutnou bezobsažnost dívčina tvrzení, v němž neznámé se definuje týmž neznámým.
A dívka přešla brzy ze vzlykotu do hlasitého pláče a tu jímavou tautologii
opakovala ještě nesčetněkrát: "Já jsem já, já jsem já, já jsem já..." Mladík
začal přivolávat na pomoc soucit (musil ho přivolávat z dálek, protože nablízku
nikde nebyl), aby mohl utišit dívku. 

"Na moc mne neoceňujete." Mladík řekl: "Za víc nestojíš." Dívka se přivinula k
mladíkovi: "Takhle na mne nemůžeš! Na mne musíš trošku jinak, musíš se trošku
snažit!" Objímala ho rukama a natahovala se ústy k jeho ústům. Položil jí na
ústa prsty a jemně ji odstrčil. Řekl: "Líbám se jenom se ženami, které mám rád."
"A mě nemáš rád?" "Ne." "Koho máš rád?" "Co je ti po tom. Svlékej se!" 11 Nikdy
se tak nesvlékala. Plachost, pocit vnitřní paniky, ztřeštěnost, to všechno, co
vždycky pociťovala, když se před mladíkem svlékala (a nemohla se krýt tmou), to
všechno bylo pryč. 

Od chvíle, kdy jste se objevil na našem oddělení, není s ní k vydržení. Jsou to
už dva měsíce." Flajšman se podíval (dlouze) na primáře a řekl: "To já opravdu
nevím." A pak dodal: "A taky mě to vůbec nezajímá." "A co ty vaše ušlechtilé
řeči? Co ty všechny vaše kdáky o úctě k ženám?" předstíral Havel velkou
přísnost. "Působíte Alžbětě muka a nezajímá vás to?" "Cítím k ženám lítost a
nemohl bych jim nikdy vědomě ubližovat," řekl Flajšman. "Ale co působím
bezděčně, mě nezajímá, protože je to mimo můj vliv, a proto taky mimo mou
odpovědnost." 

Ženy se umějí strašně stydět. Jenomže o tom vy, Alžběto, sotva něco víte."
"Anebo," přispěchal Flajšmanovi na pomoc primář, "Klára je tváří v tvář
Flajšmanovi tak zkamenělá úzkostí lásky, že se s ním nemůže vůbec milovat. Vy
si, Alžběto, nedovedete představit, že byste milovala někoho tak strašně moc, že
byste se právě proto s ním nemohla vyspat?" Alžběta prohlásila, že ne. Signál 

Pak tu ruku položil na koleno a prsty druhé ruky poslal Alžbětě polibek. Po
chvíli dalšího vrtění a tančení se Alžběta vypjala na špičky, ruce ohnula v
lokti a dala je za záda, snažíc se prsty dosáhnout co nejvýš po páteři; pak
tanečními pohyby vrátila ruce dopředu, pohladila se pravou dlaní po levém rameni
a levou dlaní po pravém rameni a zase udělala plavný pohyb rukou, tentokrát
směrem k Havlovi, který také nepatrně a rozpačitě pohnul rukou. Nyní se Alžběta
vzpřímila a začala kráčet vznešeně po místnosti; 

"Milí pánové," ozvala se teď doktorka, která dosud mlčela a pozorně naslouchala
oběma lékařům, "pokud to mohu jako žena posoudit, mluvili jste oba logicky. Vaše
teorie samy o sobě byly přesvědčivé a udivující hlubokou znalostí života. Mají
jedinou chybičku. Není na nich zbla pravdy. Alžběta totiž nechtěla spáchat
sebevraždu. Ani skutečnou, ani demonstrativní. Žádnou." Doktorka vychutnávala
chvíli efekt svých slov a pak pokračovala: "Milí pánové, čiší z vás špatné
svědomí. Když jsme se vraceli zpátky z interny, vyhnuli jste se Alžbětinu
pokoji. Ani jste ho už nechtěli vidět. 

Vesele hřešil a smál se Bohu. Byl rouhač a skončil v pekle. Don Juan nesl na
bedrech dramatickou tíži, o které Velký Sběratel nemá ani tušení, protože v jeho
světě veškerá tíže ztratila váhu. Z balvanů se stalo peří. Ve světě Dobyvatelově
jediný pohled vážil tolik, co v říši Sběratelově deset let nejpilnější tělesné
lásky. Don Juan byl pán, kdežto Sběratel je otrok. Don Juan drze překračoval
konvence a zákony. Velký Sběratel jen poslušně v potu tváře naplňuje konvenci a
zákon, protože sběratelství se stalo dobrým mravem, bontónem a téměř povinností.

Alžběta je přitom zralá žena a lezlo jí to na mozek. A možná, že jí lezlo nejvíc
na mozek právě moje odpírání, protože o mně je přece známo, že beru vše. Jenomže
mně byla móda dražší než Alžbětin mozek. A máte pravdu, primáři: Věděla, že má
krásné tělo, a pokládala tedy svou situaci za čirý nesmysl a nespravedlnost a
protestovala proti ní. Vzpomeňte si, jak po celý večer ustavičně poukazovala na
své tělo. Když mluvila o Švédce na vídeňském striptýzu, hladila si svá ňadra a
prohlásila, že jsou hezčí než Švédčina. 

Nezapomínejte, že sebevrahové se u nás posílají na léčení do blázince. Tam se
nikomu nechce." "Vám se zalíbilo v sebevraždách, primáři," řekla doktorka. A
primář se zasmál: "Chtěl bych jednou pořádně obtížit Havlovo svědomí!" Havlovo
pokání Havlovo špatné svědomí uslyšelo v primářově větě zašifrovanou výčitku,
kterou ho tajně napomínají nebesa, a řekl: "Primář má pravdu. Nemusel to být
sebevražedný pokus, ale mohl. Ostatně mám-li být upřímný, nezazlíval bych ho
Alžbětě. Řekněte mi, kde je v životě taková hodnota, pro niž bychom mohli
považovat sebevraždu za zásadně nemístnou! Láska? Anebo přátelství? 

Povzbuzen tedy doktorčiným výsměchem i vlastním smíchem, přistoupil k oknu a
pravil významně: "Jaká noc!" "Ano," řekla doktorka, "nádherná noc. A Havel si
bude hrát na smrt! Všiml jste si vůbec, Havle, že je krásná noc?" "Nikoli," řekl
Flajšman, "pro Havla je žena jako žena, noc jako noc, zima jako léto. Doktor
Havel odmítá rozeznávat nepodstatné podružnosti." "Vystihl jste mne," řekl
Havel. Flajšman usoudil, že se tentokrát jeho setkání s doktorkou vydaří: primář
toho už hodně vypil a zdálo se, že ospalost, která ho v posledních minutách
přepadla, otupila značně jeho ostražitost; proto nenápadně prohodil: 

mužstvo nemůže utéci před koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze
šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné. Dívka věděla, že musí přijmout
jakoukoli hru právě proto, že je to hra. Věděla, že čím bude hra extrémnější,
tím více bude hrou a tím poslušněji ji musí hrát. A bylo marné přivolávat rozum
a upozorňovat potřeštěnou duši, že musí od hry zachovat odstup a nebrat ji
vážně. Právě proto, že to byla jen hra, duše se nebála, nebránila se jí a
narkoticky jí propadala. Mladík zavolal číšníka a zaplatil. Pak vstal a řekl
dívce: "Můžeme jít." "Kampak," předstírala dívka údiv. 

Vždycky se už předem styděla za to, že se bude stydět. Často toužila po tom, aby
se uměla cítit ve svém těle volně, bezstarostně a neúzkostně, tak jak to uměla
většina žen kolem ní. Vymyslila si pro sebe i zvláštní výchovné přesvědčování:
opakovala si, že každý člověk dostane při narození jedno z miliónů nachystaných
těl, jako by dostal přidělenu jednu z miliónů místností v nesmírném hotelu; že
tělo je tedy nahodilé a neosobní; že je to jen propůjčená a konfekční věc.
Takhle si to všelijak opakovala, ale cítit tak nikdy neuměla. Ten dualismus těla
a duše jí byl cizí. 

"Jak to bude dlouho trvat?" zvolal na chlapíka v montérkách. "Minutku,"
odpověděl chlapík a mladík řekl: "Tu minutku znám." Chtěl si sednout zase do
vozu, ale viděl, že dívka vystoupila druhými dvířky také. "Já si zatím
odskočím," řekla. "Kampak?" zeptal se mladík schválně, protože chtěl vidět
dívčiny rozpaky. Znal se s ní už celý rok a dívka se stále ještě uměla před ním
stydět a on okamžiky jejího studu velmi miloval; 

ale konec věty už platil jenom cizímu řidiči: "Vás neznám, tak mi to nevadí."
"Na vlastním muži ženě vždycky vadí mnohem víc věcí než na cizím," (to byl zas
jemný pedagogický vzkaz mladíka dívce) "takže vzhledem k tomu, že jsme si cizí,
mohli bychom si dobře rozumět." Dívka úmyslně nechtěla rozumět pedagogické
narážce, a proto se teď obrátila výhradně jenom k neznámému řidiči: "Co z toho,
když se za chvíli rozejdem?" "Proč?" zeptal se mladík. "V Bystrici přece
vystoupím." "A co když vystoupím s vámi?" 

(Mladík sice prohlašoval, že je jich na celý život přesycen, ale ona věděla, že
je dosud mnohem mladší, než si myslí.) Chtěla, aby byl cele její a ona cele
jeho, ale často se jí zdálo, že čím víc usiluje dát mu vše, tím víc mu cosi
upírá: právě to, co člověku dává láska nehluboká a povrchní, co člověku dává
flirt. Trápila se tím, že neumí být kromě vážnosti i lehkovážná. Ale tentokrát
se netrápila a vůbec na nic takového nepomyslila. Bylo jí dobře. 

nic jí nepřipadalo lepším vystižením ženy, kterou hrála, než koketní důraz
položený na zmíněné slovo; ano, byla spokojená, byla v nejlepší míře; hra ji
strhovala; dávala jí pocítit, co dosud nepocítila: třeba ten pocit bezstarostné
neodpovědnosti: Ona, která se vždy obávala každého svého příštího kroku, cítila
se náhle zcela uvolněná. Cizí život, v kterém se ocitla, byl život bez studu,
bez životopisných determinací, bez minulosti i budoucnosti, bez závazků; byl to
život mimořádně svobodný. Dívka, jsouc stopařkou, směla vše: vše jí bylo
dovoleno; cokoli říkat, cokoli dělat, cokoli cítit. Šla sálem a uvědomovala si,
jak je od všech stolů pozorována; 

"Ach, ten můj měchýř!", a vrhnuv pohled na doktorku, vyšel ze dveří. Plyn Jda
chodbou vybavoval si s potěšením, jak doktorka ironizovala po celý večer oba
muže, primáře i Havla, kterého právě teď velice případně nazvala podvodníkem, a
byl užaslý nad tím, jak se znovu opakuje to, čemu se pokaždé znovu diví právě
proto, že se to tak pravidelně opakuje: líbí se ženám, dávají mu přednost před
ostřílenými chlapy, což v případě doktorky, která je zřejmě mimořádně náročná
žena, inteligentní a trochu (ale příjemně) povýšená, je triumf veliký, nový a
nečekaný. 

Opřel se o vysoký kmen platanu, zapálil si cigaretu a pohlížel k obloze: bylo
léto, vzduchem pluly vůně a na černé obloze visel kulatý měsíc. Snažil se
představit si průběh budoucích událostí: doktorka, která mu před chvílí
naznačila, aby vyšel ven, vyčká okamžiku, až bude její plešatec zaujat
rozhovorem víc než svou podezíravostí, a pak pravděpodobně nenápadně oznámí, že
ji malá intimní potřeba nutí vzdálit se na okamžik ze společnosti. A co bude
dál? Dál už si úmyslně nic představovat nechtěl. Dmoucí se hruď mu oznamovala
dobrodružství, a to mu stačilo. 

Víte ostatně vy, co chcete? Kdo z nás to ví? Chtěla a nechtěla. Chtěla docela
upřímně zemřít a zároveň (stejně upřímně) chtěla zadržet ten stav, kdy byla
uprostřed činu vedoucího k smrti a kdy se cítila veliká tím činem. To víte, že
netoužila, abychom ji viděli, až bude docela zhnědlá, páchnoucí a znetvořená.
Chtěla, abychom ji viděli ve vší slávě, jak odplouvá ve svém krásném a
nedoceněném těle souložit se smrtí. Chtěla, abychom aspoň v tuto tak podstatnou
chvíli zazáviděli smrti to tělo a zatoužili po něm." Teorie doktorčina 

"No jo," řekla Alžběta, "když já jsem usnula. Postavila jsem si na kávu a usnula
jsem jako blbec." Flajšman zůstal na Alžbětu civět, protože takovou ušlechtilost
neočekával: Alžběta ho nechtěla tížit výčitkami svědomí, nechtěla ho tížit svou
láskou a zapřela ji! Pohladil ji po tváři a unesen citem, začal jí tykat: "Já
vím všechno. Nemusíš lhát. Ale děkuji ti i za tu lež." Chápal, že takovou
noblesu, obětavost a ohleduplnost nenajde u žádné jiné ženy, a zaplavila ho
strašná chuť podlehnout návalu zbrklosti a poprosit ji, aby se stala jeho ženou.

"Alžběta odhazovala své odění na různé strany, což svědčí o tom, že si chtěla
aspoň sama pro sebe uskutečnit striptýz, jemuž jste vy, opatrný primáři,
zabránil. Když byla nahá, pocítila patrně únavu. To jí nebylo vhod, protože se
nijak nevzdávala nadějí na tuto noc. Věděla, že my všichni odejdem a Havel tu
zůstane sám. Proto si přece vyžádala prášky na povzbuzení. Chtěla si tedy uvařit
kávu a postavila kastrólek s vodou na hořák. Pak znovu uviděla své tělo a to ji
vzrušilo. Milí pánové, Alžběta měla před vámi všemi jednu výhodu. Viděla se bez
vlastní hlavy. 

Ale já jsem si ho dobře prohlédla, když jste Alžbětě dávali umělé dýchání. Na
sporáku stál kastrólek. Alžběta si vařila kávu a usnula. Voda překypěla a
uhasila plaménky." Oba lékaři spěchali s doktorkou do Alžbětina pokojíku, a
opravdu: na hořáku stál malý kastrólek a zůstalo v něm dokonce trochu vody. "Ale
prosím vás, proč byla nahá?" divil se primář. "Dívejte se," ukázala doktorka do
tří koutů pokoje: na zemi pod oknem ležely bledě modré šaty, nahoře z bílé
skříňky s léky visela podprsenka a v opačném koutě na zemi se válely bílé
kalhotky. 

Když řekla "Amen", zvedl ji prudce ze země a vlekl na gauč. 9 To bylo tedy ve
čtvrtek, a v sobotu odjel Eduard s Alicí na venkov za svým bratrem. Bratr je
přivítal láskyplně a půjčil jim klíč od nedaleké chaty. Oba milenci odešli a
celé odpoledne se toulali po lesích a lukách. Líbali se a Eduard spokojenýma
rukama zjišťoval, že myšlená čára, vedená v rovině pupku a rozdělující sféru
nevinnosti od sféry smilnění, přestala platit. Chtěl v první chvíli stvrdit
slovy tuto tak dlouho očekávanou událost, ale pak pochopil, že je lépe mlčet.
Usuzoval, zdá se, docela správně: 

(To přece víte, to vědí všichni až moc dobře!) Myslíte si, že ho vodím za nos?
že mu zanáším? že mám jiné milence? S jakým gustem by mu to všichni donesli!
Nechci ublížit jemu ani sobě, a proto jsem spoutanější, než si umíte představit.
Jsem docela spoutaná. Ale jsem ráda, že jsme si my dva teď porozuměli. Protože
vy jste jediný člověk, s kterým si mohu dovolit být primářovi nevěrná. Vy ho
totiž máte opravdu rád a vy byste mu nikdy neublížil. Vy budete úzkostlivě
diskrétní. Na vás se mohu spolehnout. 

"Pojďte, budeme tančit," řekla, pustila Eduardovu ruku a poskočila ke knoflíku
rádia, jímž točila tak dlouho, až našla jakousi taneční hudbu. Pak stanula s
úsměvem nad Eduardem. Eduard vstal, uchopil ředitelku a začal ji vodit po pokoji
do rytmu hudby. Ředitelka mu chvílemi něžně kladla hlavu na rameno, pak ji zase
prudce pozvedla, aby se mu zadívala do očí, po chvíli zase polohlasně notovala
hranou melodii. Eduard se cítil tak nesvůj, že několikrát přerušil tanec, aby se
napil. 

pak přejela pravou rukou vzhůru po vztyčené levé ruce a pak zas levou rukou po
pravé ruce, načež udělala oběma rukama elegantní pohyb směrem k Flajšmanovi,
jako by mu házela blůzu. Flajšman se polekal a trhl sebou. "Cucáku, pustils to
na zem," zakřičela na něho. Pak zase přiložila ruce k pasu a sunula je tentokrát
dolů podél obou nohou; když byla zcela sehnuta, pozvedla postupně pravou a pak
levou nohu; poté se zadívala na primáře a udělala prudký pohyb pravou rukou,
jako by mu házela fiktivní sukni. Primář současně natáhl dopředu ruku s
roztaženými prsty, které hned sevřel v pěst. 

Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá
jen ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán,
protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak
umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená,
smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý život nejvíce
děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala: milování bez citu a bez lásky. Věděla, že
přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za ní nyní už bez odmluv a v
plné účastnosti; 

Má za sebou lásku velikou jak smrt. Dmula se mu hruď a bylo to nejkrásnější a
největší dmutí, jaké doposud zažil. Neboť to, co ho tak slastně nadýmalo, byla
smrt; smrt jemu darovaná, nádherná a posilující smrt. 7 Eduard si byl jist, že
nepříjemná aféra je rozhodnuta v jeho prospěch, a šel příští neděli s Alicí do
kostela s drzou bezstarostností; a nejen to, šel tam opět i s plnou sebedůvěrou,
neboť (jakkoli to v nás vzbuzuje soucitný úsměv) průběh návštěvy u ředitelky
vnímal ve vzpomínkách jako zářící doklad své mužské přitažlivosti. 

Veliký striptýz!" a rozvázala si vzadu zástěru a odhodila ji tanečním gestem na
psací stůl. Primář se znovu bázlivě ozval: "Alžbětko, bylo by to krásné,
kdybyste nám předvedla striptýz, ale někde jinde. To víte, tady jsme na
pracovišti." Veliký striptýz "Pane primáři, já vím, co smím!" odpověděla
Alžběta. Byla teď ve svých bledě modrých služebních šatech s bílým límečkem a
nepřestávala se vrtět. Potom přiložila ruce k pasu a sunula je podél boků až nad
hlavu; 

Ostatně vzpomeňte si: její ňadra a zadek zaplnily dnes večer tento pokoj jako
dav demonstrantů. Opravdu, primáři, to byla demonstrace! A vzpomeňte si na ten
její striptýz, jen si vzpomeňte, jak ho prožívala! Primáři, to byl ten
nejsmutnější striptýz, jaký jsem viděl! Vášnivě se svlékala a zůstávala přitom
stále v nenáviděném pouzdře svých ošetřovatelských šatů. Svlékala se a nemohla
se svléknout. A přestože věděla, že se nesvleče, svlékala se, protože nám chtěla
sdělit svou smutnou a nesplnitelnou touhu svlékat se. Primáři, ona se
nesvlékala, ona zpívala o svém svlékání, o nemožnosti se svléknout, o nemožnosti
se milovat, o nemožnosti žít! 

Letní nocí pluly vůně květin a slova "vinen", "sobectví", "milován", "smrt"
stoupala vzhůru Flajšmanovou hrudí a naplňovala ho povznášející slastí, takže
měl dojem, jako by mu ze zad vyrůstala křídla. V přívalu melancholického štěstí
si uvědomil, že je milován jako nikdy dosud. Zajisté, již několik žen mu
projevilo svou náklonnost, ale bude teď k sobě ledově pravdivý: byla to vždycky
láska? nepodléhal někdy iluzím? nenamlouval si někdy víc, než byla pravda? třeba
Klára, nebyla opravdu víc vypočítavá než zamilovaná? nezáleželo jí opravdu spíš
na bytu, který jí sháněl, než na něm? Ve světle Alžbětina činu všechno bledlo. 

"Ne, Alice," řekl Eduard, "ty mne nemáš ráda. Tys mne nikdy neměla ráda." "To
není pravda," šeptala Alice a Eduard si s uspokojením všiml, že má mokré oči.
"Nemáš, Alice, to se vycítí. Tys byla ke mně vždycky docela chladná. Tak se
nechová žena, která miluje. To já moc dobře vím. A teď ke mně cítíš soucit,
protože víš, že mne chtějí zničit. Ale ráda mne nemáš a já nechci, aby sis to
namlouvala." Šli pořád dál, mlčeli a drželi se za ruce. Alice tiše poplakávala a
pak se najednou zastavila a ve vzlycích pravila: 

Dívka se po těchto slovech na mladíka poohlédla a zjistila, že vypadá přesně
tak, jak si ho představuje v nejtrýznivějších hodinách žárlení; zděsila se, jak
s ní (neznámou stopařkou) lichotivě koketuje a jak mu to sluší. Odsekla mu proto
se vzdorovitou provokativností: "Co vy byste se mnou, prosím vás, dělal?" "S tak
krásnou ženou bych se moc nerozmýšlel, co dělat," řekl mladík dvorně a mluvil v
té chvíli zase mnohem víc ke své vlastní dívce než k postavě stopařky. Ale dívce
bylo, jako by ho v té lichotné větě přistihla, jako by na něm podvodným trikem
vyloudila přiznání; 

A nejen to, pěkně utěsní škvíry, aby plyn byl zjištěn co nejpozději. Jenomže
Alžbětě nešlo o smrt, ale o vás. Bůhvíkolik týdnů už se těšila, že bude mít dnes
s vámi noční službu, a od počátku večera se na vás bezostyšně zaměřila. Ale vy
jste byl zatvrzelý. A čím jste byl zatvrzelejší, tím víc ona pila a sahala ke
křiklavějším a křiklavějším prostředkům: žvanila, tančila, chtěla dělat
striptýz... Vidíte, nakonec je v tom možná přece jenom něco dojemného. Když
nemohla upoutat ani vaše oči, ani vaše uši, vsadila všechno na váš čich a
pustila plyn. Než ho pustila, svlékla se. 

"I mně přinesla ta bába vlastně jakési štěstí," řekl zamyšleně Eduard a vyprávěl
bratrovi, jak se zamiloval do Alice, jak předstíral víru v Boha, jak ho soudili,
jak ho Čecháčková chtěla převychovat a Alice se mu nakonec oddala coby
mučedníkovi. Jen to, jak donutil ředitelku modlit se otčenáš, už nedopověděl,
protože spatřil v bratrových očích nesouhlas. Zmlkl, a bratr řekl: "Mám možná
lecjakou chybu, ale jednu ne. Nikdy jsem se nepřetvařoval a každému jsem říkal
do očí, co si myslím." Eduard měl bratra rád a jeho nesouhlas ho zranil; snažil
se ospravedlnit a začali se hádat. Nakonec Eduard řekl: 

mohl se jí smát, mohl ji proklínat, mohl ji obkličovat lstí, ale musil ji
(bezděky) respektovat. Teď však nezamýšlená léčka falešné zprávy rozvrátila
soudržnost její bytosti a Eduardovi se zdálo, že její názor byl vlastně jen něco
přilepeného k jejímu osudu, a její osud jen něco přilepeného k jejímu tělu,
uviděl ji jako nahodilé spojení těla, myšlenek a životního běhu, spojení
neorganické, svévolné a labilní. Představoval si Alici (zhluboka dýchala na jeho
rameni) a viděl její tělo zvlášť a její myšlenky zvlášť, to tělo se mu líbilo,
ty myšlenky mu připadaly směšné, a dohromady to netvořilo žádnou bytost; 

"To byl jen pokus o bonmot, když jsem vám říkal, že mi vadí Alžbětina
vyzývavost. Po pravdě řečeno, brával jsem v životě ženy mnohem vyzývavější než
ona, a jejich vyzývavost mi byla docela vhod, protože příjemně urychlovala
průběh věcí." "Tak k čertu, proč neberete Alžbětu?" zakřičel primář. "Primáři,
vaše otázka není tak hloupá, jak se mi zprvu zdálo, protože vidím, že je na ni
vlastně těžko odpovědět. Když mám být upřímný, tak nevím, proč neberu Alžbětu.
Bral jsem ženy ohavnější, starší i vyzývavější. Z toho plyne, že bych měl nutně
brát i ji. Všichni statistikové by to tak vypočítali. 

Ne, neměl pravdu, když dnes primářovi namlouval, že neodpovídá za to, co působí
bezděčně. Copak může sám sebe redukovat jen na to, co je vědomé a záměrné? I to,
co působí nevědomě, patří přece do sféry jeho osobnosti, a kdo jiný by za to
odpovídal? Ano, je vinen, že ho Alžběta milovala; je vinen za to, že to nevěděl;
je vinen, že na to nedbal; je vinen. Stačil jen vlásek a mohl zabít člověka.
Teorie primářova Zatímco se Flajšman nořil do sebezpytujících úvah, primář,
Havel a doktorka se vrátili do inspekčního pokoje a na víno už opravdu chuť
neměli; 

Na dívce, která seděla vedle něho, oceňoval právě to, co dosud u žen poznal
nejméně: její čistotu. Rafička byla už na nule, když mladík zahlédl vpravo
tabuli, která oznamovala (černou kresbou pumpy), že benzínová stanice je
vzdálena pět set metrů. Dívka sotva stačila prohlásit, že jí spadl kámen ze
srdce, a mladík už dával směrovku doleva a vjížděl na prostranství před pumpami.
Musil však zastavit na kraji, protože u pumpy stál objemný vůz s velkou
plechovou nádrží a tlustou hadicí napájel pumpu benzínem. "To si počkáme," řekl
mladík dívce a vystoupil z auta. 

Postavili jste Dona Juana a smrt do protikladu. Čirou náhodou a nedopatřením
jste tak vystihli podstatu věci. Hleďte. Don Juan zápasil s nemožným. A to je
právě velice lidské. Zato v říši Velkého Sběratele není nic nemožného, protože
je to říše smrti. Velký Sběratel je smrt, která si přišla pro tragédii, pro
drama, pro lásku. Smrt, která si přišla pro Dona Juana. V pekelném ohni, kam ho
poslal komtur, je Don Juan živ. Ale ve světě Velkého Sběratele, kde vášně a city
poletují prostorem jak peří, v tom světě je navždy mrtev. 

a tak najednou objevil charakter své role: přestal s galantnostmi, jimiž chtěl
oklikou lichotit své dívce, a začal hrát muže tvrdého, obracejícího se k ženám
spíš hrubšími stránkami mužství: vůlí, sarkasmem, sebevědomím. Tato role byla
docela protikladná mladíkovu starostlivému přístupu k dívce. Než ji poznal,
choval se sice k ženám skutečně spíš drsně než jemně, ale démonicky tvrdému muži
se nepodobal nikdy, protože nevynikal ani silou vůle ani bezohledností.
Nepodobal-li se mu však, tím víc se mu kdysi toužil podobat. 

Kdepak, milá paní doktorko," pokračoval smutně Havel, "kdepak já a Don Juan! Co
bych za to dal, kdybych viděl komtura a pocítil na duši strašlivou tíhu jeho
prokletí a cítil v sobě růst velikost tragédie. Kdepak, doktorko, já jsem tak
nanejvýš postavou komedie, a ani za to snad nevděčím sobě, ale právě Donu
Juanovi, protože jen na historickém pozadí jeho tragického veselí můžete jakž
takž zavnímat komický smutek mé děvkařské existence, která bez této míry byla by
jen šedou všedností a nudným pozadím." Další signály Havel znaven dlouhou
promluvou (během ní dvakrát poklesla ospalému primáři hlava) zmlkl. 

"Mám-li rozsoudit, jsem-li Don Juan či smrt, musím se přiklonit, i když nerad, k
mínění primářovu," řekl Havel a pořádně se napil. "Don Juan. To byl přece
dobyvatel. Dokonce s velkými písmeny. Veliký Dobyvatel. Ale prosím vás, jak
chcete být dobyvatelem na území, kde se vám nikdo nebrání, kde je všechno možné
a všechno je dovoleno? Éra Donů Juanů skončila. Dnešní Don Juanův potomek už
nedobývá, nýbrž jen sbírá. Postavu Velkého Dobyvatele vystřídala postava Velkého
Sběratele, jenomže Sběratel, to už právě vůbec není Don Juan. Don Juan byl
postavou tragédie. Byl obtížen vinou. 

když si muži prohlíželi na ulici její poprsí, zdálo se jí, že tím pustoší i kus
nejtajnějšího soukromí, které patří jen jí a jejímu milenci. Ale teď byla
stopařkou, ženou bez osudu; byla zbavena něžného pouta své lásky a začala si
uvědomovat intenzívně své tělo; cítila je tím dráždivěji, čím cizejší byly oči,
které je pozorovaly. Už šla kolem posledního stolu a nějaký přiopilý muž, chtěje
se pochlubit svým světáctvím, oslovil ji francouzsky: "Combien, mademoiselle?"
Dívka tomu rozuměla. Vypjala se a prožívala každý pohyb svých kyčlí; zmizela za
plentou. 9 Byla to všechno divná hra. 

jednak proto, že se jimi odlišovala od žen, s kterými se stýkal před ní, jednak
proto, že věděl o zákonu obecné pomíjivosti, který mu činil vzácným i stud jeho
dívky. 2 Dívka opravdu neměla ráda chvíle, kdy musila za jízdy (mladík jezdíval
často mnoho hodin bez zastávky) prosit o malé zastavení někde u lesíka. Měla na
něho vždycky vztek, když se s hraným údivem ptal, proč má zastavovat. Věděla, že
její stud je směšný a staromódní. Mnohokrát si ověřila ve svém zaměstnání, že se
jí pro její choulostivost smějí a schválně ji provokují. 

rozhovořila se o sobě a z jejích slov měla vyvstat před Eduardem ta, jíž se
chtěla zdát: rozumná žena středních let, nepříliš šťastná, a přece důstojně
vyrovnaná se svým údělem, žena, která ničeho nelituje, a dokonce si chválí, že
není vdaná, protože jen takto přece může plně vychutnat zralou chuť své
samostatnosti i radost ze soukromí, jež jí poskytuje krásný byt, kde se cítí
dobře a kde snad i Eduardovi teď není nepříjemně. "Ne, je mi tu moc fajn," řekl
Eduard, a řekl to stísněně, protože právě v té chvíli mu přestalo být fajn. 

Po ničem netoužil víc než ukončit trapnost nekonečně se vlekoucího kráčení, ale
ničeho víc se také nebál, neboť trapnost toho, co by následovalo po tanci, mu
připadala ještě nesnesitelnější. A tak vodil dále prozpěvující paní těsným
pokojem a přitom nepřetržitě (a úzkostlivě) sledoval na sobě toužebné působení
alkoholu. Když se mu konečně zazdálo, že má mysl alkoholem poněkud zatemněnu,
přitiskl si ředitelku pravou rukou těsně k tělu a levou dlaň jí položil na prso.
Ano, učinil tedy přesně to, co mu celý večer nahánělo hrůzu; 

Hotel vypadal nevábně, ale byl to jediný hotel ve městě a mladíkovi se už
nechtělo jezdit dál. Řekl tedy dívce: "Počkejte," a vystoupil z auta. Když
vystoupil, byl samozřejmě zase sám sebou. A zdálo se mu mrzuté, že se navečer
octl někde úplně jinde, než mínil; tím mrzutější, že ho k tomu nikdo nenutil a
že to vlastně ani on sám nechtěl. Vyčítal si ztřeštěnost, ale pak mávl rukou:
pokoj v Tatrách do zítřka počká a nemůže škodit, jestliže oslaví první den
dovolené nějakou nepředvídaností. Prošel restaurací - zakouřenou, zaplněnou,
hlučnou, a ptal se, kde je recepce. 

"Na moje břicho," řekla dívka a její břicho (když je teď výslovně pojmenovali)
jako by odpovídalo na zavolání: cítila každý milimetr jeho kůže. Pak přinesl
číšník biftek a mladík objednal další vodku se sodou (připili tentokrát na
dívčina ňadra) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka
dráždilo čím dál tím víc, jak dívka umí být tou lascívní slečnou; když to tak
dobře umí, pomyslil si, znamená to, že jí opravdu také je; žádná cizí duše do ní
přece nevstoupila odkudsi z prostoru; to, co tu hraje, je ona sama; 

Prudkým pohybem, nadšeně poslušným, shodila se sebe košili a obnažila tenkou,
bílou postavu, v jejímž středu hustá čerň čněla v teskné osiřelosti. Zvolna se k
němu přibližovala a Eduard se s hrůzou přesvědčoval o tom, co už stejně věděl:
jeho tělo bylo docela spoutáno úzkostí. Já vím, pánové, že jste si během let
zvykli na občasnou neposlušnost vlastního těla, a vůbec vás to už nevyvede z
míry. Ale pochopte, Eduard byl tehdy mlád! 

Všechny kybernetické stroje by to tak určily. A vidíte, snad právě proto ji
neberu. Snad jsem se chtěl vzepřít nutnosti. Nastavit nohu kauzalitě. Nabourat
vypočitatelnost světového běhu rozmarností libovůle." "Ale proč jste si k tomu
vybral právě Alžbětu?" křičel primář. "Právě proto, že je to bezdůvodné. Kdyby
to mělo důvod, dal by se předem najít a mé počínání by se dalo předem určit.
Právě v té bezdůvodnosti je ten cípeček svobody, který je nám dopřán a po kterém
musíme urputně sahat, aby v tomto světě železných zákonů zůstalo trochu lidského
nepořádku. 

V poslední chvíli se však ovládl (na žádost o sňatek je vždycky dost času) a
řekl jen toto: "Alžběto, Alžběto, děvčátko. Ty růže jsem donesl pro tebe."
Alžběta civěla na Flajšmana a řekla: "Pro mne?" "Ano, pro tebe. Protože jsem
šťasten, že jsem tu s tebou. Protože jsem šťasten, že vůbec jsi. Alžbětko.
Možná, že tě mám rád. Možná, že tě mám velice rád. Ale snad právě proto bude
lépe, zůstaneme-li tak, jak jsme. 

"Co se stane, když na tu schůzku nepřijedete?" "To byste měl na svědomí vy a
musil byste se o mne postarat." "Vy jste si zřejmě nevšimla, že jsem odbočil na
Nové Zámky." "Opravdu? Vy jste se zbláznil!" "Nebojte se, já se o vás postarám,"
řekl mladík. Hra rázem nabyla vyšší kvality. Auto se nevzdalovalo jen
imaginárnímu cíli Banské Bystrice, ale i skutečnému cíli, k němuž ráno vyjelo:
Tatrám a objednanému pokoji. Hraný život atakoval náhle život nehraný. Mladík se
vzdaloval sám sobě a své přísné silnici, z níž dosud nikdy neodbočil stranou. 

Tentokrát například nejenže stál opřen o platan a kouřil, ale zároveň sám sebe
se zalíbením pozoroval, jak stojí (krásný a chlapecký) opřen o platan a
nonšalantně kouří. Těšil se hodnou chvíli tímto pohledem, až konečně uslyšel
lehké kroky, jak jdou z pavilónu směrem k němu. Úmyslně se neobracel. Zatáhl
ještě jednou z cigarety, vyfoukl dým a díval se na oblohu. Když se kroky
přiblížily docela až k němu, řekl něžným, vemlouvavým hlasem: "Věděl jsem, že
přijdete..." Močení "To nebylo tak těžké uhodnout," odpověděl mu primář, "dám
totiž vždycky přednost močení v přírodě před civilizačními zařízeními, jež jsou
nechutná. 

Proč bych se měl posmívat té usilovné primářově snaze nebýt tím, kým je? Starý
člověk se buď smíří, že je tím, čím je, tím žalostným úbytkem sebe sama, anebo
se nesmíří. Ale co má dělat, nesmíří-li se? Nezbývá mu než dělat, že není, čím
je. Nezbývá mu než vytvářet namáhavým předstíráním všechno to, co už není, co je
ztraceno; vymýšlet, vytvářet a předvádět svou veselost, vitalitu, kamarádskost.
Vyvolávat svůj mladistvý obraz a snažit se s ním splynout a zaměnit se s ním. V
té primářově komedii vidím sám sebe, svou vlastní budoucnost. 

Eduard ovšem věděl, že je to dar nezasloužený, ale řekl si, že když mu osud
odpírá zasloužené dary, má plné právo ponechat si ty nezasloužené, a proto řekl:
"Pro mne už nikdo nic udělat nemůže." "Jak to?" šeptla Alice. "Vyženou mne ze
školy a ti, co dnes o mně mluví jako o hrdinovi, pro mne prstem nehnou. Mám
jedinou jistotu. Že zůstanu úplně sám." "Nezůstaneš," vrtěla Alice hlavou.
"Zůstanu," řekl Eduard. "Nezůstaneš!" skoro křičela Alice. "Všichni se mne
zřekli." "Já se tě nikdy nezřeknu," řekla Alice. "Zřekneš," řekl Eduard smutně.
"Nezřeknu," řekla Alice. 

Jednou týdně navštěvoval ředitelku (zvyk zbavil jeho tělo počátečních úzkostí) a
byl odhodlán ji navštěvovat, dokud se jeho postavení na škole docela nevyjasní.
Kromě toho se pokoušel ulovit s postupujícím zdarem i leckteré jiné ženy a
dívky. V důsledku obého si pak počal mnohem víc vážit chvil, kdy byl sám, a
zamiloval si samotářské procházky, které někdy spojoval (prosím, tomu věnujte
ještě poslední pozornost) s návštěvou kostela. Ne, nemějte obavy, Eduard nezačal
věřit v Boha. Mé vyprávění se nemíní korunovat efektem tak okázalého paradoxu. 

Alicin nenadálý obrat udál se přece nezávisle na jeho mnohatýdenním přemlouvání,
nezávisle na jeho argumentaci, nezávisle na jakékoli logické úvaze; zakládal se
naopak výhradně na zprávě o Eduardově mučednictví, tedy na omylu, a i z toho
omylu byl vyvozen zcela nelogicky; neboť uvažme: proč by Eduardova mučednická
věrnost víře měla mít za následek, že Alice sama teď bude Božímu zákonu nevěrná?
Když Eduard nezradil Boha před vyšetřovací komisí, proč by ho ona teď měla
zradit před Eduardem? V takové situaci mohla každá nahlas vyslovená úvaha
odhalit Alici mimoděk alogičnost jejího postoje. 

A utěšovalo ho jen to, že nejenom byl pln zlosti, ale také se hned viděl, jak
vypadá v tomto zlostném stavu, a byl spokojen s mladým mužem, který se vrací do
inspekčního pokoje a k překvapení všech je náhle úplně jiný: břitce sarkastický,
útočně vtipný, téměř démonický. Když oba do inspekčního pokoje skutečně
vstoupili, stála Alžběta uprostřed místnosti a strašlivě se prohýbala v pase,
vydávajíc k tomu polohlasně jakési zpěvavé zvuky. Doktor Havel klopil zrak a
doktorka, aby oba příchozí zbavila úleku, vysvětlila: "Alžběta tančí." "Trochu
se přiožrala," doplnil Havel. 

Ta podivnost byla například v tom, že mladík, i když se sám znamenitě vtělil do
neznámého řidiče, nepřestával vidět v stopařce stále svou dívku. A právě to bylo
trýznivé; viděl svou dívku, jak svádí cizího muže, a měl tu trpkou výsadu být
při tom; vidět zblízka, jak vypadá a co mluví, když ho podvádí (když ho
podváděla, když ho bude podvádět); měl tu paradoxní čest být sám tím, s nímž je
mu nevěrná. Bylo to o to horší, že ji víc zbožňoval, než miloval; 

"Dala nedala, to není vůbec tak důležité, Alžběto, jak si myslíte. Je známo, že
Abelard byl vykastrován, a přece zůstali, on a Heloisa, nadále věrnými milenci,
jejichž láska je nesmrtelná. Paní George Sandová žila sedm let s Frederykem
Chopinem nedotčena jako panna, a kam se hrabete na jejich lásku! Ostatně nechci
v této vznešené souvislosti uvádět případ kurvičky, která mi udělila nejvyšší
milostnou poctu tím, že mne odmítla. Zapište si to za uši, má milá Alžběto,
láska souvisí s tím, na co vy tak ustavičně myslíte, mnohem volněji, než se
lidem zdá. Přece nepochybujete o tom, že Klára Flajšmana miluje! 

Stála tu před ním sebevědomá, drzá, osvětlená a překvapená, kde najednou
objevila dosud neznámá gesta pomalého, dráždivého svlékání. Vnímala jeho
pohledy, odkládala mazlivě každou část oděvu a vychutnávala jednotlivá stadia
obnažení. Ale pak stála před ním pojednou úplně nahá a v té chvíli jí projelo
hlavou, že tady už veškerá hra končí; že tak jako svlékla šaty, svlékla i
přetvářku a je teď nahá, což znamená, že je teď sama sebou a mladík k ní musí
přistoupit a udělat gesto, kterým všechno smaže a za kterým už bude následovat
jen jejich nejdůvěrnější milování. 

snad je to ta část její bytosti, která je jindy držena pod zámkem a kterou teď
záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe;
ale není to právě naopak? nestává se teprve ve hře sama sebou? neosvobozuje se
hrou? ne, naproti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jen jeho
dívka, ona sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť. Avšak
nebyla to jen nechuť. Čím více se mu dívka psychicky vzdalovala, tím víc po ní
fyzicky toužil; cizota duše ozvláštnila dívčino tělo; 

S Alžbětou nechtěl spát nikdo. Když jste se mne dnes ptal, proč nechci brát
Alžbětu, říkal jsem vám jakési nesmysly o kráse libovůle a o svobodě, kterou si
chci uchovat. Ale to byly jen hloupé duchaplnosti, kterými jsem zastíral pravdu,
která je právě opačná a vůbec není lichotivá: odmítal jsem Alžbětu právě proto,
že vůbec neumím být svoboden. Nespat s Alžbětou, to je totiž móda. Nikdo s ní
nespí, a kdyby se s ní i někdo vyspal, nikdy by to nepřiznal, protože by se mu
všichni smáli. Móda je strašný zupák a já jsem se jí otrocky podrobil. 

Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji
hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. A tak nakonec ve zmatku a
vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání,
salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu
prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a
strhl na postel. Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí
nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. 

Když sestra Alžběta (okázale uražena) odešla z inspekčního pokoje, odsouzena
propíchnout dva stařičké zadky, řekl primář: "Prosím vás, Havle, proč vy tak
urputně odpíráte té ubohé Alžbětě?" Doktor Havel usrkl vína a odpověděl:
"Primáři, nehněvejte se na mne za to. To není v tom, že není hezká a má už leta.
Věřte mi, že jsem měl ženy ještě škaredší a mnohem starší." "Ano, to je o vás
známo: jste jako smrt; berete všechno. Ale když berete všechno, proč neberete
Alžbětu?" "Asi je to v tom," řekl Havel, "že projevuje svou touhu tak výrazně,
až se to podobá rozkazu. 

"Ne, toto já nesmím, to nesmím!" Ředitelka odstrčila křeslo, které jí stálo v
cestě, a šla dál za Eduardem, nespouštějíc z něho veliké černé oči: "Žádný hřích
není! Žádný hřích není!" Eduard obešel stolek, a za ním byl už jen gauč;
ředitelka byla pouhý krok od něho. Teď už neměl vůbec kam uniknout a snad samo
zoufalství mu v této bezvýchodné vteřině náhle poradilo, aby jí poručil:
"Klekni!" Zadívala se na něho nechápavě, ale když znovu opakoval pevným (byť
zoufalým) hlasem: "Klekni!", padla před ním nadšeně na kolena a objala mu nohy.
"Dej pryč ty ruce," okřikl ji. "Sepni je!" 

Je to zajisté touha dost naivní, ale co naplat: dětinské touhy odolávají všem
nástrahám dospělého ducha a přežívají ho často do hlubokého stáří. A ta dětinská
touha využila rychle příležitosti vtělit se do nabídnuté role. Dívce byla
mladíkova sarkastická odměřenost velice vhod: osvobozovala ji od ní samé. Ona
sama, to byla přece především žárlivost. Ve chvíli, kdy přestala vedle sebe
vidět mladíka galantně svádějícího a uviděla jeho nepřístupnou tvář, její
žárlivost se utišila. Dívka mohla zapomenout na sebe samu a oddat se své roli.
Své roli? Jaké? Byla to role ze špatné literatury. 

Popuzovalo ho, jak lehce a bez trápení zrazuje teď svého Boha Nesoulože, kterého
kdysi tak fanaticky vyznávala; popuzovalo ho, že ji nic není s to vykolejit z
její vyrovnanosti, žádná touha, žádná událost, žádný zvrat; popuzovalo ho, jak
si všechno prožívá bez vnitřních svárů, sebedůvěřivě a snadno. A když ho to
popuzení silně ovládlo, snažil se ji milovat divoce a vztekle, aby z ní dostal
nějaký hlas, sten, slovo, zaúpění, ale nepodařilo se mu to. Holčička byla tichá
a přes všechnu jeho snahu jejich milování také docela tiše a nedramaticky
skončilo. 

Nenáviděl ji. "Na co čekáš? Svlékni se," řekl. Dívka naklonila koketně hlavu a
řekla: "Musí to být?" Tón, jímž to řekla, zdál se mu velice známý, zdálo se mu,
že mu to kdysi dávno řekla nějaká jiná žena, jenomže už nevěděl, která. Toužil
ji ponížit. Ne stopařku, ale vlastní dívku. Hra splynula se životem vjedno. Hra
na ponižování stopařky se stala jen záminkou pro ponižování dívky. Mladík
zapomněl, že hraje. Nenáviděl prostě ženu, která stála před ním. Díval se na ni
upřeně a vytáhl z náprsní tašky padesátikorunu. Podával ji dívce: "Stačí?" Dívka
vzala padesátikorunu a řekla: 

Falešný autostop 1 Rafička na měřiči benzínu klesla najednou k nule a mladý
řidič dvousedadlového osobního auta prohlásil, že je to k vzteku, kolik to auto
žere. "Jenom abychom zas nezůstali stát bez benzínu," prohlásila dívka (asi
dvaadvacetiletá) a připomněla řidiči několik míst na mapě vlasti, kde se jim to
již stalo. Mladík odpověděl, že si nedělá starosti, protože cokoli zažije s ní,
má pro něho půvab dobrodružství. Dívka oponovala; 

i to byl nový pocit, který nepoznala: neslušná radost z těla. Až dosud se v sobě
nikdy neuměla beze zbytku zbavit té čtrnáctileté dívenky, která se stydí za svá
prsa a má pocit nepříjemné neslušnosti, že jí vyčnívají z těla a jsou viditelná.
I když byla pyšná na to, že je hezká a pěkně rostlá, byla ta pýcha vždy hned
korigována studem: tušila dobře, že ženská krása funguje především jako sexuální
výzva a bylo jí to nepříjemné; toužila, aby se její tělo obracelo jen k člověku,
kterého miluje; 

A je tu konečně příjemná nálada, projevující se zálibnou žvanivostí všech,
zejména však primáře, který poslouchá své vlastní průpovídky zamilovanýma ušima.
Až v průběhu večera (a zde vlastně teprv začíná náš příběh) lze zaznamenat jisté
napětí: Alžběta pila víc, než by se slušelo na sestru, která má právě službu, a
začala se nadto chovat vůči Havlovi s vyzývavou koketností, která se mu příčila
a vyprovokovala ho k napomínavé invektivě. Havlovo napomenutí "Milá Alžběto, já
vás nechápu. Denně se ryjete v hnisajících ranách, pícháte stařečky do
svrasklých zadků, dáváte klystýry, vynášíte mísy. 

"Ne, to není pravda, tomu nesmíš věřit, to není pravda." "Je," řekl Eduard, a
když Alice nepřestávala plakat, navrhl jí, aby v sobotu odjeli na venkov. V
krásném údolí u řeky je bratrova chata, ve které budou moci být sami. Alice měla
tvář mokrou od slz a němě přikývla. 8 To bylo v úterý, a když byl ve čtvrtek
Eduard opět pozván do ředitelčiny garsoniéry, kráčel tam s veselou sebejistotou,
neboť vůbec nepochyboval o tom, že kouzlo jeho bytosti definitivně rozptýlí
kostelní aféru v pouhý obláček dýmu, v pouhé nic. 

Znovu se na něho nechápavě podívala. "Sepni je! Slyšelas?" Sepjala ruce. "Modli
se," poručil. Měla sepjaté ruce a vzhlížela k němu oddaně. "Modli se, ať nám Bůh
odpustí," zasyčel. Měla sepjaté ruce, dívala se na něho velkýma očima a Eduard
nejenže získal výhodný odklad, ale pohlížeje na ni z výše, začal ztrácet tísnivý
pocit, že je pouhou kořistí, a nabýval sebejistoty. Odstoupil od ní, aby ji
celou přehlédl, a znovu jí poručil: "Modli se!" Když pořád mlčela, křikl: "A
nahlas!" A opravdu: klečící, hubená, nahá paní začala odříkávat: 

"Probere mne to?" zeptala se. "Jako že jsem Havel," řekl Havel. Alžbětina slova
na rozloučenou Když Alžběta zapila oba prášky, chtěla si opět usednout na Havlův
klín, ale Havel uhnul nohama, takže Alžběta spadla na zem. Havlovi to přišlo
okamžitě líto, protože vlastně vůbec neměl v úmyslu nechat Alžbětu takto potupně
upadnout, a uhnul-li nohama, byl to spíš bezděčný pohyb, způsobený upřímnou
nechutí dotýkat se nohama Alžbětina zadku. Snažil se ji tedy nyní znovu
pozvednout, ale Alžběta ulpívala v lítostivém vzdoru vší váhou na podlaze. V tu
chvíli si před ni stoupl Flajšman a řekl: 

A proto Eduard touží po Bohu, neboť jedině Bůh je zbaven rozptylující povinnosti
se jevit a smí pouze být; neboť jedině on tvoří (on sám, jediný a nejsoucí)
podstatnou protistranu tohoto nepodstatného (leč tím víc jsoucího) světa. A tak
Eduard sedává občas v kostele a dívá se zadumaně ke kupoli. Rozlučme se s ním
právě v takovou chvíli: je odpoledne, kostel je tichý a prázdný. Eduard sedí v
dřevěné lavici a trápí se lítostí, že Bůh není. A právě v tuto chvíli je jeho
lítost tak veliká, že se mu náhle z její hlubiny vynořuje skutečná, živoucí boží
tvář. 

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé..."
Pronášejíc slova modlitby, vzhlížela k němu vzhůru, jako by on sám byl Bůh.
Pozoroval ji s rostoucím požitkem: byla před ním klečící ředitelka, tupená
podřízeným; byla před ním nahá revolucionářka, tupená modlitbou; byla před ním
modlící se paní, tupená nahotou. Tento trojnásobný obraz potupy ho opojil a
stalo se náhle cosi neočekávaného: jeho tělo odvolalo svou pasívní rezistenci;
Eduard byl vzrušen! Ve chvíli, kdy ředitelka říkala "a neuveď nás v pokušení",
shodil ze sebe rychle všechny šaty. 

Pomlouvání primáře "Netušila jsem," řekla doktorka, "že se od vás doslechnu tak
vřelé ódy na přátelství. Dostáváte pro mne, doktore, docela novou, nečekanou
podobu. Nejenže máte přece jen proti všemu očekávání schopnost citu, ale
věnujete jej (a to je dojemné) starému, šedivému, oplešatělému pánovi, který je
už pozoruhodný jen svou komičností. Všiml jste si ho dnes? Jak se ustavičně
předvádí? Pořád se snaží dokázat několik věcí, které mu nikdo nevěří: Především
chce dokázat, že je duchaplný. Všiml jste si? 

ale co hůř, co mnohem hůř (napadlo ho dál), on sám byl jen stínem všech těch
stínovitých lidí, vždyť vyčerpával všechen svůj rozum jen na to, aby se jim
přizpůsoboval a napodoboval je, a i když se jim připodobňoval s vnitřním
smíchem, nevážně, i když se jim tím snažil tajně vysmívat (a ospravedlnit tak
své přizpůsobování), nic to na věci neměnilo, neboť i zlomyslná nápodoba zůstává
nápodobou, i stín, který se vysmívá, zůstává stínem, podřízeným a odvozeným,
ubohým a pouhým. To bylo potupné, to bylo strašně potupné. Vlak idylicky tloukl
o spáry kolejnic (holčička švitořila) a Eduard řekl: 

Dívka prohlásila, že není mizera ona, nýbrž právě on; bůhvíkolik dívek ho
zastavuje na silnici, když jezdí autem sám! Mladík vzal za jízdy dívku kolem
ramen a políbil ji lehce na čelo. Věděl, že ho má ráda a že na něho žárlí.
Žárlivost není ovšem nijak příjemná vlastnost, ale není-li jí nadužíváno (je-li
spojena se skromností), má v sobě kromě své nepohodlnosti i cosi dojemného.
Mladík si to aspoň myslil. Protože mu bylo pouze osmadvacet let, zdálo se mu, že
je stár a poznal vše, co může muž u žen poznat. 

Alžběta nepřestávala hýbat boky a kroužit přitom poprsím kolem sklopené hlavy
sedícího Havla. "Kdepak jste se naučila tak krásný tanec?" zeptal se primář.
Flajšman, nadýmaje se sarkasmem, vydal ze sebe okázalý smích: "Chachachá! Krásný
tanec! Chachachá!" "Viděla jsem to ve Vídni na striptýzu," odpověděla Alžběta
primářovi. "Ale, ale," pohoršil se primář něžně, "odkdypak chodí naše sestry na
striptýz?" "Snad to není zakázáno, pane primáři," zakroužila Alžběta poprsím
kolem primáře. Žluč stoupala ustavičně vzhůru Flajšmanovým tělem a toužila se
prodrat ven jeho ústy. A tak Flajšman pravil: "Vy byste potřebovala bróm, a ne
striptýz. Abychom se báli, že nás znásilníte!" 

Zde mne zlatý pramínek zakrátko podivuhodně spojí s hlínou, trávou a zemí.
Neboť, Flajšmane, z prachu jsem vzešel a do prachu se teď alespoň částečně
navrátím. Přírodní močení je nábožný obřad, jímž slibujeme zemi, že se do ní
jednou navrátíme celí." Když Flajšman mlčel, otázal se ho primář: "A co vy? Šel
jste se dívat na měsíc?" A když Flajšman dál zarytě mlčel, primář řekl: "Vy
jste, Flajšmánku, velký lunatik. A já vás mám právě proto rád." Flajšman vnímal
primářova slova jako výsměch, a chtěje být odměřený, řekl na půl úst: "Nechte
měsíc na pokoji. Přišel jsem také močit." 

"Nemám už chuť na chlast ani na duchaplnosti. Dobrou noc." A dal se směrem k
východu z nemocnice. Teorie Flajšmanova Řeči kolegů připadaly Flajšmanovi
hnusné. Viděl v nich bezcitnost stárnoucích lidí, surovost jejich věku, který se
tyčil před jeho mladostí jako nepřátelská bariéra. Byl proto rád, že je sám, a
šel úmyslně pěšky, protože chtěl plně prožít a vychutnat své rozrušení: se
slastnou hrůzou si stále opakoval, že Alžbětu dělil jen nepatrný vlásek od smrti
a že tou smrtí byl vinen on. 

Mladý medik nebyl však primitivního ducha; každý jeho duševní stav obsahoval v
sobě dialektiku tvrzení a námitky, takže také nyní vnitřnímu žalobci oponoval
hned vnitřní obhájce: Zajisté že sarkasmy, jež adresoval Alžbětě, byly nemístné,
ale sotva by měly tak tragické následky, nebýt toho, že ho Alžběta milovala.
Může však Flajšman za to, že se do něho někdo zamiluje? Stává se tím snad za
něho automaticky odpovědným? U této otázky se zastavil a zdála se mu klíčem k
celému tajemství lidské existence. Zastavil se teď dokonce v chůzi a s plnou
vážností si odpovídal: 

Byla tedy opět stopařkou, která právě odstrčila dotěrného řidiče jen proto, aby
zpomalila dobývání a dodala mu více dráždivosti. Pootočila se k mladíkovi a
řekla mazlivě: "Já vás, pane, nechtěla urazit!" "Odpusťte mi, už se vás
nedotknu," řekl mladík. Měl na dívku vztek, že ho neposlechla a odmítla být sama
sebou, když po tom zatoužil; a když dívka tedy trvala nadále na své masce,
přenesl mladík svou zlost na cizí stopařku, kterou představovala; 

A tak Eduard rozumně mlčel, což ostatně nebylo nijak nápadné, protože Alice
mluvila sama dost, byla veselá a nic nenasvědčovalo tomu, že by obrat, který se
udál v její duši, byl dramatický nebo bolestný. Když se setmělo, odešli do
chaty, rozsvítili, pak rozestlali, políbili se, načež Alice požádala Eduarda,
aby zhasl. Oknem však nadále pronikal svit hvězd, takže Eduard musil na Alicinu
prosbu zavřít i okenice. V úplné tmě se pak Alice svlékla a oddala se mu. 

Mladík zamkl dveře a obrátil se k dívce. Stála proti němu ve vzdorovitém postoji
s drzou smyslností v očích. Mladík se na ni díval a snažil se za lascívním
výrazem objevit známé dívčiny rysy, které něžně miloval. Bylo to, jako by se
díval na dva obrazy vložené do jednoho kukátka, na dva obrazy položené na sebe a
prosvítající skrze sebe. Ty dva prosvítající obrazy mu říkaly, že v dívce je
vše, že její duše je strašně amorfní, že se do ní vejde věrnost i nevěra, zrada
i nevinnost, koketnost i cudnost; ta divoká směsice mu připadala hnusná jak
pestrost smetiště. 

Poznal jsem teď, jak umíš být věrna Bohu! Ale kdo umí zradit Boha, člověka umí
zradit stokrát snadněji!" Ještě stále nacházela Alice pohotové odpovědi, ale
neměla je raděj nacházet, protože jimi jenom rozdražďovala Eduardův mstivý
vztek. Eduard mluvil dál a dál a mluvil tak dlouho (použil nakonec slova hnus a
tělesné zošklivení), až nakonec dostal z té klidné a něžné tváře vzlyk, slzy a
nářek. "Sbohem," řekl jí na nádraží a zanechal ji v pláči. Teprve doma za
několik hodin, když z něho opadl ten divný hněv, došlo mu v plném dosahu, co
udělal; 

"Primář na vás žárlí. Primáře by to mrzelo." "Vy máte morální zábrany?" smála se
doktorka. "Víte," řekl Havel, "měl jsem za život přece jen dost pletek se
ženskýma, a to mne naučilo vážit si přátelství mezi mužem a mužem. Tento vztah
nepocákaný blbstvím erotiky je ta jediná hodnota, kterou jsem poznal v životě."
"Primáře pokládáte za přítele?" "Primář pro mne mnoho udělal." "Pro mne rozhodně
víc," namítla doktorka. "Možná," řekl Havel, "ale vždyť nejde o vděčnost. Mám ho
prostě rád. Je to výborný chlap. A na vás lpí. Kdybych o vás nějak usiloval,
musil bych se považovat za darebáka." 

A proto vás nic viny nezprošťuje, a já prohlašuju, že jste vůči ženám sprosťák,
i když to popíráte." Chvála platonické lásky "Jestlipak jste už obstaral slečně
Kláře ten podnájem, co jste jí sliboval?" zaútočil na Flajšmana Havel,
připomenuv mu jeho marné dobývání jisté (všem přítomným známé) dívky.
"Neobstaral, ale obstarám." "Náhodou Flajšman je vůči ženám džentlmen. Kolega
Flajšman nevodí ženy za nos," zastala se medika doktorka. "Nesnáším surovost
vůči ženám, protože k nim cítím lítost," opakoval medik. "A stejně vám Klára
nedala," řekla Alžběta Flajšmanovi a velmi nevhodně se rozesmála, takže primář
byl znovu nucen se ujmout slova: 

Neustále žvanil, bavil společnost, dělal bonmoty, doktor Havel je jako smrt,
vymýšlel paradoxy o neštěstí šťastného manželství (jako bych to neslyšela už
popadesáté!), snažil se vodit Flajšmana za nos (jako kdyby k tomu bylo nějaké
duchaplnosti potřebí!). Za druhé se snaží ukázat, že je kamarádský. Ve
skutečnosti samozřejmě nemá rád nikoho, kdo má na hlavě vlasy, ale tím víc se
snaží. Lichotil vám, lichotil mně, byl otcovsky něžný k Alžbětě, a i z Flajšmana
si utahoval jen tak opatrně, aby to Flajšman nepostřehl. A za třetí a hlavně se
snaží dokázat, že je kanón. 

Doktor udělal odmítavé gesto, ale doktorka pokračovala: "Vy domýšlivý Done
Juane. Samozřejmě. Všechny ženy, které vás uvidí, nemyslí na nic jiného než na
to. A vy unuděně a ztrápeně vykonáváte své smutné poslání." Havel udělal znovu
odmítavé gesto, ale doktorka, když si zapálila cigaretu a nonšalantně vydechla
dým, pokračovala: "Vy ubohý Done Juane, nebojte se, nepřišla jsem vás obtěžovat.
Nejste totiž vůbec jako smrt. To jsou jenom bonmoty našeho drahého primáře.
Neberete všechno, protože ne každá vám dovolí, abyste bral. Ručím vám, že
například já jsem vůči vám docela imunní." "To jste mi přišla říct?" "Třeba to.

Jenomže mladík neměl nikdy žádnou placenou děvku a představy o nich mu
zprostředkovávala jen literatura a vyprávění. Obrátil se tedy do těch představ a
první, co tam uviděl, byla žena v černém spodním prádle (a černých punčochách)
tančící na lesklé desce klavíru. V hotelovém pokojíku klavír nebyl, byl tu jen
stolek přistavený ke zdi, nevelký, přikrytý lněným ubrusem. Poručil dívce, aby
na něj vylezla. Dívka udělala prosebné gesto, ale mladík řekl: "Dostalas
zaplaceno." Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se
pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na
stůl. 

V hluku, špíně a kouři objevil jediný volný stolek v koutě. 7 "Tak jak se teď o
mne postaráte?" zeptala se dívka vyzývavě. "Co máte ráda jako aperitiv?" Dívka
nebyla moc na alkohol; ještě tak pila víno a chutnal jí vermut. Tentokrát však
řekla schválně: "Vodku." "Výborně," řekl mladík a objednal vodku. "Doufám, že se
mi neopijete." "A kdyby?" řekla dívka. Mladík neodpověděl a zavolal číšníka,
poručil dvě vodky a biftek k večeři. Číšník donesl za chvíli tácek s dvěma
kalíšky a postavil ho před ně. Muž zvedl kalíšek a řekl: "Na vás!" "Duchaplnější
přípitek vás nenapadne?" 

"Nic tak strašného jsem jí neřekl," bránil se Flajšman, ale jeho hlas zněl
značně nejistě. "Nic tak strašného?" smál se primář. "Vysmíval jste se jejímu
tanci, i když tančila jen kvůli vám, doporučoval jste jí bróm, tvrdil jste, že
se pro ni hodí jen onanie. Nic strašného! Když dělala striptýz, pustil jste na
zem její blůzu." "Jakou blůzu?" bránil se Flajšman. "Blůzu," řekl primář. "A
nedělejte ze sebe blba. Nakonec jste ji poslal spát, ačkoli chvíli předtím
zapila prášek proti únavě." "Ale vždyť jela po Havlovi, ne po mně," bránil se
pořád Flajšman. "Nehrejte komedii," řekl primář přísně. 

ba vlastně ona ho teprve učinila tělem; jako by až dosud existovalo pro mladíka
v oblacích soucitu, něhy, starostlivosti, lásky a dojetí; jako by bylo ztraceno
v těch oblacích (ano, jako by bylo tělo ztraceno!). Mladíkovi se zdálo, že dnes
poprvé vidí dívčino tělo. Po třetí vodce se sodou se dívka zvedla a koketně
řekla: "Pardon." Mladík řekl: "Smím se vás zeptat, kam jdete, slečno?" "Vyčurat
se, jestli dovolíte," řekla dívka a odcházela mezi stoly dozadu k plyšové
plentě. 8 Byla spokojená, jak ohromila mladíka slovem, které od ní přes veškeru
jeho nevinnost - nikdy neslyšel; 

Nikdo nepochyboval, že Eduard bude utracen, a všichni to s obdivem a uspokojením
tradovali dál, až se nyní Eduard Aliciným prostřednictvím setkal sám s
překrásným obrazem vlastního ukřižování. Přijal to chladnokrevně a řekl: "Ale
to, že jsem nic neodvolal, to byla přece samozřejmost. Tak by přece jednal
každý." "Každý?" vyhrkla Alice. "Podívej se kolem sebe, jak všichni jednají!
Jací jsou zbabělí! Zapřeli by vlastní matku!" Eduard mlčel a Alice mlčela. Šli a
drželi se za ruce. Alice potom šeptem řekla: "Udělala bych pro tebe všechno."
Takovou větu Eduardovi ještě nikdo neřekl; taková věta, to byl nečekaný dar. 

"Já teď nemám čas. Musím do kuchyně." Hlavní sestra zmizela za dveřmi, ale mně
bylo jasné, že neodešla daleko a poslouchá náš rozhovor. Dala jsem ukazováček na
rty, vzala ho tiše za předloktí a táhla za ohyb chodby, kam nebylo ze skladu
vidět. Možná mi chce říct něco nepříjemného o Valentýně a každý to nemusí
slyšet. Za rohem jsem jeho paži pustila. "Co se děje?" zeptala jsem se potichu,
protože jsme stáli nedaleko proskleného okénka z kuchyně, kudy se vydávaly
obědy, a mohl za ním někdo stát. "Táta ti vzkazuje, že s tebou musí nutně
mluvit!" "Filip? 

Potom jsem si lehla na pohovku pro hosty, přikryla se dvěma bílými plášti a
usnula. K ránu mě probudil hluk na chodbě. Třesouc se zimou jsem vyskočila.
Nemohla jsem si uvědomit, kde to jsem. Hrneček se jménem Simona stál na stole a
od večera čekal, že ho zaliji horkou vodou. Měla jsem kdysi ještě podobný
hrneček s nápisem "Kdo se chce milovat, ať se usměje", ale už jsem ho dávno
rozbila. Zapnula jsem tedy opět varnou konvici a poslouchala s uchem
přitisknutým ke dveřím, co se děje na chodbě. 

Kluk, který stál za pultem, si mě přátelsky prohlížel. "Co si dáte?" zeptal se
zdvořile. Rozhlédla jsem se po prostorném krámu a můj zrak padl na tvarohový
šáteček. I přes to, že už bylo odpoledne, vypadal lákavě. "Dva tyhle kousky,"
ukázala jsem na pečivo a uvědomila si, že jsem řekla dva, což znamenalo, že
automaticky myslím na Valentýnu. Jsem zvyklá kupovat všechno i pro ni. Chlapec s
černými kučeravými vlasy a černýma očima nemotorně vzal do ruky kleštičky,
kterými šátečky vsunul do rozevřeného mikrotenového sáčku. "Ještě něco, paní
Hartmanová?" otázal se opět slušně. "My se známe?" řekla jsem překvapeně.
Zaváhal. 

Magda mi zamávala před obličejem nějakým papírkem, abych ji konečně vzala na
vědomí. "Promiň, zamyslela jsem se. Co jsi to povídala?" Dietní sestra
zakroutila mrazivě hlavou. "Kdybych vás neznala tak dlouho, myslela bych si, že
jste zamilovaná, nebo řešíte fatální otázku." Ani netušila, jak blízko je
pravdě. Jak by se asi tvářila, kdybych se přiznala, že jsem řešila otázku nového
života. Mít dítě, nebo jeho život ukončit ještě před narozením? Odhrnula jsem si
vyčerpaně vlasy z čela a v duchu mínila, že řeším nesmyslné věci. Přece ještě
ani nevím, jestli v jiném stavu jsem, či nikoliv. 

Tvoje máma je docela milá ženská. Nebýt jí, tak bychom to všechno nezvládli. Jak
bys dokončila školu?" "Třeba jí nechci dodělat," vybuchla vzdorovitě. "Ale měla
bys. Přece chceš mít nějaké vzdělání." "Aha. A je to tady. Takže kdybych
vzdělání neměla, nechtěl bys mě?" "Poslyš, miláčku, přestaň se chovat jako
dítě." "Tak já se chovám jako dítě?" "Ano. Vezmi si příklad z tvojí mámy. Co
všechno zvládá." "A už je to tady!" Valentýna praštila něčím, co měla zřejmě po
ruce, a malá Janička se rozplakala. "Tak sis měl vzít moji mámu, když jí tak
obdivuješ!" Přitiskla jsem si ruku na prsa. 

Přes košili má rozepnutou džínovou bundu s bílým kožešinovým límcem a nedbá, že
mu od úst stoupá pára. Dlouhé vlasy má čerstvě umyté, vepředu upravené v
kotlety. Vlní se mu po zádech a on neustále trhá hlavou na různé strany, aby
neposlušné vlny sklepal z obličeje, do něhož mu je vháněl vítr. Na očích má
velké sluneční brýle, přestože je zamračený lednový den. Na chodníku se černá
špinavé náledí a já vedle něj v norkovém kožichu vypadám jako jeho matka, a ne
přítelkyně. Vůbec se k sobě nehodíme. Nechápu, proč to s ním neskončím. 

Chlapec vybaloval pécéčko a já jsem se tvářila, že pracuji. Po očku jsem
sledovala, co se děje u protějšího stolu, a těšila se, až ti dva odejdou.
Nainstalovali přístroj během půlhodiny. Okoukla jsem obrazovku počítače, mrkla
na hodinky a chtěla vyrazit na kontrolu do kuchyně, neboť se mi zdálo, že se do
místnosti šíří podezřelý zápach z připáleniny. Učísla jsem si před zrcadlem
vlasy do culíku, aby mi nepadaly do jídla, a přibarvila rty líčidlem, když se
ozvalo opětovné zaklepání. "Dále," vybídla jsem příchozího netrpělivě, neboť
jsem návštěvu kuchyně nechtěla již dlouho odkládat. Ve dveřích se objevil Leoš.

Opět jsem se vyklonila, ale telefon se ozýval dost hlučně a mě napadlo, že může
být slyšet až do bytů na tomto patře. Je to panelák. Zdi jsou tenké, jako z
papíru. Vrátila jsem se nohama zpět na zem v domnění, že přístroj vypnu.
Ukazoval mi, že po mně touží Filip. Zaváhala jsem. Co pořád chce? Je to tak
důležité, že už mě shání od včerejška? A když ano, tak proč mi nezavolal v době,
kdy jsem byla v zaměstnání? Už už jsem chtěla hovor přijmout, když telefon
utichl. 

Tak moje holčička na mě žárlí! Kdo by to řekl? Stiskla jsem balíček v náručí a
chtěla odejít. V tu chvíli se dveře otevřely a Valentýna se zastavila na prahu.
Natáhla jsem ruku. "Přinesla jsem Janičce bryndáček." Valentýna mi strčila do
paže jako zběsilá. "My žádnej od tebe nechceme. Nech nás na pokoji!" "Ale Týno!"
zbledla jsem. "Co jsem provedla? Já se jen snažím ti pomoct!" "To není pravda!"
zavřeštěla jako smyslů zbavená. "Chceš nás rozeštvat. Ty jsi ta krásná, chytrá,
dokonalá. Natřásáš se tady v minisukních, které už se pro tebe dávno nehodí.
Rozparek máš až bůhví kam. 

Dnes už ne." Podíval se na hodinky. Potom sáhl do kapsy u modré košile s
rozhalenkou a vyndal z ní malou krabičku, kterou mi hodil na stůl, přímo na
rozevřený jídelní lístek. "Co je to?" otázala jsem se vcelku zbytečně, neboť
jsem si jednoduše přečetla na obale nápis NEUROL. "To jsou léky na nervy.
Potřebuješ je jako sůl." "Hele, odešel jsi, když jsem s tebou chtěla mluvit o
našich dětech. Vyřešila jsem to bez tebe. A ty řekni Leošovi, ať nechá Valentýnu
na pokoji, ano?" Vyskočil beze slova z křesla v okamžiku, kdy otevřela dveře
Magda. 

Přesně na den od smrti mojí dcery mě začaly trápit denní nevolnosti, podobné,
jako když jsem byla v jiném stavu. Menstruace se mi opozdila již o dva týdny.
Rozhodovala jsem se, jestli mám navštívit ženského lékaře, a pokud ano, tak
kterého. Stále jsem doufala, že se "moje dny" jen opozdily následkem nějaké
zdravotní záležitosti. V nemocnici se nacházela gynekologická ambulance, ale
kdybych se tam jen ukázala, jistě by se to rozkřiklo, a já nestojím o žádnou
popularitu. Mám jí nad hlavu a už mě unavuje. Soukromé ordinaci blízko nemocnice
kraluje doktorka Pelikánová, Filipova bývalá manželka. 

Neodpovídala a v zelených očích se jí zračilo, že je duchem nepřítomna.
"Posloucháš mě, miláčku?" zašeptala jsem měkce. Přišlo mi jí líto. Vypadala jako
nevinnost sama. Už jsem zapomněla, jak se vynořila nahá ze svého pokoje, kde na
ni čekal v posteli Leoš. Je přece jen hrozně mladá, říkám si. Je ještě naivní.
Kdyby se mi tak podařilo zbavit ji vlivu toho přechytralého doktůrka! "Už můžu?"
slyším Valentýnu. Vrátila jsem se zpět do reality. Musím správně volit slova,
protože je zřejmé, že Valentýna je zamilovaná dětskou láskou, která bývá
nebezpečná. "Co jestli můžeš?" ptám se nechápavě. "Mluvit," pravila klidně. 

"Mohl bych si objednat oběd na zítra?" otázal se a já věděla, že kvůli tomuhle
nepřišel. Objednací lístek na zítřejší křenovou omáčku si mohl vhodit do
schránky v jídelně. Vždycky to tak dělal. Od té doby, co jsem ho přistihla s
Valentýnou v jejím pokoji, si ani stravenky nechodil kupovat, ale stejně jako to
dělala většina lékařů, posílal některou sestru. "Jistě, pane doktore," odvětila
jsem zdvořile. Přestala jsem mu tykat od té doby, co se přistěhoval k Valentýně.
Podal mi lístek a nehýbal se. "Ještě něco? Já vás nechci vyhazovat, ale musím do
kuchyně. 

Holčička se bude jmenovat po mně. Simona. Jak jinak? Tlak v mém břiše zesílil,
když volali do kuchyně z oddělení, ať se jdu podívat, jaké mají miniaturní porce
masa. A kdyby jen to. Prý jim pět porcí schází! Zjistila jsem, kdo krájel dnes
maso, zda ho vážil, vyfasovala navíc pět porcí masa, které se povalovalo na
tajném místě v troubě, aby ho neobjevila náhodná kontrola hlavní sestry, a
vyrazila jsem s kuchařem Láďou na oddělení. Ať jim to vysvětlí on, jak to tak
pitomě nakrájel. Já se omluvím, posypu si hlavu popelem a dodám chybějící porce.

Seděla netečně na velkém zeleném batohu a byla dosti podivně ustrojená.
Vypadala, jako když odchází do války. Měla na sobě zelenou plandavou košili,
úzké vojenské kalhoty a na nohou zašněrované černé boty. "Někam jedete?" ptám se
s napětím v hlase. "Já jedu," opravila mě. "Aha. A kam?" "Ne že by ti do toho
něco bylo. Ale jedu s partou pod stan." "Je mi po tom. Jsem tvoje matka. I když
jsi vdaná, pořád jsi moje dítě. A ke všemu ještě nezralé!" Vzdychla jsem
hlasitě. "Ano, prakticky jsi ještě malá holka, která nemá rozum. 

Má strach, že jí Leoš nemá rád, holčička že je nemocná, protože stále pláče, a
ty že jí chceš odloudit manžela. A to, jak se mi zdá, není daleko od pravdy.
Víš, že na tebe to dítě žárlí?" Prohlížela jsem si zacákaným okénkem automobilu
kolemjdoucí. Nikdo si nás nevšímal. Nevěděla jsem, co na to říct. Vydechovala
jsem kouř z plic a snažila se vyhýbat Filipově pohledu. V autě bylo vedro.
Slunce se opíralo o kapotu a já se smažila ve vlastním potu. Zatoužila jsem
vykoupat se v chladné vodě. Filip vyhodil nedopalek škvírou v okně a prohlédl si
můj profil. 

"A tobě by nevadilo, že čekám dítě s někým jiným?" ptám se a s napětím ho
sleduji. "Ne. Otcem je ten, kdo se o dítě stará." Nasadila jsem si na oči
sluneční brýle, které jsem měla dosud položené na proutěném stolečku, a váhala s
odpovědí. Kdyby mi tuto otázku položil ještě přednedávnem, odpověděla bych možná
kladně. Ale dnes? Nevím. Hodně se toho změnilo. Oznámení, které jsme nechali
natisknout, obsahovalo sdělení, že jsme byli oddáni. Ne že budeme. Držíme
všechno v tajnosti. Kromě nás a svědků nikdo neví, že jsme se rozhodli udělat
tento závažný krok. 

Svatební oznámení rozešleme až po svatbě. Pro mnohé známé bude jistě překvapivé,
neřkuli šokující, ale já lidi ráda ohromuji. Pokud nejsem středem zájmu, necítím
se ve své kůži. Možná jsem doopravdy měla být namísto dietní sestry modelkou.
Hřála bych se na výsluní slávy a nic by mi nechybělo. 1. října 2006 Dnes je to
přesně devatenáct let, kdy jsem se poprvé vdávala. Stojím opět na místě nevěsty
a k oltáři si mě vede můj nastávající manžel. Mám na sobě krémový kostýmek s
dlouhou úzkou sukní, která má vepředu rozparek. Pod sakem bílou saténovou
halenku a sněhobílé prádlo. 

"Co s tím budeš dělat?" Před odpovědí mě zachránila Erika, vracející se z
procházky i s Leošem. Vypadala jako vždycky výborně. Fialkový kostým měla
rozepnutý a vlasy trošku rozcuchané větrem. Leoš měl na sobě široké kalhoty,
tričko bez rukávů a rozpuštěné vlasy trochu zmaštěné. Místo očí uzounké
škvírečky, svědčící o nevyspání. V náručí držel svoji dceru, která spinkala. "A,
paní Hartmanová," vypravila ze sebe ledová královna pohrdavě. "Přijměte moji
upřímnou soustrast." Podala mi ruku, ale sotva jsem se dotkla špiček jejích
prstů, protože ihned ucukla, jako by se mě štítila. 

Okno se s mohutným vrznutím otevřelo a já se z něj naklonila ven. Teď musím
jednat rozhodně. Možná se někdo dívá nebo poslouchá. Nesmím přeceňovat
lhostejnost lidí. Pod okny se rozkládalo dětské hřiště. Stálo tam několik
prázdných pochroumaných laviček okolo navršeného pískoviště. Vedle se křivil
malý kolotoč, pod nímž byla hlína vyšoupaná dětskýma nožičkama, takže se v mělké
prohlubni držela napršelá voda. Hřiště zelo prázdnotou, jen tu a tam prošel po
mokrých chodnících osamělý důchodce či projela maminka s kočárkem. Vzduch voněl
po dešti a mě napadlo, že možná v tomto vlhkém, ale teplém počasí porostou
houby. 

"Pokud jsou to hlouposti, tak se předem omlouvám," pravila jsem vážně, vylovila
z kapsy léky z Valentýnina batohu a přidržela mu je před jeho zelenýma očima.
"Řekni mi, co je to za léky?" Nehnul ani brvou. "Kde jsi to vzala?" "Já se ptala
první." "Nemohu ti říct, co to je, když to nemá etiketu." "Nemá to etiketu,"
papouškovala jsem. "A proč?" "To by měl vědět jejich majitel. Možná mu sklenička
navlhla a cedulka odpadla. Špatné lepidlo. Nic víc za tím nehledej." Najednou
vyvinul dosti prudký pohyb. "Dej to sem." Byla jsem ve střehu a stačila
ucuknout. "Proč?" "Podívám se dovnitř. 

Víš, že už váží skoro pět kilo?" "Tak jo," souhlasil. Natáhl po malé do postýlky
ruce ve stejné chvíli jako já a naše prsty se dotkly. Ucuknul, jako by se
spálil. Koketovala jsem s myšlenkou Janičku vyndat a svléknout, ale udělal to za
mě. Zabalil ji do velké osušky a přenesl mi ji do vaničky. Celou dobu, co jsem
ji s láskou koupala, stál za mými zády a já cítila, jak nás obě propaluje
pohledem. Valentýna se ani neukázala a já myslela na to, proč je Týna taková
divná a proč si mě Leoš tak prohlížel. 

Byl to můj milenec číslo jedna a nikdy na něj nebyl spoleh. "Kde je?" ptám se
dotčeně, s velkou chutí té holce vyškrábat kukadla, lemovaná modře namalovanými
řasami. Soustředěně nakrčila malý nosánek. "Musel odejít." To bylo všechno.
Posadila se ke stolu a věnovala se psaní. "Kam šel?" naježila jsem se výhružně.
Dívka ustala ve své činnosti. "Odvolali ho k nutnému případu. K sebevrahovi, co
chce skočit ze železničního mostu," pokračovala vážně. Doufám, že si ta holka ze
mě nedělá legraci. Takže co dál? Vyšla jsem na denní světlo, na ulici, která se
mi ještě ráno zdála příjemně podzimní. 

Tam se určitě k jídlu něco najde. Domů se nevrátím za žádnou cenu. Už nikdy!
Cestou jsem zapnula mobilní telefon, abych zjistila, jestli mě Leoš nebo
Valentýna nehledali. Na displeji jsem měla tři zmeškané hovory od Filipa. Vrtalo
mi sice hlavou, co chtěl, ale nezavolala jsem mu. Možná ho o tuto službu požádal
Leoš. Třeba má o mě strach. Co jiného mohlo Filipa přimět, aby mi telefonoval?
Autobus mě hezky ukolíbal a já začala usínat, když v našem městě zastavil. Vůbec
se mi nechtělo vystupovat. Neustále poprchávalo a zároveň foukal docela studený
vítr. 

Vztekle jsem jimi mrskla do kouta a vyhrabala v botníku kotníčkové boty z loňské
zimy. Musím si koupit nové. Dveře do ordinace byly dokořán. Nakoukla jsem
zvědavě dovnitř a spatřila okatou Kateřinu, jak něco zapisuje do karty pacienta.
Hned mě poznala a okamžitě vyskočila na své dlouhé štíhlé nožky. "Pan doktor tu
již není!" oznámila mi prostě a napjatě očekávala moji reakci. Tahle odpověď mě
znechutila. Jak to? Před chvílí jsem s ním mluvila! Že by přede mnou
prachsprostě utekl? To by mu bylo podobné! Znám Filipa dost dobře. Než se moje
dcera narodila, chodili jsme spolu. 

S ní jsem už vůbec neměla v úmyslu se setkat. Stačilo mi, že jsem k ní chodívala
celé těhotenství s Valentýnou. A tak jsem váhala, trápila se, zvracela a hubla.
Magda si všimla, že se něco se mnou děje, po několika týdnech. "Paní vedoucí,
nejste nemocná?" "Ach ne, proč se ptáš?" "Nějak jste zhubla. Možná je to tím, že
v noci vstáváte k miminu a ráno jdete do práce nevyspalá," konstatovala moudře.
"Možná," souhlasila jsem a nedala mrknutím oka najevo, že problém bude
zapeklitější. Přemýšlela jsem, jak se zachovám, jestli jsem skutečně v jiném
stavu. 

"Mám moc práce. Jsem v jednom kole. Valentýna se učí na závěrečné zkoušky a
Magda onemocněla. Chtějí po mně, abych se vrátila do práce, alespoň po dobu
prázdnin. Pracovní neschopnost dietní sestry prý bude dlouhodobá." "Jestli mě už
máš, Simono, dost, řekni to na rovinu a nevytáčej se." Markův hlas zněl smutně,
ale rozhodně. Chtěl mít jistotu. "Já se nevytáčím, ale opravdu na tebe nemám
čas." Dopřála jsem mu ještě naději, i když jsem věděla jasně, že se náš vztah
chýlí ke konci. "Co Leoš, jak to s ním vypadá?" projevil dávku zvědavosti. "No,
víš, vrátil se k Valentýně. 

Chlapec jménem Robert, který mě s přístrojem učil zacházet, mi sestavil tabulku,
kterou mám mít k ruce, a věnoval mi obsáhlou příručku. Když prý budu mít
problém, mohu se na něj s důvěrou obrátit. Stačí vytočit číslo mzdové účtárny.
Upravil si rozčepýřené hnědé vlasy, pokynul rukou a odporoučel se. Tak morduji
přístroj a jsem ve skluzu. Optická myš mě absolutně neposlouchá. Jen se jí
dotknu, rozkmitá se kurzor a lítá jako splašený. Prý s ní musím zacházet jemně a
pomaleji, a tak se snažím. Stačí se však jednou omylem dotknout jiného tlačítka
a veškerá práce je pryč. 

Janičku svěřil na dopoledne do opatrování svojí matky, která si kočárek s
miminkem vzala nerada do svojí soukromé ženské ordinace se štiplavou poznámkou,
že kojit neumí, ať se nikde nezdržuji. Filip sedí po mojí pravé straně. Je též
oblečen ve velmi drahém tmavém obleku a má stejně jako Leoš bílou košili i
černou kravatu. Jako by se domluvili. Ani on slzu z oka nesetřel. Jen kroutí
nechápavě hlavou, jako by se tomu také zdráhal uvěřit. Řečník představil
zesnulou - moji dceru - a bez ceremonií přednesl dojemnou báseň. 

Též se nezdá nijak vyvedený z míry, jelikož i on už tuhle proceduru jednou
podstoupil. Pro nás oba nastává druhá životní epocha. Za svědka mu jde nějaký
kamarád ze školy. Je to lékárník, pracující v místní apatyce, malý, podsaditý
blondýn se širokými rameny a stříbrnou pecičkou v levém uchu. Starosta městského
úřadu, který nás oddává, hovoří dlouze a únavně o důležité úloze manželství, na
kterou se dnes už zapomíná a která nehraje podstatnou roli v životě spousty
lidí. V mém však ano. Kdysi jsem se vdávala z trucu a mladické nerozvážnosti,
což se mi náležitě vymstilo. 

Došla jsem do kuchyňky a spatřila "oheň" na stole, kde jsem ho zřejmě zapomněla
dopoledne, když jsem "šmírovala" Valentýnu. Pečlivě jsem si zapálila a
labužnicky vdechla kouř. Stále jsem vstřebávala informaci, kterou mi dcera
sdělila a kterou jsem odmítala přijmout. Vrátila jsem se do obýváku a posadila
se naproti ní. Popel z cigarety jsem odklepla do prázdného hrnečku od čaje.
"Cože jsi to říkala?" ptám se, abych se přesvědčila, že jsem vesele slyšela
anebo že si Valentýna dělala legraci. Příliš srandovně tedy nevypadala. "Jsem
těhotná," opakovala a nehnula přitom ani brvou. V mozku se mi ozval varovný
signál. "Jak dlouho?" 

Sako princesového střihu a úzká sukně ve světlounce zelené barvě. Dlouhé medové
vlasy mám sponkami sepnuté do složitého účesu a v něm zapíchnutou bílou růžičku.
Opírám se zády o rudý sametový potah křesla s vysokým opěradlem. Po mojí pravici
sedí Marek. V obleku docela ujde. Vlasy má umyté a rozpuštěné. Sluneční brýle
pro dnešek odložil. Vedle nás přes úzkou uličku sedí jako sfinga matka ženicha a
budoucí tchyně mojí dcery, Erika Pelikánová. Je oblečena podle poslední módy. I
když již dávno překročila čtyřicítku, vypadá velice dobře. Vlasy má nakrátko
ostříhané a jako vždy pečlivě melírované. 

"Potřebuji naplánovat týdenní jídelní lístek. Ten na zítra jsem udělala v ruce,
ale měla bych také tady na tom krámu." Chápavě pokývl hlavou a posadil se k
počítači. "Tak se dívej, nebo si piš nějaké poznámky," hlesl soustředěně. "Je to
úplně jednoduché. Ten přístroj se tě na všechno zeptá, a všechno ti napoví." "No
jo," podotkla jsem objektivně, "ale anglicky. A to já neumím ani slovo. Učila
jsem se rusky." Poškrábal se na hlavě. "Tak si vezmi tužku, papír a já ti
přeložím, co která tlačítka znamenají." Spokojeně jsem vzala pero, blok a
přišoupla si otočnou židli vedle něj. 

"Nechci o tom mluvit." "Aha. Asi budeš vědět proč. Vyslýchala tě policie?"
Otočil se a díval se na mě očima, které se mu zvláště leskly. "Ano. Všechno jsem
jim řekl podle pravdy." "A mně to neřekneš?" Nastartoval opět vůz a rozjel se.
"Nic zvláštního se nestalo. Jen jsme se pohádali, já se naštval a odešel. Vrátil
jsem se, když jsem uslyšel žuchnutí. Ležela na zemi a z hlavy se jí valila krev.
Zatelefonoval jsem pro záchranku a ošetřil ránu. Sanitka ji odvezla. To je vše."
Mlčela jsem. "Proč jste se pohádali?" "Už nevím. 

Moje oči sledují tu roztomilou věcičku blankytné barvy, kterou vláčí Valentýna
po zemi. Významně jsem zakašlala, ale nereagovala. Zkusila jsem to hlasitěji a
nyní se na mě dcera obrátila s odmítavým výrazem v drobném obličejíčku. Ukazuji
prstem, aby se podívala dolů, ale vrtí hlavou. A tak se dívám na podvazek a
vybavuje se mi vzpomínka, jak moje maminka říkávala, že modrá barva na oblečení
nevěsty přináší smůlu. Tisknu k sobě křečovitě kabelku a je mi příšerné horko.
To, že se Valentýna vdává, v této chvíli ustupuje do pozadí. 

Klika u dveří však cvakla a moje bývalá spolužačka a přítelkyně Renáta se
objevila se širokým úsměvem na tváři ve světnici. "Ahoj. Tak jsi tu,"
konstatovala radostně. "Klepala jsem." "Vážně?" zalhala jsem. "Nějak tady není
slyšet." Kamarádka se bez vyzvání rozvalila na nepohodlné židli. "Jak žiješ?"
"Jo, dobrý," mínila jsem neupřímně. "Nemáš retko?" Zavrtěla hlavou. "Nekouřím."
"Hm. Ty se máš. Taky bych chtěla přestat. Proč já s tím začínala," skuhrala jsem
ve snaze odvést pozornost. "Jak víš, že jsem tady?" "Viděla tě včera odpoledne
naše máma, když sekala králíkům trávu na vaší louce pod lesem." "Ach tak." 

"Já tě, Simono, varoval. Včera tě chytly, jak sis nesla domů oběd. Abych to
upřesnil, nejednalo se o jeden, ale o tři. A zaplacený jsi neměla, jak jsem již
řekl, ani jeden." Seděla jsem, ruce složené v klíně, a povytáhla užasle obočí.
"A za tak malý prohřešek mě vyhodíš ze zaměstnání?" ptám se smutně. Honza se
zamračil. "Jako vždycky bereš všechno na lehkou váhu. Už jsem propustil
zaměstnance za daleko menší prohřešky." "U mě uděláš snad výjimku!" lísala jsem
se. "A proč bych měl? Nic ti nedlužím." "Ten oběd mi nandaly do kastrůlků
kuchařky. 

Neměla jsem na vybranou. Dopředu jsem jít nemohla, neboť tráva byla značně
přerostlá a nebylo skrz ni vidět na zem. I když vím, že hadi mají rádi teplo a
vyhřívají se rádi na slunných místech, přece jen jsem měla strach, že na
některého mohu dupnout. Cestička za mnou byla mojí nohou vyšlapaná, a tak bylo
jasné, kam mohu najisto udělat krok. Pomaličku, abych neprovedla rychlejší
pohyb, jsem se otočila a vyhýbajíc se hadům stočeným do klubíček jsem vycouvala
zpátky. Sedím v smuteční síni a dívám se na rakev, kde spí věčným spánkem moje
dcera. Nevěřím tomu. 

Chtěla jsem je znovu přikrýt, ale Leoš držel přikrývku pevně ve svých dlaních.
"Neschovávej se, nemáš se za co stydět." Zcela jsem s ním souhlasila. Mám prsa
jako mladice. Porodila jsem jedno dítě, které jsem kojila pouhých šest týdnů, a
to ještě díky manželovi, který na této banalitě trval. Proto je nemám vůbec
vytahaná. Pravidelně cvičím a užívám různorodé drahé kosmetické přípravky na
jejich zpevnění. Leoš se jich dotknul svýma kolosálníma lékařskýma rukama a
přitiskl k nim hladově svoje rty. Ráno mě probudila žízeň i slunce. 

Strčila jsem ho zpátky do kapsy a s jistotou, že už mi nikdo volat nebude, jsem
ho nevypnula. Chvilku jsem otálela a pak se naklonila z okna. Telefon v kapse
cinknul. Přišla textová zpráva. S největší pravděpodobností mi píše Filip. Když
sebevraždu ještě na chvilku odložím, dozvím se, co ode mne potřebuje. "Simono,
zavolej mi!!!!" zněla textová zpráva. Hm. Volat ti nebudu, myslím si, nevím,
proč bych měla. Protáhla jsem se oknem a telefon se znova rozezpíval. Pěkně mě
to dohřálo. Člověk nemá kousek klidu! Zvědavost byla silnější. Poslechnu si, co
mi Filip chce, a zabiji se potom. 

"Je pravda, že vypadáš pořád dobře," usoudil. "Možná lépe, než když jsem tě
poznal. Je z tebe zralá ženská. Nedivím se, že se mému synovi líbíš. A přičtu-li
k tomu všemu, že je sexuálně vyhládlý... Ovšem jak z tohohle vybruslíš, to bych
rád viděl. Chtěl bych ti pomoct, ale nevím jak." "Co to je sexuálně vyhládlý?"
Též jsem dokouřila. "Valentýna s ním nespí. Od porodu ho od sebe odhání. Má
strach, že to bude bolet a také z dalšího těhotenství. Mluvila jsi s ní někdy o
antikoncepci?" pravil Filip s vážností, jakou jsem u něj neznala. "Ne." 

"Moje dcera?" ptám se zcela nechápavě, protože se mi tahle zpráva zdá
neuvěřitelná. "Ano." "To není možné. V sobotu ráno jsem s ní mluvila."
"Doopravdy?" "No jistě. Nejsem blázen. Nemám vidiny. Co se jí stalo?" "Nevím
přesně. Prý nešťastná náhoda. Upadla tak nešikovně na stůl v kuchyni, že
narazila spánkem na jeho roh. Zemřela dnes dopoledne na krvácení do mozku." "To
není možné!" "Nic jiného nevím. Převezli ji ještě ten den vrtulníkem do Prahy.
Ještě žila. Snažil jsem se tě sehnat. Moc mě to mrzí." Valentýnina torna mě v
bytě fascinovala. Stála jsem v horní kuchyni a pečlivě se rozhlížela. 

"Já ale nechci jít na mateřskou dovolenou," prohlásila jsem rezolutně. Sestra
natáhla kouř dlouze do plic a civěla na mě dosti primitivním pohledem. "Ne? Jak
to? My jsme s tím počítali! Přece jste už na mateřské dovolené byla pár týdnů
před prázdninami. Když nyní vaše vnučka přišla o svoji matku, tak jsme se
domnívali, že..." "Budu chodit do práce," sdělila jsem jí andělsky a radovala se
z jejího přitroublého výrazu. Ale co bude dál? Která z nás dvou, dietních
sester, dostane "padáka"? Leoš mě poprosil pouze o jednu věc. Jestli bych si
mohla brát Janičku na noc k sobě. 

Chci tady holčičku mít! "Ne, neboj se, dělám si psinu." Rychle jsem vymýšlela
jinou nemoc. "Mám nějaké ženské potíže." V dané chvíli mě nic moudřejšího
nenapadlo. Nedokázala jsem honem vymyslet chorobu, jež není nakažlivá. Leoš se
nedal lehce oklamat. "A proč jsi tu neschopenku zalepila do obálky?" Útrpně jsem
vzdychla a dala mu tak najevo, že mě jeho dotazy obtěžují a unavují. "No aby se
neumazala, ne?" Jenže Leošovi okamžitě svitlo. "Není to náhodou z toho důvodu,
abych neviděl diagnózu?" Dal si dvě a dvě dohromady. Moje ranní nevolnosti,
hubnutí a nechuť k jídlu. 

Nenechala jsem ho domluvit. "Přistihla jsem Leoše a Valentýnu." Na okamžik se na
druhé straně rozhostilo ticho. "Jak to myslíš, přistihla?" zeptal se naléhavě.
"V posteli," zahulákala jsem teatrálně. "V mém domě!" "Moment," řekl do
sluchátka, které vzápětí oněmělo. On mi ten telefon snad položil! No to je už
příliš! Vyťukala jsem na číselníku opět nějaké numero, ale v uších se mi ozýval
pouze tón, který oznamoval, že číslo je obsazené, nebo sluchátko vyvěšené!
Neznala jsem se vzteky. Seběhla jsem dolů po schodech, vklouzla do kozaček a
uvědomila si, že mám zaseklý zip. 

Jedná se mi spíš o manželství mého syna a tvojí dcery." Filip zaparkoval na
prostorném parkovišti u Kauflandu a zapálil si cigaretu. Nabídl mi také.
Neodmítla jsem a jedno retko z krabičky vyndala. "Povídej," vybídla jsem ho s
radostí nad tím, že nebude pitvat příhodu v kanceláři. "Valentýna ke mně chodí.
Léčí si u mě nervy." "To mě ani nepřekvapuje. Je v poslední době divná. Původně
jsem to přičítala šestinedělí, i když," uvažovala jsem nahlas, "to už má za
sebou." "Musíš s ní jednat velice opatrně. 

Usedáme k stolečku pro čtyři osoby a šéfová osobně nás obsluhuje. S radostí
shledávám, jak mi chutná šunkový závitek plněný šlehačkou, jenž jsem slupla a
posléze běžela vyzvracet. Když se vracím zpět, vidím, že dorazila také moje
příbuzná, Magdaléna Pelikánová, a přivezla mi Janičku. Už to není moje vnučka,
ale dcera. Za ní se objevuje Filip ve vínovém obleku a radostně mě objímá. Stala
jsem se vlastně jeho snachou, i když je to trochu složitější. Vzala jsem si
totiž Leoše 

Otevřela jsem tiše svoji černou kabelku a vyndala krabičku léků od Filipa.
Vyloupla jsem jeden prášek z plata, nalila minerální vodu z modré plastové
láhve, kterou jsem měla postavenou na stolečku, a už jsem ho chtěla vstrčit do
úst, když jsem si vzpomněla na léky z Valentýniny torny. Otáčela jsem pilulku v
prstech a pečlivě ji prohlížela. Co když to není Neurol? Co když to je zcela
jiný lék? Přečetla jsem si nápis na papírové krabičce. Byl stejný jako na
hliníkové folii z druhé strany plata s léky. Stejně jsem se neodvážila ho
spolknout. 

A s tímto proslovem odešel ke stolu, kde vzal do ruky skleničku s chlazenou
vodkou, vhodil do ní pár kostek ledu z nerezového kyblíčku a napil se. Beru
Valentýnu za ruku. "Kde budete bydlet, tady?" "Proč se ptáš?" "Chcete nám
nabídnout azyl?" ozval se Leoš posměšně a z jeho hlasu čiší mráz. Ne, říkám si,
tenhle člověk se mnou nikdy pod jednou střechou žít nebude. Odcházím za
popíjejícím Markem a připadám si jako vetřelec. Jenže Valentýna se ke mně
nastěhovala několik dní po propuštění z porodnického oddělení i se svojí dcerou,
již pojmenovala Janička. 

Vlastním kolosální majetek, ale k čemu mi je? Mohu si koupit, co chci, počínaje
lahůdkami, přes drahé oblečení až po luxusní vybavení domu. Ale netěší mě to.
Pravděpodobně by si v práci oddechli a pomohla bych jim ze svízelné situace.
Beztak číhá vedení na chybu některé z nás, aby se s ní mohli vesele rozloučit.
Mohu jim to odchodem na mateřskou dovolenou usnadnit, přece mi to sami
nabízeli... Nebojím se o práci. Když mě nevezmou zpátky, ani mi to vadit nebude.
Pracuji stejně jen proto, abych přišla mezi lidi. Peníze mým cílem nejsou.
"Posloucháte mě vůbec?" 

Vzala jsem sklenku a naráz ji do sebe obrátila. Jaképak čekání na led. Chlazenou
si dám tu druhou. Alkohol mě vnitřně rozehřál a malinko otupil. Vracející se
Filip postavil na desku naleštěného stolku nerezový kyblík s ledem. Očima sjel
můj pohárek, ale neřekl nic. Okamžitě se dovtípil a beze slova mi nalil ještě
jednu. Nandala jsem si rukou led a pohybem sklenky její obsah zamíchala.
"Filipe?" Zvedla jsem svoji sklenku k rtům. "Co jsi to předepisoval Valentýně za
léky?" Ruka držící sklenici se zastavila a k ústům nedošla. "Proč?" "Chci to
vědět. Mám na to jako matka právo?" "Ne." 

Prohlížím si prostorný sál a konstatuji, že se zde od mojí první svatby mnoho
nezměnilo. Stejný červený koberec i stejné židle s vysokými opěradly a se
sametovým potahem. Možná je jiná dekorace. Spousta umělých exotických květin a
tropických palem v ozdobných květináčích působí příznivým dojmem. Moje vlasy s
červeným přelivem má na svědomí má letitá přítelkyně Renáta, která se zde
nachází v pozici svědka. Je oblečena do modrých úpletových šatů, má jako vždy
perfektně načesanou hlavu a dokonce si na tuto událost pořídila nové brýle.
Svírám v ruce kytici dvanácti rudých růží s velkým množstvím asparágusu a
kapradím. 

Ani sex s ním mi nic neříká, tak proč v tomhle nesmyslném vztahu pokračuji?
"Koupím ti na svatbu nějaký hezký oblek," slyším se říkat. "Nebo máš něco jiného
na sebe?" Posunul si brýle na nose a pozorně si mě prohlížel. Asi mu neušla
ironie mého hlasu. Přece jen, je to inženýr. "Jsem také pozvaný na svatbu tvojí
dcery?" "Ano. Zvu tě já! Přece nepůjdu úplně sama? Kdo mi bude dělat doprovod?"
"Nechci od tebe oblek. Mám svůj. Ale na tu svatbu tě doprovodím." Kapitulovala
jsem. Možná bych se měla omluvit. Ale on se neurazí. Natolik ho už znám. 

Nevěřila jsem vlastním očím. "Miláčku, nedoběhla byste se podívat do kuchyně, co
se vaří k obědu?" požádal Magdu, která se ještě kuckala. "Máme dnes lečo, pane
doktore." odvětila a mě překvapilo, že Filipa zná. Nepracoval přece v nemocnici.
"Vážně?" podivil se. "Neskočila byste se tedy třeba projít? Musím vyšetřit tady
vaší nadřízenou. Jo?" Magda mě požádala očima o souhlas. Kývla jsem neznatelně
hlavou, a tak odešla. "Co kafe? Nebylo by?" zeptal se Filip. "Nebylo,"zavrčela
jsem nasupeně. "Co chceš?" "Já nic. Tys něco snad chtěla, ne?" Mlčím. Valentýna
se vrátila domů a s potratem souhlasí, tak co? "Chtěla, ale včera. 

Dostala jsem se na mýtinu, která byla léta vykácená a pěkně zarostlá vysokou
trávou. Ne že bych zabloudila. Znám tady každý kámen, žila jsem zde už jako
dítě, ale s pětikilovým nákladem na prsou se mi trávou špatně šlapalo. Na
chvilku jsem se posadila na bobek - a leknutím jsem se nemohla pohnout. Zblízka
vidím, jak se všude okolo mě povalují hnědočerné hadí provazy, silné jako hadice
na vodu. Povalovaly se vepředu, vzadu, po stranách, prostě všude. Už jsem
zapomněla, že tady žijí. Podcenila jsem nebezpečí místních lesů. Tiskla jsem k
sobě nemluvně, jež jako by tušilo hrozbu, začalo hlasitě kňourat. 

Svítilo jako poslední den v životě a dralo se svými paprsky skrz zavřené okno
mojí ložnice. Místo vedle mě bylo prázdné. Odhrnula jsem pokrývku a uvědomila
si, že nemám nic na sobě. Pomalu jsem se přibližovala k oknu a dumala, jestli to
všechno nebyl jen sen. Rozevřela jsem okenní křídla dokořán a na svojí pravé
paži spatřila znamínko lásky vášnivých Leošových rtů. Nebyl to sen. Byla to
skutečnost. Stromy i tráva v zahradě se leskly a všude kralovalo ticho. Koukla
jsem na hodinky. Ukazovaly něco po šesté. Kdepak asi spala Valentýna? 

Mohli jsme si třeba popovídat. Venku zesílil vítr a blesky křižovaly oblohu.
Krémová záclona vlála vesele sem tam, a jakmile se spustil liják, začalo mi
otevřeným oknem pršet do kuchyňky. Spěšně jsem okno zavřela a povečeřela salát,
který mi zbude asi i na zítra. Udělala jsem ho příliš. Pro jednu osobu jsem to
neodhadla. Ještě jednou jsem se vysprchovala a vlezla do postele. Jelikož bylo
zavřené okno, v místnosti se špatně dýchalo. Svlékla jsem se do naha a přikryla
se tenkou pokrývkou, kterou mi vloni dovezl Marek z Tunisu. 

Filip do toho opravdu praštil? Vlastně proč ne? Je rozvedený a jeho budoucí
kyprá manželka je minimálně o dvacet let mladší. "Proč se tak divíte?" Dietní
sestra se málem urazila. "Víte přece, že s ním žiju!" "Ano. Jistě. Nechtěla jsem
tě nijak urazit. Jen mě překvapilo, že..." Větu jsem nedokončila. Co mě vlastně
překvapilo? Že mě, mladou a hezkou, si tenkrát vzít nechtěl a teď mladou a
tlustou ano? Nyní je o dvacet let starší a moudřejší. 

Najednou se nebe zamračilo a začaly padat kapky velké jako pětikoruny. Nejen, že
jsem neměla deštník ani pláštěnku, ale než jsme stačily zaběhnout do podloubí
nejbližšího domu, obě jsme na kůži promokly. Letní šaty se na mně přilepily a
Valentýniny nevypadaly o mnoho lépe. Zůstaly jsme schované několik minut, ale
déšť nepřestával a mě napadlo, že už ani nemá smysl se před ním ukrývat, a tak
jsem vyšla na ulici, plnou vody a čerstvě napršelých louží. Valentýna v modrých
sandálech bez ponožek proběhla nejbližší louží, příšerně mě pocákala a začala se
šťastně smát. 

Tento vesmírný pád nemohu skutečně přežít. Naproti mně cvakly dveře a na chodbu
vyšla dívka s mahagonovými vlasy, střiženými na dlouhém štíhlém krku do špičky.
Věnovala mi lhostejný pohled a otočila se ke mně zády, aby se obula. Vzápětí se
zvedla a v náručí držela asi šestiměsíční dvojčata, zřejmě chlapce, neboť měla
modré pletené čepičky a modrobílé teplé dupačky. Jeden z chlapců se stále tak
vrtěl, že dívka musela vyvinout veškeré úsilí, aby obě děti udržela. Došla ke
zdviži a pokoušela se loktem otevřít dvířka. Stojím strnule a zadumaně mladou
paní pozoruji, když se ke mně obrátila s prosbou. 

Kdepak se tady asi vzala? Jakmile jsem ho zvedla, něco uvnitř zacinkalo. Asi
rolnička. Na rohu stolu se něco černalo. Byla to zaschlá krev. Svírala jsem
plyšové chrastítko a pozorovala zelený batoh. Byl rozvázaný. Vysypala jsem jeho
obsah na zem. Vypadlo pár kousků osobního prádla, kartáček na zuby a pasta,
teplé ponožky, deka a tlustý svetr. V postranní kapsičce se nacházely šminky a
sklenička z kouřového skla, bez cedulky. Zvedla jsem ji proti světlu. Obsahovala
pár malých žlutých prášků. Pročpak na ní není cedulka? Jsou to léky, které
užívala Valentýna proti depresi? 

Záření je nebezpečné pro lidský plod. Ale ono je vlastně škodlivé pro všechny.
Prohlížela jsem si bílou kartičku, se zdobeným okrajem . Magdaléna Levinská a
Filip Pelikán oznamují, že uzavřou sňatek 4. září tohoto roku na místním
městském úřadě, četla jsem. V duchu jsem uvažovala, že tomu neuvěřím, dokud se
nepřesvědčím na vlastní oči, že se Filip skutečně žení. Byla jsem si jista, že
on miluje ženy natolik, že nedá přednost jediné. Je vidět, že jsem se opět
pletla. Mýlím se často. V lidech se stále nevyznám. 

Nejsem skoro nikdy večer doma," odpověděla jsem a barevnou směs na lžíci
ochutnala. "Jo?" zakoktal. Asi jsem mu vyrazila dech, směji se v duchu. Hoch se
však nemínil vzdát diskuse. "Hm," děl světácky. "To vás teda obdivuju. Ve vašem
věku...." Tohle tedy nemusel. Uvědomil si, že mi naznačil moje blížící se stáří?
Výraz mé tváře tvrdl. "Fuj, co to je?" zašklebila jsem se. "Je to děsně kyselé!
Kdo to dělal?" Aleš si začal pohvizdovat a kuchařky nás upřeně sledovaly. Už vím
proč. Ten salát je příšernej. Nedá se jíst. Co s ním budu dělat, půl hodiny před
výdejem pokrmů? 

Vypadl z ní můj řetízek, který spadl na zem. Sehnula jsem se pro něj a sevřela
ho v ruce. Leoš četl dopis a jeho obličej nejevil nijaké emoce. Potom ho
roztrhal na malinké kousíčky a hodil do kamen. Vyskočila jsem rudá ve tváři,
zmačkala pár starých novin v uhláku, ze šuplíku kachlových kamen vyndala pár
třísek a škrtla zapalovačem. Oheň vzplál okamžitě. Doufám, že nezhasne. Už jsem
nezatápěla, ani nepamatuji. Vzala jsem starou měděnou konvici, naplnila ji
studenou vodou z jediného kohoutku v kuchyni a postavila na plát kamen. V
místnosti bylo celou dobu ticho jako v hrobě. 

Vzal víčko od toho křehkého kousku nádobí a pohrával si s ním v ruce. "Tak ty
ses chtěla zabít?" Čekala jsem, kdy se zeptá. "Ano." "Proč?" "Nevím, nechtělo se
mi žít?" Vzal mě otcovsky za ruku. "Bylo to kvůli mně?" "Nevím. Možná taky.
Nějak se to všechno zamotalo." Ruku jsem mu vytrhla. Ještě se může zeptat, proč
jsem to neudělala. "Jsem rád, že jsi to neudělala," podotkl mírně. Vstala jsem,
neboť se mi zdálo, že voda na plotně se nějak dlouho nechce vařit. "Já taky,"
souhlasila jsem stručně a plivla na plát, jestli už je rozpálený. 

Dopřeji jim chvilku pro sebe. Zapálila jsem si cigaretu a odolala pokušení nalít
si víno. Když hlídám Janičku, nikdy nepiji. Chci mít jasnou hlavu. Dokouřila
jsem, napila se minerální vody z láhve a čekala, kdy se můj zeť zvedne k
odchodu. Po čtyřiceti minutách dlouhého čekání jsem vstala a prošla chodbičkou
do dětského pokojíčku. Leoš spal spánkem spravedlivých na Valentýnině posteli a
Janička chrupala vedle něj. Možná je pan doktor po noční, komentovala jsem
nynější stav. Nechám ho tady, než se probudí, a potom se uvidí. "Nezlob se,
Marku, ale nejde to, vážně!" ztišila jsem do telefonu vlídně hlas. 

Hodila tornu na záda a ani se nenamáhala mi říct, kam přesně jede, kdy se vrátí
a s kým bude, natož pozdravit. No snad bude o tom, kde se nachází, vědět její
manžel. Jenže za ním nahoru se mi nějak nechtělo. Zdálo se mi to takové
žinantní. Vklouzla jsem tiše do svého pokoje, shodila ze sebe květované letní
šaty, řádně propocené, a vlezla pod sprchu. Dnes už po druhé. Když jsem hledala
čistou osušku, vykulily se na mě z přihrádky žluté plavky. Koupila jsem si je na
začátku léta a neměla jsem je ještě na sobě. 

Filip se díval z jednoho na druhého, jako by nevěřil vlastním očím. "Myslím,"
prohodil zadumaně, "že mě nepotřebuje jen Valentýna, ale i vy oba. Asi nejste
normální." "Já ti to vysvětlím," vyhrkla jsem, i když se mi zrovna jemu nic
objasňovat nechtělo. Šlo mi jen o to, aby se o tom, co se tu odehrálo,
nedověděla moje dcera. "Nenamáhej se," přerušil mě. "Já vždycky věděl, že jsi
cvok. Ale nechápu tě. Když máš chuť se pomilovat, proč nepřijdeš za mnou?" "Ty
tomu, Filipe, nerozumíš, o nic tady nešlo. Leoš mě učil pracovat na počítači
a...," nevěděla jsem, co dodat. 

Velkou část noci pršelo a ona si brala jen spacák. Doufám, že někdo z těch dětí,
co s nimi jela, vezl s sebou stan. Ještě může to moje dítě nastydnout. Hodila
jsem na sebe bavlněné šaty s velkými kapsami a plížila se podívat, jestli už
Janička není vzhůru. Budila se poměrně časně a vyžadovala svoji mléčnou snídani,
kterou musel někdo ohřát. A co Leoš? Jak se asi vyspinkal? U dveří ložnice v
prvním patře, patřící mladým, jsem nastražila ucho, ale neozval se z ní ani
hlásek. Zato z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky. Došla jsem znepokojeně k nim. 

Stavila jsem se na toaletě a pěkně mi zatrnulo, když jsem na bílých kalhotkách
objevila jasně červenou krev. Co to má znamenat? Když se konečně rozhodnu pro
dítě, nakonec o něj ještě přijdu! Zavolala jsem přímo řediteli. S hlavní sestrou
se mi nechtělo ani trochu bavit. Propustku jsem nežádala. Oznámila jsem zkrátka,
že musím akutně navštívit svého lékaře a odcházím. Práci mám pro dnešek hotovou
a v případě, že mě bude kdokoliv hledat, prostě mě nezastihne. S neschopenkou v
kabelce jsem se zpátky do práce už nevrátila. 

"Aha," zazněla stručná odpověď a vzápětí se rozběhl, jakmile uslyšel pláč svojí
dcery. Janička se v jeho náručí zklidnila. Lechtal ji pod nosem plyšovým
medvídkem tmavé fialové barvy, jehož vytáhl z kapsy širokých riflí s moderními
kapsami. Holčička kulila oči a zvířátko ji očividně zajímalo. "Je moc drobná,"
podotkl. "Jak papá?" Pokrčila jsem rameny. "Moc dobře ne." "Valentýna nekojí,
že?" "Ne. Chceš něco pít?" Snažím se přerušit trapné ticho. Podíval se na mě,
jako bych přiletěla z jiného světa. Zřejmě se jeho myšlenky toulají zcela jinde.
"Ne." Odešla jsem do kuchyně a ponechala ho s dcerkou o samotě. 

Nohy mám štíhlé, bez křečových žil, pečlivě oholené, tak proč je neukázat? Proč
by se tahle délka pro mě nehodila? Krátké sukně nosí i starší ženy. A mně je
teprve šestatřicet! Moje myšlenky ukončilo jemné zaťukání na dveře a vešel Leoš
v pracovním oděvu. V bílých kalhotách a v košili stejné sněhové barvy.
Nepromluvil, jen se díval, jak stojím u zrcadla a přejíždím rty rudou tyčinkou.
Zčervenala jsem. Snad si nemyslí, že to dělám kvůli němu? Odložila jsem ji
rychle na stůl. "Jak jsi na tom?" nadhodil a vrazil neklidně ruce do kapes.
Ukázala jsem na zapnutý počítač. 

Dlouhou dobu se mi nedařilo usnout, a tak jsem si došla do chladničky pro
zelenou láhev svého oblíbeného nápoje. Nalila jsem si vínko do broušené sklenky
na tenké nožce a labužnicky popíjela. Po třetí sklence se svět rozvlnil a mně se
konečně začaly klížit oči. Nevím, jak dlouho jsem spala, ani co mě vzbudilo.
Když jsem otevřela oči, panovalo v místnosti šero. Venku už nepršelo a měsíc v
úplňku ozařoval postavu sedící v nohou mé postele. Leknutím jsem se prudce
posadila a slabě vykřikla. Pokrývka se svezla z mého těla a odkryla moje pevná
ňadra. 

Stál u křesla a nehnul se. "Posaď se přece," vybídla jsem ho. Poslechl mě.
Uchopil džbán a nalil horkou voňavou tekutinu nejprve mně a posléze sobě. "Cože
jsi přišel?" "Přišel jsem, protože mě o to požádala Valentýna." "Cože?" táži se
dutým hlasem a nechápu. "O co tě požádala?" "Přišel jsem tě pozvat na svatbu."
"Budeš si brát Eriku?" ptám se užasle, i když by mě to vlastně ani překvapit
nemělo. Žijí spolu již nějaký čas. On je vdovec, ona rozvedená, děti v péči
nemají, tak proč si neříct ano? "Ne, kdepak. Já se ženit nehodlám." "Tak kdo
teda?" 

"Tak tím se to vysvětluje. A kdy bys chtěla s osvětou početí začít? Až jí bude
dvacet?" Sepnula jsem ruce. "Ne, to jistě ne. Neuvědomila jsem si, že dnešní
dívky tak brzo dospívají. Já jsem byla v jejím věku ještě nedotčená, když to
řeknu takhle knižně." Filip si zapálil novou cigaretu. "Dej si konečně život do
pořádku. Žij svůj život, a ne Valentýnin. Najdi si sobě rovného a přestaň se
mezi mladé plést." Ano. To má patrně pravdu. Měla bych žít svůj život. Přesně
jak to řekl. Já bych moc chtěla. 

"No, oni vám sem prý dají počítač a ten jednu sílu nahradí." Vykulila jsem oči,
div mi nevypadly. "Já na tom ale neumím pracovat. A proč říkáš vám, snad nám,
ne?" "No já nevím, ale spíš vám. Mně je to vlastně všechno jedno. Filip mi
nabídl práci u něj v ordinaci. Jeho sestřička jde prý pracovat do Německa, kde
si vydělá mnohem víc." Dívka přestala trápit svoje prsty a pečlivě si teď
prohlížela černý lak na nehtech. "S její figurou a vzhledem se ani nedivím,"
chichotala se do dlaně. "Jistě tam nebude píchat pacientům injekce do zadku." 

Cítím napětí i vzrušení a pohrávám si s myšlenkou, že ho musím odstrčit. Musím.
Tentokrát by to byl vážně průšvih. Spala jsem už se ženatým mužem i vdovcem, o
třicet let starším, ale milovat se s mužem vlastní dcery, to by byla trochu
silná káva. Ve chvíli, kdy jsem se ujistila, že to Valentýně nemohu udělat a
chtěla Leoše odstrčit, se prudce otevřely dveře. Nebylo zamčeno. Trhla jsem
hlavou směrem k příchozímu, když stál kousek od nás. I Leoš zareagoval poměrně
pozdě. Pustil mě z náručí, když už stál Filip v místnosti. 

Jde to. Je mi sice pořád zle, ale už to není tak strašné." "Co to čteš?" otázal
se při pohledu na cedulku v mojí ruce, kterou jsem stále zamyšleně svírala.
Podala jsem mu ji. "Filip se bude ženit. Víš o tom?" "Slyšel jsem něco, ale
tohle vidím prvně." "Já dnes také. To jsme dva. Já mu to přeju." "Vážně?" "Jo."
"A co ty? Budeš se vdávat?" "Ne. Jednou mi to stačilo. Chci dítě. Chlapa
nepotřebuji." "No, emancipovaná jsi bývala vždycky. A co kdybych tě požádal o
ruku já, odmítla bys mě?" 

Spláchla jsem toaletu, umyla si ruce a s Leošem v patách se vrátila do svého
pokoje. Žuchla jsem sebou na rozválenou postel a vyndala hadrovou plínu,
připravenou pod polštářem, kdyby to na mě zase náhodou přišlo. "Tak o co jde?
Víš něco o těch lécích?" ptám se a je mi jedno, co mi poví. Je mi příšerně zle.
"To taky, ale toho moc není." "Čekám," oznámila jsem stručně a myslela to
doopravdy. Vyčkávám, až mi řekne, co má na srdci, a vypadne odsud. "U táty v
počítači stojí, že Valentýna brala Defobin." "No a co? 

Nevím, jak mám pokračovat, a musím Robertovi volat, aby se na tu spoušť přišel
podívat. Znechuceně mě vyslechne a potom přijde. Tváří se, jako by spolknul
všechnu moudrost a já byla úplně pitomá. Z oddělení mi hlásí tři výběrové diety,
z kuchyně sem už popáté přišel Aleš žalovat, že se mu nelíbí organizace práce a
pár nepořádných doktorů se snaží zakoupit si stravenky mimo určený čas. "Ve
skladu je kontrola z hygieny," hlásí mi hlavní sestra do telefonu. "Musíte být
přítomna, abyste mohla později podepsat protokol." "Kdy přijde?" ptám se,
domnívajíc se, že mluví v čase budoucím. 

"Ale jistě, zlatíčko, řekni mi, co máš na srdci." Překypuji sladkými řečmi,
protože mám radost, že je moje holčička ochotná komunikovat. "Jsem těhotná,"
svěřila mi prostě a se mnou se zatočil svět. Chytla jsem se za bolavou tvář.
Potom jsem vyndala pomaličku z kabelky, která se válela vedle křesla,
neotevřenou krabičku cigaret. Vsunula jsem ji opatrně do koženého pouzdra,
rozbalila celofán i staniol a vytáhla bílou cigaretu. Marně jsem hledala
zapalovač. Nakonec jsem celý obsah kabelky vysypala na stolek, ale zapalovač
jsem nenašla. Vložila jsem tedy retko do úst a vstala. Dcera mě bázlivě
pozorovala. 

Před špitálem mě Filip nacpal beze slova do stříbrné oktávie. Posadil se za
volant a v tichosti se rozjel. Sledovala jsem měnící se krajinu kolem sebe a
snažila se smazat pocit trapnosti. "Kam pojedeme?" otázal se a já pokrčila
bezradně rameny. "K tobě asi těžko. Určitě je tam Valentýna a mohla by nás
slyšet. U mě to taky nepůjde, mám tam nastěhovanou Magdu." "A co chceš?"
vyzvídala jsem potichu. "Tvůj intimní život mě už nezajímá, neboj. Už nejsi moje
věková skupina. Pro mě jsi drahá." "To vím," reagovala jsem zachmuřeně. "Je
tvoje věc, s kým spíš. 

"Tak vám pěkně děkuju." Pohlédla jsem na ni z výšky. "Za co?" "No, za to, že
jste si vzala místo dcery mateřskou dovolenou." "Hm," odvětila jsem zvysoka.
"Proč?" Dietní sestra se ošila. "Protože jsem chtěla rozvázat pracovní poměr,
abych mohla pracovat u Filipa." "Hm." "A vy si klidně budete doma, aby ona mohla
pokračovat ve studiu, a mě z práce nepustí, protože nemají náhradu." "Zcela
správně, Magdo." "To není od vás hezké. Věděla jste přece, že chci odejít!"
připomněla mi. "Magdičko," řekla jsem chlácholivě. "Pro tebe to takhle bude
lepší. 

Všechno se mi vymklo z ruky. Celý život. Ustavičně se zamilovávám do nesprávných
mužů. Stále čekám, že mě někdo bude mít rád. Je pravda, že jsem nyní někoho
našla, ale... Má to samozřejmě ale. On mě má rád, já jeho taky, ale nesmí to tak
být. Mohu svojí láskou ublížit někomu, na kom mi v životě mnoho záleží, i když
to třeba na první pohled tak nevypadá. Rozhodně otočím kličkou u okna. Moc lehce
otevřít nejde. Silně jí zalomcuji, ale snažím se nepřerušit ticho kralující v
domě. Trhnu vší silou. 

Dodávala jeho tváři dost tvrdý, či zlý výraz. "Ještě jsem ho nechutnala. Proč?"
"Jen tak. Víte, že jsem se účastnil té nedovolené technopárty, co ukazovali v
televizi?" chlubil se a hrál si s kruhovou náušničkou umístěnou v ušním lalůčku.
"Každý den s kamarády někam vyrážíme. Nechci umřít doma, jako důchodce!"
pokračoval. Vzala jsem do ruky svoji polévkovou lžíci, kterou nosím permanentně
v kapse bílého pláště, a nabrala podezřele řídký salát. "Co vy? Chodíte taky
večer někam, nebo sedíte u televize?" vyzvídal neodbytně. Nechtěla jsem vypadat
jako "důchodkyně". "No, já Alešku pořád někam vyrážím. 

"Můžu vás poprosit?" prosebně se pichlavýma očima dotkla výtahu, čímž jasně
naznačila svoji žádost. Neochotně jsem přikývla a křečovitě k ní došla. Dotkla
jsem se knoflíku, který se červeně rozzářil, a otevřela beze slova dveře.
"Děkuji," usmála se měkce. "Hledáte někoho?" Odměřeně jsem pohodila rozcuchaným
účesem a přála si, aby odjela a nechala mě v klidu uskutečnit můj plán. Vracím
se k oknu a dotknu se otlučené kliky. Musím to udělat rychle, než zase někdo
vyjde ven a bude mě otravovat či chtít zachraňovat. V životě jsem udělala
spoustu špatných věcí, a přitom jsem jen chtěla najít lásku. 

Magdu si vyžádalo vedení nemocnice jako moji zástupkyni se slibem, že zde
zůstane, protože já zaujmu mateřské povinnosti namísto svojí dcery. Jenže Leoš
mě o tuto službu nepožádal. Nevím, co má v úmyslu, ale jistě nechce, abych u
jeho dcery zastupovala matku já. To se asi hlavní sestra podiví, až jí oznámím,
že zůstanu v práci. Místo je zde jenom pro jednu. Původně se počítalo, že Magda
odejde pracovat k doktoru Pelikánovi a vedoucí stravovacího provozu zůstanu já.
Zdá se, že se situace podstatně změnila. Pro mě to nevypadá příliš dobře. 

Zjistila jsem, že se tam dost hlučně baví kuchař Aleš s pomocnicí Blankou.
Hodiny na zdi ukazovaly, že je něco po čtvrté ranní. Nikdy mě nenapadlo, že
kuchaři chodí takhle brzy do práce. Pracovní dobu mají přece od pěti třiceti. Co
tady dělají o více než hodinu dříve? Konvice cvakla, ztichla, a tak jsem si
konečně zalila vyčichlou kávu. I přes to, že byla asi dvanáct hodin v hrnečku,
chutnala mi jako rajská mana. Pomalinku jsem usrkávala moku a zahřívala se, když
jsem uslyšela jakési šeptání na chodbě. Odemkla jsem, abych se koukla, kdo to
tady zase straší. 

"Byla bych ráda, kdyby bydleli u mě. Vlastně je půlka domu Valentýny, zdědila ji
po mém muži." "Ale oni s tebou ani bydlet nechtějí, že?" Zadívala jsem se do
zrcadel kouřově zabarvených brýlí. "Já nevím." Marek se sprchoval, já ležela na
gauči a sledovala romantický film v televizi. Dva milenci a láska jako trám mne
dojímá. Nalila jsem si víno z otevřené sedmičky Modrého Portugalu a kopla ho do
sebe. Vzápětí jsem si nalila další a tu už pomaličku ucucávám. Ležím zabalená v
ručníku a cítím se blaženě. Neměla bych to asi s tím pitím tak přehánět. 

Valentýna se parádila před zrcadlem. Vlasy si řádně natupírovala, navoněla se
mým parfémem a zatočila se dokolečka. Zvonové rukávy halenky se jí rozevlály,
jako vlajky na Prvního máje. "Někam jdeš?" vzala jsem do náručí Janičku a
přidržela jí láhev s ohřátým mlékem. "Jo," odvětila roztržitě. "Máme s holkama
sraz v hospodě." Povytáhla jsem vytrhané obočí. "To už je tento týden popáté,"
spočítala jsem na prstech. "Byla jsi v noci pryč v pátek, v sobotu, v úterý a ve
čtvrtek." "A tobě to vadí?" přejela leskem na rty našpulenou pusu. Janička
kroutila hlavičkou a dudlík láhve odmítala. Vypila jen malinko. 

Potom co se Magda hodila marod, tak jsem jim byla dobrá, abych naplánovala
stravu a psala jídelní lístky na černo. Ani mi nezaplatili, protože jsem byla na
mateřské dovolené. I když vlastně já strach o práci mít nemusím. Kdyby bylo
nejhůř, vím, kam se obrátit. Ale takhle je to pro mě nejpohodlnější. Vlastně
bylo, než mi sem vrazili ten komputer. "Jestli jste mi chtěli říct jen tohle,
tak vás musím opustit," trvala jsem na svém. "Já opravdu nevím, kde mi hlava
stojí." "Asi je toho na vás moc, ne?" rýpla si hlavní sestra. 

Promnula jsem si oči a spatřila vedle sebe v postýlce malou Janičku. Byla už
vzhůru a vydávala dovádivé zvuky. "Gr, gr..." Měla bych se dnes cítit poměrně
lépe, protože jsem spala celou noc. Vnučka mě ani jednou neprobudila. Posadila
jsem se v noční košili na posteli, a jen jsem ztěžka vstala, můj žaludek udělal
kotrmelec. Střemhlav jsem vyskočila. Leoš mě zastihl s hlavou strčenou v
klozetu, jak se dávím. Zdálo se mi, že dnes přišel příliš brzo, neboť jsem
vstala určitě ve stejnou dobu jako vždy. Jindy jsme se spolu jen potkali v hale.
"Simono? 

Uvidíš, co jich tu roste." Opékala jsem si vzadu na dvorečku buřt k večeři a
relaxovala. Když se objevila Renáta, nepřekvapila mě příliš. Prošla zahradou a
beze slova se posadila na špalek proti mně. Držela jsem prut v ruce a sledovala,
jak jeho konec začíná doutnat. "Dáš si taky?" kývla jsem hlavou k talířku, na
němž ležel ještě jeden, pěkně tlustý a pečlivě nakrojený špekáček. "Ne,"
zašklebila se. "Uzeninu nejím a taky už jsem večeřela. To je dítě Valentýny?"
ukázala rukou ke kočárku. Neochotně jsem přisvědčila. Copak asi ještě všechno
ví? "Tys věděla, že se Valentýna vdávala?" tipla jsem nenápadně. 

"To jistě není vaše starost, paní Hartmanová," odpálkovala mě slušně Katka. "Je
tam moje dcera?" upřesnila jsem zbytečně. "To vám bohužel nemohu sdělit,"
pokračovala bryskně. "Slečno, jedná se o velice důležitou věc!" zaječela jsem
nepříčetně do aparátu. "Pokud jde o život..." řekla dívka posměšně. "To jde,"
podotkla jsem nasupeně. "Já vám pana doktora předám," prohlásila nakonec a já
jsem pěstí zabušila do stolu, div jsem ho nerozbila. "Doktor Pelikán," ozvalo se
na druhém konci drátu zdvořile a já si přála vidět jeho tvář, až mu sdělím, co
se stalo. "Filipe, musím s tebou mluvit!" zdůraznila jsem. "Simono, mám zde
pacienta..." 

Valentýno, představ si, jak se staráš o dítě, v tvém věku! Celý život máš před
sebou!" Valentýna se rozeštkala nanovo. "Podívej, holčičko," řekla jsem
konejšivě, "jednou jsme se už rozhodly, že to dáme pryč, tak za svým odhodláním
stůj. Musíš přece také dodělat školu." Povstala jsem. Musím ještě oběhnout
pacienty s výběrovou dietou. Tohle všechno se stalo nachlup před dvěma lety.
Valentýna podstoupila umělé přerušení těhotenství, dokončovala školu a s Leošem
jsem ji už nikdy neviděla. Honza u mě v domě zazvonil, když jsem to nejméně
čekala. Zrovna jsem se vyšplhala z vany, vlasy splihlé a nalíčení nulové. 

Musím jít vykoupat malou." S tím jsem zavěsila sluchátko a vyběhla svižně nahoru
po schodech podívat se, jestli Valentýna nebude už Janičku mýt, abych jí
eventuálně pomohla. V pokoji se nic nepohnulo. Jako by tam ani nikdo nebyl.
Přitom jsem věděla, že je Valentýna i s dcerou doma. Leoš byl pravděpodobně v
práci. Zlehka, abych holčičku neprobudila, kdyby spinkala, jsem zaklepala na
dveře. Valentýna seděla jako v transu na posteli a dívala se na nemluvně, které
si prohlíželo puntíkatý závěs. "Týno?" Ani nezpozorovala, že jsem vešla do
pokoje. "Budeš už koupat?" Nyní na mě malátně pověsila svoje zelené oči. 

Vždy si o nich myslím něco jiného a mám na každou věc zcela rozdílný pohled než
ostatní. Jako nedávno, když Leoš přivezl Janičce novou hračku. Jednalo se o
žlutou, plyšovou kachničku. "Představ si," prozradil mi lakonicky, "tuhle
kachničku jsem našel na zemi u benzinové pumpy. Ležela pod autem, které
načerpalo benzin a odjelo. Pěkná, ne?" Prohlížela jsem hračku ze všech stran.
Byla ještě zabalená v igelitovém sáčku a na konci měla připevněnou papírovou
cenovku. "Asi ji ten člověk koupil pro svoje dítě a vypadla mu z tašky,"
konstatoval Leoš věcně. 

Možná by mi mohl pomoct Honza. Má mnoho konexí, a jistě nejen zde, ale po celé
republice. Další možnost je dítě si nechat, a v rodném listě nechat kolonku otec
prázdnou. Našli by se jistě spekulanti a měli by bombastickou senzaci, ale jistě
by nevěděl nikdo nic. Při představě, jak držím v náručí děťátko, které patří
jenom mně, miluje mě nesobeckou a nezištnou láskou, se mi něco pohnulo u
srdíčka. Je mi šestatřicet a jsem úplně sama. Nemám manžela, milence, rodiče,
ani dítě. Jak dlouho ještě budu žít na tomto světě? Možná ještě jednou tolik. 

"Na shledanou," pozdravila jsem -- a ve dveřích se srazila s Valentýnou. Chvíli
jsme si jedna druhou měřily. Promluvila jsem první. "Kde jsi byla? Hledám tě..."
Sklonila hlavu a mlčela. Celá se třásla zimou. Neměla taky skoro nic na sobě.
"Jdeš domů?" ptám se a otáčím se, jestli nás Vojta nesleduje. Obsluhoval jiného
zákazníka a nevnímal nás. "Jdu si koupit něco k jídlu," hlesla po chvíli dcera a
vešla dovnitř. "Počkám na tebe," zamumlala jsem a nenapadlo mě říct, že jsem jí
už něco koupila. Podupávala jsem venku asi tři minuty a vzpomněla si, že obchod
má ještě jeden východ. 

Usmála jsem se radostně a natáhla ruce. Vložil mi do nich čtyřměsíční raneček,
který můj úsměv opětoval. "Dojdu nahoru pro věci," zašeptal pohnutě. "Chceš
pomoct balit?" "Ne. Ani ses nezeptala, v kolik hodin ten pohřeb je. Objednal
jsem za tebe věnec." "Děkuji. V kolik ten pohřeb je?" otázala jsem se
automaticky lechtajíc Janičku na ručičce. Vypadala jako malý andělíček. Byla
oblečena v růžových krepových šatičkách s červenými růžičkami a na stejných
kalhotkách s krajkou a na medových vláskách měla čepeček na gumičku. "V deset.
Mám pro vás večer přijet?" "Ne. Stačí ráno. Budeme tě čekat na sedmou." 

Ostatně nebylo to poprvé. "No konečně. Trvalo vám to celé věky," přivítala mě
chlapským hlasem. Koneckonců ona jako mužský vypadala. "To je paní Kvapilová z
hygieny," představila nás. Křehká, asi padesátiletá blondýnka se usmála a
natáhla srdečně ruku. "Hartmanová," zabublala jsem nejistě. "Nějaký problém?"
"Vcelku ne," odvětila plavovláska, ale hlavní sestra se škodolibě ozvala. "Ale
ano, paní vedoucí. Třicet prošlých švestkových kompotů. Děláte si taky někdy
revizi ve skladu?" "Samozřejmě," odvětila jsem zvysoka. V duchu jsem ovšem
přiznala, že na to nemám čas. Skladnice se tvářila vcelku nezúčastněně. Aby taky
ne. Jí se nestane nic. 

Jestli je to pravá láska, vydrží jim na celý život." Napil se. "A ty jsi už
svoji lásku našel?" ptám se i přes to, že mám obavy, jak mi odpoví. "Já jsem
zatím nenašel sám sebe," slyším odpověď. Vypil chladnoucí nápoj jedním hltem a
zvedl se k odchodu. "Měla by ses s tím, Simono, smířit. Budeš babičkou, budeš
mít vnouče, to je snad dobrý důvod proč žít a na koho se těšit. Ne?!" Sklopím
hlavu, protože mi teprve teď došel význam jeho slov. Budu babičkou. V
pětatřiceti letech! To jsem to dopracovala. 

Náhle jsem zaslechla kroky na schodech. Potichu jsem spustila nohy na zem,
vsunula do pantoflíčků s bambulkou. Procházela jsem bytem, kde vládla tma. Na
schodiště dopadlo světlo z ulice a já spatřila stín, který stál na předposledním
schodě. Nežli jsem stačila vykřiknout úlekem, přiskočil ke mně a sevřel mě do
náručí. Cítím Honzův parfém, který používá celá léta. Má rád rutinu a málokdy
něco mění. "Simono," zašeptal. Zvedla jsem varovně prst k ústům. "Kde jsi se tu
vzal?" Ptám se, i když vím, že má od tohohle domu klíče. Nikdy je nepoužívá.
"Chci s tebou mluvit." Zašeptal. 

Neušel mi jeho pozorný výraz, kterým si mě změřil. "Dobrý večer," znejistěla
jsem. Co když mi koupat Janičku nedovolí? "Jdu vykoupat malou..." Leoš se očima
dotkl netečné manželky. "Ty si ji nevykoupeš?" "Dej mi pokoj," zasyčela
Valentýna a vyběhla z pokoje. Slyšela jsem, jak za ní cvakly zadní dveře do
zahrady. "Tak můžu? Už jsem všechno připravila." Pokývl tak divně hlavou. "Já
vám pomůžu." "To nemusíš..." "Já vím. Ale chci. Je to moje dítě." Pobaveně jsem
se uculila. "Já ti ho nevezmu, neboj se. Víš co? Můžeš mi ji odnést do koupelny
a potom zpátky. Je těžká. 

"Myslíš, že někomu náhodou vypadne plyšák pod auto?" ptám se pochybovačně, a
zatímco on odchází do sprchy, otevřu sáček a hračku pečlivě prohlédnu. Zdá se mi
podezřelá. Nevyhodil ji někdo úmyslně? Jak kachnu prohlížím, nahmatám na jejím
bříšku všitou nějakou pevnou krabičku. Ha, napadlo mě hned. V té krabičce jsou
jistě drogy! Pašerák ji měl nechat nenápadně pod autem a překupník převzít.
Jenže něco nevyšlo, Leoš se tam přimotal, kačenu sebral dřív a nyní ji už
nebezpečný gang hledá. Všechny nás povraždí! Kvapně jsem vyndala ze zásuvky
nůžky, abych se přesvědčila. Rozpárala jsem hračce břicho a vyňala bezvýznamnou
krabičku. 

"Mohl by ses ráno, až půjdeš z noční, stavit u hlavní sestry a dát jí tenhle
dopis?" "Samozřejmě. Můžu se zeptat, co to je?" "Ehm, je to moje pracovní
neschopenka." "Myslel jsem si to. Co je ti?" zeptal se a prapodivně si mě
prohlížel. "Nevypadáš zdravě." "Mám chřipku," zalhala jsem instinktivně. "Fakt?"
ozval se ustaraně. "Tak to musím dát malou k mámě. Mohla bys ji nakazit!" Možná
by bylo pro mě lepší, kdybych se zase jednou v klidu vyspala. Ale pokud bych ho
nechala při tom výmyslu, mohl by svoji výhružku uskutečnit. A já nechci být
sama. 

"Náhodou vím moc dobře, že se jí Leoš narodil, když studovala. Její maminka se o
dítě musela starat sama, aby Erika vůbec mohla studia dokončit!" Valentýna
setřela slzy. "Doopravdy?" "To víš, že jo." Vzala jsem do náruče svoji
prvorozenou vnučku. "Je krásná," slyším se říkat a myslím to vážně. Je nádherná.
Má malinkou růžovou hubičku a rozkošný knoflíček místo nosánku, stejně jako měla
Valentýna, když se narodila. Vlastně teď se všechno změní! Nebudu sama! Budu mít
u sebe svoji dceru a vnučku, které mě potřebují a o které se budu starat! Chce
se mi tančit! "Jak to máš se školou?" 

"Neboj. Neprozradím, kdo je otcem. Smiř se s tím, že neexistuje!" Nabídl mi rámě
a doprovodil mě ke svému naleštěnému autíčku. V práci mi všechno padalo z ruky.
Pořád se mi chtělo spát a všude jsem cítila příšerný smrad. V kuchyni jsem
vnímala dotěrné pachy a nejvíce se šířily z otevřené lednice. Snažila jsem se
nedávat nic najevo. Ochutnávala jsem omáčku a puding, i když mě pekelně začínalo
bolet břicho. Dumala jsem o tom, jestli se mi narodí chlapeček, nebo holčička. 

Schovala jsem hlavu do dlaní a cítila, jak se mi hrnou sliny do úst. Pohladil mě
něžně po vlasech. "Ty se asi hodně díváš na kriminální seriály v televizi, viď?"
S Honzou jsem se srazila na chodbě v lázních, před ordinací doktorky Pawlovské.
Vycházel ven a já šla dovnitř. Prohlížel si mě dost hloubavě. "Kde se tady
bereš, Simono?" Odpověď jsem měla připravenou pro všechny zvědavce, které
náhodně potkám. Tedy i pro něj. "Jdu na preventivní prohlídku. Je tam hodně
lidí?" "Nikdo." Oddychla jsem si. "To je dobře. Nerada zbytečně ztrácím čas."
"To vím," přisvědčil Honza. "Počkám na tebe. 

"To netuším," odvětila jsem po pravdě. "Ale Honza je chytrej a cílevědomej,
nedělal by podřadnou nebo málo výdělečnou práci." "Hm. Bere prej od něj léky
spousta doktorů. I ten, jak si s ním kdysi chodila, ten Pelikán." Ta poznámka mě
zaujala. Pokud je to pravda, tak doufám, že některé z těch léků nezkouší Filip
na Valentýně, nebo na mně. Renáta ještě chvilku klábosila, nevšímajíc si mojí
zamlklosti, až konečně odešla. Já jsem se pak umyla ve studené vodě, protože
teplá tu nebyla zavedená, a počkala jsem na autobus. Odjela jsem přímo do práce,
protože mi bylo špatně hlady. 

Divoké myšlenky se mi honí hlavou a já přemýšlím, kde jsem ve svém životě
udělala chybu. Valentýna stojí jako přibitá, krátké rezavé vlasy má ležérně
rozcuchané a natužené. V účesu má přišpendlenou bílou kopretinu a tylový
závojíček jí končí kousíček nad nenalíčeným rtem. Zamyslela jsem se tak, že
neslyším ani její, ani Leošovo osudové ano. Jisté však je, že ho vyslovili oba,
neboť nyní si již vyměňují masivní zlaté prsteny. Ženich jí zvedá závojíček a
jeho oči se dívají přímo na mě. Oči má přivřené do uzounkých štěrbinek a pohled
jeho oříškových očí se mi vysmívá. 

Položil dcerku do postýlky a sedl si bez vyzvání vedle mě na postel. "Ty jsi v
jiném stavu, že?" ujišťoval se. "Ano," přiznala jsem se. "Jak dlouho?" vyslýchal
mě a tvářil se jako moje maminka. "Nevím přesně. Asi čtyři týdny." "Měsíc?" "Jo.
A už mě nech na pokoji. Je mi děsně špatně." Vstal a přecházel po pokoji s
rukama založenýma na hrudi. "Víš o tom, že se táta bude ženit?" přešel nečekaně
na odlišné téma. Uklidnila jsem se. "Jo. Je mi to známo." "Fakt? To se divím.
Říkal, že je to tajné." "Zapomínáš, že si bude brát moji podřízenou. 

Vy mu zákazníky odháníte, vaší ochotou a příjemným vystupováním." Žena vrazila
ruce v bok a rozkřičela se jako trhovkyně. "Nepříjemný a chytrý jste tu vy, jen
si pojďte zkusit tady celý den stát za ty prachy." "Simono?" ozval se Marek
tázavě a otevřel dveře obchodu dokořán. Došla jsem k němu. Na prahu se otočil k
prodavačce. "Právě jste přišla o tržbu nejméně dvaceti tisíc, které jsme tu
chtěli utratit." "Na co myslíš?" ptá se venku a já honem nevím co odpovědět,
protože jsem už myšlenkami nepřítomná. Kostým je pro mě věc druhořadá. Mám jich
doma desítky. 

Zašla jsem do altánu, posadila si na hlavu slamák, stočila pod něj vlasy,
namazala se opalovacím mlékem, vyndala sekačku a začala sekat. Jakmile se za
mými zády ozval známý hlas, velice mě vylekal, jelikož jsem byla zamyšlená.
Otočila jsem se tak prudce, že mi klobouk sletěl z hlavy a vlasy se mi rozlétly
do stran. Leoš položil na zem korbičku od kočárku, kterou nesl za dvě široká
ucha. "To není práce pro ženskou. Udělám to." Vzal mi sekačku z ruky a usmál se.
Prohlížela jsem si jeho pevné šlachovité tělo v modrých plavkách, které mě
převyšovalo o hlavu. 

Zrovna když jsem se nebezpečně naklonila nad ulici, zazvonil telefon v kapse
mých šatů. Nejdříve jsem mu nevěnovala pozornost. Byla jsem soustředěná a
napjatá. Trvající zvonění však rušilo tok mých myšlenek a vracelo mě ze snění do
reality. Proč já jen ten aparát nevypnula? Čekala jsem, že mi v poslední chvíli
zavolá Valentýna, nebo Leoš? Ale co by mi tak měli říct, aby mi to pomohlo
dostat se z úzkosti? Nic a nikdo mi nemůže pomoct. Dokáže mě zachránit jen
rychlý skok z okna. 

S doktorem o deset let starším, který by mohl mít rozum a najít si sobě rovnou
partnerku! Vyskočila jsem podrážděně z podlahy a řítila se kvapem k telefonu.
Vytočila jsem číslo do ordinace Leošova otce, který byl stejně jako syn lékařem.
Nervózně jsem klepala prstem do desky stolečku, než zdravotní sestřička Kateřina
v jeho soukromé psychiatrické praxi zvedla milostivě sluchátko. "Ordinace
doktora Pelikána!" zašveholila sladce. "Hartmanová," zasyčela jsem nebezpečně.
"Je tam Filip?" "Ano. Ale má návštěvu," podotkla dívka spěšně. "Koho?" zeptala
jsem se v domnění, že už do ordinace dorazil Leoš, nebo Valentýna. 

Ze strachu, aby mi Valentýna zase nezmizela, jsem se vrátila dovnitř. Dcera byla
právě na řadě. "Jak se ti tu líbí?" slyším její hlas, když oslovila bývalého
spolužáka. "Nic moc. Jsi první hezká holka, co sem od rána vstoupila,"
zažertoval Vojta. "Jinak tady nakupujou samý starý harapice," pokračoval
přátelsky. "Zrovna teď tu byla tvoje máma." Podíval se na mě a zarazil se.
Valentýna se rozesmála. Semkla jsem pohotově rty a otočila se k nim zády.
Nevěděla jsem, kde začít. Co mám říct? Týna seděla na sedací soupravě schoulená
do klubíčka. Nos měla zarudlý od častého smrkání a oči oteklé. 

Za každou všední událostí hledám podvod, vraždu či nespravedlnost. Já opravdu
nejsem normální! Brouček vedle v kočárku na zahrádce spinkal, já jím jemně
pohupovala a malovala si, jak bude moje miminko vypadat. Bude podobné mně, nebo
Leošovi? Nebo bude vyhlížet jako Valentýna či Janička? Honza se objevil nečekaně
vedle mě, v krátkých kalhotách a tričku. "Já zvoním jako blázen a nikdo mi
neotevírá!" Uculila jsem se. "Nemůžu ti otevřít, když nejsem v bytě, ne? To je
logické. Ale vidím, že sis poradil sám." Bez vyzvání se posadil na plastové
křesílko a příruční kožený kufřík položil vedle. "Jak se máš?" "Děkuji. 

"Kolik mám nechat natisknout parte, jestli tam mám nechat napsat v úzkém kruhu
rodiny, jakou mám vybrat r..." Slovo rakev nedopověděl, jelikož jsem mu skočila
do řeči. "Zařiď vše podle svého." Odmlčel se. Strčila jsem skleničku s léky do
kapsy u šatů a s hračkou v ruce jsem se šla převléknout do něčeho tmavého. V
sousední vile jsem zastihla pouze Filipa nad nějakými papíry. Prošla jsem
odemčenými dveřmi až do jeho pracovny. Kočárek jsem nikde nespatřila. Skláněl se
nad lejstry a byl tak zamyšlen, že sebou pěkně cuknul, když jsem pozdravila.
"Dobrý den." 

Je to fakt. "Budu informovat ředitele!" sípala hlasivkami, poškozenými kouřem z
cigaret. "Asi už jste dlouho neměli v kuchyni kontrolu. Ta minulá byla jen ve
skladu. Nějaká pokuta by vám neškodila, hergot," ulevila si a zmizela jako vítr
ve zdviži. Plácla jsem vztekle kastrůlkem na výdejní vozík. "To jsi nemohl taky
něco říct?" obořila jsem se na šéfkuchaře. "Na co tě s sebou vleču?!"
Připitoměle se usmál a seběhl po schodech do suterénu nemocnice. Loudala jsem se
za ním a znovu mě přepadla ta ostrá bolest břicha. 

"Pracovní neschopnost od zítřka," opakovala Magda a tvářila se důležitě. "Už
zase?" konstatuji udiveně a prohlížím si papír s barevným pruhem. "Proč?"
"Říkala jsem to před chvílí, ale vy jste mi, jak vidím, opravdu nevěnovala
pozornost," zahuhňala a patřičně se zaškaredila. "Ano, už jsem se omluvila.
Můžeš to zopakovat?" Čtu diagnózu napsanou číslem a zdá se mi velice povědomá.
"Jsem v jiném stavu," vítězně vyštěkla dietní sestra Nevěřícně jsem civěla a
přemýšlela, jestli dítě čeká s Filipem. "Budeš se vdávat?" nadhodím nenápadně.
"Ano," špitla cudně. "Budeme se s Filipem brát čtvrtého září." "Fakt?" vykulila
jsem konsternovaně oči. 

Vrátila se do svého dětského pokojíčku v prvním patře, který se od jejího
odchodu vůbec nezměnil. Položila děťátko v saténové zavinovačce na svoji postel
a usedavě se rozplakala. "Co řveš?" pohladila jsem ji nesměle po vlasech.
"Všechno dobře dopadlo, ne? Přežila jsi porod ve zdraví, máš krásnou holčičku."
V očích se jí zračila bolest a neodpovídala. Nemohla jsem se odhodlat otázat se,
proč se od Pelikánových odstěhovala a kde je Leoš. "Už ho nechci nikdy vidět,"
odpověděla přes roušku slziček, které se jí hrnuly bez přestání po bledých
lících. Musím na ni opatrně, říkám si. 

Napomenutí a náhradu škody zaplatím já jako šéfová. Jak se s tím dál poperu a s
ostatními dohodnu, to je můj problém. Zaťala jsem ruce v pěst a potlačila touhu
té mužatce jednu vrazit. "Ale to není zas takový prohřešek, sestřičko," zastala
se mě doktorka Kvapilová a já si oddechla. "Taky ještě nejsme u konce," podotkla
vrchní sestra jízlivě a mě v té chvíli napadlo, že strašně touží se mi pomstít.
Pravděpodobně se jí podaří konečně mě vyhodit. Za všechnu dobrotu, za to, jak
jsem nemocnici pomohla, když jí teklo do bot. 

"Je už tady, v plném proudu." "Jak to? Přece se vždycky ohlásí dopředu...,"
zděsila jsem se. "No ale tohle není kontrola pravidelná, ale namátková. Takže
laskavě hněte zadkem." Potlačila jsem chuť rozbít vzteky telefonní sluchátko,
které za nic nemohlo. Hodila jsem na sebe čisté bílé šaty a vyběhla z kanceláře.
Sklad potravin byl vzdálen pouhých třicet metrů. Klepáním jsem se neobtěžovala,
neboť dveře byly dokořán. Skladnice počítala kompoty a oddělovala jich dvě plata
na stranu. Při mém příchodu zvedla zoufale oči a provinile jimi zakroutila.
"Něco není v pořádku?" otázala jsem se hlavní sestry. Čišel z ní chlad. 

Pokud ano, kdo a proč ze skleničky sundal cedulku? Otočila jsem plastovým
uzávěrem a vysypala pár pilulek do dlaně, když se ozval telefon. Zvedla jsem
zamyšleně sluchátko. "Hartmanová..." Na druhém konci si někdo rozpačitě
odkašlal. "Simono?" "Ano." "Tady Leoš. Jsem v pohřební službě. Mohla bys přijít
za mnou, abychom se dohodli na pár maličkostech?" Leošův hlas zněl smutně.
"Musela bys ale rychle, v šest zavírají." "Kde je Janička?" ptám se netečně a
sklouznu pohledem na hodiny. Ukazují něco po půl šesté. "U mamky." "Já tam
nepřijdu," konstatovala jsem vážně. "Nezvládla bych to. Co potřebuješ?" "No, je
toho víc." "Povídej." 

"No... jste maminka Valentýny, ne? Chodil jsem s ní do školy." Mlčky jsem si ho
prohlížela. Ovšem, to je přece Vojta! Že jsem ho hned nepoznala. Jaký se z něj
vyloupl pěkný kluk, říkám si. "Už vím," mile jsem se usmála. "Kde se tady
bereš?" "Pomáhám mamce," odpověděl a začal na kalkulačce sčítat dvakrát šest
padesát. Položila jsem na pult tři pětikoruny. "To je dobrý..." Shrnul je do
zásuvky ve stole. "Děkuji. Jsem rád, že jsem vás viděl. Vypadáte moc dobře!"
zalichotil mi. Udělalo mi to radost a malinko jsem pookřála. 

Nikoho kromě ní nemám. Filip má hromady paní a slečen a já pro něj znamenám
pouze starou a ukončenou epizodu. Honza zmizel z mého života a s Markem jsem to
skončila sama, nic pro mě neznamenal. Na svoji poslední lásku nechci myslet.
Možná to ani láska není. Možná se mi to všechno zdálo. Nač jitřit bolestné
vzpomínky a trápit se palčivými otázkami, na něž jsem si již dávno věcně
odpověděla. Vykloním se konečně z okna a cítím, jak mi proud chladného vzduchu
masíruje tváře a prudký vítr cuchá medové vlasy. Někde vznikl průvan. 

Měla na přední straně několik dírek, které vypadaly jako mikrofon. A je to tady,
říkám si, měla jsem skoro pravdu. Je to odposlouchávací zařízení pro mafii. V
této chvíli už ví, kde bydlíme, a odposlouchávají nás. Nechtíc jsem však
zavadila o nicotný knoflík po straně, a co myslíte, že se stalo? Kachna začala
kejhat! Rychle jsem krabičku zase vrátila na místo, stihla zašít její "kůži",
než se Leoš vrátil, a položit ji Janičce do postýlky bříškem dolů, aby nebylo
vidět ten "kabel", který jsem chudince na bříšku vytvořila. A takhle je to se
vším. 

Jsi trapná!" vykřikla a rozběhla se po schodech dolů. Stála jsem na schodech,
sledovala její kroky a svůj obraz, který se odrážel ve velkém benátském zrcadle.
Možná má pravdu. Mám na sobě dosti průsvitnou halenku. Tenkou látkou prosvítá
moje černá krajková podprsenka a knoflíčky u halenky mám rozepnuté, že je mi
vidět žlábek mezi prsy. Sukni mám sice dlouhou, ale rozparek vepředu je tak
veliký, že mi možná koukají miniaturní kalhotky. Ale já takhle oblečená přece
nechodím kvůli Leošovi. Nebo ano? Ne, v žádném případě. Je to přece manžel mojí
dcery. Leoš se vynořil za ní, s Janičkou v náručí. 

Dvakrát si kousla do koláčku a pak ho bez zájmu položila na desku konferenčního
stolečku. Pořád setřásala drobečky z chlupaté deky, do níž jsem ji zabalila, aby
se netřásla zimou. "Musíme si promluvit." Slyším se, jak komentuji atmosféru
hustou tak, že by se dala krájet. "Ano," povzdechla odevzdaně. "Musím ti něco
říct." "Ne," přerušila jsem ji. "První já. Musíš se s tím klukem rozejít,
rozumíš! Je to dospělý člověk, který jen využívá tvého mládí! Doktoři to se
sestrami málokdy myslí vážně. Většinou si jen chtějí užít někde v kamrlíku při
noční. Věř mi. Dělám sestru v nemocnici řadu let!" 

Slina zasyčela a voda v konvici začala vířit. Přiložila jsem do kamen smrkové
polínko a vzpomněla si na Honzu, jak mi sem nechal náklaďák dříví na topení
přivézt. Kolik ho v té kolně ještě bude? Janička začala plakat. Zalila jsem dvě
kávy a šla na dvorek pro kočárek. Vjela jsem s ním do chalupy, až ke stolu.
"Myslíš, že už bude jíst přesnídávku?" ptám se a lovím z tašky dětské pyré,
které zabalil Leoš. "Už jí měla včera." Vyndala jsem lžičku a bryndáček a
položila si dítě na kolena. "Tak to ti babička zítra natrhá maliny. 

"No jo. To tady ví každý. Viděli jsme ji tady často s tím klukem, co si ho
vzala." "Hm." To jsou mi informace. "Moc mě mrzí, co se stalo. Kdybys
potřebovala s něčím pomoct..." Takže se tady ví všechno. Odmítla jsem nabízenou
pomoc a Renáta se po nepodařené komunikaci zvedla k odchodu. Dopekla jsem svůj
buřt, dvakrát si do něj kousla a hodila ho psovi sousedů přes plot. Počasí nám
přálo. Slunce pálilo již od rána, ale pofukoval vlahý, jižní větřík, takže
nebylo příliš veliké vedro. Hned ráno jsem se vypravila s Janičkou na procházku
do lesa. 

Znovu jsem nervózně zacinkala svazkem klíčů. Chtěla jsem, aby už odešel, jenže
on mě vzal dychtivě za loket. "A co pusa na tykání?" Přitáhl mě silnou paží za
loket k sobě a jeho oči se nebezpečně přibližovaly. Olízla jsem chaoticky svoje
rty a on je lehce políbil. Oči měl doširoka otevřené. Vím to, protože při líbání
nikdy oči nezavírám. Trošičku svoji hlavu ode mně oddálil a ihned mě zase
přitiskl k sobě. Drtil moje ústa tak, že jsem je zlehka pootevřela, a on vnikl
jazykem dovnitř. Poněkud kuriózní způsob, jak pocelovat svoji tchyni, pomyslela
jsem si a jemně ho odstrčila. 

"Přerušila jsem ji na dva měsíce. "Kdy se tam máš vrátit?" "Za čtyři týdny!" "To
je prima," říkám. "No je. Ale když se tam vrátím, kam dám malou? Myslíš, že
seženu někoho, kdo mi ji bude hlídat?" "Jistě, miláčku. Neboj, já všechno
zařídím." Miminko se v mojí náruči rozplakalo. "Kojíš?" Valentýna vstala. "Ne.
Nemám mléko. Uvařím sušené. Pochováš ji chvilku, aby nebrečela?" "Ano. Ale
nejdřív se podívám, jestli není pokakaná!" Rozbaluji ten malý červený raneček s
láskou a těším se, jak budeme spolu bez chlapů o holčičku pečovat. My si přece
vystačíme samy! Zjišťuji, že Janička potřebuje vyměnit plenku. 

V kanceláři jsem se zdržela až do pozdních odpoledních hodin. Za prvé jsem měla
doopravdy dost práce a za druhé jsem čekala, jestli se za mnou nestaví Leoš, aby
se mi omluvil, i když vlastně nevím za co. Nepřišel. Odpoledne jsem uzamkla
kancelář a vyrazila směrem k domu na konci města. Vešla jsem po širokém
schodišti do sedmipatrového panelového domu, přivolala výtah a vyjela do
posledního patra. Skoncuji se životem. Pro to, co jsem vyvedla, nemám omluvu.
Jsem pevně rozhodnutá se zabít. Nemám odvahu žít dál. Tenhle dům znám nazpaměť.
Vybrala jsem si ho po pečlivé úvaze. 

Přikývl a namířil si to rovnou do kuchyně. Kočárek s Janičkou jsme nechali na
dvorečku, protože usnula. "Už jsi tu někdy byl?" ptám se zvědavě a ťapkám mu v
patách. Posadil se ke stolu a jeho pohled padl na dopis. "Jo. S Valentýnou. Co
je to za psaní?" "Doopravdy? Jak to, že o tom nevím?" Chystala jsem se mu ho
vytrhnout z ruky, ale ucuknul. "Je to pro moji ženu!" "Ano. Ale psala jsem ho
já. Vrať mi ho prosím." "Proč píšeš Valentýně dopisy?" zeptal se. Zhluboka jsem
vzdychla. "Vrať mi ho prosím," opakovala jsem. "Ne." Rázem roztrhl obálku. 

Pokud je to pravda, dítě je jistě Leoše. Ale to nemohu nikomu prozradit, protože
je nepochybně trestuhodné spát s manželem své dcery. A jestliže jejich
manželství vzalo takový tragický konec, je to mnohem horší. Lidé by řekli, že
jsme to spolu táhli už za jejího života, a měla bych peklo. Jako by nestačilo,
co jsem už prožila. Mohla bych podstoupit umělé přerušení. Ale dá se provést
interrupce v nemocnici, kde pracuji, tajně? V žádném případě. Hned by se
šuškalo, kde jsem si dítě uhnala a proč se ho chci zbavit a tak dále. Musela
bych se obrátit někam mimo město. 

"Ne," ubezpečím ho potichu a napadá mě, že by měl odejít. Hned teď by se měl
zvednout. Jinak se možná stane něco, co se stát nesmí a čeho budu litovat. Nemám
však dost odvahy mu to oznámit. Sedím a dívám se, jak se naše oči přibližují.
Otevřela jsem ústa, ale umlčel mě polibkem. Nechám se hladit po vlasech jeho
rukou, která sjíždí na můj krk a ramena. Je to překrásné a opojné. Pocit, jaký
jsem už léta nezažila a byla přesvědčená, že už nezažiji. Jeho ruka sjíždí na
moje ramena a hruď, kde rozepíná knoflíky sesterské uniformy. 

Prohrábl si rukou vlasy a vstal od puštěného počítače. "Ahoj." "Co tady děláš?"
zeptala jsem se překvapeně. "Přišel jsem za Erikou, ale zrovna odcházela s
Janičkou na procházku. Sedni si na chvilku." Neochotně jsem se posadila. "Kdy
přijdou?" "Před půlhodinou říkala Erika, že asi za hodinu. Takže v tuto chvíli
se jedná o pouhých třicet minut. Dáš si něco?" I když jsem odmítla, Filip vstal
a otevřel dosti slušně zásobený bar. "Brandy, koňak, whisky?" "Něco mi nalej. Je
mi to jedno." Vzal hranatou láhev a nalil trochu do dvou sklenic s těžkým silným
dnem. Jednu mi podal. "Přinesu led." 

Zatím se nám dařilo jeden druhému ses úspěchem vyhýbat a já na tom nechtěla nic
měnit. Zpočátku jsem chtěla vzít s sebou svoji vnučku, ale napadlo mě, že si
Leoš zajisté vzal dovolenou také. Když jsem vešla, oblečena v lehké plátěné
kalhoty a v lehkou halenu pískové barvy, seděl Leoš v hale s holčičkou v náručí.
"Ahoj." Položila jsem cestovní tašku na zem. "Ahoj." "Jedeš na chalupu...,"
neptal se, konstatoval. "Jo." Pokyvoval hlavou, ale nedodal zatím nic.
"Potřebuješ něco?" "Musím se učit na atestaci," oznámil mi. "Myslel jsem, jestli
bys nevzala malou s sebou." 

"Ta nová, lechtivá...," zašeptal vojáček a chvatně mě opustil. Otírala jsem
lžíci a všimla si, že za robotem na maso je schovaný asi desetilitrový hrnec.
"Co je zase tohle?" zavolala jsem směrem k sedícím ženským a ty neochotně
vstaly. Nadzvedla jsem utěrku. V nádobě byla hromada lákavě vypadajícího
bramborového salátu. Okusila jsem i ten. Chutnal výborně. "Co je to za salát?"
ptám se staré kuchařky Mařeny. Zakroutila očima a nevyrazila ze sebe ani slovo.
Koukám na zbytky jídla na talířích po obědě a začínám celou situaci chápat.
Magda se rozvalovala na otočné židli a škaredila se jako tisíc čertů. 

"Takže někdo, kdo se učil kydat kravám hnůj, za pouhé tři roky, a ještě ke všemu
dálkově, získá více znalostí než absolventka čtyřleté školy v denním studiu?"
"Asi jo." Magda se spokojeně zakřenila a napila se černé tekutiny. Bloumala jsem
se současným přítelem a milencem číslo tři po lázeňské kolonádě a dumala, co mám
snoubencům koupit jako svatební dar. V umyté výloze si prohlížím kriticky Marka.
Má na sobě oprané džíny s dírou na koleně, v pase široký koženkový pásek pobitý
železnými cvočky, černou košili s rozhalenkou, u níž mu chybí knoflík, a kožený
řemínek na ruce. 

Otevřela jsem zrezivělou branku, prošla zahrádkou a odemkla dveře. Ještě že
nosím klíč od chalupy na svazku klíčů od domu i od kanceláře. Jinak bych musela
snad rozbít okno, abych se dostala dovnitř. I přesto, že mě ovanulo ovzduší plné
plísně a vlhkosti, zamkla jsem za sebou dveře a nenechala je dokořán, jako
vždycky. Otevřela jsem jen zadní okna do dvorečku. Nemusí hned každý vědět, že
jsem přijela. Nemám vůbec náladu se s někým bavit. Vypnula jsem mobilní telefon,
jelikož v těchto místech stejně nemá operátor pokrytí, a posadila se v botách do
pokoje za kuchyní. 

V mysli se vynořily společné vzpomínky na dny, kdy jsme se tajně milovali na
mojí chaloupce. Jak je to dávno, co jsem tyhle hnědé oči milovala? A jak dlouho,
co vyměnil naši lásku za kariéru? Aby se z obyčejného lékaře stal ředitel
nemocnice, spřáhl se za mými zády s Filipovou bývalou ženou. Mají se doopravdy
rádi? Erika má kontakty. Filip vždycky říkal, že je v posteli chladná jako
kámen. Myslí si to i Honza? "Včera mi pohrozila hlavní sestra vyhazovem z práce.
Jdu to vysvětlit," vydechla jsem. Honza si utáhl uzel na barevné kravatě a
konečně se odlepil od okna. 

Doufám, že je to zase jeden z mých snů a já se z něj probudím. Koupila jsem si
pro tuto příležitost černé šaty s krátkým rukávem a sukní končící nad koleny,
neboť je stále horko. Na hlavě mám posazený malý černý klobouček s tylovým
závojíčkem, který mi zakrývá nalíčené oči a červený nos. Nepláču, postrádám
slzy. Vedle mě po levici sedí nepřítomně v černém obleku a bílé košili s černou
kravatou Leoš. Nepláče, ale je vidět, jak zatíná zuby, až mu bělá sanice. 

Škoda že už se nikdy neprojdu lesem. Mám tolik ráda přírodu. Na Vysočině, kde
osiří moje chaloupka, je určitě tak nádherně! Nebe se mračí a honí se po něm
těžká oblaka. Velký černý mrak nad mojí hlavou připomíná čtyřhlavého draka z
pohádky. Okamžik ho pozoruji. Postupně se mění v čarodějnici s rozevlátými
vlasy. Ty se prodlužují, až dostanou vzhled dlouhých rohlíků. Rukou si promnu
unavené oči. Hlava mi třeští a útroby se mi svírají hnusem i strachem. Myslím na
Valentýnu. Jak se asi zachová, až se dozví, že se její matka zabila? Bude
smutná, nebo se jí uleví? 

"Podívejte, prší vám štěstí!" Opravdu. Venku se drobounce rozpršelo. Přišli jsme
pěšky a neměli deštník. Předpověď počasí dnes totiž slibovala babí léto. Tiskla
jsem manželovo rámě a příliš se mi do té nepohody nechtělo. Přítelkyně se však
rozběhla vstříc stříkajícím kapičkám, nedbajíc, že její šaty smáčí voda. Alan
chvilku nerozhodně stál a pak se vydal za ní. Přemýšlela jsem, co dělat. Za
několik minut se měl podávat slavnostní oběd v nedaleké restauraci, kam jsme
sezvali uzavřenou společnost. "Tak co je s vámi!" zavolala rozpustile
přítelkyně. "Chcete přinést deštník, nebo co?" Pohodila jsem nerozhodně hlavou k
manželovi. 

Sama bych mohla být ještě matkou, kdybych našla někoho, kdo by mě měl doopravdy
rád. Každý má někoho. Proč já jsem stále sama? Proč je pro mě láska minulost?
Dolila jsem si zbytek vína a vypila ho také jedním douškem. Nejlépe udělám, když
se opiji. Zapomenu na všechno. Na celý ten zpackaný život. Jeho odchod jsem ani
nepostřehla. Svět se příjemně vlnil, ale spát se mi nechtělo, byla jsem příliš
rozrušená. Vzpomněla jsem si na léky, které mi Filip donesl do nemocnice.
Vyhrabala jsem je ze šuplíku nočního stolečku a dva spolkla. 

Vzápětí přitiskl svoje smyslné rty na něžné rtíky Valentýniny a drtil je dlouhým
vášnivým polibkem. Očima stále otevřenýma mě hypnotizoval. Nevydržela jsem jeho
záhadný pohled a zavřela zeleně namalovaná oční víčka. Chtělo se mi brečet
vzteky a bezmocí, ale jsem bojovnice. Všechno, co mám, jsem si musela tvrdě
zasloužit. Neukážu svoji slabost. Valentýna se vrací od stolu, kde svým podpisem
stvrdila manželství. Bedlivě pozoruji celou její postavu a všimla jsem si, že na
pravém kotníku má zachycený krajkový podvazek, jenž se zřejmě uvolnil na jejím
hubeném stehně. Půjčila si ho od kamarádky pro štěstí, ale byl jí trošičku
větší. 

Postavila jsem si ji do náručí, aby si odříhla. "Nevadí. Ale měla by sis
uspořádat život. Uvědomuješ si, že jsi vdaná?" Posadila se na křeslo a vyplašeně
zamrkala dlouhými řasami. "Chci se jenom pobavit, Leoš taky pořád někde chodí!"
"Jenže, děvenko, bavit jste se měli před svatbou. Máš ty vůbec nějakou
zodpovědnost? Lítáš si jako svobodná a já se ti starám o dítě." Valentýna se
zaškaredila. "Jestli je ti to moc, tak já si seženu někoho jiného!" Věděla, že
jsem na Janičku přenesla veškerou lásku, kterou stále překypuji a o kterou nikdo
nestojí. "Ne, ne," papouškuji pohotově. 

Nezdálo se mi, že by na mě měly nějaký účinek. Slupla jsem tedy ještě dva pro
jistotu a konečně se ponořila do světa snů. Venku padal sníh s deštěm a já
mrzutě plánovala snídaně na příští měsíc. Magda se vrátila nacpaná jídla z
kuchyně a nyní šla uvařit černou kávu. "Dáte si taky, paní vedoucí?" otázala se
zbytečně, protože věděla, že mám na ni vypěstovanou závislost. Vypiji několik
kafí denně. "Jistě, Magdo," odpovídám nepřítomně. "Víte, že se bude v nemocnici
propouštět?" Nastražila jsem uši. "Vážně?" "No jo," přikývla. "A prý i tady ve
stravovacím provozu." 

Na nohou punčochy s krajkovými podvazky a místo obvyklých kalhotek tanga. Musím
jít přece s dobou. Okolo krku se mi vyjímá masivní zlatý řetízek, na němž je
zavěšená již dříve zmiňovaná Madona s Jezulátkem v náručí. Dědictví po mojí
babičce, které nikdy neodkládám. V uších se mi pohupují zlaté náušnice zdobené
krvavými rubíny, tvořící soupravu s náramkem na mojí levé ruce. Dárek od mého
prvního manžela k výročí svatby. Četné prsteny ze žlutého kovu jsem doma pečlivě
uložila do vyřezávané hrací krabičky, aby vynikl můj snubní prsten. Ponechala
jsem si pouze úzký kroužek s jiskřivým briliantem. 

Popadla jsem osušku a doběhla provést očistu. Trvalo mi to pouhých devět minut.
A to jsem jednala velmi opatrně, abych neporušila svůj pracný, natupírovaný
účes. V kanceláři jsem se prohlédla v zrcadle. Jelikož si máčím obličej dlouhou
dobu v ledové vodě, nemám povadlou pokožku jako jiné ženy v mém věku. Nemám ani
otoky nad očima či váčky pod nimi. Rychle jsem se navoněla, osvěžila dech
žvýkačkou a vzala nepropocené bílé šaty, které byly dost krátké. Ve chvíli, kdy
jsem je oblékla, jsem si vzpomněla na Valentýnu, která mi délku sukní vyčetla.
Mám se převléknout? Cítím se v těch šatech dobře. 

Stál za dveřmi domu, jako cizinec, v minus dvaceti stupních Celsiovy stupnice.
Otevřela jsem těžké dveře do vstupní haly, oblečena v saténovém župánku. "Co mi
neseš?" ptám se překvapeně. Rozhlédl se. "Pustíš mě dál?" "Jistě." Oklepal
špinavý sníh z vysokých bot a v hale je shodil z nohou. "Zrovna si svářím
červené víno," slyším se. "Dáš si se mnou?" "Rád." Odpovídal jednoslabičně a
bylo z něj cítit napětí. Kráčeli jsme po schodech do patra, kde jsem měla v
obývacím pokoji na stole postavený skleněný litrový džbánek "svařáku". Vyndala
jsem ze starobylého sekretáře ještě jednu sklenku a postavila ji před Honzu. 

Má prý možnost sloužit výhradně noční směny, aby se dceři mohl přes den věnovat.
Souhlasila jsem. Holčička byla pěkná, zdravá, nic ji netrápilo a v noci se skoro
nebudila. Zaplakala výhradně v parných nocích, pokud měla žízeň. V tom případě
jsem jí dala napít z láhve dětského heřmánkového čaje a ona opět usnula. Ráno
jsem při odchodu do práce předala dítě Leošovi. V zaměstnání jsme s Magdou
zůstávaly prozatím obě. Svorně jsme si práci rozdělily napůl. Jeden den
pracovala na počítači ona a já dohlížela na chod kuchyně a rozdělování stravy na
oddělení a další den to bylo obráceně. 

"Pokud máte tolik práce, napíšeme, že jste nebyla účastna, ale vyrozuměna,"
souhlasila paní Kvapilová. S úklonou jsem vyběhla ze skladu a vběhla přímo
Leošovi do náručí. "Pardon," omluvila jsem se, dříve než jsem ho poznala. "Nic
se nestalo, sestřičko," poznamenal svým zabarveným hlasem a já si všimla, že
hlavní sestra za mnou vykoukla ven, aby zjistila, s kým hovořím. "To jsi ty?"
zamumlala jsem rozpačitě. "Kde se tu bereš?" otázala jsem s očima upřenýma stále
na hlavní sestru, které se ve tváři zračila senzacechtivost. "Slyšel jsem tvůj
hlas, hledám tě," prohlásil a ztišil hlas. Nerozhodně jsem si odkašlala. 

Mohla jsem si spočítat na prstech jedné ruky, že při mně rozhodně nebude. Láďa
stál mezi námi a točil hlavou jako na tenise. Hovoru se prakticky neúčastnil. "A
kde jste tedy vzaly tohle maso?" ukázala rukou na kastrůlek, který jsem držela v
ruce. "Když to máte tak přesně spočítané na osobu, jak je možné, že najednou
přijdete s pěti porcemi masa?" Na to jsem odpověď neměla. Copak mohu říct, že
kuchařky nakrájely porce masa opravdu menší, jako vždy, aby vykrájely pro sebe
na oběd? Dělalo se to tak pořád a všude. To není ani novina, ani z mé hlavy. 

Tváře mi hořely studem. Podala jsem mu balíček a chtěla odejít. Chytil konečky
mých prstů a já ucítila zase to zvláštní bodnutí u žaludku a mrazení v zádech.
Nebyl to strach. Tohle značilo něco zcela jiného. Něco, co jsem si nechtěla v
žádném případě přiznat. Mířila jsem tmavou suterénní chodbou ke skladu potravin,
odkud mi před chvílí volala hlavní sestra. "Paní vedoucí, můžete na moment?"
"Mám spoustu práce, nestíhám," odpovídám pohotově. Je to pravda. Opravdu nemám
nic hotovo. Počítač, místo aby mi pomáhal, tak mě zdržuje. 

Polkla, až jí zaskočilo, a rozkašlala se. "A co, paní vedoucí?" otázala se
naivně. Ukázala jsem na hromadu jídla. "Tohle přece. Najez se v kuchyni a nenos
mi to do kanceláře. V kuchyni jako nevidím, co sníš, ale tady to nemohu
přehlédnout!" Dívka zavětřila. "Průšvih?" "Ten budeš mít, když mě neposlechneš!"
ukončila jsem rozmluvu a v tom okamžiku vešel Filip bez klepání do místnosti.
Vypadal elegantně, ostatně jako vždycky. Shodil z vlasů semišovou kšiltovku a
rozepnul si černou bundu s kožešinovým límcem. Potom se bez pozdravu a bez
vyzvání rozvalil v pohodlném křesílku určeném pro hosty. Taková drzost! 

Doufám, že budeš mít v životě více štěstí než já. Mám tě ráda. Máma Z krku jsem
sundala zlatý řetízek se starodávným přívěskem, na němž se skvěla madona s
děťátkem v náručí, a přiložila ho. Olízla jsem lepidlo na přehybu obálky a
pečlivě ji zalepila. Psaní jsem položila na stůl a zatížila skleněnou vázou,
když někdo zaklepal. Otevřít jsem nešla. Nechci s nikým mluvit. Vzpomněla jsem
si, že jsem včera za sebou nezamkla, ale snad dotyčný návštěvník nebude mít
tolik drzosti, aby zkoušel dveře otevřít. 

Chtěla jsem se nákupem jen rozptýlit. Což se vlastně podařilo. "Co koupím
Valentýně svatebním darem," slyším se odpovídat a nelžu, přesně tenhle problém
jsem řešila před několika minutami. "Bude to těžké," pokračuji hlasitě. "Oni
mají všechno. Jsou zvyklí žít v přepychu." "Chceš je omráčit, nebo potěšit?" ptá
se rozveseleně. "Obojí," odpovím a vím, že to vůbec nebude jednoduché. "Kde
budou bydlet?" dotázal se a já pokrčím rameny. Oči padly na barevný kočárek pro
panenku a moje nitro zjihlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem vozila svoji dceru v
kočárku po korze, a je mi tak nějak teskně u srdce. 

"Je to cvok," konstatovala jsem na její adresu. "Už se nedivím, že zůstala na
ocet. Co budeme dělat?" Stál a díval se do deště. "Není cvok, je milá,"
odporoval zasněně. "Co budeme dělat?" opakoval po mně. "Poběžíme za nimi. Nebo
máš strach, že ti déšť zacáká nový kostým?" Vrtím hlavou a ruku v ruce se svým
mužem běžím deštěm a nesleduji, jak mi špinavá voda z louží cáká na dlouhou
krémovou sukni. Je mi to úplně jedno. Když nepůjde vyčistit, koupím si novou.
Tuhle vyhodím. Běžíme do restaurace, kde nás nedočkavě očekává sama paní
majitelka. 

Z tašky, kterou mi Leoš s sebou sbalil, jsem vylovila modré manšestrové kšíry,
do nichž jsem vnučku posadila. Kulila oči a vesele výskala. Já jsem si vzala
jenom černé tričko, staré rifle a modré tenisky. Ukazovala jsem vnučce srny
blízko krmelců, stopy zajíčků a vyprávěla jí o její mamince, co ona prováděla za
kousky, když byla malá. Uprostřed lesa se zatáhlo a vypadalo to na nějakou
přeháňku. To mi připomnělo příhodu, která se stala, když byly Valentýně asi dva
roky. Tenkrát jsem s ní vyrazila na procházku přesně v tomhle počasí, jenže ve
městě. 

"Musím už jít," oznámila jsem mu. "Nemůžu ji nechat dlouho samotnou." "Mohl bych
ji vidět?" Zaváhala jsem jen pár sekund. Je to přece jen její otec. "Tak pojď!"
vybídla jsem ho a dívala se, jak si sundává drahé botasky. Všimla jsem si, že má
ostříhané vlasy. Měl je nyní zastřižené a sčesané z čela. "Kde máš brýle?"
zajímala jsem se. "Mám místo nich kontaktní čočky..." "Ach tak," přerušila jsem
ho. "To dá děsnou práci, si je nasazovat, ne?" Nasadil přemýšlivý výraz. "Na to
si brzy zvyknete." "Vypadáš úplně jinak." "Líp? Nebo hůř?" "Jinak. Dospěleji." 

Dietní sestru. Nevydržela to a pochlubila se. Rovněž je v naději." Vrátil se s
dotazy opět ke mně. "Ano, já vím. Ty to čekáš kdy?" "V dubnu a už prosím tě jdi,
přijdeš pozdě," zamumlala jsem. Už mu neodpovím vůbec na nic. Řekla jsem mu toho
přespříliš. Leoš se podrbal odevzdaně na bradě, políbil Janičku třepající
nožičkama i ručičkama najednou a odešel. Kdo je otcem mého dítěte, se nezeptal.
Honza mi učinil nabídku k sňatku, když jsem odpoledne ležela v barevném plátěném
lehátku na rozkvetlé zahradě, skryta před ostrými slunečními paprsky. Těhotné
ženy se nemají opalovat. 

Dnes se vdávám z lásky. Můj budoucí choť také, i když mnozí nevěří, že mě
miluje. Odsoudili nás. Svoje osudové ano jsem pronesla rychle, jasně a
srozumitelně. I jeho ano zaznělo dosti rozhodně. Na řadě je první manželské
políbení. Natočila jsem se k němu a on se dotkl mojí pravé tváře rukou, jež mu
sjela něžně na moji šíji. Přitiskl mě k sobě a lehce políbil na rudě namalovaná
ústa. Celou tu dobu mě hypnotizoval svýma očima, které se láskyplně usmívaly.
Přijímáme gratulace všech tří přítomných a odcházíme po schodech k východu.
Přede dveřmi se Renáta překvapeně zastavila. 

Je v šestinedělí a mohla by provést nějakou hloupost. "Proč?" ptám se nesměle.
"Protože mě nemá rád!" vyhrkla a nové potoky slz vytekly zpod zavřených víček
zelených očí. "Jak jsi na to přišla?" "Pořád někde chodí sám. V noci není doma a
já jsem stále sama. Janička neustále pláče a Leoš tvrdí, že se o ni špatně
starám!" "To snad ne?" žasnu. "A co tchyně, pomůže ti s něčím?" "Ani náhodou.
Víš, co mi řekla? "Ne." "Když jste si děti udělali, tak se o ně postarejte. Mně
taky nikdo nepomohl." "Lhářka jedna," vyhrkla jsem nasupeně. 

Když jsem se vdávala já, nacházela se zde jediná. A to pouze z toho důvodu, že
je naše město lázeňské. Valentýna si vybrala oděv nejdražší. Bělostný korzet jí
končí hned pod drobnými ňadry a nabíraná sukně maskuje její vystouplé bříško.
Kdo to neví, možná ani nepozná, že je moje dcera v šestém měsíci těhotenství.
Ale zřejmě to každý ví. Taková zpráva se lehce rozkřikne. Dnes je to výjimka,
když se takhle mladá dívka vdává. Proč mi to udělala? To jsem opravdu byla tak
špatná matka? 

Po obědě mě a Janičku odvezl Leoš zpátky na chalupu a já se snažila přijít na
jiné myšlenky. "Můžu se na něco zeptat?" Seděla jsem usazená na zadním sedadle
Leošova červeného citroenu, hned poblíž korbičku od kočárku. Leoš si zapnul
bezpečnostní pás, nastartoval a natočil zrcátko tak, aby mě v něm viděl. "Zkus
to." Mohla jsem s ním o svém podezření polemizovat jinde, ale v autě se mi to
zdálo pohodlnější. Nemusela jsem se mu totiž dívat do očí. Vytáhla jsem z
kabelky skleničku pochybných léků, natáhla se a položila je na sedačku vedle
řidiče. 

"Ten rámus ale malou probudí," protestovala jsem tiše a pohodila hlavou ke
hlučnému stroji. "Tak ji vezmi nahoru. Za chvíli to budu mít hotové." Vzala jsem
korbičku se spící vnučkou a po schodech vyšla na terasu, odkud jsem chvíli
sledovala, jak se Leoš činí. Ale především jsem si s libostí prohlížela, jaké má
silné ruce, chlupatou hruď, pevné ploché břicho, tuhý zadek a svalnaté nohy.
Potom jsem vešla do jejich ložnice, lehla si na postel vedle kočárku a
poslouchala, jak kdesi v dálce zahřmělo. Připravovala jsem si k večeři ovocný
salát. 

Láska není minulost J. Hofmanová Sedím stále na zemi v místnosti, kde mě
opustila moje dcera Valentýna po velké hádce, když jsem ji načapala s jejím
klukem Leošem v posteli. Vmetla mi do tváře spoustu věcí, které bych nejraději
zametla pod koberec. Potom utekla. Chvíli jsem neměla sílu se pohnout, ale
najednou do mě vjel pořádný vztek. Kdyby tak měla otce, který by ji přehnul přes
koleno! Nemá žádného. Její otec zemřel a já jsem na všechno sama. Moje jediné
dítě se v šestnácti letech tahá s dospělým chlapem! 

Bylo mi stejně špatně, jako když jsem čekala první dítě, pouze s tím rozdílem,
že při těhotenství s Valentýnou jsem měla chuť na sladké. Nyní jsem neměla
apetyt na nic. Nechutnal mi ani ten čokoládový puding. Ležel mi v žaludku jako
kámen a pěkně tlačil. Dokázala jsem sníst pouze starou housku, nebo pár dětských
piškotů. Doufám, že ta nevolnost brzy přejde. V prvním těhotenství během
několika měsíců polevila. Přemýšlela jsem nad jménem. Jak se bude děťátko
jmenovat? Můj tatínek se jmenoval Milan, ale to jméno se mi příliš nelíbilo.
Docela by se mi líbilo jméno Kristián. 

Kdybys ho měla, seděla bys doma a starala by ses o manžela a dítě. No kdo se
bude o Janičku starat, když ty si pojedeš užívat a odpočívat?" Valentýna se
zaškaredila. "Má snad taky tatínka, ne? Tak ať se stará on. Já už nemůžu. Mám
toho všeho až nad hlavu." "Manželství a mateřství není procházka růžovým sadem,
je to dřina," filozofovala jsem a Valentýna se na mě utrhla. "Můžeš za to stejně
ty!" obvinila mě. "Za co?" zeptala jsem se opatrně. "Kdybys mi dala nějakou
svobodu a nehlídala mě pořád jako mimino, tak by se to nestalo." 

Docela nám to klapalo. S Leošem jsem se potkávala pouze při předávání dítěte.
Pokud se výjimečně stalo, že musel zůstat v nemocnici po celý den, brala si
Janičku Erika s sebou do svojí ženské ordinace, což mě vzhledem k Eričině
sobeckosti překvapovalo. Po špitále se šeptalo, že malá spinká v ordinaci, Erika
se věnuje pacientům a na Janičku dohlíží její zdravotní sestra. Zdálo se, že
všechno funguje bez problémů. Pátrání po lécích mojí dcery uvázlo prozatím na
mrtvém bodě. Momentálně jsem řešila odlišný problém. 

Já neviděla, kolik mi tam toho daly. A to, že jsem jídlo neměla zaplacené, za to
také nemohu." "Ano?" Honza nehnul ani svalem v obličeji. Předvedl mi kamennou
tvář, kterou jsem dobře znala. "Nestihla jsem ho zaplatit, protože mě rozbolel
zub. Byla jsem akutně na ošetření. Ostatně, můžeš si to ověřit. Dokonce mám i
potvrzenou propustku. Příště už se to nestane." Vzal mě za ruku. Padla jsem
vyčerpaně hlavou na jeho hruď a rozplakala se. Pustil moji ruku a pohladil mě
levačkou chlácholivě po vlasech. 

Na pokoji byli sami. Jakmile jsem se objevila, zamrkala Valentýna poplašeně
víčky. Leoš jí dlaň pevněji stiskl a vstal. "Dobrý den," popřál mi, ale odpovědi
se nedočkal. "Co tady děláte?" zeptala jsem se rozzlobeně. Pohodil dlouhými
vlasy spletenými do copu. "Klidně mi můžete tykat," vybídl mě sebejistě. Celý
táta. Jako by Filipovi z oka vypadl. Trvale jsem ho ignorovala a posadila se na
místo, kde před chvílí seděl on. "Valentýno?" promluvil na ni. "Mohl byste
odejít a nechat mě i moji dceru napokoji?" zavrčela jsem vztekle. 

"No víte, Filip..," nedomluvila a zapýřila se jako novicka. "Jo tak," pochopila
jsem okamžitě. "Jestli to víš od doktora Pelikána, potom na tom jistě něco bude.
Má informace vždycky z první ruky," dodala jsem zamyšleně. "Ale když tu zůstane
jen jedna síla," počítám objektivně, "sama tuhle práci nemůže zvládnout. Psát
jídelní lístky, plánovat denní, týdenní a měsíční stravu, to dá pěknou práci. K
tomu ještě běhat po oddělení a ještě pořád hlídat v kuchyni. Původně jsme na to
byly čtyři a neustále se naše stavy snižují." Magda si vcelku nevzrušeně lámala
klouby na rukou. 

Magda se uklidnila, začala se hrabat ve stole a já počítala, kdy by se mělo
narodit moje dítě, pokud nějaké čekám. Mělo by to být v dubnu. Přesně v tom
měsíci se narodila jak Valentýna, tak Janička. "Kam chodíš do poradny?" otázala
jsem se ještě zvědavě. "K doktorce Pawlovské. Má ordinaci v lázních. Víte, Filip
nechtěl, aby se to moc rozkřiklo. Jistě chápete." Doktorka Pawlovská! Vida, na
tu jsem nevzpomněla! Domnívala jsem se, že si již užívá důchodu. Budu ji muset
navštívit. Hlavu mám těžkou jako špalek a žaludek mi stávkuje. 

Nejsem ani trochu nervózní. Naopak. Jsem klidná a vyrovnaná. Mám už toho tolik
za sebou, že bych mohla napsat román. Nikdo by mi nevěřil, jaké šílené období
svého krátkého života mám za sebou. Již se ničeho nebojím. Všechno nějak
dopadne. Co se má stát, to se stane. Osudu neunikneš. Pokorně se mu pokloníš a
budeš žít tak, jak ti určí. Doufám, že se bouřlivé období mojí existence konečně
mění ve sladkou nudu. Chci žít v klidu a míru, a ačkoliv tomu spousta lidí
nevěří, vím, že se svým druhým mužem už zůstanu do konce života. 

Mlčky jsem si prohlížela starobylý nábytek s několika málo kousky vzácného
porcelánu po mamince, stojanové pendlovky po tatínkovi, rozvrzané kanape, na
kterém jsem spávala. Můj pohled se zaryl do modrého prošlapaného peršanu. Musím
na vzduch. Převlékla jsem se do tepláků, starého vytahaného svetru, obula si
vysoké holínky a z dřevěného věšáku stáhla zelenou pláštěnku, jejíž kapucu jsem
si nasadila hned v domě na hlavu. Přes dvorek jsem se dostala do polí a
vyšlapanou cestičkou okolo kravína vešla do lesa. Nevnímala jsem zralé maliny,
ani houby vykukující z jasně zeleného mechu, kterým se po dešti vesele leskly
hlavičky. 

Po skončení obřadu, který trval asi deset minut, jsme se odebrali na oběd do
nedaleké restaurace. Necítila jsem ani hlad, natož žízeň, ale poručila jsem si
smažený sýr s bramborovou kaší a oblohou. Tatarskou omáčku jsem skromně
vynechala. V restauračních zařízeních se jí vyhýbám. Možná ji mají otevřenou již
několik dní a já netoužím po nějakých střevních potížích. Už jsem toto jídlo
dávno neochutnala. Nakazila jsem svou volbou celou naši miniaturní společnost.
Oba pánové si objednali totéž. K pití si dali minerálku, protože budou řídit,
ale já neodmítla servírkou doporučené malé desetistupňové pivko. 

Zdá se mi, že se tam něco pálí." Chápavě se usmál. "To máte asi pravdu. Smrdí to
až k nám na oddělení." Prudce jsem vyskočila, ale chytil mě za ruku a pevně ji
stiskl. Nevím proč, ale bodlo mě nějak divně u žaludku. Stála jsem, dívala se do
oříškových očí a říkala si, bože, už se zase na mě tak podezřele dívá! Proč?
"Proč se tak díváš?" tykla jsem mu. Okamžitě moji ruku pustil. "Promiňte. Víte,
že jste si s Valentýnou hrozně podobné?" Tlak u žaludku zesílil. "Jsme přece
matka s dcerou, ne?" 

Nakrájela jsem na kostky čtvrtku vodního melounu, oloupala dvě broskve, přidala
pokrájený banán a pár vyloupaných švestek. Co asi večeří Leoš? Nechala mu tam
Valentýna něco k večeři? Určitě si na to ani nevzpomněla. Nakoukla jsem do
lednice. Mnoho se toho tam nenacházelo. Kousek salámu, dvě nožičky vídeňských
párků a nožička grilovaného kuřete. Z nemocniční kuchyně jsem toho už nyní moc
nepřinesla, i když se mi nabízelo. Nestálo mi to za tu ostudu. Jít ale Leošovi
navrhnout, aby u mě povečeřel jsem se neodvážila. Vlastně mi stále nebylo jasné,
proč jsem tak rychle utekla po jeho návratu ze zahrady. 

"A ty ses mu chtěla odvděčit," doplnil mě. Zhluboka jsem vzdychla. "Že jsi
hulvát, vím už dávno." "Ty zase, lásko, myslíš jenom na sebe. Na svoji dceru
ne." Pravda, přišel kvůli Valentýně. "Filipe, já opravdu..." nedokončila jsem
započatou řeč. S Filipem nebylo nikdy možno se domluvit a nikdy mě nechápal. I
když by měl. Je to psychiatr. Leoš celou dobu mlčel. "Tak řekni k tomu něco,
Leoši, no?" dobíral si ho otec. "Už tě nebaví mladá holka? Chceš se pocvičit na
staré a zkušené?" Leoš k němu přiskočil a chytil ho za košili pod krkem. "Nemluv
tak." 

Mluvil, já psala, ani jsem nesledovala hodiny. Zkoušel mě z různých výrazů i
slovíček, až se mi zdálo, že to vlastně není tak složité. Potom se otočil
zvesela na židli tak, že se dotýkal svými koleny mých. "Tak, to bychom měli."
Přisvědčila jsem a dívala se do jeho tváře s vystouplými lícními kostmi.
Nečekaně mě vzal za ruce. "Ještě něco?" Srdce cítím až v krku. Říkám si, na tom
přece nic není, že mě drží za ruce. Je to jen přátelské gesto. Přesto se mi krev
hrne do obličeje a zrychluje dech. 

Do telefonu projevila upřímnou soustrast nad tragickou smrtí mojí dcery. "Je to
osud," dokončila svoji dojemnou řeč. Mně do hovoru nebylo. Ani jsem se
nezajímala, kdo mě bude zastupovat po dobu nepřítomnosti. Ale zřejmě už někoho
našli dopředu. Patrně byli ve špitále informováni dříve než já a počítali s
touto eventualitou. Sbalila jsem si tašku a rozhodla se, že těch několik dní do
Valentýnina pohřbu strávím na chalupě. Nechtěla jsem trávit volný čas zalezlá ve
svém pokoji, ani se na chodbě či zahradě potkávat s Leošem. 

Tak mohu s vámi počítat?" Jeho oči se na mě prosebně zadívaly a náhle byly
příliš blízko mých. Odolala jsem nutkání políbit ho mateřsky na tvář. Žádné city
k sobě nechováme. Ani příbuzenské, natož nějaké jiné. "Můžete." Minula jsem ho a
zachrastila klíči, které jsem vzala na stolečku. Stál za mými zády. "Proč jste
mi začala vykat?" Pomalu jsem se otočila, pohrávajíc si svazkem na zrezlém
kroužku. "Jste doktor." "Ale jsem také váš zeť." "Ano." "Můžete mi tykat."
Nevím, co mě to napadlo. Byl to jen takový okamžitý impulz. "Jedině když mi
budete tykat také." Rozehřál se jako sluníčko. "Rád." 

Můžeš studovat při zaměstnání a ke svému miláčkovi nastoupíš, až budeš mít
příslušnou aprobaci. Alespoň ti nemůže nic vyčítat." "Ale on by mi nic
nevyčítal. Má mě rád! Jenže vy asi nevíte, co to láska je!" Počítala jsem do
deseti. "Necelý půlrok to vydržíš. Potom se vrátím a ty můžeš jít ke všem
čertům," dodala jsem jízlivě. Magda třískla vztekle perem o stůl. "Půjdu se
podívat do kuchyně." "To bych ti doporučovala," zavrčela jsem výhružně. "A řekni
jim tam, ať narychlo připraví k těm řízkům bramborovou kaši z pytlíku." "On není
salát?" podivila se. "My ho máme. Ale pacienti ne." 

Před puritánskými sousedy malé vesničky, kde si všichni vidí do talíře, jsem se
toto citlivé téma snažila zatajit. "Jo, dobře." "A co Honza?" Svými otázkami
byla neodbytná. "Nemáš kafe?" "Ne. Zapomněla jsem ho koupit." "Víš o tom, že
když ho vyhodili z nemocnice, šel dělat prodavače?" Ta má tedy informace. "Oni
ho nevyhodili. Jen odvolali. Tohle se tady také ví?" "Samozřejmě, spousta lidí
přece jezdí do okresní nemocnice k doktorům." Pravda. Mohlo mě to také
napadnout. "Jakého prodavače?" podivila jsem se. 

Všimla jsem si, že ruku, kterou mi podala, si okamžitě otřela do kapesníku.
"Pohřeb bude v pátek," řekl Leoš, aniž se ho kdokoliv ptal. "V úzkém kruhu
rodiny." "Jen já, Simona a ty a máma. Nechal jsem vyvěsit parte, ale není tam
udaná hodina." Bodlo mě u srdce. Přetrpěla jsem další bezesnou noc. Převalovala
jsem se v posteli a všechno mě tlačilo. Chvíli mi bylo horko, a tak jsem se
potácela otevřít okno, za pár minut mě přepadla třesavka a zase jsem se plížila
ho zavřít. Po půlnoci jsem měla všeho dost. 

Zabloudila jsem k sídlišti na konci města. Bylo jako po vymření. Lidé si v
sobotu většinou přispí. Všimla jsem si, že dveře do jednoho domu nejsou zavřené.
Vyšla jsem asi po sedmi schodech a vešla do chodby. Mohla jsem přivolat výtah,
ale měla jsem strach, abych nevzbudila nájemníky. Lidé jsou zvědaví a mohli by
se zajímat, co zde pohledávám. A já to sama nevím. Něco mě sem prostě přitáhlo.
Vyšla jsem do posledního patra a vykoukla oknem ven. Dech se mi zatajil. Páni,
to je výška. Odtud spadnout, to už by člověk asi nerozchodil. Ta myšlenka mě
zaujala. 

Jednou večer přišel na návštěvu, když byla pryč, a usnul v jejím pokojíčku.
Ráno, když jsem šla budit Valentýnu, našla jsem je všechny tři v jedné posteli."
"Takže bydlí spolu?" "Ano. Zůstali v tom bytě nahoře a já bydlím dole. Janička
je přes den u mě a v noci u nich." "V noci jsi tedy sama," konstatoval tiše a já
se rozhodla, že přiznám pravdu. Již ho nepotřebuji. Mám Janičku, Valentýnu i
mužskou ruku v domě. "To jsem," přiznala jsem stručně. "Zřejmě sis našla
náhradu," pokračoval kategoricky. "Ne. Už jsem ti to řekla. Nemám na tebe čas.
Promiň. 

Honza je člověk, který to nikomu nepoví. "Dobře. Budu chovat," odvětila jsem
prostě a těšila se pohledem na jeho vykulené oči. "Skutečně?" "No jo," zasmála
jsem se radostně. "Už je to tak." "A kdo je ten šťastný?" nadhodil nesměle.
"Marek? Budete se brát?" "Marek? Ne, toho jsem dávno pustila k vodě." "Tak kdo?
S nikým přece nechodíš..." "A jak to víš?" "Nepouštím tě ze zřetele. Měl jsem o
tebe starost. Po tom, co se stalo Valentýně, jsem se bál, abys nevyvedla nějakou
hloupost." "Tak jdeme?" zeptala jsem se rozpustile. "Nebo to pozvání na kafe už
neplatí?" "Platí. Já jen že..." 

Prohlížím si jeho mužný profil a srdce se mi tetelí láskou. Už jsme toho spolu
tolik prožili, a přesto ho tak miluji, že jsem se odhodlala k tomuto činu. Vzít
si ho za muže. Husté tmavé vlasy má strojkem ostříhané na ježka, takže mu na
určitých místech prosvítají drobné lysinky. Má orlí nos a silné smyslné rty.
Zachvěji se při představě, jak mě líbá. Do očí mu nevidím, ale vím přesně, jakou
mají barvu. Ženich stojí klidně a v azurovém obleku vypadá jako manekýn. Vysoká,
štíhlá postava mě převyšuje a při polknutí mu poskakuje ohryzek na krku. 

Těch několik minut mě nevytrhne. "Ano?" "Simono!" Filipův hlas zněl rozčileně.
"Kde jsi? Hledám tě celý víkend!" "Něco se stalo?" odpovídám dutě a netečně.
"Stalo." "Poslouchám," pobídla jsem ho odhodlaně. Je mi jedno, co se stalo. Nic
mě nevzruší, nepřekvapí a neodradí od plánované sebevraždy. "Valentýna je
mrtvá." Nejdřív jsem jeho slova vůbec nepochopila a ani na ně nijak nereagovala.
"Slyšíš mě? Simonko?" "Já jsem ti asi nerozuměla. Co jsi to říkal?" ptám se pro
jistotu, protože mi teprve nyní došel význam jeho slov. "Valentýna," udělal
malou pomlku, "je mrtvá." 

Panoval zde mírný chaos, ale při představě, že zde Leoš hospodařil byť jen jeden
den sám, jsem se příliš nedivila. Na kuchyňské lince postávala otevřená
plechovka leča s párkem. Vedle skýva okoralého chleba, načatá krabice sušeného
mléka s použitou dětskou lahvičkou a několik hrnků se zbytky zaschlé kávy. Stůl
byl skoro prázdný, povaloval se na něm pouze fialový kartáč, plný narezlých
vlasů. Popošla jsem blíž a šlápla na malou plyšovou hračku. Málem jsem po ní
uklouzla. Shýbla jsem se a vzala ji překvapeně do ruky. Byl to žlutý měsíc,
který jsem nepoznávala. Myslím, že Janička takovou hračku nemá. 

"A ty bys to uměla?" ptám se zvědavě. "Přece jsi dietní sestra, ne zdravotní. Ve
škole jsme se injekce píchat neučily." "Dodělám si školu," řekla lhostejně.
"Tříletou nástavbu. Získám tím větší kvalifikaci, než máte vy. Je to Vyšší
odborná zdravotnická škola." "Hm. A to je denní studium?" "Ne. Dálkové. Jezdí se
každý čtvrtek na celý den. Od rána do večera. Může ji studovat každý, kdo má
maturitu." "Na zdravotní škole?" "Ne. Na jakékoliv." "Třeba na zemědělské?"
divím se a mám pocit, že mi všechno uniká. "To také." 

Pokusila jsem se o lehký konverzační tón, ale příliš se mi nedařil. "Vypadáte
spíš jako sestry." Ten kompliment mě zahřál. "Měla jsem jí v osmnácti,"
poznamenala jsem zmateně. "Musím už jít." "Chtěl jsem se jen na něco zeptat."
"Tak rychle, než udělají v kuchyni z oběda dřevěné uhlí." "Co budete dělat
odpoledne?" Povytáhla jsem údivem obočí. "Proč?" "Máme pozvání na vítání
občánků. Je to v patnáct hodin na radnici. Nešla byste se mnou?" "A co
Valentýna?" "Prý nepůjde. Volala mi, abych šel sám. Prý něco má." "Prý něco má?
Co může být důležitějšího než vlastní dítě?" "To neřešte. 

Stála tam plesnivá marmeláda, pár vlašských ořechů, jedna vyšeptalá cibule a dvě
masové konzervy. Záruční lhůtu prošlou neměly, a tak jsem jednu pracně otevřela
kapesním otvírákem na sardinky. Krájela jsem hovězí maso ve vlastní šťávě
kuchyňským nožem a strkala ho nepřítomně do úst. Posléze jsem se posadila k
malému dřevěnému stolečku, ze zásuvky vyndala růžový dopisní papír i s obálkou,
který již byl na koncích částečně zažloutlý. Milá Valentýno, až budeš číst
tenhle dopis, nebudu již na světě. Nemohu ti napsat, proč jsem to udělala, ale
myslím, že takhle to bude lepší. 

Ta představa, že strávím s Leošem pár nerušených chvil, samozřejmě pracovně, jak
jinak, byla lákavá. Už tolikrát jsem mu chtěla vysvětlit spoustu věcí. Ale nikdy
nejsme sami. "Tak platí," rozhodla jsem nakonec. "V kolik máš čas?" "Přijdu
kolem třetí. A zavolej tátovi, že to k němu do pěti stihneš, jo?" Slíbila jsem,
ale nesplnila. Filipovi jsem zavolat nestihla. Po pravdě řečeno jsem si na něj
ani nevzpomněla. Řešila jsem v kuchyni, kdo má kdy mýt bílé nádobí, kdo černé,
pokud je pomocná síla na dovolené, a kdo má vařit omáčky a čaj. 

"No a dnes jedeme na techno do Pudilova," říká Aleš mladé kuchařce, která s
obdivem zkoumala jeho pearcing. Kuchařky sedící v houfu u stolu a ládující se
bramborovým salátem mu nevěnovaly přílišnou pozornost. Zaměřily se spíše na mě a
já se nejistě rozhlédla. Na něco čekají, či jsem něco přehlédla? Aleše buď
přestalo bavit blbnout mladou holku, nebo mi něco chtěl sdělit. Přesunul se ke
mně. "Chutná vám ten salát?" hlesl a očima se dotkl velké nerezové mísy za mnou.
Prohlížela jsem si malou pecičku z nerezové oceli nastřelenou v pravém křídle
orlího nosu. 

"Že o tom nic nevím," podivila jsem se. "To mě měl ředitel informovat, ne?"
"Toho prý odvolali. Dočasně byla vedením pověřena primářka z léčebny dlouhodobě
nemocných." Žasla jsem stále víc. Jestli je to pravda, jak to, že já o těchto
změnách nevím? "Prý propustí i jednu z nás," dodala Magda a zalila dva šálky s
připravenou kávou. "Zajímalo by mě kterou. Vás asi ne." "Proč myslíš?" "Jste tu
vedoucí a taky jste ředitele příbuzná." "Právě proto, když propustili jeho,"
usoudila jsem zamyšleně. "Odkud to všechno víš?" Zakroutila bezradně očima,
které se ztrácely v jejím otylém obličejíčku. 

Aleš s Blankou se plížili z kuchyně a odnášeli nějaké tašky k nim do šatny.
Jindy bych určitě zasáhla a brašny jim zkontrolovala, ale dnes mi to bylo jedno.
Ať si pomůžou. Když v kuchyni nebude nic chybět, nechám to tak. Udělám dnes
všude inventuru, vyžehlím všechny resty, abych odešla s čistým štítem a můj
nástupce převzal čistý stůl. Kohopak asi na tohle místo seženou? Dietních sester
je stále v nemocnicích nedostatek. Ostatně jako všeho zdravotnického personálu.
Ať si vedení nemocnice poradí samo. Možná se vrátí Magda z neschopenky... Je mi
to jedno. 

Navlékla jsem se do nich a prohlédla se v zrcadle. Bikiny mi slušely. Na zahradě
se budou vyjímat. Zahrada vypadala zpustle. Tedy nevypadala, ona zpustlá byla, a
značně. Záhonky byly už zrušené a ovocné stromy, které nikdo nečesal, nechal
Honza pokácet, protože ovoce padalo samovolně do trávy a lákalo vosy. K několika
dekorativním stromům, které v zahradě rostly již léta, jsme jich několik
přikoupili a proměnili zahradu v okrasnou oázu. Všude rostla jen měkká travička,
kterou jsem pravidelně sestřihovala. Dnes by potřebovala náležitě zkrátit. 

Máša vrtí hlavou a bere ho za ruku, Láďa ji svírá v dlani. Sedí vedle ní a
představuje si, jak skolí docela sám obrovského medvěda, jenom pro ni, aby jí
udělal radost, budou pak žít spolu... Někdo do něj šťouchá. "Co je?" otáčí se.
"Co blázníš?" "Učitelka tě volá," gestikuluje nenápadně soused přes uličku a
ukazuje k tabuli. Skutečně, učitelka Láďu propichuje očima, které srší za skly
brýlí. "Zase nedáváš pozor! Pojď zopakovat, co jsem říkala! A vstaň, když s
tebou mluvím!" Láďa rozpačitě vstane, jako by se právě probudil, nemá ani
potuchy, co říkala, natož aby to mohl opakovat. 

"Neboj se, dobře to dopadne," chlácholí ho paní Mourková, ale v jejím hlase zní
těžko potlačovaná nejistota. "Kdybyste něco potřebovali, přijďte nahoru."
Zastaví se a rozhlédne kolem. "Kde máš sestřičku?" "V pokoji." Veronika,
umouněná zavařeninou, vyhlédne ze dveří. "Jak si teď poradíme," spráskne ruce
paní Mourková. Veronika se na ni zvědavě dívá a cucá palec. Láďa stojí u stolu a
také ji sleduje mlčky. "Víte co, já ještě přijdu, buďte tu zatím hodní," řekne
paní Mourková, aby vůbec něco řekla. Běží znovu schodištěm vzhůru, jen podpatky
klapou. "Můžu si umýt ruce?" ptá se Veronika. "Jo, a pak půjdeš spát." "Už?" 

V operačním sále i v předsálí je nedýchatelné horko. Havlena cítí jakousi hořkou
pachuť v ústech. Pečlivě si drhne kartáčkem obvyklými krouživými pohyby
předloktí, dlaně, klouby, prst po prstu. Když skončil a sestra mu polila ruce
dezinfekcí, vklouzne do připraveného empíru, operační uniformy, navlékne si
rukavice a odchází do sálu. Anestezioložka už dávno zapojila ventilátor, kyslík
se mechanicky prohání plícemi a na obrazovce naskakuje podivná deformovaná
křivka, nejistě blikající. Dívka leží na operačním stole, bledá, zarouškovaná a
ztuhlá. Nad ní září umělé, oslňující slunce. Profesor pohlédne na lékařku
obsluhující všechny dýchací aparáty. 

Je zkoušen u tabule každou hodinu a pětek vůčihledě přibývá, už je ani nepočítá.
Je mu to jedno, vzdorovitě mlčí. A jako každé ráno: nejdřív s Veronikou do
školky. Naučila se sama svlékat i zouvat, snaží se. "Láďo, přijdeš pro mě brzy?"
drží se ho pevně za ruku a svírá, jako by hledala oporu, "já nechci odpoledne
spát." "To víš, že přijdu." "Ale brzo, určitě!" Do školky jdou kolem kina; visí
tu barevné obrázky z filmu, který právě hrají. Dvakrát týdně promítají odpoledne
pohádku. "Já bych chtěla jít na Sněhurku," říká Veronika. "Nemáme peníze." "A
proč?" diví se holčička. 

"V kolik hodin máte být v kasárnách?" "Ve dvanáct." A jako by se voják chtěl
ospravedlnit, okamžitě začal vysvětlovat další podrobnosti. "Byl jsem doma a
vlak měl zpoždění, takže autobus z Prahy mi taky ujel, ani jsem neměl jinou
možnost než riskovat stop. Abych nevlít do průšvihu." Okna pomalu osychala. "Kam
až s vámi můžu jet?" zeptal se konečně voják s jednou peckou na náramenících a
se dvěma zlatými proužky, což znamenalo svobodník absolvent, tedy vysokoškolák,
který slouží vojenskou prezenční službu hned po promoci. "Třeba ještě někde
chytnu nějaké spojení, abych dorazil..." 

Nejdřív ze všeho zatopit a pak si uvařit snídani na malém elektrickém vařiči,
umýt se a obléknout. Velikou knihovnu v přízemí bude třeba urovnat, přivezl si
přece spoustu knih! A pak rozvěsit obrazy. Dokud jsou venku závěje sněhu a celá
zahrada je přikryta téměř metr vysokým kobercem, bude žít mezi dovezenými
vzpomínkami, číst nebo něco studovat. Potrvá nejméně dva měsíce, než slunce
rozpustí sníh na stráních a zem otevře jaru. Pak teprve bude žít, jak si
představoval. Bude se hrabat v zemi, sázet, kropit, okopávat, hnojit, ošetřovat,
stříhat a křížit. Celý den na vzduchu, na slunci. 

Nad tím vším svítí elektrické vánoční svíčky a rozvěšené smrkové větvičky pomalu
opadávají, jehličí se snáší na všechny hračky ve výkladní skříni jako prach. "Já
bych chtěla tříkolku," tahá Veronika Láďu za rukáv. "A proč?" "Jiřina má taky
tříkolku." Jiřina bydlí u nich ve třetím patře a prohání se na tříkolce v
průjezdu i na dvoře, přímo před okny přízemního bytu. Veronika na ni krásně
vidí, když si vyleze na stoličku a opře o okenní tabulku. "Ještě jsi malá,"
řekne Láďa s převahou. Veronika jediná bytost na světě, která si ho váží a
uznává ho. Mimo Máši ovšem. 

Co na tom, že skutečná cena byla mnohem vyšší, hlavně že zbylo na pití, o
ostatní se Láďův otec nestaral. Bylo mu jedno, co může nastat, hlavní věc, že
měl na pivo. Při první kontrole se na všechno pochopitelně přišlo. Stačil prodat
tři rádia a jeden holicí strojek, což mu vyneslo šest měsíců. Už potřetí. A k
tomu protialkoholní léčení hned po skončení trestu. Ve výkonu trestu mu aspoň
strhávají výživné, takže každý měsíc přinese pošťačka několik stokorun. Podobat
se otci by Láďa rozhodně nechtěl. A maminka? Pracuje jako pomocnice v kuchyni, v
hotelu Květ, přímo na náměstí. 

Nakonec postavila na každý připravený stolek natištěnou cedulku Zadáno a zmizela
v kuchyni. Voják si svého společníka prohlížel a mimoděk ho odhadoval. Díval se
chvíli na jeho ostrou, rozhodnou tvář, šedivé vlasy a nakonec se zahleděl na
jeho ruce. Byly drobné a nervózní, s tenkými prsty, které se nepokojně chvěly.
Profesor postřehl vojákův pohled a zrozpačitěl. "Taky proto jsem odešel," řekl
jako by mimochodem tomu neznámému mladíkovi ve vojenské uniformě, jehož jméno
vlastně neznal. Copak ten mládenec proti němu může vědět nebo vůbec pochopit, co
pro chirurga znamenají třesoucí se ruce! 

Co když je podvržený? V pohádkách se přece takové příhody stávaly! Když v
posledních týdnech postával na skále pod zříceninou, kolikrát ho napadla
myšlenka, že uteče z domova. Ani doma, ani ve škole ho nic nedrželo, vlastně
skoro nic. Už by to jistě udělal, ale bránila mu v tom malá Veronika - a pak
počasí. V takovéhle zimě, v mrazu a sněhu se utíkat z domova dlouho nedá. Kde by
spal? Co by jedl? A především - kam utéci? 

Už teď se nedočkavě těší na chvíli, kdy poprvé dosedne na lavičku pod košatým
javorem. A dovede si představit takový večer: z louky za domem zavoní jetel a
mateřídouška, z mezí a strání donese vítr lehounké, ale pronikavé cvrčící
muzicírování, a než slunce zapadne za protější kopec, celé rudé, nebe se zbarví
červánky a rozestře je obzorem. Unavený po celodenní manuální práci si bude
jistě připadat stejně šťastný a spokojený jako dříve po dlouhotrvající náročné
operaci. A možná, že i šťastnější. 

Zvedl svůj půllitr a následoval staříka, který před ním vítězoslavně kráčel
napřed a spokojeně si mnul ruce. "Že tam sedíte tak sám?" "Ještě tu nikoho
neznám. Přistěhoval jsem se teprve nedávno." "Aha," přikývli jeden po druhém
jako sudičky nad kolébkou prince, "my sem zase chodíme každý den, přijďte taky.
Aspoň nám ta penze líp utíká." Zařadili si ho okamžitě kam patřil, a měli
pravdu. Profesor na to nic neřekl. Dřevěná lavice tlačila do zad, zkoušel se
opřít, aby našel výhodnou, pohodlnější a příjemnou polohu. 

Dům na nábřeží od této chvíle přestal existovat. Nezůstalo tam nic, co by ho
lákalo, nic, co by ho trápilo, že ztrácí. Všechny knihy, zápisy, vzpomínky,
obrazy a věci, které pro něho měly cenu a smysl, dovezl stěhovací vůz už
předevčírem. Zbyl jen starý nábytek. Předměty odhazoval s klidným svědomím a bez
výčitek, jako se zbavujeme starých novin. Vzpomínky, jež zůstaly živé, si však
odvážel s sebou. Ty poslední a nejcennější, které ještě zbyly, složil do
cestovní kabely, která teď ležela na zadním sedadle jeho favorita. Zkondenzovaná
pára na předním skle po ránu mrzla, stěrače jen klouzaly po povrchu. 

Zná ji dlouho, často si ji vybíral ke svým složitým a dlouhým operacím, k
maratonům, které trvaly celé hodiny. Je zkušená a pohotová, nemusí jí nic
vysvětlovat, chápe napřed. "Jak to vypadá?" zabručí a lékařka jenom mlčky ukáže
na monitory. Není co vysvětlovat ani o čem se dohadovat. Tlak sedmdesát na
čtyřicet, puls nehmatný, akce srdeční nepravidelná. Hluboké bezvědomí trvá a
ještě se prohlubuje. "Dýchala?" ptá se profesor zbytečně. Přístroj jen
pravidelně dmýchá gumovým měchem, navzdory vší moderní technice organismus se
brání probrat. Již překročil hranici. 

Zastavili na vyježděném sněhu před barokním horským kostelem. Z komína nového
hotelu nesl vítr až k nim vůni páleného dřeva a čerstvého uzení. Horská obec se
pomalu probouzela. Profesorova dlouhá postava se narovnala, zapnul si kabát až
ke krku, navlékl rukavice a rázně zamířil rovnou ke dveřím hotelu. Absolvent ve
vojenském samozřejmě kráčel za ním, jako by plnil rozkaz vysokého důstojníka,
bez odmluvy. "Horký čaj s citrónem," objednal profesor hned ode dveří
restaurace. Odložil rukavice i kabát na volný věšák - byli ostatně prvními
časnými hosty, právě otvírali. Černovlasá servírka chystala stolky ke snídani
pro stálé hosty, chrastila příbory a talířky. 

"Protože nám zavřeli tátu a maminka je nemocná." "Maminka je nemocná," opakuje
Veronika. Začíná chápat; vidí maminku každý den ležet, a to znamená, že je
nemocná. "Táta zlobil," prohlásí po chvilce přemýšlení. Samozřejmě, proto ho
zavřeli! Vždycky Veronice vyhrožoval, že ji zavře do skříně, když bude zlobit.
Teď asi sedí sám v nějaké skříni. Jsou věci, které Veronika prostě pokládá za
zcela samozřejmé. "Po obědě přijdu hned ze školy," slibuje Láďa. Veronika chodí
do školky v dřevěném pavilonu, se zahradou, trávníkem, sadem a malým hřištěm.
Jakmile se oteplí, děti jsou po většinu dne venku, hrají si. 

Měl v podstatě radost, že může vojáka hostit. Byl to přece jeho průvodce
předělem světů, dosavadního a budoucího. A snad mu svobodník připomínal ještě
něco, snad vlastní mládí, snad zrcadlo stárnutí. Klobásy byly opravdu
vynikající, čerstvé, ještě se z nich kouřilo, chřupaly a praskaly. Když oba muži
vyšli před hotel, stálo slunce nad horizontem kopce jako oranžový pomeranč a po
zasněžených pláních projížděli první nedočkaví lyžaři. Po celý zbytek cesty, až
před bránu kasáren, již nepadlo jediné slovo. Voják vystoupil, podal profesorovi
ruku a poděkoval. Zmizel za zelenými plechovými vraty. Havlenův favorit se
obrátil na okresní silnici a pokračoval dál. 

Ano, skutečně měl takový dojem, znal takovouhle zimní atmosféru jen z barevných
pohlednic a kalendářů, prakticky nevyjížděl z Prahy, leda služebně. Scenérie ho
uchvátila. Pryč jsou všechny přednášky a kongresy, dlouhé hodiny na klinice!
Pryč je kamenné město. Barva obzoru se měnila, bledla a světlala. I sníh se tu
bělal jinak než dole, v údolí. Nešpinil ho popílek ani prach z komínů. Hranice
shrnutého sněhu podél cest jistě přesahovaly metr. "Není vám zima?" zeptal se
profesor svého souseda, který se pohroužil do myšlenek a snad i trochu pospával.
"Prosím?" "Máme dost času. Napadlo mě, že jste také nesnídal. 

Na hradbách se zatím škvíří vařící smůla v sudech a ohromné žulové balvany
začnou padat hned za nimi. Ale než začne rozhodující bitva, musí odvést Mášu do
bezpečí. Vchází do její komnaty. Máša s dvorními dámami vyšívá na dřevěném rámu
barevným hedvábím lovecké výjevy. Jakmile Láďa vstoupí, zbledne jako křída.
"Stalo se něco, pane?" "Nic, má drahá komteso," odpoví Láďa klidně, "jenom vás
musím odvést do bezpečí." Dvorní dámy ho obklopí. "Nemusíte se ničeho bát,"
opakuje Láďa, "pojďte klidně se mnou." Scházejí po točitých schodech z věže do
hlubokého sklepení. Jen Láďa ví, kde jsou tajná dvířka do podzemní chodby. 

Vidí už i zapadající soumrak, hvězdy, které za jasné a mrazivé noci pokrývají
nebe a zahlcují člověka závratnou hloubkou propastnosti a vzdálenosti planet. To
vše ho těší a rozechvívá. Konečně našel odvahu a vyskočil rovnýma nohama na
podlahu z dřevěných, hoblovaných prken. Dopadl do promrzlých pantoflí; župan
prochladl za noc tak, že profesorem zalomcovala zima. Otřásl se. Kamna na pohmat
hřála; když se jich dotkl rukou, zdálo se, že oheň ještě doutná. Otevřel dvířka
a prohrábl popel. Na dně zbývalo několik žhavých uhlíků, položil na ně drobná
dřívka, která rázem vzplála a plápolala v praskajícím hladovém ohni. 

Nelákala ho ani válečná tažení do Libáně a rvačky s místními kluky, kteří
chodili do jejich školy a s nimiž je odjakživa pojilo klukovské nepřátelství,
mnohokrát potvrzené a přenášené z generace na generaci. Mnohem raději teď chodil
sám. Nebylo dne, aby hned ze školy nevyrazil někam za město, nejčastěji však ke
Korunní hůrce, která připomínala obrovitý kotel měsíční krajiny, anebo se
proplétal skalami pod hradní zříceninou. Vydržel sedět pod boční,
nejzachovalejší hradní zdí, na vysokém náspu, odkud skála spadala prudce dolů k
jednokolejné železniční trati. 

"Já už vůbec nejsem malá," staví se Veronika na špičky. "Podívej." Ale už mlčí,
očima hladí jednu hračku po druhé. Jdou dál a drží se Ládi jako klíště. V oknech
jejich bytu se svítí. Láďa se zastavuje a má hroznou chuť Veronice něco říct,
ale neví jak, stejně by asi nerozuměla. Raději místo zvonění chvíli hledá klíč.
Snad i Veronika podvědomě cítí, že něco není v pořádku. Matka sedí v kuchyni u
jídelního stolu, snad ani jejich příchod nevnímá. Nic neříká, ani když
procházejí kolem ní. Protáhnou se do pokoje a posadí vedle sebe na jedné
posteli. 

Láďa i Veronika s Jiřinou sedí na koberci a vybalují dárky. Láďa dostal kapesní
nůž a Veronika novou panenku. Štědrovečerní noc se láme ve vločkách zmrzlého
sněhu. V oknech se odrážejí plamínky svíček. Když Láďa usíná, cosi ho zašimrá
pod bradou. "Co je?" "To jsem já," šeptá Veronika, "můžu jít k tobě?" A už
vklouzla pod peřinu a celá se schoulila. "Aby mi nebyla zima," vymýšlí si. A
obejme ho kolem krku. Za chvíli oba spí. Prosklené dveře operačního bloku půlí
chodbu a oddělují svět čekajících. 

Ani nezpozoroval, že mu sněhem zledovatěly nohavice, plandající v závěji, kam
mimoděk zapadl, když uskakoval před projíždějícím autem. Rozhlédl se. Na jednom
z patrových domků visel nápis Potraviny; jeho část se rozbila, takže zůstal jen
poněkud kuriózní název traviny. Místní obyvatelé originálnímu označení již
zřejmě přivykli, že ani neregistrovali změnu: člověk málokdy vnímá něco ve svém
běžném okolí. Před obchůdkem zastavilo nákladní auto a závozník v modrém plášti
shazoval do sněhu kovové basy s mlékem. Láhve cinkaly a jejich povědomý zvuk
vrátil profesora někam o desítky let zpátky, do časů, kdy se chodilo pro mléko s
bandaskou... 

Úzkost, kterou prožívá, aby to na něm někdo nepoznal, aby nikdo nezpozoroval,
jakou míru přemáhání a ovládání musí vynaložit. S jakou lehkostí se nyní
přiznal! To všechno je daleko za ním. V některém z předchozích životů. V tu
chvíli se vynořila servírka z kuchyně a na podnosu nesla dvě porcelánové bílé
konvice s horkou vodou na čaj a postavila je před hosty. "Dáte si něco k jídlu?"
zeptala se a změřila si je. Že by otec a syn? "Máme tu výborné domácí klobásky,
právě douzené, specialitka na roštu," nabídla a vyčkávala. Profesor přikývl. 

Oddaloval vědomě ten okamžik a ani mu to nečinilo potíže: nikam nespěchal a čas
plynul jen pomalu. Sledoval zvolna stěny místnosti a v duchu plánoval a
rozvažoval. Po celý dosavadní život dodržoval přesný program dne a jen nerad se
odchyloval. Zdál se možná puntičkář, ale jen na první pohled. U muže tak
zaměstnaného to byla životní nutnost a nezbytnost. Jedině tak mohl stihnout
všechno, co si naplánoval, mohl naložit s každou minutou podle potřeby a
nehromadil ztracený čas. Nyní zbývalo volného času hodně, vlastně nesmírně
mnoho, všechen čas měl pro sebe a své zájmy. 

Přidal několik větších polen; praskání ohně na chvilku utichlo, ale vzápětí
zesílilo, oheň v kamnech se rozhořel a oblizující plameny divoce šlehaly.
Položil na plotýnku elektrického vařiče konvici s vodou a čekal, až začne vřít,
aby mohl vylouhovat obvyklý ranní čaj, bez něhož nemohl být. Nikdy bohatě
nesnídal, stačilo mu napít se voňavého čaje, a někdy ho vypil hned po ránu skoro
půl litru. Teprve o deváté trochu posvačil, dříve však nejedl. Tvrdíval s
úsměvem, že by ho jídlo utlumilo. Když začala voda kolotat, nadzvedl poklici,
přelil vodu do připravené porcelánové konvice a čaj ihned zavoněl celou
podkrovní místností. 

Láďa přeslabikoval text a lístek si schoval do kapsy. "Láďo, a kde je ta
Hluboká?" ptá se Veronika. Láďa jen pokrčí rameny. V zeměpise se moc nevyzná.
Aby nevypadal před sestrou hloupě, hned se ptá sám. "A říkali vám, kdy
pojedete?" Veronika poskakuje v tajícím blátě vedle bratra. "Nevím, nevím,
nevím." Láďu napadne, že mají spoustu času. Maminka říkala, že přijde o něco
později. Musí zaskočit přesčas, protože onemocněla paní, se kterou se střídá.
"Heleď, chceš, abych ti něco ukázal?" "Tajemství?" Veronika kulí oči. Láďa se
tváří vážně. "Jo, tajemství." Podívá se na ni a pak mávne rukou. 

Za stolem jeho pracovny se často rodily projekty smělých operací, psal tu své
zásadní práce, obklopen knížkami a nemocnými. Dřímá. V mysli mu ve zkratce
defilují vzpomínky z předchozích let, dávné i takřka současné. Kráčel po
chodníčku k chirurgické klinice s čerstvým diplomem v ruce. Prvně asistoval při
větší operaci. Byl jmenován profesorem a přednostou kliniky. Pravidelné vizity,
kolegia a konzilia, konference a sympozia, kterým předsedal, zkoušení. Co dramat
se tu odehrálo za téměř půl století. A úplně nakonec stařena s čerstvě zašitou
ranou na paži. Šklebí se vráskami a její obličej se rozpíjí, něco říká, ale není
jí rozumět. 

Je přece lhostejné, kdy Žižka zemřel. Alespoň pro ně. Jim se zhroutila legenda,
smysl náruživých debat a pří. Neměl právo jim to brát. Neměl jim to kazit.
Promluvil však jistě a přesvědčivě, že si netroufli pochybovat. "Už musím jít,"
vstal a zaplatil hostinskému, který u jejich stolu zůstal zkoprněle stát. Druhé
pivo ani nedopil. Nikdo ho nezdržoval, ještě se nevzpamatovali ze šoku, který
jim uštědřil. Jakmile vyšel, uvědomil si, že sem také nepatří. Nedokázal
překonat, co v sobě celý život pěstoval; neustálé puzení k činnosti. Kdepak,
pivo, karty a nekonečné dohady o ničem! Určitě ne! Musí najít svou cestu. 

Je sice pravda, že když se tu stavěla trať, trochu hrad opravili, ale jen
vyspravili nosné zdi, aby se nesesul do údolí. To byl pravý důvod. Zavalil by
jim koleje! Ve středověku to byla strážní hláska, na to můžete vzít jed!"
ujišťoval vehementně a hlas se mu chvěl rozčilením. "Když se od hranic blížil
nepřítel, zapálili nahoře oheň a vystřelili z děla na výstrahu. A tak to šlo od
hradu k hradu, až do Prahy." Druhý stařík se posupně zasmál. "Pohádky!" "Dobře,
tak zavoláme Pinkase!" 

"Podívej, vidíš?" Láďa ukazuje na zbytek zalomeného gotického arkýře, přímo nad
hlavou. "Co mám vidět?" diví se Veronika trochu zklamaně. "V té zdi je určitě
poklad," řekne potichu a tajemně. Veronika si ho nedůvěřivě změří. "Poklad? A
jak to víš?" "Vím, celou zeď jsem oťukal. A když to zazní dutě, je tam určitě
poklad, slyšel jsem o tom jednou v rádiu. Leda že by... leda že by..." Váhá, zda
má před Veronikou říct, co ho právě napadlo, ale nápad je tak silný, že se
nemůže ovládnout. "Leda že by tam byla... že by tam byla zazděná bílá paní. 

"Tak už si vezměte všechno, co s sebou potřebujete, a pojďte, za chvíli bude
večerníček. Sami tady zůstat nemůžete," vysvětluje Láďovi. Ale ten už
neprotestuje, smířil se. A vánoce jsou tady. Celým bytem ve třetím patře voní
nejen jehličí, ale i rybí polévka se zeleninou a smažený kapr s bramborovým
salátem. Maminku propustí z nemocnice, až se zotaví, prý to bude do Silvestra.
Láďa i Veronika jsou ještě pořád u Mourků. V obývacím pokoji stojí vysoká a
košatá borovička, ozdobená skleněnými koulemi a stříbrnými řetězy, se špicí až u
stropu. Stojan se otáčí a hraje. 

Vtom Máša vykřikne: "Někdo chybí!" V nastalém zmatku se všechny rychle počítají.
Skutečně, je jich jen pět. Šestá dáma chybí! Paní Ilona! "Zradila nás! Naštěstí
nemá o tajné chodbě ani tušení. Neví, že se snadno dostaneme až do kláštera za
městem. Ale honem, musíme si pospíšit!" Dvířka se otvírají na stisknutí knoflíku
a před nimi se prostírá tmavá, vlhká, avšak rozlehlá chodba, která vede podzemím
hradu. Láďa kráčí v čele, s pochodní v ruce. Až je dovede do bezpečí a předá do
spolehlivé ochrany pátera Bernarda, vrátí se okamžitě zpět, aby s ostatními
bojoval a bránil hrad proti nepřátelům. 

V prvním lednovém týdnu předal vedení kliniky docentu Maršíkovi. Nemělo smysl ho
o něčem přesvědčovat. Profesor doktor Jaroslav Havlena, doktor Lékařských věd,
odešel do důchodu. Ztratil se. A nikomu ze spolupracovníků neřekl, kam. Vyjel z
Prahy devátého ledna brzy ráno. Poslední pohled na polospící dům na nábřeží, kde
prožil téměř celý dosavadní život, v něm už nevyvolával žádnou odezvu. Všechny
emoce, alespoň jak se zdálo, vyhasly. Dům s otlučenou fasádou, secesními balkóny
a terasou v posledním patře s pohledem na Hradčany a petřínské stráně. 

"Jako ty přece." "Aha," řekne Verunka a kroutí nedůvěřivě hlavou. Jdou kolem
plotu zahrady až ke dvířkům. Školnice právě zametá čerstvě napadlý sníh. "Tak
ahoj," říká Láďa a utíká rychle pryč. Je totiž tři čtvrtě na osm a do školy trvá
cesta právě deset minut, má co dělat, aby doběhl. Veronika za ním mává, ale
ještě než půjde dovnitř, podívá se směrem do rohu zahrady. Musí na třešničku
dávat pozor, každý se musí o něco starat. Láďa se stará o ni, ona se bude starat
o stromek, tak je to spravedlivé. 

"Jistě, promluvte s nimi," přejíždí si kostnatými prsty po obličeji, jako by
chtěl zatlačit únavu. Vycházejí společně na chodbu a tam je vidí, jak stojí v
rohu, opřeni o žlutou zeď. Zdraví je úklonem hlavy a prochází kolem rychle, nemá
sílu zastavit se s nimi a vnímat jejich zešedlé čekání, vyprahlé správným
tušením a strachem. Míří bezmyšlenkovitě do ambulance. Stařenka stále ještě sedí
na vyšetřovacím lehátku a povídá si s příjmovou sestrou. Jakmile profesor vejde,
začíná se rozpačitě omlouvat. "Vidíte, nakonec tady prosedím celou noc. A ani
nevím, jestli pro mě třeba přece jen nepřijeli. 

Snad se už blíží jaro, napadlo Havlenovi, zahrada se vynoří a zem oschne. Vysází
pak trávu, okope záhonky květin, zkypří a přihnojí jahody, omladí keříčky rybízu
a angreštu, opraví a natře plot, vyčistí bazének, nařeže a naštípe dříví, aby
doplnil zásoby... V místech, kde cesta ústila na silnici, se vytvořilo hluboké a
široké vodní jezero. Kdosi vhodil doprostřed kaluže dvě cihly, po nichž se při
obratné chůzi snad mohlo přejít na druhou stranu. Cihly se téměř ponořily do
vody, ale byl to jediný způsob, jak se na silnici dostat. 

Táta ráno říkal, že už jednou seděl za zlodějnu. Láďa si zouvá brusle a obouvá
se do polobotek. "Hele, dej si už pokoj," říká dost naštvaně. "A vůbec,
vypadni." Trochu do Pavla strčí. Pavel je na bruslích vratký, zapotácí se a
ztratí rovnováhu. "Neblázni, co se rozčiluješ." Ale pro jistotu zařadí zpátečku.
Však se nakonec stejně všechno doví. S bruslemi přes rameno se Láďa loudá ke
školce. Má ještě čas. "Dobrý den," zdraví hlasitě a rozhlíží se. Jestlipak ta
ukňouraná učitelka z mateřské školky už o tom taky slyšela? Asi ne, protože se
usmívá a svým sladce medovým hlasem šišlá: 

V domě je tma. Zkouší to ode dveří ke dveřím, až ve třetím patře se dveře
otevřou a stojí v nich paní Mourková, matka Jiřiny, co jezdí na tříkolce. "Copak
chceš, Láďo?" Láďa nejistě přešlapuje. "Já nevím. Nemohla byste jít se mnou k
nám?" Paní Mourková si ho překvapeně změří. "Mám na plotně večeři, musí to být?"
Ale už nečeká na odpověď. Jenom si přehodí přes záda kabát, na chodbě je
chladno. Láďa stojí vedle ní a dívá se, jak se paní Mourková snaží matku
probudit. Pak najde na stole dvě prázdné tubičky od nějakých léků a zachvátí ji
panika. 

Láďa tam sedal na stoličce a díval se na obrovské hrnce s polévkou, spoustu
hrnků a hrnečků, kastrolů, pánví a rendlíků, z nichž se kouřilo, vřelo to v
nich, smahlo se a peklo. Nejraději však pozoroval mistra kuchaře, když porcoval
maso nebo krájel cibuli. Nůž se jen míhal a narážel na dřevěné prkénko, a když
kuchař skončil, všechno bylo nasekáno na drobounko, přesně a jemně, jako by to
nějaký stroj kousíček po kousíčku odměřil. Svět kuchyně připomínal dílnu
středověkého alchymisty. A jak to uvnitř vonělo! 

Ani si nedovedl představit, co starostí vydá takový tučný Vincek, než doroste
patřičných rozměrů. Kdepak, zatím musí všechno přijímat po malých dávkách a
rozmyslem, aby se nezahltil. Na venkovský život si přece teprve zvyká. Hned po
sklípku přišla na řadu kuchyňka v patře. Když pak došel až k půdičce, připadal
si jako opravdový údržbář: samostatně udělal všechno, co se dalo a co bylo
zapotřebí. Výsledek ho těšil, cítil zvláštní hrdost z každého řemeslnického
zásahu. Kdovíproč mu trámy na půdičce a světlo, které pronikalo symetrickými
vikýři, od prvního okamžiku připomínaly nějaký ateliér. 

Od ohně se okamžitě začalo šířit příjemné teplo. Havlena se posadil na dubovou
lavici u pece a hleděl do plamenů, které ho přitahovaly a fascinovaly, zároveň
na něho však padala zvláštní svíravá úzkost. Začínal nový, úplně jiný život... I
každé cvaknutí zámku, kroky v chodbě nebo zavrzání nábytku Láďu vylekalo. Ode
dne, kdy se maminka vrátila z nemocnice, na něm ležela odpovědnost, kterou si
uvědomoval se všemi důsledky. Postarat se o Veroniku - ráno ji odvést do školky
a odpoledne vyzvednout, nakoupit... Pořád se podvědomě bál, že se všechno bude
opakovat, hrozil se toho. 

Profesor si právě teď, v tom dusném oslnění operačního sálu, kde se cítil
nejlépe, uvědomuje tím víc, že možná je na všechno pozdě. Už nikdy se nepodaří
docela probudit, občerstvit a probrat mozkovou tkáň, která zůstala dlouho bez
kyslíku. Dívka už nikdy nevstane a nebude jednat a myslet. Bezvědomí trvá příliš
dlouho. Podvědomě se však vždycky, a na operačním sále zejména, bránil této
osudovosti a nechtěl připustit lékařskou bezmocnost; třeba se to jednou podaří.
A proč ne tentokrát, už tentokrát? 

V pracovně usedá do starého nepohodlného křesla, nově opraveného a
vyčalouněného. Padá na něho únava, kterou není schopen překonat, klesá mu hlava
a se zděšením pozoruje, jak se mu třesou ruce. Kdysi se sám sobě zařekl, že
jakmile na sobě začne pozorovat příznaky stáří, odejde. Skutečné stáří se
nepozná jen podle přibývajících let. Celý život prožil v těchto zdech, v téhle
budově. Dny i noci. Obraz stáří a samoty ho až do dnešního dne děsil, bál si to
sám přiznat, bál se podívat do zrcadla. 

Druhá místnost v podkroví sice sousedí s ložnicí, okna však vedou na západní
stranu. Bude sloužit jako pracovna, kdyby se mu náhodou ještě zachtělo něco
studovat nebo psát... Profesor si nalil čaj do tenkého porcelánového šálku a
usadil se na jedné z židlí, zády ke kamnům. Pil malými doušky, chtěl vychutnat
lahodnou trpkost správně připraveného čaje a přitom sledovat obrovitý rampouch,
který trčel za oknem, odněkud ze střechy. Celý dům opřádal naprostý klid, jediný
zvuk, který občas porušil přímo chrámové ticho, bylo zapraskání v kamnech. Malá
podkrovní místnost se prohřívala rychle. 

Domů se vracejí kolem kostela, je to nejrychlejší. Náměstí se lehce svažuje a po
obou stranách jsou rozsvícené výlohy obchodů. Papírnictví - s plnicími pery,
tužkami a barvičkami, kalendáři, vystřihovánkami - a vedle kuchyňské potřeby a
elektro s novými magnetofony, grily a nádobím. Veroniku zajímají nejvíc hračky,
táhne k nim Láďu vší silou. "Pojď se tam podívat!" "Musíme domů." "Jenom na
chvilinku... A potom půjdeme, jo?" "Tak dobře." Ostatně Láďa se taky rád podívá.
Stavebnice, panny a medvědi, auta a nejrůznější figurky i telefon a malý klavír.

za co to napomínání dostal, Láďa nevěděl. Neptal se a učitelka o tom nemluvila.
Vložil vysvědčení do desek a ty schoval do tašky. Neměl se čím chlubit, ale
nijak se netrápil, nemrzelo ho to. Už se smířil se vším. Tolikrát mu opakovali,
že nic neumí a nic neví, že už to bral jako fakt a věřil tomu. Ten kluk, co nic
neumí, je vždycky připravený na nějakou výtku, jistě oprávněnou. A co bude dál?
Co když propadne i na konci roku? Nebo se stane zázrak a projde? Nebo uvízne...

Láďa jezdí rychle, kluziště přejede z jednoho konce na druhý v mžiku. "Hele,
slyšíš?" Pavel, spolužák ze sousední třídy, ho tahá za rukáv. Bydlí vedle v domě
a někdy chodí společně bruslit. "Je to pravda, že tvýho tátu zašili?" Láďa se
otočí a tváří se nechápavě. "Prej ho zavřeli." "Kdo ti to povídal?" "Táta.
Vypravoval mámě, že ráno viděl, jak si pro tvýho tátu přijeli policajti a jak ho
odváděli do auta." "A kdy?" "Dneska ráno. Ty to ještě nevíš?" "To je blbost."
Láďa pokrčí rameny a rozjede se napříč kluzištěm, jakoby ho to vůbec nezajímalo.

A třebaže se Havlena do jejich hovoru nemíchal, brali ho jako aktivního
účastníka, a docela zapomněli, že se ještě ani vzájemně nepředstavili. Profesora
stále cosi přitahovalo na nástěnné malbě, prohlížel si ji, snažil se proniknout
do omítky prosycené kouřem z cigaret a výpary z piva. Nakonec nevydržel a zeptal
se rovnou. "Promiňte, nechci rušit..." Pohlédli na něho radostně, jako by čekali
nový námět do prázdného a denně se opakujícího klábosení. Všechno tady už bylo.
"Tenhle obraz zobrazuje skutečnou událost?" 

Jakmile vyjeli z pražské kotliny a přejeli první železniční závory, mlha se jako
zázrakem zcela rozplynula a celá krajina se proměnila jako švihnutím proutku.
Široké pruhy polí ozářilo vycházející slunce a tam, kde v polích nebo na loukách
prorazila svěží zeleň ozimů a trávy, všechno již připomínalo předjaří. Na
jižních svazích roztály závěje docela, zbývaly jen valy shrabaného špinavého
sněhu podél silnic. Nízké slunce ostře oslňovalo, odráželo se ve skle i v
zrcátku a bodalo do očí. Havlena přimhouřil oči. Teplé pohlazení blížícího se
jara bylo však příjemné. Vracel se do přírody, po níž celý život toužil,
představoval si ji; 

"Jenže to nepůjde, jsi ještě malá, máš malý nohy. Nedošla bys tam." "A došla,
koukej!" Děvčátko mašíruje po chodníku jako vojáci na přehlídce. "Dobře, tak
půjdeme. Ale ne abys pak kňourala, že už nemůžeš. Anebo abys žalovala!" Kdepak,
vrtí Veronika přesvědčivě hlavou, kdepak. Vydrápou se spolu až ke zřícenině.
Hradní zdi vypadají místy dost zachovale, hradní příkop, zarostlý trávou, valy i
hradby. Veronika je celá udýchaná nedočkavostí. Drží se v závěsu, padá do sněhu
a zase vstává, neřekne však ani slovíčko. Trosky hradu se tyčí nad údolím vysoko
a divoce. Ale Veronika by už odmalička šla za bratrem kamkoliv. 

Nikoliv proto, že by se cítil starý nebo vratký, či dokonce bezmocný a opatrný,
z obavy, aby neupadl a nezranil se, nýbrž ve své představě spojoval hůl se svým
budoucím životem, životem důchodce v horách. Vyšel z branky, zavřel ji a začal
stoupat kopcem vzhůru. Chtěl se důkladně seznámit s okolím a ohmatat je
vlastníma nohama. Telefonní dráty pokryla zkřehlá jinovatka; orosily se a
zmrzly, takže připomínaly jemnou přízi goblénů, nataženou mezi přeslicemi
telegrafních tyčí. Široká pláň na druhé straně cesty se proměnila ve sněžné
pole, po němž sjížděla v obloučcích dvojice lyžařů v jasně modrých větrovkách. 

Zaparkoval u plotu. Vítr tu navál sníh do náspu a uhladil celý val tak, že se
tyčil jako gotická hradba středověkého opevnění. V nízkých polobotkách se
profesor okamžitě propadl do hlubokého sněhu. Vylovil ze zadního sedadla
cestovní kabelu s nejcennějšími písemnostmi, které vezl s sebou, uchopil aktovku
a chystal se zavřít vůz. Vtom spatřil provlhlou krabičku cigaret, kterou voják
odložil na palubní desku, zamyšleně ji sebral a odhodil do sněhu. Vyjímala se
paradoxně na čistém, bílém koberci. Mimoděk se opět sehnul, zvedl krabičku a
schoval ji do kapsy u kabátu. 

Do osady Krásná zbývalo sotva padesát kilometrů. V ulicích okresního města ještě
svítily novoroční girlandy s barevnými žárovkami, fábory a jehličím. Kaluže
špinavé vody záludně lemovaly okraje chodníků a rozstříkávaly se daleko i při
největší opatrnosti. Drobně sněžilo a mezi vločkami sněhu padaly i kapky vody a
všechno na zemi se hned mísilo do špinavé, tající kaše. Z města vyjel Havlena
bez dlouhého bloudění a neomylně si to namířil správným směrem, k zasněžené
zřícenině na kopci, která dominovala krajině jako maják. Ostatně, městem už
projížděl několikrát a nebylo nesnadné si zapamatovat cestu. Favorit se vyšplhal
uklouzaným sněhem až k chalupě. 

Učitelka všechno vidí, ale zatím nic neříká. Teprve když Máša rozevře lísteček a
začte se, ozve se od tabule: "Mášo, ihned to sem přines! Ano, ten papírek, co ti
poslal! Řekla jsem ihned!" Dává znát, že veškerá legrace skončila. Láďa hledí k
Máše vyděšeně, bojí se, co bude. Vypadá v tu chvíli jako vyplašený králíček,
zaskočený liškou. Máša nerozhodně vstává a očima hledá Láďu, střetá se s ním, na
okamžik, na kratičkou vteřinu, možná na dvě. A učitelka strne - Máša klidně
zastrčí lístek do kapsy. "Já nic nemám." "Tak ty nic nemáš!" učitelce přeskakuje
rozčilením hlas a nemůže se ovládnout. 

Několik tváří se na něj šklebí, Lída z první lavice dokonce vyplazuje jazyk, ale
tak, aby ji učitelka neviděla. Ve třídě je hluk. "Tak dost a ticho!" křičí
učitelka. "Pojď k tabuli!" Láďa jde loudavě řadou, Máša má sklopenou hlavu, ani
se nepodívá. Najednou na něho padá smutek. Postává u tabule a přešlapuje, mlčí.
"Co jsem vykládala?" Ticho. "Kdo byl Jan Žižka?" Zase ticho. "Jak ve středověku
obléhali města?" za setmění šplhají po strmém srázu vzhůru. Ale na hradě už o
nich vědí. Láďa je spatřil z pozorovatelny na štíhlé věži, jež trčí majestátně
nad údolím. Připraví křižákům pěkné uvítání! 

"Kdybyste něco potřebovali, přijď, ano?" opakuje paní Mourková. Láďa přikývne a
ani nepozdraví, jde, jako by se ponořil do hlubokého rozjímání. Paní Mourková
vzdychne a otočí se za ním. Láďa proběhne škvírou mezi zaparkovanými auty a je
pryč. Jenže ve škole to s ním vypadá hůř, škola ho nebaví. Pořád poslouchat o
pětkách a učení, snášet posměšky, koho by to bavilo? Jde to pořád dokola a Láďa
všemu čím dál míň rozumí: jak má počítat, když neví jak? "Nemysli si, že tě
nechám projít s takovými znalostmi!" vyhrožuje učitelka. "Nebo bys raději chodil
do zvláštní školy?" Třída se směje. 

A ještě když sedí v šatně na lavičce a svléká si kabátek a zouvá boty,
představuje si košatý strom, plný ovoce, s červenými třešničkami, přesně
takovými, jaké mají nakreslené na věšáčcích v šatně. Poklusem doběhne Láďa ke
škole za sedm minut, ale nohy se musí pořádně rozkmitat. Na umrzlém chodníku to
vůbec není snadné. Dorazí právě se zvoněním, a než se přezuje, je učitelka ve
třídě. Láďa otvírá dveře chodby pomalu a opatrně, a doufá, že v počátečním
zmatku nepozorovaně zmizí mezi ostatními v lavici. Jen aby si ho nevšimla! Její
bystré oči, těkavé jako jehly, není lehké oklamat. 

Ze všeho nejdřív sešel do sklípku. Kbelík za kbelíkem odnosil navlhlou zem,
odhrabal hlínu až na kamennou podlahu, odkryl ji a vyčistil, vybílil stěny i
strop a vyměnil prasklé žárovky. Opravdu, sklípek se k nepoznání změnil, a to
profesora hřálo. Uvnitř svítil bělobou a voněl čistotou, která vytlačila původní
pach zatuchlosti. Mohl by se tu zřídit vinný sklípek? Nebo raději udírnu? Obojí
profesora Havlenu lákalo. Jenže pěstovat vlastní víno v podhůří, to je holý
nesmysl, nedozrálo by. Vinná réva potřebuje úrodnou půdu a slunečné svahy, tady
je příroda mnohem drsnější. A chovat nějaké domácí zvíře? Třeba prase? 

Havlena se zařadil do fronty. "Vy jste poslední?" zeptal se pro jistotu. "Ano.
Ale přede mnou ještě stojí paní Běhounková, jenom si odskočila přiložit."
Profesor pokrčil rameny a přikývl, na čekání to nic neměnilo. Za prodejním
pultem to však zatím stále zelo prázdnotou. Vedoucí zřejmě přebíral venku zboží
a lidé odevzdaně čekali. Profesor se rozhlíží, vybírá očima. Asi po deseti
minutách konečně přichází prodavačka, má mrazem zkřehlé ruce a tře si je o
umazaný, zamoučněný kožíšek přehozený přes ušmudlaný plášť. Všichni ukázněně
stojí, nikdo nespěchá, čas plyne pozvolna a klidně. 

Široká silnice se mění v úzkou okresní, vyspravovanou záplatami a místy ani to
ne. Když projeli lesem, rozprostřelo se před nimi údolí, ohraničené kopci, na
jejichž vrcholu a v sedlech zářil sníh. "Já jsem byl chirurg," řekl najednou
Havlena, kdovíproč. Snad pocítil potřebu někomu svěřit tuto elementární pravdu,
která shrnovala smysl celého jeho dosavadního života. Řekl tím skutečně všechno
a zmlkl. Obloha se vyjasnila do blankytné modři a jiskřící prokřehlý sníh, který
odrážel paprsky, oslňoval jako zrcadlo. Havlena přivíral oči a s úžasem sledoval
rudé červánky, které se nad obzorem rozlily jako záře: blížil se do krajiny
vánočních pohlednic! 

Kdyby mohl Havlena na chvíli zavřít oči, viděl by před sebou malou vinárničku na
Montmartru, ukrytou a schovanou před slídivými zraky turistů, v těsné blízkosti
dlouhých schodů, které maloval Utrillo pod bazilikou Sacré Coeur, na úpatí jedné
z posledních opravdových pařížských vinic. Poslední cesta do Paříže, na světový
chirurgický kongres, kde přednášel! Před deseti lety tam také kouřil gauloisku.
Ve vinárničce s nimi tenkrát seděl skoro až do rána stařičký, devadesátiletý,
ale neuvěřitelně bystrý a čiperný nestor, profesor Debré, dnes již mrtvý. Pili
beaujolais, džbánek za džbánkem, ani nevnímali čas. Když odcházeli, svítalo. 

Když Láďova maminka sloužila ranní směny, odcházela z domova ještě dřív než Láďa
s Veronikou, ale zase se pak vracela dřív a mohla Veroniku vyzvednout sama. Než
otce odsoudili, střídala se ve směnách jako ostatní. Teď, když znovu nastoupila
do práce, chodila zprvu jenom na ráno. Vedoucí jí povolil výjimku, aby se mohla
starat o děti. Tedy hlavně o Veroniku, Láďa se už o sebe postaral sám. Do
hotelové kuchyně chodil Láďa rád. Kuchař mu pokaždé upekl na veliké černé pánvi
vaječnou omeletu a tlustě ji pomazal jahodovou zavařeninou. 

Než profesor dopil svůj ranní čaj, zčervenal i plechový komínek; vzduch,
proudící místností, dorážel na okna a stěny a přinášel příjemné teplo. Ještě než
sešel po dřevěném schodišti do přízemí, naložil do kamen a uzavřel dolní dvířka,
aby oheň trávil pomalu a co nejdéle vydržel. Voda v nedokončené koupelně byla
ledová. Jen si ošplíchl obličej, ale i tak se cítil osvěžený. Mrzlo a hluboký
sníh obklopoval chalupu ze všech stran. Musel procházet cestičku ke dveřím. Pak
roztopil kachlovou pec v přízemní sednici. 

Upřeně sledoval prostor před sebou, jen místy vymezený bílou přerušovanou čarou
uprostřed a odrazovými barvami na okrajích silnice. V mlze má člověk pocit
opuštěnosti, samoty, všechno se vzdaluje. Přeškrtnutá tabulka s nápisem Hlavní
město Praha se objevila náhle, a než si mohl profesor Havlena něco konkrétního
uvědomit, opustil definitivně území Prahy. Silnice se ztrácela v mlhavém povětří
a čelní sklo se počalo zvenčí rosit, čas od času musel drobné kapky setřít
stěračem, který po skle klouzal a skřípal. Najednou se při okraji silnice
vynořila zkřehlá postava stopaře, který usilovně mával a upozorňoval na sebe.
Profesor ho zpozoroval v poslední chvíli. 

Mám pro Jiříčka, to je můj vnuk, čokoládového medvěda jako každý rok. Vždycky
měl rád bonbóny! A už z něho brzy bude taky doktor, ale ne medicíny - advokát
nebo soudce, nebo dokonce prokurátor," chrlí informace, ale profesor nemá chuť
někoho poslouchat, potřebuje klid. "Sanitka ještě nepřijela. Asi toho mají na
záchrance hodně," vysvětluje sestra. Profesor jen mávne rukou a ztěžka dosedá do
křesla. Ambulance konečně ztichla. Sedí tak chvíli beze slov, pak zazvoní
telefon; jeho cinkání se v tichu pronikavě rozléhá. "Volají vás ze sálu," říká
tiše sestra, netroufajíc si vyrušovat. Profesor vstává a narovnává se. "Dobře,
už jdu." 

Přivezli ji, bohužel, příliš pozdě. Věřím, že brzy dostihnou toho, kdo ji
zabil." Zní to možná suše a vyprahle. Ale profesor Havlena už skutečně nemá sílu
mluvit. Cítí, že potřebuje být chvíli sám. Tiskne rodičům soustrastně ruku a pak
míří do ambulance v přízemí. Stařenka tam už není. "Zrovna pro ni přijeli, mám
vás pozdravovat," vzkazuje sestra, "Prý si z toho nemáte nic dělat." Sestra v
tom možná cítila žert, chtěla profesora potěšit. Ale profesor na ni hledí vážně.
"Děkuju vám. Půjdu teď zase chvíli nahoru." Hodiny na protější věži právě
odbíjejí třetí hodinu ráno. 

Profesor sedává u okna, zírá ven, bezmyšlenkovitě a strnule. Očima snímá dění
venku, ale nezaznamenává je, neregistruje. Všechno míjí v dlouhých epizodách
kolem něho. Jako by mozek vypojil a odpočíval. Snad přišel přechod příliš náhle.
Byl zvyklý na zmatek a napětí nemocnice a nynější plynutí času v něm probouzí
chvílemi zoufalost, a od ní je jen krůček k apatii, i když si to nechce
připouštět. Zadumaný pohled z okna nikam, do ztracena, je stále častější.
Východisko našel Havlena brzy sám: začal intenzívně pracovat na drobných
úpravách domku. Fyzická námaha od rána do večera mu, zdálo se, skutečně
prospěla. 

Neptá se proč, beztak dobře ví, co to znamená. Vychází na chodbu, v rohu ještě
stále hovoří doktor Macháček a profesor si všimne, že žena pláče. Rodiče, kteří
pochopili pravdu. Anestezioložka beze slova ukazuje na obrazovku, kde se promítá
elektrická aktivita mozkové tkáně. Úplně plochá křivka. To znamená definitivní
konec. Poslední kapka, iluzorní naděje i tentokrát zmizela, unikla mezi prsty do
prázdna. Zázrak nenastal. "Ano, můžete skončit," říká Havlena tiše a znaveně.
Podepisuje úmrtní list a pak se odhodlává k tomu nejtěžšímu. Vychází na chodbu,
aby sám oznámil nejsmutnější zprávu. "Dělali jsme opravdu, co bylo v našich
možnostech a silách. 

Všechno tu bylo nové, nezažité. Nízký trámový strop, kovová postel, malé okno a
v rohu kulatá kamínka. Vydechl a jeho dech se ihned změnil v páru. Oheň v noci
vyhasl a syrově vlhký prostorný dům opět se proměnil v chladnou rezervaci
ledových květů na okenních tabulkách. Profesor cítil svůj prokřehlý obličej,
čelo i tváře, cítil, jak mu omrzá i špička nosu, vyčnívající nad přikrývku, ven
z teplé duchny, z úkrytu vyhřátého vlastním tělem. Neměl ani za mák chuť
vstávat, došlápnout na studenou podlahu a začínat nový den. 

Ale pak by přece na hradě strašilo." Veronika se nebojí, chová se až překvapivě
moudře. Ale zazděný poklad i bílá paní ji už přestaly zajímat. Dívá se dolů, na
trať, kde houká železniční vlečka. "Koukni!" Láďa se však dívá směrem k vile,
která stojí na svahu, nedaleko. Jestlipak je Máša doma? Co udělá, až jednou
konečně objeví a vykope poklad? Až se vyloupnou z tajné skrýše pruty stříbra a
zlaté mince? Koupí Máše koně. A Veronice taky něco. Třeba velikou pannu, mrkací
nebo mluvicí pannu. "Láďo, mně je zima," strká do něho sestra. 

Zatím se všechno pohybovalo za sklem, tedy jaksi neskutečně, nemohl si přivonět
ani sáhnout, přivykat si na novou skutečnost, ale už se blížila kvapem chvíle,
kdy to bude všechno kolem něho, kdy ho obklopí a pohltí venkov a stane se
součástí jeho štěstí. Mimoděk se začal po dlouhé době usmívat, připadalo mu, že
se trochu vrací do dětství a začíná se chovat jako kluk, který nemá jiné
starosti. "Jestli si chcete zapálit, pokud ovšem kouříte, v palubní desce je
krabička spart." "Vy nekouříte?" zeptal se svobodník, který přivítal nabídku a
otevřel zásuvku před sebou. 

Druhou část knih, které si Havlena přivezl s sebou tvořila beletrie. Měl rád
romány s nádechem dobrodružství a spravedlnosti, Dumasova Hraběte Monte Christa
nebo Hugovy Bídníky, Saint-Exupéryho Malého prince nebo Kazantzakisova Řeka
Zorbu. S chutí četl O'Henryho a Čechovovy povídky, i Maupassanta, Simenona nebo
Gardnera. Nestávalo se dříve příliš často, že mohl sáhnout po nějaké knize;
býval většinou unavený, a když měl čas, spíše studoval, psal nebo odpočíval.
Četl jen tehdy, když knihy potřeboval. Stávalo se, že se někdy probudil
uprostřed noci a cosi ho přinutilo, aby šel přímo do knihovny, neomylně vybral
nějakou knihu a začetl se. 

Od hranic ji dělí několik kilometrů. Rok od roku tu žije méně stálých obyvatel,
mladí utíkají do města, stěhují se do moderních bytů na sídlišti, kde mají
teplou vodu, dálkové topení a blízko do práce, zkrátka větší pohodlí. Zbývají tu
staří, kteří se nemohou rozloučit, a pak pár rekreantů hledajících v přírodních
podmínkách venkova návrat ke zdravému a opravdovému životu - věčný koloběh: ti,
co žijí ve městě, chtějí pryč od civilizace, do přírody. A ti z venkova závidí
městu! V podobných úvahách došel profesor až na náves. 

Havlena si přesně nevzpomínal, který z jeho přátel malířů vlastnil kdysi
podobnou půdní rezidenci, ale vzpomínka byla živá a dojem dokonalý. Nedal se
vypudit a pronásledoval ho stále, vracel se. Stávalo se, že uprostřed nějaké
práce v přízemí mu projela hlavou myšlenka a profesor vyšel po schodišti až na
půdu, kde si chvíli prohlížel ten malý, ale útulný prostor pod střechou. A tak
se v jeho hlavě zrodil první větší projekt: vybuduje tu galérii - malou galérii
vzpomínek, vystaví tu obrazy a grafiky, které ještě odpočívají zabalené v
přízemí. 

Musel ještě jednou vstát a celé přední sklo oškrábat. Motor se rozběhl
spokojeným klidným brumláním a větrák brzy začal vyfukovat teplý vzduch. Než
profesor Havlena dojel na okraj Prahy, přední i zadní sklo bylo dokonale suché a
průhledné. Mlha však spíše houstla, útočila na auto v plujících chomáčcích,
obchvacovala. Lednové ráno připomínalo kulisou dobrodružný film natočený na
šumavských blatech. Havlena seděl za volantem svého favorita a ani se nepohnul -
z jeho tváře se nedalo vyčíst napětí či vzrušení, ba ani lhostejnost. Soustavně
svíral volant a stále stejnou rychlostí se pohyboval kupředu. 

Láďova maminka pomáhala, kde bylo zrovna potřeba - u polévek, nebo u knedlíků a
potom samozřejmě u nádobí. Ráno také prostírala stoly a večer uklízela v
jídelně. Láďovi se zdálo, že v práci je jiná než doma, nebyla ani nervózní, ani
podrážděná, dokonce se usmívala a na nikoho nekřičela, dokonce ani na něho ne.
Ale doma, jakmile překročila práh, jakoby do ní vjela nějaká zlost, zlobila se a
rozčilovala pro každou maličkost. Nejvíc však Láďu trápila nespravedlnost,
bezhlavé a vzteklé bití. Někdy ho dokonce napadlo, že ani není jejich, že je
prostě cizí a matka že se mu jenom mstí. 

Napadlo mu nejdřív, že by se mohl dát naverbovat k námořníkům, třeba by ho vzali
jako plavčíka, jenomže neumí žádnou cizí řeč, jak by se domluvil s kapitánem? A
pak taky Máša. Máša a Veronika, jediné dvě bytosti, které by nerad opustil. Ve
škole nastalo nové pololetí, nové zkoušení prozatím probíhalo v poklidu, jakoby
v příměří. Učitelka ho nezkoušela, snad mu popřávala klid a čas, aby se
vzpamatoval, snad ji už omrzelo věčné psaní nedostatečných. Bylo to tak jako tak
skoro jisté, že do vyšší třídy už Láďa nepostoupí. Copak by dokázal, copak by
vůbec mohl všechno opravit? 

Kolem se přežene ohromný vlčák, Veronika se bezděčně chytá Ládi za nohu,
schovává se. "Já se nebojím," oznamuje však ihned statečně. Ale pro jistotu se
otočí, aby byla od psa co nejdál, a přitom bratra div neporazí. Pes očichal rohy
a běží dál. Po cestě od Krásné přichází neznámý vysoký starý muž s holí. Láďa
bere sestru za ruku a utíkají. Každé ráno stejný ceremoniál. Snídani, obléknout
se, umýt. A pak dlouhý zimní den. Pořád něco číst v tom nezvyklém tichu a nebo
jen odpočívat v lenošce? I ticho někdy děsí. Praskání zdí, monotónní odtikávání
kukaček, ohraničující čas. 

Mohli bychom na chvíli zastavit, jestli tu ovšem bude otevřený nějaký hotel, kde
by nám podali aspoň čaj s citrónem?" Byla to nejdelší souvislá řeč, kterou
Havlena za jízdu pronesl. Proud slov svobodníka mile překvapil, pokládal
profesorův návrh za vynikající. Trochu se protáhnout a osvěžit něčím teplým!
Favorit zdolával metry stoupání po čerstvě sypané škváře a jelo se mnohem lépe
než v prosolené břečce. Na hřebeni se krajina proměnila dokonale: ze sluncem
osvětlené předjarní krajiny se rázem ocitli uprostřed království zimy. Vysoké a
štíhlé smrky se sněžnými čepicemi, telegrafní dráty, pokryté jinovatkou a
navátými krystalky rampouchů. 

"Tak si představte, paní Běhounková, tohle je ten novej Pražák, co koupil od
Patery chalupu!" "Neříkejte!" "Na mou duši! A víte, co dělal? To byste neuhodla,
kantor! Což o to, přísně vypadá. Žáci z něho určitě museli mít rešpekt. Já si
ale myslím, že byl spíš řídící." "To by mohlo být!" horlivě přitakává paní
Běhounková a už docela zapomněla, že vlastně přišla na nákup. Novinka překryla
ostatní potřeby. "My jsme měli ve škole taky takovýho řídícího!" A hotovo.
Profesoru Havlenovi byla přisouzena role zasloužilého učitele a tato novina se
roznesla závratnou rychlostí. Neprůhledná mlha pokryla ulice, mráz povolil. 

Jakoby se ho to ani netýkalo. Je půl čtvrté. Za chvilku musí jít jako obvykle
vyzvednout Veroniku ze školky. Ostatní se teprve uvidí. Láďa je svým způsobem
rád. Přítomnost otce přináší jen neustálé napětí a nikdy se neví, jestli vůbec
přijde a co pak udělá, takový věčný strach. Takhle by měli doma aspoň chvíli
pokoj. Pavel je pořád za Láďou, není ho možné setřást, zvědavost ho pudí.
Doráží: "Co vlastně udělal?" "Nevím. A dej mi pokoj, už musím jít." Ale Pavel
jde za ním až do šatny, nedá pokoj. Stojí u lavice, sleduje, jak se Láďa
přezouvá. "Něco ukradl, viď? 

Zprvu jen občas, pak již stále častěji vyvstávaly myšlenky, že někde udělal
chybu. Na venkově se žilo krásně, klidně. Avšak pro něho až příliš klidně a
přechod do této dobrovolné samoty byl nesnadný. Těžko zapomenout ze dne na den;
odhodit návyky víc než čtyřiceti dlouhých pracovních let nelze okamžitě, nelze
je vygumovat, zrušit. Zbývala po nich teď podivná nostalgie. Mnohokrát se
Havlena ve vzpomínkách vracel na kliniku, na operační sál, prožíval opakovaně
své nejtěžší a nejsložitější operace, znovu krůček po krůčku je hodnotil. Byly
živé a zřetelné, jako by probíhaly před očima, zaznamenané na citlivý filmový
pásek. 

Jsou sami. Láďa ji přivine k sobě, cítí v tu chvíli sílu muže i lovce a šeptá:
"Já tebe taky. Až se uzdravíš, vezmeme se, chceš?" I šepot se ozvěnou vrací v
kamenném klenutí jeskyně. Máša se opírá o lokty, zvedá hlavu, dívá se mu do očí
a říká jenom: "Chci." A zase zesláble klesá do kožešin. Vchodem do jeskyně je
vidět poletující sníh, tancující vločky, které se nad ohněm ztrácejí,
rozplývají. Jeskyni objevili před měsícem na lovu. Není v ní chladno, stěny
hřejí. Skála vypadá z dálky jako obrovský kotel, z něhož stoupá dým. "Není ti
zima?" napadá Láďu. 

I Láďa sem kdysi chodil. Ředitelka je tu pořád stejná, šedovlasá, s drdůlkem
vzadu, tu má rád. Vždycky se usmívá, na Láďu nikdy nekřičela a do školky se
těšil. Do školy zato chodí nerad. Kdyby nemusel... V rohu zahrady, u plotu, si
před pěti lety zasadil pecku z třešně. Vyrostla z ní malá sazenička, která
vyčuhuje holými tenkými větévkami ze sněhu. "Řeknu ti tajemství." Veronika je
zvědavá: "Jaké tajemství?" "Podívej, tady jsem zasadil třešeň, když jsem chodil
do školky jako ty." Sestřička si ho prohlíží. "Ty si taky chodil do školky?" No
to jsou věci! "A co jsi tam dělal?" 

Profesor v gumových galoších se vody neobával, spíše si nebyl jist, zda dokáže
udělat takový čapí krok, aby nakonec neuklouzl a všechna námaha neskončila v
kaluži. Po chvíli zvažování se odhodlal, přeskočil z cihly na cihlu, zakymácel
se, a když udržel rovnováhu, došlápl na suchý okraj okresní silnice, posypané
škvárou. K restauraci Červený mlýn zbývalo jen pár kroků, nanejvýš sto nebo dvě
stě metrů. Profesor vykročil se vší rozhodností přímo k ní. Dvě děti, které
utíkaly před ním po silnici k městu, ani nezpozoroval, byl příliš zaměstnán
vlastními úvahami. Snad je ani nevnímal. 

"Už nám přišel Ládíček pro holčičku!" Láďa čeká a neřekne ani slovo, mračí se.
Když je Veronika obutá, vezme ji za ruku, zabručí nesrozumitelně na shledanou a
vyrazí první ze dveří. Copak ty, Veroniko, ty z toho ještě nemáš rozum! Ty ještě
nic nechápeš. Staráš se jen o své panenky, jíš a spíš, nic víc. "Láďo, byli jsme
na procházce," brebentí Veronika a poskakuje kolem bratra, "a na náměstí už
prodávali stromečky. Paní učitelka říkala, že už brzo budou vánoce. A kdo je
hodný, dostane moc dárečků. A já jsem byla hodná, viď?" "No jo, byla," vzdychne
Láďa. 

"Samozřejmě," vyhrkl stařík s rozbitými brýlemi překotně a s žárlivou obavou,
aby ho snad jiný nepředběhl, "místní hrad byl vždycky chloubou celého kraje!"
"Chloubou kraje!" jízlivě poznamenal druhý stařík, nervózně míchající balíček
karet. "Vždyť tu nikdy žádný opravdický hrad nebyl! Postavili to všechno
dělníci, když se tady zakládala železnice. Neměli co dělat, tak si z kamenů
postavili zříceninu, tenkrát se to nosilo. Minulé století bylo přece samá
romantika i zříceniny byly módní." "Jak to," rozčiloval se dotčeně první, "co to
povídáš za nesmysly! Vždyť já jsem o tom četl! Přece si to v knížce nevymysleli.

Kluziště se rozsvítilo několika lampami podél plotu. V létě tu hraje místní
tenisový oddíl, v zimě se červená antuka polévá vodou ze stejné hadice, kterou
se v létě terén kropí, aby se neprášilo. Jakmile začne mrznout, tenisové dvorce
pokryje vrstva ledu a každé odpoledne se odtud ozývá křik a povyk, svištění
bruslí, kroužících po ledě. Od loňska navíc přibyl zavěšený amplión, donekonečna
vyhrávající páska s ryčnou dechovkou. Dvorce tělovýchovné jednoty jsou blízko
řeky, v údolí na okraji města, kde se silnice kroutí a je z jedné strany
lemována vysokým stromořadím topolů. 

Všichni tři se postupně obraceli k novému společníkovi, jako by ho brali za
rozhodčího, co na to řekne, ke komu se přidá. Havlena jen pokrčil rameny. "Lidé
jsou v dnešní době všeobecně méně odolní," prohlásil neurčitě. Stačilo jim to.
Pustili se spokojeně do další vzrušené debaty. Havlena se však cítil jaksi cize,
přebytečný. Ale jeho spolustolovníkům zřejmě nevadilo, že mlčí. Přeli se chvíli
o množství ryb v říčce, o tom, jak se nejlíp chytají pstruzi, hašteřili se o
objevitele elektřiny. 

Všechny vzpomínky a dojmy se vybavovaly snadno, aniž se o to snažil; samy se
nabízely a řadily do průvodu, nekonečné řady předchozích zážitků. Někdy se
vetřela i pochybnost. Mělo vůbec smysl odcházet z Prahy? Před čím to byl únik?
Před stářím? Nebo před lidmi? Ale bez lidí, bez kontaktu s nimi nelze žít
dlouho, to si ve své dobrovolné opuštěnosti začal uvědomovat velmi jasně. Jak
vybřednout z takového začarovaného kruhu? Jak zhojit zásadní zlom, příliš
radikální zásah do života? Havlena si připadal z počátku jako pacient po totální
amputaci nohou, který se znovu učí chodit - na protézách. 

Někdy se v noci probudil a šel se přesvědčit, že maminka leží a spí. Zpytavě ji
pozoroval, ještě chraptěla, jako by měla kašel, a vůbec nic ji nezajímalo. Prý
je to následkem všelijakých trubiček, kterými dýchala v nemocnici kyslík. Dřív
se často zlobila, křičela. Teď ležela celý den bez hnutí a jenom beze slova
civěla do stropu; trvalo to již deset dní. "Jak se daří mamince," zeptala se
paní Mourková, když se srazila s Láďou před domem, "nepotřebujete něco?" Všimla
si, že Láďa má pod očima tmavé kruhy, jako by dlouho nespal. Láďa jen krčí
rameny. 

"Nasaďte další transfúzi. Připravit plazmu!" "Srdce slábne, tlak klesá,"
upozorňuje anestezioložka. Profesor se narovnává a loktem si upravuje roušku,
která mu padá do čela a brání v rozhledu. "Zkuste hibernaci, snížit teplotu na
pětatřicet stupňů." Další dlouhé minuty. Ještě trepanace lebky, všechno svědčí i
pro nitrolební krvácení. Pomalu, vrstvu po vrstvě, opatrně. Malý návrt, dlátko.
Objevuje se krevní sraženina veliká jako jablko, hned pod temenní kostí.
"Lžičku, rychle!" Vybírají kousek po kousku. Vtom vytryskne odkudsi nový gejzír
krve. "Steh, zablokovat!" Dva páry rukou plné práce. "Ještě jeden steh, tady,"
ukazuje Havlena. Tři a půl hodiny nesnesitelné mravenčí práce. 

Teprve pak zavřel přední dvířka a brodil se sněhem ke vchodu do chalupy.
Vypadala jako vystřižená z Ladova obrázku. Široká lomenice držela bílou lavinu a
cestičku ke dveřím si musel čerstvě vyšlapávat. Dveře se vrzavě a se skřípotem
otevřely a zevnitř na profesora dýchlo chladné vlhko dlouho nevytápěné
místnosti. Působilo to stísněně a nehostinně. Kolik let už nezatápěl v kamnech?
Snad třicet? Odložil zavazadla na stůl a ještě v kabátě narovnal do obrovských
kachlových kamen hraničku dříví a zapálil ji. Oheň se pomalu rozhoříval a suchá
polena praskala. Jiskry poletovaly a plápolaly, vznášely se vzhůru, tančily a
opět zhasínaly. 

"To jsme zase hráli, že jo!" nadhodil stařík s ulomenou nožičkou brýlí,
přelepenou za uchem černou izolační páskou. "Dneska už žádnej fotbal nehrajou,
dejte si říct! Poslední, kdo uměl skutečně kopat, byl Pépi Bican. Teď jsou jenom
srabaři!" "To je tím, že v tom lítají velký peníze. Dřív hráli lidi pro radost,
teď jenom každý kouká, co za to." Mluvili o kopané, profesor se v ní však vyznal
velmi málo. Nějaká jména znal z doslechu, dokonce i jednoho kdysi slavného
fotbalistu operoval. Věděl i to, že existují kluby jako Sparta a Slavia, ale
nikdy ani jednomu z nich nefandil. 

Veronika se ho chytí a cape s ním. "Víš, kam pojedeme?" "Nevím. Kam byste jeli?
A kdo?" "Naše školka přece." "Kam?" podívá se nedůvěřivě na Veroniku. Veronika
zmlkne a nadechne se, aby to nespletla. "Přece do školky v přírodě." Protože
neumí pořádně vyslovit písmeno ř, zazní to, jako když vrže písek pod nohama.
Láďa vyprskne. "Kmotře Petře, nepřepepři toho vepře," pošklebuje se. Veronika
vyplázne jazyk. "Kam pojedete?" ptá se Láďa. Když on chodil do školky, na žádnou
školku v přírodě nejeli. "Dostala jsem lísteček, tam je to napsáno," vysvětluje
Veronika, "maminka ho má podepsat." 

Na uvažování neměl mnoho času; zastavil v několika vteřinách, stopař nastoupil a
favorit se opět rozjel. Profesor si ho jedním okem prohlížel: voják základní
služby, vrací se do kasáren, ujel mu autobus - odhadoval mlčky. "Ani nevíte, jak
jsem vám vděčný, že jste mi zastavil," ozval se voják, když se osmělil a začal
rozmrzat. Třel si zkřehlé dlaně a dýchal do nich. "Už jsem se viděl, jak tu
stojím ještě v poledne. V takovémhle mlíku si málokdo troufne zastavit." Zmlkl,
protože profesor nereagoval a voják nevěděl, zda ho svou řečí vlastně neruší.
Chvilku trvalo ticho. 

Profesor si mechanicky oblékl galoše a převlékl se, postavil se v předsálí k
baterii, namydlil si paže a začal s přípravou. Obvyklá gesta, na které už ani
nemyslel, opakovala se automaticky tolikrát, že se zakořenila v mozkové kůře.
Uvažoval zatím o tom, co se asi přihodilo, kdo je vůbec ta drobná dívka na
operačním stole. Kam šla na Štědrý večer? A co se jí stalo? Jak k tomu úrazu
došlo a proč? "Neměla u sebe žádné doklady, zapsala jsem ji jako neznámou X,"
hlásí sálová sestra. "Je pěkně zřízená. Určitě dostala čelní náraz, budou tam
zlomeniny," informuje do předsálí. 

"Zůstaň tu, nikam nechoď"! a vyběhne po schodech nahoru. Za chvilku je slyšet,
jak někam telefonuje, a zase přibíhá dolů. "Nevíš, kde má maminka nějaké pyžamo?
Nebo noční košili? Musí do nemocnice, hned pro ni přijedou!" Láďa jen pokrčí
rameny. Ale to už je oknem vidět přerušované světlo majáku sanitky, která
zastavila před domem. Dva saniťáci nakládají matku na nosítka, je úplně
bezvládná, nikdo nemluví, všechno se odbývá za naprostého ticha. Láďa celé dění
strnule pozoruje. Světlo stále bliká a sanitka se opět dává do pohybu, odjíždí.

Od dnešního dne tu tedy bude bydlet někdo jiný. Proto odjíždí tak brzy. Nechce
se s nikým loučit. Prázdnou ulicí projelo plnou rychlostí nákladní auto,
poskakovalo po dláždění jako splašený býk a hřmot jakýchsi plechů se nesl ještě
z dálky jako vzdalující se vyzvánění. Profesor naposledy přejel očima po
oslepených oknech a zatažených záclonách. Dům spokojeně oddychoval, dospával.
Měl se snad s někým rozloučit? Vždycky býval uvážlivý, a když se rozhodl,
rozhodl se. Přece však polohlasně něco zamumlal. Snad chtěl říci sbohem, kdoví.
Pak rázně otevřel přední dvířka vozu a usedl za volant. 

Do obchodu v Krásné se vcházelo přes chodbu, kde si zákazníci odkládali lyže
nebo saně, podle toho, odkud přicházeli. Profesor si oklepal boty na dřevěné
rohožce, obral i z nohavic kousky přimrzlého sněhu. Chodbou protahoval
nepříjemný průvan, někde vzadu bouchaly nezavřené dveře. Profesor otevřel dveře
do krámu a nahlédl dovnitř. Přivítal ho mlčenlivý pohled deseti párů očí. Ženy
netrpělivě podupávaly, snad čekaly právě na mléko... Havlena zaváhal. Obchod
připomínal koloniál nebo smíšené zboží; na regálech se tísnilo všechno od
domácích potřeb po drogérii a cukrárnu. "Pojďte dovnitř, táhne," zabručela
stařena stojící těsně u pultu a mrzutě pohlédla na příchozího. 

Láďa si úpěnlivě přeje, aby ho tentokrát přehlédla. Jen aby na něj někdo
zbytečně neupozornil! Učitelka má hlavu ponořenou do třídní knihy. Láďa zavírá
tiše a ještě se krčí, jakoby se chtěl ztratit, stát se malinkým a nenápadným.
Marně. Učitelka ani nezvedne hlavu. "V kolik hodin se chodí do školy?" Láďa se
rozhlíží. Ovšem, otázka patřila jemu, černé ovci třídy, komu jinému. Jenže co na
ni odpovědět? Vysvětlovat, že musí ráno nanosit uhlí, aby kamna nevyhasla, a
dovést Veroniku do školky?? "Neumíš mluvit?" Jenom polkne. Všechno je prázdné, i
stěny se hroutí a probíhají. "Nebudu se s tebou zlobit. 

"Pojď sem, podívám se sama!" Máša vstává, noha podklouzne, shýbá se, aby se
obula, a pak jde ke stolku. Učitelka čeká. V kapse nic. V druhé - taky nic. A na
dlouhé výslechy už naštěstí není čas, zvoní. Je přestávka. Máša hladí ožvýkaný
lísteček, kde se už písmo skoro rozpilo. Zamyšleně trhá lísteček na malinké
kousíčky a hází je pootevřeným oknem, kterým se o přestávce větrá. Útržky se
rozletují jako vločky sněhu. Pak vezme svou svačinu a jde k Láďovi. "Na, chceš
kousnout?" Láďa se zahryzne a ani nepoděkuje. Robinzon a robinzonka... Probudil
ho pocit chladu. Otevřel oči a rozhlédl se. 

A už volali na hostinského, který u nálevního pultu štětkou omýval pivní
sklenice a stavěl je pod pípu, aby oschly. Zřejmě platil za místní autoritu a
znalce. Podíval se na staříky otrávenýma, línýma očima a pokračoval v práci,
jako by neslyšel. Teprve když opláchl poslední sklenici, otřel si ruce do
zástěry a se čtyřmi čerstvě načepovanými pivy rozvážně přikráčel k jejich stolu.
Před každého jedno postavil a sebral prázdné půllitry. V sále zbyli jen oni
čtyři a hostinský. "Řekni, co je na obraze!" trval rezolutně na svém brýlatý
stařík, který si s hostinským tykal. "Přece Žižka. Žižka obléhá náš hrad." 

Tohle je tedy kus mého nového světa, říkal si v duchu. V Praze do hospody jakživ
nezašel, nezbýval mu čas na vysedávání u piva - a nic ho tam netáhlo, nelákalo.
Tady měl času ještě víc, než potřeboval, ale zatím se s tím nedokázal vyrovnat,
vytvořit si nový stereotyp životního programu. Uklidňoval se, že na všechno si
musí člověk zvyknout, a věřil, že i tyhle pocity se nakonec zlomí. Hleděl teď
zamyšleně na neumělou fresku, zachycující historický motiv, místní legendu. V
duchu uvažoval, zda silueta namalovaného hradu opravdu připomíná hradní
zříceninu, jak ji vídá z okna své chalupy. 

Turistů a rekreantů tu však bylo málo. Nevyplatilo se jezdit tak daleko, a tak
panenskou bělobu svahů rušil jen málokdo. Ve větvích na stromořadí holých hrušní
posedávalo hejno krkavců, občas se vznesli a zakroužili nad vrcholky. Jsou to
vlastně krkavci, nebo havrani, napadlo Havlenovi. Jsou stejní, jako vídával v
Praze? Nebo je mezi nimi rozdíl? Musím si prohlédnout nějaký přírodopisný atlas,
předsevzal si. Kráčel prostředkem cesty, hůl spokojeně zapichoval do sněhu, jako
by chtěl neustále prověřovat jeho hloubku; tvářil se vážně. Obec Krásná se jistě
už brzy stane předměstím okresního města, zatím však žije svým samostatným
životem. 

A se svátečním pocitem, jaký mívá umělec při otevření životní expozice ve velké
galérii v hlavním městě, postupně každou z desek zaplnil. Na půdě se tak
objevila skutečná galérie vzácných rytin, dopisů a kreseb, obrázků a črt,
studií, leptů a suchých jehel, všelijakých drobností a miniatur - snad z celého
světa. Uprostřed postavil profesor Havlena starou dřevěnou židli. Nejméně jednou
denně obešel každý kousek své sbírky vzpomínek. Přicházel s jakousi
pravidelností; chvílemi měl snad i pocit, že se chová pošetile a dětinsky,
hledal tu však spojení s vytrženými kořeny, tápal a snažil se zachytit. Stále se
mu nedařilo najít správný směr. 

Možná jedinou, ale správnou. Ještě stále však zbývá jedna možnost - vrátit se.
Ale rozhodl se, a tak zůstane, zůstane tady. Kráčel jistým krokem po rozbahněné,
zvlhlé cestě, svíral hůl, o niž se neopíral a kterou vlastně ani nepotřeboval.
Cítil, že se mu poněkud chvějí ruce. Nevěnoval tomu však pozornost. Chvíle, kdy
ho takové zjištění rozrušilo, již patří minulosti. V životě, který teprve začal,
mu to nevadí. 

"Jsou z černého tabáku, znáte je?" Profesor mrkl okem a přikývl. Dokonce je
kdysi i míval rád, v poslední době však kouřil málo, dráždilo ho to, proto dával
přednost dýmce, která je jaksi komornější a přináší klid, člověk se může
soustředit na jiné věci, nemusí odklepávat popel a bát se, že něco podpálí. Dnes
je ovšem výjimečná situace. Voják mu zapálil, pak sobě. Ve voze rázem zavoněla
charakteristická vlna tmavého tabáku, jako ve francouzských bistrech a
restauracích. 

Klid, který hledal, ho nyní začal unavovat a pozvolné míjení času ho dráždilo i
provokovalo. Musím se bránit, uvědomoval si. Rozhodl se proto najít nové
přátele. Dlouho se k tomu osměloval; v sedmdesáti člověk nemá odvahu navazovat
nové známosti jako ve dvaceti. Toho únorového odpoledne začalo tát a sníh na
cestě vlhl. Profesor Havlena vzal hůl, staré galoše a vyšel před domek. Na
okamžik se zastavil, jako by zvažoval, a pak zamířil cestou k ohybu silnice.
Cesta dvakrát zatáčela a jejím středem tekly proudy tající vody, sníh na
okrajích sesedal. 

Kvetoucí jara třešňových sadů, letní parna v malebných zákoutích Kampy a
podzimní zlátnutí stromů na Slovanském a Střeleckém ostrově a někdy i jiskřivý
sníh, který pokrývá malostranské střechy a v posledních letech vždycky rychle
taje. Dům stál zahalen do klesající a převalující se mlhy, kterou pronikly
částečky hustého kouře z komínů. Zdál se nějak cizí, vzdálený. Všechno je
hotovo, připraveno. Ani sám nevěřil, že odejde tak snadno. Byt pronajal vzdálené
neteři z manželčiny strany, která měla dvě děti a s rodinou a starou tchyní se
tísnili v pokoji a kuchyni někde v Karlíně. 

"Já jedu až do Krásné, skoro na hranice," řekl Havlena a opět zmlkl. Svobodník
si stále netroufal, i když měl otázku na jazyku. "Je mi celkem jedno kudy
pojedu. Nespěchám," dodal, aby mladíkovi usnadnil situaci, "do dvanácti ke
kasárnám určitě dorazíme." Voják na něho vděčně pohlédl. Starý muž za volantem
vypadal přísně a zároveň vznešeně. Nezdál se příliš hovorný, spíš mrzout a
bručoun a uměl se nevýslovně soustředit. Bylo těžké zkoušet s ním navazovat
nějaký obyčejný, banální hovor a svobodník ani nevěděl jak a o čem. Raději také
mlčel, a tak se favorit pohroužil do ticha, klouzaje silnicí. 

Posaď se!" Slyší učitelku z dálky, její hlas k němu doléhá dutě a neskutečně
jako z rádia. Mechanicky usedá na své místo... Na zdi mezi širokými okny přibyl
nový obraz. Jsou na něm lovci v kožešinách kolem ohně. Lovci mamutů! Oheň
plápolá, příjemně hřeje, jiskérky vylétají vysoko do mrazivého vzduchu. Když
dopadnou do sněhu, na promrzlou zem, ještě naposledy zasyčí. Smráká se nad
Havraním údolím. Odpoledne ulovili u Zubří skály medvěda, obrovského hnědého
chlupáče. Náčelník mu stáhl kůži a už se nad ohněm pozvolna opéká maso. Na úpatí
svahu pod převislou skálou je vchod do hluboké jeskyně. 

Mrazivé povětří ho rozkašlalo. Ještě si nezvykl na čistou přírodu, bez výfuků
naftových motorů, bez kouře a dýmu továrních komínů, snad mu smog chyběl jako
droga, které podléhají obyvatelé všech velkých měst, jimž se za život stane
nezbytností, určitou součástí jejich látkové výměny, aniž si to uvědomují.
Favorit stál u okraje cesty, přímo před zahrádkou, zasněžený, pouze tvarem
připomínal osobní auto. Cesta do Krásné však byla posypaná škvárou, takže
neklouzala a profesor Havlena se na procházku doslova těšil. Měl nachystanou
parádní vycházkovou hůl, kterou se rozhodl brát si na vycházky jako novou
rekvizitu. 

Při pečlivém prohlížení se výjevy od sebe zřetelně odlišovaly, každý kachlík
znamenal symbol jiného povolání, jiného cechu, jak je neznámý umělec zachytil
někdy ke konci minulého století - bednář, kovář, rybář, zedník i tesař nebo
cizelér. Umínil si dešifrovat jednotlivá povolání a připadal si jako badatel
objevující neznámý jazyk vymřelého národa. Když se kachlová pec rozhořela,
dřevěná podlaha přestala studit. Profesor odložil kabát a počal vybalovat z
krabic knihy. Bral jednu po druhé a ukládal je do knihovny, pozorně,
systematicky, aby je později dlouho nehledal. Dobrou polovinu svazků
představovaly lékařské knihy snad ve všech jazycích. 

Hotel je stará, historická budova, uvnitř moderně upravená, s úzkými okny. V
patrech je dnes celkem padesát pokojů, většinou dvou až třílůžkových, v prvním
patře navíc "královské apartmá", kde prý byl vždycky ubytován král, když tudy
projížděl. Hotel odedávna sloužil především obchodníkům přijíždějícím přes
hranice z Německa. Dodnes zbyl nad vchodem gotickým kurentem vytesaný nápis
Gasthaus. Práce v kuchyni začínala obvykle ráno o sedmé a trvala až do
odpoledne, druhá směna byla od oběda až do uzavírací hodiny v restauraci, a to
bylo hodně pozdě večer. 

Krabička spart, celá zvlhlá a zmáčená, zbarvená vylouhovaným tabákem ležela na
dně. "Copak je s nimi? Nejsou dobré?" postřehl profesor vojákovy rozpaky. "Dal
jsem je tam před měsícem, někdo si je u mě zapomněl, já už cigarety skoro
nekouřím," vysvětloval. Voják pokrčil rameny, nemusí se přeci ospravedlňovat,
nic se nestalo. "Asi vám zatéká zepředu." "Možné to je. Nenapadlo mě, že je tu
nemůžu nechat," povzdychl profesor, "nezlobte se. Ale jiné nemám." "To přece
nevadí," rozzářil se svobodník, "smím vám nabídnout? Ale jsou silnější!"
Profesor něco zabručel, ale znamenalo to přitakání. Svobodník vysoukal z
uniformy otevřenou krabičku gauloisek a nabídl Havlenovi. 

Ode dne, kdy Láďova maminka nastoupila do práce, život sklouzl do normálních,
běžných kolejí. Hlavně ve čtyři hodiny vyzvednout Veroniku ve školce. Když
přijde o něco později, sestřička už stojí na židličce u okna a vyhlíží ho. Dělá
mu dobře, že na něho čeká. Odcházejí pospolu a Veronika spěchá, aby mu stačila.
"Láďo, počkej! Počkej!" "Co se loudáš?" "Já se neloudám," brání se Veronika,
"ale ty jdeš moc rychle." "Já nejdu moc rychle." "Jdeš rychle? Máš dlouhý nohy!
Já mám malinký nožičky." Před tímhle argumentem musí ovšem Láďa kapitulovat.
Moudře vzdychne a zpomalí. 

"Tatínku, běžte ještě jednou k panu soudci a vzkažte mu, že když z toho proutku
do rána udělá přeslici, vřeteno, kolovrátek a tkalcovský stav, udělám i já, co
mi nakázal." Milý soudce poznal, že si na tu dívku jen tak nepřijde. Rozumu
pobrala za dva. Bůhvíjak to dokázal, ale udělal všechno, jak si přála. A ona mu
za tři dny poslala svatební košili. "Dobře. Když je tvoje dcera tak šikovná,
vezmu si ji za ženu," řekl soudce. Slyšel, že se jí ani v kráse široko daleko
nikdo nevyrovná, a už se nevěsty nemohl dočkat. 

Velice se podivil, když mu soudce řekl, že nemá na takové hlouposti čas. "A cos
vymyslel ty?" obrátil se na chudáka. "Urozený pane," začal, "já si myslím, že
nejbohatší je naše matička země, protože nás všechny živí. Nejrychlejší je
myšlenka a nejsladší spánek poctivého člověka." "Jsi pašák!" pochválil ho
soudce. "Tvůj bohatý soused neměl právo ti zabít vepře pro trochu ječmene.
Náhradou ti dá tu tučnou prasnici, co už ji tři roky krmí." Soud skončil. Pyšný
boháč svěsil hlavu a odešel, že ho ani slyšet nebylo. Nečekal, že ho soudce tak
zahanbí a ještě o nejlepšího čuníka připraví. 

Pak se rozloučil s nastávající tchyní a se švagrovými. "Mějte se tu dobře,"
zavolal a už uháněli z vesnice. Hanička seděla v kočáře jako hromádka neštěstí,
smutná a uplakaná. Ženich ji utěšoval, ale nebylo to nic platné. Děvče mlčelo
jako ryba. "Nestýskej si, ničeho se neboj. U mě se budeš mít dobře. Dám ti
všechno, co si budeš přát. I lnu a konopí budeš mít na celou zimu a sladká
jablíčka k zakousnutí." Ale Hanka byla čím dál smutnější. Navečer dorazili do
zámku, který patřil tomu pánovi. 

Z příze ať utká plátno, to plátno vybělí a ušije z něho svatební košili. Když to
všechno dokáže, vezmu si ji za ženu, když ne, naložím s ní jako s všetečkou,
která se mi chtěla plést do řemesla. Teď můžeš jít." Sedlák šel, sotva se vlekl.
Raději k soudu vůbec neměl chodit nebo měl prohrát. Kdo to kdy slyšel -- z
otýpky lnu ušít za tři dny svatební košili! Když to doma řekl své dceři, jen se
zasmála. Ulomila ze stromu větvičku, podala ji otci a řekla: 

Chudák udělal, jak mu stařeček poradil. Došel ke skále, třikrát do ní udeřil
železnou holí, skála se otevřela a vyšli z ní zlí duchové. Chalupník vešel
dovnitř a duch, který byl přikovaný k lavici, se ho hned zeptal, co chce. "Jen
to, co mi patří. Žito, které jste mi vzali." "Kde je tvému žitu konec!" zamumlal
duch. "Řekni, co za něj chceš." "Nic jiného než ten mlýnek, co máte nad
ohništěm." "Člověče nešťastná, ten mlýnek ti nemůžu dát. Přej si něco jiného."
"Ale já nic jiného nechci, dej mi ten mlýnek!" trval na svém chalupník. 

Chudák poděkoval soudci a chystal se také odejít, ale soudce na něho kývl
prstem, aby ještě chvíli zůstal. Jen na slovíčko. "Ty tři hádanky jsi sám
neuhádl," povídá. "S těmi už si mnozí mudrci lámali hlavu, a na nic nepřišli.
Řekni mi, kdo ti radil?" Sedlák neměl, co by tajil, a tak se přiznal, že mu to
poradila jeho vlastní dcera. "No, když máš tak moudrou dceru," řekl soudce,
"vezmi jí tady ten len, který mi zrovna přinesli z pole. Ať ho tvá dcera vymáčí,
usuší, vytře, vyhladí, vyčeše a spřede. 

Třetího dne před úsvitem, když ještě celý svět spal, se pan soudce postavil k
otevřenému oknu a vtom vidí, že se k jeho domu blíží mladá dívka. Nebylo to ve
dne ani v noci, právě začínalo svítat. Nešla pěšky ani se nevezla, seděla na
kozlovi a nohama se odrážela od země. Nešla po cestě ani mimo cestu, protože
kozel kráčel výmolem. Měla na sobě pytel a zástěru, a tak nebyla ani oblečená,
ani nahá. Na klíně něco držela, ale soudce neviděl, co to je, protože to bylo
přikryté. Řekl si, že to bude ten dar nedar. 

"Ať tedy za tři dny přijde na svatbu. Ale řekni, ať nechodí ani ve dne, ani v
noci, ani pěšky, ani na voze, ani na koni. Nesmí jít po cestě ani mimo cestu a
nesmí být oblečená ani nahá. A ať mi přinese dar nedar." Otec nad tím kroutil
hlavou, co že si to zase pan soudce vymyslel. Ale dcera se jen smála, že prý to
všechno zařídí, jak si to její nastávající muž přeje. 

Kolem stolku běhal mužíček v červené čepičce a modré zástěrce, před sebou tlačil
zlatý trakař a prozpěvoval si: "Devět jídel navařím, za nevěstou poběžím.
Chystej se, zlatá přadleno, přijdu se zeptat na jméno. Martínek Klingáč jméno
mé, nic se ti, panenko, nestane. Jestli ho uhodneš, nechám tě být, a když ne,
tak musíš se mnou jít." Víc pán nepotřeboval slyšet. Rozběhl se zpátky za
sluhou, a že se trochu vyčasilo, našli cestu z lesa a pospíchali domů. Žena byla
ještě uplakanější a utrápenější než předtím. Bála se, že se se svým mužem ani
nestačí rozloučit. 

Zlatá přadlena Daleko předaleko, až někde za Červeným mořem, žil jeden mladý
pán. Když měl čas na ženění, řekl si, že se podívá po nějaké šikovné a hezké
nevěstě. Jak si umínil, tak udělal. Vydal se do světa, ale neměl štěstí. Nikde
nenašel dívku, která by se mu líbila. Na zpáteční cestě se zastavil v domě jedné
vdovy, která měla tři dcery. Všechny to byly panenky na vdávání, hezké jako
obrázek. Dvě starší byly i pracovité, pilné jako včeličky. Nejmladší Hanička se
do práce moc nehrnula. Byl už večer a dívky předly. Předháněly se, která víc
napřede. 

V potoce se někdo rozhání kosou a pak zase běhá po trávě se sítí na ryby. "Co to
tu vyvádíš, ty starý blázne?" "Nenadávejte mi, pane soudce, do starých bláznů,"
nedal se koňský handlíř. "Spíš ve vodě trávu nakosím a na trávě ryby nachytám,
než se volovi narodí hříbě." Soudce věděl, kolik uhodilo. Hned ho napadlo, v čí
hlavě se ten nápad zrodil. "Tak ty tak?" obořil se na handlíře. "Ty se
opovažuješ měnit můj rozsudek? To určitě nemáš ze své hlavy! Řekni, kdo ti to
poradil?" "Ale, urozený pane, kdo by mi to radil? 

Ráno chalupník poděkoval a šel dál. Toulal se cestou necestou, až se octl v
úzkém údolí, které leželo mezi vysokými vrchy. Šel dál, ale údolí jako by nemělo
konce. Už se mu zdálo, že snad nikdy nevyjde ven, když vtom uviděl, jak proti
němu kráčí šedovlasý stařeček s dlouhými vousy na bradě a s velkou železnou
holí. Stařeček se zeptal, kam jde, a chudák mu vyprávěl, jak zasil poslední žito
a jak mu nevzešlo. A tak si myslí, že ho o něj připravili zlí duchové, a jde je
hledat. "A víš, kde ti zlí duchové žijí?" zeptal se stařeček. 

Vzbudila tovaryše, dala jim ochutnat z těch pochoutek a nakázala, aby do rána
vyrobili zrovna takový stolek, jako byl ten kouzelný. Ráno stolky vyměnila a
chalupník uháněl domů. Už se nemohl dočkat, jak si se ženou pochutnají. Svolal
děti a všichni se těšili, jak se konečně pořádně najedí. Sedli si kolem stolu a
otec řekl: "Stolečku, prostři se! " Opakoval to znovu a ještě jednou, ale nic!
Stolek stál, jak ho tam chalupník postavil. Všichni se zklamaně zvedli a byli
stejně hladoví, jako když si ke stolku sedali. Chalupníkovi to vrtalo hlavou.
"To není jen tak," povídá ženě. 

"To by bylo něco, tolik zlata!" šeptal soused sousedovi a rozběhli se na všechny
strany, proslídili všechny kouty, div že nevlezli do myší díry. Hledali mužíčka,
hledali, ale nic nenašli. Blížil se poslední den, ale po tom mrňousovi ani vidu,
ani slechu. Hanička lomila rukama a už se s mužem a se synáčkem pomalu loučila.
Muž se na svou utrápenou ženu nemohl dívat. Vzal pušku a psy a vyrazil s
družinou na lov. Lovili v hlubokém lese, když tu najednou začalo hřmět. Blesk
stíhal blesk a lilo jako z konve. Nastalo boží dopuštění, psa by v tom nečase
nevyhnal. 

Mlýnek jim namlel peněz, kolik potřebovali, stoleček byl plný jídla, že se
všichni dosyta najedli, a když chtěl chalupníkovi někdo ublížit, obušek mu to
rychle vyhnal z hlavy. Potom už všichni žili spokojeně, bída se od nich
odstěhovala. Nezapomněli však, jaké to bylo, když neměli co do úst, a žádného
chudáka nikdy od dveří nevyhnali. Chytrá horákyně Ve vsi pod horami žili kdysi
na jednom dvoře dva hospodáři. Jeden byl chudý, druhý bohatý. Ten chudý měl jen
jedno prasátko a často nevěděl, čím by ho nakrmil. Bohatý choval deset vepříků,
kteří měli stále plné koryto. 

Těšil ji, jak mohl, ale nebylo to nic platné. Hanička se utěšit nedala. Když si
pomyslela, že místo urostlého muže dostane škaredého mužíčka, div jí žalem
nepuklo srdce. Celá usoužená se nakonec rozhodla, že muži řekne pravdu. Šla za
ním a svěřila se mu, co se té první noci přihodilo. Pán zbledl jako stěna a hned
dal vybubnovat, že kdyby někdo věděl jméno mužíčka v červené čepičce, modré
zástěrce a se zlatým trakařem, ať to hned oznámí na zámku. Dostane kus zlata
velikosti koňské hlavy. 

Když šel chalupník spát, poprosil hospodyni, aby mu mlýnek schovala na bezpečné
místo. Jen ji nabádal, aby neříkala: "Mlýnku mel!" Mlynářka šla s mlýnkem do
komory a žertem řekla: "Mlýnku, mel!" Z mlýnku začaly padat zlaté dukáty, za
chvíli jich byla pěkná hromádka. Takový pomocník by se mi hodil, pomyslela si
mlynářka. Vzbudila tovaryše a nakázala jim, aby do rána zhotovili mlýnek, který
bude navlas stejný jako ten chalupníkův. Tovaryši udělali, jak paní poručila, a
když se ráno pocestný chystal vyrazit, mlynářka mlýnky vyměnila. "Pojď sem,
ženo!" volal chalupník, když přišel domů. "Nastanou nám lepší časy." 

A tak jsem si vzala tebe." "Ženo moje, na tebe si nikdo nepřijde!" usmál se muž
a zase bylo dobře. Přichystali se i s otcem na cestu a pan soudce si svou
chytrou ženu pyšně vezl domů. 

Jak tak lamentuje a lomí rukama, otevře se znenadání stěna a před vylekanou
Haničkou se objeví malý mužíček. Na hlavě má červenou čepičku, na břiše uvázanou
modrou zástěrku a před sebou tlačí zlatý trakař. "Proč pláčeš, panenko?" zeptal
se. "Co se ti stalo?" "Jak nemám plakat, když mi nakázali, abych všechen len a
konopí do rána spředla na zlaté nitě. Když to neudělám, bude se mnou zle. Bože,
co si jen počnu?" naříkala Hanička a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.
"Když to není nic jiného, nemusíš se bát," utěšoval ji mužíček. 

"Už se netrap, ženo!" řekl pán, když vešel do pokoje. "Vím, jak se ten mrňous
jmenuje -- Martínek Klingáč!" Potom jí vyprávěl, kudy chodil a co v lese viděl a
slyšel. Hanička byla radostí bez sebe. Objala muže a šla do komnaty, kde měla
čekat na mužíčka. Chtěla ještě naposledy upříst trochu zlatých nití. O půlnoci
se otevřela stěna a do komnaty vešel mužíček v červené čepičce a modré zástěrce
a před sebou tlačil zlatý trakař. Začal běhat kolem Haničky a křičel z plných
plic: "Když uhodneš moje jméno, tak tě nechám být. Ale jestli neuhodneš, musíš
se mnou jít. 

Položil mlýnek na stůl a řekl: "Mlýnku, mel!" Ale mlýnek nic. Chalupník to
zkusil znovu a pak ještě do třetice, ale nebylo to nic platné. Neměli zase nic!
Jak se to mohlo stát? lámal si chudák hlavu, ale na nic nepřišel. Rozhodl se, že
půjde znovu do světa. Šel stejnou cestou. Zase přenocoval ve mlýně, znovu se
dostal do toho údolí a potkal stařečka s železnou holí. "Kam jdeš, synku?"
zeptal se stařeček. "Ale, dědečku, znovu jdu hledat ztracené žito. Mlýnek nemele
a u nás je ještě hůř než dřív." 

Pánova družina se rozutekla na všechny strany. Každý si hledal nějaký úkryt.
Pán, promočený až na kůži, zůstal sám jen s jedním sluhou v hustém mlází. Kam se
schovat před tou slotou? Kde přečkat noc? Rozhlížejí se, chudáci, na všechny
strany, jestli neuvidí alespoň nějakou kolibu, ale kde nic, tu nic. Konečně,
když už si skoro oči vykoukali, zahlédli, jak se kousek od nich začaly valit
obláčky dýmu. "Běž se podívat, odkud ten dým vychází," povídá pán sluhovi. "Kde
se kouří, tam musejí být lidé. Popros je, jestli bychom se u nich nemohli
schovat." 

Jen co se vrátil domů, řekl ženě, že všechno ví a co si o tom myslí. Nakonec
dodal: "Vezmi si, co se ti nejvíc líbí, a běž!" Žena se nebránila ani
nevzpírala, jen ho poprosila, aby mu mohla na rozloučenou připravit dobrou
večeři a aby s ní ještě jednou pojedl. Večeře byla chutná a víno také. Není
divu, že se soudce často díval na dno poháru. Nakonec usnul jako špalek. Paní už
měla připravený kočár. Dala tam muže přenést, sama se posadila k němu a hije! do
otcova dvora. 

Krásná jako růžové poupě vešla do pokoje a podala soudci dva holoubky. Chtěl si
je vzít, ale dívka holoubky pustila, ptáci zatřepetali křídly a uletěli
otevřeným oknem do širého světa. Byl to dar, a nebyl to dar. "Tak, panenko,
jestli chceš, můžeme mít svatbu," řekl soudce. "Ale mám jednu podmínku. Ty jsi
moudrá, ale i já mám svůj rozum. Určitě uznáš, že by nedělalo dobrotu, kdyby ses
mi pletla do řemesla. Proto ti ještě před svatbou říkám, že jestli mi budeš
někdy mluvit do mých věcí, vrátíš se k otci." Dívka souhlasila, a tak šli rovnou
k oltáři. 

To -- víte -- já --" začal koktat handlíř. "Jen se nevymlouvej! Pěkně s pravdou
ven, jinak to hříbě nedostaneš. Že ti to poradila moje žena?" Handlíř nevěděl
kudy kam, a tak nakonec kápl božskou. Přiznal se, že mu to poradila urozená
paní. "No vidíš," povídá soudce. "Nemusel ses vymlouvat, stejně jsem to hned
věděl. Teď běž za tím volařem a řekni mu, že mu vzkazuji, aby ti hříbě vrátil."
"Děkuji, urozený pane," radostně poskočil koňský handlíř a upaloval pro hříbě.
Ale soudci nebylo do skoku. Měl svou chytrou ženu čím dál raději, a teď ji musí
poslat z domu, aby dodržel slovo. 

Když ten zloduch viděl, že s chudákem nepohne, dal mu mlýnek a chudák šel. Na
zpáteční cestě zase potkal toho šedivého stařečka. Stařeček se ho ptal, jak
pochodil, a chalupník mu ukázal mlýnek. "Co s ním budeš dělat?" vyzvídal
stařeček. "Budu na něm mlít, když bude co." Stařeček si vzal železnou hůl a
prozradil chudákovi, že ten mlýnek je kouzelný. Když mu řekne: "Mlýnku, mel!",
namele mu zlaté dukáty. Stařeček domluvil a zmizel. Cestou domů se náš pocestný
zase zastavil u té mlynářky. Mlynářka ho vlídně přijala a nabídla mu nocleh. 

Hádej, panenko, zlatá přadlenko." "Zkusím hádat," usmála se Hanička. "Jmenuješ
se Martínek Klingáč." Jak to řekla, mužíček praštil čepičkou o zem, popadl
trakař a byl tentam. Stěna se zavřela a Hanička si konečně oddechla. Od té doby
už zlato nepředla, ale co na tom? Víc zlata už ani nepotřebovali. Hlavně že se
měli s mužem rádi a že jim synáček rostl jako z vody. Koupili si krávu, té krávě
dali zvonec a naší pohádce je konec. Obušku, z pytle ven! Bylo nebylo. Za Černým
mořem žil v jedné vesnici chudý chalupník. 

A zase se vrať stejnou cestou." Chudák vzal hůl, šel ke skále a třikrát do ní
udeřil. Skála se otevřela a hned z ní vyběhli zlí duchové. Nechali tam jen toho
kulhavého, který byl přikovaný k lavici. Ten se chalupníka zeptal, co u nich
hledá. "Jen to, co mi patří. Žito, které jste mi vzali." "Já tvoje žito nemám,"
zamumlal duch. "Řekni, co za něj chceš." "Nechci nic jiného než ten pytel s
obuškem, který visí tady na tom hřebu." "Ale, holenku, kvůli mlýnku bylo zle a
kvůli stolku hotové peklo. 

Stačí říct: "Obušku, z pytle ven!" a všichni, kteří by ho chtěli ošidit,
dostanou co proto. Domluvil a zmizel. Chalupník se i tentokrát na cestě domů
zastavil ve mlýně. Falešná mlynářka mu podstrojovala a už se nemohla dočkat, co
má pocestný tentokrát za div divoucí. Chalupník byl unavený, a tak šel brzy
spát. Poprosil mlynářku, aby mu pytel dobře schovala. Jen prý ať neříká:
"Obušku, z pytle ven!" Mlynářka vzala pytel a už se těšila, jaké překvapení na
ni čeká. Jen co v domě všichni usnuli, běžela do komory a zavolala: "Obušku, z
pytle ven!" To ale bylo překvapení! 

"Ty jsi ale chytrá hlavička!" zaradoval se sedlák. "Máme vyhráno!" Na chudého
sedláka doma čekala jeho jediná dcera. Hned otci na očích poznala, že se mu
nevedlo nejlépe. "Co je vám, tatínku? Snad jste neprohrál?" "Ještě jsem
neprohrál, ale nevím, jak to dopadne," řekl otec a vyprávěl dceři, co bylo u
soudu. "Netrapte se, tatínku, já to do rána vymyslím," těšilo sedláka děvče a s
tím se uložili ke spánku. Ráno dcera otci něco pošeptala, sedlák se zaradoval a
pospíchal k soudu. Bohatý hospodář už tam na něho čekal. Předstoupil před soudce
a chlubil se, co se ženou vymysleli. 

Takto, Haničko, takto, takto se přede zlato." Za chvilku naučil panenku, jak se
předou zlaté nitky, a potom zmizel, stejně jako se objevil. Stěna se za ním zase
zavřela. Zlatá přadlenka si sedla ke kolovratu a pustila se do práce. Předla a
předla, dokud všechen len nespředla. Ještě si do rána stačila chvilku zdřímnout.
Jen co se pán ráno probudil a oblékl, hned se běžel podívat do komnaty, kde
nechal Haničku. Vešel dovnitř a málem od toho lesku oslepl. Nemohl uvěřit
vlastním očím, když uviděl hromadu zlatých nití. Objal zlatou přadlenku a hned
byla svatba. 

Z pytle vyskočil obušek a začal rajtovat milé mlynářce po zádech. V domě vypukl
takový zmatek a rámus, že se všichni probudili. Mlynářka, celá zbitá, běžela za
chudákem, aby ji proboha pomohl od té hrůzy. Slibovala hory doly, že vrátí
mlýnek i stolek, jen ať to zastaví. Chalupníkovi to teprve v té chvíli došlo.
Vzal si mlýnek a stolek a křikl: "Obušku, zpátky do pytle!" Hned se stalo, jak
řekl, a mlynářka si konečně mohla vydechnout. Chalupník vyrazil s veselou k
domovu. 

A co je nejsladší?" Sedláci šli domů a nebylo jim do zpěvu. "Co jdeš jako
opařený?" přivítala žena bohatého hospodáře. "Nech mě být," odbyl ji muž. "To by
nevymyslel ani čert, co si vzal do hlavy náš soudce. Dal nám tři hádanky.
Vyhraje ten, který je uhodne." "A co je to za hádanky?" "Prý co je nejbohatší,
nejrychlejší a nejsladší." "A co je na tom těžkého?" podivila se selka.
"Nejbohatší jsi ty, ty troubo! Máš plnou truhlu zlaťáků a ve chlívku prasnici,
kterou už tři roky krmíme. Nejrychlejší jsou naše koně a nejsladší med z našich
úlů!" 

"Nevím," odpověděl chalupník, "ale snad mi dobří lidé poradí." "Svoje zrno už
asi zpátky nedostaneš, ale něco ti, synku, poradím," řekl stařeček. "Vezmi si
tuhle železnou hůl a běž na kopec, tam k té skále. Až tam přijdeš, udeř holí
třikrát o skálu, skála se otevře a zlí duchové vyjdou ven. Uvnitř zůstane jen
jeden kulhavý. Je v koutě přikovaný železnými řetězy k lavici. Běž za ním a
řekni si o mlýnek, který mají nad ohništěm. Ten duch ti ho nebude chtít dát, ale
ty nic jiného nechtěj. Až uděláš, co jsem ti řekl, vrať se stejnou cestou
zpátky." 

Sluha odešel, ale za chvilku se vrátil, že nic nenašel, žádné stavení, žádné
lidi. "Ty jsi popleta," řekl pán, který se třásl zimou a drkotal zuby. "Jdu sám
a ty tu za trest zůstaneš na dešti!" Ale ani on nepochodil. Kouř vycházel z
otvoru v zemi. "To je divná věc. Musím zjistit, kde se tam ten kouř bere,"
umínil si. Klekl si na zem a podíval se do díry, ze které se kouřilo. Pod zemí
byla malá kuchyň. Na kamnech se vařily dobroty a na kamenném stolečku bylo
prostřeno pro dva. 

Často se stávalo, že se to hladové prasátko připletlo mezi sousedovy vepříky a
přiživilo se na jejich ječmeni. Jednoho dne už to bohatého sedláka dohřálo,
popadl palici a praštil prase po hlavě. Čuník se svalil na zem a bylo po něm.
Chudý sedlák si šel postěžovat k soudci, jaká škoda se mu stala. Bohatý se
bránil, že se škoda stala i jemu, a nechtěl za prase zaplatit. Soudce nevěděl,
jak je má rozsoudit. "No dobrá," povídá nakonec, "oba dva jste utrpěli škodu,
ale náhradu dostane jen ten, který zítra ráno uhádne tyto tři hádanky: Co je
nejbohatší? Co je nejrychlejší? 

Ale co se má stát, to se stane. Chvíli žili jako dva holoubci, ale pak přece
soudcova žena porušila svůj slib. Jednou se dostali před soud dva handlíři.
Jeden hnal z jarmarku stádo koní, druhý stádo volů a oba nocovali vedle sebe. V
noci se jedné kobyle narodilo hříbě a to hříbě se nějak zatoulalo mezi voly.
Ten, co mu patřili voli, hříbě našel, ale nechtěl ho koňskému handlíři dát. Pan
soudce mu dal za pravdu, možná i proto, že mu volský handlíř víc zaplatil. 

Až k vám dojde, popadněte kosu a rozhánějte se s ní po vodě. Potom vyskočte na
břeh a dělejte, jako byste do sítě chytal ryby. Můj muž se s vámi dá do řeči a
bude se divit, co to vyvádíte. Vy mu jen řeknete, že spíš ve vodě trávu nakosíte
a na trávě ryby nachytáte, než by se volovi narodilo hříbě. Uvidíte, že to hříbě
bude vaše. Jen mě proboha neprozraďte, nebo se mnou bude zle." V podvečer si pan
soudce vyšel na procházku. A co nevidí? 

Na zpáteční cestě se chalupník zase zastavil ve mlýně. Panímáma se kolem něj
točila a snášela mu jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Než se uložil ke spánku,
poprosil mlynářku, aby mu stolek schovala na bezpečné místo a hlavně aby mu
neříkala: "Stolečku, prostři se!" Mlynářka dala stolek do komory, a když v domě
všichni usnuli, celá nedočkavá se hnala ke stolku, aby zjistila, jaká kouzla
umí. Řekla: "Stolečku, prostři se!" a stolek byl hned plný všelijakých jídel,
která by ani za tři dny nesnědla. 

Tam seskočila z kočáru, odestlala postel a milého mužíčka do ní uložila. Ráno si
urozený pán protíral oči a nemohl přijít na to, kde se to ocitl. Že by se jeho
panská komnata změnila za jednu noc v obyčejnou světnici? Za chvíli přišla jeho
žena a povídá: "Vyspal ses dobře, můj milý? Jak vidíš, sladce se spí i v selské
posteli. Určitě se ti tu bude líbit." "Ale jak se to stalo? Cos to se mnou
udělala?" "Tys zapomněl? Když jsi mě včera vyhnal z domu, dovolils, abych si s
sebou vzala, co se mi nejvíc líbí. 

"Žito zpátky nedostaneš," povídá stařeček, "ale vezmi si hůl a udělej všechno
jako minule. Od toho kulhavého ducha si vypros stolek, který stojí před ním, a
vrať se stejnou cestou zpátky." Chudák vzal hůl, přišel ke skále a třikrát na ni
udeřil. Skála se otevřela, zlí duchové vyběhli ven a nechali uvnitř jen toho
kulhavého, který byl železnými řetězy přikovaný k lavici. Duch se zeptal, co u
nich hledá. "Jen to, co mi patří. Žito, které jste mi vzali." "Nemám tvoje
žito," zamumlal duch. "Řekni, co za něj chceš." "Nic jiného než ten stolek,
který stojí před tebou." 

"Nechápu. Jak mi může pomoct plavání?" "Špatný plavec se musí velmi namáhat, aby
se udržel nad vodou. Dobrého plavce voda nese." Obtížná cesta K mistrovi přišel
nový žák a vyprávěl, že na své cestě došel na skryté místo v Himalájích. Tam žil
guru, který měl dar vidět do minulosti i do budoucnosti. Měl i několik žáků,
které vyučoval svým schopnostem. "Velmi to na mě zapůsobilo a zůstal jsem nějaký
čas. Ale pak jsem cítil, že to není to, co hledám, a vydal jsem se dál. Teď jsem
přišel k tobě a ptám se tě, jakému vědění vyučuješ." 

A určitě existuje ještě mnoho takových zvyků, o kterých nikdo nepřemýšlí. Kdyby
se o nich ale vědělo a lidé se jich vzdali, byli by pak schopni překonat svůj
žalostný stav." Poznatek "Pověz mi, mistře, co musím dělat, abych se přiblížil
Bohu?" prosil žák. "Abys dosáhl k Bohu, musíš vědět dvě věci: Za prvé, že
veškeré tvé snažení bude marné." "A za druhé?" "Za druhé, jednej přesto tak,
jako kdybys o tom prvním vůbec nevěděl," doporučil mistr. Vědění Intelektuál se
ptal mistra: "Znáš nějakou pravdu, která je uznávána a respektována všemi živými
tvory?" "Jak bych ji mohl znát?" řekl mistr. 

Znenadání před ním začalo tančit světýlko a z jeho mihotání sem a tam poznal, že
mu svítí světluška. Ulevilo se mu a zeptal se: "Řekni mi, světluško: Proč svítíš
jenom ve tmě?" "Vy lidé nás vidíte, jenom když je kolem vás tma. Ale my svítíme
pořád. Když je světlo, vůbec si nás nevšimnete. Proti slunci ale nic nezmůžeme."
Život po životě Dva roky po narození dcery otěhotněla mladá matka znovu, v jejím
lůně rostla dvojčata. Stejně jako se vyvíjela jejich tělíčka, rostlo i jejich
vědomí a tu si všimli jeden druhého. Naplnila je radost ze života. 

Mistr mu stroze a drsně přikázal, aby neprodleně zanechal studia a ihned opustil
jeho dům. Sotva návštěvník odešel, zeptal se mistra jeden dosti vyděšený žák, co
ho přimělo k takovému neobyčejně příkrému chování. Zatímco mistr přemýšlel, jak
to žákovi co nejsrozumitelněji vysvětlit, vletěl do místnosti pták, poletoval
sem a tam a hledal cestu ven. Mistr vyčkal, dokud se pták vyčerpaně neusadil
blízko otevřeného okna - a najednou hlasitě zatleskal. Vyděšený pták vyletěl
přímo na svobodu. "Moje zatleskání způsobilo ptákovi šok," řekl mistr, "a snad i
moje chování tomu návštěvníkovi." Zvyk 

Jdi tedy a střež pramen mým jménem." Stráž vyvedla beduína potmě a tajnými
chodbami ven z paláce i z města, aby jeho uši nezaslechly zurčení vodotrysků a
jeho oči nezahlédly ani jedno z četných jezírek v kalifově parku. Tajemství
Mistře, prosím tě," řekl žák, "prozraď mi tajemství života." "To nemohu," odmítl
mistr. "A proč ne?" "Protože to je tajemství." Skromnost Rybář vytáhl síť a
našel v ní starou láhev. Otevřel ji a zle se vylekal, když z ní vystoupil mocný
duch. "Osvobodil jsi mě, proto ti splním tři přání. Vyslov své první." 

Pokud mi budete důvěřovat, každý dostane, po čem touží a nikdo nepřijde zkrátka.
Ze čtyř přání udělám jedno a čtyři rozhádaní muži budou jako jeden šťastný!"
Ohromeni tímto zásahem, provázeným záplavou cizích slov, kterému bůhvíjak, ale
rozuměli, podali mu s určitou nedůvěrou své peníze, doufajíce v zázrak, který
jim slíbil. Domorodec šel s jejich penězi k prodavači a přinesl celou náruč
toho, čeho se dožadovali: hroznového vína. Začátek Všude se mluvilo o válce.
Bojovalo se sice daleko, rodiče si ale stejně nevěděli rady, jak mají svým dětem
vysvětlit tu hrůzu, která se vtírala do jejich domova. 

Mezitím se dozvěděly, že na vedlejším domě má být instalována pamětní deska na
památku velkého hudebníka, který žil v tomto domě tři roky během svých studií.
Aby se jedna před druhou nezesměšnila, každá zvlášť si předem zjistila, co má
být na tabuli vyryto. Po cestě do své oblíbené kavárny se zastavily před
sousedním domem. Navzájem se upozorňovaly na krásnou pamětní desku. "Zde žil ten
slavný hudebník." předčítala jedna, a druhá doplnila: "Vespod je letopočet a v
rohu vpravo dole menším písmem stojí 'Městský úřad' a jméno našeho města."
Holčička ze sousedství obě dámy užasle poslouchala a pak se smíchem vykřikla: 

"Dvanáct říkáš?" Teď spočítala pytle i matka a zakřičela: "Starosto!" Ruch se
utišil a starosta se vynořil z davu. "Starosto! Tady stojí dvanáct pytlů mouky.
Takže se muselo vrátit dvanáct mužů. Přesně tolik, kolik jich odešlo." Pak
počítal osobně sám starosta a došel ke stejnému výsledku. "Skutečně! Dvanáct
pytlů! Ten ztracený se musel vrátit!" uzavřel nekompromisně. "Opravdu! Přemohl
medvěda úplně sám!" křičeli rolníci. "Vrátil se! Úplně beze zbraní, jen holýma
rukama a vlastní silou zabil nejmocnějšího medvěda v tmavém lese! Ať žije
přemožitel medvěda! Jaká čest pro naši vesnici, že má ve svém středu takového
hrdinu!" 

Počítal jen ty, které viděl, a když se opakovaně dopočítal pouze jedenácti, krve
by se v něm nedořezal. "Pomoz nám samo nebe!" křičel: "Jeden chybí!" "Jak může
jeden chybět? Pořád jsme se přece drželi pohromadě! Co se mohlo stát?" volali
jeden přes druhého. "Sám nevím! Počítejte sami!" A protože každý z nich stejným
způsobem kontroloval počet přítomných, bylo jejich zděšení brzy obrovské, každý
totiž skutečně napočítal jen jedenáct. Jeden se ztratil. A začali hořce bědovat.
Semkli se k sobě a ustrašeně se rozhlíželi kolem. "Posledního z nás určitě lapil
medvěd!" přemýšlel nahlas jeden z nich. 

Zavedl svého syna k nenápadným dveřím, otevřel je a společně vstoupili do
místnosti bez oken, která snad už skromněji vybavena být nemohla. Stál tam jen
starý zašpiněný psací stůl přitlučený na ocelové konstrukci, oprýskaná dřevěná
židle a před ní na desce stolu ležel velký opotřebovaný poznámkový blok. Na
stěně visely staré modré montérky. To bylo všechno. Nic víc nebylo v místnosti k
vidění. "Sem jsem chodíval každé ráno, přemýšlel a rozhodoval se. I ty budeš
bezpochyby postupovat jinak než tvůj otec, abys sis zajistil budoucnost. Ale
každý den jsem byl tady, abych nezapomněl, odkud jsem přišel. 

Během lovu se král ztratil svým průvodcům a celé hodiny jezdil lesem, aniž
potkal jediného člověka. Pak mezi stromy uviděl stoupat tenký proužek dýmu a
zamířil k němu. Přijel k domu drvoštěpa, který se zrovna chystal k jídlu. Král
sesedl z koně, přistoupil ke starci a řekl: "Já jsem tvůj král a budu tvým
hostem, protože jsem hladový. Co to vaříš?" "Fazole," řekl stroze drvoštěp.
"Rozdělíš se se mnou? Konec konců jsem král a rád se ti odměním." "Ne,"
odpověděl muž, "protože je jich dost jen pro jednoho, a kdybych se nenajedl,
nemohl bych dělat svou práci. 

"Co kdyby ses těšila z toho, že jedna tvoje dcera při slunečném počasí může
prodávat sandály, a pak se radovala z toho, že když prší, tvá druhá dcera prodá
deštníky. Tak bys měla důvod se pořád radovat." Sousedé byli překvapeni, jak se
žena postupně změnila. Netrvalo dlouho a místo o "ubrečené ženské" se mluvilo
jen o "usměvavé dámě". Vězení Traduje se, že moudrý král Šalamoun rozuměl řeči
ptáků. Jednou k němu přišel muž, který choval ve zlaté kleci slavíka. "Už tři
roky mám tohoto slavíka, který je radostí mých dnů," vyprávěl králi. 

Hrál hazardní hry, kupoval si losy, spekuloval s akciemi, četl horoskopy, radil
se s astrology a jednoho dne vstoupil do pracovny Madam Soleil. "Prosím
kompletní věštbu," řekl . Slavná věštkyně přikývla. Ptala se hvězd, četla mu z
ruky, dívala se do křišťálové koule a vykládala karty. Pak znovu přikývla.
Zvědavý a rozrušený mladý muž netrpělivě poposedával na židli a jeho obličej se
rozzářil, když mu Madame Soleil řekla: "Vypadá to s vámi dobře. Neboť ve vaší
zahradě je zakopán velký poklad. Abyste ho našel, musíte učinit následující: 

Chtěl ještě vidět svět, než bude příliš starý a pokud mu to ještě přinese štěstí
- proč se nevydat na bohatý sever? Nasedl do vlaku a za pár dní vystoupil v
Berlíně. Počasí bylo sychravé, choulil se ve snaze skrýt obličej za límcem
bundy. Ale nedal se chladným přijetím odradit a toulal se ulicemi, zvědavý na
město, které mu mělo přinést štěstí. Z nějakého náměstí k němu dolehl hluk a on
chtěl vidět, co se tam děje. Ale jak se blížil, zpozoroval ruch a policii, a
najednou ho někdo strhl k zemi. 

Cestovali pouští sedmý den, když je znenadání ze zálohy přepadlo čtyřicet
lupičů. "Omare, rychle, poraď si s nimi, zažeň je, kradou naše zboží!" křičel
kupec v nejvyšším rozčilení. Ale Omar zůstal sedět a řekl jen: "Jen je nech."
Jedna polovina bandy držela členy karavany v šachu a ostatní banditi shrabovali
kořist. "Omare, pohni se už konečně! Zažeň ty lotry! Kradou můj majetek!" zuřil
kupec. "Tak ať," řekl Omar. Se zoufalým vztekem kupec sledoval, jak lupiči plení
jeho majetek a žádný z jeho mužů se jim ani v nejmenším nestaví na odpor, aby
zachránil alespoň holý život. 

Nemohli se dohodnout, a tak šli po koupeli v lázních každý svou cestou. Jeden
šel do mešity. Když po modlitbě vycházel ven, spadla ze střechy taška a ošklivě
mu poranila rameno. Druhý si koupil pálenku a strávil noc s prostitutkami. Když
za ranního šera vrávoral domů, šlápl na peněženku, ve které našel sto dinárů.
Další pracovní den jeden druhému vyprávěli, co zažili, a velmi se divili
vrtošivému osudu. Rozhodli se, že se na to, co se jim přihodilo, zeptají imáma.
Znalec Písma je vyslechl, chvíli přemýšlel a pak jim vysvětlil souvislosti. 

Od něj jsem se sice všechno naučil, ale nemám žádnou budoucnost, když
neuskutečním své vlastní nápady. Když vyrobím precizní přístroj s potřebnými
zlepšeními, která je podle mě nutné provést, pak bych mohl zaplnit mezeru na
trhu i přes silnou konkurenci." Trvalo dva roky než z jeho prvních prototypů
vznikl funkční přístroj. V té době neměl ani chvilku volnou a velmi se zadlužil.
Ale hned na prvním průmyslovém veletrhu získal tolik zakázek, že to jeho malé
firmě zajistilo práci na víc než rok. 

"Ó Pane, teď přišel čas, vyznat se ze svých hříchů a navzájem si odpustit."
Potom nahlas přečetl všechna svá pochybení. Když skončil, vyndal mnohem větší a
tlustší sešit a otevřel ho. A znovu řekl: "Ó Pane, protože se musíme vyznat ze
svých hříchů a navzájem si odpustit, přečtu v hodině zúčtování také tvoje
hříchy." A potom nahlas četl všechny starosti, nemoci, ztráty, neštěstí a rány
osudu, které on a jeho synové v průběhu roku utrpěli. Když dočetl do konce,
řekl: 

"Jak mám vědět, kdy začíná nový rok? Zpívám, protože chci. A to je všechno!"
Hledání Jednoho krásného letního dne uspořádalo pár přátel společně se svými
přítelkyněmi piknik. Znali se už nějakou dobu, ale jedna dívka byla mezi nimi
nová. Když se najedli a napili, bezstarostně se bavili různými hrami a čas jim
příjemně utíkal. Jen ta nová dívka se nápadně držela stranou a nikdo si jí téměř
nevšímal. Využila tedy příležitosti, popadla několik kolem ležících cenných věcí
a zmizela. Když krádež konečně zpozorovali, vydali se mladí muži rychle za
zlodějkou. 

Jak jste to vy dva dokázali?" Místo odpovědi se matka sehnula a do obou dlaní
nabrala hrst písku. Pravou ruku pevně sevřela a ze zaťaté pěsti se písek začal
sypat. Čím víc dlaň tiskla, tím rychleji unikal z jejího sevření. Potom dlaň
otevřela, leželo na ní už jen několik málo zrnek a na její pokožce se ukázaly
jeho otisky jako stovky malých jizviček. Z druhé dlaně ale udělala misku. A i
když rukou pohybovala sem a tam, nahoru a dolů, zlatý a třpytící se písek klidně
spočíval v její otevřené dlani. 

"Vězte, že teď Všemohoucí a jeho nebeské zástupy obestoupili krejčího, aby ho
vyslechli a že se celý svět raduje z jeho slov!" Dračí síla Představený zenového
kláštera pověřil malíře, aby vyzdobil střechu chrámu co nejvěrnějším obrazem
draka. "Ale já jsem ještě nikdy neměl to štěstí vidět draka!" naříkal malíř.
"Jak ho tedy můžu namalovat v jeho pravé podobě?" "Však tady kolem nás je draků
dost!" odpověděl představený. "Musíš se jenom umět dívat kolem sebe!" Aby se
naučil vidět jako představený, cvičil se malíř v zenové meditaci. Po několika
letech trpělivého učení pospíchal jednoho rána k představenému a vzrušeně
křičel: 

Jeden panovník v Orientu nechal všude po své zemi rozvěsit velká plátna se svým
portrétem. V hlavním městě zdobily stěny domů jeho dvacet metrů velké portréty.
Všechny ukazovaly panovníkajako otce vlasti, jak hladí děti a rozdává almužny
nebo jako nepřemožitelného hrdinu, který se ohání šavlí a uhání tryskem vpřed,
přemáhá nepřátele a drží ochrannou ruku nad svým lidem nebo ho slovy plnými síly
a moci povzbuzuje. Nechával si říkat "lev", neboť byl toho mínění, že se mu
nikdo nemůže rovnat, co se týče moci, síly a krutosti. 

"Kdo neumí ustoupit a něčeho se vzdát, nesmí se pak divit následkům," řekl mistr
a vyprávěl příběh o mušli a sluce. "Mušle se vyhřívala na slunci, lasturu široce
otevřenou. To přivábilo sluku, které měkké maso mušlí velice chutnalo. Sotva
ovšem vnořila svůj špičatý zobák dovnitř, mušle lasturu pevně zaklapla. 'Jestli
nepovolíš, do dvou dnů vyschneš,' cedila sluka skrz sevřený zobák. 'Když
nepovolím, zemřeš za dva dny hlady,' cedila mušle skrz zavřenou ulitu. A zatímco
se takhle přely, šel kolem rybář a polapil je obě dvě." Těžký osud Žal z
předčasné smrti jejího jediného dítěte málem připravil mladou ženu o rozum. 

Pouze ten, kdo své konání propojí s touhou, dostane se opravdu dál." Povrchnost
Jeden muž chtěl bezpodmínečně vstoupit do učení a mistr s ním dlouho hovořil. Na
konci rozhovoru se s ním rozloučil se slovy, že mu svoje rozhodnutí brzy sdělí.
Druhý den poprosil mistr počestného a zámožného obchodníka, aby muži nabídl
jisté a dobře placené místo ve svém obchodě, ale aby mu ani slovem nenaznačil,
že to byl mistrův nápad. Brzy potom dostal mistr od návštěvníka dopis: "Přízeň
osudu tomu chtěla, dnes jsem dostal nabídku od jednoho z nejvýznamnějších
podnikatelů našeho města, kterou ani při nejlepší vůli nemohu odmítnout. 

"Proč jsi přišel tak náhle? Vzpomínám si, jak jsi mi slíbil, že ke mně včas
vyšleš posla, který mi oznámí tvůj příchod," stěžoval si stařec. Neposlal jsem
ti jen jednoho posla, ale rovnou sedm," odpověděl anděl smrti. "Sedm? Nevšiml
jsem si ani jednoho!" "Ano, to jste celí vy, lidé. Myslíte, že když posly
ignorujete, nic se nestane. Ale tebe navštívili všichni." Ukázal na jeho oči a
řekl: "První posel, kterého jsem ti poslal, byl tvůj slábnoucí zrak. Druhým
poslem byl tvůj zhoršující se sluch. Třetí posel sbíral tvé zuby jeden za
druhým. Čtvrtý posel přebarvil tvé černé vlasy na bílo. 

A nejen u jedné kostky, ale u všech z poslední dodávky. Rozezleně jel k
sedlákovi a obvinil ho z podvodu. Ten se ale vinen necítil a jenom řekl, že
udělal všechno stejně jako vždy a nic na tom neměnil. "Uvidíme se u soudu,"
křičel vztekle pekař a pospíchal k rychtáři, aby vznesl žalobu. Rychtář nechal
obviněného předvést k výslechu. "Těší mě, že jsi tak klidný," řekl sedlákovi,
"ale vznesené obvinění musím brát vážně. Tato váha jasně ukazuje, že tvoje kusy
másla váží jen dvě a půl libry místo tří liber, jak zněla dohoda." 

"A jak se bránil tomu obrovi holýma rukama, ten na něj dýchnul svým smrdutým
dechem a rozdrtil ho v sevření svých tlap!" přidal se další. "Náš kamarád nebyl
jen statečný, byl taky přátelský a měl dobré srdce. Co jen řekneme jeho vdově a
dětem! Chudáci! Jako by život nebyl už takhle dost těžký, ještě musí nést takový
osud." Tak pokračovali v tíživých obavách dál, až konečně dorazili do vsi, kam
vstoupili za hlasitého bědování. Vesničané se hned seběhli a všichni křičeli a
naříkali zároveň. 

Ale kamkoli přišla, všude se jí lidé svěřovali se svým těžkým osudem: někde byla
špatná úroda, jinde někoho porazil strom, tam někdo zůstal na moři, někde shořel
dům, jinde zemřel živitel rodiny - a ona, která sama nesla svůj těžký úděl a
rozuměla bolesti ostatních, se snažila pomáhat a utěšovat. A pozvolna cítila, že
se vyrovnává se svým zármutkem, a ve svém srdci pro něj udělala místo vedle
šťastných vzpomínek. Když se vrátila domů, všichni užasli nad klidem v její duši
a rádi k ní chodili na návštěvu a pro radu. Zpráva 

Rachel běžela k synovi, vzala ho do náruče, hladila a líbala, zkoumala, jestli
se mu nic nestalo. Pak zvedla oči k nebi a zvolala: "A co čepička?" Úhel pohledu
Učenec byl předvolán před komisi, aby vyvrátil obvinění, že ve své argumentaci a
provedení důkazů nepostupoval logicky. V den zkoušky si vzal do ruky knihu a
posadil se obráceně na osla. Tak četl a popojížděl před velkými okny zasedacího
sálu, dokud nebyl vyvolán jeho případ. Poté, co byly proti němu vznesené výtky
přečteny, odůvodněny a dostal slovo, zeptal se předsedajícího: 

Bránil se rukama nohama, ale marně, spolu s dalšími lidmi ho strčili do nějakého
vozu a zavřeli do cely. Místo v moři štěstí se ocitl uprostřed bídy. Seděl
uvězněný za mřížemi, všechny kosti ho bolely a nezbývalo mu než čekat, co
přijde. O několik hodin později si zapsali jeho osobní údaje, vzali mu otisky
prstů a odvedli ho k výslechu. Jako vzdělaný syn bohatého otce se mohl s
komisařem domluvit anglicky. Cestovní doklady měl v pořádku, jízdenka
dokazovala, že právě přijel a s radikálními demonstranty neměl nic společného, a
proto komisař nebyl zas až tak nepříjemný. 

A nemohl vyrůstat na krásnějším místě, než byl přepychový rodný dům, obklopený
nádhernou zahradou. Ale jeho otci, který toto bohatství získal čilým
obchodováním a neúnavným shromažďováním, nikdy nepřišlo na mysl, těšit se ze
všech těch pokladů, ušlechtilého nábytku, látek, svícnů a skla, pěkných stromů a
vzácných květin. Jeho cílem bylo svůj majetek dobře zajistit a znásobovat. Moc,
kterou mu jeho peníze přinesly, využíval k tomu, aby získal ještě více peněz a
vlivu. Tak on ale žít nechtěl. Tím si byl jist. A celý život se zatěžovat
správou zděděného majetku, to ho také nelákalo. 

To přece vůbec není pravda, že by Kanada válčila se Spojenými státy." "Chceš ze
mě před tím dítětem udělat lháře? Jen se snažím něco vysvětlit, a ty jen
kritizuješ a nic se ti nelíbí. Když myslíš, že bys to zvládla líp, vysvětli mu
to sama. Já už neřeknu ani slovo." "Jak to se mnou mluvíš před tím dítětem?
Neumíš se ovládat? Vždycky musíš." "Přestaňte se hádat!" přerušil je syn. "Už si
dovedu představit, jak vznikají války." Hodnota Dvě sousední knížectví spolu
byla ve sporu, protože si obě dělala nárok na přehradu, která jejich země
chránila před záplavami. 

Blízké okolí už prošel a pořád jen číst se za určitou dobu také omrzí. Dostal
chuť být sedlákovi také trochu užitečný a šel se ho zeptat, s čím by mu mohl
pomoct. Ten nechtěl dát najevo svou nedůvěru vůči soudcovým zkušenostem se
zemědělstvím a jeho schopnosti vykonávat fyzicky namáhavou práci. Ale potom
vymyslel vhodný úkol a zavedl soudce do stodoly. "Brambory se musí roztřídit,"
vysvětlil svému hostu, přitáhl několik pytlů a jeden z nich vysypal. "Jednoduše
udělejte tři hromady: na první hromadu dejte malé brambory, na druhou střední a
na třetí velké!" 

A kromě toho jsou moje fazole cennější než všechen tvůj majetek. Ty chceš moje
fazole, ale já nechci nic z toho, co nazýváš svým vlastnictvím. Proto jsou mi
moje fazole přednější. Jen se podívej, k čemu ti je majetek a říše plná
závistivců, intrikánů a nepřátel. Já mám jen svou chatrč, svou práci a své
fazole a nemusím o nic soupeřit. A tak to taky zůstane." Král se podíval na
nepochybného majitele fazolí a vybavila se mu jeho vlastní nejistá moc a říše
plná rozporů. Zamyšlen a beze slova odjel pryč. Jak prosté Jeden mladý muž žádal
mistra o radu. 

Jednou v zimě, kdy už nebylo po turistech ani vidu ani slechu a místní muži
včetně Mirca si vychutnávali sklenku vína, zeptal se ho číšník, proč si vždycky
bere méně hodnotnou minci, když by stejně tak lehce mohl mít v kapse
dvojnásobek. "To máte tak," odpověděl Mirco a zhluboka se napil, "tak hloupý
zase nejsem, abych si zkazil obchod tím, že bych si vzal hodnotnější minci.
Místo dvou mincí na výběr by mi už nikdo nenabídl ani haléř." Odplata Bohatý
měšťan pozval mistra na oběd. Když ten však v určený čas dorazil, pán domu ho
přijal rozezleně. 

Po bohoslužbě se ještě chvíli zdržel a modlil se ke svatým . Potom vztáhl ruce k
obrazu Pantokratóra Všemohoucího a prosil, aby mu seslal něco k jídlu, trochu
masa a zeleniny, chleba a sýra a pár oliv by velmi potřeboval. Ano, a aby
nezapomněl, láhev ouza by byla nanejvýš vítána. Jeho prosby slyšela kostelnice a
řekla: "Neměl bys ve svém věku radši prosit Boha, aby posílil tvou víru a
ochránil tě před hříchy, abys v den posledního soudu neupadl do věčného
zatracení, než žádat o láhev kořalky?" "Milá paní," řekl stařec, "prosil jsem
Boha o to, co mi chybí k životu. 

"Opakuji přece stále dokola, že jsem máslo zvážil stejně jako vždycky, a když to
předtím bylo v pořádku, musí to být v pořádku i teď." "A jak tedy vážíš máslo
bez závaží?" "Na jednu misku vah položím jeden z třílibrových bochníků chleba od
pekaře, a na druhou dám tolik másla, aby váha byla v rovnováze. Co na tom tedy
může být špatně?" "Špatná je váha chleba," řekl rychtář a nechal zatknout
pekaře. Beze slov Každé slovo toho druhého bylo chápáno jako obvinění, každá
omluva jako výčitka. Zdálo se, že manželé si nikdy nemohou porozumět. 

Kořeny těchto příběhů sahají až k předbudhistickým časům Indie, starověké Číny,
Japonska a k zemím raného islámu a židovství. Prošly starými kulturami a
středověkem a byly vyprávěny stále znovu a pokaždé jinak - jako poučné rozpravy,
přirovnání, podobenství a bajky, jako japonské zenové koany, najdeme je ve
spisech křesťanských poustevníků, můžeme je dokonce zaslechnout jako frašky a
anekdoty. Složení se měnilo, ale pro život nezbytný vitamín zůstal. Jako
pozitivní vzpruha působí na rozum a duši a přispívají k potěše srdce, která je
nezbytná k tomu, aby byl zdravý celý člověk, ne jen tělo. 

"Když už jste mi všechno vzali, udělejte mi na odškodněnou aspoň malou
laskavost," vybídl kupec vůdce banditů. "Co by to mělo být?" zeptal se ten
velkoryse. "Chci, aby všichni tví muži dali jeden po druhém pořádnou facku tady
tomu hlupákovi Omarovi." "Bude nám potěšením," řekli lupiči a první z nich
uhodil Omara silně do tváře. Ten se při tomto pohlazení větru ani nepohnul.
Lupiči byli stále troufalejší, protože otrok jejich rány přijímal se stoickým
klidem, jako by mu na kůži dopadaly dešťové kapky. Když se do něj pustili
pažbami pušek, odháněl jejich rány jako dotěrné mouchy. 

Sousedé se ji snažili utěšit a poradili jí, aby vyhledala známého mudrce, který
bydlel v klášteře vzdáleném dva dny cesty. Doufali, že tato krátká cesta alespoň
trochu zmírní zármutek truchlící matky. Zoufalá žena dorazila do kláštera a mezi
vzlyky úpěnlivě prosila mistra, aby jejímu synovi vrátil život. "Přineseš-li mi
hořčičná semínka z domu, kde ještě nikdy nikdo nezažil trápení, a já nasadím
všechny své síly, abych tvého syna znovu přivedl k životu," vyzval matku. Plna
nové naděje opustila žena klášter a vstoupila hned do prvního domu, aby
přednesla svou žádost. "Žádné trápení - co tím myslíš? 

"To je ta pravá." "Ale jak jsi poznal?" zeptala se nanejvýš zaskočená dáma.
"Není vždy snadné být považován za mistra a nazýván moudrým. Ale mnohem těžší je
být včelou a neomylně poznat to pravé - stejně jako tato včelička, která
přiletěla a usadila se na květu této rostliny. Ale nejtěžší ze všeho je být
pravou květinou." Argument Mladý muž znal ve svém sousedství starého pána, který
nepřetržitě četl. Jednoho dne ho mladík oslovil: "Vidím tě sedět dnem i nocí nad
knihami. Řekni mi, proč pořád tak vytrvale čteš?" "Čtu proto, abych se dostal do
nebe," odpověděl muž. 

Posaďte pak prostě syna do čekárny, já si ho vyzvednu." Když zůstali sami,
vybídl terapeut chlapce, aby si lehl na lehátko. Pak se natáhl vedle něj, objal
ho tak, že chlapcovo ucho přitiskl ke svému srdci a neřekl ani slovo. Když
uplynula hodina, dovedl chlapce do čekárny a požádal ho, aby počkal, že by ještě
rád mluvil s jeho matkou. O něco později postrčila čerstvě načesaná matka svého
syna znovu do ordinace. "Chtěl jsem vám jen říct, že jsem vašemu synovi
promluvil do duše. Bude teď klidnější. Ale stejně myslím, že bych ho měl vídat
častěji." Shoda 

"Idiote!" křičel továrník, uvědomil si, že když ostatní selhali, musí jako vždy
všechno udělat sám a pospíchal za mistrem. Tak rychle neběžel už celá léta a
když se k mistrovi přiblížil na dvacet metrů, zavolal: "Zastav se konečně!" Ale
mistr klidně pokračoval dál. "Tak stůj přece!" křičel podnikatel a ačkoli teď
mohl mistra pohodlně dohonit, zdálo se, že se vzdálenost mezi nimi nezmenšuje.
"Zůstaň stát, ať si s tebou mohu promluvit!" znovu zakřičel továrník. "Já stojím
klidně," odpověděl mistr. "Kdo nestojí, jsi ty! Ty se zastav." Asi mě chce vodit
za nos, pomyslel si podnikatel. 

Když přešlo období smutku a syn se vrátil ke svému běžnému životu, dostal
jednoho večera chuť zajít do hospody a vypít s přáteli pár skleniček. Vzpomněl
si ale na svůj slib a počkal, a až ve dvě hodiny po půlnoci vstoupil do své
oblíbené hospody. Jeho radostné očekávání se rázem proměnilo v pravý opak, když
viděl své kamarády z mokré čtvrti namol opilé válet se v rozích a na podlaze.
Znechucen odešel pryč a přísahal si, že už tam nikdy v životě nevkročí. Pár dní
mu trvalo, než se s tímto zážitkem vyrovnal, ale potom ho napadlo navštívit
nevěstku. 

Ale to přece není možné, nemůže mě takhle nechat ve štychu, koneckonců jsem
přece na auto odkázaný, rozčílil jsem se. Nemohl jsem pochopit, jak někdo může
být takhle pohodlný. "Pochopte, pane," uvolil se k odpovědi, "když máme ještě
tolik peněz, nebudu přece teď pracovat. A krom toho, vaše auto přece pořád
jezdí!" Co se dá na tohle říct? Pašerák Omar byl pašerák. To věděl u hranic
každý. Jenom ho nikdo nikdy nechytil při činu. Pokaždé, když Omar dorazil na
hranice s oslem obtíženým nákladem, prohledali celníci velmi pečlivě všechny
koše s nákladem i jeho samotného. 

Ale většinou našli jen pár datlí nebo otepi slámy, které prozkoumali kousek po
kousku, ovšem nic zakázaného v nich nenašli. "Jen počkej, ty šibale, jednou tě
dostaneme," bručeli mrzutě, když ho stejně jako vždycky předtím museli nechat
projít. Omar ale zároveň bohatl a to dráždilo jejich ctižádost ještě víc,
protože si nikdo neuměl vysvětlit, jak si může dovolit život na vysoké noze,
který si dopřával. Jakmile Omar vydělal dost peněz, přestěhoval se do sousední
země. Postavil si velký dům s překrásnou zahradou a žil tam příjemně a
spokojeně. 

Rozplakal se a naléhavě prosil, aby ho pustil dovnitř. Otec v zajetí svého
smutku jen křičel: "Zmiz konečně a nech mě o samotě!" Zklamaný a vyčerpaný vzdal
nakonec chlapec své snažení a pomyslel si, že bude možná lepší přijít znovu
ráno. Uložil se do rohu mezi domy a po několika hodinách spánku znovu zaklepal
na dveře otcovského domu. Volal a prosil, ale otec byl neoblomný, v domnění, že
s ním někdo z vesnice chce hrát podivnou hru. "Dej mi konečně pokoj a koukej, ať
už jsi pryč," opakoval stále dokola. 

Jednoho dne při svém putování narazili na malý potůček, který tam předtím nebyl.
Pod jejich nohama vyrazil ze země a jim připadal jako dar, který seslalo samo
nebe. Voda byla trochu kalná a mírně slaná, ale jim připadalo, že je to voda
přímo z ráje, protože něco tak lahodného již dlouho nepili. "Takovou úžasnou
vodu si nemůžeme nechat sami pro sebe," řekl muž. Donesu ji našemu pánovi, který
takovou lahůdku jistě dokáže ocenit." Naplnil dva měchy, jeden pro sebe na cestu
a druhý pro vládce, a vyrazil na cestu. 

Viděl ho vyrůstat ve svém sice ne zrovna zámožném, ale přesto váženém domě,
hýčkaného a rozmazlovaného ženami z celé rodiny, a proto mu nevěřil jeho pózu
odříkání a askeze, kterou před časem zaujal spolu s některými svými kamarády.
Nechávali si narůst vlasy i sotva rašící vousy, oblékali pouze bílou bederní
roušku, jedli jen něco málo zeleniny, pili jedině vodu a nezabývali se ničím
jiným než čtením náboženských knih a nekonečnými diskuzemi. Rozhodl se tedy, že
se o svých pochybnostech přesvědčí, a poslal syna k jednomu nesmírně bohatému
příbuznému, který byl v celé rodině považován za milovníka života. 

I když mistrovi takové hry nebyly vůbec po chuti, kvůli chudým se přece jen o to
chtěl pokusit. A také ho lákalo odhalit pravdu o umělých a přirozených věcech.
Prohlédl si některé květiny pečlivěji a velmi ho udivilo, jak věrně řemeslníci
zhotovili umělé květiny podle vzoru přírody. Zkoumat jednotlivě jednu květinu za
druhou by trvalo hodiny, ne-li dny. Mistra začínal pomalu polévat pot. "Je tady
velmi horko," obrátil se na svou hostitelku. "Dej prosím otevřít okna. Na
čerstvém vzduchu se lépe přemýšlí." Okna byla otevřena. O několik minut později
zamířil mistr přímo k jedné květině a řekl: 

Jedna žena měla, jak se říká, stále slzy na krajíčku. Celý život se utápěla v
slzách. Plakala tak dlouho a tak silně, až se jí oči zanítily, což pro ni
znamenalo další důvod k pláči. Zavolali k ní lékaře. "Paní, mohu ti pomoci
jedině tehdy, když mi něco slíbíš," řekl lékař. "Co mám slíbit?" vzlykla žena.
"Přestaň konečně plakat! Jinak nemohu tvoje oči zachránit!" "Ale," zaúpěla žena,
"k čemu jinému by oči byly, když ne pro pláč?" Způsob myšlení Mistr navštívil
ženu, které ve vsi přezdívali "ubrečená ženská," protože neustále plakala a
naříkala. 

Nad rozbouřeným mořem ležela hustá mlha a viditelnost ztěžoval také rychle
padající soumrak. Ohromná válečná loď si neúprosně razila cestu vlnami vstříc
svému tajnému cíli, který znal jen admirál. "Světlo na pravoboku!" hlásila
hlídka. Admirál vydal rozkaz k okamžitému vydání signálu: "Jste na kolizním
kurzu! Doporučuji vám změnit kurz o 20 stupňů!" Bezprostředně nato obdržela
válečná loď zprávu: "Pozor! Ihned změnit kurz o 20 stupňů!" Admirála tato
zpráva, která zněla jako ozvěna jeho příkazu, poněkud rozladila a nechal vyslat
zpět: "Tady je válečná loď. Ihned změňte svůj kurz!" 

Teď si chtěla své právo vynutit válkou. Když se mistr dozvěděl, že nepřátelská
vojska už stojí proti sobě a každou chvíli může vypuknout nesmyslné krveprolití,
snažil se zabránit nejhoršímu. Pospíchal k vojenskému táboru a prosil oba
panovníky, aby se s ním sešli u přehrady a naposled se pokusili o smír. "Má
tahle přehrada, která chrání lidi ve vašich knížectvích, ještě nějakou jinou
hodnotu?" ptal se mistr obou vládců. "Ne, sama o sobě žádnou hodnotu nemá,"
odpověděli. "Když proti sobě povedete válku, nezemře mnoho vašich mužů a možná i
vy sami?" "Ano, to je možné." 

"Co tě to napadá, chtít zpátky peníze? Obelhal jsem tě snad? Otrok tě přece
zachránil a poradil si se čtyřiceti muži, přesně tak, jak jsem ti říkal!"
rozhorleně se bránil obchodník. "To je všechno pravda," odpověděl kupec, "ale
nemůžu podstoupit riziko, že mě někdy přepadne dvacet nebo třicet chlapů a bude
mě chránit ten, kdo reaguje až na čtyřicátého!" Odvaha Po smrti svého správce
hledal král na toto důležité místo nástupce, a svolal proto všechny dvořany.
Dovedl je k mohutným dubovým dveřím, které byly pobity železnými pláty a
opatřeny těžkým zámkem. 

Správci byli řádní a spolehliví, mohl si tedy klidně vzít rok volna a užívat si:
nemyslet na obchody, cestovat kam bude chtít, poznávat nové země a jejich
kulinářské pochoutky, vychutnávat si na své jachtě vítr a mořské vlny. Ale
nakonec to dopadlo jinak, než si plánoval: Lékaři u něj zjistili smrtelnou
nemoc, jejíž původ neznali, a proto nemohli ani ovlivnit její vývoj. "Dám vám
polovinu svého majetku, když mě dopravíte na nejlepší kliniku na světě a zbavíte
mě hrozby smrti!" nabízel. "To není možné na žádné klinice na světě," řekli
lékaři. 

"Zmiz, vůbec tomu nerozumíš," sotva popadal dech kos. "Každý má své vlastní
nebe!" Vtom se z blízké lípy snesl list a dopadl hned vedle kosa. To znamení
zániku světa jej vyděsilo natolik, že se obrátil a rychle uletěl. Nebe však
zůstalo tam, kde bylo. Problém Prázdniny na venkovském statku - soudci a jeho
ženě se to zdálo jako nejvhodnější dovolená pro ně a pro jejich dva malé syny.
Hoši by se tam mohli vydovádět a oni budou odpočívat pod ovocnými stromy a číst
si. Týden poklidně uběhl a soudce se pomalu začínal nudit. 

A vzhledem k tomu, že si rady nevěděli ani učenci ani nikdo ze zkušených mužů
činu, nesnažil se ani nikdo z nižších vrstev dvořanů. Všichni jen stáli a tupě
zírali do prázdna nebo gestikulovali před dveřmi, občas se někdo chtěl předvést
a řekl: "Mělo by se.", "Muselo by se.", "Snad by se mohlo.", ale nikdo se k
ničemu neměl. Pouze jeden mladý lovec přistoupil blíž, pozorně se podíval, sáhl
tu a tam, trochu zatáhl a pak jednou škubl zámkem dolů a západka vyskočila. Král
totiž záměrně nenechal zámek dobře zapadnout, když úkol uděloval. Lovec snadno
otevřel těžké dveře. 

Připomněl si slib, který dal svému otci, a tak potlačil svou žádost a teprve dvě
hodiny po východu slunce zaklepal na dveře krasavice. Otevřela ospalá coura a
obořila se na něj ochraptělým hlasem, co tady chce v tuhle hodinu, ať laskavě
táhne k čertu. Návštěvník dobře slyšel její hlas, rozuměl i významu slov, nemohl
však odtrhnout oči od její tváře, na které byl rozmazán pudr a líčidla, která v
noci vytvářela její krásu, viděl rozcuchané slepené chomáče vlasů a všiml si
děravé spodničkys utrženým ramínkem. 

Byli šťastni, že se o jejich malé vesničce ve světě ví a že jim výdělky z
letních měsíců zajišťují obživu na zbývajících osm měsíců. A od té doby, co
jeden z cestovních průvodců pocítil potřebu napsat o tomto místě něco nového a
originálního, proslavil se místní blázen daleko za hranicemi svého bydliště a
zajistil si slušné příjmy. Průvodce totiž informoval o tom, jak je vesnička
romantická, výhled velkolepý, jídlo znamenité a ceny tak nízké, že si dokonce
vesnický blázen Mirco raději vybere minci v hodnotě čtvrt dináru, protože je na
pohled větší než mince v hodnotě půl dináru. 

"Ale buď tak laskavý a vyšli posla, který tě ohlásí, abych se na tvůj příchod
mohl připravit a nebyl tak jako dnes náhle zachvácen strachem ze smrti." Anděl
mu to slíbil, schoval meč do pochvy a zmizel. Od té doby muž tvrdě pracoval a
postupně získal určitý majetek, takže jeho děti mohly chodit do školy a vyučit
se řemeslu. Na sen o andělu smrti už dávno zapomněl. Svým dětem vystrojil svatby
a na kolenou houpal už dvě vnoučata, když nevyléčitelně onemocněl. Ležel ve své
posteli, a v tom se před ním objevil anděl smrti s planoucím mečem. 

Strýc, korpulentní a dobrosrdečný, hned uvítal svého asketického synovce bohatou
hostinou, ale ten se nedotkl ani ryb ani husí pečínky, ani bílého ani červeného
vína, spokojil se jen s trochou zeleniny a sklenicí vody. Nevšímal si ani
pohledné kuchařčiny dcery, i když po něm při obsluhování nápadně házela očima.
Stejně málo vlídných slov našel pro krásný park, ušlechtilé koně a naleštěný
chrom strýcových aut. Poklady vinného sklepa, sbírky starých mincí, starožitné
stříbro a přepychové šperky mu nestály ani za pohled. Strýc ale dál neúnavně
nadšeně hovořil a vyprávěl a pak vyzval synovce, aby si s ním před večeří šel
zaplavat. 

"Pokud jsi rozuměl, tak můžeš být stejně tak bohatý, jako chudý." Upřímnost
Nikdo netušil, kdo první vyslovil to ohavné podezření, ale šuškání skrývané do
dlaní nebylo možno přeslechnout a významné pohledy ostatních mnichů, kdykoli
Naitó procházel kolem, nešly přehlédnout. Představený si ho zavolal k sobě a
naléhavě ho žádal, aby se už nikdy nevzpíral pravidlům řádu, a aby se na ranním
procesí nedíval na tu hezkou mladou ženu a už vůbec se nepokoušel s ní
promluvit. Naitó pokorně poklekl a se sklopenou hlavou řekl: "Odpusťte mi,
mistře, jestli jsem se protivil nařízením řádu. 

Ten pospíchal k otci, otevřel dveře, zahlédl, že něco padá, ale dřív než se ho
to mohlo dotknout, tasil svůj meč a probodl tu věc skrz naskrz. Když kolem něj
začalo vířit peří, smál se, ale to, že má peří opět posbírat, se mu už tak
zábavné nezdálo. Poté, co na dveře umístil jiný polštář, zavolal k sobě mistr
meče svého druhého syna. Ten otevřel dveře, viděl padat polštář, zachytil ho,
pečlivě položil stranou a obrátil se k otci. Nejstaršího syna zkoušel otec
stejným způsobem. 

A tak se mnoho hostů bavilo tím, že po dobrém jídle zkoušeli Mirca, který stále
posedával v blízkosti restaurace. Jakmile některý z nich zavolal: "Hej, Mirco,
pojď sem!", aby mu nabídl mince na výběr, a Mirco se přihlouple zašklebil, lidé
se už začínali pobaveně pochechtávat a předháněli se, kdo dá Mircovi dříve
vybrat. Vesnický blázen si vždy bez zaváhání vybral tu větší z mincí, která ale
měla poloviční hodnotu než ta menší. A také místní se pobaveně usmívali. Věděli
totiž své. 

Jednoho dne se jí zeptala stará ropucha, jak to jen dělá, že se jí tolik nohou
nezamotá. Stonožka se zamyslela. Potom ustrašeně zalezla do svého doupěte a
hloubala dál. A protože nemohla najít odpověď, neodvážila se vylézt ze svého
úkrytu. A tam bídně zašla. Otázky a odpovědi "Mistře, když mi nemůžeš vysvětlit,
jestli svět bude trvat věčně, odkud pocházím a co mě čeká, až zemřu, tak nevím,
proč bych měl být dál tvým žákem," stěžoval si novic. "Slíbil jsem ti snad, že
ti odpovím na tyto otázky, a zeptal ses mě už na to někdy?" 

Najednou se s námahou zvedl z křesla, aby ukázal, jak jeho učitel, velký Baalšem
Tov, při modlení vždy poskakoval, dokonce i tancoval. A vžil se do svého
vyprávění natolik, že sám začal zvedat ruce a nohy, poskakoval a tančil po
pokoji, jakoby byl nikdy revma neměl. A to se také už nikdy nevrátilo. Ano, tak
se mají vyprávět příběhy! Půst Žák už tři dny nic nejedl a jen se občas trochu
napil vody. "Kdo ti uložil tak přísný půst?" chtěl vědět mistr. "Já sám,"
odpověděl žák zastřeným hlasem. "Snažím se bojovat proti svému já." 

Přečetl nepřeberné množství duchovní literatury, navštěvoval semináře a
přednášky, až se jednoho dne doslechl o velmi starém moudrém muži, který žije v
jeskyni v Himalájích a zná tajemství života. Prodal a rozdal tedy celý svůj
majetek a podle neurčitého popisu se vydal na cestu do Tibetu, aby toho mudrce
našel. Celé měsíce procházel liduprázdnými horskými oblastmi, razil si cestu
sněhem a ledem, až konečně ve výšce pěti tisíc narazil na jeskyni, ve které
přebýval polonahý poustevník. Když konečně dorazil k cíli, bez zbytečných okolků
se starce zeptal: "Řekni mi, co je život?" Poustevník chvíli hluboce přemýšlel.

"Většinou ohřeju v mikrovlnce to, co je zrovna po ruce, nemám totiž moc času, ve
dvě hodiny ho vozím jednou týdně na hodinu klavíru, dvakrát na trénink fotbalu a
plavání, a pak ho samozřejmě vyzvedávám, protože ještě musí dělat úkoly. On je
pak ale neposedný, i když to ještě nemá hotové, chce se dívat na televizi nebo
hrát hry na počítači a pokaždé se dohadujeme, a proto jsme tady." "Nechte
chlapce hodinu u mě. Uvidím, co pro něj mohu udělat." "Dobrá," řekla žena, která
se mezitím několikrát podívala na hodinky, "stejně musím ještě ke kadeřníkovi,
večer čekáme s manželem hosty. 

I teď, když jsem vyhověl tvému přání a ty se mnou konečně hovoříš, tvoji duši
drásá rozčilení, vášeň a žádostivost. Proto tvrdím: Já stojím, ale ty ne." Tehdy
si muž uvědomil, že je štvanec, závislý na své dychtivosti, nesvobodný a
spoutaný svým bohatstvím a touhou po uplatnění, otrok sebe sama. Zamyšleně se
vrátil do své továrny, uspořádal všechny své záležitosti a předal své životní
dílo do rukou nejstaršímu synovi. Pak se vydal následovat mistra. Soustředění
Jeden mladý muž chtěl rychle a pohodlně zbohatnout. 

Už se smráká a musel byste jet ještě nejméně dvě hodiny do okresního města, kde
je malý hotel a kdo ví, jestli vůbec mají volný pokoj." Hovořil přátelsky a
mladý psycholog byl zcela fascinován proměnou, kterou pozoroval na tom starém
muži. "Velmi zajímavé!" pomyslel si a zmocnilo se ho pokušení ověřit si v praxi
představu, kterou si o muži utvořil na základě svého studia. První dojem z něj a
jeho laskavé chování byly totiž v příkrém rozporu. Rozhodl se podniknout toto
malé dobrodružství a pozvání přijal. 

Jeho srdce a mysl byly plny stížností, a tak snažně prosil Boha, aby mu od té
tíže alespoň trochu ulehčil. Pán se tedy smiloval a dovedl ho do obrovského
sálu, ve kterém stály kříže bez čísel ve všech možných velikostech a
provedeních, pro každého člověka jeden. "Najdi si nějaký, který ti bude
příjemnější, a já ti ho rád vyměním. Ale můžeš volit jen jednou," říkal Pán a
člověk se pátravě rozhlížel. Hned zpozoroval celkem malý kříž, ale když ho chtěl
zvednout, sotva s ním pohnul, protože byl těžší než olovo. 

Když ale objevil jen třesoucího se lovce, jedním úderem tlapy si opatřil
snídani." Srdečnost Matka přivedla svého sedmiletého syna k psychologovi, že prý
je chlapec pořád neklidný a nesoustředěný, jak vysvětlila. Terapeut se zeptal,
jak vypadá chlapcův běžný denní program. "Tedy, když někde nelajdá, chodí domů
ze školy kolem jedné. Pak je rychlý oběd." "Co to znamená rychlý oběd?" přerušil
ji terapeut. 

Na její místo nastoupily svízelné časy a on byl živ jen z toho, co si sám
vypěstoval na zahradě. Pracoval těžce, zrýval půdu a okopával úrodu,
prostřihával a plel, zaléval a opečovával a neustále bojoval o své malé dědictví
s horkým jižním podnebím. Jednoho večera, zmožený námahou celého dne, se posadil
pod fíkovník a usnul. Ve snu k němu přistoupila zahalená postava a z úst mu
vytáhla valounek zlata. "Tady tě štěstí nečeká. Vydej se na sever. Najdeš ho v
Berlíně!" šeptal zakuklenec. Zahradník vzal toto poselství jako výzvu ke změně
svého života. 

Meyer se cítil naprosto skvěle, protože se mu před dvěma dny narodil vytoužený
pokračovatel rodu, jeho ženě i synovi se dařilo báječně a jemu taky. Na tom
nemohlo nic změnit ani setkání se Schulzem, ačkoli byl se svým největším
konkurentem ve městě v neustálém sporu. A v nejlepší restauraci, kde teď
večeřel, zatímco jeho žena byla v nemocnici, se mu stejně nemohl vyhnout, i
kdyby chtěl. Přistoupil místo toho k němu a s přátelským úsměvem na tváři mu
podal ruku a řekl: "Přeji ti to samé, co přeješ ty mně!" "Už zase začínáš?"
zavrčel Schulze. Dorozumění 

Rozhodl se, že si bude život užívat a svým bohatstvím prospěje i druhým. V jeho
usedlosti se často scházeli praví i samozvaní přátelé. Veselé slavnosti,
nádherné koncerty, hlučné plesy a grandiózní hostiny střídaly jedna druhou.
Peníze utrácel plnými hrstmi, neodmítl žádnou prosbu, přispíval dobročinným
organizacím a jeho dary pomáhaly mnohým zmírnit jejich bídu. Na majetku mu
nezáleželo - až mu jednoho dne ze všeho zděděného bohatství zůstal pouze dům a
zahrada. Minula také doba plná veselí, kdy si u něj přátelé podávali dveře. 

Otec ho bezpodmínečně chtěl vzít s sebou na namáhavou horskou túru. "To prostě
musíš vidět! Z vrcholu se ti naskytne pohled, na který do konce života
nezapomeneš. Naprosto jedinečný!" pokoušel se otec v synovi vzbudit nadšení.
"Žádný strach, máme dobrého průvodce a půjdeme pomalu. Zítra už budeš spát v
chatě pod vrcholem." Chlapec sice nemusel nést těžký batoh, jen láhev s pitím a
svůj svetr, ale poslední hodiny výstupu ho tak vyčerpaly, že usnul hned, jakmile
se v chatě natáhl na lehátko. Netušil, co ho probudilo, ani nevěděl, kde se to
ocitl. 

A v duchu děkoval svému otci, který si na něm vyžádal slib, že se bude řídit
třemi zvláštními radami. Ohleduplnost Opíraje se o hůl, dobelhal se k mistrovi
starý, skoro slepý muž, aby ho požádal o radu. Protože skoro neviděl a mluvil
jen potichu, přistoupil blízko k mistrovi a - aniž to zpozoroval - zarazil
špičatý konec své hole do jeho bosé nohy. Mistrovi bolestí vhrkly slzy do očí,
ale neucukl, ani nevykřikl. Čím déle stařec mluvil a pohupoval se sem a tam, tím
hlouběji se hůl nořila do mistrovy nohy. 

K bazénu přispěchal zahradník a pán domu mu z okna udílel pokyny, upíjel
šampaňské a rozvážně řídil záchranné práce. Panika se postupně uklidnila.
Plameny pozvolna uhasínaly, a tak si strýc zaplaval znak ještě jednou kolem
bazénu. A jak míjel protilehlý mramorový schod, uviděl tam svého synovce, jak
křečovitě svírá svoji bederní roušku, aby o ni v žádném případě nepřišel. Kořeny
"Pro přežití málo, na umření moc," pomyslel si mechanik, když obhlížel svou
malou dílnu. "Nemůžu to prostě dál dělat tak, jak to dělával můj otec. 

Mistr zaslechl, jak jeden muž hlasitě nadává svému oslu. Zahrnoval ho nadávkami
a výčitkami, ale zdálo se, že osla to vůbec nezajímá. "Větší blázen jsi ty,"
řekl mistr majiteli osla. "Osel se tvé řeči zcela jistě nenaučí. Proto bude
lepší, když budeš šetřit dech a místo toho se naučíš řeči osla." Jasnozřivost
Dvě přítelkyně, obě už trochu v letech, byly natolik ješitné, že jedna před
druhou tajila svůj zhoršující se zrak. Naopak, vychvalovaly své dobré oči a
žádná z nich by se nenechala přesvědčit, aby si pořídila brýle. 

Vidíte přece, kam to vede, když člověk věří svým snům." Takovou radu ani
nepotřeboval. Zahradník se vrátil domů, vykopal poklad, štědře se o něj dělil s
ostatními a žil šťastně a spokojeně až do konce svých dnů. Plyšoví medvídci
Jedna paní sbírá plyšové medvídky. Plyšoví medvídci jsou její vášní. Provázeli
ji celým životem, od první hračky a obrázků na ložním prádle, ručnících a
tapetách v dětském pokoji. Samolepky na penále a školní brašně. Plyšoví medvídci
se pohupovali na jejím batohu, na klíčcích od auta a na zpětném zrcátku. 

Z rány prýštila krev, mistr byl čím dál bledší, ale své utrpení nedal starci
nijak najevo. Rozmlouval se starým mužem přátelsky a trpělivě, několikrát se
zeptal, zda i on všemu dobře rozuměl, při rozloučení mu konejšivě položil ruku
na rameno, a když se stařec s mnoha poklonami konečně rozloučil, mistr omdlel.
Jakmile přišel k sobě, viděl, že má nohu čistě převázánu a kolem sebe zvědavé
žáky. Chtěli samozřejmě vědět, proč senilního starce hned neupozornil. "Nechtěl
jsem, aby se vedle všech svých velkých starostí musel ještě trápit kvůli své
nepozornosti," odpověděl mistr. K čemu? 

"Kdo ví, co nás venku čeká." "Můžeme jen doufat, že náš dosavadní život měl
smysl. Možná po narození existuje ještě nějaký další život." "Jak by to asi bylo
možné? Zatím se sem nikdo nevrátil a nevyprávěl o životě na onom světě. Tady se
máme tak dobře. Všechno, co přijde potom, může znamenat jen konec." "Ne, tomu
nevěřím. Proč bychom jinak začali žít, když bychom umírali hned po narození?
Proč by nás naše maminka živila, kdyby náš život měl hned skončit? Strach ti
zatemnil mozek." "Děláš, jako bys o tom něco věděl. Ale odkud? 

Viděl jsi snad někdy naši matku, jak ji nazýváme? Možná vůbec neexistuje a my
jsme si ji jen vymysleli, abychom si dokázali vysvětlit, co se to s námi děje."
Plni otázek a pochybností, starostí i naděje žili v posledních dnech ve svém
úkrytu. A když se narodili a vstoupili do našeho světa, nahlas křičeli. A
zahlédli světlo. Pramen víry Věčně pochybujícímu a hledajícímu Tomášovi se zdál
sen: Archanděl Gabriel drží v ruce knihu a Tomáš se ptá, co v ní stojí psáno.
"Do této knihy," řekl Gabriel, "zapisuji jména přátel Boha." 

Jen se podívej na oteklé tělo mojí mladší dcerky. Napila se špatné vody a kolika
ji málem zabila." Truchlící žena litovala malou holčičku a moc dobře věděla, jak
trpí i její matka. Připravila speciální čaj, jehož zvláštní složení znala, a
starala se společně s matkou o nemocnou, dokud jí neklesla horečka. Pak se
vydala dál a došla až k domu, který vypadal plný blahobytu a bohatství, v jeho
krásné zahradě byla dokonce i studna. "Kdo je tak bohatý, že má vlastní studnu,
má nejlepší vodu a určitě nezná žádné utrpení," pomyslela si. 

Zmizela ale už před značnou dobou, a proto se pronásledovatelé zeptali muže,
který seděl pod stromem, zda ji neviděl. "Proč ji hledáte?" ptal se mistr, neboť
to byl on, koho oslovili během odpočinku. Vyprávěli mu, co se jim přihodilo.
Nato odvětil: "Co je podle vašeho názoru cennější: kvůli pár maličkostem hledat
nějakou ženu, nebo hledat sami sebe?" Usadili se tedy k němu pod strom a
naslouchali jeho slovům až do večera. Osvobození Jednoho dne k mistrovi přišel
muž, který u něj hledal poučení a radu, jak má na své dlouhé cestě k osvícení
konečně dojít k cíli. 

"Přeji si," řekl zamyšleně rybář, "abys mě udělal tak chytrým, že má dvě
zbývající přání budou naprosto dokonalá." "Stalo se," zahřměl duch. "A teď tvé
druhé a třetí přání." "Děkuji velice!" řekl rybář. "Už nemám žádné přání." III.
Tíha světa Zodpovědný úkol Nebe potemnělo a v dálce se mihl první blesk. Kos
ležel strnule na zádech, nožky natažené vzhůru k nebi. Zvědavý zajíc hopsal
kolem a udiveně se ptal, co to vyvádí. "Podpírám nebe, aby na mě nespadlo,"
zasupěl kos celý se třesoucí námahou. "Ty chceš svými slabými nožičkami udržet
nebe? To přece nejde," žasl zajíc. 

"Myslíte, že jsem se vzdal celého svého majetku, svých domů a zahrad, ba dokonce
i své rodiny, aby se ze mě kvůli dvěma starým oslům stal lhář?" Poslové Jedné
noci se chudému muži zdál zvláštní sen: Spatřil v něm, jak se otevřely dveře
jeho pokoje a jak se k němu blíží postava, celá černě oděná, obklopená září
zlatých křídel. V ruce nesla planoucí meč. "Kdo jsi a co ode mě chceš uprostřed
noci?" zeptal se muž zvláštního návštěvníka. "Jsem anděl smrti a přišel jsem,
abych tě odvedl s sebou." "Pane, slituj se!" zvolal ten chudý muž. 

A celý šťastný odletěl pryč. Vábení Mistr řekl: "Když se nebudeš snažit změnit
sám své nitro k lepšímu, ale spolehneš se jen na vnější prostředky, dopadneš
špatně. Jako jeden lovec, který chtěl svou bambusovou píšťalou přilákat plachou
srnu, ale upozornil na sebe vlka, který se vydal za jejím zvukem. Lovec se
vyděsil a aby vlka zahnal, napodobil vrčení tygra. Vlk sice utekl pryč, ale
přilákán vrčením, připlížil se tygr. Lovec se třásl strachem. Aby zahnal tygra,
napodobil bručení medvěda. A tygr rychle pelášil pryč. Křoví se rozevřelo a na
paseku vešel mohutný medvěd, který hledal svého domnělého druha. 

Obě ženy se na sebe s úsměvem podívaly a ruku v ruce se vrátily domů. Snadný
úkol Jeden zlomyslný muž pozval mistra na oběd. Když ale mistr přišel, poslal ho
sprostě zase pryč. Mistr se beze slova obrátil. Ale sotva ušel pár kroků,
zavolal ho muž zpátky. Mistr šel opět k němu, ale on ho opět škodolibě vykázal.
Tak to šlo několikrát za sebou a mistr stále nic neřekl. Najednou muž zanechal
své zvrhlé hry. Pohnula s ním mistrova trpělivost a laskavost, jak se domníval,
a na kolenou jej prosil o odpuštění. "Ničemu nerozumíš," řekl mistr. 

Pátý posel shrbil tvou štíhlou postavu. Šestý posel ti přinesl berlu, protože tě
tvé nohy už samy nechtěly nést. A sedmý posel ti vzal chuť k jídlu, takže už ti
žádné sousto nechutná. Sedmkrát jsem byl důrazně ohlášen. Nesnaž se teď tvrdit,
že sis ničeho nevšiml. A teď jsem k tobě přišel já sám." A anděl smrti pozvedl
svůj meč. Péče Nastala zima. Rodina se večer sešla v obývacím pokoji, kde oheň v
krbu vyzařoval příjemné teplo. Dědeček seděl jako vždy stranou, zabořený do
svého ušáku, a nikdo mu nevěnoval pozornost. 

O několik let později - starý soused byl už dlouho po smrti - vydal se i onen
mladý muž hledat pravdu. Hodně četl a studoval, vstoupil do učení, získal dobré
i špatné zkušenosti a jednoho dne meditací dosáhl nejvyššího poznání. A ve své
vidině znovu spatřil starce ze svého mládí. "Jsi tedy v nebi," oslovil ho, "jak
sis přál. Ale jak vidím, pořád čteš." "Ano, pořád čtu." "Během svého pozemského
života jsi jenom četl a ani v nebi neděláš nic jiného, čteš jenom proto, abys
četl, domnívám se." "Zcela správně," řekl stařec. "Ale nyní rozumím tomu, co
čtu." Výuka 

Pro naši dobu jsem v této knize převyprávěl a upravil k dalšímu předávání sto
léčivých příběhů. Každý příběh přináší své vlastní poselství a má osobité
účinky: některé vybízí k zamyšlení, jiné promlouvají k pocitům, další povzbuzují
mimické svaly k úsměvu (a skrývají možná metafyzickou otázku), mnohé dodávají
odvahy - ale všechny prospívají duši. Dopřejte své duši jednou za čas malé
osvěžení těmito příběhy, a den bude hned jasnější. O případných rizicích a
vedlejších účincích se informujte u svého partnera, kněze nebo terapeuta.
Rozpoznat znamení Výnosný obchod 

Jednoho dne potkal v kavárně jednoho z těch celníků, kteří ho vždycky
prohledávali nejdůkladněji. "Když už jsem teď v penzi, a na této straně hranic
ti stejně nemůžu nic dokázat, prozraď mi, co jsi tenkrát pašoval?" prosil ho
celník. "Osla," řekl Omar. Rovnováha Sedlák a pekař uzavřeli dohodu: Sedlák si
bude brát od pekaře chléb a dá mu za něj máslo, oboje v kusech o váze tří liber.
Výměnný obchod běžel hladce celá léta. Najednou pekař pojal podezření, že máslo
nemá svou obvyklou váhu. Položil jednu kostku na váhu a hleďme: Do smluvené váhy
chybělo skoro půl libry! 

Při pronásledování divoké zvěře došel lovec do kamenitého údolí, kde nikdy
předtím nebyl. Za chvíli narazil na ceduli, na které bylo velkým písmem rukou
napsáno: Jíst kameny je zakázáno! Udiven tímto podivným zákazem hledal lovec
další příkazy, až konečně došel k jeskyni poustevníka. "Ano, tu ceduli jsem psal
já," přiznal poustevník. "Tvůj zmatek pramení z toho, že jsi ještě nikdy před
tím takový nápis neviděl. Myslíš si, že psaní takových zákazů je naprosto
zbytečné, protože by beztak žádného člověka ani nenapadlo jíst kameny. No, možná
je to jen nějaký špatný zvyk lidí, nejíst kameny. 

Já dopřeji ostatním ještě méně než ty. Když mě někdo pozve a je tam ještě jeden
host, pak se ptám, proč byl pozván i on." "Ale to je přece všechno neškodné,"
mínil třetí mrzout. "Jsi jen nejistý. Ptáš se sám sebe, jestli se ten druhý
náhodou netěší větší vážnosti a jestli pán domu nabídne dost, abys nepřišel
zkrátka. Nic druhému nedaruješ, abys ty sám nevyšel naprázdno. Jak to tak
slyším, můžu s klidným svědomím říct, že ostatním lidem dopřeji ještě míň, než
vy dva." "Teď se ale vychloubáš. Za tak nepřejícího jsme tě tedy nepovažovali. 

Byl vysoký skoro dva metry a svaly měl jako atlet těžké váhy. Prodávající za něj
ale požadoval cenu pětkrát vyšší než za ostatní otroky, a tak dlouho smlouvali.
"Říkám vám, že se za tu cenu absolutně vyplatí!" tvrdil obchodník. "Jeho
doprovod zaručuje bezpečí na každé cestě, protože si hravě poradí se čtyřiceti
muži. A přitom je to dobrák od kosti!" "Tomu říkám pádný argument!" řekl kupec.
"S karavanou se totiž často ocitáme na nebezpečných cestách." Brzy uzavřeli
obchod a když kupec vypravil další karavanu, kterou chtěl sám vést, vzal s sebou
i nového otroka Omara. 

Muž zpozoroval, že si někdo žádá jeho pozornost a výraz jeho tváře se změnil
náhle jako mávnutím kouzelného proutku. Když uslyšel, že pán v autě hledá místo
k přenocování, byl najednou laskavost sama. "Vzácný pane," řekl příjemným
hlasem, "hostinec, kde si lze pronajmout pokoj, tady široko daleko nenajdete.
Cizinci sem zabloudí zřídka, nevyplatí se to. Ale bylo by mi potěšením, kdybych
vám mohl nabídnout svůj skromný příbytek. Tam byste měl sám pro sebe jeden malý
pokoj. Nikdo vás nebude rušit a pro mě by bylo velkou ctí, kdybych vám mohl
udělat radost a pomoci v nouzi. 

"Tu dalekou cestu sis mohl ušetřit," odpověděl mistr, "a stejně tak i dlouhou
cestu k osvícení." "Jak tomu mám rozumět?" koktal znejistělý žák. "Místo tisíců
kroků až sem by stačil jeden jediný." "Jen jeden krok?" "Ano," odpověděl mistr.
"Udělej krok vedle sebe." Cizinec "Táhni odsud! Zmiz! Koukej, ať už jsi pryč! Co
tu chceš? Nikdo tě tu nezná!" Celý dav se obrátil proti cizinci. "Nevadí, že mě
tu nikdo nezná. Znám sám sebe," řekl klidně cizinec. "Naopak by to bylo horší,
kdyby mě všichni znali a já bych o sobě nevěděl nic." Obraz 

"Tomu, kdo se modlil v mešitě, bylo původně souzeno, že mu toho dne na hlavu z
lešení spadne vozík plný cihel, což by ho nepochybně zabilo. Ale protože byl
vytrvalý a šel do mešity, Pán světa se slitoval a ránu osudu zmírnil." "Tomu
druhému bylo souzeno, že ten den najde peněženku s tisíci dináry. Kvůli jeho
chování náš Pán ale rozhodl snížit nález o devět set dinárů." Teorie Po deseti
semestrech ukončil mladý muž studium psychologie s výsledkem "summa cum laude."
Byl přesvědčen, že o chování lidí už ví všechno. 

Obchodník choval ve zlaté kleci překrásného papouška, se kterým si dokonce mohl
povídat. Jednou musel za obchodem do vzdálené země, odkud papoušek pocházel, a
tak se ho ptal, jestli mu má něco přivézt. "Jediný dar, který bych od tebe
chtěl, je svoboda," řekl papoušek. "Tu mi ale asi dát nechceš, můžeš tedy aspoň
vzkázat mým bratrům a sestrám v pralese, že žiju, i když v zajetí." Poté, co
obchodník vyjednal své obchody, vydal se do džungle a na jednom místě, kde v
zelenozlatém světle kroužili pestří ptáci, začal vyprávět o svém papouškovi,
který u něj doma žije ve zlaté kleci. 

"Tady je ten úkol, který máte splnit, drazí pánové," řekl král. "Kdo dokáže tyto
dveře otevřít, toho jmenuji správcem. Klíč k tomu zámku se ale bohužel ztratil.
Takže, chce to někdo zkusit?" První komoří předstoupil, důkladně si prohlédl
zámek a kroutě hlavou ustoupil stranou. Ceremoniář, muž ze staré školy, si
vyčistil monokl a posunkem odmítl. Polní maršál radil ustřelit zámek houfnicí.
Astrolog mumlal cosi o nepříznivé konstelaci. Dvorní matematik začal provádět
výpočty a štolba chtěl dveře vytrhnout z pantů dvanácti páry koní. 

Mistr jednou přednášel před mnoha lidmi a najednou ho uprostřed řeči rozezleně
přerušil posluchač, který ho očividně chtěl zahanbit. "Můj mistr má mnohem větší
schopnosti než ty!" křičel: "Můj mistr umí číst z křišťálové koule, léčit
dotekem ruky a když se mu zachce, hodí lano do vzduchu a šplhá po něm až do
nebe, aby se poradil s vyššími silami. A jaké zázraky dokážeš ty, když tu vedeš
učené řeči?" "Když mám hlad, tak se najím, když jsem unavený, tak si jdu
lehnout," odpověděl mistr. Homo economicus 

Pamatuj na to i ty." Řešení "Vůbec nic nemá smysl," stěžoval si žák. "Skoncuji
se životem." "To není řešení," řekl mistr. Žák zadumaně odešel a po několika
dnech přišel k mistrovi znovu. "Dlouho jsem přemýšlel," řekl. "A teď je mi
jasné, že máš pravdu. Chtít zemřít není žádné řešení. Rozhodl jsem se žít." "To
není řešení," řekl mistr. "Nejdřív říkáš, že smrt není řešení. Teď tvrdíš, že
ani život není řešení," rozčílil se žák. "Co je tedy řešení?" "Ty myslíš, že
existuje nějaké řešení?" zeptal se mistr. Změna kurzu 

"Kdyby nám ještě mohli sloužit, neprodávali bychom je!" dostalo se mu odpovědi.
"Proč mají tak olysalou kůži na hřbetě a na konci ocasu?" ptal se druhý.
"Protože si po pár krocích lehnou a my jim musíme bičem takříkajíc vyprášit
kožich a pak je taháme za ocas, dokud se zase nepostaví." Nebylo divu, že nikdo
nechtěl osly koupit, a tak se vydali s nepořízenou zpátky. Ostatní bratři se
jich vyptávali, co se stalo, a jeho průvodce jim vše vyprávěl. "Proč jsi to
udělal? Zhloupl jsi najednou tak, že ani neprodáš osla? Býval jsi přece dobrý
obchodník," pohoršovali se ostatní. 

Osud ale brzy přichystal mladému štěstí první zkoušku: tři měsíce po svatbě se
musel vydat na dlouhou cestu do ciziny a cestoval z místa na místo a vrátil se
teprve po roce a půl. Bylo to na sklonku léta, když jedné teplé noci přišel
kolem desáté hodiny ke svému domu. Celý natěšený chtěl už už zavolat na svou
ženu, a v tom otevřeným oknem do ložnice zaslechl její hlas, na někoho mluvila.
Žárlivost a vztek vyskočily okamžitě jako dva tygři a on už chtěl vrazit do
dveří, když tu si vzpomněl na slib, který dal svému umírajícímu otci. 

Bazén zabíral celé přízemí v postranním křídle. Voda se třpytila jako mušle z
leštěného mramoru. Protože koupel si nezakázal, položil mladík svou pečlivě
složenou bederní roušku na okraj bazénu a vklouzl do vody. Strýc se nechal
chvíli unášet po hladině a pak lehkými tempy zamířil k plovoucímu podnosu s
připraveným sektem a pamlsky. Každé pobídnutí, aby ochutnal, synovec mlčky
odmítl. Strýc právě nechával na jazyku rozplynout ručně vyrobenou pralinku, když
v tom se rozezněl požární alarm. Plameny šlehaly z okna v hlavní budově,
sloužící chvatně pobíhali sem a tam. 

Stalo se už zvykem nedívat se na něj častěji, než bylo nutné, a nekazit si
dobrou náladu jeho chátráním. Jen nejstaršího syna z rodiny zřejmě nemilosrdné
známky stáří vůbec neděsily. Jeho srdce naplňovaly láskyplné vzpomínky na
dědečkovu něžnou náklonnost, na procházky ruku v ruce a na mnohá tajemství,
která dědeček mrknutím oka slíbil střežit. A proto byl jediný v rodině, kdo si
všiml, že se dědeček chvěje zimou. "Dědečkovi je zima. Nemáš pro něj nějakou
deku?" zeptal se. "Nemám tady už žádnou deku," zabručel otec za novinami. "V
garáži leží jedna stará, tu si můžeš vzít." 

Obě ženy kráčely mlčky bok po boku, a když došly na pláž, zastavily se a
pozorovaly slunce, které se uprostřed velkolepého panoramatu oblaků ponořilo do
moře. "Nechtěla bys mi říct, co tě trápí?" zeptala se tiše matka. Váhavě a
hledajíc vhodná slova zašeptala dcera: "Mám najednou strach z budoucnosti.
Vydrží nám láska po celý život? Nemusím milovat ještě víc, abych po boku svého
muže mohla zvládnout všechny starosti a neshody? Tatínek a ty jste spolu přece
tak šťastni a také jste to neměli zrovna lehké. Jak můžu ve svém manželství po
tolik let uchránit lásku? 

Také v zájmu své rodiny se budu muset novému úkolu věnovat zcela a naplno.
Lituji, ale už není možné, abych se stal jedním z tvých žáků." "Vidíte," řekl
mistr svým žákům, "zase přišel jeden z těch, kteří tu jen chtějí zapomenout na
svá zklamání." Sny Zdálo se, že záře zapadajícího slunce melancholii mladého
muže jen posílila. Jeho otec zemřel před dvěma dny a on se s tím zatím nemohl
smířit. Uvědomoval si svou neutěšenou situaci, ocitl se na šachovnici života v
přední řadě a bez ochranné ruky nad sebou, vystaven nejistotě. Jako jediný dědic
otcova jmění alespoň nezůstal bez prostředků. 

Zobák mírně pootevřený, nožky natažené vzhůru, ležel nehybně jako mrtvý na dně
klece. "Jsem poslem špatných zpráv," pomyslel si obchodník. "Zpráva o smrti
příbuzného teď zabila i jeho." Hluboce zarmoucen zvedl svého miláčka a opatrně
ho položil na parapet do otevřeného okna. Sluneční paprsky a vítr jakoby
papouška náhle vzkřísily a ten rychle uletěl na blízký strom. "Už chápeš, že
mnohé je jinak, než si myslíš?" zavolal na něj pták. "Co tobě připadalo jako
neštěstí, bylo pro mě vlastně dobrou zprávou. A ty sám jsi mě držel v zajetí,
ale nakonec jsi přinesl zprávu, která vedla k mému osvobození." 

"Rychle si ji přines! Ať máš něco, co tě ochrání před zimou!" Zoufalý ze své
bídy skočil učitel do rozbouřené vody a ruce pevně zatnul do kožešiny. V tom se
medvěd ohnal tlapou a učitel se rázem ocitl ve velkém nebezpečí. Děti na břehu
pozorovaly dramatické představení a protože se bály o učitelův život, křičely:
"Rychle, rychle, přines kůži! Jestli to nedokážeš, pusť ji, nebo tě to bude stát
život!" "Já bych tu kůži pustil," volal učitel, "ale ta kůže nechce pustit mě!"
Umění ustoupit 

Když se o tom dozvěděl král zvířat, byl tou opovážlivostí velmi pobouřen a
vyzval regenta k vysvětlení. Diskutovali už drahnou dobu a vychloubačně se
snažili jeden druhého trumfnout svými schopnostmi, zásluhami, silou a
milosrdenstvím. Pak regent ukázal k oknu na obraz, na kterém holýma rukama
škrtil lva. "Pcha!" řekl král zvířat pohrdavě. "Kdyby lvi uměli malovat." Důkaz
Zoolog zkoumal blechu. Posadil ji na misku a zavelel: "Skoč!" Blecha vyskočila.
Vědec si poznamenal: Poručíme-li bleše nahlas a zřetelně, aby vyskočila, skočí.
Pak vzal pinzetu a utrhl bleše všechny nohy. A znovu poručil: "Skoč!" Blecha se
ani nepohnula. Vědec si poznamenal: 

Syn se proto vzdal veškeré naděje, odešel pryč od otcova domu a už se nikdy
nevrátil. Poté co dovyprávěl tento příběh, řekl mistr: "Mnozí jsou tak zaslepení
a plni předsudků, že by neotevřeli dveře, ani kdyby sama pravda prosila o
přijetí. Nepustili by ji dovnitř." Kříže bolesti Stará legenda vypráví o
člověku, který neustále lamentoval, že mu Bůh uložil takový těžký osud. "Moje
trápení, moje starosti, moje strasti, moje smutky - to všechno mě tak tísní a
tíží, že už to nemůžu dál snášet," bědoval bez přestání. 

Ve všech cestovních průvodcích byla tato malá vesnička, ležící v malebné krajině
při mořském zálivu, doporučována jako "tajný tip" a hosté sem proudili v
zástupech. Z teras restaurací a z pouličních kaváren obdivovali nádherný výhled
na moře, pochutnávali si na čerstvě ulovených rybách, vychutnávali místní suché
víno a na pár hodin uvěřili tomu, že tady musí být krásný život. Přitom ale
schválně přehlíželi těžkou práci místních obyvatel, kteří se v letních vedrech
lopotili, jen aby turisté měli své pohodlí. Místní si ale nestěžovali. 

"Měli bychom co nejrychleji zmizet pryč z tohohle nebezpečného místa." Spěšně si
přehodili pytle přes ramena a znovu vyrazili na pochod. "Měli jsme na něj dávat
lepší pozor," naříkal jeden. "Ale vzadu oči nemáme," odpověděl druhý. "Když se
loudal a ani jednou na nás nezavolal, je to jeho vlastní vina." "V tom případě
ho ale musel chytit strašně silný medvěd," mínil druhý. "Docela určitě to byl
nějaký obrovský hnědý medvěd, jen ten může napadnout takového statečného muže."

"Když jsem dnes jezdil na oslu sem a tam, v jakém jsem seděl směru?" "Ve
špatném." "Tvoje odpověď zcela jasně vysvětluje, o co mi jde," řekl učenec.
"Podle mého názoru jsem seděl ve správném směru. To osel se otočil obráceně."
Nepřejícnost Tři mrzutí starci spolu seděli v parku na lavičce. Vzájemně se
předháněli, kdo z nich je víc závistivý. První mrzout řekl: "Když zrovna jím a
někdo zaklepe na dveře, dřív než otevřu, všechno sklidím, abych nemusel nikoho
zvát k jídlu." "To není pravá nepřejícnost," kriticky odvětil druhý mrzout, "jsi
lakomý a chováš se jednoduše špatně. 

Zátoka byla neskutečně krásná, ale vedla k ní krkolomná cesta, která se dala
překonat jen terénním vozem. Musel jsem tenkrát provést rozsáhlá zaměření k
jednomu stavebnímu projektu a téměř každý den jsem se trmácel po cestě určené
pro trakaře, hluboce vymleté od monzunových větrů, pak cestou necestou přes suť,
štěrk a suché křoví. Jednoho večera jsem se vracel do vesnice, kde stál jediný
hotýlek v širém okolí, když tu auto najednou dostalo smyk a o úlomek skály se
urazil výfuk. Připevnil jsem ho provizorně kusem drátu a za hlasitého rachotu
jsem pokračoval dál. 

Všichni nevědoucí a nenasytní se honem seběhli, aby prodali hrozny za zlato.
"Rovná práva pro všechny!" křičeli. "Vyhoďte všechny ty šejdíře, pokrytce a
ziskuchtivce ven!" rozkázal vládce. "Ti, kdo ničemu nerozumí a ani nejednají
čestně, mi nesmí na oči!" Lidé byli rozhořčeni, nadávali na utrpěné bezpráví a
nikdo se neptal na pravý důvod. Zmatení Stonožka byla se svým životem docela
spokojená. Každý den pochodovala svým revírem a hledala něco k jídlu, a protože
vždycky našla dostatek potravy a nehrozilo jí žádné nebezpečí, neměla důvod si
stěžovat. 

I když viděl, že voda není průzračná, jak byl zvyklý, a ani mu nechutnala, nedal
na sobě nic znát. Potom přerušil ticho plné napjatého očekávání a rozkázal
strážným, aby beduína zatkli a vsadili do vězení. A nesmí nic vidět a nikomu
přijít na oči. A tak vyděšenému beduínovi zavázali oči a zavřeli ho do temného
sklepení. Později, když kalif zůstal o samotě se svým vezírem, odpověděl na jeho
otázku, proč tak podivně rozhodl. "Pro beduína znamená ta voda všechno, pro nás
nic. Co on považuje za vodu ráje, je pro nás nechutná břečka. 

Krátce nato cítil, že se přiblížila jeho poslední hodinka, zavolal k sobě svého
syna a prosil ho, aby mu splnil jeho poslední přání a v budoucnu si vzal k srdci
tyto tři rady: "Moje první rada: Když už budeš muset jít do hospody, běž tam až
dvě hodiny po půlnoci. Moje druhá rada zní: Když budeš muset jít za holkou, jdi
za ní teprve dvě hodiny po ranním rozbřesku. A moje třetí rada je: Když tě večer
popadne zlost, nepodnikej nic až do rána." Syn slíbil, že se bude řídit přáními
svého otce a stařec pokojně zemřel. 

Myslel jsem, že bude lepší tu ženu utěšit a při tom děkovat Bohu, než odříkávat
zbožné verše a při tom myslet na hezkou ženu." Mistr se zvučně rozesmál a už
věděl, jaké téma bude své žáky vyučovat druhý den. II. Budoucnost vytvářejí sny
Perspektiva Nejprve letěli dvanáct hodin letadlem, pak celý den strávili v autě.
Následující dva dny v pěkném hotelu s nádherným bazénem chlapci sotva stačily k
zotavení. Kdyby mělo být po jeho, nejraději by se spřátelil s několika dalšími
chlapci, kteří v bazénu dováděli, a byl by ve vodě pořád. Tak to ale nešlo. 

Ale teď jich mám plnou hlavu!" Cena života Během dlouholetého obchodování se
zbožím a akciemi nashromáždil muž velký majetek. Vlastnil domy a pozemky v mnoha
zemích, luxusní vůz a nádhernou jachtu. Nic z toho si nemohl opravdu užít, neboť
správa majetku a snaha o jeho znásobení mu nedovolovaly užít si ten největší
luxus, totiž věnovat se sám sobě. A přesně to chtěl teď změnit. Došel k názoru,
že už investoval dost peněz, které se mohou rozmnožovat takřka samy od sebe. 

Jestli jsi tedy přesvědčen, že nemůžeš být mým žákem, dokud ti neprozradím
řešení všech záhad světa, tak zcela jistě dřív zemřeš, než dostaneš odpověď na
své otázky. Abys mohl následovat cestu pravdy, takové otázky a odpovědi
nepotřebuješ. Neukončí tvé trápení a nepřinesou ti štěstí. Proč se jimi tedy
trápit a bránit vnitřnímu rozvoji?" Udávat tón Mistr jednou vysvětloval:
"Smyslem zvonu je jeho zvuk. Jednou se ke zvonu připlížil zloděj, kterého
zajímal jen bronz. Zvon byl ale příliš velký a těžký a on ho nemohl odtáhnout
pryč, chtěl ho tedy rozbít na kusy. 

Ale doporučil mi, abych řekl princi, který je mnohem mocnější, že má větru
poručit, aby se konečně zvedl, a že pak se bude ochotně točit. Byl jsem zrovna
na cestě k Vám, Vaše Excelence, abych Vám předložil tenhle skvělý návrh."
Zachovat klid Pršelo, jen se lilo. Muž si přidržoval nad hlavou noviny a co
nejrychleji utíkal. Na druhé straně ulice zahlédl svého souseda, který se
pozvolna loudal domů. "Hej, budeš mokrý jako myš!" zavolal, když běžel kolem
něj. "Proč si nepospíšíš?" "Vepředu taky prší!" zněla odpověď. Prosba Starý
chudý Řek se vydal do kostela. 

Udivilo ji, že dveře jsou dokořán, vešla dovnitř, ale nikdo ji nevítal. Váhavě
pokračovala dál a překvapeně se rozhlížela po bohatě zařízených pokojích. "Tady
se lidé musí mít jen dobře," říkala si a opatrně otevřela další dveře. V pokoji
ležela nádherně oblečená krásná žena na přepychovém divanu, strnule se dívala
před sebe, oči zastřené bolestí. Až poté, co ji několikrát hlasitě oslovila, se
kráska uslzeným pohledem podívala na návštěvnici a jen s velkou námahou
pochopila její prosbu. 

Mezitím jedno děvčátko z první třídy vesnické školy začalo počítat pytle s
moukou a zjistilo, že je jich dvanáct. Když pilná žačka našla svou matku mezi
rozrušenými a naříkajícími lidmi, zatahala ji za zástěru a křikla: "Mami! Tam
stojí dvanáct pytlů mouky!" "Nechoď na mě teď s moukou!" bránila se matka.
"Nevíš, že jeden statečný muž přišel o život tím nejstrašnějším způsobem? Jak
snadno se to mohlo stát i těm ostatním! A jak by to pak dopadlo s naší vesnicí?
Nechci ani pomyslet!" "Ale mami! Poslouchej mě přece!" opakovala dcera. "Když
tady stojí dvanáct pytlů, muselo taky přijít dvanáct mužů!" 

Po několika dnech cesty došel až ke kalifovu paláci a když stráži řekl svůj
příběh a přání, byl uveden do přijímacího sálu před panovníka, jak bylo zvykem.
Vrhl se mu k nohám a řekl: "Jsem jen chudý beduín, který se v poušti narodil a
žije v ní. Proto ji dobře znám, její nebezpečí i kouzlo i všechny studny. Ale
nikdy jsem nezažil větší zázrak a nepil lepší vodu než z tohoto pramene, který
se před námi zničehonic objevil. Proto ti přináším tuto rajsky lahodnou vodu,
aby ses potěšil." Vodu nalili do zlatého poháru a podali kalifovi. 

Sice mě vsadil do hezké klece, ale stejně jsem uvězněný jako dřív, a tak jsem
neustále naříkal, protože jsem svoji svobodu ztratil kvůli jednomu rozmaru. Lidé
však považovali moje stesky nad mým uvězněním a moji touhu po svobodě za
vyjádření radosti a vděčnosti nad tím, že mohu sedět ve zlaté kleci a oni se o
mě starají." Protože jsem myslel jen na svou bolest, nikdy mě tohle nenapadlo,
až jednoho dne si před mou klec sedl skřivan a poradil mi: 'Přestaň už bědovat!
Drží tě tu jen kvůli tvému naříkání!' 

"Mistře, mistře, teď jsem viděl draka jako živého!" "To je skvělé," gratuloval
mu mistr. "A teď mi řekni: Taky tě tak ohromil jeho řev?" Vzácnost Dva chudí
beduíni se svými dvěma velbloudy putovali nekonečnou pouští již dlouhá léta.
Bída a strádání je provázely každým dnem a jen zřídkakdy se jim podařilo s
karavanami, které potkali, vyměnit vlastnoručně upletená lana z palmových vláken
za pár datlí. Někdy chytili malou ještěrku, která žila ve skalní dutině, ale
většinou si na malém ohníčku z velbloudího trusu pražili hmyz a červy a pili
poloslanou vodu ze starých studní. 

"Co to čtete? Ta tabule tam ještě vůbec nevisí!" Reklamace Ráchel svého syna
Arona pečlivě natřela krémem, nasadila mu lehkou čepičku, aby její miláček
nedostal úpal, vtiskla mu do ručiček kyblíček a lopatičku a uložila se s
objemným svazkem brakové literatury na deku pod slunečník. Pokaždé, když otáčela
stránku, podívala se na Arona, který byl při okraji vody zabrán do hry. Na
vlastnoručně vybudovaných kanálech pouštěl lodičky ze dřeva. Jak se to všechno
seběhlo, si už později nemohla přesně vzpomenout. Uběhly dvě pokojné hodiny na
pláži, moře bylo klidné, obloha modrá, všechno nádherné. 

Obyčejně takoví muži přece mluví vždy pravdu. Vždyť já stojím, ale on jde pomalu
dál. "Co to má znamenat?" zavolal na mistra. "Já stojím a ty mě obviňuješ, že
nestojím, ale ty jdeš dál a říkáš, že stojíš. Jak to, že ty se pohybuješ a
stojíš a já se ani nehnu a nestojím?" Mistr se k němu otočil a řekl: "Moje nohy
se pohybují, ale moje duše je klidná. Tvé nohy se nepohybují, ale tvoje duše je
zachvácena vztekem, ctižádostí a honbou za ziskem. 

Jednoho dne se dozvěděl, že městem bude projíždět mistr. Považoval za
samozřejmé, že se s tímto váženým mužem musí ukázat před novináři. Ale mistra
ani nenapadlo pro toho vykořisťovatele něco dělat. Bez zastavení přešel okolo
hlavního vchodu továrny. Ignoroval smršť blesků fotoaparátů i továrníka a
pokračoval vzhůru do města. Továrníka tento očividný nezájem rozzuřil, za loket
odtáhl svého tajemníka stranou a sykl: "Zastavit! Doveď ho sem!" Tajemník to ale
po několika chvatných krocích vzdal, s pokrčenými rameny a s nechápavým výrazem
v obličeji se vrátil zpátky. 

"Ó Pane, když spolu konečně účtujeme, musíš přiznat, že seznam tvých hříchů je
delší a že ses vůči mně provinil víc než já vůči tobě. Ale zítra je Jom kippur a
proto nebudu malicherný. Odpusť mi moje hříchy a já ti odpustím tvoje." Potom
nalil víno do sklenic, přiťukl si se svými syny a zvolal: "Lechaim, všemohoucí
Bože, navzájem si odpouštíme svoje hříchy!" Rozrušeni a zmateni pospíchali žáci
zpátky k rabimu a vyprávěli mu, co viděli. Všichni byli zajedno, že krejčího
chování je nestydatost, troufalost, dokonce rouhání. Rabi se usmál a řekl: 

"Můj otec mě učil," křičel pasažér, "že se vždycky mám přidat na stranu
silnějšího!" Hrdina Dvanáct sedláků z vysočiny se vydalo na namáhavou cestu do
města, aby si tam nechali semlít obilí. Teď se vraceli zpět do své rodné
vesnice, každý s plným pytlem mouky na zádech. Došli k hlubokému lesu, jehož
stín lákal k odpočinku. Protože život není jen těžký a plný strádání, ale také
plný nebezpečných lupičů a medvědů, napadlo jednoho z nich, že ověří, jestli je
jejich malá společnost ještě kompletní. 

"Můj milý, jehož dítě nosím, mě opustil kvůli jiné, protože se mu nelíbilo, jak
teď vypadám a už se na mě nemohl v tomhle stavu dívat. Co teď se mnou a mým
dítětem bude, když se o nás nikdo nebude starat?" Tak žena zůstala, dokud dítě
nepřišlo na svět, a spolu se svou družkou v zármutku se radovala ze šťastného
narození zdravého chlapečka. Tím víc ale pak cítila, že musí splnit svou
povinnost a vydala se znovu hledat dům, kde neznají trápení. 

"Bylo by lepší, kdybyste kurz o 20 stupňů změnili vy!" stálo v odpovědi. Nyní
byl admirál viditelně rozzloben. "Zřejmě nevíte, koho máte před sebou!" nechal
zaslat odpověď. "Jsme největší loď flotily a doprovází nás tři torpédoborce,
čtyři křižníky a několik doprovodných lodí. Ihned uvolněte kurz, nebo zahájíme
odpovídající protiopatření!" "Největší lodi flotily," přišla odpověď, "tady je
maják!" IV. Chápat srdcem Volnost Svatební den se blížil a mladá nevěsta byla
očividně čím dál neklidnější. "Musíš taky někdy ven na vzduch, abys přišla na
jiné myšlenky. Pojď se projít na pláž. To ti určitě prospěje!" vybídla ji matka.

"I kdybych se toho neměl dožít, moje děti budou sklízet sladké hrozny a mít z
nich užitek, tak jako já mohu sklízet plody révy, kterou zasadili moji
předkové." "Chápu," řekl král. "Dá-li Bůh a oba dva budeme ještě žít, až tvoje
réva ponese chutné hrozny, pošli mi jich několik. Vzpomenu si a potěší mě to."
Čas plynul. Vinný keř byl opečováván a o mnoho let později začal rodit lahodné
hrozny. Sedlák sebral nejhezčí z nich do košíku a donesl je panovníkovi. Regent
si vzpomněl, ochutnal a bohatě sedláka odměnil. Zpráva se rychle rozšířila. 

Čtyři cestovatelé čtyř různých národností se náhodou potkali na tržišti.
Domluvili se, že dají dohromady tu trochu peněz, kterou mohou utratit, a koupí
si něco, co by si jinak každý zvlášť nemohl dovolit. "Já chci uva!" křičel Ital.
"Lepší bude, když koupíme druiventros," radil Holanďan. "Ne, kupme si raisins!"
dožadoval se Francouz. "Rozumné se mi zdá koupit jedině grapes!" řekl Angličan.
A protože ani jeden z nich nerozuměl významu těch cizích slov, začali se hádat.
Jeden z přihlížejících zaslechl jejich dohadování a nabídl se jim dělat
prostředníka. "Splním všechna vaše přání s tím málem, co máte. 

Tento pohled se mu vryl do paměti a on si byl jist, že už ji ani žádnou z jejích
přítelkyň nikdy nenavštíví. Protože už se zbavil dvou ze tří svých špatných
zvyků, nápadně se změnil také jeho způsob života. Práce mu byla potěšením a
zděděný majetek postupně narůstal. Našel si také nové přátele a v jejich
společnosti se cítil dobře. A tak nebylo divu, že se zamiloval do chytré a
půvabné mladší sestry jednoho ze svých přátel a vzali se. 

Důvod toho mistr nechápal a ještě méně to, že mu hostitel se skřípěním zubů
nadává. Mistr přesto zdvořile pozdravil a ptal se rozzlobeného muže: "Řekni mi,
hostíš často někoho ve svém domě?" "Ano, samozřejmě. Hosty vždy vítáme a jsme
pohostinní." "A jak se na to obyčejně připravujete?" "No, připravíme chutné
jídlo a ušlechtilé víno, vyšívané ubrusy a přepychové nádobí a stoly nazdobíme
květinami." "A co uděláte, pokud jsou hosté na poslední chvíli nuceni pozvání
odmítnout?" "No, to tak se zaradujeme a všechno sníme sami." "Vidíš, ty jsi mě
pozval na jídlo a přijal jsi mě velmi nevlídně. 

Každý den vykládal mistr svým žákům o pokoře a milosrdenství, lásce k bližnímu a
odříkání a dalších aspektech duchovního života. Tenkrát chtěl zrovna zahájit
přednášku, když venku před otevřeným oknem začal skřivan zpívat svou písničku.
Všichni poslouchali a když dozněl poslední tón, mistr povstal a řekl: "Pro
dnešek vyučování skončilo." 

"Můj synu, život je dlouhá řeka, která počíná narozením." "Ušetři mě těch
nesmyslů!" vykřikl spekulant. "Myslíš, že jsem rozdal všechno, co mám, prošel
jsem takovým strádáním a trmácel jsem se až sem, abych poslouchal takové
otřepané žvásty, že život je dlouhá řeka?" Poustevník vyděšeně ucouvl, rukou si
zakryl ústa, vytřeštil oči a zakoktal: "Cože, život není dlouhá řeka?"
Nezávislost Jedné krásné měsíční noci seděli dva Japonci v zahradě a naslouchali
zpěvu slavíka. Když líbezná melodie dozněla, jeden z nich přerušil ticho a řekl:
"Tak mě napadá, že slavík zpívá každou noc na Nový rok." "Co to říkáš?" zazněl
hlas slavíka. 

Otec rozespale zívl a protřel si oči. Pak pomalu rozepnul spacák, protáhl se a
vstal. Postavil se k oknu a pozoroval vrchol hory v zářícím světle vycházejícího
slunce. Znovu něco zapraskalo a za hlasitého hřmotu spadla do údolí spousta
sněhu ze střechy rozehřáté ranním sluncem. Chlapec se ustrašeně tiskl k otci, i
když se za svůj strach styděl. "Umřeme tady? Je tohle konec světa?" "Kdepak,
synku," uklidňoval ho otec a objal ho kolem ramen, "to je začátek nového dne."
Pokroky 

Místnost zalévalo bledé, načervenalé světlo, a pak uslyšel praskot, který ho
také pravděpodobně vytrhl ze spánku. Zmocnil se ho strach a přál si být co
nejdál odtud, doma, kde je všechno na svém místě, matka i jejich dům. Potom
znovu uslyšel praskot. Nebylo to už mnohem blíž? Vstal a chtěl se podívat z
okna, napnutý obavou, co asi uvidí. Ale malé okno bylo vsazeno tak vysoko, že
zahlédl jen kousek nebe. A to jako by hořelo jasným, rudým plamenem. "Tati,
tati, vzbuď se! Hoří!" A ranní ticho znovu rozřízl praskot a rachot.
"Zemětřesení! Rychle, rychle, musíme utéct!" 

Nech se rozvést nebo ji vyžeň z domu. To přece není žádný život," radili mu
soucitně přátelé. "Ale proč?" zeptal se s úsměvem. "Jsem své paní velice vděčný.
Její způsoby mě obrnily trpělivostí a učím se jí každý den znovu. Díky její
pomoci budu opravdové potíže v práci a nesnáze v životě mnohem lépe snášet."
Hroší kůže Kupec, jehož karavany bohatě naložené kořením a vzácným suknem táhly
pouští, si jednou chtěl do svých služeb koupit otroka. Kriticky zkoumal toho a
onoho, ale pořád se mu něco nezdálo, až jeho zrak padl na obrovského mladíka. 

Ten mávnutím levé ruky slova chvály a díků odmítl a předal svému hostu obálku.
"Co to je?" ptal se mladý psycholog. "Váš účet, pane," řekl hostitel, a jako by
tímto slovem pronesl zaklínadlo, proměnil se jeho obličej v ďábelsky šeredný
úšklebek. "A prosím zaplatit hned," dodal jízlivě. "Za-pla-tit?" koktal host a
cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. "A co jiného? Myslíš si, ty příživníku,
že si tu můžeš žít jako prase v žitě? Necháš se obsluhovat ze všech stran,
vychlastáš mi sklep a nechceš zaplatit ani halíř? Vy protivní žebráci a povaleči
z města, já vám ukážu!" zuřil staroch. 

Zeptal se jí, co je příčinou tak velkého trápení, kvůli kterému musí stále
plakat. "Mám dvě dcery," vysvětlovala vzlykajíc. "Nade všechno je miluji. Starší
vyrábí deštníky a mladší sandály. Když svítí slunce, neprodá moje starší dcera
žádný deštník a to mě tak deprimuje, že musím plakat. A když prší, neprodá moje
mladší dcera žádné sandály, a z toho jsem zoufalá. Nikdy není dobře, pořád jen
škody a ztráty. Proto moje starosti a nářky nikdy neskončí." "V tom není
problém. Tím je tvůj způsob myšlení," řekl mistr. 

Plyšoví medvídci se uvelebili na gauči, na křesle i na kraji postele, plyšoví
medvídci byli všude. Jednoho rána zaslechne hluk na zahrádce před domem.
Vykoukne z kuchyňského okna a vidí obrovského medvěda, který právě převrhl
květináč pelargónií. Ztuhne hrůzou. Vykřikne a zpanikaří. Běží k telefonu a
třesoucí se rukou vytáčí tísňové volání. Má ráda obrázky a hračky, ale ne
skutečnost. Zastavení "Čas jsou peníze," tak znělo továrníkovo heslo, a tak
pospíchal na další schůzku. S vytrvalostí a ctižádostí vybudoval výnosnou
továrnu, opájel se mocí a silou svého vlivu a ve snaze o stálý růst a zisk se
nenechal ničím omezovat. 

Norbert Lechleitner Vitamíny pro duši 100 překvapivých moudrých příběhů, které
prosluní každý den Člověka činí krásným jeho duše. To je stále platná lidová
moudrost. Jaké by to asi bylo, zapomenout na reklamní slogany, které nám stále
nabízejí kosmetické krášlicí prostředky, důvěřovat této staré moudrosti a udělat
něco pro svou vnitřní krásu? Místo neutuchající péče o tělo věnovat pozornost
také duši? Moudré příběhy v této knize Vám v tom pomohou. Jsou to vitamíny,
které Vaši duši osvěží, dodají odvahy, posílí a osvobodí. Jejich účinek je
prověřen a osvědčen staletou zkušeností. 

Jak mohla tušit, že se z ničeho nic přižene mohutná vlna a smete Arona s sebou?
Probral ji až jeho přidušený křik. Chtěla se vrhnout do vody, ale pak si
uvědomila, že neumí plavat. V panice vztáhla ruce k nebi a zvolala: "Vrať mi
mého syna!" Aron se vynořil a znovu potopil. Jeho matka křičela zkamenělá
hrůzou: "Ty víš, že neumím plavat. A že nejsem zrovna zbožná. Ale když mi vrátíš
syna, polepším se a už tě nikdy o nic nebudu prosit!" Když se Aron vynořil
potřetí, malá vlnka ho něžně donesla až na břeh. 

"Není to nádherné, že žijeme? A daří se nám opravdu dobře!" potvrzovali si
navzájem. Za nějakou dobu objevili pupeční šňůru, kterou k nim proudila výživa a
velebili svou matku za to, že se s nimi dělí o svůj život. "Jak velká musí být
její láska, když nám dává část sebe!" chválili svorně. Uběhly týdny a měsíce a
oběma bratrům neuniklo, jak moc se změnili. "Co to má znamenat? Máš ponětí, co
se to s námi stalo?" "Myslím, že se musíme připravit a opustit tohle místo,"
odpověděl bratr. "Ani za nic, nikdy neopustím bezpečí tohoto světa," odpověděl
druhý. 

"No, jak to mám říct?" zdráhal se viditelně rozpačitý komisař, ale pak jako by
si právě uvědomil směšnost situace, řekl: "To mi jen tak vyklouzlo. Už třikrát
se mi zdálo o nádherném domě u Středozemního moře, obklopeném krásnou zahradou.
Je tam stará studna a vedle roste fíkovník. A mezi jeho kořeny je zakopán
pohádkový poklad. Vždycky jsem si přál být bohatý a celý den se opalovat na
slunci. Ale to se nestane. Koneckonců, jsem realista a hříčkám podvědomí
nevěřím. Jsou to jen klamy a přeludy, které člověka mohou svést na špatnou
cestu. Takže se co nejrychleji vraťte zpět domů. 

Sotva skončil, spadl mu z větví k nohám jeden papoušek jako mrtvý. "Možná je
tenhle pták nějaký příbuzný mého papouška a ta zpráva ho vyděsila k smrti,"
napadlo sklíčeného obchodníka. Během zpáteční cesty ale na příhodu zapomněl a
vzpomněl si teprve, když se ho jeho papoušek zeptal, jestli mu z jeho domoviny
přináší dobré zprávy. "Bohužel ne," řekl obchodník a vyprávěl, co se stalo v
džungli. "Jeden z tvých příbuzných se skácel mrtev k zemi, když jsem mluvil o
tobě a o tvém životě u mě. Moc mě to mrzí." Ale to už papoušek na svém bidýlku
neseděl. 

Už spolu proto ani nemluvili, omezili se pouze na písemnou komunikaci. "Vzbuď mě
zítra v sedm!" napsal manžel na lístek a podal ho manželce. Když se probudil,
bylo už půl deváté. Vyděšeně vyskočil z postele a závan vzduchu k němu z nočního
stolku zvedl lístek, na kterém stálo: "Sedm hodin. Vstávej, už je čas." Teď se
pokoušejí spolu zase mluvit. Podezíravost Meyer byl šťastný. Nejraději by objal
celý svět. Své sekretářce přinesl květiny. Na ulici se usmíval na lidi, v
restauraci na číšníka. 

Když se vrátil, hledal otec v sutinách své dítě. Otřesen bolestí a zármutkem,
měl pocit, že v jednom zuhelnatělém dětském těle poznal svého syna a pochoval ho
se zlomeným srdcem. Pak znovu postavil dům, staral se o svá pole, ale přesto
nikdy nepřestával truchlit nad smrtí svého syna. Po třech letech se chlapci
podařilo z moci banditů uniknout. Po cestách plných nebezpečí došel jedné noci k
domu a zaklepal na dveře. "Otče! To jsem já, tvůj syn!" volal. "Táhni pryč!
Žádného syna už nemám. Zahynul v plamenech," ozval se zevnitř hlas, podle
kterého poznal svého otce. 

Potom vyzkoušel dlouhý a tenký kříž, který byl sice lehčí, ale všude s ním
neustále narážel, takže se cítil jako ve vězení. Proto si na záda naložil
středně velký kříž, který se zprvu zdál být celkem snesitelný. Ale jakmile si ho
srovnal na ramenou, měl pocit, jako by se mu stále do šíje bolestivě zarýval
trn. Tak vyzkoušel jeden kříž po druhém, ale vždycky se objevily nějaké
nepříjemnosti. Protože se mu nezamlouvalo nic z toho, co se nabízelo na první
pohled, začal hledat i vzadu. A pak uviděl jeden kříž, mírně zakrytý ostatními,
který se mu něčím zamlouval. 

Stísněn a zarmoucen odešel, najal si pokoj v blízkém hotelu a celou noc bojoval
s mučivými představami. Ráno přišel klidně, i když se ovládal jen stěží, ke
svému domu, zazvonil na starodávný zvonek a čekal s bušícím srdcem. Závora
klapla, dveře se pootevřely, potom se doširoka rozlétly a jeho žena se mu s
radostným výkřikem vrhla do náruče. To mu vzalo dech a tak se nechal za ruku
odvést do domu. Tam ho s úsměvem přivítala jeho tchyně, která mu podávala hezké
dítě. "Čí je to dítě?" zakoktal. 

Cadik rabi Elimelech z Lyžeňska jednou řekl svým žákům: "Jestli chcete vědět,
jak se má člověk chovat v předvečer Jom kippur, podívejte se na našeho
krejčího." V předvečer Dne smíření se žáci připlížili k domku krejčího a
nakukovali nízkým oknem. Viděli, jak se krejčí modlí. Potom si on i jeho synové
vzali šabatové oblečení, na slavnostně prostřený stůl přinesli chutné jídlo a
usadili se k večeři. Krejčí vyndal malý černý blok, ve kterém měl zaznamenány
všechny hříchy, kterých se dopustil od posledního Jom kippur. Otevřel knížečku a
řekl: 

Vydal se za mistrem a vyprávěl mu o svém trápení. "Řekl jsi, že tvůj syn rád a
hodně pije, vydržuje své přátele, lehkým holkám se nevyhýbá a mimo to je velmi
prchlivý, ale na druhou stranu tě nikdy neobelhal. Proto ti dám tři rady,
kterými ať se tvůj syn řídí. Když ti tohle slíbí, můžeš na své starosti
zapomenout." Stařec si zapamatoval mistrovy rady a poděkoval mu za pomoc. Už teď
mu spadl kámen ze srdce, protože znovu našel víru v budoucnost svého syna. 

Lékař ho pečlivě prohlédl. Pak se na pacienta vážně podíval a řekl: "No, můj
milý, tvoje tělo je v pořádku. Ale máš zlomený prst." Vášeň Podstatu vášně
vysvětloval mistr následujícím příběhem: "V jedné chudé vsi bydlel učitel, který
měl k životu sotva to nejnutnější. Jako jediný kus oblečení vlastnil pouze
starou hrubou košili a v zimě málem umrzl. Jedné zimy se stalo, že špatné počasí
v horách přeměnilo řeku v dravý tok. Nebezpečný proud unášel dokonce medvěda.
Polomrtvý, s hlavou pod vodou proplouval kolem vesnice, když ho zpozorovaly
děti. "Ve vodě plave medvědí kůže!" volali na učitele. 

Rychle uletěl pryč a od tohoto okamžiku jsem už nevydal ani hlásku. A také
nevydám, dokud budu uvězněn." Král Šalamoun vyprávěl majiteli, co mu slavík
vyprávěl. Muž zarmouceně otevřel dvířka klece a povzdychl si: "Co bych dělal se
slavíkem, který nezpívá?" Slavík vyletěl ze své klece a uletěl oknem. Usadil se
na blízkém stromě a zpíval píseň o znovunabyté svobodě. A muž měl pocit, že
takhle krásnou píseň od něj ještě neslyšel. Vnímání Unavený a vyčerpaný poutník
šel co noha nohu mine. Noc už dávno nastala a přístřeší bylo ještě daleko. 

To se doneslo jeho matce, která si jako lékařka získala úctu i bohatství. Ihned
se nechala dovézt k mistrovi a stěžovala si na lopotu, kterou uložil jejímu
synovi. "Na to je příliš slabý a křehký," stěžovala si. "Okamžitě pošlu čtyři
silné sluhy, kteří se chopí jeho úkolů!" "Dobrá ženo," odvětil mistr. "Jste
přece lékařka. Co myslíte: když váš syn dostane horečku, mám dát léky jeho
sluhům, a ne jemu?" Rady Starého otce sužovaly obavy o jeho nezvedeného syna.
Byl přesvědčen o tom, že po jeho smrti syn dědictví rychle rozhází a pak se bude
protloukat životem v bídě a opovržení. 

"Navzdory všem svým penězům jsem si nemohl koupit ani jednu hodinu života navíc.
Užívej, člověče, svého života a dbej na to, aby sis byl vědom jeho ceny."
Spravedlnost Dva přátelé celý týden tvrdě pracovali, a protože byl pátek večer,
chtěli si užít pár hezkých hodin. "Pojďme nejdřív do lázní, smyjeme pot a
odpočineme si! Potom půjdeme do mešity, pak něco sníst a pak domů." "Ne, to mi
připadá moc nudné. O víkendu si chci trochu užít. Můžeme jít nejdřív do lázní.
Ale potom si koupíme láhev kořalky a půjdeme za ženskými," navrhoval druhý. 

Zdálo se, že ve vesnici hluk nikdo nezaznamenal. Dojel jsem k malé autoopravně.
Majitel seděl před svým domem, pokuřoval a ani nezvedl hlavu. Došel jsem k němu
a zeptal se ho, jestli mi výfuk opraví. Přikývl. A mohlo by to být zítra? Je to
naléhavé, zdůraznil jsem. Pomalu otočil hlavu a přes rameno zavolal do domu:
"Kolik máme ještě peněz?" Okna i dveře byly otevřené, aby jimi mohl proudit
svěží večerní vítr. Slyšel jsem tak uvnitř jeho ženu, která vevnitř poklízela,
jak na něj zavolala nějakou částku. "Zítra ne," odpověděl. "Za dva, za tři
týdny." 

V den pětašedesátých narozenin se stáhl z každodenního provozu firmy a při
důstojné oslavě symbolicky předal svému synovi klíč k vedení podniku. Když
oslava skončila a s nadcházejícím víkendem se budova vyprázdnila, vyndal otec ze
svého svazku jeden nenápadný klíček a řekl: "V našem podniku, který je teď
především tvůj, jsi dospěl až k velké zodpovědnosti. A dnes jsem na tvá bedra
přidal ještě další zátěž. A až tu vůbec nebudu, přidám ti i to poslední. Abys
toto břímě a zodpovědnost unesl, chci ti dát i tento klíč a svěřit tajemství své
energie a úspěchu."