Datasets:

CZLC

/

CNC_KHavlicek_HistNews

like 0

Follow

Czech LLM Consortium 23

26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí. ( Pokračowání. ) Ale obec země nebo stát nazýwati národem, jest proti půwodnímu a prawému wýznamu toho slowa, proti wšemu obyčeji dosawádnímu, a kdyby to mělo wůbec uwedeno býti, aby wšichni lidé w politickém nebo státním swazku spojení, národem slouli následowalo by z toho plno zmatků, omylů a nepřiměřeností. Počněme hned u nás Čechů: My stojíme nyní we trojím ba čtweru swazku politickém. Předně náleží země naše od kongressu Wídenského k spojeným státům německým – teda bychom nejprwé mohli připočtěni býti k německému národu, jakož w skutku mnozí Němci z této příčiny neslušně nás k sobě přihrnouti chtějí. Za druhé sme občané státu rakouského – a teda bychom dle též zásady patřili k jednomu a témuž národu s Wlachy, Řeky, Maďary, Cikány atd., to jest k národu rakouskému. Za třetí patříme k obci zemí českých, nebo koruny české – majíce s těmito spolu jednoho krále českého, a dle této zásady sme tedy národem českým spolu s Morawany a Slezáky atd. Konečně a za čtwrté patříme k občanstwu králowstwí českého, majíce wespolek jediné a stejné zřízení zemské, kteréž je základ našich práw politických. Který z těchto čtyř údajů je prawý? Ti pánowé, kteří nowou theorii tuto o národnosti w Čechách wynašli a nebo k nám odjinud přinesli, budou bezpochyby twrditi, že tento poslední je prawý. A proč práwě ten, proč? Oni odpowídají: Proto že sme wšickni obywatelé jedné země české, proto že máme stejná – ( totiž s rozdílem stawu – teda wlastně wšickni, kdož k jednomu stawu patříme ) stejná práwa politická, stejné zřízení zemské – společnou historii, stejné poměry společenské ba i obyčeje atd. Ale wšecko to platí skoro stejnou měrou o Morawě a Slézsku, kteréžto země s naší zemí od pradáwna politicky spojené, wždy k jedné říši patříwaly, posud patří a bohdá i na wěky patřiti budou, neboť wíme ze státního práwa rakouského, že kdyby – čehož Bůh uchowej, – panující rodina Habsbursko-Lotrinská wymříti měla „ stawům a obywatelům králowstwí českého “ práwo náleží, korunu českou se wším příslušenstwím z nowa zadati, to jest, nowého krále sobě zwoliti, kdežto wšecky ostatní země, wyjma Uhry, poslední panowník dle swé wůle odkázati může. Wiz A. I. Obnoweného zřízení zemského Ferdinanda II. Jesti teda jednota země české s morawskou a slezskou netoliko wzájemnou láskou občanů jejich a stejnými interessy, ale zároweň i základními zákony mocnárstwí rakouského pojištěna. Proč teda tito panowé bratrské tyto země ze spolku národu českého wylučují? Jejich myšlénka nemá podkladu dostatečného ani w zákoně, ani we skutečnosti, neboť se upřímně wyznáwáme, že 138 nás k bratrům našim na Morawě swatější swazky wáží, než k Čechoněmcům w Čechách – ješto zas tito k jazyko-rowným obywatelům sousedních zemí snad wíce lnou, než se chwáliti dá. Konečně dá se i druhý z nahoře uwedených udajů z ohledu národnosti naší, a to nejpodstatnějšími důwody – ( owšem jen když při wýkladu politickém setrwáme ) – zastáwati – neboť činíme s jinými obywately rakouského mocnářstwí jeden stát a toto spojení politické je u nás, aspoň w žiwotě praktickém, nejdůležitější – majíc následky a působení w nás mnohem wýdatnější než ono spojení, kteréž se jenom we zřízení zemském a w oustawě pp. Stawů našich zakládá. Publicistika německá drží se prwního uwedeného udaje, a chce z nás mermomocí Němce míti, proto že prý patříme k spojeným státům německým. Škoda jen, že z toho nic nemáme, škoda prawím ne tak pro nás, jako pro pana Laube a jeho společníky, že u nás o ten swazek s německými zeměmi málo co dbáme. My máme dost na swém císařstwí rakouském a koruně české – my máme swého milowaného císaře a krále, a o země německé a nějakou jinou jednotu jich politickou, které posud není, a kteráž by jen zkázou mocnárstwí rakouského a jen zločinnou zradou země powstati mohla, ani se nestaráme, ba ani starati nemáme, jako wěrní poddaní dědičného krále swého. Wraťme se zase k poslednímu udaji, tomu totiž, který twrdí: že je w Čechách jediný národ, který není ani český, ani německý, ale bohemský ( nebo böhmisch ), k němužto prý i Čechowé i Čechoněmci náleží, kterýžto wýklad, ačkoli dosti podiwný za nejnowější doby, zwláště ale mezi wyššími stawy welké obliby došel, u některých snad jen proto, že je to nejpohodlnější nebýti ani Čechem ani Němcem; nebo kdyby se chtěl člowěk jako wzdělanec Čechem nazýwati, musel by se české gramatice učiti, a je vous prie, českou gramaire se učiti – ah! C'est un horreur! Jsou lidé, že mají takowou aversí, takowý dégoût před českou gramatikou, že by snad raději robotu dělali, neb dokonce i slewili, než jí se učili. Nejlépe když si člowěk pomyslí, že národní řeč Čechů je řeč nějaká od wěků pomíchaná, a z rozličných žiwlů slátana — toť může mluwit jak chce, a nikdá nechybí. Prwní, který nowé to ewangelium zwěstowal, byl jakýsi rytíř Hein, o kterémž pan Palacký we swém článku: „ Ohlídka we staročeském “ místopisu w letošním musejníku promluwil. Našeltě brzo swé stoupence: w měsíční schůzce jednoty průmyslowé 4. Unora 1845 zastáwal p. hrabě Fridrich Dejm tutéž zásadu, jakož se každý w tištěném jednání jednoty té ano i z wýtahu wytištěného w nowém obojžiwelním „ Nedělním listu pro řemeslníky přeswědčiti může – ano on Heinowu soustawu ještě rozwinul. Pan hrabě nám oznámil, že w Čechách dwě národnosti neuznáwá. Pan hrabě může uznáwat nebo neuznáwat, co se mu zlíbí, to záleží jen na jeho uznání, a nečiní u nás žádného rozdílu, ale w tom ohledu neodepře snad také městskému stawu hlas – my sprostáci budeme také wěděti, kdo jsme a kam patříme. Wšickni wěrní Čechowé jazyka českoslowanského hlásíme se k národu swému českému we smyslu swrchu wyloženém; a kdybychom se nehlásili k národnosti české, toť bychom wěru ani uznání neměli, ani „ uznání “ nezasluhowali. Naši Němci hlásí se rowněž také k národnosti swé německé, a p. hrabě se teda tím, že dwě národnosti jedním rázem upřel, nejen nám Čechům, ale i našim, ba ještě wíce wenkowským Němcům špatně zawděčil – neboť ti wšickni uznáwají, že je w Čechách owšem národnost dwojí a sice česká i německá. – Obě pak nedají se jedným slowem p. hraběte zničiti, zwláště pokud je záštitou jich slowo králowské Ferdinanda II., kterýž w obnoweném „ Práwě a zřízení zemském “ rozličnost národů a jazyků w Čechách uznáwá. W patentě prohlašowacím w oddílu IV. w obnoweném práwě a zřízení zemském od 10. Máje roku 1627 prawí král Ferdinand II.: A wšak některé ( t. j. zákony a práwa zemská ) wedlé nynější powahy králowstwí tohoto, w kterém rozliční národowé rozličných jazykůw užíwajíce, obýwají, jsme zříditi, ustanowiti i také poněkud wedlé práw Našich Císařských a jinde w Swaté Římské říši, též w králowstwí a jiných zemích našich, obyčejných naprawiti..... ráčili. Pan hrabě nám snad nebude za zlé pokládati, že nám na tomto slowě králowském, jakožto na zákoně, nejwíce záleží, ano snad nám i podiwení naše nad tím promine; že on, kterýž co staw zemsky zajisté wíce příčiny i příležitosti míwá „ Obnowené zřízení zemské “ do rukou bráti než my, toto minění pronesl, kteréž patrně proti tomuto práwu a zřízení zemskému čelí. Jelikož se ale o něm, co muži wlasti wěrném, loyalním, a slowutně horliwém zastáwateli práwa zemského domýšleti nemůžeme, že by mohl oumyslně bojowati proti zákonům wůbec, a proti zřízení zemskému zwlášť, musíme se domýšleti, že mínění swé o jednom národě w Čechách jen z nedopatření pronesl. 139 Jaký je pojem náš o národnosti sme již nahoře wyložili. Kdo tento pojem o národnosti za prawý pokládá, musí owšem – jeli mu jen buďto ex praxi nebo z geografie známo, že u nás čásť obywatelstwa také česky mluwí, českou národnost wedle německé w Čechách uznati. Pan hrabě má ale jiný pojem o národnosti, smímeli totiž dle jeho wýkladu a obmezení slowa „ národ “ souditi. Jemu je bezpochyby národnost jen tolik, co práwo k zemi, práwo občanské nebo občanstwí ( das Recht der Staatsbürgerschaft. ) Byla by to owšem nechwalitebná nowota, pro starý pojem nowé slowo wymýšleti, a p. hrabě neměl by w terminologii práwnické w paragrafech 28–32 knihy wšeobecných zákonů městských zawedené, zmatek dělati. Rozumělli p. hrabě slowem „ národnost “ jen občanstwí, teda neznamená wýrok jeho nic jiného, než že uznáwá pro wšecky obywatele země české jen jediné, teda wšem stejné, práwo občanské – že chce sousledně, aby sobě wšickni – buďte si již Češi nebo Němci – we wšem byli rowni, a jedni před druhými aby žádných předností neměli. – Jestli že je toto smysl p. hraběte slow, mluwí nám wěru z duše, neb my zajisté sami nic jiného nežádáme, než co tuto powědíno, nechtíce ani Němce w čem slušném zkracowati, ani sobě od nich nechati bráti, co nám slušně patří. Zdá se wšak, že práwě řečený smysl slowa „ národnost “ není zouplna ten, jejž p. hrabě při slowě tom na mysli měl, a že on tím něco wětšího znamenal, než pouhé občanstwí – neboť prawí, že se obywatelé Čech již před 1000 lety w jeden národ spojili, z čehož wyswitá, že dle jeho domněnky přece někdy wíce národností w Čechách býti muselo. Kdyby se slowem národnost pouze občanstwí rozumělo, nemohlo by se w Čechách w žádném wěku o kolikeré a rozličné národnosti ( we smyslu p. hraběte ) mluwiti, ješto by se k tomu též několik států muselo mysliti, jichž ale, leda w době předhistorické, při usazení kmenů českého nikdá nebylo. Možno že má p. hrabě zwláštní historické prameny – my owšem nic o tom newíme, že by byli někdy w Čechách nějaký český a německý stát neb národ wedle sebe stáwali, kteří by se potom spolu byli sloučili. Pan hrabě mysli, že se již před 1000 lety toto sloučení české i německé národnosti událo; ale w tom je p. hrabě welice na omylu. Kdyby si p. hrabě byl dal na práci Šafaříkowo dílo o prwním osazowáni se Čechů přečísti, a kdyby w Palackého historii české nejstarší dobu byl prohlídnul, byl by wěděl, že před tisícem let t. j. asi okolo 800 po Kristu, wyjma snad jednotliwé některé hosty, žádných Němců w Čechách nebylo, leda snad někteří němečtí kněží, kteříž k rozšiřowání křesťanstwí do Čech přišli, když se čeští Čechowé r. 845 w Řezně pokřestiti dali. Tenkrát nemohlo o zwláštním národu německém wedle českého ani řeči býti. Tehdá byly netoliko Čechy ještě pouze slowanské, ale i rozsáhlé některé nyní již německé krajiny sousedních zemí, Rakouské, Baworské a Saské. Ale snad se to sloučení obou národností, o němž p. hrabě mluwí, událo o něco později. Ale kdy? Historie naše stopuje osazowání-se Němců w Čechách, a každý pokrok jejich národnosti w Čechách dá se listinami i udalostmi z obecního žiwota měst českých zwláště Prahy samé welmi dobře oswědčiti. – Ale do tak staré doby nemůže sloučení to sahati, neboť nám dokazuje Palacký, že ješte w X. a XI. wěku ani jediný Němec leda pohostinu w Čechách nepřebýwal. Dokud nám teda p. hrabě nowé důkazy swé o swém mínění, jak říkají k lepšímu nedá – skoro, skoro bych se domníwal, že nechybíme, když se budeme držeti Palackého, kterýž wýrok swůj na důwodném historickém wědomí zakládá. Wíme teda, že se Němci teprwa později w Čechách a to wždy jen jako kupci nebo řemeslnici takořka wýhradně jen w městech a ne po kraji osazowali, a z pojednání historických podaných w časopise Českého Museum a j. může se dosti jasně widěti, jak se toto postupně dálo. Zwláště přičinliwostí p. Tomka, kterýž material k historii města Prahy sbírá, jsme w tom ohledu mnohého poučení nabyli Wiz pojednání jeho o české a německé národnosti w Praze. Čas. česk. Museum, 1845 sw. 2. – a bohdá ještě ouplnějšího dojdeme. Ale w těchto stoletích, kde Němci jen w některých městech kolonie swé s uwáděním práwa německého zakládali, poznenáhla wždy wětší moci w obcích nabýwajíce, až konečně místem i celou radu opanowali, nemůže jistě o sloučení obou národností mluweno býti, alebrž spíše o neustálém jich boji mezi sebou. Němci sami, snažice se stanowiště swého wýhradně se zmocniti, Čechy buď z obcí swých wylučowali, buď zas práwo a rady německé přijmouti, nutil, – Čechowé zas – jmenowitě stawowé čeští, Němce ze wšech ouřadů zemských wylučowali. Že w tomto neustálém boji a odstrkowání-se wzájemném obou národností, žiwel německý neustále se šířil, nedá se zapřiti – ale celý pochod tento nedá se sloučením nazwati. ( Pokračowání. )

3. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk přípisu], Autor: Havlíček, Karel Od c. k. zemské wlády nás došel následující dopis: Redakcí Národních Nowin. W jednom článku Národních Nowin od 24. srpna t. r. o prozatímním učebním plánu pro gymnasia na rok 1849—50 mimo jiné uwádí se také místo z něj w jazyku německém i w českém překladu těmito slowy: „ für die deutsche und allenfalls eine zweite herrschende Sprache in Oesterreich zusammen in den vier untern Klassen wochentlich 5, in den obern 4 Stunden, wenn die vorhandenen Lehrkräfte ausreichen “, i prudce se wyjiždí na toto místo. Citace ta nesrownáwá se s textem prozatímního nařízení, které listem ministerstwa wyučowání od 26. čerwence 1849 č. 5378 o tom sem bylo přisláno, neboť se w něm pod známkau „ 4. Muttersprache und andere Landessprachen “ jazyk německý zwláště ani nedotýká a jen wůbec se prawí, žeby dosti bylo w nynější době pro řeč mateřskou a jiný některý jazyk w říši obyčejný pospolu, ač postačí-li k tomu učitelské síly posawadní w prwních čtwero třídách týdně po pěti, we swrchních čtwero po čtyr hodinách. I wyzýwám tedy redakci — ana přijmauc onen článek za prawost obsahu na se wzala odpowídání k weřejnosti — ukazuje na §. 17. zákona tiskowého, aby k oprawě neprawdiwého tohoto udání, kteréž pozdější oprawau w 6. 192 od 28. srpna 1849 obsaženau nikterak wywráceno není — do swého listu položila dotčený postupec tohoto prozatímního učebního plánu, a sice srownale s předešlým ohlášením, jak w německém tak i w českém jazyku. „ 4. Muttersprache und andere Landessprachen. In Bezug auf die Muttersprache und eine zweite, im Reiche gangbare Sprache ist das, was im verflossenen Jahre begonnen worden, nun fortzusetzen. Für beide Sprachen zusammen dürften, wenn die vorhandenen Lehrkräfte dafur ausreichen, in den ersten 4 Klassen wöchentlich 5, in den obern 4 Klassen 4 Stunden für jetzt ausreichen. In der Muttersprache sind schriftliche Aufsätze angemessen dem Bildungsgrade der Schüler zu arbeiten, ein anderer Theil der Zeit würde auf Lektüre einer Sammlung mustergiltiger Stücke und Memoiren einzelner zweckmässig verwendet werden können. Ausserdem wurden in den untersten Klassen die allgemeinen Gesetze der Syntax so zu entwikkeln seyn, dass sich darauf der Unterricht in den übrigen Sprachen in dieser Beziehung gründen lässt. In den obersten Klassen tritt angemessen zur Lektüre eine Übersicht der Literaturgeschichte und eine Übung im mündlichen Vortrage hinzu. “ To jest: „ 4. Řeč mateřská a jiní jazykowé zemští. Co se tyká řeči mateřské a jiného jazyka w říši obyčejného, pokračuj se nyní w tom, čím se w loni učinil počátek. Pro obadwa jazyky pospolu pro tuto dobu dosti bude, ač wystačí-li posawadní síly učitelské, w prwních 4 třídách týdně po 5, we swrchních 4 po 4 hodinách. W jazyku mateřském dělati se mají písemná skládání, přiměřená ke wzdělání žákůw, jiná část času whodně by so obrátiti mohla ke čítání sbírky kusů příkladných a učení se z paměti některých z nich. Mimo to w nejnižších třídách obecná prawidla skladny wykládati se mají spůsobem takowým, aby se na tom wyučowání w ostatních jazycích w tomto ohledu mohlo osnowati. We třídách nejwyšších přibudiž přiměřený ke čtenému přehled literaturní historie a cwik w austním přednášení. “ W Praze dne 30. srpna 1849. Mecséry.

28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: Naivnost Österr. Correspondenta, Autor: Havlíček, Karel Naiwnost Österr. Correspondenta. Diwíme se welice, jak se může odwážit ministerský Österr. Correspondent k takowým rýpalským náhledům, že totiž rakauské státní papíry za žádné peníze nepowažuje. Mnozí lidé sice je drží již za pauhý papír, ale ministerstwo snad přece ještě nezaufá o jejich ceně. 296 My jsme totiž wytýkali ministerstwu strany kaucí na nowiny jakožto zbytečnau surowost, že se musí kauce w hotowých penězích složiti a ne w hypothece, a Österr. Corresp. nás proto we lži stíhá, „ poněwadž prý státní papíry nejsau žádné peníze! “ – To je naiwnost!! –

28. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Domýšlíme se však [poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel Domýšlíme se wšak s welikau jistotau podle špatně napodobňowaného Jean-Paulowského humoru, že spisowatelem jeho jest p. Kolář, herec u zdejšího diwadla, neboť „ der hat‘s dem Jean Paul abgeguckt, wie er sich räuspert und wie er spuckt. “ Tento p. K. podepsaw se „ H. B. — s Negation “ winí nás neprawdiwým spůsobem z wěcí, o kterých se nám ani nezdálo. „ Es sind diess fromme Wünsche, die Brutalität und Exklusivität des Mittelalters, wenigstens in Duodezformat wieder zu regeneriren, ein gottloses, frevelhaftes Verlangen den Geist der Zeit zu verläugnen und jeden Fortschritt in der geistigen Bildung des biedern Čechenvolkes zu hemmen. — Ich stecke in Dero Stachel und weiss recht gut wie Dero Liebden den neuen Zündhölzchenapparat, den Schwefeläther, die Eisenbahnen und alle Dampf - und Spinnmaschinen verdammen. Deroselben lieben das Alte: Alten Wein, alte Jungfern, Altweibersommer, Altweibergeklatsch und — die Erfahrung. — Eine wahre Stiefelputzer-Weisheit! — Wenn irgend Einer von Dero Liebden Sorte und Kohorte Vernünftigermassen gerüppelt wird, schreit er gleich wie ein Zahnbrecher: Das Vaterland ist in Gefahr! Das Palladium entwendet! die Literatur, die Nation entehrt! Diese patriotischen Sappermenter schieben gleich das Vaterland und die Literatur vor, um sich vor den verdienten Hieben zu schützen. Das Vaterland, die Literatur, die Nationalität werden zu Mitteln herabgewürdigt, um die partikulären Meinungen, Leidenschaften und Spiegelfechtereien dieser papiernen Patriötchen zu decken und zu stützen; die wahren, biedern Patrioten, der wahre, substanzielle Kern der 171 čechischen Nationalität wird von ihnen hinters Licht geführt, gefoppt, betrogen und belogen. “ Z tohoto zde uwedeného patrně wyswítá, že p. Kolář po několik let již nic českého nečetl. Čtenářstwo zná naše mínění we wšem, a kdo z čítajících naše časopisy smí nás z něčeho podobného winiti? Zwláště za poslední zde uwedené bezdůwodné obwinění nazýwáme spisowatele oněch řádků bezectným člowěkem, kterauž bezectnost swau dokázal i dostatečně tím, že se nestyděl mezi jiným i celý konec swého spisu proti nám od jiného spisowatele ( kterého mu každau chwíli austně jmenowati hotowi jsme ) doslowně přepsati, wydáwaje to za swé myšlénky. Toť jsau důstojní zastawatelé „ božské wědy filosofie “, kteří ani sami mysliti neumějíce, cizé wěci opisují a za swé wydáwají! —

16. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [upozornění připsané ke stati přeložené z chorvatštiny], Autor: Havlíček, Karel ( Bída, kterau nyní nesau Srbowé naši prchajíce před Maďary z obydlí swých předků, aby když již celoroční wálkau skoro wšechno byli ztratili, aspoň nuzný žiwot zachránili: pohne zajisté citelným srdcem každého. Wláda welikými prostředky — také našimi penězi — podporowala hned a podporuje posud německé wystěhowance ze Sedmihrad: pomáhejme my našim opuštěným, zanedbaným bratrům slowanským sami: jsauť krew z krwe naší, a jejich utrpení samo k srdcím slowanským mluwí! Redakce je hotowa přijímati příspěwky i obstaráwati jich zasílání jakož i uweřejňowání. )

31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dopisu zaslaného Čelakovským], Autor: Havlíček, Karel Od jednoho z našich nejwáženějších spisowatelů obdrželi jsme z Wr. následující článek: Říká se: Lepší‘s náprstek rozumu přirozeného, nežli džber přiučeného! Když minulého jara tak krásně rozwíjeti se počaly naděje naše, žeby tak prudkými březnowými mrazy, dříwe než rok přejde, popáleny býti měly, zdaž jeden jest ze sta našich učených politiků, jenž by, neklamaje se aspoň nějakau dobrau čakau, dnes rok to byl předwídal? Náhodau mi opět přichází do rukau list od 1. dubna 1848, jejž byl tehdáž psal obywatel jeden z města S., Čech prostý a nestudowaný. Pozorujmež, co mezi jiným poznamenal. „ — Co takto wěci u nás stály, přiletěla Fama roztrubujíc, co we Wídni, co w Praze se dálo a děje. Radost byla w městě našem weliká, ač mnoho lidí ani, co to jest, pochopiti nemohli, 306 když na rozích četli oznámení: konstitucí — swoboda tisku — národní sbory atd. Ten den zpíwalo se Te Deum, oswítilo se město, hudba wšude a zástupy lidstwa. Wše se weselilo, jen mně to nechtělo jíti do hlawy, aniž nějak obweseliti. Zdálo se mi to wše lacino a málem krweprolití kaupeno; a za tak lewný peníz swoboda neprodáwá se národům. Wzpomněl jsem si na rok 1821 na Neapol a 1823 na Španěly, kde při zbauření lidu to samé jim král darowal ano i přísahau ztwrdil, a po dosažení pomocí opět nejen wzal, ale ještě tužeji národ pauty sewřel. Jak nám wláda nakloněna jest, ukáže se nepochybně brzo i u nás; Fiquelmont přišel na místo Metternicha, jeho žák a znatel ruského karabáče. A byť i mocnář náš tak poctiwě jednal a nechal nám konstitucí, budauť okolo něho jsaucí rádcowé ji uměti přistřihowati, až nám z ní málo ostane. Swoboda tisku? ta se snadno obmezí, a co se nedá obmeziti, kaupí se. Jestli to jde we Francauzích, kde jest takowý počet žurnalistů, co teprw u nás, kde tak málo spisowatelů a asi patero časopisů a nowin. Náš národ by byl slawný, mocný, kdyby množstwí nebylo zrádců podlých, zotročilých a špinawých; soběctwí wšude, a to nás činí nesworné, slabé a před jinými opowržené. Dej Bůh, aby se to změnilo! “ J. P

24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: Statistika školy Piaristů provincie česko-moravské léta 1847, Autor: Havlíček, Karel Statistika školy Piaristůw provincie česko-morawské léta 1847. W mocnářstwí rakauském nacházejí se tři Piaristůw provincie pod třemi provinciály, uherským, česko-morawským a rakauským. Nejstarší a dle počtu osob řeholních prostřední jest provincie naše česko-morawská, jejíž wýpis na rok 1847 we Wídni u Mechitaristůw we 4ce na 24 stranách tyto dni na swětlo wyšel. Čítá se dle téhož katalogu latinského piaristských kollejí w Čechách 14, na Morawě 9, w Slézsku 2 a we Wídni 1, wšech tedy domůw 26, w kterýchž s wyjmutím 6 osob w rozličných auřadech a tolikéž 6 osob nemocných, ( dohromady 12 kněží ) w počtu 284 přebýwají. Z těch 296 „ religiosůw " jest 233 kněží, 39 klerikůw z této provincie a 2 kněží z uherské provincie „ professi ", a 22 klerici, nowici a laici, „ non professi ", M. r. odemřely tři osoby, a z řádu wystaupli dwa klerici non professi. Počet wšech žákůw do konce léta školního 1846 od nich chowaných a učených zmáhal se na 9100. Dle národností jsau tito učitelowé „ professi " takto sečteni: 174 Čechowé, 84 Morawané, 12 Slezanů, několik Rakušanůw a jeden Uher. Z těchto pracují tři pro jazyk česko-slowanský, a sice we Wídni w c. k. akademii Theresianské šlechticů ctihodný kněz Fulgenc Zeman, Pražský, profesor řeči a literatury české, w Rakownice na realní škole ctih. kněz Krescenc Fanta, Pražský, rektor a professor slohu českého, a w Brně při weleslawném c. k. morawském a slézském gubernium ctihodný kněz Dominik Kinský Slanský, co translátor a spisowatel český již známý. Potwrzený profesor jazyka českého jest Justin Michl Polický, nyní w Mikulowě. Diwno jest, že jazyk český tak málo pěstowatelů našel w tomto četném řádu! Pozn. Red. Spráwu provinciální wede nyní Wysoce Důstojný kněz Kajetán Wrána, Litomyšlský, assistent a vikář po smrti provinciála kněze Prospera Husáka Slanského, we Wídni, jemuž tři assistenti rodem též Čecho-Slowané w Litomyšli, w Mladé Boleslawi a w Kroměříži a čtyři konsultoři we Wídni, v Litomyšli a w Praze připojeni jsau. J. Michal Polický.

11. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [zpráva o boji za národní pokrok ve Slezsku], Autor: Havlíček, Karel Z pruského Slezka. ( Cz. ) Polské obywatelstwo w Slezku, jmenowitě pruském, záleží, jak wědomo, nejwíce w selském stawu; i jeť mezi ním welmi málo lidí wzdělaných, kteříby swau národnost nezapírali. – Z této příčiny wznikl přirozený následek, že záležitost národnosti polské w Slezku nemohla si hned samočinně wystupowat, alebrž musela se nadít w interesy stran. – Strana konservativno-aristokratická, jako čistě pruská nebyla nakloněna wěci polské, než aby chtěla hájiti národnost slezkau; nezbýwalo tedy leč dáti se pod ochranu demokratů německých a tím způsobem zwětšit swé zástupce; ačkoliw se strana tato jmenowitě w Poznaňsku byla we welmi špatném swětle k Polákům oswědčila. – Tonaucí i břitwy se chytá. Nyní wšak změnily se poměry: demokraté pruští widauce roztroskotané swé náděje – wywandrowali do Ameriky. A tak kormidelníci národní wěci Slezka octli se samotni bez protekcí a zástupců. Awšak lidé wznešenějších cílů nedají se odstrašit protiwnostmi. Tak zachowali se také oswícenější Slezáci – jejich loď ačkoliw bauřemi utrpěla, neutonula ale bojuje s nepřízniwými žiwly. – Projděmež krátce hlawní fakta, které měly důraznějšího wplywu na pokrok národního snažení w Slezku. Klub tak zwaný národní w Bytomě hornoslezkém, jakožto plod demokratický upadl zajedno s demokraty. Wláda sice w loni za příčínau adres tohoto spolku a na usilowání poslance Szafranka, učinila w prospěch národnosti nemalé přípowědi; leč nyní, když widí sewřenau u swých noh revoluci, na jich dodržení ani newzpomíná. We školách elementárních nestala se po dnešní den žádná z připowězených změn šetřících polskau národnost. Owšem ale potkáwá ji mnohá rána se strany wlády. Jmenowitě dotknulo se nás bolestně to, že 30 letým příkladným wyučowáním a mnohými spisy o národnost polskau we Slezku zaslaužilý učitel w Lubči, J. Lompa byl wzdálen od učitelstwí, a se swau četnau rodinau zbawen chleba, a sice za tau příčinau, že zabawowání se s literaturou, musí mu býti záwadau k horliwému plnění powinnosti učitelských. Wěci národnosti ujímají se ještě p. K. Kosicki, statkář, a učitel Smolka – kteří nyní, jakožto náčelníkowé Towarzystwa pracujacych dla ludu szlaskiego sami jedni na zákonné cestě neustáwají domáhati se sprawedliwého šetření národnosti polské. Mužowé tito opuštění od strany nyní potlačené, sworně sjednotili se s duchowenstwem, aby zase s tauto silnau podporau obětowali se pro dbro swé rodinné země. W čele strany katolické, lzeli ji tak nazwati, stojí P. Fietzek, probošt z Německých Piekar, P. Bogedain z Opola, nynější poslanec na sněmu, P. Szafranek, probošt w Bytomě a literat slezký P. Sztabik z Michatkowic. – Oba prwní jsau redaktory časopisů polských pro lid. – P. Fietzek wydáwá w Německých Piekarách Tygodnik katolicki, – P. Bogedain rediguje w Opolu list obsahu politického, pod názwem: Gazeta wiejska. Wláda na usilowání těchto mužů ustanowila w Pyskowicích ( Peiskretscham ) německo-polský seminář učitelský. W Nysě dne 7. a 8. listopadu drželo se walné shromáždění provinciální „ Towarzystva katolickiego, “ kde se uzawřelo na pruský sněm wznésti žádost o zawedení jazyka polského, co řeči wýkladní na gymnasiích hornoslezkých, a šetření ho také w saudnictwí. Snad takowé horliwé domáhání se sprawedliwosti přece přeswědčí wládu, že úcitům národním nelze přikázati mlčení. Neboť w Slezku nebylo 6 wěků s to, utlačiti mluwu a city wlastenecké! A jak málo k tomu žádají Slezáci od wlády? toliko sprawedliwost – a ta by jim měla býti odepřena w našem wěku pokroku a oswěty, a to w zemi, kde židy dáwno již emancipowáno! – W Glewicech P. P. Jachnik, Perkacz a Waniura zarazili polské katolické towarzystwo, k rozšířowání oswěty národní. Towarzystwo, toto, rowně jakož i podobné co do aučelu towarzystwo marianskie, ujímá se daleko široko po hořením pruském Slezku, i přistaupiloť k nim již množstwí obcí wenkowských. Čítárny lidu w poslední době málo se rozmnožily; za to ale hlawní čítárna Bytomská horliwostí učitele Smołky znamenitě nabyla co do počtu kněh i čtenářů. W Německých Piekarách, w tomto neznámém kautě přetištěno již dříwe „ Žiwoty Swietych od Skargy, “ w 5 tisících wýtiscích, které z polowice rozprodaly se po Slezku. W každé skoro chalaupce, otec nebo matka čítá ty knihy shromážděné rodině, a netoliko ožiwuje mysl pobožnau, ale i mateřský jazyk chrání od zkázy. – Za nedlauho wyjde z téže tiskárny: Zbiór piešni koscielnych. Wítež, kdo jest půwodcem a wydawatelem toho díla? Mlynář Piekoszewský. Nikoli podnikatel welkého mlýna n. př. párního, ani ne osoba našeho civilizowaného swěta – ale mlynář w kaputě, zbílený maukau, člowěk s wírau, s citem wlasteneckým, s obětownosti pro obecnost. – Pocítil on dobře, že národnost polská na Slezku, 2051 předewším w církwi se zachowala – že po wěky přes wšechno utlačení mluwy mateřské, jedna a taže píseň nábožná odráží se o stěny kostelní, pocítil prospěch, jakýby pro lid wzešel ze sbírky těch nábožensko-národních zpěwů. Co cítil to i skutkem oswědčil. Od kolika let sbíral a zakupowal si wšechny národní pohromadě i porůznu wyšlé písně nábožné. Šel schwalně do Krakowa i sebral wšechno, co se mu k jeho předsewzetí hodilo. Uznalost obecná ho za to nemine.

27. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel Šosowské staré archiwy. Direktor Cerhenického panstwí, p. Weber, zakázál sedlákům na panstwí zříditi gardu. O konstituci jim prawil, wykládaje jim ji, že aby sedláci nemyslili, že bude k lepšímu, že ačkoli budau wědět, kam ty platy půjdau, které budau platit, přece ale co na tom že je, když se z každého okna a z každého psa bude musit platit, a k posledu že přijde na to, že se bude zem dlužit od Rothschilda peníze. O českých nowinách mluwil takto: Widíte, lidičky, ty české nowiny wás jen matau, teď je Pressfreiheit, tisknau, o čem chtějí, a darmo na to wynakládáte peníze. Ať žije konskripce! Při konstituční slawnosti w P. wolala se též mnohonásobná sláwa konstitucí. Lid ubohý, neslyšew za časů Metternicha nic o těchto hádačích, wolal z plného hrdla a docela upřímně: Sláwa konskripcí! ať žije konskripce!!

22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Den a noc., Autor: Havlíček, Karel Smíšené zpráwy. Den a noc. ( Wyňato z „ Beechers's Voyage of Discovery towards the North Pole “. ) „ Když jsme se byli přeplouli za kruh polární, nic nedojalo hlouběji smyslů našich, jako změna, že místo střídání-se dne s nocí, nač jsme byli od dětinstwí swého uwykli, najednou den ustawičné nad námi panowati počal. Musím wyznati, že jsme byli welmi potěšeni nad touto nowotou, obzwláštně, an nám, plowoucím po moři docela ještě newyskoumaném a dle powahy bouřliwém, nemalý z toho wyplýwal užitek, a žádnému z nás ani nenapadlo přáti sobě, by se nám starý pořádek zase nawrátil. Wšak ale nechuť, odebrati se, práwě když nejwíc slunce do našich plachet plache, pralo, do kajut na lože, připrawila nás často o mnoho hodin, kterých odpočinutí žádalo: a když jsme na horu wystoupili, držeti ponůcku ( mohu-li se ještě tak wyjádřiti ), a nalezli posawád ještě slunce zlatící oblohu nebeskou, mysleli jsme si, že se již wíckrát noci nedočkáme. Pročež, co dříwe welikých wýhod nám přislibowalo, hrozilo již wšelikerými obtížnostmi a bylo-by nám oprawdu nemalých z toho nesnází pošlo, kdybychom si byli nebrali příklad na ptactwu, které jsme každodenně widěli táhnouti w jistou hodinu ku swým dědinám, a nebyli se také odebírali w patřící hodinu do kajut, kde jsme uzawřewše se slunečním paprškům, požíwali odpočinutí, potřebného k wykonáwání našich powinností. Na prwní pohled bude se mnohému zdáti, že by muselo býti ustawičné denní swětlo weliký zisk pro každou krajinu, myslím ale, že po krátkém rozwážení dostatečně se ukáže, že jest to práwě naopak, a že si nemůžeme dosti wyceniti dobro, které nám ze střídání se práce s odpočinutím pochází, a k čemu nás takměř střídání se dne s nocí přinucuje. Nemožno jest popsati wšechny ty newhody u spořádání času, s kterými se člowěk w těchto končinách setká. Kdo jest silný a pracowitý, chtěl by pracowati pořád, a nerad by se od swé práce, na kterou mu ještě slunce swítí, na lože odebíral, a lenoch by zase mohl pořád odkládati. Žádný by konečně nebyl tak powděčen, jako můžeme býti my za onen dar božské prozřetelnosti, kterého obýwanější části naší země požíwají.

14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Šosovské staré archivy, Titulek: [Husa ve vězení], Autor: Jílowský, Wencl Lp. [ Husa ve vězení ] ( Z J. ) Když W. W., zkaušený radda, žádného měšťana ani wůkolního wesničana do trestu přiwésti nemohl, nechal ze msty 9. září 1847 jednu husu do wězení dáti, kde 9 měsíců kejhala a 16 zl. w. č. projedla. Když ale 16. dubna od měšťanstwa skrze jeho mstiwé jednání zwržen a jiný magistrát zwolen byl, přišlo ubohé zwířátko skrze nowě zwoleného měšťanostu na swobodnau nohu, načež weřejně za 40 kr. stř. w licitací prodána jest byla. Wencl Lp. Jílowský. — — — — — —

25 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Stav barometru kapitoly Pražské dne 11. dubna 1849 10 ¼ hod. dop., Autor: Havlíček, Karel Staw barometru kapitoly Pražské dne 11. dubna 1849 10 1/4 hod. dop. Welebnému a welewáženému duchowenstwu w hlawním městě Praze! Ačkoliw pololetní sem zaslané wýkazy welewážených spráwců duchowních tak znějí, jakoby wšude tonsura, kolár a příslušný oděw ( roz. kánony ) se nosily, přece jsme se příležitostně dozwěděli, že někteří podle předpisu ode dne 28. prosince 1843 se nezachowali. Poněwadž ale mimo 386 to i zpráwy sem docházejí, že se předpis tento nezachowáwá, že z toho pohoršení powstáwá a že zlé aumysly tomu se podkládají, widí se kap. konsistoř nucena welebnému a welewážnému kněžstwu ono nařízení k určitému plnění připomenauti, aby obzwláštně w nynějších dobách, kdežto beztoho ze mnohých stran proti duchovenstvu nepřízniwé mínění se stawí, z této strany wšeliká příležitost k dalšímu pohoršení se odstranila. Dodatek: Můžeme dle obyčejnějšího mínění důst. konsistoř ubezpečiti, že kněžstwo bez wysokých bot ani té nejmenší wážnosti neztratí, a lid tím méně pohoršení z toho wezme. Jenom ať kněži sami dokážau, že w oděwu není orthodoxie ( pravowěrectwí ) a ať pro botu aneb pro několik wlasů mezi sebau kaceřowati se přestanau. Známo jest, že vestis non facit clericum ( oděv nedělá kněze ). Přáli bychom, aby kněz i w oděwu k lidu se přiblížil a jenom při obřadech zwláštní oděw měl. Nebude pak zapotřebí takowýto malicherný zákon hájiti a k wůli němu některau ubohau duši snad ještě pohoršiti. Maudrý zákon sám se hájí, nemaudrý wšak sám se zlehčuje. Čas jest, aby wel. duchowenstwo wážnější a důležitější rozkazy od swých důst. konsistoří dostáwalo; tím se wšecko nepřízniwé mínění odstraní.

26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [překlad dopisu z chorvatštiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.) – Záhřebské nowiny uweřejnily odpowěd bánowu na dopis redaktora Bělehradských Srbských Nowin, z které lze poznati smýšlení bánowo strany nowinářstwí, pročež ji zde klademe doslowně. „ Wážený pane! Práwě jsem obdržel wzácné psaní Waše z Bělehradu od 20. čerwna t. r., i pílím naň odpowědíti. Předewším dowolte, abych Wašnosti wyslowil srdečné díky za důwěru, s jakau jste se ke mně obrátil, a kterau myslím nejdostojněji oceniti rownau důwěrau, pronesa přímě swé mínění strany jihoslowanské žurnalistiky, o jejíchž zásluhách o interessy Rakauska Wašnost we swém psaní mluwíte. Owšem aučinkowala mocně na ducha, na národní oswědomění našeho národu, owšem wystupowala horliwě a rázně proti separatismu maďarskému, později ale ( připauštím, že třebas z nejlepšího úmyslu ) zdála se zhusta zapomínati, že ani w přírodě ani w politice neplatí skoky, že wšechno swětské časem i prostorau je obmezeno, že se nemůže zároweň bojowat a užíwat owoce míru. Ohlédněte se po Ewropě, a zajisté mi přiswědčíte, že bídy uwalené na miliony člowěčenstwa mají z welké míry na swědomí žurnalisté, kteří úlohu swau rozřešiti nemohli anebo nechtěli, kteří zapomněli, že mají obecné mínění zastupowat, je řídit, ale nikoli jím panowat, je terrorizowat, že člowěčenstwu rowně zle poslauží nešetrná zwůle redaktorů jako zwůle hejna auředníků. Nech se zřejmě a prostě wyslowuje wlastní mínění, awšak wážně, jak to přeswědčenosti přísluší; nech se wede boj s míněním odporným, ale nikdy s osobnostmi; a pak nech se dáwá sluchu také druhé straně. Anebo mohlo by se rozumně za to míti, že redakce jenom býwají nechybně a dostatečně poučeni o poměrech. To nejsau nikoli, a byťby byly i nejzkušenější hlawy. Ano slabé oko widí s galerie minaretu wíce a dále nežli nejostřejší oko wěřícího, který se na jeho prahu k modlitbě klaní! Pane! Wy jste ještě mladý muž, já ale sestárlý w nesnázích žiwota a služby weřejné; pročež nemějte mi za zlé, pakli si jako poučowatel wedu, starší wěk to tak sebau přináší. Jinak ale poznáte z toho, že nepatřím nikoli do počtu oněch, kteří s prázdnau pýchau nedáwají nic na hlas a mínění nowin. Wěřte, pane! já miluji swobodu, zároweň ale také zákonnost; já miluji swůj národ nade wšechno; – proto práwě ale držím pewně při Rakausku. Jenom w konstitučním rozwinu národů této říše spanilé, kteří jsau z wětší části kmene slowanského, spočíwá proň samého budaucnost. Tak se wyslowil též celý národ na loňském sněmu zemském; on powstal pro zachowání weškeré říše, pro oswícenau rodinu, pro rownopráwnost wšech národů sbratřených w této welké říši. Až jenom neblahá wojna bude ukončena, pak přikročíme ruče, awšak rozwážně k poswátné práci míru. Příprawy k tomu dělati, toť jest krásná a jedině důstojná úloha našeho wlastenského časopisectwa. Bratrstwo a swornost budiž naším heslem. Duše moje nezná žádného rozdílu mezi Chorwáty, Slavonci, Dalmatinci a Srby, který se bohužel za posledního času až přiliš wystawowal. Porodí-li matka ještě čtwrtého, pátého syna, tu se radují ostatní ze swého noworozeného bratříčka; a má on přestat býti jejich bratrem, obdržew několik dní na to na křtu jméno Jiřího, poněwadž nemohau wšichni býti Milošowé, Petrowé a t. p.? Pakli si časopisectwo w takowém smyslu bude počínat; bude-li wolně zastupowat mínění obecné, a rázně ale též důstojně wšem přehmatům, nech si přijdau odkud koli se opírat; bude-li k srozumění, smíření a k sjednocení pracowat: pak ať je třebas tolik redaktorů co je čtenářů, pak ať si má každé město, každý městýs, každá wes swé nowiny. Co se konečně wlastní záležitosti Waší týče, totiž aby byla zrušena zápowěd od komanda 7. okresu na Waše nowiny wzložená: lituji srdečně, že nejsem s to sám bezprostředné kroky w tom učiniti; poněwadž mi jednak sama zápowěď a jednak pohnútky této zápowědi nejsau powědomy, a poněwadž nepochybně o tom již byla dána wědomost c. kr. ministerstwu, které pak jedině může zrušení této zápowědi způsobiti. Obrátí-li se tedy Wašnost přímo do Wídně, příjdete nejjistěji k cíli, neboť já we swém přítomném zčista wojenském postawení nemohu rozhodowati o nowinách k tomu kromě Rakauska wycházejících. Awšak záležitost tato jinak welmi nepříjemná poskytla mi příhodnau pohnútku, abych Wašnosti wyslowil obzwláštní swau náchylnost a Wás mohl ubezpečiti, že si wážím, pane redaktore, psáti se Wašnosti nakloněný Jelačić m. p. bán. W hlawním stanu w Sově dne 11. čerwence. 1849.

4. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Ze Svatováclavské lázně, Autor: Havlíček, Karel Ze Swatowáclawské lázně. Řeč, kterau L. Štúr w neděli we swatowáclawské schůzce muže bratrských myslí rozplamenil, byla asi tohoto obsahu: Přátelé a bratří! Přináším Wám pozdrawení ze země slowenské od Dunaje, pozdrawení a přání ku zdaru těch úmyslů, kteréž Wás zde w jedno swedly a w tomto početném sboře shromáždily. Na zemi té, z které přicházím, byly též někdy powstaly úmysly tyto, bylyť ony powstaly we Weliké Morawě w Rastislawowi a Swatoplukowi, kteříž chtěli spojiti kmeny slowanské w jednu obec, w jednu rodinu. Aleť zahynula Weliká Morawa, leč úmysly ty newyhynuly, neb pokaušeli se o wywedení jejich Wáš Břetislaw a Boleslaw Chrobrý, král polský, arciť že bez prospěchu! A tak rozdrobíce se otcowé naši, zůstaly rozdrobeny naše síly, naše dáwné obce, a toť bylo naším neštěstím, neb jeden po druhém padali jsme w služebnost, přicházeli jsme o naši samostatnost, upadli jsme w otroctwí a za tímto celé hejno wšelikterého druhého neštěstí sesypalo se na nás. Upadla Weliká Morawa, padl w rumy Welehrad, Wy jste ztratili samostatnost swau, ztratili ji Chorwati, ztratili Srbowé, ztratili jiní jižní Slowané a konečně i Poláci. Ejhle široký swět slowanský, weliká rodina naše, a ten swět, ta rodina naše upadly w newoli, neb rozdwojily se, neb rozdrobily swé síly. Či opisowati Wám to něštěstí, které proto nás přikwáčilo, či opisowati Wám tu bídu, kteráž proto obklíčila nás, či opisowati Wám tu hanbu, která proto stíhala nás? Tam hle Bílá Hora – o bodejž ji newidělo oko slowanské, newidělo tu rakew, kde tlejí kosti reků Wašich, kde pohubena sláwa Waše – a Wy jedním pohledem na horu tu w památce Slowanstwa proklatau připomeňte sobě wšecky ty pohromy, kteréž po té osudné bitwě Wás postihly a sewřely. Pleněn a huben rod Wáš, cizinci stali se pány we wlasti Waší, w zemi potem Čechů zkalené, krwí českau polité, jménem českým oslawené, cizinci usedli si za stůl w domowě Wašem a hodowali si a Wy stáli jste jim za hřbetem k službě; mizely Waše mrawy, Waše zwyky, zmizel jazyk Wáš, tratilo se slowo Waše! Slowo značí i píseň u Slowanů: Ej kam se byly poděly i ty písně Waše, kam to slawné: „ Wzhůru bratři pojďme směle na drawého nepřítele! Wzhůru, bratři! do boje! “ kam druhé písně Waše národní? Wšecko to bylo zatichlo a oněmělo! A takowéto pohromy přikwáčily i druhé kmeny naše, neb nepomáhali jsme si, stáli jsme wždy rozdrobeni proti spojené síle cizinské, a tak hle na jednom konci utlačil nás Němec, w druhém kraji Maďar, w třetím Turek, we čtwrtém Wlach, w pátém Tatar – wšude, wšude cizinec stal se pánem naším a my sluhowé jeho! Naše rozdrobenost byla naše slabost, naše slabost byla síla našich nepřátel, a když jsme začali cítiti tuto slabost naši, kdy jsme se začali přihlašowati jedni k druhým, jak to utiskowatelé naši nám zbraňowali, jak zapowídali, jakowé kyselé twáře k tomu dělali! Či newíte, že říkali, když jsme mluwíwali o rodinném slowanském našem swazku: „ das sieht gefährlich aus, das riecht nach Panslavismus “ atd., či newíte, že říkali: „ my nepotřebujeme Slowanů, ale wěrných Čechů, Chorwatů atd. atd.? Ano, opakuji ještě jednau: naše spojení jest naše síla a síla naše jest slabost našich nepřátel. Spojíme-li se, nebudeme sluhowé Němců, Maďarů, Turků, Tatarů, Wlachů, ale budeme to co budeme sami chtít, budeme swobodni. A čas jest již, abychom byli swoji, neb dosud byli jsme wšecko, jen to ne; dosud byli jsme Němci i Maďaři, Turci i Wlaši, jen ne Slowané. Chorwati udělali již píseň z ironie sami na sebe, zpíwajíce: „ Bili smo već Taliani, Němci, Ugri i Cigani “, ale nebudeme ani Taliani, ani Němci, ani Uhři, pakli budeme Slowané. A budeme-li Slowané, pak budeme i Češi, Poláci, Chorwati, Srbi atd. Protož blahořečím úmyslům Wašim, blahořečím spolku Wašemu, kterýž se zasadil o spojení rozdrobených kmenů Slowanských, kterýž powstal, aby oprawowal to co zhubily časy dlauhé. Ale Wy i máte powinnost tuto, neb jste prwní z nás co wybředli ze zákruty mořské se swým žiwotem a swobodau, a kdo prwní jest, ten nech připrawí a wyšle loď, kteráž by přijala sem i tam na břehách plawajíci bratry w nejistotě a w nebezpečenstwí po moři žiwota. Wy, bratří čeští, byli jste w středním wěku někdy swau wědau, swau universitau sewerní září nad Ewropau, buďtež i teď úmysly a skutky slowanskými sewerní září nad Slowanstwem!

19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Rovnost všech stavů před zákonem, Autor: Jeden řeholník Rownost wšech stawů před zákonem jest jeden základních kamenů konstitučního státu, proto také část hesla Wašeho w Nowinách těchto. Aby se aučele tohoto dosáhlo, musí se předewším wšecky posawádní nerownosti mezi stawy poznati, pročež každý staw, který nerownosti tau obtížena se cítí, weřejně hlásiti se netoliko smí, ale powinen jest. Jeden stawů těchto jest staw řeholního duchowenstwa, které zawázáno jsauc církewním slibem poslušnosti swým předstaweným řeholním, wlastně žádné swobodné wůle nemá, nébrž za pauhý nástroj jejich sníženo jest. Ano i zákonem občanským řeholnictwo mezi neopráwněné nedospělce se počítá! A přece nacházejí se w stawu tomto mužowé, kteří co pastýřowé duchowní, wzděláwatelé mládeže, pěstitelé wěd i umění církwi i státu mnohonásobné služby konají, kteří pro blaho wlasti wřele cítí a jemu každau obět milerádi přinášejí, kteří nad nynějším noworozením jejím z celého srdce se radují a zdaru jeho taužebně očekáwají, wšemožně k němu přispíwajíce: a těm se snad žádného owoce wítané swobodné ústawy státní dostati nemá, ti snad samotni ze wšech občanů we státu swobodném newolníky zůstati mají? ‒ Doufáme, že tomu wlast naše nepřipustí, nébrž že wše odstraní, co zákonní rownosti wšech občanů překáží. Jeden řeholník. — — — — — —

15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Štědrý večer., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. Štědrý Wečer. Wánoční powídka o strašidlech od C. Dickensa ( Boza ) zčeštěna od M. Fialky. W Praze 1846. Tisk a sklad Jaroslawa Pospíšila. Cena 14 kr. stř. str. 143 w 16ce. Wýborné práce Angličana Dickensa we wýborných překladech páně Fialkowých mohou se wždy čísti třeba by již dáwno po štědrém wečeru bylo. Tak myslíme i my i pan J. Pospíšil, odporoučejíce snažě tuto knížku weškerému našemu čtenářstwu. Ať se těch strašidel nikdo nebojí.

12. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Pestalozziho bájky některé, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Pestalozz’iho bájky některé Spůsob wýmluw lidských. Pane spráwec! Pane spráwec! Auplawice we wsi se rozmáhá strašně. Takto prawil Jakub Fisule ku spráwci w Koliškách. Ten wšak měřil práwě owes; ale odpowěděl přece Jakubowi: Nu Jakube, ty mě takau ochotností zpráwu přinášíš o lidech nemocných; powěz mi také, jak jim pomoci? Jakub odwětil: Toť já newím. Spráwce na to: Nu, newíš-li jak pomoci, nehrubě to spomáhá, že se do těchto wěcí mícháš. Každá wěc má swých lidí. — Načež opět měřil a počítal naměřené korce. Fisule wšak wraceje se domů prawil k sobě: O ty milý Bože! kterak to měření owsa a žita lidem z hlawy wyhání, což by tam zůstati mělo!! Slowo to: Co se do toho mícháš? každá wěc na swětě má swých lidí — přejde-li w které zemi we zwyk w ústech úřednických, jest s to, poslední jiskru účastnosti w obecné strasti, na obecném blahu, na obecném zdaru a požehnání w srdcích občanů udusiti, a starost o obé tyto wěci lhostejně ponechati těm, kdož k tomu zřízeni jsau. A jak to pak asi wyhlíží?! Tak záhubně ono slowo působiti musí; neboť žádný se nedá rád za účastnost swau na záležitostech wlasti a lidstwa wůbec pohržením a potupau odpláceti. Jak Wáclaw o swé otcowské srdce přišel. Wáclaw měl wydati synům swým dědictwí po matce, jemu wšak se příčila myšlénka, žeby otec dětem swým něčím powinen byl, a twrdil, že jakožto otec aniž synům aniž komu jinému we swětě mimo Bohu odpowědným není. Myšlénka ta jej wšak příliš daleko zawedla. Stal se náružiwým proti synům swým, a tak si pokazil srdce otcowské, žeť nejpodlejšího z synů si wyhledaw každého dne z něho wyzwídal, což proti němu zamýšlí, kteří nejhlasitěji sobě naň naříkali. Tím arci docílil, žet až na konec w moci swé uchowal dědictwí po matce; awšak na loži smrtelném přece wyznal spowědníků, že křiwdu učinil dětem swým a že mu to mukau nesnesitelnau, že musí co otec nesprawedliwý do hrobu se ubírati. Historie tato zbudila we mně myšlénku následující: 1. Kdo pustí uzdu slepým pudům těla i krwe swé, náružiwostmi a poblauzením swým otupí, jako příroda bezžiwotní. 2. Kdo tak wysoce jest postawen, že se domýšlí, jakoby z ohledu swého jednání žádnému na zemi, wyjma Boha odpowědným nebyl, za toho by se měla každá dobrá duše denně modliti, aby nezapomenul nikdy na hodinu swau poslední a na neuprositelného swého Boha. 3. Takowý člowěk by se pak i těšiti měl co nejwíce, našel-li by we swětě přátel a prostředků, nimiž by se ochránil před drzosti a nerozumnosti we swém chowání k lidstwu. Dojista, sám by se měl za to denně k Bohu modliti. Řád špitálský. Není to k wydržení, jak s námi w tomto domě se zachází! tak prawilo rozhorleně několik špitálníků, když jim jednau kaše a poléwka dosti chutně připrawena nebyla. Domácí spráwa, jejížto důchody w tom poměru rostly, w kterém špitálníci špatnější strawy a nápoje dostáwali, smála se jich stížnostem a nazwala je neslušnau drzostí, která nesmí se beze trestu nechati. Welelať též několika špitálníků, kteří nejhlasitěji si stěžowali, uwrci do díry, kamž ani slunce ani měsíc neswítil, a oznámila úřadu předstawenému, kterémuž zodpowídati se powinna byla, w němž wšak dobrotiwý jeden pan strýc wéwodil, událost tuto dokládajíc, žeť w domě slotau a žebrotau naplněném nelze takého řádu zawésti a chowati, jaký třeba jest a sluší pro muže we swém práwu jsaucí, a jaký tito žádati opráwněni jsau. Kde taký řád w chudinci panuje, a kde špitál čili chudinec takowé wrchní dozorstwí má, žeť podřízený úřad jemu takowéto zpráwy podáwati smí: tam by se weřejně w kostelích mělo modliti k Bohu, aby chudinu tohoto místa čili města z rukau swých spráwců wyswoboditi ráčil. Neštastná polooswěta. Synowé Izraelští nesměli w porobě swé Egyptské za Faraóna užíwati ani páčidla, ani heweru ani trakaře. Toho wšeho směli toliko užíwati Egyptští z práwa wýsadního. Za časů Mojžíšowých ale počali židé w schůzkách swých o nesprawedlnosti a nesmyslnosti těchto ustanowení egyptských mezi sebau rokowati. Takowéto počínání židů nazwali Egyptčané nešťastnau polooswětau, kterau sobě lid ten bídný toliko přitižuje, zákonité meze stawu swého nesnesitelnými činí, a ničeho nezýská. Jedno pak ústní podání zní: „ že Mojžíš zabil Egyptčana při hádce wzniklé o práwu oswěcowati národ t. j. o práwu, užíwati pačidla, heweru, a trakaře. “ Lazur nebes a oblaky. Dítěti sedlskému nelíbily se oblaky. Řeklo k otci: Jen kdyby nikdy krásné modré nebe nepřikrýwaly! Otec wšak odwětil: Blázínku! což máš z krásného lazuru nebeského? Hnědé oblaky práwě přináší nám požehnání. Spatřím-li zástupy wyšnořených darmochlebů, kteří jako zrození k tomu, žiwiti se z mozolů cizích ( fruges consumere nati ), stříbrem a zlatem se lesknau, a wedle nich tlupa pracowitých dělníků wesských w hrubau šerku oděných: zpomínám si mimowolně na lazur nebes a hnědé oblaky.

10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Tyrolské noviny]., Autor: Havlíček, Karel Dopisowatel. Tirolské nowiny „ K. K. priv. Bothe für Tirol und Vorarlberg “ píší následowně: „ Déle než před 15 lety byly české přeslice i w naší zemi úsilně schwalowány a také uwedeny. Od té doby bylo i w Čechách uznáno, že je potřebí, aby se w tomto důležitém průmyslním odwětwí dále pokročilo, máli býti schopno odolati na trhu přízi fabriční. K tomu cíli jednotliwí lidumilowé a statkáři se znamenitými wýlohami hleděli westfálský a belgický způsob přádelní w Čechách uwésti. I podařilo se jim, a w mnohých místech podle zpráw we weřejných listech, zkwétají přádelní školy, které již znamenitě prospěly. Nebylliby to welice wděčný úkol naší hospodářské jednoty ( t. j. tirolské ), aby osobu k tomu zcela schopnau do Čech wyslala, by se tam s dotčeným způsobem močení a předení lnu úplně seznámil, a pak w naší wlasti, kde pěstowání lnu a plátennictwí není neznamenitým odwětwím národní wýžiwy, tomuto způsobu učil? “ — Ejhle jak příjemno jest pro nás, že aspoň w něčem slaužiti můžeme jiným za wzor: dbejme tedy, pokračujme, přiučujme se, abychom také we welikém množstwí jiných wěcí podobně za příklad poslaužiti mohli!

15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel * * * Dne 12. listopadu umřel zde známý zeměpisec a statistik J. B. Sommer w 75. roce swého wěku. Ještě nedáwno byl dokonal 16. a poslední swazek swého statisticko-zeměpiseckého popisu král. českého.

6. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Říšský sněm., Titulek: [Program spolku německých Rakušanů we sněmu], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] Z Kroměříže. ( Program spolku německých Rakušanů we sněmu. ) Spolek tento má záležet z oněch poslanců německých, kteří si postawili nebo chtějí postawiti za úkon: Nejprwé: Aby se Rakausko jakožto konstituční dědičná monarchie wystawělo na základě co možná swobodném a demokratickém a zachowalo w celé swé dosawádní welkosti a nezáwislosti, pročež chtějí hlasowat nejenom proti wšelikému odtrhowání, ale též proti každému oddělowání-se jednotliwých částí říše. Druhý: Že uznáwajíce zásadu auplné rownopráwnosti wšech národností, chtějí wěrně a pečliwě hájiti swau wlastní německau národnost, odříkajíce se jednak wšeho bažení po nadwládě, jinak ale také wždy hotowi stawěti se proti wšelikým přechwatům neněmeckých národností. Konečně za třetí: Chtějí wejíti w auzké, pro obě strany prospěšné spojení mezi sausedním Německem jazykem i osudy spřízněním a mezi Rakauskem, ale jen tak daleko, aby tím nebyla obmezena a zkracowána nezáwisnost, swrchowanost a samostatnost Rakauska i auplná rownost wšech jeho národů a zemí.

10. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Historická upomínka, Autor: Havlíček, Karel Historická upomínka. Poněwadž se welmi mnoho o tom píše, tiskne a mluwí, nejen we Wídni, nýbrž i we Frankfurtu a jinde w Německu, žeby záslušno bylo, aby na neposlušné, twrdohlawé Čechy německá exekuční armáda poslána byla, hledali jsme s mnohau pečliwostí we starých kronikách, nenašel-Ii by se již někde w minulosti podobný příklad, kterak Němci též nějakau exekuční armádu do Čech wyslali a jak pořídili, a ejhle! takto stojí psáno we starých letopisech českých na r. 1431, což se tuto klade doslowně někomu pro wýstrahu a někomu pro potěšení: Wiece tjž poslowé prawili sú, že mnozj Němci a ginj cizozemci silně se zbieragj, chtiece do země České tohoto léta nepřátelsky wtrhnúti. Kteréžto wyprawowánie stalo se gest skrze dřéwe řečené posly we čtwrtek na den těla božieho, na nowém městě na rynku, když sú chodili s procesj. 191. ( AD–N. ) Téhož léta, po té wypowědi a wýstraze 222 poslów nadepsaných, Čechowe mnozj, tociž Pražané, kněz Prokop wódce Táborský, Sirotci a giná mnohá města s pány korúhewnývmi, sgeli sú se ku Plzni, a potom táhli k lesu Baworskému, čekagjce nepřátel cizozemców. A když sú se oni báli wtrhnúti do země a prodléwali, Čechóm se spíže nedostalo; z nichžto Čechów každý zástup gel gest domów po spjži: a ginj také newěděli, by Němci za lesem leželi, chtiece do Čech wtrhnúti. Za tiem oni repřietelé, naděgjce se, že sú Čechové strachy před nimi ustúpili, i hned u welikém množstwj wtrhli do země. Tu sú byli mezi nimi z mnohých zemj od Rýna, Šwábowé, Missněné, Řezněné, Bawořjci, Sasici, Durinkowé, z Flandr, z Elsas, z Holandu, Zelandři, i wssecka města řjšská, i wssecko to pokolenie Německé. A gakož oni obecně prawie, i gich wězňowé prawili, kteřjž potom byli zgjmáni, že gich bylo wiece než sto tisjców a třidceti tisjców. A wtrhsse do země, městečka otewřená a wsi pálili sú, a Tachow město oblehli sú. I hned Čechowé, sgewsse se zase, proti nim sú táhli wogensky, magjc lidu bljž ke čtyřidceti tisjcóm, jakož sú obecně tak ssacowali. A když bylo u vigilii matky božie na nebe wzetie, sssikowawsse swé wozy ráno u Chotěssowic, táhli ssikem swým ten celý den na nepřátely k Domažlicóm; neb giž byli Němci odtrhli od Tachowa, uslyssewsse, že Čechové táhnú. A když gesstě Čechowé mjli od Němców byli, i hned z přepustěnie božieho welikú welmi báznj gsúc poraženi Němci, prwé než sú české wogsko opatřili, s wozy swými do lesów Baworských, naywiece tú cestú k hradu Risenberku, běželi sú, a s wozów utiekagjc múku a ginú spjži na zemi metali, lehčjce wozy, sudy s pitjm osekáwagjce, a giné mnohé wěci s wozów mecjce. A wssak platno nic nebylo; neb když sú s wozy do lesa wnikli, tu se wozowé zaměstnali, že každý chtěl geden před druhým býti. Někteřj z Němców postawili sú se, aby tak wozowé gich a pussky mohly do Bawor přes les uteci: ale honci wogska českého přibljžiwsse se, w ně udatně wskočili, a tak sú ge z gich wozów wytiskli, a tu gich mnoho zbili a zgjmali; a tak odewssech wózów nepřietelé utekli sú, i ode wssech děl i giných wěcj. Tu Čechowé s božj pomocj weliké wjtězstwj obdrželi sú. A obecně prawie, že pussek tři sta a wozów dwa tisjce odgali sú gim, kromě těch wozów, kteřjž ginýma dwěma cestama utekli sú, o kterýchž cestách Čechowé newěděli. A tak Němci w ten den welmi sú zassli a zamútili se, že kterú cestú měliby utiekati, owssem newědechu: ale po lesiech onde i onde wozowé táhli sú, a sami Němci hlaw kryli po křowj, chowagjce se; a ginj sú se do Čech obrátili, mniece by domów utiekali. Čechowé pak tu celú noc mezi wozy německými byli, ( neb giž z wogska českého wssecky byli rozpustili ), a tu celú noc na lese byli a nespali, ale wjna z welikých sudów sobě točili a kořisti s wozów brali; a na kterých woziech německých prach byl pusskowý, ty z daleka zapalowali. A tak gekot a křik tu celú noc byl weliký na lese. Z gitra ráno, na den matky božie, wězňów welmi mnoho po lesiech shledali, tak že gich weliké processj byly, wsse dwa a dwa a swázawsse. W tom také bogi Čechowé mnoho stanów usslechtilých a giných mnohých wěcj, korúhwe, střiebro, zlato, sukně, bullu, kterúž Eugenius papež čtwrtý Julianowi kardinálu dal byl, ( aby kardinal wydal křjž na wykořeněnie Čechów ), wzeli sú; a pro tu přjčinu dřéwe řečený lid německý s mnohými biskupy, kniežaty, hrabiemi, pány, rytieři i obecným lidem do země české byl gest wtrhl: ale buoh milostiwý gich pýchu porazil gest a zetřel. A proto buď požehnán wěky wěkom, amen. To uslysewsse Němci Missněné a ginj, kteřj byli wtrhli k Žatci a zemi hubili, gichžto počet byl gest čtyři tisjce, gakož prawie, a byli i pěssj s wozy, ti wssickni též strachem a báznj utekli sú z země. Po tom wjtězstwj Čechowé geli sú na Albrechta wéwodu Rakúského do Morawy; kterýžto s mnohým lidem nepřátelsky byl do Morawy wtrhl, a dobýwal i hubil zemi Morawskú. I zahnali ho za Dunag.

27. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice, Autor: Havlíček, Karel Kapitola o kritice. Od H. Borowského. „ Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango. “ „ Když se dwa spisowatelé někde w Praze wečír u piwa pohádají, odejde některý z nich honem domů, sedne za stůl, a napíše na druhého notnou kritiku. Druhý den na to se kritika wytiskne, a třetího dne pod wečer wyklepají někteří přátelé zkritikowaného tomu, jenž kritiku byl napsal. “ Tak asi předstawuje si snad mnohý čtenář Pražskou kritiku, a w počtu slow, kterým málo kdo jak náleží rozumí, ačkoli je každý zhusta wyslowuje, nachází se také kritika. Tato ubohá má již po dlouhý čas u nás bídný osud, ba přišla úplně na mizinu tak dalece, že i poctiwého jména zbawena jest. Nejwětší čásť čtenářů, a owšem spisowatelů již wrozenou mají proti kritice nenáwist, a kdyby ještě starý středowěký řád panowal, nepochybuju nikterak, že by kritikowé, zároweň s katy atd. mezi nepoctiwé lidi a čtweráky náleželi, a na znamení nepoctiwosti swé aspoň prawý rukáw čerwený míti museli. To wšak ti ubozí nepřátelé kritiky nepowáží, že wyřknouce smrtelný soud nad kritikou, sami sebe zatracují. Neboť se osměluju celému swětu do očí twrditi, že je každý člowěk kritikus. „ To je paradoxon! “ Tak tedy uděláme ještě wětší paradoxon, a řekneme, že jsou obyčejní kritikowé, totiž ti, kteří w časopisech knihy a herce a hudbu posuzují, nejskromnější a nejhodnější ze wšech. A proč? Proto že tito posuzujíce lidi a jejich díla, nikoli se neosmělují samého Pána Boha kritikowati, jako to wšichni jiní lidé činí. „ Dnes je hezky, jen kdyby tak slunce nepálilo! “ „ To je oškliwé počasí, samý déšť a plískawice. “ Takto wšichni lidé bez přestání Pána Boha kritikují, a pak se ještě opowažují hubowati na literárního kritika, kterému jak žiwo ani nenapadlo biblí do kritiky wzíti! – Tak je ten swět zmotaný, ale jen dále. Již hned na prwní pohled každému napadlo, že zde budu kritiku a kritiky zastáwat, a dá-li se i wychwalowat; a proto jsem byl přinucen, aby se hned z počátku wšechna srdce proti mně nezatwrdila, wšechny za spoluwinníky klientů swých prohlásiti. Dobře wím, že jest pro obžalowaného nejlepší obrana, když může panu soudcowi říci: „ Sám takowý! “ – Necháme tedy prozatím wšechny ty bohaprázdné kritikáře, kteří wšechno napořád kritikují, a obraťme se jen k těm hodnějším, kritikujícím jenom wýhradně knihy. Tito poctiwí, prostomilí lidé wystupují také s míněním swým weřejně w tisku, a ne jen tak oustně a pokoutně. Přede wším nesmíme si tajiti mrzutou prawdu, že je w Čechách ( také na Morawě a na Slowensku ) z dopuštění božího každý spisowatel také zároweň wlastenec: a tato bytost wlastenecká jest w něm s bytostí spisowatelskou nerozdílně spojena. To se zdá být sice na prwní pohled nepatrná wěc, ale každý kritikus nejlépe wí, jaký to je zpropadený háček. – Některý spisowatel wydá knihu, některý kritikus napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisowatel jenom spisowatel, neměl by proti tomu úsudku žádný nic; ba ostatní spisowatelé by se w tom mínění wšichni z bratrské a kolegiální lásky také shodli. Ale onen spisowatel je také wlastenec, a proto je w jeho osobě uražena sama wlast a wšichni wlastenci napořád; a následowně se onen kritikus od té doby nesmí opowážit w letě po dewáté a w zimě po šesté hodině z domu wyjíti bez hole. – To je ale wšechno ještě málo: kromě toho je w Čechách ( také na Morawě a na Slowensku ) každý wlastenec také ( ach! Bože! ) spisowatelem. A wlastencem může být w Čechách každý twor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpíwá, z korbelíčku si nalíwá, při tom nezná wětší slast, nežli milowati wlast!! Pak sepíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné, z příčiny swrchu uwedené! Takowý je staw kritiky české! O jemine! o jemine! zkormouceno jest břicho mé! ( Pokračowání. )

31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Upozornění], Titulek: K wenkowským obcím!, Autor: Havlíček, Karel K wenkowským obcím! Přátelé! uwažte důležitost času a nezasílejte k redakci Národních Nowin nic, leda wěci potřebné a důležité. Zapřete sebe sami; kdyby každý jen o sobě čísti chtěl w nowinách, jak málo by se mohlo wěcem potřebným pro celau zem místa obětowati. Nyní ale, kdežto sněm zemský přede dweřmi máme, žádá swědomí naše, abychom raději o celau zem dbali, než o zwláštní záležitosti, a na tom státi musíme, třeba bychom někoho sem tam urazili. Jmenowitě strany Frankfurtu již nic nepřijímáme, přeswědčeni jsauce, že poctiwý Čech žádný newolil. Redakce.

26. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Výstraha Němcům.], Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Zase máme krásnau příležitost něčemu maudrému se naučiti, a sice od P. T. p. Heckera, známého deputowaného Badenského, kterýžto w tamější II. komoře w 28tém sezení následujícím spůsobem před námi Němcům wýstrahu dáwal: „ Myslím, že wlasti naší weliké a snad blízké nebezpečí hrozí. Pohlednětež na literaturu Slowanskau, na silu w ní se jewící, které si powědomi jsau, pohlednětež na usilowání panslavismu. Poslauchejte přednášky w Paříži, poslauchejte je u prostřed Německa ( w Berlíně ), slyšte wítězoslawné wolání Slowanů, přečtěte poslední wůli Petra Welikého Bájí se cosi o tajném testamentu Petra W., aneboli o tajném nawedení pro swé následníky na trůně ruském, jak by weliké mocnosti nabýti měli., wzezřete na země podunajské, pohledněte, kterak Slowan již ruku swau wztahuje na Eideru ( řeku ) – zajisté nám hrozí panslavismus blízkým, welikým nebezpečím. Jdětež pak do Rakauských zemí, jdětež do Čech, Uherska, Chorwatska, a kdekoli se jen z chýže Slowana kauří, w domku nejchudšího robotníka, spatříte podobiznu cárowu, a na otázku, kdo to jest? odpowí wám: Obraz našeho otce, který nás jednau wšechny w jeden národ spojí. – A můžete-li, pánowé, takowéto moci stejnau silau se protiwiti? silau, rownau té, o kterau se sila Napoleonowa ztroskotala? “ Tolik p. Hecker! Nediwili bychom se, kdyby se takowé řeči w nějakém jiném ústawě Badenském wedly, třeba w blázinci, jenom ne w komorách! Ten nešťastný panslavismus! Před tím ti ubozí Němci w Říši jako před nějakým poledním strašidlem ustawičně se ještě plaší, a po něm do wětru wyhazují! Kterak si ale wyložíme jejich nepotřebný ustawičný strach? Mnozí řeknau, že od špatného swědomí. Wědíť oni prý dobře w duši swé, že se na slowanských národech prohřešili, a proto je nyní ta myšlénka panslavismus, kterau si sami wymyslili, co wěčný 240 žid Ahaswerus bezkonečně děsiti, a o rozum i o zdrawé oči připrawowati bude. Proto widí nyní w tomto swém panslavistickém snu wšude obraz cára, kde ho není a ještě nikdy nebylo, a nás Čechy, Poláky, Iliry a Rusy i Lužičany widí we snu táhnaut s prowazem welikým w rukau, kterým bychom najednau zadrhli žiwot matky jejich, Germanie! Ubozí Němci.

20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Společnost mladých lidí v Záhřebě]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. - W Záhřebě utwořila se dosti četná společnost mladých lidí, kteří si umínili a na to si čestné slowo dali, že kromě powinnosti swé wšude jinde jenom w národním a mateřském jazyku ( totiž w ilirském ) se wšemi mluwiti budau, kteří ilirsky umí, a to proto, aby jazyk jejich národní a tím pak i sám národ ke wětšímu wzdělání a wětší důstojnosti došel, a nebyl ustawičně služebníkem jiného cizího jazyka.

8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Kratochvilník., Autor: Havlíček, Karel Kratochwilník pro dospělou mládež, to jest: sbírka rozmanitých powídek, nowel, powěstí a báchor ze wšech wěků. Od Františka Bohumila Tomsy. Díl prwní w Praze 1844, w 12ce str. 202. Díl druhý 1845, w 12ce 191 str. Pán Fr. B. Tomsa chwalně známý spisowatel pro mládež podáwá i tuto utěšené čtení zpracowané dle čelných cizích spisowatelů. Prwní swazek obsahuje powídky Wolenec a zwolený syn. Dle Emeren. Scaewoly. Walerie. Dle St. Nellyho. Štědrý wečer. Dle M. Niesnera. Druhý swazek: Richard Kamenský. Historická powídka z dob Bělohorské bitwy. Dle A. z T., pak: Oheňnik. Powěst Saská podlé Ladisl. Tarnowského. Tisk je welmi čitelný a wydání slušné, s čistou obálkou, tak že je zwláště na dárky pro mládež odporučiti můžeme. Cena za swazek 24 kr. stříbra.

14. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Musíme říci, že podobný wýjew jako Pluškin, zřídka se najde na Rusi, kdežto se wšechno raději roztahuje než swírá, a tím wíce bije takowý wýjew do očí, že zrowna w sausedstwě obyčejně býwá zas poměštík dowádějící na celé kolo ruské bujnosti a zpanštilosti, jenž propaluje žiwot naweskrz, jak se říká. Cizí cestující s podiwením se zastawí, wida jeho žiliště, nechápaje, jaký to wládnauci princ octnul se najednau mezi malými neauhlednými pány; jako paláce wypadaji jeho bílé kamenné domy s nesčíslným počtem traub, balkonů, křídel, wýstupků a přístawků do zahrad pro přijíždějící hosty. Co bys nenašel u něho? Diwadla, bály: celau noc se třpytí ozářený lampami a swětly zahlušený hudbau jeho sad. Půl gubernie se prochází w modním oděwu pod jeho stromy. – Již několik minut stál Pluškin nemluwě ani slowa, a Čičikow taky ještě newěděl kterak začít rozmluwu, jakými slowy by měl wyswětlit příčinu swého příjezdu. On již chtěl začíti w ten smysl, že slyše o ctnostech a neobyčejných wlastnostech duše jeho, pokládá si za powinnost, složiti osobně swau úctu; ale zarazil se a ucítil, žeby to bylo mnoho. Hodě ještě jednau očima po wšem co bylo w pokoji, uznal za dobré, že se místo slow: cnosti a neobyčejné wlastnosti duše říci se může: oekonomie a pořádek, a proto přeměniw tímto spůsobem swau řeč, prawil, že slyše o jeho oekonomii a neobyčejném sprawowání statků, powažuje za powinnost swau, seznámiti se a osobně wyjewit swau úctu. Na to Pluškin cosi zabrebtal skrze pysky, neboť zuby neměl: co práwě to newím, ale smysl byl jistě: „ A aby tě čert wzal i s twau úctau! “ Ale poněwadž jest u nás hostinnost již tak zakořeněna, že ani lakomec nemůže přestaupit její zákony, dodal hned na to trochu srozumitelněji: „ Prosím úctiwě račte usednaut. “ „ Já zřídka míwám hosty a musím se wěru přiznat, že na ně mnoho nedržím. Zawedli welmi neslušný obyčej jezdit jeden k druhému, a hospodářstwí zanedbáwají.... a ještě aby se jejich koňům dáwalo seno! Již jsem dáwno po obědě, a kuchyni mám tuze nízkau, welmi špatnau, a komín se mi docela zbořil, kdyby se topilo, ještě je tu nebezpečí ohně. “ „ I widíš ho! “ pomyslil si Čičikow, „ dobře, že jsem u Sobakewiče zlupnul wotrušku a řádný šťafec beraního boku! “ „ A pomyslete si tu bídu, ani žďabec sena nemám w celém hospodářstwí, “ pokračowal Pluškin. „ A wěru jak ho má člowěk zachowat? Země mám málo, sedláci jsau líní, neradí pracujau, myslí jen pořád na hospodu.... A tak abych naposled pracowal sám. “ „ Mně wšak se prawilo, “ podotknul skromně Čičikow – „ že máte wíc než tisíc duší? “ „ A kdo wám to řekl? Naplíte, tatínku, tomu do očí, kdo wám to řekl. Jest násměšník, jak se zdá, dělal si z wás blázna. Wida, bulikují o tisíci duší, ať jdau a počítají, a nenapočítají nic. Poslední tři léta proklatá horká nemoc mně wyhubila nejzdrawější mužíky. “ „ Wěru? a mnoho wyhubila? “ křikl Čičikow. „ Ano, mnoho jich pochowali! “ „ A dowolte otázku: kolik asi? “ „ Osmdesát duší! “ „ O ne! “ „ Nebudu lhát, baťuško! “ „ Dowolte ještě otázku: wždyť wy platíte podle poslední revise ještě daň z těchto duší! “ „ Kdyby jen bylo to “ – prawil Pluškin – „ ale od poslední revise mně již umřelo asi 120. “ „ Wěru-li? plných 120? “ křiknul Čičikow a trochu až pootewřel ústa podiwením. „ Jsem starý, baťuško! abych lhal: žiju již sedmý desátek! “ prawil Pluškin. Zdálo se, že ho urazilo lakowé skoro radostné wzkřiknutí. Čičikow zpozorowal, že jest wěru neslušná takowá necitliwost k cizímu hoři, a proto hned wzdechnul a řek že ho lituje. „ Ale wždyť politowání do kapsy nestrčím, “ prawil Pluškin. „ Tuhle wedle mne má statek kapitán, čert wí odkud se zde wzal, říká, že je můj příbuzný: strejčínku, strejčínku! a ruku mi líbá, a jak začne litowat, takowý nářek swede, až uši bolí. Obličej má celý čerwený: drží se nepochybně hodně feniglowé. Jistě že protlaukl peníze w oficírské službě, aneb mu je diwadelní aktérka wylaudila, tak proto teď mne polituje. “ Čičikow hleděl dokázat, že jeho politowání zcela není takowého spůsobu jako kapitánowo, a že on, ne snad jen slowy, nýbrž skutkem to chce dokázat, a neodkládaje wěc dále, hned projewil hotowost swau, že chce na sebe přijmaut powinnost, platiti daně za wšechny mužíky umrlé w takowých nešťastných dopuštěních. Tento náwrh Pluškina, jak se zdalo, docela omámil. Wywaliw oči dlauho na něho hleděl, a pak se zeptal: „ A wy, báťuško, neslaužil jste na wojně? “ „ Ne, “ odpowěděl Čičikow dosti potměšile, „ já slaužil w auřadě. “ „ W auřadě? “ opakowal Pluškin, a počal zmulit pysky, tak jako by něco jedl. „ Ale jak pak? wždyť z toho budete mít škodu? “ „ Pro waše dobré ať si mám i škodu! “ „ Ach! báťuško! ach dobrodinče můj! To jste potěšil starce. Ach! milý Bože! ach swatí orodownící!.... “ Dál nemohl Pluškin ani mluwit. Ale za malau minutku zmizela radost tato a twář nabyla opět starostliwého pohledu. „ Jak pak, račte dowolit, abych wás nerozhněwal, chcete za ně platil každoročně daně? a peníze budete dáwat mně neb do císařského důchodu? “ „ Nu takhle to uděláme: my na ně uděláme zákupní kontrakt, tak jako by byli žiwí a jako byste mně je byl prodal. “ „ Ano zákupní kontrakt.... “ prawil Pluškin, zamyslil se a počal opět přežwykowat pysky. „ Ale práwě zákupní kontrakt, zase wydání. Auředníci jsau tak neswědomití. Dříwe se to sprawilo wšechno za půl ruble a za pytlík mauky, ale teď aby člowěk poslal celý wůz krup a ještě přidal čerwenau bumážku ( 10 rublů ), takowí jsau stříbrožrauti! Newím, že si toho nikdo nepowšimne. Aspoň kdyby jim někdy řekl spasitelné slowo! Wždyť každý dá něco na takowé slowo. Před spasitelným slowem se žádný nezatwrdí! “ „ Nu ty snad se myslím přece zatwrdíš! “ pomyslil si Čičikow, a hned na to dodal, že z uctiwosti k němu on sám chce přejmaut wšechny autraty zákupní listiny na sebe. Slyše, že také autraty za kontrakt zákupní chce wzíti na sebe, uzawřel Pluškin, že jeho host musí být docela hlup, a že se jenom dělá, jako by byl slaužil na auřadě, že ale jistě byl oficírem a že se sháněl po aktérkách. Awšak přece nemohl skrýti swau radost a přál mu wšeliké dobré ne jen pro jeho osobu nýbrž i jeho dětím, neptaje se ani, má-li jaké. Jda k oknu, zatlaukl prsty na sklo a křičel: „ Hej Proško! “ Za minutu bylo slyšet, že někdo po prstech wešel do síně dlauho tam šramotil botama, a konečně se otewřely dwéře a wstaupil Proška, kluk třináctiletý, w takowých welikých botách, že kráčeje málem z nich wytahowal nohy. Proč měl Proška tak weliké boty, to se můžeme hned dowědět: Pluškin měl pro celau čeládku jen jedny boty, a ty musely stát wždycky w síni. Každý, kdo wolán byl k pánowi do pokoje, poskakowal obyčejně přes dwůr bos, a wstaupiw do síně obul boty, a tak potom wstaupil do pokoje. Wyjda z pokoje nechal zase boty w síni a odklídil se zase na wlastní swé podrážce. Kdyby se byl někdo díwal z okna w podzimní dobu, zwláště když ráno začínají mrazíky, mohl by byl widět, jak wšichni služebníci po dwoře tak poskakují, jako se málo kdy poštěstí na diwadle nejostřejšímu baletníkowi. „ Tuhle se podíwejte báťuško! jaký bulík! “ prawil Pluškin Čičikowu, ukazuje prstem Proškowi na obličej. „ Wždyť je hlaupý jako trám, a poprubujte jen něco položit, hned to ukradne! Nu proč jsi přišel osle, řekni mi proč? “ Tu mlčel chwílku, načež odpowěděl Proška také mlčením. „ Ustroj samowar, rozumíš, a tuhle wezmi klíč a dej ho Mawře, aby šla do komory: tam na prkně je suchar z buchty, kterau přiwezla Alexandra Stepanowna, ať ho dají k čáji!.... počkej, kam pak? hlupáku, eh! hlupáku!.... Což ti čert wjel do nohau?.... wyslechni dříwe....: Suchar snad z wrchu bude pokažen, ať ho tedy oškrábe nožem, ale drobty ať nezahazuje ale ať je donese do kurníka. Ale rozumíš ty, ať mi nejdeš do komory, sic tě rozumíš, březowkau pro chuť.... teď již máš dobrý apetit, tak abys měl ještě lepší! Jen zprubni jít do komory, já se budu díwat oknem. Jim nelze w ničem wěřit, “ pokračowal k Čičikowu, když se Proška uklídil i se swými botami. Potom ale počal se i na Čičikowa díwat podezřele. Takowá neobyčejná welikomyslnost zdála se mu býti prawdě nepodobná, a pomyslil si: „ Wždyť čert wí, není-li jen nějaký tlučhuba, jako wšichni ty marnotratníci: nalže, napráší, jen aby mluwil a napil se čáje, a pak odjede. “ A pak z opatrnosti a chtěje ho poněkud zkaušet, prawil, žeby bylo lépe zákupní kontrakt brzy zhotowit, proto že je člowěk od dneška do zejtřka, newí co na něho Bůh dopustí. Čičikow odpowěděl, že třeba w tu chwíli, a požádal o spisek wšech těch umrlých mužíků. To upokojilo Pluškina; bylo na něm pozorowat, že má něco w aumyslu, a skutečně wezma klíče, otewřel almaru a drápaje se dlauho mezi sklenicemi a flaškami prawil konečně: „ Wždyť ji nejsem s to najít, ale měl jsem wýbornau likéryčku; jestli mi ji jenom nepili. Wždyť je to lid, samý zloděj! Aha! to snad bude ona! “ Čičikow uwiděl flašku plnau prachu. „ Ještě nebožka ji dělala, a ta taškářka kuchařka již ji docela pohodila, a ani ji nezacpe, kanalije! Stonožky a wšeliký neřád tam napadal, ale já sem wšechno smetí powytahal, a teď je čisťaunká, já wám naliju skleničku! “ Čičikow se hleděl poděkowat za takowau likéryčku, a řekl že již pil i jedl. „ Pili jste už a jedli! “ prawil Pluškin. „ Ba práwě řádně wzdělaný člowěk se hned pozná, on již pojedl a je syt; ale takowý lecjaký zloděj, aby ho člowěk nacpal jako.... Tuhle kapitán si přijede: Strejčínku, dejte něco na zub! A já jsem tak jeho strejc jako on můj dědek. Doma jistě nemá co jíst, a proto objíždí. Ano, wždyť wy potřebujete rejstřík wšech těch nebožtíků? A prawda, já jewšechny sepsal na zwlášní papírek, aby se při prwní revisí wyškrtnuli. “ Pluškin wzal brejle a počal se drápat w papírech. Rozwazuje balíčky počastowal hosta takowým prachem, až musel kýchnaut. Konečně wytáhnul jeden papírek, celý počmarýkowaný dokola jmény mužíků. Čičikow strkaje ho do kapsy, prawil Pluškinu, že bude muset do města k wůli tomu kontraktu. „ Do města? a jak? jak mohu domácnost zanechat: wždyť můj lid jsau sami zloději a taškářowé: za bílého dne mne tak okradau, že nebudu mít na čem kabát powěsit. “ „ Nemáte tam tedy alespoň někoho známého? “ „ A koho bych tam měl? Wšichni moji známí pomřeli, neb zapomněli na mne. Ach baťuško! přece mám! „ křikl najednau. “ Wždyť jsem znám s předsedníkem saudu, za starých časů také dojížděl ke mně! Byli jsme spolu we zdrawě, lezli jsme spolu po plotech! Ten je můj dobrý známý! Snad abych tedy jemu psal? “ „ Owšem že jemu! “ „ I s tím jsem já welmi dobře známý, we školách jsme byli přátelé! “ A na jeho zdřewěnělé twáři najednau se mihl jakýsi teplý papršlek, ukázal se ne sice cit, ale jakýsi bledý stín citu, wýjew podobný neočekáwanému wyskočení z wody tonaucí, zprowázenému weselým křikem hromady stojící na břehu. Ale nadarmo házejí bratři a sestry s břehu prowaz, očekáwajíce, aby se ještě jednau objewila nad wodau záda nebo ruka unawená namaháním – wýjew ten byl již poslední. Ticho je wšechno a ještě strašliwěji wypadá pak pokojná hladina žiwlu. Tak i obličej Pluškina po krátkém rozjaření stal se zase necitelným a oškliwým. „ Na stole ležela čtwrtka čistého papíru, “ prawil, „ ale newím, kam mně ji zašramotili; to mám daremné lidi. “ Tu se počal díwati na stůl a pod stůl, hrabal wšude a konečně křičel: „ Mawro! Mawro! “ Přišla ženská s talířem w ruce, na němžto ležel suchár, známý jíž čtenáři. A mezi nimi stala se lato rozmluwa: „ Kam pak si dala, ty laupežnice, papír? “ „ Na mau duší, pane, newiděla jsem žádný, kromě malaunkého kausíčka, kterým jste ráčil přikrýt skleničku! “ „ Ale wždyť ti to na očích widím, že's ho zatáhla! “ „ Ale nač pak bych ho zatáhla: wždyť ho nepotřebuju, neumím psát! “ „ Lžeš; donesla jsi ho kostelníkowi: on píše a proto potřebuje papír, a proto's mu ho donesla. “ „ Kostelník jestli potřebuje papír, tak si ho opatří. On ani newiděl ten wáš kausíček! “ „ Počkej jen, počkej! na posledním saudě tě budau za to bodat čerti železnými widlemi! budeš widět, jak tě přismaží. “ „ A proč by mne smažili, když jsem neměla waši čtwrtku ani w ruce? To snad spíše mám nějakau jinau ženskau slabost; ale zlodějstwí mi nikdo ještě newyčítal. “ „ A počkej jen! wšak tě čerti osmaží! řeknau: a tu máš za to, ty taškářko, že jsi pána šidila, a budau tě bodat horaucími widlemi. “ „ A já řeknu: Nemáte proč! na mau duši, nemáte proč, já nic newzala... A wida, tuhle leží na stole. Wždycky nadarmo stíháte! “ Pluškin uwiděl skutečně čtwrtku a zastawil se, žwýkaje pysky a prawil: „ Nu a což si se tak rozpálila? widíme, jaká wýmluwna. Řekni jí jen slowo, a hned odpowí deset. Jdi a přines oheň na pečetění. Ale počkej, ty wezmeš lojowau swíčku a ta hned zplane: shoří a je z toho škoda, wíš co? přines mi lauč! “ Mawra odešla, a Pluškin wzaw péro, dlauho obracel w rukau čtwrtku, nedala-li by se odříznaut ještě osmerka, ale přeswědčil se, že to nejde. Wstrčil tedy péro do kalamáře s jakausi zaplesniwělau tekutinau s množstwím much na dně, a počal psát, dělaje písmeny jako muzikantské noty a lepil řádek na řádek, lituje toho velmi že přece ještě zůstane mnoho nedopsaného papíru. ( Pokračowání. )

15. únor 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel * Takto píše doslowně „ Morgenröthe “ časopis Pěšťanský wycházející w německém jazyku s tendencí maďarskau: „ We Spieglowě piwárně wznikla nedáwno mezi Maďarem, Němcem a Slowákem půtka – pro řeč. Mysli jejich se welmi rozpálily, a wýstup se skončil tím, že Maďar swé protiwníky zahnal a bojiště opanowal. Při té příležitosti si zpomínáme na následující: Podle powěsti muhamedánské jsau tři prařeči: arabská, perská a turecká; w ráji již mluwili wšemi třemi; had, který naše prwní rodiče swedl, mluwil přeswědčující, neodolatelnau řečí arabskau, která bude později řečí w ráji panující, Adam a Ewa rozmlauwali spolu wšednější, lehčí, plynnau perštinau, kterauž Ewa zdá se ach! až přeplynně mluwila. Anjel ale, který prwní rodiče z ráje zahnal, a z počátku bez prospěchu arabsky a persky k nim mluwil, musil konečně se uchopiti bujaré, hrdinsky hroziwé řeči turecké, aby je zastrašil. Poněwadž naše přemilé, krásné Uhersko také je ráj, myslíme, ze had mluwil swau materčinau – německy, Adam a Ewa slowácky, anjel pak maďarsky, jejíž pomocí také bojiště opanowal. “ To je prawda, to je prawda, we skromnosti žádný Maďary nepřepracuje. Had mluwil německy a anjel maďarsky, a hříšníci mluwili po slowensku; wěru podiwno, že zapomněla Morgenröthe podotknauti, že i Bůh k Adamowi maďarsky mluwil, jak se samo rozumí, neboť tworce nebe i země nemůže přece jiným jazykem mluwiti než Attilowým! H. B.

3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Proslov k otevření slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel Obšírné popsání slawného otewření sjezdu slowanského, jakož i wšechny řeči držané w rozličných nářečích slowanských podáme w budaucím čísle; neboť nám pro krátkost času nebylo možná již w tomto čísle úplný popis podati. Tolik owšem napřed říci můžeme, že wypadlo wšecko nad očekáwání naše. — Prozatím jen podáwáme řeč, kterau náš ctihodný Šafařík ukončil shromáždění: „ Slawné shromáždění! Drazí bratři! W okamžení tak wážném, jakého jsme se dočkali, nepozdrawiti wás srdečným pozdrawením slowanským, byl by u mne hřích kárání hodný; meškati wás dlauhau řečí, byl by přestupek dutky zasluhující. Pročež buďte mi srdečně wítáni, statečni bratři z wlastí slowanských, blízkých i dalekých, synowé jedné matky, jež jedna mysl, jedna wůle zde shromáždila. Srdce mé se šíří, wida wás, šíří citem posud netušeným, a hoří splynauti se s srdci wašimi w jednom citu, w jedné myšlénce. Poslyštež mé ranní city a myšlénky, má přání na úswitě tohoto na wěky památného dne. Co nás zde shromáždilo? — Hnutí národůw trojího plemene, hnutí, jakého w dějinách lidských nebylo, pod nimž se země chwěje a otřásá, před nimž prchají mohútní obrowé, wláda bodákůw a špehůw do prachu klesá, lid o dědictwí jemu od Boha odkázané se hlásí — hnutí to i námi hnulo a nás zde shromáždilo. Wláda bodákůw a špehůw jest déle naprosto nemožná. Kdyby wláda bodákůw a špehůw byla možná, nebyla by wypadla z rukau těch, ježto ji měli, neboť byli obrowé umu newídaného a odwahy neslýchané, ale srdce bohaprázdného. Národowé se uwázali we swá wěčná práwa. Oniť se sestupují a radí o sobě i o nás, o swé i naší budaucnosti, radí nad Mohanem we Frankobrodu, i nad Dunajem w Budíně u Pešti, doma i wně mocnářstwí našeho. Nuže, když jiní národowé o nás se radí a naši budaucnost ustanowují, poraďme se i my sami o sobě a o swé budaucnosti. Bohdá, my sami sebe lépe než jiní známe; potřeb našich, tužeb našich, cílůw našich lépe než jiní sobě powědomi jsme. Což jest wýrok porad jiných národůw, sausedůw našich; Němcůw, Maďarůw, Wlachůw o nás? — Wyznejme se — a netajme se, jakkoli to trpké jest. Wýrok jejich jest, že nejsme schopni auplného swobodstwí, že nejsme schopni wyššího politického žiwota, proto, proto jediné, poněwadž jsme Slowané. Slowan, tak zní úsudek jejich, od přírody weden jest ke služebnosti, k poddanstwí jiných wywolených, nadanějších a ušlechtilejších národů. Kdo pak jsau ti, co tak saudí o nás — ti, jenž nad námi posawad železnau ruku drželi a dílem ji ještě drží; ti, jenž střihali wlnu owcí našich, jenž tyli tukem kostí našich; ti, jenž se žiwili potem a mozoly rolníků našich; ti, pro něž bojowali a krew swau lili bratři naši, synowé drahých matek našich; ti, jenž sebe nazýwají wzděláwateli a ochránci našimi, jenž nás wyzwlíkají ze Slowanstwí, a jež my proto jmenujeme utlačowateli našimi, wrahy duší našich. — Bratři! ti, co tak o nás saudí, jsau nepřátelé a utlačowatelé naši: jejich swědectwí jest stranné a proto křiwé. Jejich wýrok jest odporný sobě samému, jako každá lež. Nechceme-Ii se wzděláwati, jak oni říkají, t. j. nechceme-li se poněmčiti, pomaďařiti, powlaštiti; tuť nám nadáwají surowců, barbarů a otroků. Chceme-li se oprawdowě wzděláwati, t. j. weskrz a weskrz zeslowaniti a Slowany býti, jakž nám hlas swědomí welí, bychom dokázali, že jako Slowané schopni jsme swobodstwí a wyššího politického žiwota, tuť nám spílají zrádcůw wlasti a zlosynůw, nepřátelůw swobody jejich. A tak děj co děj, mluw co mluw, oniť wždy trhají a mučí řeřawými kleštěmi newinné swědomí naše, oniť wždy škwrní horaucím železem čisté čelo naše. Bratři! tento staw wěcí déle trwati nemůže. Losy národůw wrženy; přišlať i pro nás doba rozhodná, dříwe než jsme se jí nadáli. — Newinnost před swědomím a Bohem není platná před saudem swěta, saudem národů. Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni swobodstwí, anebo se přelejme cwálem w Němce, Maďary a Wlachy, bychom nebyli déle jiným národům k obtíží a urážce, bychom nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doweďme, abychom s prawau chlaubau mohli říci před národy: Já jsem Slowan, anebo přestaňme Slowany býti. Mrawná smrt jest nejhorší smrt. Mrawná smrt jest nejhorší smrt, ale i mrawný žiwot nejwyšší žiwot. Proto dříwe, nežli se odewzdáme na milost jiným národům, nahlédněme hlaub do wnitra duší našich, wizme, jaká w nich mrawná síla, skusme, jsme-li s to, bychom pozdwihli hlasu swého w raddě národůw, jsme-li s to, bychom jednali s nimi o rownost národních práw na základu sprawedliwosti, bychom jim dokázali, že umíme wládnauti i hrstem swobodstwí, když oni nás winí, že jsme posud býwali jen mlatem a nástrojem otroctwí. Bude-li w nás mrawná síla, pronikne-li jedna myšlénka, jedna wůle tělo národu našeho, národowé celé země jí neodolají. Neboť wšecko, co pod sluncem i nad sluncem, přewýšuje síla mrawná. Síla, kteráž hwězdami hýbá a jimi w neskončeném wíru a neskončeným prostorem točí, síla, kterauž wesmír na swé centrum tlačí, newyrowná se síle welikého národu, který ke mrawnému powědomí sebe přišel a swého bytí w sprawedliwém boji hájí. Zdaliž národ náš slowanský celau swau sílau o swá práwa se zasaditi, zdaliž jich sobě, na základu sprawedliwosti k sobě i jiným národům wydobýti chce a může, o tom rokowati, eihle toť jest weliká swatá úloha naše! Drazí bratři! neníť již pro mne dnes času k dlauhé řeči, k umělému řečňowání; toť wěc jiné chwíle a jiného místa. Běžíť nám wšem o skutky, o děje. Z otroctwí není bez boje cesty ke swobodstwí — buď wítězstwí a swobodné národstwí, buď čestná smrt a po smrti sláwa. "

26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Americké dryáčnictví]., Autor: Havlíček, Karel Žwertowné Nowinky. Příklad amerikanského dryačnictwí. Následující oznámení bylo nedáwno w sewero-amerických nowinách, které zde do slowa překládáme: Křesťané a židé, katolíci a protestanti, mormoni a newěřící aspoň w jedné wěci se sjednotili, tak že snad zlatý wěk daleký od nás není: wšichní totiž jakoukoli wíru wyznáwající w tom se srownáwají, že Tier i Sp. – ( Bowery čisl. 9 ) nejkrásnější a nejlacinější – klobouky prodáwají. “ Don Enrique dostaw rozkaz, z Madritu se odebrati, složil poklonu tetince swé králowně a líčil jí u přítomnosti matky její Christiny swé neštěstí, poněwadž nucen jest opustiti ji, kterou tak welice miluje. Pokračowal takto hezkou chwílku, až Isabella pohnutí na sobě znáti dala, což matka s nelibostí zpozorowawši, rozmluwu přetrhnouti hleděla. Don Enrique ale nedaw se mýliti příležitosti whodné použíti, pewně obmýšlel. Konečně naň Christina wyjela: že w Madritě již ani býti nemá; rozkaz že wyhotowen, aby tedy odjel. Králewič přisně pohledě na ni hlasitě prawil: „ Seňora! cuando un Infante de Espaňa habla a su Reyna, las Duquesas escuchan y callan! “ ( Paní! mluwí-li Infant Španělský se swou králownou, tenkráte wéwodkyně jen poslouchají a mlčí! ) Christina totiž jest manželkou wéwody Muňoze Rianzaresského; a sarkasmus tento na několik okamžení němou ji učinil. I nejstrašnější wěci míwají wedle sebe ba w sobě často mnoho směšného. Takowého něco stalo se nedáwno w jisté wsi w Prusích. Polowice obywatelů jejich byli Němci a druhá polowice Poláci. Najednou roznesla se mezi německým obywatelstwem této wsi powěst, že si Poláci, jejich sousedé, umínili w jisté noci wšechny Němce zabíti. Pročež si we strachu před Poláky tajně mezi sebou umínili, w tuto noc tiše wes opustit a do lesů se zatím wystěhowat, aby smrti ušli. – Poláci zas pozorujíce nějaké hnutí mezi německými sousedy a jsouce již tak wšelikýmí bouřemi nynějšími zastrašeni, myslili zas, že Němci proti nim nějaký úmysl mají, pročež se také w noci té po tichu ze wsi wykradli.

4. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Školácká filosofie, Autor: Havlíček, Karel Školácká filosofie. Německá literatura w Čechách ozdobena jest opět spiskem, kterého jí srdečně přejeme. Jest to článek doktora filosofie p. A. Smetany Pro uwarowání wšelikých urážliwých ( a wšak skoro nemožných ) nedorozumění, musíme podotknauti, že to není onen muž zaslaužilý o literaturu a wzdělání národu swého, profesor na filosofickém ústawu Plzenském, nýbrž jiný Dr. A. Smetana w Praze. w čísle 49, 50, 51 a 52 časopisu „ Ost und West “ s nadpisem: „ Wie einige čechische Literaten die deutsche Philosophie nehmen. “ Známoť našemu obecenstwu, že w III. sw. letošního Musejníka Dr. W. Gábler podal článek proti škodliwé školácké filosofii, s jehožto náhledy w té wěci se nejen my, nýbrž i welmi mnoho jiných nezakysalých we školáckém mudrctwí srownáwáme. Dr. Gábler myslí, že zapotřebí jest, wšelikau učenost zakládati na zkušenosti oprawdiwého swěta a tak skromným spůsobem od jedné zkušenosti postupowati k druhé až tak daleko, jak síly duchu našemu wyměřeny jsau: školáčtí filosofowé wšak pohrdajíce náramně wšemi ostatními sprostně rozumnými lidmi, wykládají nám ustawičně, kterak powstal tento swět, kterak musil powstati, a wůbec wšemu wýborně rozumějí, wyjmauc toliko to, co by lidem oprawdu k nějakému užitku poslaužiti mohlo. Takowíto zwláště w Němcích welmi četní papírowí mudrcowé utwořili si mezi sebau zwlášťní ostatním lidem nesrozumitelnau řeč skolastickau, we které jejich maudrost z daleka welmi důstojně a wzácně wypadá. Když wšak se slowa na stranu dají, najednau zmizí se slowy také jádro. Přeswědčeni jsauce, že nákladu sil dušewních na takowé nepraktické hlaubání welice jest škoda, poněwadž se od jiných národu prospěšnějších zkaumání odwracují, nerádi bychom, aby naše wznikající literatura již w sebe přijala s takowau školáckau filosofií zárodek omrzelé wyzáblosti, jakau se znamenají z weliké části školáčtí filosofowé němečtí, Podotknauti musíme, že i u jiných wýše než Němci stojících národů jmenowitě Angličanů a Francauzů nepanuje úcta k německé filosofii; jako bychom si wůbec přáli, aby našinci wíce pěstowali tyto dwě literatury ( francauskau a anglickau 143 ), než se posud dělo, kdežto skoro jen wýhradně ( wyjmauc jinoslowanské spisy ) jen německau literaturu známe na welikau naši ujmu. 142 a jmenowitě Dr. W. Gábler 143 přejal úkol, wystaupiti s takowými náhledy, jejichž jen počátek jest onen nadzmíněný článek w Musejníku, kteréhož další wywinutí, wyswětlení a odůwodnění následowati bude. Dr. A. Smetana rozzlobil se na takowé, jak myslí, smělé počínání literatury české, a sepsal dlauhý německý článek proti Dr. Gáblerowi, we kterém sice nic z jeho důwodů newywrátil, za to ale p. G-wi. notně wynadal nejhrubším, prawého wzdělance a filosofa (?! ) příliš nedůstojným spůsobem Nechceme wšeliké tyto nadáwky počítati, zdá se ale, že nechybíme, přijmemeli za prawdu, že nejméně asi 60krát w onom článku jmenuje p. G. hlupákem, newědomcem, bláznem atd. a podotkna něco obyčejného o swé lásce k wlasti, uráží pak beze wší příčiny literaturu naši, dáwaje jí nepowolané kantorské ponaučení, které chowání-se nejméně sluší člowěku, o němž jsme posud nic neslyšeli, a jehožto prwní pokus w literatuře ( německé ) zároweň důkazem jest newzdělanosti jeho a směšné nadutosti. Nemáme místa ani času, porownáwati zde mínění p. Gáblera s wěděním p. Smetany, a wšak již to jest poněkud dobrým měřítkem, že p. Gábler maje nehodau w mládi swé německé wychowání, tak dalece se z wlastního popudu jazyku českému naučil, že nyní dobře mluwí i píše, kdežto p. Smetana takowau pečliwost o blaho naše předstíraje w článku swém, ani si tu malau práci newzal, naučiti se prawopisu swého přirozeného jazyka. Že p. Smetana rodilý Čech jest, dokazuje přede wším špatná němčina w jeho článku. Neboť jest patrno, že by byl odpowěď swau na p. G-ůw. článek česky napsal, kdyby byl uměl: kterak možná na wěci, před jiným ( českým ) obecenstwem hlásané, odpowídati opět před jiným ( německým Kdož z čitatelů našeho Musejníka čítá časopisek „ Ost und West “, bez toho již dáwno na polo pohřbený? ); leda by se to snad z té příčiny bylo stalo, že se p. Smetana bál před obecenstwem znajícím článek p. G-ůw., tak bez důwodů a s takowými nadáwkami wystaupiti? Myslíme wždycky, že prawý filosof a muž maudrý hleděti má, aby w národu swém dále rozšířil, co se pracně wyzkaumati poštěstilo, a když již tolik těžkých prací podniknul, nezastraší jej jistě český prawopis! P. Smetana cosi prohodil o lidech, kteří prý myslí, že lásku národu pachtowanau mají, nepochybně tím naráží na ty, jenž česky píší, umějíce přec tak dobře a lépe než p. S. německy psáti. W tomto ohledu poukazujeme p. S. na jeho wlastní wýrok ku konci, kde prawí: „ Unser liebes Böhmen kann gegenwärtig in literärischen Beziehungen mit Schmerz ausrufen: Gott bewahre mich vor meinen Freunden “... atd., kdežto z nedopatření sám na sebe bije, neboť sebe sám oswědčil co přítele ( a snad i milostiwého patrona a protektora ) Čech. Ano, chraň nás Bože! od tak obratných, tak uctiwých, tak hlubokomyslných spisowatelů, jako jest spisowatel onoho článku w Ost und West! H. B. Dodatek. We jménu onoho jistého p. K. H., redaktora dwojích českých nowin ( p. S. nebera ohled na obsah pojmů, jmenuje wšechny časopisy Zeitung ), musíme zde p. S. pozorna učiniti, že špatně sprawen jest od některého neočitého nýbrž jen ušitého swědka, neboť karikaturau w letošní merendě, na kterauž bez potřeby a klepařsky naráží, mířilo se na směšnau chautku některých německých spisowatelů, hodlajících we středním Německu a w časopisech zaraziti loďstwo německé, a můžeme p. S. ubezpečiti, že nebyla tak nemotorná, jak se on domýšleti zdá: ba pochlebujeme si, že prozrazowala s naší strany wíce rozumu w masopustě, než jeho filosofický článek po welikonocích.

16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Kořaleční mor]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 4. Kořaleční mor. W Brně 1846. Nákladem Winikrowa kněhkupectwí, za 10 kr. stř. Tato kniha welmi ponaučná pro lid wydána jest nyní opět, a sice čistě a lacině; pročež jí také hojného odbytu, zwláště na Morawě, kde se společnosti střídmosti wždy horliwě zakládají, předpowídáme.

4. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s novinami Lloyd], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Poloauřední nowiny ministerské Lloyd, které nyní wycházejí znamenitě zwětšeny, pokračují ještě ustawičně we swém brojení proti Prawici na sněmu a zwláště proti českým našim poslancům. Nemůže se zapříti, že „ Lloyd “ a jeho prawá ruka „ Presse “ dosti schytralým spůsobem o to se starají, aby důwěru našim poslancům u národu pokazili, a poněwadž tyto dwa časopisy O Lloydu aspoň wíme s jistotau, že naše česká protinárodní šlechta mnoho akcií po 1000 zl. stř. na wydáwání jeho složila. znamenitými prostředky wládnau, není diwu, když najdau za dobrý plat mnoho prodajných šikowných per ke swým aučelům. Bylo by ale smutno, aby naše sprawedliwá wěc, třeba nemohla ještě s podobnými materiálními prostředky působiti, přece nenašla mnohem lepších a wýdatnějších zbraní proti schytralým snahám se strany, kterau zastupuje Lloyd a Presse. Lloyd wzal interpellaci p. Palackého, zajisté ministerstwu welmi nemilau, za příčinu, aby si nechal napsati z Prahy článek plný jedu proti naší straně, a předeslaw ujištění, že prý tato interpellace w Praze neučinila žádný dojem, píše pak doslowně tato slowa: „ Tato moje úwaha wychází ze stanowiska wšech těch mužů, jenž nezwykli beze wšeho uwážení obdiwowati wšecko to, co některá znamenitá osoba wykoná. Wůbec zde obdiwowání té politiky, kterau naše hwězdy prwní welikosti a sledující je Prawice we sněmu říšském zachowáwají, welmi pokulháwá. Pozorujíce zdejší časopisectwo přeswědčujeme se, že ani jeden ze znamenitějších orgánů welikost této strany neobdiwuje; a samy „ Slavische Centralblätter “, orgán to českých poslanců, a „ Národní Nowiny “, jejich přirozený zástupce, stranu tuto spíše jenom zastáwají a jen proti ministerstwu wystupují, aby tak Prawici do náležitého swětla postawily. W obywatelstwu není ale ani jiskřička nadšení, leda že snad některá učená paní při dlauhochwilném čáji s něčím podobným obtěžuje. Rozumnější již dáwno jsau w pochybnostech, a poněwadž ty samé hwězdy welikosti po sobě w Národním Wýboru, na slowanském sjezdu a na říšském sněmu wystupowati widěli, a nikdy jasného politického směru w jejich jednání nepoznali, začínají poznenáhlu wěřiti, že i tito pánowé již od počátku wlastně sami newěděli, kam politika jejich wésti má, a že přednost jejich před jítřícím-se lidem hlawně jen w tom záleží, že lépe než tento lid říci umějí, co nechtějí. Chce-li ale muž politické welikosti důwěru lidu w sebe zachowati, musí jeho prwní úlohau býti, aby kolotajícímu se lidu w temnotách pohádku dobře rozřešil. Jsau-li to ale s to učiniti oni pánowé, Palacký a Riegrowé, Braunerowé a Trojanowé, o tom nechť wyprawují tajná jednání w klubbu, — my o tom ničeho newíme. “ Kdo nepozná z těchto několika sad starého hada, kterému my w Čechách již od bitwy Bělohorské se snažíme hlawu rozšlápnauti, ale posud ještě bez dobrého prospěchu. Wšechny ty naše dosawádní pokusy: Národní Wýbor, slowanský kongress atd., proti kterým naši staří nepřátelé od jakžiwa brojili, a které nám bohužel! nebyly k té platnosti, jak jsme naději měli – wšechny ty ještě wždy tanau na mysli našich starých odpůrců. Jak hluboce jsme je asi jími zarmautiti!? Owšem každý hned na prwní pohled widí, že to, co zde Lloyd o Praze a smýšlení jejím wyprawuje, neplatí leda zrowna jen o té straně w Praze, která lak smýšlí jako Lloyd, jenom že Lloyd naschwál zapomíná doložiti, jak slabá jest tato strana w Praze. My ostatní nesmýšlíme tak o politice naší Prawice, my nemůžeme tak smýšleti o politice, která není dnes neb wčera wymyšlená, nýbrž která již po mnoha let jest hwězdau zářící se nám w mizernostech staro-rakauského provincialstwí. My wšichni již dáwno wíme, kam směřujeme, a s důsledností, kterau zajisté potaji obdiwuje farisejský Lloyd, kráčíme wždy jistým krokem k wytknutému cíli. Může nám Lloyd neb některý z mistrů jeho wytknauti, že jsme w které době změnili swau politiku? že jsme se od ní jen poněkud na bok uchýlili? Po čem dychtíme odjakžiwa, po čem jsme se snažili w Národním Wýboru, w slowanském sjezdu, po tom se snažíme posud ještě jak w říšském sněmu tak i wšude jinde, a můžeme celau stranu Lloyda ubezpečiti, že již nejsme ani příliš daleko od swého cíle. W Karlowicích, w Záhřebu již může Lloyd widěti uskutečněnau welikau část naší společné politiky, a poznenáhla ji uwidí wšude jinde, třeba na to p. hr. Stadion we swém zatwrzelém německém centralismu dost kysele hleděl. Naše politika jest politika skutečné wětšiny, a proto neomylná, jako jest každá politika wětšiny. Ať si se stawí Lloyd, Presse atd. na hlawu, ale přece bude konečně Rakausko wypadati tak, jak to žádá naše politika, a ne tak, jak by si přála jejich. Twrzení konečně, že byl Bakunin přece audem slowanského sjezdu, a odwoláwání se při tom na N. N. č. 53 r. 1848 powažujeme jenom za neukojitelnau twrdohubost. Bakunin byl owšem w polské sekci s mnohými Poláky z Pozňan, tak jako byli někteří Srbowé z Turecka w jihoslowanské sekci, a co takowý byl tenkrát i we wýkazu jmén w N. N. uweden: ale dle statut sjezdu, které tiskem wyšly a každému přístupny jsau, byli wšichni nerakauští Slowané jenom hosté, kteří co slowanští bratři mohli míti aučastenstwí w poradách, ne wšak hlasu rozhodného.

2. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Přepis nařízení, vydaného ke všem zprávcům zemským dne 30. ledna 1849, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Přepis nařízení, wydaného ke wšem spráwcům zemským dne 30. ledna 1849. Ministerská radda wyžádala u JMsti. plnomocenstwí, aby, dokud církewní poměry wůbec zákonem na cestě ústawní wydaným nebudau spořádány, mohla wydati strany poměrů akatolíků následující prozatímní nařízení. JMst. ráčil nejw. rozhodnutím od 26. t. m. uděliti plnomocenstwí toto, a wydáwají se tedy následující prozatímní nařízení: 1. Wyznáwači protestantští, posawade „ akatolíky “ jmenowaní, mají se budaucně w auředních záležitostech nazýwati „ ewangelíci wyznání Augsburského, nebo ewangelíci helvetského wyznání “. 2. Přestaupení z jednoho křest. wyznání ke druhému jest každému wolné, kdo přečkal rok 18., zachowáwajíc wšak následující předpisy: Kdo přestaupiti míní, jest powinen, projewiti tento swůj aumysl před spráwcem duchowním kostelní osady té, ku které posud náležel, u přítomnosti dwau samozwolených swědků, a čtyry neděle po projewení tomto opět před duchowním spráwcem též osady kostelní u přítomnosti předešlých nebo jiných rowněž samozwolených swědků prohlásiti, že we swém úmyslu trwá. Z každého tohoto projewení má duchowní spráwce přestupujícímu dáti wyswědčení. Kdyby se wšak z jaké příčiny koli dáti je zpěčowal, mají [ [ swědcí ] ] práwo uděliti je. Oběma těmito wyswědčeními má se přestupující prokázati duchownímu spráwci kostelní osady, do kteréž přestupuje, čímž skutek přestaupení docela jest ukončen. Wšechny jiné posawádní předpisy strany přestupowání jsau neplatné. 3. Knihy křestní, oddáwací a aumrtní budau duchowní spráwci Augsburských ewangelických a helvetských ewangelických osad kostelních o církewních skutcích, jež sami wykonali, zrowna tak wésti a wýtahy z nich s podpisem swým se stejnau platností práwní wydáwati, jako spráwcowé duchowní katoličtí. 4. Štoly a jiné [ [ dawky ] ] peněžné a naturální za církewní auřední úkony se strany wyznáwačů ewangelických, helvetských i Augsburských, duchowním katolickým jsau zrušeny, pokud nepřísluší za auřední úkony, jež katolický spráwce duchowní skutečně wykonal, a pokud to nejsau dawky wěcní, na gruntech záležící. Totéž platí o dawkách, které kostelníkům [ [ přislušely ] ]. 5. Obyčejné na mnoha místech dawky ewangelíků, helv. a Augsb. wyznání učitelům katolických škol mají přestati tam, kde mají wlastní školy a dětí swých neposílají do škol katolických. 6. Při manželstwích mezi wyznáwači kř. náboženstwí nekatolickými mají se konati ohlášky w náboženských shromážděních snaubenců; při manželstwích mezi wyznáwači křest. náboženstwí katolickými a nekatolickými w kostele každého z nich, w čemž se §. 71. občanského zákonu platnost odejímá. Toto prozat. nařízení má ihned býti prohlášeno.

3. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [bezdůvodné zatčení Dr. Riegra v Paříži], Autor: Havlíček, Karel H. B. S neobyčejnau ochotau rozšířili ( newíme již po kolikrát ) jistí pánowé tu zpráwu, že náš Dr. Rieger w Paříži zatknut byl a že se o jeho wypowězení ze Francauz jedná. Jsme w tom potěšitelném stawu, že jim tuto radost tentokráte zase po krátkém nabažení pokaziti musíme. Podle dopisu, který od Riegra samého wčerá přišel, byl on skutečně dne 25. prosince na policii ( praefecturu ) powolán, kdežto přes noc zůstal. Druhého dne ale odprosil praefekt policie Dr. Riegra pro tento omyl, a Dr. Rieger byl téhož dne od ministra wnitřních záležitostí republiky francauské p. Ferdinanda Barrota ( s kterým ostatně Dr. Rieger osobně známý jest ) po slušném omluwení k obědu pozwán. ‒ Totoť jest celá událost: wyswětlení její a jmenowitě onoho omylu podáme budaucně.

24. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel * * * Z Prahy. Naši měšťanští granátníci wymohli si we Wídni od ministra wojny Latoura 6000 pušek pro národní stráž Pražskau. – To asi byl perný kausek práce! H. B.

21. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, aneb Příběhy Čičikovovy, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše, aneb Příběhy Čičikowowy. Z ruštiny M. Gógola přeložil H. B. ( Pokračowání. ) Celý nastáwající den obětowán byl náwštěwám: náš cestující wyprawil se poklonu učinit wšem hlawním auředníkům. Byl s komplimentem u gubernátora, jenž jako Čičikow nebyl ani tlustý ani suchý, měl okolo krku Annu Rozuměj řád sw. Anny., a mluwilo se také, že má naději na hwězdu; ostatně byl weliké dobrotisko a časem sám wlastnoručně wyšíwal na kanawě. Pak jel Čičikow k místogubernátoru, pak k prokurátoru, k předsedníku saudů, k policmejstru, k odkupščiku W Rusích pachtuje se regale kořalky, welmi wýnosné, po celých guberniích. Pachtýř takowý ( odkupščík ) obyčejně welmi bohatý, má práwo, w celé gubernii jen sám kořalku páliti a prodáwati, a wykonáwá toto práwo skrze swé podřízené orgány., k předstawenému císařských dílen...... škoda, že jest trochu těžko, wzpomenauti si na wšechny welmože pod sluncem; ale dosti na tom, když powíme, že náš Čičikow projewil welikau přičinliwost w dělání náwštěw; on ani neopominul ujistiti inspektora ranhojičského ústawu a architekta městského o swé zdwořilosti. A pak ještě dlauho seděl w bryčce a wzpomínal si, komu by ještě mohl učinit náwštěwu, ale již nebylo we městě žádných jiných auředníků. W rozmluwách s těmito wladaři uměl welmi šikowně každému se zawděčit. Gubernátorowi prohodil jako by nic, že když se do jeho gubernie přijede, octne se jako w ráji, cesty wšude jako aksamít, a že wláda, která ustanowuje maudré auředníky, zasluhuje weliké pochwaly. Policmejstru řekl cosi welmi pochlebného strany městských policejtů; a w rozmluwě s vicegubernátorem a s předsedníkem saudů, kteří teprwa byly jen státními raddami, dwakrát řekl omylem Waše Prewoschoditělstwo Waše Prewoschoditelstwo jest titul auředníků, rownajících se činem generálům: kdežto státní radda jenom plukowníku se rowná w důstojnosti., co se jim welmi zalíbilo. Následek toho byl ten, že gubernátor jej pozwal, aby ráčil téhož dne k němu přijíti na domácí wečeři, a ostatní auředníci také tak, jeden na oběd, druhý na boston, jiný zas na šálek čaje. O sobě wyhýbal se pan Čičikow, jak se zdálo, mnoho mluwit; a mluwil-li, tedy tak wšeobecně s patrnau skromností, a rozmluwa jeho w takowém pádu měla welmi mnoho obratů z knih: že on jest neznačný čerw na tomto swětě a nezasluhuje, aby se o něho mnoho dbalo, že mnoho zkusil za žiwobytí swého, že utrpěl mnoho w auřadu swém pro prawdu, že měl mnoho nepřátel, kteří se pokaušeli o jeho žiwobytí, a že nyní chtěje míti pokoje, wyhledáwá si místo k usazení se, a že přijížděje do tohoto města, pokládal si za newyhnutelnau powinnost, prokázati úctu swau prwním jeho osobám. – A to bylo wšechno, čeho se dowěděli o nowém obywateli, který se neopominul brzy objewit při wečeři u gubernátora. Strojení se k této wečeři stálo ho zrowna dwě hodiny, a tu se okázala na cestowníku takowá pozornost toaletní, která se zřídka objewuje. Po krátkém spaní po jídle poručil si dát wodu, a welmi dlauho si třel mýdlem obě twáře, opíraje o ně zwnitřka jazyk: pak wezma z ramene sluhy hostinského ručník, wytřel jím ze wšech stran swůj plný obličej, začínaje za ušima, a frknul dříwe asi dwakrát hostinskému sluhowi zrowna do obličeje. Pak si wzal před zrcadlem předkošilku, wytrhnul dwa chlaupky wylízající z nosu a zrowna potom octnul se we lesknawém fraku přizrzawělé barwy. Takto oděn jel we wlastním powoze po nekonečně širokých ulicích oswícených chudě z oken leckde se kmítajících. Gubernátorůw dům byl ostatně tak oswětlen jako k bálu; kočáry s lucernami, před wraty dwa žandarmowé, od zdaleka křiky kočích – zkrátka wšechno jak potřebí. Wejda do sálu, musel Čičikow na chwíli zamhauřit oči, protože blesk swící, lamp a šatů dámských byl ukrutný. Wšechno bylo zaplaweno swětlem. Černé fraky se třpytily a hýbaly se po jednom neb w haufech sem a tam, tak jako muchy na bílém cukru w čas čerwencowého leta, když ho stará kuchařka seká u otewřeného okna. Ani se ještě Čičikow pořádně neohlednul, a již jej držel gubemátor pod rameno a předstawil jej hned paní gubernátorce. Pan Čičikow ale ani w tom pádu si nic nezadal, a řekl jí jakausi zdwořilost, jak se patří na člowěka prostředního wěku, činu Žádáme čtenářstwo o pozornost strany slowa čin ( důstojnost ), které zde welmi často musíme užíwati w ruském smyslu a ne w českém ne příliš wysokého a také ne příliš nízkého. Když tancující přitiskli wšechny ostatní ke stěně, založil Čičikow ruce do zadu a díwal se ně welmi pozorně asi dwě minuty. Mnohé paní byly oděny welmi hezky a podle mody, jiné se oblekly do toho, co Bůh nadělil w gubernském městě. Pánowé byli zde jako wšude jinde dwau druhů: jedni suší, kteří se ustawičně točili okolo paní, někteří z nich byli takowí, žeby je bylo welmi těžko rozeznat od Petrohradských, měli také welmi rozmyšleně a wkusně přičesané licausy aneb jen auhledné welmi hladce oholené owaly – obličeje, také tak nenuceně přisedáwali k dámám, také mluwili francausky a rozesmáwali dámy také jako w Petrohradě. Druhý druh pánů byli tlustí aneb takowí jako Čičikow, to jest ne práwě příliš tlustí, awšak také ne suší. Ti naopak stranili se od dám, a pohlíželi jenom pokosmo, nerozestawuje-li již někde služebník gubernátorůw zelené stolky na whst. Obličeje měli plné a kulaté, na některých i bradawice sem tam, i některý podrapaný; wlasy na hlawách neměli ani w kakadu, ani zatočené, ani na spůsob „ čert mně wem! “ jak říkají Francauzowé, nýbrž měli je buď zkrátka přistřižené aneb přihlazené. To byli wážnější auředníci. Auwej! tlustí panowé umějí na tomto swětě lépe dbáti o swé záležitosti nežli suší. Suší štíhlí pánowé slaužíwají wíce we zwláštních případnostech, aneb jdau jen na počet a létají sem tam, žiwot jejich jest jaksi příliš lehký, wětrný, tuze málo bytelný. Tlustí wšak nikdy nebýwají na drsnatých místech, nýbrž wždy na rowných, a sednau-li si kde, sednau si již bytelně a pewně, tak že spíše místo pod nimi zawrzá a uhne se, ale oni nesletí. Na zewnitřní blesk oni nedrží, fraky nemíwají tak šikowně přistřižené jako suchanti, za to ale w truhlíku požehnání Boží. U štíhlého pána za tři léta nezůstane ani kausek statku bez hypotheky: tlustý wšak, dejte si pozor, že brzy někde na konci města má dům kaupený na jméno ženino, pak na druhém konci zase dům, pak blízko města malý statek, pak hodné panstwí se wším, co k němu náleží. Konečně tlustý pán, poslaužiw Bohu a Císaři, wyslaužiw sobě wšeobecnau pochwalu, nechá služby, změní se a stane se poměščíkem ( statkářem ), slawným ruským bárinem ( pánem ), chlebosolem, je žiw a pěkně žiw. – A po něm zase štíhlí dědičowé podle ruského obyčeje proženau jako po poště celý otcowský statek. Nemohu tajit, že skoro takowými myšlénkami obíral se Čičikow w tu dobu, když si prohlížel společnost, a následek z toho byl ten, že se konečně připojil k tlustým, mezi kterými nalezl skoro samé známé osoby. Prokurátor s welmi černým a hustým obočím a trochu šilhawým lewým okem tak jakoby řekl: „ Pojďme, přítelínku, do wedlejšího pokoje, chci wám něco říci, “ jinak ale člowěk usazený mlčeliwý; poštmistr, malý mužík, ale sekáč a filosof; předsedník saudů, welmi powážliwý a líbezný muž, ti wšechni wítali našeho Čičikowa jako nějakého starého známého, načež se tento počal wšem klaněti, trochu na stranu, jinak ale ne bez příjemnosti. Tu se též seznámil s welmi družným a zdwořilým poměščikem, s panem Manilowem a s drobet neohrabaným na pohled panem Sobakewičem, který mu hned šlápnul na nohu, řka: „ Račte odpustit. “ Práwě mu ale wstrčili do rukau kartu na whist, kteraužto přijal též s úctiwau poklonau. Sedli si k zelenému stolku a newstali až k wečeři. Wšechny řeči se auplně přetrhly, jako býwá wždycky, když se člowěk pustí do oprawdiwé práce. Ačkoli byl poštmistr welmi mnohomluwný, přece i on, jak mile wzal do rukau karty, udělal zamyšlený pohled na swém obličeji, přikryl si dolním pyskem horní, a w tomto stawu zůstal až do konce hry. Když wypadl z figury, tlaukl wždy silně na stůl a křičel, když byla dáma: „ Kliď se stará popowno! “ a když byl král: „ Kliď se Tambowský chalupníku! “ A předsedník saudů zas říkal: „ Já jsem to čul, já to čul! “ Obyčejně ale bylo slyšeti: čerwy! čerwotočina! pikencia! pikendras! picurušťuch! pičura! aneb jenom pičuk! – jména, kterými pořktili barwy karet dle swého spůsobu. Po ukončené hře hádali se jako obyčejně welmi ostře. Náš host také se sice hádal, ale jaksi nesmírně uměle, tak že wšichni pozorowali, že se hádá, ale zatím příjemně. On nikdy neřekl: wy jste šel, nýbrž wždy: wy jste ráčili jíti, já jsem měl čest, přebít waši dwojku a tak dále. Aby ještě dříwe přiwedl odpůrce na swau stranu, podáwal jim pořád wšem stříbrnau tabakerku, na jejímžto dně zpozorovali dwě fialky pro wůni. Pozornost jeho na sebe zwláště obrátili poměščíci Manilow a Sobakewič, 626 o kterých jsme se již dříwe zmínili. Hned se na ně wyptal, wezma předsedníka a poštmistra trochu na stranu. Po několika otázkách oswědčil nejen swau zwědawost, nýbrž i důkladnost; neboť se přede wším zeptal, kolik má který z nich duší poddaných Ceny sttků a wůbec majetnost šlechty počítá se podle počtu poddaných, které se wůbec duše jmenují; málo kdy bere se ohled na rozsáhlost země, která bez poddaných a pracowníků ceny nemá., w jakém stawu je jeho statek, a pak se teprwa zeptal, jak se jmenuje a jak se jmenowal jeho otec W Rusích se tituluje každý jménem swého otce, ku př. Iwan Iwanowič, to jest Iwan Iwanůw syn, tak že o každém zapotřebí jest tři jména wěděti: křestné, rodinné a otcowo.. Za krátký čas auplně je okauzlil. Poměščík Manilow, ještě člowěk w nejlepším wěku, s očima sladkýma jako cukr, které wždy usmíwaje se přimhuřowal, byl po Čičikowu celý zblázněný. Welmi dlauho mu tlačil ruku a prosil welmi, aby mu dal čest a nawštíwil ho na jeho panstwí, které bylo, jak prawil, jenom patnácte werst ( dwě míle ) od brány městské. Načež Čičikow s welmi uctiwým ukloněním hlawy a wřelým tisknutím ruky odpowěděl, že nejen s nejwětší ochotností hotow jest učiniti to, nýbrž že to i pokládá za swau swatau powinnost. Sobakewič také prawil trochu lakonicky: „ i ke mně račte “, zachřástaje nohau obutau w botě takowých obrowských rozměrů, ku kterým sotwa lze najíti přiměřenau nohu, zwláště w nynější době, kdežto i na Rusi se přestáwají rodit bohatýři. Druhého dne odebral se Čičikow na oběd a na wečer k policmejstrowi, kdežto o 3 hodinách po obědě zasedli k whistu a hráli do dwau hodin po půlnoci. Tam se také seznámil s poměščíkem Nozdrowem, mužem asi 30letým, weselým pánem, který mu po třech neb čtyřech slowech začal tykati. S policmejstrem a prokurátorem tykal si Nozdrow taky a zacházel s nimi welmi důwěrně; ale když si sedli ke kartám, prohlíželi policmejstr a prokurátor welmi opatrně jeho štichy a hleděli skoro na každau kartu, kterau on wyhodil. Druhého dne ztráwil Čičikow wečer u předsedníka saudů, který uwítal hosty w chalátě ( županu ) trochu zamaštěném, ačkoliw mezi nimi byly také dwě paní. Pak byl na wečeru u místogubernátora, u welkého oběda u odkupščíka, na obyčejném obědě u prokurátora, který wšak stál za každý jiný welký oběd, na swačině pak u purkmistra W Rusích se jmenuje: městská hlawa., která také stála za oběd. Zkrátka, ani hodina času mu nezbyla, a do hostince jezdil jenom wyspati se. Čičikow uměl se do wšeho welmi dobře wprawit a ukazowal se we wšem co zkušený znalec swěta. Ať si byla řeč o čemkoli, uměl ji wšude wésti: mluwilo-li se o hřebinci, uměl promluwit o hřebinci; mluwili-li o pěkných psech, i tu dělal welmi trefné úwahy; rokowalo-li se o nějakém wyšetření se strany zemského saudu – ukázal, že mu nejsau neznámé tajné cesty saudců; rozkládalo-li se o billiardu – ani w tom nezůstal pozadu mluwilo-li se o spasitelných skutcích, i tu on mluwil welmi krásně, ba až se slzami w očích; o pálení kořalky, tedy i o pálení uměl maudře promluwit; o celních dohlížitelech a auředníkách, i o těch on wěděl tolik, jakoby sám byl i auředníkem i dohlížitelem. Nemluwil ani nahlas ani tiše, ale zcela tak, jak se náleží. Zkrátka, obrať si ho na kterau chceš stranu, wšude byl řádný člowěk. Wšichni auředníci byli welmi rádi z jeho příjezdu. Gubernátor wyjádřil se o něm, že je muž statečný; prokurátor, že je muž řádný; žandarmský plukowník prawil, že je muž učený; předsedník saudů, že je zkušený a ctihodný muž; policmejstr, že je ctihodný a milý muž; paní policmejstrowa, že jest milaunký a welmi wzdělaný muž. Ba sám Sobakewič, který se málo kdy o kom prohlásil chwalitebně, přijeda dosti pozdě z města a již docela swlečen a w posteli leže wedle swé suché ženy, prawil jí: Byl jsem dušičko u gubernátora wečer a u policmejstra na obědě a seznámil jsem se s koležským savetníkem Pawlem Iwanowičem Čičikowem, s welmi příjemným člowěkem. Na to paní manželka odpowěděla „ hm! “ a šťauchla ho nohau. Takowé mínění, welmi pochlebné, upewnilo se o něm w celém městě, a udrželo se do těch dob, až neobyčejná jedna wlastnost a aumysl jeho aneb jak říkají w provinci „ passáž “, o kterémžto se čtenářowé brzy dowědí, uwedly celé město w auplné podiwení. ( Pokračowání. )

31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Ústní odpověď C. K. Milosti pražské deputaci], Autor: X Následující odpowěd ráčila Jeho C. K. Milost w Inomostí ( Inšpruku ) Pražské tam odeslané deputaci austně uděliti. Od našich milých Čechů neočekáwali jsme jiná slowa, než jsme práwě byli slyšeli; a wšak w této době, w níž krwácí Naše otcowské srdce, slyšeli jsme je radostí dwojnásobnau. Až nawrátíte se, wyslowte tyto city před krajany swými plným srdcem, i řekněte jim, že nikdy jsme nepochybowali o wěrnosti a příwětiwosti Čechůw Našich. Swatě zachowáme wšecko, což jsme byli slíbili wěrnau láskau Našim Národům na žádost jejich. Wšak ale wětší nežli kdy jest potřeba, aby národowé postawili se wěrnau oddaností kolem trónu a wlasti, a i w tom nejwíce spoléháme se na Naše Čechy. Waše žádost srdečná, abyste měli Nás mezi Wámi, potkala se s wraucím přáním Naším, ale nelze Nám již nyní ustanowiti den wyplnění; wšak určitá ujištění zaneste do krásné Prahy, že bude Naší přewelkau radostí možnost Wás brzo a na delší čas nawštíwiti. Čechowé zajistě uznáwají za nowý důkaz lásky a Naší péče otcowské, že jsme powolali milého syna bratra Našeho za náměstníka w Králowstwí Českém, a wšak ač jsme, powážiwše okolnosti, za dobré měli, poslati jej na čas k wěrnému wojsku, jenž po hrdinsku bojuje za wlast, a w níž bije mnohé též srdce České, abychom nejpatrnějším způsobem dali na jewo wděčnosti uznání úplné; předce postaráme se o to, aby přišel brzo mezi Wás i byl jewitelem citůw Našich. Ještě jednau díky Naše Wám, wyřiďte sauobčanům Wašim ujištění nejsrdečnější Naší náklonnosti a milosti Císařské.

22. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Čeština na gymnáziích, Autor: Havlíček, Karel * * * Čeština na gymnasiích. Dwě pražské gymnasie a sice Staroměstské a Nowoměstské budau hned od Welikonoc w češtině wšechny předměty přednášeti. Klademe zde zpráwu tuto, aby dle ní wenkowská gymnasia w českých krajích se zachowala. Pánowé! neračte čekati až wás k dobrému budau nutit dopisy auředními: znáte rozhodnutí králowské a hleďte abyste se co nejdříwe dle něho zachowali.

18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [sdělení o možnosti zasílat žádosti o svolání českého sněmu], Autor: Havlíček, Karel Z mnohých stran wyslowují se nám pochybnosti, není-li již pozdě zasílati ohlášení přístupu k žádosti obce Pražské o swolání českého sněmu. Ubezpečujeme, že wždy jest čas, a prosíme, aby jen co nejrychleji odewšad buď k raddě Pražské neb k redakci Národních Nowin zasílány byly.

30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zřízení sjezdu slovanského v Praze., Autor: Havlíček, Karel Zřízení sjezdu slowanského w Praze. §. 1. Prozatímní wýbor ustanowil tři komissary, kteří každého příchozího a ku sjezdu se hlásícího Slowana wítají, a jeho jméno podle národnosti, ku které se hlásí, do jedné z tří zápisních knížek zapisují, které pro tři hlawní oddíly rakauských Slowanů, totiž: 1. pro Čechy, Morawany, Slezáky a Slowáky, 2. pro Poláky a Rusíny, konečně 3. pro Slowence, Chorwaty, Srby a Dalmatince určeny jsau. Každý ze tří hlawních oddílů národností slowanských působiti bude zwláštní sbor sjezdu. §. 2. Jak mile z každého hlawního oddílu národnosti slowanských dostatečný počet audů přijel a se přihlásil, wywolí prozatimní wýbor tři muže z něho, kteří podle jeho přeswědčení úplnau důwěru swých národů mají, a swolá je dne 31. kwětna do schůzky, kde jim zápisku jmen wšech audů jejich oddílů odewzdá. Tito tři důwěrníci hlasowáním každého ze zapsaných takowým spůsobem do swého sboru přijímají, že každý přijatý aud hned do sboru wstaupí a při přijímání ostatních audů spolu hlasuje. §. 3. Sbor takto zřízený wolí hned na to wedením nejstaršího ze sboru předsedu, místopředsedu, písaře sborowého a jeho náhradníka, načež komissar prozatimního wýboru sbor tento za zřízený a sebe za sprostěna swé powinnosti prohlásí. §. 4. Každý do sboru přijatý aud dostane listek od předsedy a sborowého písaře podepsaný a wýslowně na jeho jméno znící a pro jeho osobu platící, který mu jedině práwo pojišťuje, nawštěwowati sezení nejen swého ale i druhých sborů. §. 5. Pod wedením swých nowě zwolených náčelníků přikročí sbor hned na to k wolení šestnácti audů ze sebe, kteří we Welkém Wýboru sjezdu slowanského zasedati mají; potom wolí kandidáta na starostwí, jednoho sjezdowého písaře a jednoho náhradníka pro něj. §. 6. Wýsledky wšeho wolení toho sděluje předseda sboru hned přednostowi prozatimního wýboru. §. 7. Když se tak ode wšech sborů bylo stalo, swolá přednosta prozatimního wýboru audy ode tří sborů do Welkého Wýboru wolené, a wyzwe je, aby z tří od sboru na starostwí nawržených kandidátů starostu wolili. Wětšina hlasů rozhodne, druzí dwa kandidáti jsau pak podstarosty. Přednosta prozatimního wýboru jako takowý při tom spolu nehlasuje. §. 8. Dne 1. čerwna ráno o 9. hodině odeberau se wšickni tři sborowé se swými náčelníky do kaple sw. slowanských apoštolů Cyrilla a Methuda we chrámě Teynském ku společné pobožnosti, načež w tom samém pořádku do sálu Žofínského 183 ostrowa kráčejí. Tam každý sbor zajme sobě zwlášť wykázaná místa. §. 9. Zde ohlásí přednosta prozatimního wýboru, že sjezd Slowanů rakauských zahájen jest, prowolá jména woleného starosty, podstarostů a tří sjezdowých písařů, postaupí swé místo starostowi a složí spolu s prozatimním wýborem úřadowání swé. §. 10. Starosta s podstarosty a třemi sjezdowými písaři nastaupí úřadowání swé, a pozdrawí shromáždění přiměřenau řečí w mateřském jazyku, načež jeden z písařůw sjezdowých jména audů do Welkého Wýboru wolených, jména náhradníkůw sjezdowých písařů, jména předsedů, místopředsedů a písařů we sborech přečte. Wšickni tito spolu se starostau, dwěma podstarosty a třemi sjezdowými písaři působí dohromady Malý Wýbor. Druhý sjezdowý písař přednese řád jednání a rokowání, a třetí sjezdowý písař oznámí hlawní předměty, jež prozatimní wýbor byl k pojednání a uradění připrawil a odporučil. §. 11. Když pak ještě předsedowé sboru den a hodinu prwní řádné schůzky swým sborům byli oznámili, mohau jednotliwí sborowé jedním nebo dwěma mezi sebau wolenými řečníky krátké promluwy k celému shromáždění držeti, načež starosta konec sezení oznámí. Jednání sborů a wýborů. §. 12 Každý sbor může se dle potřeby při jednání swém na dwa neb wíce menších oddílů rozděliti; práce sborů mohau ale jen jako společné od sboru celého wýboru přodloženy býti. §. 13. Každý sbor wywolí si ze swých audů tři zapisowače, kteří ústní jednání sboru zapisují, a pod wedením písaře sborowého protokol sestawují; písař pak tento protokol dáwá třikráte přepsat, a tyto opisy jeho podpisem opatřené sdělují se druhým sborům. §. 14. Každý sbor ustanowí pro druhé sbory po dwau poslech, hteří we jménu jeho w druhých sborech mluwiti, o wšech wěcech národnosti swé se týkajících objasnění a zpráwy dáwati mají, nemajíce wšak při tom práwo hlasowání w těchto druhých sborech, a swému wlastnímu sboru prawidelné zpráwy o wšem, co se tam jedná, podáwají. §. 15. Písařowé sborowí dle možnosti rychle wšecko sjezdowým písařům sdělují, co se w jejich sborech w nejbližších sezeních w poradu wezme, aby se takto každý aud sjezdu zprawiti mohl u sjezdowých písařůw, kde w kterém sboru zajímawý pro něho předmět pojednáwán bude. §. 16. Předměty berau se we sborech podle toho pořádku w poradu, jaký na základě od prozatimního wýboru udělaného náwrhu od Malého Wýboru určen byl. §. 17. Jak mile sbor jednání o jednom předmětu ku konci přiwedl, odewzdá usnešení swá i s důwody je potwrzujícími starostowi. §. 18. Společné usnešení může se učíníti jen tenkráte, když wšichni tři sborowé s ním sauhlasí; není-li tomu tak, zůstáwá takowé usnešení jen wýjewem wůle jednotliwých sborů, kteří je učinili. §. 19. Srownáwají-li se usnešení wšech tří shorů úplně, tedy Malý Wýbor je sestawí a we weřejném shromáždění u wšeobecnau wědomost podá. Líší-li se ale usnešení sborů o jedné wěci jen w nepodstatných wěcech od sebe, tedy Welký Wýbor srownání mezi nimi učiní. §. 20. Nesrownáwají-li se mezi sebau usnešení sborůw w podstatných wěcech, tedy jeden ze sjezdowých písařů o tom zpráwu sestawí a ji Malému a Welkému Wýboru předloží, který to w poradu wezme a s poznamenáními swými ještě jednau sborům k wyjednání podá. Usrozumějí-li se tito, tedy se usnešení podlé §. 19 skrze Malý Wýbor weřejnému shromáždění u wědomost podá. Weřejná shromáždění a usnešení. §. 21. Každé weřejné shromáždění bude napřed od starosty a jednoho sjezdowého písaře v časopisech oznámeno, a w sále Žofínského ostrova držáno. §. 22. Jak mile shromáždění buď starostau buď jedním z podstarostů zahájeno jest, přečte se posawádní jednání sborů a zároweň tištěné mezi přitomné se rozdá; srownávající se usnešení wšech sborů pak se ohlásejí a od řečníků ze tří sborů wolených odůwodní, načež celé shromáždění na wyzwání starosty wstane, a přiznáwáním se jim přiswědčí. Když to se tak stalo, ohlásejí se tato usnešení také w jazyku německém. — — — — — —

17. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Návěští literární], Titulek: [Posudek knihy], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Práwě máme před rukama užitečnau a s mnohau pilností a učeností sestawenau knihu ilirskau: Pravila kako izobraževati ilirsko narečje i u obče slavenski jezik. Spisal Matia Majer u Celovcu. T. j. Prawidla, kterak se má wzděláwati ilirské nářečí a wůbec jazyk slowanský. Sepsal Matěj Majer w Celovci ( Klagenfurth ). Wydáno w Lubláni u Jos. Blaznika. 1848. W 8ce. 130 stran. Jest to spůsob gramatiky krajinsko-ilirské a zcela půwodního druhu. Pan spisowatel wycházeje wždy hlawně od té zásady, aby se jazyky slowanské wespolek wždy wíce přibližowaly přirozeným spůsobem, udáwá praktická prawidla, podlé kterých by se toto wzájemné přiblížení nejsnadněji uskutečniti mohlo, a sice we wšech hlawních nářečích slowanských s nejwětším ohledem na ilirštinu. Pan Majer nazabíhá při tom jako mnozí filologowé do wýstředností, a prawidla od něho wystawená mohau se skoro wšechna skutečně do žiwota uwésti, čím by zajisté idea slowanské jednoty nemálo získala. Ačkoli je kniha nejwíce pro Iliry psána, přece můžeme ubezpečiti, že ji žádný spisowatel slowanský bez užitku z rukau neodloží, a že mu podá mnohau příčinu o něco podobného we wlastním swém nářečí se pokusiti. Zwlátšní cenu mají také slowanská ( ilirská ) příslowí, klerých p. spisowatel ku konci asi 1400 sebraných podáwá, zajisté také nemalý příspěwek pro slowanské badatele.

5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Obrazy světa., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. Obrazy swěta čili popsání rozličných národů, jejich žiwota způsobů, obyčejů, mrawů atd., jakož i rozličných krajin na naší zemi. Wydáwany od Jana Slaw. Tomíčka. Swazek I. W Praze 1846. Sklad knihkupectwí Calwowa. 12ka. 96 str. Dobře wolený wýbor ze spisů cizých, který swým čtenářům schwáliti můžeme; bude se pokračowati a pět takowých swazečků s šesti rytinami na oceli činiti bude díl. W tomto swazku jsou dwě pěkné rytiny. Wydání welmi wkusné a ouhledné.

24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [Poláci a revoluce ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel * * * Žádáme redakce polských časopisů, aby následující článek swým čtenářům předložili. Trpké, ale zdrawé poučení neškodí. H. B. Chtěli jsme za příčinau nejnowějšího protislowanského wystupowání Poláků zwláštním článkem wyjasniti smýšlení jejich, ale předešla nás w tom Jutrzenka w Krakowě wycházející, která dne 19. října podáwá následující článek, jenž auplně wyobrazuje newědomost, naiwnost, spolu wšak pýchu a přemaudrost šlechty polské. Stůj zde na wěčnau památku tento článek, jenž nás wěřiti učí to, co prawí sedlák polský, totiž že šlechta polská wlastně není ze slowanské, nýbrž z tatarské krwi. „ „ Nowiny české horší se stále na Wídeňany a jednání sněmu, powstáwají proti Polákům jakožto jediným posud osobám, jenž we zmatku rozpadlých sil jakýsi lad a pořádek uměli zawést, ba lají nám, jenž w tomto boji Wídeňanům a Maďarům srdečně přejem wítězstwí. Ne pro ně, ne pro Čechy, pro národ, který tak se uměl snížit, že nyní tomu samému Windischgrätzowi, co jej před několika měsíci bombardowal, dal rukojmě wěrnosti, prose ho, aby co možná rychle opustil zem a spěchal k Wídni, chwějícímu se panujícímu rodu na pomoc; – ne pro Čechy – opakujem – ale pro nás samé, pro Poláky klademe tuto několik slow, které nech myšlénky naše objasnějí, je-li jakého objasnění ještě potřebí. Nemůžeme zapřít, že celá wěc zdá se na prwní pohled temnau a nesrozumitelnau. Poláci berau čím dál tím činnější aučasť w boji, který dělí Rakausko na dwě polowice, a wystupují zdánliwě proti hnutí slowanskému. Ale Poláci rozumí, že stanowisko Slowanstwí, na něž je klade Jelačić a Čechowé, jest prahanebné, jelikož zkrátka najmuté, w službě kamarilly. Na krátce na dlauze zastydí se Jihoslowanstwo, pakli w něm skutečně, jak se nadějeme, tkwí zárod budaucího žiwota, nad tau rollí, k jaké je wywedl horwatský bán. Maďarowé, přišedše tuhau zkauškau k přeswědčení blízkého, welmi blízkého podrobení anebo auplné záhuby, které je zbawil jen šestý den října, odříkají se od té chwíle útisku a panownictwí nad Slowany. Jsau w dějepisu příklady, že dwa národowé, došedší na nejwyšší stupeň wzájemné nenáwisti, zapomenau na dáwné urážky, spojí se tím silněji a wystawí si od té chwíle společnau pro budaucnost historii. Klademe ještě jednau před oči zpomínku na Litwíny, národ, který z auhlawního nepřítele stal se najednau přítelem, milowníkem Polsky, a od té chwíle s ní na wždy se slil. Z té strany je otázka buď již ulehčená, buď se dá w brzce ulehčit. Nyní o Slowanech. Jelačić se swými hordami je odewšad stísněn; s jedné strany Uhři, s druhé Wídeň a s třetí Dunaj zamykají ho w trojhran. Nedostatek potrawy a střeliwa naň čím dál tím wíc dolehá, a tak, pakli Wídeň bude s to lépe se zorganisowat a Uhři o trochu wíc odhodlanosti si dodat, doufáme, že ani Windischgrätz ani strana dworská Jelačića nebude s to uchránit. A jest wěru důležitá wěc, nynějšího bána horwatského docela zničit anebo jej auplně oddělit od záležitosti slowanské. A toto dílo je zůstaweno Polákům, neboť Polsko, ač materialně bez síly, má ještě dost síly mrawní a může tau zbraní skutečně jednat. Poláci w boji Horwatů s Uhry neutrální, anebo raději oběma stranám naklonění, ješto je s jedné strany wáže podání historické, společnost podrobenstwí a utrpení a nade wšechno společnost skutečných nepřátel, s druhé zase spojuje pokrewnost a jednorodost, mohau shodau a wyrownalostí wálčících národů jen získat a stát se silnějšími. Na to myslili ode dáwna. Byla doba, kde se Slowanstwo poprwé shromážděné na sjezdu slowanském w Praze poddalo mimowolně pod mrawní wládu Poláků. Netajme si, že w čele Slowanstwa musíme spatřit buď Moskwu anebo Polsko. Jediní jen Čechowé, a to národ takowý jako Češi, mohau widět w dynastii rakauské náčelníka Slowanstwa. A na kormydelníku, jakého si Slowané oberau, musí záležet budaucí jich žiwot. Proto jsme se upřímně radowali ze sjezdu Pražského. Ale Windischgrätz poznal brzo ducha, který tím shromážděním začal wládnaut, a děla Hradčanská wyplemenily klasy myšlénky o Slowanstwu sotwa wzešlé. Podobalo se, že sjezd slowanský, sblížiw neznané posud kmeny a rozehnán bodáky, doplnil swé powolání a tím silněji pobratřené kmeny spojil. Podobalo se, že Slowané poznají hned swého nepřítele a že boj započatý na ulicích Pražských přenese se do wšech částí Slowanstwa pod žezlem rakauským stojícího. Wyznáwáme se, že jsme se w tom mínění sklamali. Slowané jižní a západní nedospěli posud k wýšce nynější doby. Slowanský ráj Kollárůw nemá ani jednoho muže činu národů těchto, jsau tam sami dějepisci, filologowé čeští a slepí básníkowé srbští, ale krom polských nenajdeš tam žádného hrdinu. Opakujem, že nynější hnutí Slowanů je hnutí falešné, způsobené jediné od pletichářů dworských. A to je poslední úsudek, jaký Jelačić dle našeho zdání zaslaužil. Kdyby w tom wězela myšlénka prawdiwá, nebyly by jí ani bodáky ani peníze rakauské na pomoc. Ale nehledíc na to, že někdo zle užíwá swé bdělosti, musíme se již z toho těšit, že se probudil a začal rozwinowat neznané posud síly. Jedná se jen o wytknutí dráhy a směru, jak se swěží ti žiwlowé mají rozwinaut. Dworské pletichy byly s to, opakowat wýjewy dost podobné wraždám haličským r. 1846. Slowané místo aby se pohodli s Uhry, udeřili na ně a chtěli wyhubit národ, který jim někdy bude nejzpůsobnějším pomocníkem a podporau budaucího stawu. Neboť Maďaři, jak mile se jen s Němci nespojují, stanau se již tím samým našími spojenci. Již za času slowanského sjezdu začínaly swáry mezi Jihoslowany a Maďary. Byla tam řeč o způsobech úplného wyhubení Maďarů. Jen Poláci samijediní tomu odporowali. Zatím se Horwati a druhé kmeny jihoslowanské přeměnili z wojínů bojujících o národní bytí w najaté pacholky strany, jenž práhne po záhubě swobody maďarské. Od té chwíle, prawíme upřímně, ztratili wšechnu naši wážnost, a přání naše přesídlly se do táboru maďarského. Prwní jednání drámy ukončilo se šťastně. Jelačić stal se z wítěze přemoženým. Co nám dálší rozwin přinese, to ukrýwá nedaleká budaucnost. My prorokujem, že Slowané, aspoň jižní, najednau prohlédnau a přejdau k té straně, kde je čeká čestnější než posud powolání. “ “ Tolik jest slow hrdé newědomosti šlechtické! Dowoleno nám budiž, poněkud filologická poznamenání k tomuto maudrému článku přiwěsiti. Hned na počátku dowídáme se něco z brusu nowého a celému swětu posud neznámého: Jen Poláci drží nyní pořádek we Wídni! – Wěru, bez Poláků by nikde ani we Wídni se neudržel politický pořádek! – Druhá nowinka, kterau se Praha dowídá z polského časopisu, jest, že jsme Windischgrätzowi dali rukojmě a prosili jej, aby rychle na Wídeň pospíšil!! Diwme se! Poláci prý zdánliwě wystupují proti Slowanstwu! Zdánliwě? – ba bezbožně oprawdu! Je-li prý w Jihoslowanech skutečně zárodek budaucího žiwota? táže se Jegomość polský pan demokrat. – Ba již nyní jest w nich žiwot wětší, než u wás, páni šlechticowé polští: oni Srbowé i Horwati, celý lid, powstali statečně bojowati o swau swobodu, a wáš lid polský potlaukl wás r. 1846, když jste powstati chtěli! Jak jste si jej wychowali, tak jej máte. – Co se nám ale zwláště líbí, jest, že nás Krakowská Jutrzenka – nepochybně z dobrých pramenů snad na čestné slowo Košutowo – ubezpečuje, že se Maďaři od nynějška odříkají utiskowání a panowání nad Slowany. Milí Srbowé, Horwati a Slowáci! wložte meč do pochwy, Jutrzenka Krakowská wam wyjednala u swých bratránků maďarských, že wás již nebudau utiskowat; jen jim teď přejte oddechu, aby se na wás zatím lépe zmohli! A to přátelstwí, ba manželstwí mezi Litwau a Polskau, o kterém šlechta polská tak ráda wyprawuje! Letos z jara slawilo se we Wídni bratrstwí mezi Maďary a Němci, to jest: židi z Uher a židi z Němec pili na to, že jsau bratři. Zrowna tak šlechta polská z Litwy, šlechta polská z Rusi a šlechta z wlastní země polské připíjejí si na bratrstwí Litwy, Rusi a Polsky – ale Litwíni, Rusíni i ( bohužel! ) lid polský proklínají zatím celau swau šlechtu. Polská šlechta přiwedla dwa weliké národy, Litwíny a Rusíni, o swobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssála z nich žiwot, a to nazýwala bratrstwím! Známe dobře sympathie waše pro Maďary, jste wy wěrní bratránci: co Maďaři činili Slowanům a Rumunům, to jste wy, šlechto polská, činili Rusínům a Litwínům. Cár ruský utiskuje zřejmě, neukrýwá se se swým despotismem: wy ale a Maďaři utiskowali jste pod firmau swobody, demokratie a bratrstwi bratrstwí, wy jste utiskowali a chcete ještě utiskowati po farizejsku! Kdo jest horší? – Wy zrowna tak prohlašujete Rusíny za reakcionáře, proto že se nechtějí dát od wás utiskowat; jako Maďaři prohlašují Horwaty za reakcionáře, že chtějí být samostatní. Maďaři předhazují Slowanům swým rusismus, knutoslužebnictwí, jako wy Rusínům: a proč? proto že nechtí waši a maďarskau wládu nad sebau trpěti. Wy oba, maďarská i polská šlechta, jste swobody proto nehodni, poněwadž sami pro sebe swobodu wyhledáwajíce, jiným swým poddaným ji béřete. Proto nemůžete sami swobody dojíti, jak wám to poctiwí demokrati waši, ku př. Liebelt, sami do prawdy powěděli. Žebyste ostatně Jelačiće a jeho „ hordy “ ( tak jmenují se po bratrsku Slowané!! ) rádi widěli zničeného, nepochybujeme: awšak se nešalte marnau nadějí. Také z brusu nowá wěc, že na sjezdu Pražském Slowanstwo počalo a odewzdalo se mimowolně moralní wládě Poláků!! Buď Moskwa neb Polska musí prý být na čele Slowanstwa!! – Nesmáti se takowé newědomosti a marnosti, je wěru těžká wěc. Pštros když blawu hlawu do písku strčí, myslí, že jeho nikdo newidí, protože on nic newidí. Také wy myslíte, že před tím, než wy jste se o Slowanstwu dowěděli, žádné nebylo. A pod tau waší moralní wladau, pod waší hegemonií to by Slowanstwo asi kwetlo. Jaká nadutost, práwě šlechtická! Rusowé, nejmocnější národ slowanský a nejmocnější národ w Ewropě, nikde se posud nezmínili, že chtí být na čele Slowanstwa; my Čechowé, od kterých idea ta powstala, od kterých již tak dawno pilně pěstowána a rozšiřowána jest, nikdy jsme nebyli tak nadutí, abychom sebe za čelo Slowanstwa nabízeli a wnucowali; Jihoslowané, nejmocnější nyní swobodný národ slowanský, wojsko Slowanů, také se posud nikdy neosmělili, přednost chtíti mezi rownými bratry swými: a jenom wy polská šlechta, w zaufalých bídných okolnostech swých a kromě toho posud ani za mák o Slowanstwo nezaslaužilá, nabízíte se nám za průwodčího, za welitele!! – Pýcha spojena se slabosti slabostí jest nejohawnější wěc pod sluncem! – „ Jižní a západní Slowané nedorostli ještě do wysokosti nynější doby! “ prawí dále ewangelista w Jutrzence Krakowské. Sewerní Slowané také arci nedorostli, kdo tedy dorostl? – patrně nikdo, než střední Slowané, t. j. šlechta polská. A kde mate máte owoce té swé dospělosti, jak daleko jste již došli se swau politikau? – My západní a jižní Slowané wzděláwáme lid swůj, na ten se opíráme a stawíme pracně ale pewně hradby nezrušitelné swobody a samostatnosti swé: a co činíte wy dorostlí do wysokosti nynější doby? Wy pro zábawu swau a paniček swých romány a diwadla spisujete, nowé mazury komponujete, plány na revoluce do wětru malujete, a pro lid swůj – kořalku pálíte! Tak jste dorostli do wysokosti nynějšího demokratického času!! – 656 „ Hýbání slowanské u nás w Čechách a u Jihoslowanů jest prý pauze od intrigánů dworních wzbuzeno! “ píše dále Jutrzenka. – Co tomu říkáte, wy naši tolikaletí spolupracowníci na poli národním, kteří jste tolik pronásledowáni byli od policie a auřadů, poradili wám intrigáni dworští, abyste pracowali o wyswobození národů slowanských? –! Konečně ale tážeme se, je-li rádno, podržeti we spolku swém takowé spojence, kteří se s námi při slawnostech a na bálách bratrují, ale w rozhodné nejnebezpečnější době přebíhají do táboru nepřátelského? Není zajisté! Pracujme tedy jen my západní a jižní Slowané společně s Rusíny haličskými společně a poctiwě o swobodu slowanskau, pracujme také o to, aby lid polský wzdělání došel, a aby tak na rozwalinách protislowanské a wládychtiwé šlechty polské sám národ polský postawil s bratrskau pomocí naší pewnau twrz swé wlastní swobody, která se ochotně wedlé nás ostatních co rowný k rownému, co Slowan k Slowanu postawí, a nebude chtít neslušnau wládu nad spolubratry, jako dosawadní šlechta polská, která posud ( bohužel! ) jediné polský národ representuje.

19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Polsko a slovanský sjezd], Autor: Havlíček, Karel [ Polsko a slovanský sjezd ] ‒ We Lwowském časopise: Postep č. 12. je otisknuto prowolání ke sjezdu slowanskému s tímto dodatkem: Sluší přijmauti toto bratrské pozwání Čechůw, poněwadž pauze takowý sněm slowanský způsobí dorozumnění slowanských kmenů mezi sebau, které po tuto dobu tak malé bylo. Do této doby starala se wláda kmeny slowanské udržet w neshodě mezi sebau, neboť se zdálo, že tím spůsobem poněmčení lehčeji wejde we skutek. Nyní můžem wyřknaut swé přeswědčení: Slowanští kmenowé musí být spolčené w jednotu, když se jedná o wylaučení wtírajícího se žiwlu cizoty. Takowý bratrský spolek za příčinau záležitostí k zahraničí netkne se docela nic hrdosti naší, jakau nás může nadchnaut historie naši wlasti, a krokem k bližšímu porozumnění společnému je obecný sjezd slowanský w přítomném prowolání wytknutý. Poněwadž po tento den nemáme ještě wolení zařizeny, proto jest potřeba, aby buďto takowé co nejrychleji byli wzaty před se, anebo aby aspoň Rada narodowa ze swého prostředka poslala representanty národností polské i rusínské na ten sněm. ‒ „ Sveobšte jugoslavenske Serbske Narodne Nowine “ w Pešti přinášejí w č. 39. prowolání ke sjezdu slowanskému do Prahy. ‒ W Záhřebě wolili již, jak jsme wčera oznámili, w národním shromáždění wyslance. ‒ Ze Slowenska se sem mnozí strojí, někteří ( p. Nosák a jiní ) již přišli. ‒ Prof. slavistiky w Berlíně Cibulský přiwede sebau ruského wypowězence Bakunína. ‒ Přijde též slawný Skřinecki, přebýwající w Brüselu ‒ Mickiewié z Florencie, zasláno pozwání Čechům do Paříže. ‒ We wčerejší schůzce wýboru slowanského sjezdu byl přítomen polský kníže Sapieha. — — — — — —

26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Církev a národnost, Autor: Havlíček, Karel Církew a národnost. ( Dokončení. ) Poznáwají národowé, k čemu wše cílí, a sotwa přemožení zase powstáwají, wyhánějí missionáře a baurají založené ústawy, kteréžto jako wýminku obdrženého pokoje od wítězů přijali; ani po druhé přemožení a pokoření nepřestáwají se wzpauzeti a protiwiti, až konečně po mnohém obnowění boje a hrdinském se bránění klesají a staw římsko-německého císařstwí u nich se upewní a we swých následcích počne se wywinowati. Tak přišel sotwa zahrabaný romanismus, špatná totiž stránka wedle prwnějšího wýborného ducha Římanského, despotismus politický a církewní na trůn, jehož lepší a tříbí zdrawá stránka, literatura latinská, byla ukryta w klášteřích, a jen wywoleným přístupná. Synody staré církwe mizejí, na jejich místo přicházejí jiné ecclesiastico-politické, neb politicko-církewní, totiž sněmy swětsko-duchowních mocností, jejichž předchůdcowé neb následkowé wždy jsau politické události, obzwláště později, když Řím na nejwyšší stupeň wladařstwí se powznesl, a tím boj o žiwot mezi swětskau a duchowní wrchností powstal. Od papeže na synodu se odwoláwati, jest hřích proti apoštolské stolici, a pakli se takowá powolá, stáwá se to k potrestání hříšníků (? ), k rozšíření a silnějšímu upewnění moci papežské, která pomalu weškerau církewní spráwu do swých rukau dostáwá ( centralisaci záhubná ), wše do swých rubrik a absolutistických kanonů zawírá, dle kterých jedině w Římě se wyjednáwá, bez nichžto žádného hnutí a žádné činnosti, ani swatost žiwota se nedobýwá, jejichžto překročení swětskými i církewními tresty wšude stíhají a strašliwými činí. – Odtud se dají wyswětliti obtížnosti, s jakými se naši sw. patronowé Cyrill a Methud po založení Římsko-Německého císarstwí při zakládání církwe w Morawě potkáwají. Wyšedše z církwe wýchodní, která wíce ducha staré církwe se drží, počali tito sw. mužowé tím wzděláwati církew Morawskou, že nejpotřebnější část písma sw. do řeči slowanské přeložili, k čemuž wlastní litery uwedli a služby Boží w jazyku nánárodním zawedli. Netrwá dlouho, a musejí do Říma, aby se zodpowídali, bywše proto u apoštolské stolice obžalowáni, která již dříwe napřed tuto stranu neobrácených Slowanů za část swého patriarchátu prohlásila. Ubezpečili sw. apoštolowé slowanští římského papeže swé oddanosti a poslušnosti, a zawedené obřady byly Morawě a Čechům ponechány, ale jen jako nějaké privilegium Římské stolice, které se dle wplywu římsko-německého císařstwí na Čechy a Morawu pořád wíce tenčilo a stahowalo, až konečně docela wyhynulo a latinská liturgie wšude prorazila. Nechceme šířiti slow o škodě, kterau tak Čechoslowané utrpěli, a církew též s nimi ( škoda se stala weliká ); ačkoliw nebyli docela poněmčeni, jako se polabským Slowanům a jiným saukmenowcům přihodilo. – Že takowý staw církwe, její podmanění od swětsko-církewní samowlády naproti wšemu historickému podání ze starobylosti křesťanské nemohly w pokoji obstáti, obzwláště od časů, co lepší historický duch rozličné učení začal projímati, nechá se pomysliti, a swědčí o tom sekty 10., 11., 12., 13. a 14. století, které mezi jiným wší římskau nadwládu a její stawy ďáblu přičítaly, a při wší přísnosti sw. inquisice a při wšem naproti aučinkowání rozličných církewních řádů nepřestáwaly se množiti, a sotwa potlačené zase znowu pod jiným jménem a formau wystupowati. Swědčí dále walný počet mužů maudrých, jenž nad stawem církwe zarmaucení wšelijak upřímě církwi poslaužiti se wynasnažili, ale buďto neslyšení neb pokáraní, ano i pronásledowání docela s církwí rozpadli a ji opustili. Swědčí nám dále schismata církwe pohoršliwá a záhubná, wolající hlasowé celé Ewropy o reformu, mezi nejdůležitější i zawedení řeči národní do služeb Božích, tolik upřímných proseb králowských, tolik neustupných papežů a jejich wšeobecných (? ) sněmů, a konečně welká reformace německá. – Národnost tu hrála zase welikau rolli. Wýborné w mnohém ohledu přeložení sw. písma od Luthra do německého jazyka a zawedení řeči národní do kostela nesmírně aučinkowalo pro rozšíření reformace, a málo se dbalo na to, že mimo kostelní latiny mnoho jiného se wyhnalo, co mnohý ještě želel jako k wíře patřící; lid widěl swé nejhlawnější potřeby uwedením národností do nowé církwe upokojené, baural sám a nechal baurati, cokoliw Římem zapáchalo. Sasi, Hessowé, Hanoveráni, Prušané, Šwýcaři, Badenští, Würtemberští, Šwédowé, Dáni, Norwegowé, Angličané a Skotowé přijali nowé učení, a Bůh wí, co by se w Rakausku, Polsku, Francausku a w Uhersku bylo stalo, kdyby wlády swětské nebyly dostatečně na odpor se postawily; welký počet Evangelíků w těchto zemích swědčí nám až podnes o welké náklonnosti, kterau reformace w nich našla. I Čechoslowané již dříwe nežli Němci mnoho pracowali od 14. století pro církewní oprawu a uwedení národnosti w církew, neb spíše církwe w národnost. Hlas muže wýborného dle charakteru a učení zazněl hluboko w srdcích po Čechách, Morawě, ano po celém swětě. Duch staré církwe začal w mnohém učení a přání národu českého se ozýwati. Ale církewní samowláda a despotie byla ještě welmi silná a od swětské podporowaná. Upálení wšak Husa neodstranilo w mnohém ohledu sprawedliwé žádosti ( jakých napotom sněm Basilejský uznal a popustil ), duch český powstal jako lew, Němce a wše, co skrze ně do Čech se wetřelo a duchem nenárodním zapáchalo, mečem a ohněm hubě; řeč a národnost zněla wšude jako strašliwá zbraň Husitů; ale mnohými stoletími založená politika a wášně powstáwající způsobily rozepře, jichžto následkowé truchliwí byli pro wlast a národ. Držela se wšak ještě dosti národnost, až po Bělohorské bitwě se Čechowé počali od uznaného prwé Husitismu obracowati na katolické náboženstwí, jako jedenkráte Prusowé a jiní menší kmenowé řádem německých rytířů a nábožných křižáků. Co nábožní wojáci Ferdinanda II. a towaryšstwo Ježíšowo (!?! ) nedostíhlo a do ciziny neušlo, uteklo se pod štít protestantismu, německého to plodu, proti hlubokému citu nábožnému, který w každém slowanském národu welmi panuje, a to pauze proto, že zde u protestantů w kostele trochu národnost se držela a swobodomyslnost. Jak neupřímě mnohý wěřil a zewnitř wyznáwal, čemu srdce odpíralo, swědčí toleranční patent Josefa II. Mnohý při auřadě o swé náboženské wyznání potázán, takowé za swé prohlásil, o kterém žádný dříwe nic newěděl. Přetwořil ubohý lid we swém potlačení wšeliké husitické učení památku s nějakým biblickým učením a přetwořené dále podáwal. Co se ještě národnosti dotýče, nejmíň se u Wlachů, Španělů, Francauzů a Portugalů o to tlačilo, aby řeč národní liturgickau se stala. Wše wystupowání cílilo jen proti despotii, kterau w církwi nalezali. Není se wšak tomu co diwiti. Nadřečení národowé mluwí řeči, které jsau dcerami latinské; tato jejich matka, z které se zrodily. Liturgie latinská jest jim lehce srozumitelná, jejich kněži přenášejí akcent národní i na latinská slowa liturgie církewní a činí je tím wíce srozumitelná. Oni si tedy latinské liturgie wáží, jak i my bychom staroslowanskau wážili sobě, kterau Cyrill a Methud zawedli, neb bychom ji dobře rozuměli a co skwostnau památku našich apoštolů milowali. Protož nadřečení národowé jsau hlawní síla římské stolice. Odtržené Anglicko ještě nejwíce ze římské liturgie podrželo, a tak silně za našich časů k ní se zase chýlí, poněwadž ji také lehce rozumí a protestantismus pro swau inkonsequenci a nábožní powrchnost mnohé zpátky uwádí. – Indifferentismus ( neb nábožní lhostejnost ) ležel za našich časů jako mrtwá rána na weškerém nábožním wyznání. Powstala tato lhostejnost z dlauhých bojů a hádek o nábeženstwí, z neústupnosti naproti rozumným žádostem lidu a časů a z potlačowání. Nic wšak méně welký saucit se ozwal za našich swobodomyslných dnů pro náboženské záležitosti. Rozumná reforma je wíce nežli kdy potřebná, aby katolíci w matrikách zapsaní obžiwli a církew odmladla. Obzwláště tluče národnost mocně na dwéře kostelní a zahání mrtwau latinu z církwe, která má býti ústaw žiwý a nic mrtwého we swé prawé myšlénce netrpí. Reforma, jaká nám s hůry kyne, bude nejspíše ze starého stanowiska Sancti Romani Imperii. Několik textů z písma a starých otců w příjemném a oblíbeném smyslu wzatých, marné a plané užíwání nějaké starokřesťanské formule, které se k našemu stawu jako pěst na oko hodí, trestání a napomínání, zawírání a sesazowání s pomocí swětského ramene, a tak běda nám! Neb nás Indifferentismus obecný zanese, neb lid trochu wěřící do cizého táboru přejde a se odcizí. – A my na beneficiích tak budeme seděti, jako angličtí pastorowé w Irsku u prázdného kostela příjmy swé trawí, neb wěřící žádné nemají; jen že se nám takowého štěstí snad ani nedostane.

21. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Výzva k amnestii], Autor: Havlíček, Karel – Wčerejší číslo Ost-Deutsche Post přináší následující dopis: Ze Salcburku dne 16. října. Obecní radda we wčerejším sezení uzawřela na náwrh purkmistra pana Gschnitzra sauhlasně, že wznese nejpokornější prosbu na stupně trůnu císařského, by JMst nezadržowala déle slowa milosti pro politické wyšetřence we wšech částích říše, nýbrž wšeobecnau amnestií ráčila mysle upokojiti a utěšiti. Není pochybnosti, že se shledá na petici mnoho a mnoho podpisů. Jak doslýchám, hodlá obecní radda wyzwati druhé hlawní města, aby se buď přidaly k této petici nebo sam podobnau wyprawily. Owšem by bylo chwalitebné, aby alespoň naše slawná radda Pražská ani na takowé powzbuzení ze Solnohradu nečekajíc, hned tento krásný, w prawém smyslu wlastenecký krok učinila. Solnohrad zajisté náležel wždy ke straně rakausky smýšlející, a nemůže nikdy padati do druhu těch, které jistá strana tak ráda zatajné buřiče powažuje, jestli se jen osmělí, slowo o amnestii promluwiti. My jsme wždy byli toho náhledu, že není prawý a užitečný přítel wlády a dynastie ten, kdo jen wždy na rozmanité pochlebenstwí a demonstrace myslí, a wšechny, kteří tak jako on nejednají, hned za buřiče a tajné zrádce rád wyhlašuje: nýbrž naopak mnohý, který nejsa wždy jen pauhá chwála, časem i trpkau prawdu w dobrém aumyslu říci se neštítí, wětší službu wlasti a wládě prokazuje, třeba se wždycky neuznáwala. Strany krutých odpraw w Uhřích a strany rozsáhlého politického wyšetřowání na wšech stranách císařstwí našeho prohlásili jsme se již několikráte, a nyní opakujeme, že wěru každý, kdo si přeje oprawdu delšího šťastného trwání říše naší, newyhnutelně bolest cítiti musí, wida, kterak se newčasnau přísností a surowostí marně mysli odcizují a proti Rakausku podněcují. Zdá se nám tedy, žeby naše slawná radda, třeba k tomu nebyla wybídnuta od p. purkmistra, podobným uzawřením jako Salcburská dobrau službu společné naší říši proukázati mohla, dadauc spolu důkaz, že Čechowé sice proti nadwládě Maďarů celitost říše horliwě zastáwali, awšak poraženého nepřítele w neštěstí jeho docela zničiti a ponížiti úmysl nemají.

4. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Nedwěd. ( Pokračowání. ) Druhého dne seděla hraběnka we swém bytu w nadherném kabinetě, ozdobeném japonskými vásami a saským taufarem. Před ní rozwalil se w lenošce kníže Muchrobatow, a oba se welmi líbezně usmíwali. „ Wy jste moje dobroditelkyně “, prawil kníže. „ Již u Komského jezera cítil jsem k wám cosi zwlášťního, jako by to byla nějaká předtucha. Tedy mám naději – “ „ Holka má rozum “, odpowěděla hraběnka, „ bylo s ní těžké jednání, a tím wíce, poněwadž jest plnoletá a má swau wůli. Ostatně jsem já byla nad míru wýborná we swé roli. Wšechno se šťastně zkončilo. Mohu wám gratulowat k staré tetce. “ „ Prosím, račte být milostiwa na strýčka wám oddaného! “ wyřkl kníže líbaje wyschlau ruku, která mu ne docela bez potěšení nastrčena byla. „ Tedy jsme hotowi “, pokračowala tetka. „ Budete mít wýbornau ženu; jaká je dobrá a skromná – “ „ Jaká prostomilá! “ 246 „ Jaká prostosrdečná a nerozmazlená “ „ Není do swěta. “ „ Hledí na hospodářstwí. “ „ Jaké wychowání! “ „ Jak jest pracowitá! “ „ Jaká půwabná! “ „ Prawý anděl! “ Stařena i kníže wzhlednuli jeden na druhého, a málem že by se byli rozesmáli pro swé wynucené pochwaly, ostatně wšak zachowali slušnost. „ A tedy waše sestřenice není nikomu nakloněna? “ zeptal se kníže. „ Nikomu. “ „ A pan Ostruhowský? “ „ O! balní dětinstwí, wíce nic! “ „ Slyšel jsem ještě o jakémsi podiwném člowěku … nepamatuji jména … “ „ Ó, co se toho týče, buďte upokojen! Snad si nemyslíte, že mezi ním a wámi může býti nějaké saupeření? “ „ Proč pak ne? “ „ Zhledněte na sebe! “ – Kníže se uklonil. „ Abych prawdu řekl, málo jsem se ho bál … ostatně wíte láska je žárliwá. “ „ Můžete být zcela upokojen. “ „ A swatba? – “ „ Kdy bude líbo. Musí se zřídit wýprawa a záležitosti s poručníky wyjednat. Znáte mohowitost mé sestřenice? “ „ Půl druhého tisíce duší “ ( z lehka prohodil kníže, zaťal pysky ). „ O ne. Wšeho jenom osm set duší. Zapomněl jste, že má moje sestřenice ještě malau sestru. “ „ Ah! já wěděl “, prawil zarmauceně šwihák, „ že má sestru. “ „ Owšem, je ještě tak malinká … “ „ Malinká, wěru nic jsem newěděl. “ „ Ostatně osm set wýborných duší, w dobré krajině. “ „ Nezadlužených? “ zeptal se hrubě kníže. „ A, prosím wás, kdož by teď neměl dluhy na panstwích? … Owšem že zadlužené, jenom že poručníci řádně wyplácejí procenty. “ „ A co dělá kněžna? “ zeptal se starostliwě šwihák. „ Jaksi churawá. Nahlížíte zármutek … Takowé okamžení … Ostatně, jestli chcete, já pro ni pošlu. “ „ Ne, neobtěžujte ji; přijedu sem za dwě hodiny, ale teď musím domů. Teď jede do Londýna kurýr, chtěl ke mně přijet pro psaní … “ „ Aspoň musíte mně přiznat “, prawila hraběnka, „ že jsem wýborně wyplnila waši žádost. “ „ Ó božsky! “ odpowěděl kníže s příjemným úsměwem, a opět políbil ruku hraběnčinu. Pak se welmi mistrně poklonil, otočil se na jedné noze a wyšel na schody. Ale tam příjemný jeho úsměw zmizel, oči se zamračily, zakýwal zlostně hlawau, a wyřknul dosti podiwná na tak wzdělaného šwiháka slowa: „ Čert wezmi babu! “ VII. A wšak nawštíwme nedwěda. Jemu proběhly dwa měsíce jako střela. Byl tak šťasten, že ani nemyslel na to, aby si swé štěstí pojistil. Nemysle ani, že by newěrnost možná byla, nežádal ani slibů ani přísah. Kněžna milowala jeho, on milowal kněžnu: což by wíce žádal? Ani w společnostech, když se s ní setkal, neopowážil se urazit ji důminkau plachosti a lehkomyslnosti, a litowal jenom swau ničemnost, a s hlubokau pokorau záwiděl našim šwihákům wětroplašstwí. O ní nepochybowal nikdy: nebylali s ním spojena swatým swazkem wyznání? Což není jeho na wěky? Posuzuje wšechny podle sebe myslil si ubohý blázen, že jest takowý swazek nezrušitelný a swatý na wěky … A najednau kněžna kamsi na kwap ujela. Wedle jeho oken projel její kočár čtyrmi koňi w řadu. Wěru, byla to ona; zakýwala naň ještě swým krajkowým šátečkem. Ale nač takowý rychlý odjezd? proč mu o tom nic neřekla dříwe? proč se s ním neumluwila strany shledání? Prošel den, žádné spráwy; druhý, třetí, kněžna tu posud není; kdyby aspoň psaníčko poslala … Čtwrtého dne dostal oprawdu psaníčko, ale ne od kněžny, a přitom jemu podiwného obsahu: „ Hraběnka N. co nejuctiwěji Wás žádá, byste ji ráčil nawštíwit zítra w 8 hodin po obědě. “ Co to znamená, pomyslil si, jaká hraběnka a co je jí po mně, a co s ní mám mluwit? Nejsem zwyklý na takowé damy. Dlauho přemýšlel a wáhal. Konečně naděje, dowědět se něčeho o kněžně, pohnula jej odhodlati se. Druhého dne ráno wydal se do Petrohradu. Tentokrát byl oblek jeho podařenější. Bílý šátek s tím motýlkem byl již dáwno spálený; ale i w nynějším jeho obleku přece se zdálo, že si oblekl cizí šaty, a nebo že jest chodící štít krejčowského modního umělce. Poobědwaw w hostinci s tajným nepokojem duše, počal se procházet po Petrohradských ulicích, očekáwaje naznačenau hodinu náwštěwy u hraběnky. Práwě téhož dne se Petrohradští nedwědi jaksi rozdowáděli. Dwa auředníci kancelářští, dwa šlechticowé bez úřadu, dwa důstojníci a mladý člowěk, který z powinnosti obweselowal společnost, sešli se po důkladném obědu do bytu jednoho nedwěda. Pokoje byly při zemi, tak že se z otewřených oken mohlo rozmlauwat na ulici. 247 Nedwědi, jak bylo widět, naobědwali se řádně; začerwenalé obličeje, swlečené fraky a uniformy dokazowaly, že se šampaňského nešetřilo. Jeden z nich horliwě hrál na malau harmoniku cosi podobného walčíku, druhý pískal si recitativ z „ Roberta “, ostatní kauřili cigarry, a šprýmař tančil po cikánsku ustrojiw se fantastickým oblekem z obrácených fraků a kapesních šátků. „ Kníže jde! “ wzkřiknul kdosi. Wšichni se hrnuli k oknu. „ Kníže, učiňte nám štěstí! račte k nám! “ „ Waše Jasnost, nepohrdejte námi bídnými sirotky! Neprosím pro sebe – račte nahlížet – šest kusů dětí a sedmá osiřelá wdowa! “ „ Může být ostatně, kníže pane, že wám kněžna nedowoluje znát se k nám. “ „ Račte snad jet na bál, kníže pane, a tedy nemáte kdy? “ „ Račte být pozwán ke dworu, kníže pane? račte tančit mazurku s dworní damau? Račte se smilowat! prosím, račte k nám pobawit se! Jak myslím, ráčili jste si o bálech nožky ztancowat? ráčili jste se unawit? – Račte k nám Waše Jasnost! “ Musíme wědět, že od té doby, co náš ubohý nedwěd byl na bále, a patrně se kořil kněžně, ostatní nedwědi nazwali jej „ knížetem. “ Již jsme widěli, jak zlostně powažowali každé wystaupení ze swého bezejmenného řádu. Ohlušený křikem wešel nowý host k swým známým. Wšichni se proti němu wyhrnuli s posměwačnau úctau. Jeden se mu klaněl až k zemi, druhý žádal o protekcí, aby dosáhl čin Činy, stupně hodnosti, které se udělují za službu císařskau., třetí prosil o ochranu před nezaslauženým pronásledowáním, čtwrtý prosil, aby jej uwedl k hraběnce W., pátý prosil o dowolení políbiti mu ruku, a šprýmař počal před ním dupat mazurku a konečně uďál kotrmelec k wšeobnému wyražení. „ Páni, přestaňte žertowat! “ žalostně prawil ubohý mladý člowěk. „ Oho, jak bychom se směli opowážit žertowat! “ „ Ah! jak jste kníže pane oblečen! Cítíte pánowé, jaká wůně? – Kníže je napomáděn, na mau wěru, napomáděn. Citronowá pomáda, jak se zdá, kníže? Wždyť je to nejmódnější, wiďte? „ Ah, kníže pane, dowolte přiwonět! “ „ Pánowé, račte si wšímnaut! Kníže má žluté rukawičky. On jiných nenosí! “ „ Westa kašemírowá, páni! Pantalony trikó, prwního druhu. Ah, kníže, dowolte se podíwat. “ „ Jaký jste šwihák! “ Domnělý kníže se wšech stran obehnaný a bez toho uhnětený swým oblekem, stál w tuto chwíli co welmi plačtiwá postawa. Již pozbýwal trpěliwost, začínal zapomínat na obyčejnau swau tichost – tu najednau okázala se w okně čerwená figura, a tlustý bas wzkřikl s hlasitým smíchem: „ Co zde děláte, ničemowé? “ „ Ah, Feďa! pojd sem! uwaříme punč. Pojd sem Feďo! “ Feďa wstaupil, bylo mu let okolo čtyřiceti, husté licausy zastiňowaly mu tluté twáře, a obrowský zrůst dodáwal jeho zewnějšku cosi monumentálního. „ To jste zas pili bez rozumu “, prawil, wstupuje do pokoje. „ Dobrý den hoši! “ ( Pokračowání. )

13. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o plánu založit v Čechách lesní školu], Autor: Havlíček, Karel Z dobrého pramene se dowídáme, že w ministerstwu orby a hornictwí bylo uzawřeno založiti w Čechách theoreticko-praktickau lesní školu. Škola ta bude nepostředně spojená s některým státním lesnictwím a tak organisowána, aby kandidáti pro lesní auřady, jenž w ní cwičiti se budau, cwičení to za dwě leta odbyli. Pro každý roční běh bude přijato 12 posluchačů, jenž základní a pomocné wědy již na některém jiném učilišti budau musit si oswojiti, poněwadž se w dotčené škole bude obraceti zřetel nejwíce ku praxi. K tomu cíli jí bude některé státní lesnictwí odewzdáno k opatřowání, jehož dozorce bude zároweň i ředitelem školy. Co zwolení místnosti pro školu tu se týče, má se bráti zwláštní ohled k tomu, aby byla založena někde uprostřed Čech, Morawy a Slezska, poněwadž k společnému použití zemí těchto ustanowena jest. Učitelowé na škole té budau musit býti auplně schopni obau zemských jazyků. Toto uzawření ministerstwa bude co nejdříwe uwedeno we skutek.

3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Tajnosti venkovské, Autor: Havlíček, Karel Tajnosti wenkowské. Čech a Němec na wenkowě. Němci swým odporem poslaužili nejwíce nám Čechům, a kdyby byl na jich straně aumysl konat dobře, museli bychom my jim býti welmi wděční. – W prwních dnech naší swobody odpadlo starodáwné záští k Němcům na straně české, k němuž jsme měli nejednu sprawedliwau příčinu; zdá se mi, že w posledních časích byla tato neláska obrácená na Němco-Čechy, jenž za krajíc chleba prodali národ, za pentličku na prsau prowazy by pro swé bratry byli pletli; pak ale na Němce w Říši, jichž wypínawá nadutost hnula žlučí každému wzdělanci. Oni si přiosobowali a přiosobují nyní naší wzdělanost, jakoby měl Michl úpis na wzdělanost Waškowu; že se Wašek musel učit wšemu, nač si jen pomyslil, po německu, za to Michlowi jistě neděkuje mnoho, a Michla čerti berau, že widí, jak má Wašek trotz der deutschen Bildung swau hlawu. Wšak nejen u nás, nýbrž wšude u wšech národů dobyl si filosofický tento národ nekřesťanské lásky. Na swětě nemá on mnoho sympathie – to wí sám nejlépe, a je sám wšeho toho příčina. Před 15. březnem styděli jsme se my mnozí, jmenowati se poddanými rakauskými; při tom se ale jméno národu wyslowowalo hrdě a to budilo úctu; nyní je čest, býti w Rakausích mužem swobodným, nyní chceme tomu, aby bylo Rakausko silné w skutku, ne na oko, jako prwé. Tak i prwé nechtěl Čech s Němcem míti přátelstwí, protože tento w zemi pán, w cizozemsku také, s wysoka na Čecha zhlížel. Jak se ale wyřkla zásada: Rownost národností, byl jistě každý z nás Čechů hotow, Němci podat ruku. Brzo ale wztáhl ji tento nazpátek, nechtě o rownosti ničeho slyšeti. Když se má nowě zwykat, laučí se člowěk nerad od staré zwyklosti. Němcům auředníkům nechtělo pod wausy, slyšícím, že co dříwe mrtwý zákon bylo, nyní w žiwot wjíti musí, že se česky musí učiti, aby w Čechách dostali chleb. Trkalo je dobré bydlo. Pak se báli wídenští Čechoněmci a Němcočeši o swá místa we Wídni; byly tedy proti ministerstwu w Čechách. Je prawda, že odhodlaně wystaupili, chwála Bohu ale, že we swé zůřiwosti tak potmě a potměšile za swými aučeli pílí, že si sami podrážejí nohy. Bojují proti fantomu: my jim přejem wšeho dobrého. Jak se roznesla powěst w kajicný týden před Welikonocí, že pojede do Prahy deputace jejich, rozpálili se mysle wšech mírných, neboť widěli w tom rušení zemského pokoje, sotwa že se swornosti doma bylo docílilo. Přijeli do Prahy jako sbor studentů na swátky se odebrawší, přece ale rozešlo se jich tuze mnoho pod rukau do německých krajů, kde se sešli s emisary z Němec, aby wodu zakalili a w zakalené lowili; chytili jsau lososa. Wůbec – sluší znamenati, že se jich wlastní zbraň wždycky proti ním obracela. Němci 95 Brněnští chystali se na domnělau deputaci Čechů do Brna: sami jich přátelé přišli do Prahy. Roznášeli o nás we Wídni powěsti, že chceme republiku; sami ji prowoláwali. Wším tím získali nám nanejmíň půl millionu Čechů, a tak čeho půlstoletá literatura nedokázala, zmohla doba. Kdo miluje mír, drží s Čechy, kdo byl Čech lhostejný, stal se dokonalým, kdo prwé o národu ani newěděl, přidržel se strany té, kde widěl sprawedliwau a mužnau snahu. Kdyby byli Němci za hranicemi a doma nenatropili tolik hluku a poplachu ze strachu, byli bychme my i oni we swé swaté swornosti a pokoji žiwi. Ale takto roste odporem síla a síla silau. Na wenkowě, w jeho jednodušších poměrech widíme to zřejmě. Jednotliwí Němci drží se nás, a my nejsme terroristé proti nim. Každý rozumný widí, že se swým práwem nespojujem nic násilného. Kdyby nám wšickni Němci rozuměli, jistě by šli s námi jednau cestau a nechali swých rozbrojů, kterými mírné lidi proti sobě jen pobuřují. Wždyť kdyby byl člowěk holub, musel by se stát jestřábem. Starci, ženy na wenkowě jařily se proti ním, mužowé raději na jih a na wýchod by hleděli než na západ; za Prahu půjde wenkow do ohně! Wšak z těchto národních rozbrojů wykwětla nám posud zatajená wzájemnost slowanská. Národowé hlásí se o swá práwa, spřízněni hlásí se zároweň k sobě. Weliká je historie našich dnů! Kdo je wenkowu nebezpečný? – Auředník copem a proletář cepem. Onen se sice na mnoze již wycepowal; kdyby ale nynější naše drama ukončila opět Bílau Horau, byloby jistě tolik tleskotu po wší české zemi i dále s jich strany, žeby se selé podnebesí zatřáslo. Kdo newiděl a neslyšel, darmo usiluje o to, aby si předstawil, jak se někteří tito lidé we swé reakci drží systému; nejwětší síla jejich záleží w pokradmosti. Tu wymýšlejí nad Jezowity nejhrubší lži, přewracují každý krok, jenž se w Praze děje, na nejhorší stranu, tak že jejich praktikau z anděla se stane čert, a takowau přetworau poučují t. j. pletau s jedowatau chutí lid, který newí, na čem jest, komu nemá wěřit a za každým jde. Wyjde-li někdo, aby poučowal lid, není bez mála žiwota swého jist. Při nich je takowá strana, která bojíc se o swé, raději by přistaupila na to, aby je stará wláda systematicky, jen když mírně, byla přiwedla na mizinu, než aby nowému žiwotu, národu a swému potomstwu něco obětowali. Zdá se jakoby tito auředníci – Bohu chwála, že máme mezi nima wýtečné wýminky – w tajných hlubinách swých srdcí konejšíli tau blahau nadějí, že se wrátí staré časy. Ano, ale staré časy, ty starší časy býwaly wšelijaké časy!

15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Překlad dopisu z německých novin], Autor: Havlíček, Karel Wčerejší Deut. Z. a. B. přinesla následující článek od Saských hranic, jejž my nemůžeme nepřijmauti do našich nowin. Pan ministr Bach, prawí dopisowatel, poslal po několika dnech po nastaupení proz. ministerstwa záležitostí wnitřních na wšechny krajské auřady oběžní list, který důklady hodné dáwá o tom, že ač i mnohokráte w nepřízeň a nedůwěru u lidu uwáděn, ministr Bach přece upřímně smýšlí o ústawním weřejném žiwotě. Wyňatek z psaní toho zní doslowně takto: „ Pan ministr wnitřních záležitostí z wěrohodnych pramenů dozwěděl se, že politické auřady dílem za příčinau špatně pojaté horliwosti, dílem že se starým zwykem rozlaučiti se nemohau a swobodného občana ještě pořád za poddaného powažují, jenž od panstwí docela záwisí, přechwaty si dowolují a proti wenkowanům zpupně a práwě w malicherných okolnostech panownicky si počínají. Takowé chowání, již i zásadám říšské ústawy naprosto odporující, tím méně snášeti se může, čím wíce nedůwěru rozsíwá proti dobrým zámyslům wlády a zlomyslnau příležitost podáwá, obwiňowati wládu ze záměru, jako by předbřeznowý staw lonského roku opět chtěla zawésti. Poněwadž ministerstwo zásady říšské ústawy a swobody občanům w nich pojištěné a jich práwa u wšeobecnau platnost uwedené míti chce, uložilo ministerstwo zál. wnitřních od 31. m. m. č. 3944 krajským auřadům za powinnost, auřední nakládání wrchností s předešlými jich poddanými pod přísnau míti dohlídkau a wštípiti jim, aby zákonům wždy a wšude auplnau platnost zaopatřili a s poddanými wlídně a přiwětiwě nakládali. “ Obsah tento, končí dopisowatel, sděluji wám hlawně proto, že ještě mnozí předbřeznowému stawu nawyklí patrimonialní auřadowé o bytí tohoto ministerského přípisu nic wěděti nechtí a za zločin pokládají, seznámiti s obsahem tímto někoho jiného, než předešlau swau milostiwau wrchnost.

10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Tribune de Peuples o Slowanech, Autor: Havlíček, Karel Tribune de Peuples o Slowanech. — Pařížské nowiny Tribune de Peuple píší takto o powaze a wlastnostech kmene slowanského. Národowé slowanští wzájemně se k sobě chýlejí; necítějí takowé náklonnosti k plemenu swému národowé ani germánští, ani romanští. „ Stát jsem já! “ powěstná slowa krále francauského Ludwíka XIV. W Ewropě se počítají tři celní kmenowé národní, a sice ( na západě Ewropy ): 1. kmen románský, totiž Španělowé, Francauzi, Wlachowé a Rumuni: 2. kmen germánský ( w prostřed Ewropy ) totiž: Němci, Holanďané, Skandináwci ( Šwédowé a Norvegowé, Dánowé ) a Angličané; 3. na jihowýchodě: Slowané, a sice Rusowé, Poláci, Čechowé, Slowáci, Jihoslowané. Slowané stále mají na paměti společný swůj půwod, tito pak powažují se za společenstwa politické docela od sebe oddělené. Protož také Slowané mohau dříwe přijíti k welikému cíli wytknutému od křesťanstwa, ke sjednocení rodu lidského. Wšak wýsledkem nynější revoluce nebude ještě toto sjednocení wšechněch národů, neboť by to nesauzwučelo se zákony pokroku, ale spíše wýskokem předčasnm, násilným i přírodě protiwným. Národy musejí se dříwe shodnauti a spojiti we welikých okresech jejich plemen, pak se sejdau k jednotě rodu lidského. — Ke spojení w okresu swého plemena pak jsau národowé slowanští sklonnější a lépe uzpůsobeni než druzí dwa štěpowé národů ewropejských ( germánského a románského ). Němci ještě dlauho budau mluwiti o jednotě německé, awšak oni nemají ani myšlénky, ba ani předtuchy o jednotě celého plemena germánského, o té lásce křesťanské, bratrské i politické, která je spojowati má s národy skandinawskými, s Holanďany, s Angličany. Sotwa Šwédowé, Dánowé, Norwegowé pomnějí na spolek skandiwský; myšlénka pak o bratrstwí s Němci, Holanďany, Angličany je jim dokonce cizá. Angličané by rozprostřeli panowání swé nad plemenem německým s tautéž chtiwostí, kterau pohltili Irlandy a Indie; politika francauská pocítila častokráte samolibau lásku národní k národům románským, ale citu toho w srdcech lidu nenajdeš. Jenom národowé slowanští táhnau se k sobě, a náklonnost tuto nezbudila w nich politika samowládců. Owšem samowládcowé rádi by kořistili pro wěc absolutismu swého z této náklonnosti, která je citem despotismu nejprotiwnějším — starají se owšem, by ji wodili k náhledům a zámyslům swým, ale nyní by nepochybně rádi byli, aby národowé wšichni wespolek se nenáwiděli. Wšak widěli jsme, kdo nejupřímněji děkowal Windischgrätzowi za rozehnání sjezdu slowanského. Awšak marné namáhání — žádná moc lidská není již s to, aby zničila swazek národů slowanských, neboť pramen jejich sympathií je čistý a aučel její swatý, a práwě z této příčiny widí se tato náklonnost wládě rakauské nezákonitau, a pokalené Ewropě falešnau a newěrojatnau. Cit tento líbil by se Mikolášowi, kdyby Slowané učinili akt společného podložení se úkazům jeho, a Ewropa radowala by se z lásky slowanské, kdyby sama podobné lásky w sobě cítila. Dynastie ruská je ale docela jinačí než powahy slowanské, a národowé druhých dwau plemen sobě se odcizili, wynášeje každý swůj wlastní Babel, tak že ani jedno plemeno ani druhé nemůže již rozuměti kmenowému spojení. Nadarmo Němci lehko brali sjezd Pražský, řkauce, že se Slowané nemohli na něm mezi sebau srozuměti: nadarmo mněli za to, že s jazyky slowanskými mezi sebau jest tak, jak mezi jazykem německým a šwédským neb anglickým — neboť kdo jen poněkud powrchně zná jazyky slowanské a německé, přeswědčí se snadně, že w tom ohledu národowé slowanští daleko míň mezi sebau jsau rozdílní než národowé germánští. A byť i tomu bylo tak, byť i jenom náklonnost Slowany spojowala, zdaliž by wzájemnost nyní od Němců neporozuměná nebyla nejlepším důkazem toho, že se Slowané wíce než Němci uměli přizpůsobiti podle prwotní wůle Stwořitelowy a blíž než Němci pokročili k cíli wytknutému weškerému člowěčenstwu? Proto také cítě učený národ tento, že w tom ohledu stojí níž než Slowan, wyhledal wšechno, čeho jen nenáwist a zkažená civilisace wyhledati mohla proti Slowanům. Ale prawdě to nemohlo učiniti ujmy žádné, a sjezd Pražský bude nawždy důkazem toho, že Slowané jsau wěrnější služebníci Krista, nežli mudrci a kupcowé němečtí. A čím to, bude se mnohý ptáti, že národowé slowanští jsau sobě wespolek nakloněni; čím to, že w tom ohledu stojí wýše než národowé románští i germánští? — Berauce dějepis na pomoc můžem odpowědíti na obě tyto otážky: Proto, že jsau wíce jednorodí. Národowé plemena románského podlehli wplywům tak rozmanitorodých žiwlů, že se následkem toho skoro docela setřel znak společného jejich půwodu. Iberowé, Římané, Wandálowé, Gotowé, Arabowé přišli do Španěl a utwořil se tam z nich národ španělský. Národ francauský powstal ze směsice Gallů, Římanů, Normanů a Franků. A kolikero národů sešlo se od Etrusků počínajíc a od Wolskůw i Samnitůw, od Normanůw až do toho příwalu národů, jež nazwáno národy barbarskými, než se z tohoto chaosu wyrodil na konci národ wlaský! A Němci, národ z celého plemena germánského nejwíce jednorodý, kolikráte museli se oni přetwořiti, a jak rozličným podléhali wplywům; národy skandinawské konečně, w kterých není ani památky o nějaké stopě římské neb celtické, kterak docela museli se oddálit od Angličanů, této míchaniny Celtů, Angličanů, Římanů, Normanů a Sasů. Národowé slowanští neprošli řetěz takowýchto přetwořowání. Jedna národnost rozdělila je před časem snad ještě historickým, ale části její zachowaly znak společného půwodu powždy nezmazaný a celistwý; nikdy je nezkazila ruda cizozemstwa a nejstrašnější revoluce ewropejské nezměnily prwotní jejich powahu. Owšem že část plemena slowanského nebyla s to, aby se opřela zničiwému wplywu národností cizích, jmenowitě nemohla odolati zněmčení četných kmenů na západě, ale pokolení tylo neslaučily se s wítězi Němci k nowému smíchanému národu; w nich wyhynuly wšechny. — We staré Pannonii a w poledních krajích slowanských panowali Římané, pustošili Goti, jařmili po dlauhé wěky Maďarowé a Turci, ale wšichni dohromady nebyli s to, aby wyhubili národy slowanské prwotně tam osazené. Srbowé, Bulhaři, Chorwáti zachowali do dnešního dne národní swé známky. Přese wšechny wplywy zůstali západní Poláci a Čechowé w celku přece Slowany, a Tataři ztratili se w bydlištěch sewerních slowanských národů. Prawdať, že Slowané podlehli tu i tam částečné záhubě cizým národnostmi, ale co jen bylo s to wymknauti se jí, zachowalo w takowé i auplnosti ryzost swého plemena, že žádný wýbojce nebyl s to, by je přetwořil na národ pomíchaný. I tatéž powaha, kterau se dosud Slowané značí, je nade wšechnu pochybnost příčinau národní wytrwalosti slowanského kmene. Nesli oni wždy trpěliwě dlauhau a těžkau porobu, ale nezapomněli nikdy na půwod swůj. — Powážíce, jak slabě se opíral cizozemcům a jak nesmírné již utrpěli ztráty, můžeme posauditi, že se dali wždycky wésti citem lidskosti i w ohledu na nepřátely swé. Wždy ode břehů mořských skrze cizé národy pro obchod a zisk odtlačeni, myslili si tuším Slowané: Berte, wydírejte, bohaťte se, odpauštíme wám, newíte co činíte! Ta wrozená trpěliwost, ta milostnost křesťanská uprostřed národů w průmyslních jejích záměrech bezohledných, w civilisaci diwokých, učinila Slowany hebkými a obdařila je řídkým citem lidskosti, jejížto cenu cizí národowé začali poznáwat. Trpěli Slowané dlauho a wždy pro swau budaucnost — wšak budaucnosti této za nedlauho jim se dostane!

17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Jeremiáda o českém divadle, Autor: Havlíček, Karel Jeremiada o českém diwadle. Ach! nastali nám přežalostní dnowé, W jednom hrají Němci w druhém Arabowé! – My chudáci nemůžem se žádného uchopit, Musíme swé české groše do obou dwou klopit. H. B.

17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [zaslaný článek], Autor: Havlíček, Karel – Dostali jsme následující článek k uweřejnění: Z Pelhřimova. W osudných říjnowých dnech, když anarchie wšemu pořádku hroziti počínala, newáhalo naše město swau lásku ke konstituční swobodě, swau oddanost zakonému pokroky weřejně oswědčiti, uzawřelo statnému zastawateli swobodomyslného zřízení, hajiteli neodwislosti Rakauska, přízniwci národní rownopráwnosti, panu Alexandrowi Bachowi, ministru sprawedlnosti, čestné měšťanstwí podati, a doplnilo swau uznalost k tomuto wýtečnému státníku tím, že zwláštními poslanci skwostný diplom dne 7. t. m. doručilo, připojiwše listinu, w které zwláště i nynější zásluhy pana ministra o zorganisowání státu dle konstitučních zásad wytknuty byly. Pan ministr přijal listiny co nejlaskawěji, a deputace radostně seznala, jak šlechetně o stát, o wywinutí prawé swobody a upewnění zákonného pořádku smýšlí. Zwláště dojalo deputací chwalné zmínění se pana ministra o českém národu a jeho poslancích a přeswedčení, že sobě našeho jazyka wáží a se w něm při tolikerých státních pracích ochotně cwičí.

28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika se článkem z vládních novin], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Naše ministerské nowiny Pán Bůh již tak opustil, a přiwedly to již nyní tak daleko, že jejich články můžeme podáwati zrowna bez wýkladu swému čtenářstwu, ubezpečeni jsauce, že každý z těchto článků špatnější ponětí o ministerstwu dostane, než kdybychom my sebe wíce se snažili, prawé nám škodliwé úmysly ministerstwa odkrýwati. Přečtěte si tedy následující článek a poznáte ptáky podle peří: Ministerialní nowiny „ Rakauský Correspondent “ přinášejí nedáwno následující článek. Rozumní lidé předzwídaji často, když nastáwá nějaká krisis, i jednají dle okolností; krátkozrací wšak nedbají na nic, až na ně doléhá nutnost. — Potom wšak je již pozdě. Prawda těchto slow nechá se trefně applikowati na ministerstwa w březnu r. 1848 a 1849. Člowěk by newěřil swým smyslům, když slyší porownáwati ústawu od 24. dubna 1848 s ústawau letošní, a když slyší, že onu od 24. dubna za liberálnější wydáwájí!! Nebudemeť rozebírati jezowitské auskoky stwůry od r. 1848, která neznačí ani státnický důmysl ani důkladnau známost toho, čeho Rakausku zapotřebí; nechcemeť poukazowati, jak se w ní na práwa národů nohama šlape; nechcemeť ani rozebírati, jak tato slátanina z rozličných nowin a knih o konstituci sebrána jest; wšak nemůžeme tak lehce opomenaut, bysme se nezmínili o snahách opposice, která nemohauc z wěci samé nic uškubnauti, takowé předměty potahuje we swau diskussi, které tam nepatří. Neustále mluwí nyní tato strana o tom, co se stalo, o fait accompli, o rozpuštění sněmu; a tento krok wynutila přece jen na ministerstwu neodolatelná nutnost. — Takowý říšský sněm, jako byl náš, ačkoliw měl též ctihodné muže we swém středu, nebyl w stawu wypracowati ústawu, která by se byla hodila pro wsecky země rakauské; dříwe nebo později by byli Uhři, Chorwáti a Wlaši wystaupili proti takowé ústawě, o kterau oni se spolu neradili. Tomu se nyní jedině možným spůsobem předešlo. K čemu pak měl sněm ještě déle rokowati? Dobře byl powědomý staw wěcí, smýšlení provincií bylo známé, i nezmýlili jsme se w něm. Namítne nám snad někdo, a což Chorwáti, co ti tomu řeknau Čechowé? nejsau oni jen rozwážliwostí Borrošowau a Riegerowau zadrženi? nedržejí tito dwa uzdu w rukau, i potřebují jen trochu uzdu popustiti, a diwoká wichřice, neukrotitelné zbauřeni bude buráceti po krajích českých? Ba, je prawda w těchto slowech, které srozumitelně položená takto znějí: Národowé nedělají revoluce, nýbrž několik horkokrewných náčelníků, kteří si přiosobují mandát takowý, který by jim byl národ nikdy neswěřil, kdyby byl wěděl, kam ho theorie těchto prodáwačů swobody ( Freiheitsversilberer ) přiwede. Chorwáti, swedeni od několika německých demokratů, naříkají na ústawu, wšak oni by byli též naříkali na ústawu wypracowanau od sněmu ústawního, která by byla zničila sny jejich o nadwládí nad druhými kmeny. Kdo by u těchto náčelníků hledal nějaký cit pro práwo, marně by namáhal ostrowtip swého ducha, marně by použil k tomu teleskopů a mikroskopů zdrawého rozumu. Chorwáti, kteří udáwají, že oni jen zachránili mocnářstwí — kdežto my tuto zásluhu celému wojsku připisujeme — tito Chorwáti začínají nyní rýpati, kdežto ti, kteří dříwe toto řemeslo prowozowali, nyní umlkli. My jim nepřejeme, aby teprw zmaudřeli takowau zkušeností, jakau jsme zmaudřeli my. Češi sympathují nyní najednau s frankfurtskau lewicí, i okazují takowé smýšlení, které k našemu štěstí není smýšlení celého národu, nýbrž jen několika nespokojenců. — Zákon jest wydán, i jest swobodomyslný, tak swobodomyslný, jak to onomu státníku od 24. dubna ani we snu nenapadlo, neřku-li aby byl oprawdu tak smýšlel; jest též poměrům státu přiměřený, takowým zwláštním poměrům, w jakých se žádný jiný stát nenalézá; zákon tento wyšel z rukau mužů, kteří ne newědomí w theorii, wynikají zkušeností w praxi, z rukau mužů, kterých pád byl by též pádem celé monarchie, a sotwa by se pak poštěstilo českým a chorwátským náčelníkům lidu, ji ještě pohromadě udržeti. K Čechům, Chorwátům a wšem, kteří snad s nimi sauhlasí, zwláště Slovincům, které jeden doktor pobauřil, woláme tato slowa: A což potom, kdyby se Rakausko rozpadlo, což potom, kdyby se toto nejwřelejší přání mnohých wyplnilo? Pak se ty, krásná Praho, welice mýlíš, myslíš-li, že budeš sídlem českého krále; ne, ty budeš porobeným městem Němců, a budeš slyšeti hwízdot kaulí Peukerowých a Wranglowých na místě Windischgraetzowých. A ty blátem přetýkající Záhřebe, ty budeš museti wolati „ Živio! “ nowé dynastii Košuthowě. My wám Čechům a Chorwátům takowau alternativu nepřejeme; waše swoboda je Wám jedině pojištěna w sjednoceném mohútném Rakausku. Takowé Rakausko ubudowati a opewniti postawilo sobě nynější ministerstwo za úlohu, a budau-li národowé rozumnější, nežli někteří z jich náčelníků, tedy ministerstwo tuto swau úlohu i wywede. Prwní krok k jejímu wywedení bylo bezodkladné udělení ústawy, která by platila pro wšecky národy, která wšak jedině od mocnáře wyjíti mohla. Ministerstwo wí, co chce, i kráčí klidně swau cestau. Ministerstwo od března 1848 newědělo nikdy, coby chtělo, a když mu swrchowaný národ swau wůli projewil, přijmulo ji za prawdu, a náledky z toho? — Kdož je nezná! “ Tu tedy máme ministerské náhledy! Diwno jest nám jenom, jak může samo ministerstwo předešlau ústawu Pillersdorfowu tak hanebně tupiti a zároweň nás ( t. j. redakci N. N. ) dát obžalowat, že jsme jeho ústawu tupili. Nač dáwat tak špatný příklad? Že prý sněm nemohl udělat ústawu, aby s ní Chorwáté, uherští národowé a Wlachowé spokojeni byli?! Snad přece nebude naše ministerstwo dalece prawdu do očí tlauci, aby chtělo twrditi, že jsau Chorwáté, Uhři a Wlachowé s jeho oktrojowanau ústawau spokojeni. Co Chorwáté prawí, to wí ministerstwo, Košuth a Wlachowé wedau ale posud wojnu i po oktrojowané ústawě! A co by tomu asi tak řeklo ministerstwo, kdyby wšichni národowé žádali o ústawu od wýboru říšského sněmu wypracowanau?! Co se zdwořilostí nám Čechům a Chorwátům w tomto článku udělených týče, myslíme, že naše wěci přece ještě tak špatně nestojí a nikdy státi nebudau, jako wěci naší nynější wlády. Meť každý před swými wraty! Jestli ale myslí ministerstwo, žeby nám w Praze bombardowání a zněmčowání pruské trpčí bylo, než bombardowání a zněmčowání rakauské, newíme wěru, jaké k tomu má příčiny. My bychom se nejraději od nikoho nedali bombardowati a němčiti, to jest náš pewný aumysl.

17. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Ze zahraničních tisků], Autor: Havlíček, Karel U nakladatele G. Heckenasta w Pešti wyšla nedáwno kniha s maďarským titulem „ Jdegen szótár “, totiž slowník cizých slow. Časopisy uherské schwalují spis tento zwlášt nyní, kde prý se tak statečné úsilí jewí jazyk maďarský ode wšech cizých slow (? ) očištiti. Obsahuje prý asi 6000 cizých slow, a prodáwa se za 40 kr. stř. – Každý odběratel dostane také nádawkem: Úplný slowník čiště maďarských slow. H. B. „ Corsaire-Satan “, satyrický pařížský časopis, stěžuje si na Abdelkadera, že se nechce dát uplatit. Ministerstwo francouzské slibowalo mu prý řád čestné legie a důstojnost peerskou — ale ten barbar nic nepřijal. Jistý Wídenský časopis oznamuje již napřed blahoslawený dům, w kterém bude bydleti „ slawík šwejd - ský “ t. j. zpěwačka Jenny Lind’owa. Kterak záwidíme některým takowým Wídenským časopisům, že tak mnoho wědí! H. B.

12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Skromná otázka k ministerstvu, Autor: Havlíček, Karel H. B. — Skromná otazka k ministerstwu. Každý se jistě diwí nesmírné činnosti, jakau objewuje ministerstwo we wydáwání nowých prozatímních zákonů, a my sami žásneme až nad tau plodností. Awšak podle analogie wšeho ostatního býwají tak rychlé práce také obyčejně nedůkladné. Tak ku příkladu prohlížejíce drobet bedliwěji zákon obecní přišli jsme na dwa následující § §.: §. 81. Der Ausschuss.... ernennt alle im Solde der Gemeinde stehenden Personen und bestimmt ihre Genüsse etc. §. 118. Der Bürgermeister ernennt alle Gemeindebeamten und Diener.... etc. Tážeme se tedy we wší úctiwosti, jak máme tomuto zákonu rozumět, jestli ku prospěchu pana purkmistra neb wýboru? A nechce-li slawné ministerstwo widěti wšeobecné hádky w celém mocnářstwí mezi purkmistry a wýbory, z nichžto se každý bude odwoláwat na swůj §.: račiž tedy co nejdříwe tuto nepochopitelnau chybu naprawiti.

5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Hudbymilovný svět., Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. W pondělí dne 6. Dubna bude pro náš hudby milowný swět zajímawá slawnost. Společnost umělců hudebních k podporowání jich wdow a sirotků bude w sále na Žofíně ponejprwé prowozowati oratorium slowútného hudebního theoretika Marxa „ Mojžiš “, při čemž netoliko oudowé stawowského diwadla ale i akademie Žofinské a Jednoty Ceciliánské ( wesměs asi 300 osob ) oučinkowati budou. Koncerty spolku toho nejsou jako jiné některé dobročinné trýzněním obecenstwa ale jako hody připrawené přátelům hudby, jelikož wezdy nějakou welikou klasickou skladbu podáwají. I tenkráte můžeme něco zdařilého očekáwati, zwláště když solowé partie jsou w rukou zpěwců tak wýborných, jako jsou slečny Soukupowa a Engstowa a pp. Strakatý, Emminger a Brawa.

27. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk spisu], Autor: Havlíček, Karel – Byl nám zaslán k uweřejnění tento spis sl. zemské komisse pro wywazení gruntů. Doufáme že tím dotknutým osobám poslauženo bude. Wážení wenkowané! Čeho jste již dlauho sobě přáli, k čemu jste sobě dělali naději, o čem jste snad již i pochybowali, toto nyní stane se prawdau. Jako w roce 1775 naturální robota pořádána byla od komissí, ježto zem procházely, řízeny jsauce komissí hlawní; tak i nyní náhrada za robotu a za ostatní naturalní a peněžité dáwky, již zrušené nebo teprwé ke zrušení ustanowené, bude wyměřena, zpočtena i wyřčena od zwláštních okresních komissí císařských, k nimžto dohlížeti bude zemská komisse w Praze. Okresní komisse přijdau k Wám a budau s Wámi wyjednáwati po obcích, aby zpráwněncům i powinným, ježto se mají k řízení dostawiti před komissi, práci tuto ulehčiwše wěc samu tím uspíšily. Tyto komisse neudělají Wám docela žádných wýloh; ony budau působiti na státní autraty. Na dominie a města bude jediné náležeti, aby jim zdarma patřily potřebné místnosti auřední a osoby ku pomoci w přepisowání na čisto; obce pak powinny jsau zdarma obstarati posílky toliko, jichž bude potřebí. Komisse podle předpisu zákonního skládají se z auředníků politických z mužů, ježto zběhlí jsau w práwích, z ökonomů i w počtářstwí zkušených a z aktuarů. Komisse wyjednáwati budau s každým w jazyku jeho; ony každému w jazyku jeho rozhodnutí od sebe wydají austně a písemně. Zemská komisse pečowala o to, aby za audy komissí okresních s práwem hlasowacím zwolila muže takowé, ježto dokonale znají zřízení zemské a selské poměry zwláště, a o nichžto se domníwati mohla, že mají jak spůsobilost tak i upřímnau wůli, náležitě a swědomitě wyplniti powinnosti důležitého swého powolání. Tito mužowé tedy budau o swedení břemen s Wašich gruntů wyjednáwati, w prwní instanci wespolek se raditi a podle wětších hlasů rozhodowati. Titíž mužowé shromáždiwše se před krátkým časem w Praze u zemské komise obšírně byli poučeni o důležitosti řízení jim swěřeného, a slawnau přísahau se zawázali. Přísahali totiž: že wšecky záležitosti, ježto komisse zemská podle instrukce na ně wzloží, powedau a wykonají dle nejlepšího swého wědomí a swědomí; že budau bedliwě, opatrně a upřímně opowědi zkaušeti, náhrady a wýkupy wyměřowati, jakož i rozsudí jmenowati, když se jmenowání to stane z powinnosti auřadu; že chtějí sezením komisse okresní pilně a pozorně přisedati, nikdy jich se wzdalowati z aumyslu, při sborních poradách, přednášíce i hlasujíce, hlasowati pokaždé podle sprawedliwého swého přeswědčení toliko, pak podle zákonů a instrukcí, bez přijímání osob a nenadržujíce straně žádné. Dále přísahali, že nařízení a rozhodnutí komisse zemské budau plniti a plniti rozkazowati, wůbec pak služební úlohy komisse okresní se wší pilností wykonáwati, ujmu a škodu seč jsau odwraceti, a že ku plnění auředních swých powinností nikdy nedají se přiměti důwody nečistými. Wyjednáwání a pokusy o narownání mají komisse okresní před se bráti a ) s přiwzetím a u přítomnosti zpráwněnce neb jeho plnomocníka a b ) místního předstaweného a přísežných, anebo tří k aučelu tomu od obce zwolených důwěrníků z obce té, o nížto se wyjednáwá. Osoby pod b ) jmenowané mají u komisse zastupowati prospěchy powinných. Jak mile okresní komisse u některé obce pohledáwky zpráwněnců wyšetřila, jich zkaušení wykonala a je uprawila, a jak mile podle toho wyšetřila sumy náhrady neb wýkupu, na jednoho každého powinného wycházející, nejprwé sumy ty oznámí zástupcům obce, jížto se dotýče, we wýkazu tabelárním. Zástupcowé obecní mají o tom dát wěděti weškerým powinným, a we třech dnech komissi oznámiti, zdali co proti tomu bylo namítáno, čili nic, neb jaké snad jiné pochybnosti wznikly. Když se námítky činí, komisse okresní powinna jest, s každým, kdož takowé námítky činil, wyjednáwati zwláště, wše, co on udáwá, náležitě wyšetřiti, pokusiti se o narownání, a toto-li se nezwede, rozhodnauti, anebo podle powahy wěci spor odkázati k cestě práwní. Rozhodnutí komisse okresní, totiž wyřčení wyměřené sumy náhradní neb wýkupní, dodá se každému powinnému a také zpráwněnci písemně we spůsobu tabelárním, a ten, kdo se domníwá, že na tom přestati nemůže, má na wůli, w případech zákonem určených zadati rekurs k druhé instanci, t. j. ku komissi zemské. Rekurs ten musí se we 3 dnech ohlásiti, a we 14 dnech zadati. Aby pak každá strana sama lehčeji mohla se přeswědčiti o tom, zdali náhradní neb wýkupní suma, od okresní komisse určená, prawá jest, i aby mohla důwody, námitky neb stížnosti swé, má-li jaké, náležitě prowesti, komisse zemská dala udělati a wytiskauti početní klíče tak zwané. Tyto početní klíče jsau tak udělány, že muže každý powinný sumu budauci swé powinnosti lehce sobě zpočísti sám. Abyste wážení wenkowané wěděli, jaké asi tyto klíče jsau, přitištěn jest tuto wýtah z auplného klíče ke zpočtení roboty. Ty samé početní klíče spolu s jinými pomůckami a naučeními dají se také komissím okresním, aby se co nejwíce možné omyly předešly, a wywazení grunlů co nejrychleji prowedlo. Nad okresními komissemi jest komisse zemská u nížto prospěchy zpráwněnců i powinných zastaupeny jsau stejnau měrau. Tento auřad nemá pauze co druhá instance rozhodowati, nýbrž má působiti i administrativně t. j. k činnosti podřízených komissí okresních přísně dohlížeti a jí říditi, i má práwo, propustiti ty audy komissí okresních, kteří swau pilností neb swým chowáním we službě zadost nečiní. Z tohoto krátkého přehledu, wážení wenkowané, zajisté poznáte, jak neprawé by to bylo a nečasné, kdybyste jíž napřed chtěli pochybowati o skutečném a sprawedliwém prowedení wywazení gruntowního. I nedejte se tedy swesti od těch, kdožby snad rádi Wás na to namluwili, že z wywazení gruntů zase sejde, že se urbarialní powinnosti znowu Wám uloží, anebo že gruntowní břemena docela bezplatně se zruší. Ti, kdož takowé neprawdy roztrušují, nikoli s Wámi dobře nemyslí. Zřízené komisse okresní co newidět k Wám přijdau a přeswědčejí Wás skutkem, že oprawdu na tom záleží, aby grunty Waše wšech břemen byly sproštěny. Toto wywazowání gruntů může arci pro tu chwíli před se jíti jen w několika krajích, w těch totiž, kde katastralní ceny zplodin, na nichžto wyměření náhrady zakládati se má, již wyšetřeny jsau, anebo kde jich podle powahy pohledáwek opowěděných potřebí není. A wšak přec již jste slyšeli, že se i w ostatních krajích katastralní ceny k wywazení gruntownímu wyšetřují, a že jak mile ceny ty budau wyšetřeny, i okresní komisse po celých Čechách se rozšíří. Od komissí těchto zwíte auplnau jistotu, která břemena zrušena jsau bezplatně, která za náhradu a která se mají zrušiti spůsobem wýkupným. Míra náhrady i wýkupu ustanowena jest zákonem tak, že každého powinného, jinak-li jen trochu řádně smýšlí, zajisté uspokojí, a se wší wděčností od něj uznána bude. Přijmetěž tedy, milí wenkowané, komisse okresní příwětiwě; hleďte těžké jich dílo ulehčiti jim Waší důwěrau; k nim se obraťte, přijde-li Wám jaká pochybnost; jich hlasu pozorujte a poslechněte, když Wám radí k narownání w dobrotě. Tím toliko spůsobem, – „ spojenými sílami “ toliko dojdeme společného cíle, a dokonáme dílo, ježto má odstraniti i poslední zbytky nedůwěry, a we wlasti mír a pořádek upewniti. Jen jedno ještě budiž Wám, wážení wenkowané, w srdce wloženo. Podlé wýslowného nařízení předpisů wywazowacích budau museti powinní wšecky zadržalé robotní reluice, prawé desátky, urbarialní dáwky a wůbec wšecky zadržalé dáwky, za něž se má dáti mírná náhrada, zaprawiti nejen za militarní rok 1848, než i počínajíc od 1. listopadu 1848 až do té doby, kdy nowý náhradní plat wýroční bude wyměřen, čili wlastně budau museti platiti nowě wyměřený náhradní plat wýroční za nyní práwě dotčený čas již prošlý. 2000 Aby jim tedy potomní toto placení wedlé wybýwání powinností pořád jdaucích nebylo tuze obtížné, proto každému powinnému upřímně se radí, by již nyní na zaprawení těchto zadržalostí myslil a peníze, jichž k tomu potřebí, čas od času střádal. Powinný jediné takto bude moci sobě zjistiti prospěch poznenáhlého splacení, a odwrátiti od sebe wojenskau exekucí, jížto zadržalý náhradní plat wýroční budaucně dobýwati se bude, jako každá daň zadržalá. Platy, ježto pocházejí ze smluw emfiteutních, a wůbec wšecky powinnosti wýkupné ( wyjmauc laudemium a robotu dominikální ) mají se bez toho pořád a beze wšeho zpěčowání až do té doby, kdy budau wykaupeny, wybýwati spráwněním wrchním wlastníkům, farám, školám, špitálům atd. Pročež u řádného hospodáře nemůže řeč býti o zadržalých powinnostech wýkupných. I nedejž se nikdo z powinných k mínění swésti, že konstituční swoboda, od Nejmilostiwějšího Císaře Pána nám udělená, pozůstáwá w neplacení, – w neplnění záwazku práwních. Swoboda naše zakládá se w práwu a w zákoně, a při takowémto zřízení musí s upráwněným jako s powinným, s pohledáwkami jako s powinnostmi naloženo býti stejnau měrau sprawedliwau. W Praze 11. listopadu 1849. C. k. ministerní radda a předsedatel zemské komisse Klecanský m. p.

2. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Obžalovaný před soudem]., Autor: Havlíček, Karel Žertowné nowinky. – W Nowém Yorku stál před saudem obžalowaný, že nočního času do domu wstaupil a kradl. Od swědků jasně a neodwratně bylo dokázáno, že schwálně udělaným otworem přední díl těla prostrčiw, a pak jen ruce natáhnuw, krádež zpáchal. Zástupce ( adwokát ) zlodějůw chtěje této okolnosti použít, řečnil takto ku přísežným: „ Jaká to skwrna, ještě jedenkráte prawím, jaká to skwrna padá na Waší wzdělanost a zdrawý rozum, že na takowé swědectwí mého klienta odsauditi žádáte! Zákon zní proti wedrání-se do domu. Možno-li ale říci o muži, že se wedral t. j. mocí wstaupil do domu, který polowici těla wnitřku, druhau polowici nohy swé wně má? “ – Na neštěstí ale neuznali pp. přísežní tento důkaz za dostatečný, a wyřkli swé „ winnen jest “ proti jedné polowici těla, t. j. od boku nahoru; druhá polowice od boků dolů za newinnau prohlášena jest. Saudce odsaudil winnau polowici na rok k zawření, a nechal obžalowanému na wůli, chceli si dát newinnau polowici buď uříznaut, aneb ji sebau do wězení wzíti. – Jeden občan z Amerického saustátí odebral se do poledních krajin, hodlaje tam klénotnický sklad otewřti. Celý jeho kapitál byl – železný špičák.

13. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel Die deutschen Hegemonen. ( Dokončení. ) III. Kdyby se byli Slowané chtěli jen pomstíli za potupu jim učiněnau, kdyby byli chtěli být jen Herostratem u chrámu německé jednoty, mohli být nyní wěru spokojeni; mohli by se se založenýma rukama díwat, jak wáš Narrenschiff ( parlament ) mezi Scyllau Bülowowy a Charybdau Stadionowy noty bez wesla a bez plachet se potácí. Ale nikoli! Sláwa není duch pauhé negace; ona má ještě mnoho a welkého před sebau. Úkol její není pauze bořiti, nýbrž i stawěti; ona má nowé zásady do žiwota uwésti, a budaucnost je její. Předhazowala se Slowanům reakce — zrowna s tím samým práwem, jako se jim za starodáwna zatwrzelé pohanstwí předhazowalo. Oni wám nepřišli sami wstříc s reakcí; wy ale jste je tam jako k poslednímu autočišti zahnali! Oni chtěli být swobodni: ale když jste wy jim jenom swobodu úmrtí ponechati chtěli, museli se proti tomu zdwihnaut; oni museli proti radikalismu wašemu se opírati, který chtěl mečem swobody zpodtínati wšechny slowanské byliny a sice k prospěchu — německých muchomůrek. Když náš Boleslaw Weliký, nejwětší politik našeho národu, strašliwé záhuby pozorowal, které naplodil germanec we jménu křešťanstwí we slowanských zemích, pomyslil on prwní na swobodný swazek Slowanů a psal knížatům českým: „ aby pamětliwi byli stejné krwi swé a společně odporowali wšem nepřátelům, zwlášt císaři německému. zde nejspíš chybějící uvozovky Thietmar podáwaje o tom zpráwu dodáwá w křesťansko-germánské horliwosti tato slowa: Takowau měl ( Boleslaw ) úctu před Bohem a tak hledal záhubu pobožných ( Němců ). Tato slowa jsau welmi wýznamná a poučliwá, neboť se až podnes owšem w jiné formě proti Slowanům opakují: tak jako tehdejší něměcký biskup w usilowání o slowanskau swobodu a jednotu widěl zrádu na křesťanstwí, tak w něm widí nyní německý liberalista zrádu na demokratii. Ale Boleslaw W. byl wěru lepší křesťan, než biskup Thietmar, a Slowan jest lepší demokrat, než německý liberal. Prohlídněte si zpráwy Pražského slowanského sjezdu, čtěte řeč Riegrowu o souverenitě národu, a přeswědčíte se. Jděte do hor srbských a podíwejte se tam, co jest prawá demokratická obec; wstupte do wykřičeného táboru Jelačićowa, a poznáte tam prawau rownost, „ důwěrné ty “, které přešlo do těla a do krwe. Neboť zajisté že Slowanu není demokratie jako u wás pauhý tolika a tolika hlasy přijatý paragraf, u něho jest demokratie hlas swědomí, wěčný mraw a cnost. Slowan je prawý demokrat — a proto bojuje proti waší demokratii, která obmýšlí aristokratii wašeho plemene, Slowan chce rownopráwnost wšech národností; — proto také jest Slowan odhodlaný nepřítel waší swobody, která si přeje jen despotickau centralisaci a stát, který sám sobě jest aučelem; neboť Slowan chce swobodnau foederaci a stát, jehožto aučelem jest obec; Slowan pohrdá „ nerozdílností waší “, on chce rozmanitost. — U wás je náboženstwí jen pokrywkau nenasytné národní soběckosti, u nás je wíra připojena ku každé žilce národního žiwota. Waše demokratie je mrtwá písmena, naše žiwý skutek. Wy neznáte swobodu bez otroků, my žádáme swobodu pro wšechny. Wy widíte rownost jen w soběctwí, my w obětownosti. Ba i ona jednota s rozmanitostí spojená, kterau nadarmo hledáte, nejsauce ani přirozeně sjednoceni, ani přirozeně rozmaniti, jak jest ona u nás w přírodě a w dějinách naznačena; jak rozdílní jsau Poláci, Srbowé, Čechowé, Ilirowé we schopnostech přirozených, w známostech přiučených, w nářečích, historických podáních a sociálních poměrech — a jak sjednocení přece w citu, neb aspoň w tušení Slowanstwa! Ať se jen Slowané newtírají do ustanowení božského, ať jen dále kráčejí na cestě prawé demokratie a prawé mírnosti. Ať ale nejsau jen ustawičně plemenem holubičím, ať žádají, aby konstituce byla prawdau, aby byla wládau wětšiny, ať mají wždy přeswědčení, že národnost bez politické swobody je nemožná. A w tom leží i spojení Slowanů s Poláky. Polák chybil, že podle starých tradic pomáhal Maďarům a spojil se s německým radikalismem: ale prawdu měl, když jsa poučen we škole zkušenosti předwídal, že se w Rakausku Slowanům slowo nezdrží. Slowan chybil, že podle starého zwyku podporowal wládu a nežádal od ní žádného pojištění, ale prawdu měl, že nechtěl swobodu, která mu ukládala národní smrt za wýmínku. Nyní když oba, Polák jako Slowan, swau prawdu a křiwdu poznali, nyní se mohau a musí spojiti, a w tom spojení získá i Polák i Slowan mnoho welikého a krásného. Prwotní žiwot Slowanů zakládá se na sauměrném spojení osobní swobody a společné poslušnosti, ale tento žiwot byl brzy potlačen, a w posledních dwau samostatných státech slowanských ukazuje se wždy jen jedna polowice tohoto krásného celku a to ještě w diwokém odrození. U Rusů se proměnila společná poslušnost w neobmezené zrušení wší osobní swobody, w despotii — u Poláků zase osobní swoboda w neobmezenau libowolnost, w anarchii. Nyní když se opět Slowané nawracují ke swému prwotnímu žiwotu a musí jej dále zdokonaliti, nyní mají též pracowati o spojení obau těch žiwlů. O jeden se postará dosti politika rakauská a ruská, druhý má powstati od Poláka. Polsko musí se státi nástrojem kosmopolitického pokroku w národním konservatismu slowanském. Tak jako politické, rozděleno jest i socialní žití Slowanů na dwě polowice. Rakausko-turečtí Slowané blíží se wíce přírodě, ale jen že hrozí wýchodní zdřewěnelostí; Poláci wíce kultuře ale jen že hrozí západním porušením. Jen we spojení obau jest prawda a dobro. Polsko bude we Slowanstwě zeměpisním i dušewním středem mezi wýchodem a západem, a zewnitřní stěhowáni národů, kterým nám podruhé hrozí zkaženost západní a newzdělanost wýchodní, promění se we wnitřní stěhowání. Polák a Slowan mohau, musí se spojiti a spojí se také, a wěřte mně, pane, že si ruce podají spíš než jižní a sewerní Němec. A až se to spojení stane, pak wystaupnau Slowané nejen co nejčetnější, nýbrž i co nejmrawnější. Pak najde Polsko zase prawau domácí, na společných a swatých záležitostech založenau zewnitřní politiku, kterau až posud hledalo w marných sympathiích a ještě w marnějších revolucích. A ať si je pak politika rakauská sebe neupřímnější a civilisace německá sebe jedowatější — budete nás snad moci ošiditi a obelhati, ale nikdy nás newytlačíte. Neboť ať si proti tomu mluwí německá filosofie co chce, jednota a swoboda Slowanů jest wětší, mrawnější a osudnější potřeba, než wáš „ pud k wýchodu “, — a budaucnost ta je naše. Setzt euch Perrücken auf von Millionen Locken, Setzt eueren Fuss auf ellenhohe Socken — přece zůstanete wždy co jste, a budaucnost ta je naše! A ačkoli jsme roztrháni, nezáwidíme wám přece waši jednotu — i kdyby ji pewnější páska wázala než pawučina tricoloru; a ačkoli jsme porobeni, nezáwidíme wám waši swobodu, i kdyby byla prateutonská; a ačkoli jsme mrtwi, nezáwidíme wám wáš žiwot — „ i kdyby byl nesmrtelný! “ Psáno dne 20. února 1849. Dod. Red. Tak píše Polák. My myslíme, že zwláště w tomto čase nikdo nebude čísti bez užitku myšlénky a prawdy w tomto pojednání obsažené, a přejeme si jen, aby našlo tak myslících čtenářů, jak mnoho dobrých myšlének obsahuje.

4. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Slovanská zpráva., Titulek: [Oznámení o vydávání šestijazyčného slovníku od dr. J. P. Jordana], Autor: Havlíček, Karel * – * Pohlig w Litoměřicích oznamuje předplácení na slowník mnohojazykowý šesti hlawních jazyků w rakauském mocnářstwí, totiž: českého, polského, ilirského, maďarského, wlaského a německého od Dra. J. P. Jordana. Bude ho 5 silných dílů a wyjde celý za půl třetího roku.

9. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Serežani., Autor: Havlíček, Karel Serežani. Předewzali sme si čtenářstwu našemu poznenáhla předstawiti před oči aspoň jaký taký obraz národu Ilirského a jeho nynějších okolností. Každý kdo w záležitostech našich něco dál než zrowna před sebe widí, nahlížeti musí, jak důležité jest přátelstwí národní mezi námi a Iliry pro budaucí wzkwětání obau národů. Buď stejné buď analogické jsau obtížnosti a nepřízně, které překonati musíme my i Ilirowé, aby naše národnosti tak postaweny byly, jak to žádá důstojnost každého welikého národu: a práwě z té příčiny můžeme a máme si ruce bratrsky podati na společné swé cestě k zwelebení národnosti. Majíli být ale naše cesty pokud možná společné, zapotřebí jest k tomu prawé, upřímné, bratrské náklonnosti, která pewněji a čistěji wáže, než pauhý zisk. Ničím se wšak náklonnost wzbuditi nemůže než poznáním, z kterého powstati musí zaslaužená wážnost jedné strany k druhé. Ilirowé jsau národ šlechetný, jarý, hrdinský a tuhý, dlauhá řada neštěstí, která přetrpěti museli, nedokázala zničiti jejich silu, a nyní zwláště rychlými kroky postupují wždy neohroženě dále na cestě národní swé sláwy. Tímto obrazem hrdinských Serežanů učiníme počátek w poznání celého národu Ilirského. Powědomoť, že pro nebezpečné sausedstwí s Turky, kteří pro nepořádek a samowolnost w říši jejich panující ustawičně buď malé buď wětší wpády do sausedních křesťanských krajů činili, pleníce, a lid buď wraždíce buď do poroby zawádějíce, založeno jest tak nazwané wojenské pomezí, jehožto obýwatelé, z wětší části Ilirowé, chrání císařstwí Rakauské před wpády tureckých zbojníků a před morowau ránau. K tomu účelu jsau wšichni tito hraničáři ozbrojeni a dle wojenského řádu na pluky atd. rozděleni. Zwláštní wybranci mezi nimi nazýwají se Serežani, a twoří, odděleni od ostatních, zwláštní swobodný corps. Powinnost jejich jest dobře strážiti turecké hranice, slíditi, stíhati a zabawiti wniklé přes hranice laupežníky turecké, tajné přecházení přes meze z Turek neb do Turek, jakož pašowání zapowězeného zboží zabraňowati. – Musí tedy každý, kdo mezi Serežany přijíti chce, býti srdnatý, obratný, při tom chytrý, dobře umět se zbraní zacházeti, musí býti těla ke wšem nehodám a podniknutím utwrzeného, a chowání čestného. Kroj mají starý chorwatský, čerwenau čapku s wlněným, žlutým neb bílým střapcem na hlawě, na těle krátky swrchní šat z hnědého sukna, surka zwaný, a podlé šwů a na krajích čerweným suknem olemowaný, pod ním westu z modrého sukna mnohými stříbrnými knoflíky pošitau, bílé, auzce přiléhající spodky, strakaté punčochy a uherským čižmám podobné střewíce na nohau. Opásan jest každý koženým wšelijak okrášleným pasem, w němž zastrčeny jsau dwě turecké stříbrem a perlowau matkau bohatě 220 wykládané bambitky, a mezi nimi pyšní se wkusná rukowěť handžaru, damascenky to půl druhého střewíce dlauhé, a jako kosa ohnuté, kterau w půtce s mistrowskau čerstwostí máchati umějí. Při studeném neb wlhkém powětří zaobalí se každý w čerwený plášť záhybů plný, jenž jest obyčejně práce turecká. Hlawní pak zbraní Serežanowau jest turecká ručnice, jejíž hlaweň ze železa damascenského skoro šest střewíců je dlauhá, z nížto jednau tak daleko jak z obyčejných s nejwětší jistotau stříleti zná. U každého pluku Karlowec’ského a u obau Banálských jest asi po 150 neb 200 Serežanů, kterých třetina jsau jezdci. Nejwyšším wůdcem jest wždy komandant kordonu. Rozděleni pak jsau u každého pluku na dwa stejně silné haufce. Bojují jednotliwě, rozptýleně, jelikož boj w řadě jim docela jest neznámý, a jejich srdnatost a wálečnau prudkost darmo by pautal. Cwičí se jen w střílení do cíle z bambitek a ručnic, w přepadáwání, w strojení záloh a skrýší, w harcowání atd. Hlídky jejich we dne w noci se potulují po hranicích, po auwozech a na silnicích, přinášejí a roznášejí wšechny rozkazy, oznamují wšechno i wyřizují; zkaumají zámysly Turků na Rakausko a oznamují je swým wůdcům. Též potřebowáni býwají ke wšem nebezpečnym poselstwím a wyjednáwáním s blízkými tureckými náčelníky, při čemž ne zřídka žiwot odwažují. – Wybírají se serežani ze zámožnějších rodin oněch hraničárů, jejichž setniny nejblíže u hranic leží. Od státu nedostáwá nic než olowo a prach; za to ale rodiny jich oswobozeny jsau ode wšech obecních a jiných robot a daní, mimo to může komandant kordonu každoročně tři nejzaslaužilejší serežany generálnímu kommadu předstawiti, kteří pak odměnu dostáwají na penězích. Staneli se který serežan nehodami we službě k dalšímu slaužení neschopen, dostane od státu plat wyslaužilců. Nesčíslné příklady jejich srdnatosti a smělosti se wyprawují; jeden toliko zde postawen buď, za jehož prawdiwost hodnowěrné prameny ručí. Jak známo, jsau poturčilí obywatelé Bosny z nejdiwočejších a nejodwážliwějších obywatelů Turecka; sultána poslauchají, jen když jim to užitek nese. Rozsáhlé kraje jsau w moci jednotliwých rodin, které swé znamenité swobody ještě z oněch dob podržely, když tyto země ku koruně Uherské náležely. Jsauť to obyčejně potomci chorwatských šlechticů, obrátiwšich se ku koranu, jen aby zachowali statky swé, a z nichž jsau nejčetnější k. p. Zrinský, Keglewić, Jelaćić, Blagaj, Frangepani a j. w. Na spůsob laupežiwých rytířů ze středowěku wládnau na panstwích, neobáwajíce se trestu, laupeží, po sausedních krajích, míwají mezi sebau dlauhé krwawé půtky, laupí wypalují, wraždí a utiskují wšelikým spůsobem barbarským nebohé křesťany, a přetáhnau často přes Rakauské hranice. Takowý laupežník, neb jak se tam nazýwá, aga, časté činil w předešlém století wpády na statky hraničárské; cís. komando po zbytečných žalobách u nejbližšího pašy na hlawu agowu cenu wysadilo několik set zlatých. Brzy se přihlásil serežan jeden u swého staršího, že má chuť, přinésti hlawu laupežníkowu ze středu lidswa jeho; neb jej doháněla k tomu ještě wlastní pomsta za ukrutné zawraždění manželky a dítek. Dostaw powolení došel šťastně za bílého dne k agowu obydlí, i podařilo se mu, wylauditi jej wen. „ Padauchu! “ zahřímal serežan na užasnutého, který nic podobného netuše jen s handžarem byl wyšel, „ přísahal jsem Bohu swému ještě dnes píti krew twau, wražedníku! Žena má a děti, které jsi ukrutníče zawraždil, wolají o pomstu. Táhni do ohně wěčného! “ zwolal Chorwat hlasem wysokým míře bambitkau Turkowi do prsau. „ Allah wí, křesťane, “ prawil aga zatím zpamatowaw se, „ že se doma nebudeš moci welikým hrdinstwím wychlaubat, an jsi přepadnul lstiwě bezbranného, popřej mi poctiwého sauboje ( medjan ), abychom jeden druhého zkusili. “ Serežan swolil a sauboj počal. Napřed wytáhna tento swé bambitky z pásu, položil je na tři kroky od sebe a přikryl je čapkau, pak sundal široký čerwený plášť, rozprostřel jej, a na tři kroky odstaupil od něho, Turek též tak daleko se postawil. Pak poklekl Serežan a Turek sedl, i modlili se po několik minut, načež wstali, handžarů se uchopili, pochwy odwrhli a zdlauhawým odměřeným krokem ku plášti se blížili. Sotwa že oba naň wstaupili, počalo se hrozné diwadlo: handžary blýskaly se a drnčely, a nebylo nic jiného slyšeti než hrůzyplné supání, až po dlauhém boji, kdy oba z četných ran krwáceli, serežan ocel swau Turkowi až po rukowěť w prsa wrazil. Tok krwe se wypraudil a postříkal wítěze, který popadna hlawu padlého za chumáč wlasu jediným tnutím ji od trupu oddělil. Pomstiw takto stíny ženy swé a dítek, schowal hlawu agowu w tlumok, a šťastně domů dojda obdržel za ní odměnu odmnu wysazenau. Takowý jarý lid chrání hranice uherské a ilirské, a mnoho podobných hrdinských kausků hlásá o nich historie, zwlášť za časů wálek s Prusy za Marie Teresie, w kterých se w sewerním Německu s hrůzau wyslowowalo jméno chorwatské.

14. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Technika v Brně, Autor: Sulík, V.; Havlíček, Karel Technika w Brně. W Brně bude budaucím rokem zřízena technika, a tím se podá příležitost také těm od Prahy a Wídně wzdáleným mladíkům, kteřížto schopnosti do sebe mají, nawštěwowati ústaw w nynějším čase welmi potřebný. Mám za to, že ústaw, který wíce do praktického žiwota sáhá, dle potřeb praktických také zřízen býti má. Neschwalowal bych nowé podniknutí tak znamenité a tak potřebné w zemi, kde ho nestáwá, kdyby se utwořil na základě Pražské techniky, we které wědychtiwý mladík tak málo nalezá, že po ukončení swých studií jen po kancelářských pracích tauží, poněwadž do žiwota praktického náležitě uweden nebyl. A čím se stane pro stát takowé množstwí absolwowaných techniků prospěšné? Newidíme-li wíce německých, anglických a francauských techniků w rakauských dílnách se hemžit, kde domácích sil zaměstknáno býti mělo? Wězí-li to w nedostatku domácích schopností, anebo spíše w nedostatečném wzdělání na ústawu technickém? Stáwá se dost často, že stawby znamenité býwají swěřeny cizím mistrům, a tím se upírá našincům dostatečných schopností; na příklad uwádím železnici Rěckau ( Fiumskau ), ku které cizinec s ročním platem přes 100.000 zl. stř. byl powolán; k wywedení stawby řetězowého mostu w Pešti bylo též powoláno cizích sil: wrchní inžinýr s ročním platem skoro 40.000 zl. stř. byl Angličan, a tím se stala pro rakauské techniky tato stawba hrubě nepřístupná, kde se hleděti mělo, schopných a pro budaucnost potřebných sil si získati. A kdo řídí na železnicích parotahy? nebýwají-li to cizinci? není-li potřeba, otewříti schopným technikům rakauským cestu k docílení požadawků nynějších? Kdo zná ústaw technický w Praze, a zwlášť oddělení mechaniku, přiswědčí mně, že málo kdo nabýwá w tom roku nějaké chuti po praktické činnosti; sáhodlauhé trigonometrické formule musí se mladík učit bez uwedení w praktickau potřebu nazpamět; tím se znechutí tato wěda wšem posluchačům, a po skončené a podařené zkaušce s radostí probíhá jednotliwec síně, že z mechaniky wyklauznul, a málo který se slyšet nechá, jenž by se jmenowitě této wědě oddal. Toto oddělení technických ústawů požaduje nejwětších opraw. Slowo učitelowo a příležitost má studujícího na dráhu praxe uwesti. Stawitelstwí na ústawu Pražském nestačí též, by s welkau chutí wstaupil s wyswědčením obdařený technik do žiwota praktického, a kdyby také wstaupil a znowu sám se uchopil potřebných mu scházejících studií, nenalezne žádné jistoty pro swau budaucnost, a tím se stáwá, že nejwětší část absolwowaných techniků se k praxi u leckterého stawitelského auřadu odhodlá, kde se mu po několikaleté bezplatné službě konečně přece místečka dostane za odměnu jeho wynasnažení. Kolikrát dost neschopný pro wykonání malého potřebného díla slauží až do smrti co cestmistr při shotowené silnici, a málo kdy se stane, by mu někdy dost malá práce byla swěřena; též tak málo kdy se stane, žeby schopnějšímu techniku byla příležitost dána, se zdokonaliti. Není také diwu: neb co praktikant seděl nějaký čas u psacího stolku w kanceláři, kde by mu k wětšímu prospěchu bylo slaužilo za často powstáwající stawby prohlížeti, na cesty se wydati a tím seznati díla cizí. Kdyby stát podal těm nějakau možnost na jejich wzdělání, třeba nestáli co praktikanti w státní službě, nastaupilo by mnoho schopných lidí dráhu činnosti, hleděli by se na domácích i na cizích dílech zdokonaliti, by pak co potřební mužowé státu prospíwali. Na železnicích nalezáme několik domácích dokonalých techniků, kteří dříwe nemyslíce na to, že do swé nynější služby wstaupí, při welkodílech ewropejských dosti se zdokonalili. Mladí mužowé, jako byl náš Perner, Kazda a j., hleděli po ukončených studiích při welkých dílech se zdokonaliti; cestami jim byla příležitost dána, seznati díla francauská a anglická; nehleděli na to, jak brzo do státní služby wstaupí, ba nenapadlo jim při jejich skrowném jmění na mnohá léta se do kanceláře nechat zawříti, aby předepsanau dráhu nastaupili k docílení služby státní. Pracowali w cizině u mistrů co schopní lidé, a tím si proklestili cestu we welkém díle swěta a stali se zkušenými muži. Čas a potřeba wyhledáwaly takowých mužů, a tím se stali oni wrchními, státními inžinýry. Kdyby stát poskytowal příležitost technikům se moci wzdělati, a těch wzdělaných sil wždy upotřebil, nehledě na to, jestli ten neb onen stál kdy co praktikant u psacího stolu, odhodlalo by se dosti schopných na studie architektury, a w Rakausku by se cizinec stal zbytečným. Po uchránění Rakauska nastane činná doba, obchod a průmysl nejwíce we slowanských krajinách znamenitě pokwete, wyzdwižení uherských celních hranic, spojení středního moře s čerweným, jak již za wlády býwalé se státi mělo, znamenité w obchodu Rakauska podá měřítko této činnosti. Země rakauské musejí býti spojeny silnicemi, průplawy a železnicemi, tu nastane doba příležitost poskytující technických sil moci upotřebiti. Staň se tedy zřízení technických ústawů dle potřeb praktických, a buď pak studujícím otewřená cesta, snáze dráhu činnosti nastaupiti, tu bude s prospěchem ústaw takowý zřízen, a tím wíce, bude-li také dle potřeb národních uspořádán. W. Sulík. Dod. Red. Co se obsazení míst professorských a ředitelských na nowé morawské technice týče, uzná každý, že od toho nejwíce záwisí budaucnost celého ústawu: neboť učitel dělá školu. Nám posud došli k wědomosti dwa hlawní kandidáti a sice oba rození Morawané: pan Rummler, c. k. custosadjunkt w minerálním kabinetu we Wídni, a p. Schindler, nynější ředitel techniky we Lwowě. O okolnostech obau těchto mužů wíme posud tolik z jistých pramenů. Pan Schindler, Němec rodilý we Slezsku, jest sice muž we swém oboru schopný, awšak neumí slowansky, což musí každý za hlawní záwadu powažowati při takowém nowém ústawu, který má dle nowých zásad rownopráwnosti hleděti tak bedliwě slowanských jako německých interessů. Nezdá se také wůbec, žeby p. Schindler dobré podrobné známosti měl o průmyslu morawském, což se nám zdá newyhnutelná wlastnost na řediteli nowé techniky. Pan Rummler jest rodilý Morawan a znatel swé mateřčiny, a co se schopnosti pro wedení technického ústawu týče, může se s každým jiným měřiti. On dělal na autraty průmyslní jednoty Wídeňské ( ústawu na slowo wzatého ) cesty do Belgie a Nizozemska a jest znatel průmyslu wůbec, zwláště wšak morawského, a tedy mohlo by se očekáwati od něho wedení ústawu Brněnského tak, jak by nejprospěšněji bylo pro Morawu. Slyšíme ale, že mnozí, na jejichžto wplywu mnoho záleží, wšemožně usilují o dosazení p. Schindlera. Owšem že takowí pánowé raději zapomínají na to, že jsau Slowané wětšina na Morawě a že tedy zasluhují, aby se slušný ohled bral na jejich potřeby. Uwidíme ostatně, kterak ještě celé obsazení dopadne.

2. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel – Revoluce, která na začátku roku 1848 wypukla we Francausku, našla swého ohlasu w německých a wlaských zemích, jako i w císařstwí našem, kde stejné takřka poměry k stejnému wedli konci. Wšude wlády nechtějící ustupowati sprawedliwým přáním národů, wšude směr dwojí, jeden čelící k zachowání nadwládí wyšších stawů nad nižšími a příčící se s druhým, kteréhožto heslo jest: Swobodné wywinowání žiwota národního. Dne 22. února wypukla revoluce w Paříži, král Ludwík Filipp swržen byl s trůnu, na který jej posadila rewoluce r. 1830, a prozatímní wláda francauská prohlásila republiku. Hned na to se zdwihli Němci a za nimi Rakausko; již w polowici měsíce březnu se bojowalo na barrikádách Berlínských; w ten samý čas wypukly bauře Wídeňské, odejel Metternich do Londýna, a každý w Čechách wí o 11. březnu a Swatowáclawské lázni. Wlaši již byli we zbrani a bojowali w Lombardsku s Rakauskem pro neodwislost Wlach a wnitřku proti absolutním wládám. Wšechny wlaské země měly konstituci, nežli wypukla revoluce francauská. Francauzům se republika brzy znechutila, a tři čtwrtiny národu žádají nyní obnowení monarchie: wywolení Ludwíka Napoleona Bonaparte za presidenta republiky jest wlastně protestace národu proti republikánskému sněmu, který za časů prwních bauří pod terrorisowáním republikánské strany ( která wlastně jest menšina w zemi ) wywolen, není oprawdiwý representant wůle národu francauského. W Němcích také jistá po ideálech taužící strana od začátku měla neřkuli materiální, alespoň morální přewahu, a sjednocená německá říše byla žádaucím cílem její politické tauhy. Tato strana si počínala welmi hrdě, jakoby oprawdu wládnauti mohla celým swětem, jakoby národowé za milost pokládati si museli, přijímány býti do nowého spolku sjednocených Němců. Frankfurtský sněm, který měl wystawěti nowau budowu státní sjednocené německé říše, již hezky dlauho rokuje o nowé konstitucí německé, a wýsledek wšeho rokowání jest, že Němci ani nechtějí přijímati základní práwa, které sněm Frankfurtský pro ně wypracowal, nechtějí tedy přiwoliti takřka k wystawení nowé říše na základě Frankfurtském. Již brzy nás dojde zpráwa, že sněm Frankfurtský odložil swá sezení na neurčitý čas a že počká na přiležitější chwíli, by se zase sešel k pokračowání započatého díla. Zaroweň jako w Německu také we Wlaších jistá strana w nowějším čase pracowala k sjednocení wšech zemí wlaských. Tato strana se zmocnila wlády w králowstwí sardinském, we welkowéwodstwí toskánském a w posledních dnech také w Římě, přemožena wšak byla w králowstwí neapolském, kde Ferdinand II. se stal nyní ochráncem ze Říma wyhnaného papeže. Sicilie se odtrhla od Neapolska a má wládu swau od neapolské neodwislau. Jedná se nyni o to, zdaliž se tato neodwislost udrží nebo padne; král neapolský chystá wojnu proti tomuto odpadlému dílu swé říše. Jako w Německu také we Wlaších nestane se sjednocení, ku kterému jistá strana pracowala a posawáde pracuje. Rakausko přemůže Lombardsko a odolá Sardinsku, král neapolský pak pokoří Řím a potom Sicilii. Nesmí se wšak myslíti, že cleé hnutí roku 1848 ostalo bez užitku pro národy; nikoliw! w Německu, we Wlaších a w císařstwí rakauském uznána byla následkem tohoto hnutí jedna zásada, která jest základ štastnější budaucnosti národů: zásada totiž swrchowanosti národu čili princip konstituční. We Španělsku wšecko zůstalo při starém, t. j. zůstalo při starém boji dwau stran, které wšak na zřeteli nemají blaho národu, nýbrž jen interessy dwau dynastií. Králowna Isabella není uznána od mocností ewropejských, a protiwní strana totiž Karlistická pracuje k tomu, aby ji s trůnu swrhla. W posledním čase Karlistická strana zase nabyla lepšího postawení. – W Anglicku revoluce od roku 1848 nenašla nižádného ohlasu, neboť wětšina Angličanů se má docela dobře pod swau wládau. Několik znamenitých osob přibylo do Londýna, jako ku př. od nás kníže Metternich, z Francauz král Ludwík Filipp se swau rodinau a swými ministry. – W Belgii, w Nizozemsku, we Šwejcařích, w Dánsku, we Šwédsku jsau wlády takowé, že národy příčiny k revoluci nemají; w těchto zemích také za celý rok 1848 ostalo auplně ticho. Dánsko bylo přinuceno wésti wálku s nastáwajícím sjednoceným Německem, a škoda jen, že se s wálkau nečekalo až ku konci roku, kde by owšem k ní ani nebylo přišlo. Ruský cár Mikuláš a turecký sultán Abdul Medžid nepocítili mnoho z nepříjemností, kterými nawštěwowány byly w běhu roku 1848 korunowané hlawy naší Ewropy. Rok 1849 bude pokojnější, nežli byl rok 1848, barrikády se již stawěti nebudau, a bude-li w Německu o několik malých knížat méně, tedy alespoň k počtu ewropejských panowníků zase jeden přibude, totiž nowý císař francauský, Napoleon II.

1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Ve věcech sněmu zemského., Autor: Havlíček, Karel We wěcech sněmu zemského. Doslýcháme z mnohých stran, že si obce některé chtí ze sebe jen woliti wýbory a plnomocníky, aby pak jen tito deputowaného wolili. Totoť jest hrubý omyl a nedorozumění: wýbor, který si w každé obci wywoliti máte, jest pauze jen k wůli pořádku, aby totiž sepsal jména wšech woličů z obce, to jest těch obcí, kteří práwo mají woliti. W určitý den pak wšichni woličowé musí i s wýborem na místo k wolení ustanowené se odebrati a tam komissí každý swau cedulku se čtyrmi jmény odewzdati. Kdo sám osobně nepřijde, zadal swé práwo a nesmí nikoho jiného za sebe wyslati!

27. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Návrat deputace], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] H. B. ‒ Deputace naše wrátila se již z Holomauce, a jak slyšíme, byla dobře přijata a u JMC. k hostině pozwána. JMC. wyjádřil prý se k jednomu z deputowaných, že Slowané Rakausko zachránili. Přejeme si, aby JMC. tuto prawdu wždy dobře na paměti zachowati ráčil, zwláště také až nastane den odplaty, aby nezůstali ti, kteří při práci prwní byli, poslední při hodech.

8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: O Židech., Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Němcích. W německých Nowinách píše se pořád mnoho o Židech o jejich utištěnosti, a jak by se jim pomoci mělo atd. Nepochopitelno jest, proč se jmenowitě a práwě o tu emancipací Židů ( třeba užitečnou ) Němci tak urputně zasazují, kdežto by přece mnoho důležitějších wěcí na práci míti měli! Hlawní příčina nepochybně jest ta, že se Židé wětší části časopisectwa německého zmocnili, a teď we wšech Nowinách jak říkáme pro domo sua píší. Wůbec jest powšimnutí hodná wěc, že nejwýtečnější spisowatelé němečtí nynějšího času Židé jsou.

5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 4. prosince, Titulek: [překlad výňatku z článku vídeňského časopisu Wanderer, který kritizuje trvající stav obležení], Autor: Havlíček, Karel Wídeňské nowiny „ Wanderer “, jejichžto liberální směr již od délšího času se zalíbením pozorujeme, podaly nedáwno úwodní článek při příležitosti wýročního dne nastaupení trůnu. Welmi slušným a spolu přeswědčujícím spůsobem wytýkají wládě, že až posud nic neučinila pro získání si srdcí, ačkoli se nějaké takowé kroky při rozličných příležitostech očekáwaly, jmenowitě též při náwštěwě w Praze a nyní při wýroční slawnosti nastaupení trůnu. Ukončení tohoto článku zdálo se nám tak důležité, že je tuto i swému čtenářstwu podáwáme: „ Je-li jen několik nespokojenců, jen několik zlým duchem posedlých, proč se strachujeme před těmito málomocnými? A kdyby byla nespokojenost skutečně tak hrozná, žeby proto tři čtwrtiny říšských občanů musily býti zbaweny občanských práw, nebylo by záhodno, aby se pátralo po příčinách a aby se odstranily? Nespokojenosti w tomto smyslu wšak nestáwá. — Četná wětšina si přeje weliké sjednocené Rakausko, ona miluje wládnaucí dynastii, miluje císaře a důwěřuje pewně w jeho mladistwau sílu. Četná wětšina se mnohému naučila, mnoho též zapomenutím pokryla. Jako wláda tak nenáwidí a zawrhuje i ona násilný přewrat, jako wláda chce i ona rozumné oprawy. Jako wláda nenáwidí i ona zneužíwání swobody slowa, ale nestrachuje se před ní. Wíť ona, že si prawda cestu proklestí, že lež bude odkryta. Wíť ona, že rány zasazené swobodau tisku jen tisk opět zahojiti může. Wíť ona, že užitek, jenž přináší swoboda tisku, mnohem wětší jest nežli škoda, kterau spůsobiti může. Wíť ona, že státník držící se jedině zpráw podřízených sobě auředníků je jako zraku swého zbawený; nejsauť jí neznáma slowa, jež pronesl welký státník, když prawil: Kdybych neměl opposici, sám bych si ji utwořil. Awšak o wýhodách swobodného konstitučního zřízení panuje stejné smýšlení, různí se jen w tom, kdy má býti toto ústawní zřízení zawedeno. Někteří chtí čekati, až lidstwo wšechny wášně ze sebe složí t. j. až lidi přestanau býti lidmi; jiní spatřuji samau nepoctiwost w projewení protiwného jim mínění a diwí se nemálo tomu, když se o muži jiné politické strany řekne, že i on je poctiwý člowěk. — K takowýmto lidem jsme nemluwili, k nim taužebně očekáwaná tato doba nikdy nezawítá. chybějící koncové uvozovky

4. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirická próza], Autor: Havlíček, Karel * – * Radujme se, weselme se! Sláwa! Sláwa! Sláwa! S wýsosti swé sezřel na nás nehodné a w čísl. 48. Orla Tatránského zašlápl naši maličkost Weliký Slon Tatránský p. p. p. Ljudewit Štúr! O! jak sladké, jak čestné jest pro mušku zahynauti pod stupau Welikého Slona Tatránského, a což dím Slona Tatránského? – onť jest Mamut, předpotopní Mamut Wšeslowanský, jenž celé Tatry w ustech má na jedinký oběd, a wydáwá z těla swého hojné řeky Wáh i Hron. – Když již dlauhý čas „ ovadi “ ( muchy jisté ) okolo uší bzučí, musí se přece odehnat. Tak počíná článek w 48. č. Orla Tatránského; při čemž čtenářům swým jen doložiti musíme, že ty „ ovadi “ ( muchy ) ráčíme býti my, dodáwajíce, že tím Wysoce a Hluboce učený p. Štúr sám na sebe nejlepší satyru udělal, neboť známo, na jaká zwířata tyto muchy nejraději sedají. My jsme ty muchy, to nezapíráme, a líto nám jest jenom, že když nás ten Weliký Slon Tatránský w čísle 48. Orla Tatránského ohonem swým odháněl, newyhnutelně na obecenstwo jistau čásť těla swého neslušně ukázati musel. – Tolik o jeho hrubostech a nadáwkách. –

22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad zákona o obci], Autor: Havlíček, Karel – Wídeňské Nowiny od 20. března přinášejí opět nowý zákon – zákon o obci, jejž w několika číslech w překladu podáme: Prozatímní obecní zákon. Obecná ustanowení. I. Základ swobodného státu jest swobodná obec. II. Okres působnosti obce swobodné jest a ) přirozený, b ) swěřený. III. Přirozený obsahuje wše, co se nejblíže týče prospěchu obce a w mezích jejích zauplna prowesti se dá. Pokud potřeba, obmezen bude zákonem jen k wůli obecnému dobrému. We swěřeném zawírá se péče o jisté weřejné wěci, které stát přikáže k obci spůsobem delegačním. IV. Spráwa záležitostí w přirozený okres působnosti obecní náležitých přísluší obci samé, která se wyslowuje wětšinau swých zástupců. V. W přirozeném okresu působnosti jest předstawený obecní prostředníkem wykonáwacím. Hlawa I. O obci místní. Částka prwní. Zřízení. a ) Co jest obec místní. §. 1. Obcí místní wůbec se rozumí obec w katastru za samostatný celek wyměřená, pokud jich wíce nedělá již skutečně jedinau samostatnau obec místní. §. 2. Předměstí dělati mají s wlastním městem pokaždé jen jednu obec místní. §. 3. Jednotliwé obce platní a katastrální mají práwo, spojiti se s jinými w jednu obec místní. §. 4. Jestliže jednotliwé obce nemají prostředků, aby powinnosti jim tímto zákonem uložené plnily, spojeny budau s jinými w jedinau obec místní. Awšak nesmí při takowém sjednocení spojowána býti w jedno majetnost a statek jednotliwých obcí přes jich wůli. §. 5. Obce, které mají znamenitau lidnatost, mohau se rozděliti w části, a pro usnadnění spráwy wyměřiti jim jistý okres působnosti. §. 6. Městům hlawním zemským a krajským městům dají zákony wlastní zřízení. I také jiným znamenitějším městům zůstawuje se práwo, spůsobem zákonodárním žádati za powolení wlastního zřízení městského. b ) Audowé obecní a cizinci. §. 7. W obci místní rozeznáwají se 1. audowé obecní a 2. cizinci. Audowé obecní jsau buďto a ) sausedé nebo b ) příslušníci k obci. aa ) Audowé obecní. §. 8. Sausedé jsau ti, kteří a ) toho času platí jistau wýroční sumu přímných daní z domu nebo gruntu w obci ležícího, nebo z nějaké žiwnosti neb wýdělku, k němuž zákon za wýmínku ustanowuje stále zdržowání se w obci, anebo b ) kteří od obce byli řádně za sausedy přijati. §. 9. Kdo jiným spůsobem, nežli podle práwa dědického w pokolení wzhůru nebo dolů stupujícím, přijde w držení nemowitých wěcí w obci, wykonáwati může práwa sausedská teprw tenkrát, když od obce byl přijat we spolek obecní. §. 10. Příslušníci obecní jsau ti, kteří k obci přísluší buď narozením nebo příjmutím we spolek obecní. §. 11. W narození zakládá se příslušnost k obci té, we kteréž při dětech manželských audy obecními jsau rodiče, při nemanželských pak matka. §. 12. Přijmutí we spolek obecní stáwá se buď: a ) řádným usnešením obecním, nebo b ) mlčky trpíc cizince, který maje rakauské státní občanstwí po čtyry léta pořáde zběhlá w obci se zdržuje bez listu domácího anebo s listem domácím již prošlým; konečně c ) při osobách ženských wdáním se za auda obecního. §. 13. Služebníci státní, důstojníci, s hodností důstojnickau zřízení, duchowní a weřejní učitelé jsau příslušníci obce té, kdež jim auřad jejich přikazuje, aby se stále zdržowali. §. 14. Při změnách příslušnosti obecní jsau děti nezletilé, žijící we spolku rodinném za wlastností rodičů, děti nemanželské za wlastností matčinau, žena za mužem. §. 15. Smrt jednoho nebo obau rodičůw we příslušnosti sirotků nic nemění. §. 16. Příslušníkem obecním lze býti jen w obci jedné. bb ) Cizinci. §. 17. Cizinci w obci jsau ti, kteří nejsauce audy obecními zdržují se w obci. §. 18. Osoby, kterých příslušnost nelze dokázati, stanau-li se k wýžiwě nespůsobny, zůstanau břemenem obci té, kde se naposledy zdržowaly. §. 19. Sirotci osob w §. 18. dotčených jsau příslušní k obci té, kdež se w čas aumrtí rodičů swých nacházejí; nalezenci jsau přislušenci obce, kdež byli nalezení. Příslušnost nalezenců w domích pro nalezence zřízených, ježto jsau ústawy státní nebo zemské, ustanowena bude zákony zwláštními. §. 20. Obec má o wšech audech obecních wésti řádnau knihu ( matriku ), do kteréž každý jich může nahlédati. c ) Práwa a powinností jich §. 21. Každý w obci má práwo: 1. k policejní ochraně osoby a wlastnosty swé nalézající se w mezích obce, a 2. k užíwání ústawů obecních podle dosawadních zřízení. §. 22. Příslušníci obecní mají krom toho práwo: 1. aby se w auzemí obecním bez překážky zdržowali; 2. aby statku obecního užíwali podle dosawadních zřízení; 3. aby zaopatřowáni byli podle prokázané swé potřebnosti, i 4. aby býwali aučastni wolby wýboru obecního w mezích ustanowených w §. 28 ad 2. §. 23. Sausedé mají a ) práwo woliti i woleni býti; b ) práwa jmenowaná w paragrafu předešlém sub 1. a 2.; c ) pokud mají w obci swé řádné sídlo, práwo, aby zaopatřowáni byli podle prokázané swé potřebnosti. §. 24. Wšickni audowé obecní powinni jsau, míti podíl we břemenech obecních. Sausedé, jakož i cizinci, kteří w obcích sídla swého nemají, nesau w nich břemena jen takowá, která se rozwrhují podle wladařských daní anebo podle držebnosti nemowité. §. 25. Cizincům, jestliže se o swé příslušnosti prokáží listem domácím ještě neprošlým, časné zdržowání se obci zbraňowati se nemůže, pokud se náležitě chowají a mají prostředky ke swé wýžiwě. Domníwá-li se býti cizinec w příčině této nějakým usnešením obecním stížen, může se utéci k auřadu okresnímu o pomoc. §. 26. Saukromé práwní poměry wůbec zwláště práwa wlastewná a užitkowá celých tříd neb jednotliwých audů obecnich zůstáwají nezměněna. d ) Zastupitelstwo obecní a wolení jeho. §. 27. Zastupitelem obce místní jest obecní wýbor. Tento wolí se swobodně od obce z jejího prostředku. Práwo woličské. §. 28. Woliti mají práwo: 1. sausedé, a 2. z příslušníků obecních: místní spráwcowé, duchowní, státní auředníci, důstojníci, ti, kdo jsau w hodnosti důstojnické ustanoweni, osoby, které dosáhly akademické hodnosti, a weřejní učitelé. §. 29. Práwo hlasowací má se wůbec wykonáwati osobně. §. 30. Nezletilí a wšecky osoby, ježto jsau pod poručenstwím nebo pod opatrowností, smějí wykonáwati práwo swé woličské jen skrze swého zástupce, manželka skrze swého manžela a wdowy a osoby ženské od muže swého rozdělené, jakož i newdané skrze plnomocníky. §. 31. Krom toho dowoluje se wykonáwání práwa woličského skrze plnomocníka jen w těchto případech: a ) když aud obecní wzdálen jest od místa obce pro dobré obecné, a b ) když držitel gruntů, maje w obci statky, w obci jiné sice jest usedlý, ale w okresu obecním pro spráwu gruntowní držebnosti swé ustanowil pachtýře nebo spráwce i dal jemu moc, aby práwo woličské místo něho wykonáwal. §. 32. Plnomocník ale smí jen jednoho splnomocnitele zastupowati, i musí ukázati plnomocenstwí w zákonním spůsobě sepsané. §. 33. Mezi spoludržiteli, kteří wěc nemowitau daním powinnau drží rukau nedílnau, a mezi podílníky w podniknutí žiwnostním k daním powinném hlas má jenom ten, kdo k daním zapsán jest, a za společnost akcijní její plnomocník. Wolebnost. §. 34. Wolen býti může wůbec každý aud obecní. §. 35. Z wolebnosti wymíněny jsau: 1. osoby w §. 30 jmenowané, 2. osoby wojenské we skutečné službě, 3. auřední a služebníci obecní, 4. osoby, které jsau w opatření chudobním nebo w záwazku čeledním, anebo které žijí ode mzdy denní neb týdenní, a 5. osoby, které rakauského občanstwí státního nemají. Wymezení wšak jsau: 1. dlužníci obce, kteří platiti obmeškáwají, 2. osoby takowé, které měwše sobě uloženau spráwu mohowitosti obecní nebo některého ústawu obecného, neučinily ještě aučtů, jimiž jsau powinny, 3. osoby, o jichž mohowitost byl konkurs zahájen, pak takowé, které po dokonaném řízení konkursním we wyšetřowání nebyly prohlášeny za newinné, a 4. takowé, které pro nectný skutek byly nalezeny winné. ( Budaucně dále. )

14. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: K čtenářstwu svému, Autor: Havlíček, Karel K čtenářstwu swému. Propuštěn jsa z wězení, odejel jsem hned druhého dne, totiž wčera na powolání swé jakožto deputowaný ke sněmu říšskému do Wídně. Redakci mojich nowin přewzal w nepřítomnosti mé ochotně na žádost mau wážený přítel můj Wáclaw Nebeský, jemužto za takowau w nynějších zwláště časech jistě welikau obětiwost tuto srdečné díky wzdáwám, přeswědčen jsa, že wážené čtnářstwo tauto změnau zajisté nejen nic neztratí, nýbrž i získá. O událostech, které se mně za posledních těchto dnů přihodily, nyní aumyslně mlčím, abych snad, jsa ještě tuze pamětliw trpkostí těchto, tauto rozhořčeností swau někomu křiwdu neučinil. Po nějakém čase a při chladnější krwi podám o něm auplnau zpráwu. Ostatně owšem neopominu we Wídni pilně do Národních Nowin nejen jednání sněmu, nýbrž i ostatních wšech důležitostech dopisowati. Karel Hawlíček.

5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel Zřízení anglického parlamentu. ( Pokračování. ) Wšem peerům náleží jméno lord t. j. pán, aniž jest mezi nimi podlé práwa rozdílu: wšickni sou rození radowé králowští a podlé okolnosti soudcowé w záležitostech domu králowského. Lordowé neustupně na zděděných práwech stojíce, wšemožně se proti nowotám wšelikým brání, a jen pak powolují, když widí, že jim odporowání nic nepomůže. A proto byl od nich weliký odpor kladen, když se o přejinačení obecní sněmowny čili o powěstnou reformbill začalo jednat, kterou se owšem moc jejich patrně měla ztenšiti. Nebo w Angličanech jest nejrozsahlejší čásť půdy majetností několika slawných a mocných rodin, jejichžto wladařowé w lordské sněmowně sedí. Wolitelé do obecní sněmowny byli před reformou naskrze skoro nájemníci na půdach těchto panských, a tak se stalo zcela přírozeným způsobem, že za posly z hrabstwí ( knights of the shire ) a měst byli obráni mladší synowé nebo příwrženci rodin panských, kteří arci podlé wůle a nadání přátel swých hlasowali. Z mnohých welikých až 100000 obywatelů počítajících měst se neposílali žádni deputowaní, kdežto malá sešlá městečka ( rotten boroughs ) pro swé zástupce w parlamentě místa měla, ba přečasto hlasy swé za daremných 50–60 lib. st. prodala. A tak bylo snadno pánům jednati podlé wůle swé, náwrhy, které se jim protiwily, rušiti, a nazmar byly wšechny zákony proti kupowání hlasů při parlamentních woleních. Král a národ cítili dáwno newhodnost takowého pořádku wěcí, a již před půlstoletím učinil William Pitt, slawné paměti, náwrh o reformu, který wšak častěji po tom opakowán wždycky ale od lordu překažen, teprw r. 1831 usilowáním národu a lorda Johna Russella přijat byl. Po reformě zůstal počet oudů w obecní sněmowně, jak byl dříwe totiž 658 a sice z Anglicka 471, z Irska 105, ze Skotska 53, z Walesu 29. Městečka nemající 2000 osadníků pozbyla práwa hlasowního, obce počítající dwa až čtyry tisíce obywatelů podržely práwo na jednoho posla, přebylé hlasy se dostaly welikým městům a lidnatým hrabstwím. Při woleních, která se dějou pod dozorstwím sherifů č. civilních náměstků králowských na několika místech w hrabstwí, odkudž na ten čas wojsko odstěhowati se musí, hlasuje každý měšťan, mající 10 lib. ročních příjmů, každý polní hospodář ( yeoman srow. české zeman ) ať si je swobodník ( freeholder ) nebo nájemník ( copyholder ) může-li se 10 lib. jakožto čistým wýnosem ze swého hospodářstwí wykázat. Deputowaným býti nemůže žádný duchowní; deputowaným býti může každý gentleman, když má leta a je rodilý 114 Brit. Gentleman pak není šlechtic, nebo w Angličanech nižší šlechty po zákonu není, nýbrž muž wzdělaný a w žiwnosti swé od jiných nezáwislý. Takowí pak jsou majitelé towáren, a rukodílen, welkokupci, statkáři, swobodníci a nájemníci. Poněwadž wšak deputowaní diét nedostáwají, musí se každý, chtěje byt wolen, jeli z města třemi sty, jeli z kraje šesti sty lib. st. ročních příjmů a to z nemowitého jmění wykázat. Mimo tyto posly sedí w sněmowně obecní čtwero deputowaných z wysokých učení Oxfordského a Cambridgeského, a dwa z Dublinského. Žádný deputowaný nesmí w čas swého poslowání ouřadu nebo ročního platu od koruny přijmouti, sice wyposlowal. On může wšak z nowa do parlamentu wolen býti, leda kdyby jemu wolitelé nedůwěřowali. Arci že se nowým tímto zařízením působení mohowitých pánů a fabrikantů konečně nezmařilo, a kupowání hlasů nepřekazilo: nicméně nabyla obecní sněmowna takowého postawení, že nyní ona a panská jako dwa samostatné sněmy wedlé sebe stojí. A wšak přece obě w jediný organický celek splýwají. K tomu welice přispíwá ústaw británsko-šlechtický. Mladší bratří z rodů panských, wrátíce se, jak swrchu řečeno, k měšťanskému stawu prowozují řemeslnictwí a kupectwí, a tak býwají do obecní sněmowny woleni za zastupitele stawu swého nynějšího, na kterém jim žáleží rowněž jako na swém urození. Sám staw panský není tak odloučený od měšťanského, jako na pewnině a nezřídka se stáwá, že si slowútný lord z prastarého kmene wezme dceru bohatého kupce, a tak stawy a jich interessy w Anglicku dohromady takořka srůstají. Jiná příčina swornosti obou parlamentních domů jest ta, že žádný deputowanec nezastupuje pouze místní interessy obce, z které byl wolen, ale podlé dobré rozwahy swé wěc celého králowstwí. Wšickni oudowé parlamentní mají pro swou osobu práwo nedotknutelnosti, tak že jim nikdo na žádný spůsob ukřiwditi neb ublížiti nesmí, a to w čas parlamentního sezení, 40 dní po odročení a 40 před odročením. W tu dobu jsou prázdni wšech půhonů, žádný soud nesmí proti nim žalobu přijmouti, nebo je po nálezu práwně platném k. p. pro dluhy do wazby dáti. Kdyby se některý oud bezpráwí dopustil, nalezne a wynese každá sněmowna sama, je-li winnen či newinnen. Wůbec si řídí každá weškeré záležitosti swé bez cizého působení: sama si prawidla ( rules ) dáwá, sama je soudcem swým. Posawád wšak není zákonu, který by určowal, jaká práwa sněmowny mají nebo pro jaká prowinění oudowé jejich by pokáráni býti mohli. Za řeči w parlamentě držené neodpowídá nikdo nikomu, leč samému parlamentu; kdoby wšak řádnou řeč držeti chtěl, wystoupí na wywýšené místo. W panské wede slowo Lord-kancléř, obecní si mluwčího ( speaker ) sama ze sebe wolí, a král ho jen potwrdí. Parlament má moc, každého buďsi úřadníka nebo neúřadníka obeslati, aby předložil wšechny oučty, listiny a jednání, tykající se zpráwy zemské, má-li jc w opatrowání swém, a parlament může ze sebe wýbory jmenowati, kteří by tyto wěci ohledali. Pak může požádati spráwy o wěcech zemských jakých koli, o školách, žalářích, řemeslnictwu atd., může wše očitě wyšetřiti skrze oudy swé, kteří za tou příčinou při wší říši swobodnou poštu mají. Každý občan smí zaslati jak ku králi tak k parlamentu adresu, t. j. písemné mínění buď pod způsobou rady nebo prosby. ( Pokračowání )

3. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Francouzský bál], Autor: Havlíček, Karel Žihadlo. Smáli sme se onda že si u nás také učení pánowé na merendě pobláznili. O francouzských učencích dočítáme se horších wěcí. – Na slawném bále u direktora welké opery w Paříži, Leona Pilleta sešlo se množstwí proslawených mužů ze swěta učenců, k němuž tam i ministry jako Guizot a j., kteří tam přítomný byli, počítají, z básníků, umělců, deputowaných, adwokátů atd. Tančilo se welmi mnoho. Mezi wšemi tanečníky ukázal se býti nejsetrwalejším slowútný historik Louis Blanc; ten tančil tak diwoce, že mu diw šosy neulítly. To se naši – k tomu ještě mnohem mladší historikowé na merendě chowali mnohem modestněji. Jeden seděl w polském županě s wýrazem welmi usedlým za periodickou pintou sprawedliwého piwa; jen chwílkami pohlížel na čisté rukawice z černě zastřených prsou jemu wyrůstající a přitom projewowal začasté lehkým mrknutím swou spokojenost. Druhý tančil sice, ale jak tančil?! Důstojně powážně, rozšafně – s ouplným ušetřením šosů – slowem práwě šosácky.

24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [polemika s časopisem Jutrzenka], Autor: Havlíček, Karel Žádáme redakce polských časopisů, aby následující článek swým čtenářům předložili. Trpké, ale zdrawé poučení neškodí. H. B. Chtěli jsme za příčinau nejnowějšího protislowanského wystupowání Poláků zwláštním článkem wyjasniti smýšlení jejich, ale předešla nás w tom Jutrzenka w Krakowě wycházející, která dne 19. října podáwá následující článek, jenž auplně wyobrazuje newědomost, naiwnost, spolu wšak pýchu a přemaudrost šlechty polské. Stůj zde na wěčnau památku tento článek, jenž nás wěřiti učí to, co prawí sedlák polský, totiž že šlechta polská wlastně není ze slowanské, nýbrž z tatarské krwi. „ „ Nowiny české horší se stále na Wídeňany a jednání sněmu, powstáwají proti Polákům jakožto jediným posud osobám, jenž we zmatku rozpadlých sil jakýsi lad a pořádek uměli zawést, ba lají nám, jenž w tomto boji Wídeňanům a Maďarům srdečně přejem wítězstwí. Ne pro ně, ne pro Čechy, pro národ, který tak se uměl snížit, že nyní tomu samému Windischgrätzowi, co jej před několika měsíci bombardowal, dal rukojmě wěrnosti, prose ho, aby co možná rychle opustil zem a spěchal k Wídni, chwějícímu se panujícímu rodu na pomoc; — ne pro Čechy — opakujem — ale pro nás samé, pro Poláky klademe tuto několik slow, které nech myšlénky naše objasnějí, je-li jakého objasnění ještě potřebí. Nemůžeme zapřít, že celá wěc zdá se na prwní pohled temnau a nesrozumitelnau. Poláci berau čím dál tím činnější aučasť w boji, který dělí Rakausko na dwě polowice, a wystupují zdánliwě proti hnutí slowanskému. Ale Poláci rozumí, že stanowisko Slowanstwí, na něž je klade Jelačić a Čechowé, jest prahanebné, jelikož zkrátka najmuté, w službě kamarilly. Na krátce na dlauze zastydí se Jihoslowanstwo, pakli w něm skutečně, jak se nadějeme, tkwí zárod budaucího žiwota, nad tau rollí, k jaké je wywedl horwatský bán. Maďarowé, přišedše tuhau zkauškau k přeswědčení blízkého, welmi blízkého podrobení anebo auplné záhuby, které je zbawil jen šestý den října, odříkají se od té chwíle útisku a panownictwí nad Slowany. Jsau w dějepisu příklady, že dwa národowé, došedší na nejwyšší stupeň wzájemné nenáwisti, zapomenau na dáwné urážky, spojí se tím silněji a wystawí si od té chwíle společnau pro budaucnost historii. Klademe ještě jednau před oči zpomínku na Litwíny, národ, který z auhlawního nepřítele stal se najednau přítelem, milowníkem Polsky, a od té chwíle s ní na wždy se slil. Z té strany je otázka buď již ulehčená, buď se dá w brzce ulehčit. Nyní o Slowanech. Jelačić se swými hordami je odewšad stísněn; s jedné strany Uhři, s druhé Wídeň a s třetí Dunaj zamykají ho w trojhran. Nedostatek potrawy a střeliwa naň čím dál tím wíc doléhá, a tak, pakli Wídeň bude s to lépe se zorganisowat a Uhři o trochu wíc odhodlanosti si dodat, doufáme, že ani Windischgrätz ani strana dworská Jelačića nebude s to uchránit. A jest wěru důležitá wěc, nynějšího bána horwatského docela zničit anebo jej auplně oddělit od záležitosti slowanské. A toto dílo je zůstaweno Polákům, neboť Polsko, ač materialně bez síly, má ještě dost síly mrawní a může tau zbraní skutečně jednat. Poláci w boji Horwatů s Uhry neutrální, anebo raději oběma stranám naklonění, ješto je s jedné strany wáže podání historické, společnost podrobenstwí a utrpení a nade wšechno společnost skutečných nepřátel, s druhé zase spojuje pokrewnost a jednorodost, mohau shodau a wyrownalostí wálčících národů jen získat a stát se silnějšími. Na to myslili ode dáwna. Byla doba, kde se Slowanstwo poprwé shromážděné na sjezdu slowanském w Praze poddalo mimowolně pod mrawní wládu Poláků. Netajme si, že w čele Slowanstwa musíme spatřit buď Moskwu anebo Polsko. Jediní jen Čechowé, a to národ takowý jako Češi, mohau widět w dynastii rakauské náčelníka Slowanstwa. A na kormydelníku, jakého si Slowané oberau, musí záležet budaucí jich žiwot. Proto jsme se upřímně radowali ze sjezdu Pražského. Ale Windischgrätz poznal brzo ducha, který tím shromážděním začal wládnaut, a děla Hradčanská wyplemenily klasy myšlénky o Slowanstwu sotwa wzešlé. Podobalo se, že sjezd slowanský, sblížiw neznané posud kmeny a rozehnán bodáky, doplnil swé powolání a tím silněji pobratřené kmeny spojil. Podobalo se, že Slowané poznají hned swého nepřítele a že boj započatý na ulicích Pražských přenese se do wšech částí Slowanstwa pod žezlem rakauským stojícího. Wyznáwáme se, že jsme se w tom mínění sklamali. Slowané jižní a západní nedospěli posud k wýšce nynější doby. Slowanský ráj Kollárůw nemá ani jednoho muže činu národů těchto, jsau tam sami dějepisci, filologowé čeští a slepí básníkowé srbští, ale krom polských nenajdeš tam žádného hrdinu. Opakujem, že nynější hnutí Slowanů je hnutí falešné, způsobené jediné od pletichářů dworských. A to je poslední úsudek, jaký Jelačić dle našeho zdání zaslaužil. Kdyby w tom wězela myšlénka prawdiwá, nebyly by jí ani bodáky ani peníze rakauské na pomoc. Ale nehledíc na to, že někdo zle užíwá swé bdělosti, musíme se již z toho těšit, že se probudil a začal rozwinowat neznané posud síly. Jedná se jen o wytknutí dráhy a směru, jak se swěží ti žiwlowé mají rozwinaut. Dworské pletichy byly s to, opakowat wýjewy dost podobné wraždám haličským r. 1846. Slowané místo aby se pohodli s Uhry, udeřili na ně a chtěli wyhubit národ, který jim někdy bude nejzpůsobnějším pomocníkem a podporau budaucího stawu. Neboť Maďaři, jak mile se jen s Němci nespojují, stanau se již tím samým našimi spojenci. Již za času slowanského sjezdu začínaly swáry mezi Jihoslowany a Maďary. Byla tam řeč o způsobech úplného wyhubení Maďarů. Jen Poláci samijedini tomu odporowali. Zatím se Horwati a druhé kmeny jihoslowanské přeměnili z wojínů bojujících o národní bytí w najaté pacholky strany, jenž práhne po záhubě swobody maďarské. Od té chwíle, prawíme upřímně, ztratili wšechnu naši wážnost, a přání naše přesídlly se do táboru maďarského. Prwní jednání drámy ukončilo se šťastně. Jelačić stal se z wítěze přemoženým. Co nám dálší rozwin přinese, to ukrýwá nedaleká budaucnost. My prorokujem, že Slowané, aspoň jižní, najednau prohlédnau a přejdau k té straně, kde je čeká čestnější než posud powolání. “ “ Tolik jest slow hrdé newědomosti šlechtické! Dowoleno nám budiž, poněkud filologická poznamenání k tomuto maudrému článku přiwěsiti. Hned na počátku dowídáme se něco z brusu nowého a celému swětu posud neznámého: Jen Poláci drží nyní pořádek we Wídni! — Wěru, bez Poláků by nikde ani we Wídni se neudržel politický pořádek! — Druhá nowinka, kterau se Praha dowídá z polského časopisu, jest, že jsme Windischgrätzowi dali rukojmě a prosili jej, aby rychle na Wídeň pospíšil!! Diwme se! Poláci prý zdánliwě wystupují proti Slowanstwu! Zdánliwě? — ba bezbožně oprawdu! Je-li prý w Jihoslowanech skutečně zárodek budaucího žiwota? táže se Jegomosć polský pan demokrat. — Ba již nyní jest w nich žiwot wětší, než u wás, páni šlechticowé polští: oni Srbowé i Horwati, celý lid, powstali statečně bojowati o swau swobodu, a wáš lid polský potlaukl wás r. 1846, když jste powstati chtěli! Jak jste si jej wychowali, tak jej máte. — Co se nám ale zwláště líbí, jest, že nás Krakowská Jutrzenka — nepochybně z dobrých pramenů snad na čestné slowo Košutowo — ubezpečuje, že se Maďaři od nynějška odříkají utiskowání a panowání nad Slowany. Milí Srbowé, Horwati a Slowáci! wložte meč do pochwy, Jutrzenka Krakowská wam wyjednala u swých bratránků maďarských, že wás již nebudau utiskowat; jen jim teď přejte oddechu, aby se na was zatím lépe zmohli! A to přátelstwí, ba manželstwí mezi Litwau a Polskau, o kterém šlechta polská tak ráda wyprawuje! Letos z jara slawilo se we Wídni bratrstwí mezi Maďary a Němci, to jest: židi z Uher a židi z Němec pili na to, že jsau bratři. Zrowna tak šlechta polská z Litwy, šlechta polská z Rusi a šlechta z wlastní země polské připíjejí si na bratrstwí Litwy, Rusi a Polsky — ale Litwíni, Rusíni i ( bohužel! ) lid polský proklínají zatím celau swau šlechtu. Polská šlechta přiwedla dwa weliké národy, Litwíny a Rusíni, o swobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssala z nich žiwot, a to nazýwala bratrstwím! Známe dobře sympathie waše pro Maďary, jste wy wěrní bratránci: co Maďaři činili Slowanům a Rumunům, to jste wy, šlechto polská, činili Rusínům a Litwínům. Cár ruský utiskuje zřejmě, neukrýwá se se swým despotismem: wy ale a Maďaři utiskowali jste pod firmau swobody, demokratie a bratrstwi, wy jste utiskowali a chcete ještě utiskowati po farizejsku! Kdo jest horší? — Wy zrowna tak prohlašujete Rusíny za reakcionáře, proto že se nechtějí dát od wás utiskowat; jako Maďaři prohlašují Horwaty za reakcionáře, že chtějí být samostatní. Maďaři předhazují Slowanům swým rusismus, knutoslužebnictwí, jako wy Rusínům: a proč? proto že nechtí waši a maďarskau wládu nad sebau trpěti. Wy oba, maďarská i polská šlechta, jste swobody proto nehodní, poněwadž sami pro sebe swobodu wyhledáwajíce, jiným swým poddaným ji béřete. Proto nemůžete sami swobody dojíti, jak wám to poctiwí demokrati waši, ku př. Liebelt, sami do prawdy powěděli. Žebyste ostatně Jelačiće a jeho „ hordy “ ( tak jmenují se po bratrsku Slowané!! ) rádi widěli zničeného, nepochybujeme: awšak se nešalte marnau nadějí. Také z brusu nowá wěc, že na sjezdu Pražském Slowanstwo počalo a odewzdalo se mimowolně morální wládě Poláků!! Buď Moskwa neb Polska musí prý být na čele Slowanstwa!!—Nesmáti se takowé newědomosti a marnosti, je wěru těžká wěc. Pštros když hlawu do písku strčí, myslí, že jeho nikdo newidí, protože on nic newidí. Také wy myslíte, že před tím, než wy jste se o Slowanstwu dowěděli, žádné nebylo. A pod tau waší morální wladau, pod waší hegemonií to by Slowanstwo asi kwetlo. Jaká nadutost, práwě šlechtická! Rusowé, nejmocnějsí národ slowanský a nejmocnější národ w Ewropě, nikde se posud nezmínili, že chtí být na čele Slowanstwa; my Čechowé, od kterých idea ta powstala, od kterých již tak dáwno pilně pěstowána a rozšiřowána jest, nikdy jsme nebyli tak naduti, abychom sebe za čelo Slowanstwa nabízeli a wnucowali; Jihoslowané, nejmocnější nyní swobodný národ slowanský, wojsko Slowanů, také se posud nikdy neosmělili, přednost chtíti mezi rownými bratry swými: a jenom wy polská šlechta, w zaufalých bídných okolnostech swých a kromě toho posud ani za mák o Slowanstwo nezaslaužilá, nabízíte se nám za průwodčího, za welilele!! — Pýcha spojena se slabosti jest nejohawnější wěc pod sluncem! — „ Jižní a západní Slowané nedorostli ještě do wysokosti nynější doby! “ prawí dále ewangelista w Jutrzence Krakowské. Sewerní Slowané také arci nedorostli, kdo tedy dorostl? — patrně nikdo, než střední Slowané, t. j. šlechta polská. A kde mate owoce té swé dospělosti, jak daleko jste již došli se swau politikau? — My západní a jižní Slowané wzděláwáme lid swůj, na ten se opíráme a stawíme pracně ale pewně hradby nezrušitelné swobody a samostatnosti swé: a co činíte wy dorostlí do wysokosti nynější doby? Wy pro zábawu swau a paniček swých romány a diwadla spisujete, nowé mazury komponujete, plány na rewoluce do wětru malujete, a pro lid swůj — kořalku pálíte! Tak jste dorostli do wysokosti nynějšího demokratického času!! — 656 „ Hýbání slowanské u nás w Čechách a u Jihoslowanů jest prý pauze od intrigánů dworních wzbuzeno! “ píše dále Jutrzenka. — Co tomu říkáte, wy naši tolikalelí spolupracowníci na poli národním, kteří jste tolik pronásledowáni byli od policie a auřadů, poradili wám intrigáni dworští, abyste pracowali o wyswobození národů slowanských? —! Konečně ale tážeme se, je-li rádno, podržeti we spolku swém takowé spojence, kteří se s námi při slawnostech a na bálách bratrují, ale w rozhodné nejnebezpečnější době přebíhají do táboru nepřátelského? Není zajisté! Pracujme tedy jen my západní a jižní Slowané společně s Rusíny haličskými společně a poctiwě o swobodu slowanskau, pracujme také o to, aby lid polský wzdělání došel, a aby tak na rozwalinách protislowanské a wládychtiwé šlechty polské sám národ polský postawil s bratrskau pomocí naší pewnau twrz swé wlastní swobody, která se ochotně wedlé nás ostatních co rowný k rownému, co Slowan k Slowanu postawí, a nebude chtít neslušnau wládu nad spolubratry, jako dosawadní šlechta polská, která posud ( bohužel! ) jediné polský národ representuje.

23. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Strany divadla]., Autor: Havlíček, Karel Strany diwadla. Litujeme nemilý omyl, který se nám we předešlém čísle nowin přihodil, že místo, aby se čtyrykrát česky a čtyrykrát německy hrálo, wytištěno jest německy třikrát. Každý dobromyslný wyswětlí si jistě sám tento omyl, neboť každému powědomo jest, že se týdně osmkrát a ne sedmkrát hraje. Litowali jsme tohoto omylu, který se proti naší wůli a proti našemu aumyslu w tisku přihodil, tím wíce, že nám jej mnozí tak wykládali, jako bychom my Čechowé již nyní hned z mezí rownosti wystupowali, a proto snad mnozí proti nám w této wěci austně horlili. Když ale nyní aumysl swůj w této záležitosti lépe wyswětlíme, nepochybujeme, že žádost tato od wys. sl. pánů Stawů skutečně wyplněna bude. Myslíme totiž, aby se w neděli odpoledne jako posud česky hrálo pro onu část obywatelstwa našeho, které wečerní doba nepříležitá jest. Pak se jednau za týden může dáwat česká zpěwohra, do které česky nerozumějící tak dobře choditi mohau, jako do wlaské a do německé, dwakrát za týden hrálo by se české drama neb weselohra. Takowým způsobem by owšem měli němečtí obywatelé pro sebe pět předstawení týdně a to myslím, že není nemožná wýmínka. Co se ostatně strany nedostatku herectwa namítá, zhola jest nepodstatné; známoť, že můžeme každau chwíli za dobré slowo a trochu peněz českau wýbornau zpěwohru sestawiti, s těmitéž wýmínkami najde se české drama a weselohra. Když nyní za darmo jsme si wydrželi dosti obstojnau hereckau společnost, podaří se to zajisté za dobré platy mnohem lépe. Tážeme se, jaké by bylo nynější německé diwadlo wys. slaw. pánů Stawů českých, kdyby také hercowé žádné platy nedostáwali, jako posud u českého, nýbrž jenom pauhé dobročinnosti obecenstwa odewzdáni byli?

7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Upozornění na novou knihu], Autor: Havlíček, Karel * * * Činíme obecenstwo pozorno na nowau welmi praktickau knížku pro nynější okolnosti „ Malau gramatiku pro Čechy ", která w jazyku českém i německém od W. W. Tomka již w tisku jest a brzy wyjde.

9. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel Sněm říšský dne 5. srpna. ( Dokončení. ) Rokowání dálší o řádu jednacím bylo tenkráte welmi zajímawé, zwláště proto, že nám trochu odhalilo oponu zdejšího liberalismu. Poznamenati totiž musíme, že se referent o jednacím řádě p. Mayer nedáwno stal statním sekretářem ( t. j. jako ministrem ), dále že i p. Fischhof raddau ministeriálním učiněn jest, a že někteří jiní ze zdejší lewice německé na podobná důstojenstwí buď wyhlídky neb aspoň chuti mají. W dosawádním provisorním řádu jednacím, který zhotowen byl ještě za časů, když pp. Mayer, Fischhof do ministerstwa nenáleželi, ustanoweno bylo, že každý deputowaný práwo má, w každau dobu ministerstwo interpelowati t. j. otázku jemu postawiti. Když ale nyní k tomuto §. jednacího řádu došlo, nawrhowal již p. Mayer, aby se wždy 24 hodin každá takowá otázka napřed ministerstwu oznámiti musela, a aby nikdo nesměl interpelowati, leč když se 10 audů sněmowny pro to prohlásí. Toto nowé obmezení našlo ale w sněmowně tak silný odpor, že odmrštěno jest. Violand předewším podotknul, že interpelace jest swaté práwo každého deputowaného, a že se stáwá tenkráte, když se chce některé okolnosti dowěděti a pak nějaký náwrh podlé toho učiniti. Z pauhé wšetečnosti a z lehkomyslnosti nikdo nebude interpelowat, sice by i president, i sněm i časopisy jej pokárali. U nás owšem býwají interpelace častěji než w ostatních konstitučních zemích, ale jenom proto, že minulé naše okolnosti byly zlé a tajné. Myslím také, že naše ministerstwo skrze takowé neočekáwané interpellace nepřijde nikdy do rozpaků, aspoň se posud ze zkušenosti ukázalo, že naopak skrze neočekáwané interpelace tím wíce důwěry nabylo. A kdyby ministři skutečně skrze takowé otázky do rozpaků přišli, nebyli by ministři dle potřeb lidu, nezasluhowali by důwěry. Brestl tentokrát zcela jiného byl smýšlení než jindy. Že prý se těmi interpelacemi čas maří, že jest nynější náwrh ještě prízniwější atd. atd. Thiemann z Čech: Hlawní wěc při interpelací jest, že ministerstwo bez příprawy odpowídá, sauhlasí auplně s Violandem. Rieger: že bychom se tak sami opět obmezili; interpelace jsau jedno z nejdůležitějších práw deputowaného. Jsau k tomu, aby se na některé nedůstatky neb chyby poukázalo a k rychlému naprawení příležitost zawdala, též aby se smýšlení ministerstwa o některé wěci poznalo. Owšem nynější ministerstwo užíwá důwěry naší, a proto myslíme, žeby těch 24 hodin nezneužíwalo. Ale může přijíti nowé ministerstwo, we které budeme míti méně důwěry. Ministerstwo jest jako hospodář. Dobrý hospodář má wždy wšechno w pořádku a může každau chwíli hostům swým celé hospodářstwí ukázati. Když se ale náwštěwa již o 24 hodin dříwe oznámí, tuť se arci mnoho nepořádků a nečistoty zatím odklíditi může. A zwláště nyní, kde telegrafy a železnice prostředky poskytují, co nejrychleji snad již příčinu interpelace odstraniti a před sněmem se pak čistým ukázati, že se nyní snad tohoto práwa zneužíwá, jest proto, že tato zbraň nowá jest, a tudy jí každý rád zkauší. Až bude dále lepší pořádek w zemi, nebudau interpelace tak hojné. Ostatek se může ponechati uznání každého a dobré radě presidenta, kterému se bez toho w sezení wždy napřed interpelace oznamují. Klaudi a Jonak též w podobném smyslu mluwili, hájíce swobodu interpelace. Löhner zastáwal ale náwrh p. Mayerů a snažil se wywrátiti řeč Riegrowau, což se mu ale nechtělo dařiti. Fischhof též tak: že komoře na tom záležeti nemůže, aby ministři do rozpaků přišli, nýbrž aby důkladně odpowěděli. Pillersdorf též wýborně hájil swobodu a neobmezenau interpelací, odwoláwaje se na příklad Anglicka, kde se též deputowaní každau chwíli ministrů táží o cokoli. Wywrátil též důkladně řeč p. Löhnerowu. Trojan ohradil se proti těm, jenž i w interpelacích a wšude zlé aumysle hledají, a hájil též swobodu interpelace. Rieger ještě doložil kromě obrany swé předešlé řeči proti Löhnerowi, že když se ministerstwu 24 hodin času dá, bude to tak, jako by se dámě již 24 hodin náwštěwa oznámila, aby se napřed přistrojila, tak jak se nawštěwowateli nejlíp zalíbí. Když ministerstwo hraje poctiwě, může se nám w každau chwíli do karet dát podíwati. ( Pochwala a weselost. ) Pan státní sekretář a toho času referent Mayer nemohl tentokrát ani swau obyčejnau dialektiku a sofistiku k službě míti, náwrh jeho propadl, a máme auplnau swobodu interpelace. W ponděli bude se jednati o náwrhu p. Selingrowě stran pochwaly wlaské armády, a o náwrhu p. Kudlichowě stran zrušení poddanosti. Tento druhý náwrh zasáhne již hluboce do žiwého, a doufáme, že se sněm liberálně zachowá.

6. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel Die deutschen Hegemonen. H. B. — Pod tímto titulem wyšla práwě w Berlíně malá německá knížka 52 str. w 8wu ale plná bolestných pro Slowanstwo prawd. Neznáme posud žádnau knihu, která by tak w krátkosti wyčtla s neobyčejnau historickau a statistickau učeností wšechny křiwdy od národu německého Slowanům učiněné, zwláště za nejnowějších dob. Knížka jest tím zajímawější, že wyšla práwě w této rozhodné době a od spisowatele Poláka, který se sice jen písmeny J. K. podepsal, awšak odwoláním se na znamenitého učence německého J. Gervina, redaktora Deutsche Zeitung w Heidelbergu, patrně z anonymity wystupuje. My nemůžeme podati auplný překlad této knížky, protože obsahuje mnoho welmi trpkého proti dynastii rakauské, což bychom dle nynějšího zákonu o tisku newyhnutelně hodným trestem zaplatili; awšak pokládáme za powinnost swau, uwésti zde alespoň nejdůležitější místa. Motto knížky jest ze Šillerowa Wallensteina: „ Und das römische Reich, dass Gott erbarm! Sollte jetzt heissen: römisch Arm. “ W předmluwě uwádí příčinu, proč rok 1848 tak chlubně započal a tak malicherně se skončil; proč k porodu pracující hora swětské revoluce tak směšné myši na swět přiwedla, jako jsau president Bonaparte, Wranglowa diktatura w Berlíně a Frankfurtský parlament, příčina tato jest, že tragický čas našel komické charaktery; a probraw pak a pojmenowaw tyto charaktery prawí: A nad těmito směšnými trpaslíky ční jenom tragická postawa Slowana, jenž smělau rukau trhá záclonu s nynějšího obrazu Saiského, nazwaného „ deutsche Einheit “, a kráčí jako hrdinowé staré tragedie, jak básník prawí, na prknách, která tento swět znamenají, zahalen we škrabošce. Nad rolničkami německých snílků třpýtí se čáko městaborného Chorwáta. Weselé jest umění politických kantorů, ale pochmúrné, trpce pochmurné jest žití národů. Knížka sama rozdělena jest na tři části: w prwní wykládají se nynější nesprawedliwosti německého parlamentu k Poznaňsku a následky toho; tato část obsahuje mnoho nowých a zajímawých zpráw a náhledu, w druhé líčí se historickým spůsobem německé soběctwí proti Slowanům, zahalené do raucha náboženstwí, civilisace a swobody, třetí obsahuje náhledy o budaucnosti Slowanů. I. Těžko jest — myslí spisowatel — poznati prawý směr toho blázince ( Narrenschiffs ), který se prý auředním spůsobem jmenuje Frankfurtský parlament. Ale z dwau saučasných událostí může se dobře poznati. Část welkowéwodstwí Poznaňského prý zněmčenau žádali němečtí hegemoni, ačkoli měla odjakžiwa s ostatním Polském stejné historické osudy; a na skutečně podánštěnau část Šleswíku dělali si zase tito hegemoni práwo, protože měl stejné historické osudy s Holštýnem a tudy s Německem. A oba tyto sobě protiwné požádawky, které se jako římští augurowé nemohau setkati beze smíchu, wyřkli zároweň, jedním duchem we jménu stejného a toho samého „ dobrého práwa! “ Dobré práwo bylo tu pauze nestydatá zištnost, která w ten čas s německých knížat přešla na německý národ — neb jen zlých se zbawil, ale zlé zůstalo. Ale toho nebylo dost; ačkoli se w Poznaňsku odwoláwali na národnost, přece zas dekretowali, že jsau rakauští Slowané Němci, horšili se nesmírně a přešli k dennímu pořádku, když jižní Tyrolci ( Wlachowé ) nechtěli přijmaut pozwání do Frankfurtu, jmenowali Karla Alberta rebellem, protože nechtěla být Italie w Němcích. W okamžiku byla Praha německau universitau, Terst německým přístawem a Poznaň německau pewností. Zatím ale mnoho uklauzlo pod nohami a rukami německých hegemonů. Museli se dát we Šleswíku od Ruska potupně zakřiknaut; museli pustit Rakausko slowanské i německé; a o Italii raději mlčí. Museli pustit a upustit — ale owšem ne z dobrého rozumu ani ze zbytečné smělosti. Praha je nyní slowanská universita, Terst není německý přístaw — ale Poznaň jest posud ještě německau pewností. My ubozí Poláci, my barbaři, nejsauce paprskem filosofie oswíceni, držíce se wždy ještě nepraktické wíry našeho básníka, že je cnost nejwětší maudrost, neměli jsme nikdy tento „ pud na wýchod “, jak to pan v. Gagern nazýwá, tento pud k tlačení ( dieser Drang nach Drängen ), tento wše zahrnující swětocit, a náš nejprwnější král Boleslaw Weliký byl tak obmezen duchem, že naznačil hranice panowání swého kowowými slaupy w řekách. Pozňan se neodřekli němečtí hegemonowé. Snad žeby zde jejich „ dobré práwo “ lepší bylo než w Rakausích, w Šleswíku a w Italii? O nikoli! Jenom proto, že tu cár nic proti tomu neměl, že se ten kus kusů Polska ještě rozkauskowal, a poněwadž se Friedrich Wilím IV. dle wyjádření Bassermanna „ němečtější “ shledal, než naděje byla. Z počátku owšem nebyli proti Polákům tak němečtí. Když galvanický praud, jenž žíly Francauska proběhl, také žabí stehýnka německého Bundesstaatu otřásl, tu jsme byli dobří spojenci proti ruskému arciwrahu, a tenkrát se woláním „ Ať žije Polsko “ poskwrnili mnozi znamenití mužowé, kteří lezli po wšech čtyrech na wýšinu zákonodárstwí. Tenkrát necítil ještě nynější reichsminister-president pan v. Gagern w sobě nic o tom powěstném „ pudu na wýchod “, naopak on držel welmi prudkau řeč k obnowení Polska, a Prusko s Rakauskem měly dát prwní příklad; tenkrát prawil nynější reichsministr, tehdy owšem jen professor Robert v. Mohl, že se Halič a Pozňany nemají brát do Bundu, nýbrž aby byly powažowány co drahé zálohy w rukau Německa k budaucímu Polsku, a přidal ještě wýslowně, že „ deutsche Brüder “ w oněch krajinách musejí sdíleti osudy polské říše; tenkrát jste ještě i wy, pane! ( Gervinus ) w Deutsche Zeitung dowolowal Polákowi zastupowat swůj národ, a psal jste o powinnosti německého národu, aby naprawil křiwdu od swých knížat Polákům učiněnau, tenkrát jste ještě i wy, pane, žádal od Pruska, aby dalo Pozňany na swobodu, aby hodilo kostku. “ A pak konečně, když wypukly ony nesmírné bauřky — jak říká císař Mikuláš — w německých piwních sklenicích; když nastaly ty barrikády, z kterých lezli němečtí hegemoni na kurulské stolice; když se Prusko strojilo na odhodlaný skok do Německa; když Wídeň wykarabáčowala Metternicha trikolorem — jaké hymny se tu pěly o naší polské swobodě, jaké nezaslaužené chwály wzdáwaly se tenkrát Polákům. Tu se na nás zachytil srdečně Vorparlament jakožto na Vormauer ( zeď ) proti Rusku, tu ubezpečowal arcikníže Jan, který byl ustanowen ohříwati německau císařskau stolici pro krále pruského, naši haličskau deputaci, že wždy nanejwýš milowal Polsko. A nejen Vorparlamenty a Vorcísařowé takto mluwili, i mnohé wlády německé ubezpečowaly nás swé oddanosti a podpory. Kdybysme směli mluwit, kdybysme wěrně wyprawowati mohli, jak newěrě se s námi zacházelo, kdybysme wyzraditi chtěli, jak jsme byli zrazeni — mohli bychom jmenowat jména pruských březnowých státníků, kteří nás k rychlému zbrojení napomínali, z pruských zemských kas nám peníze na zbraně nabízeli, kteří chtěli naše důstojníky wyslat do Haliče, abysme odtud i z Pozňan najednau wpadli do ruského Polska, a kteří dali jednoho pruského generála, aby se radil s jedním našim wůdcem od r. 1831 o wálečném tažení proti Rusku.... To bylo tajné wyjednáwání, a nebylo weřejné jednání z počátku též podobné? Nebylo ustanowení Willisena dosti zřetelné? Neporučil mu p. ministr wnitřních záležitostí, aby se spojil s polským národním wýborem? ( Později, když se záležitosti s Ruskem trochu naprawily, říkal již zas p. ministr tak nazwaný polský národní wýbor! ) Tohoto král. komissara ( Willisena ) k nám poslaného náklonnost k Polákům a zášť proti Rusku jest každému známa. A nebylo to patrné, že se pod nowým zřízením Poznaňska wlastně rozumělo zřízení polské armády? Kdo by byl mohl mysliti, že za několik neděl budeme skrze konvencí odzbrojeni a pak bezbranní pobiti; že německý národ wšechny nám učiněné nesprawedliwosti, wšechny zrády, wšechny ukrutnosti pochwálí — wšechno i ohawné znamenání polských zajatých; kdo by byl mohl mysliti, že se promění hymny w proklínání, spojenci w katy, a že se ukončí obnowení Polsky nowým rozdělením! A jaká byla příčina tak náhlého přewratu? Snad kanibalské ukrutnosti Poláků? O zanechte těchto mizerných aušklebků! Tento blátiwý písek, kterýž jste tenkrát uměli chytře naházet do slabých očí, již se rozprášil, a i slepý widí nyní, kdo byl kanibalem. Swět nyní wí, jak si newěděli mizerní, neswědomití škrabalowé we wašich nowinách rady, když byli wyzwáni, aby jmenowali jména těch „ deutsche Brüder “, kteří prý byli upícháni, dřeni a i za žiwa zakopáni, když měli jmenowat místa, na kterých se tyto wěci staly. Swět nyní wí, že jsme my nedali prwní příklad, a že zawraždění Brackého, Lipského, Chlapowského a Potockého a mnohých jiných stala se dříw než dwa jediní ohawní pádowé z naší strany w Třemešně a Wřešně, které bychom my rádi slzemi a krwí swau umyli. Swět nyní wí, kdo a jak u nás zůřil, že po dobytí Xiaže zapálena jest nemocnice, we které naši ranění leželi a shořeli, že potlačeno jest kolbami, co se ještě hýbalo, a že se střílelo na rolníky za pluhem. Jenom bázliwec je ukrutný, a proto nehledejte mezi Poláky ukrutníky. Mluwte si o wšech mukách swého swědomí, máte-li jaké, ale o našich ukrutnostech nemluwte! Brzy se počalo jinak mluwiti, o ochraně, kterau powinno jest Německo swým „ deutsche Brüder “ w Poznaňsku, o německé wlasti, která jde tak daleko, jak daleko německý jazyk zawzníwá; konečně našli — co Němec wždycky snadno najde — princip, totiž rozdělení podle národnosti, prawili nám po křesťansko-germansku: Dějte německému císaři, což jest německého císaře! My se nechceme ptáti, kdo byli tito deutsche Brüder a kdo je zastupowal. Nechceme na to wzpomínati, že tito deutsche Brüder za onoho času u nás byli hostinsky přijati, když je wlastní otčina wypowěděla, že u nás našli tenkrát swobodu wíry a — co jim podle jejich obyčeje ještě milejší jest — bohatstwí, které doma marně hledali; neboť wděčnost za dobrodiní není podle německého spůsobu, a to jest snad jediné, co zdědili po pohanských republikánech. Nechceme také dokazowat, že jsau w horním Slezsku a w Prusku tak dobře Poláci jako w Poznaňsku Němci, a žeby se tedy rozdělení podle národnosti nesmělo wztahowat pauze na Poznaňsko: neboť ačkoli jest logika německá nesmírně pewná, přece upustí wždy tam, kde by musila být poctiwá. Nechceme poukázat na proti smysl pana reichsministra von Schmerlinga, který prawil, že musí swé „ deutsche Brüder “ w Poznaňsku chránit i proti wůli pruského národního sněmu, a hned potom zas odpowěděl na Eisenmannowu interpellaci strany uherských Němců, že je nesmí chránit, poněwadž jsau již jednau uherskými občany, kteří musí sdílet osudy swé wlasti; neboť bychom se dopustili ukrutné potupy proti německému reichsministru, kdybychom žádali, aby nebyl ustawičně w protismyslech sám se sebau. Nechceme ukazowat na Elsasz, Kurland, Holland, Belgii a Šwýcary Zapomněl ještě na Sew. Ameriku. Red., kde byste ještě wíce a němečtější „ deutsche Brüder “ mohli chrániti, a přece je nechráníte; neboť w té wěci postačuje Falstaffowa odpowěď, že k tomu nic nechybí, než drobet té mizerné srdnatosti, a ačkoli není resignace z pauhé slabosti docela křesťanská, přece je jistě čistě germanská. Nám postačuje jen jedna wěc, a ta jest: že k Německu přibraná část Poznaňska nejen není čistě německá, nýbrž že je w ní, jak se sami přiznati musíte, mnohem wíce Poláků než Němců. „ Že hranice není tažena podle národnosti — prawil wám náš Janiszewski — toho máte nejlepší důkaz we zpráwě sweho wlastního wýboru ( sněmowního ). Wýslowně tam jest udáno, že we welkowýwodstwí Poznaňském 420.500 Němců žije a 800.000 Poláků. Awšak Bundestag již dne 22. dubna 593.000 duší k Německu připojil, a pak ještě 2. máje 273.500 duší, dohromady tedy 866.000. Dejme tomu tedy ( co wšak ani prawda není, protože obě národnosti mezi sebau jsau míchané ), žeby weškeré německé obywatelstwo jen w těchto k Německu nyní připojených částích bydlilo pohromadě, pak bych se přece oněch pánů zeptal: kterak se mohau tyto kraje wíce německými nazýwati, když tam jest i w tomto pádu o 42.000 Poláků wíce než Němců; když se ale powáží, že mnoho z těch Němců ještě bydlí kromě těchto hranic, pak jest tam zajisté o 100.000 Poláků wíce než Němců. To přece se nebude nazýwati wíce německé! “ Sprostnost dítěcí by pochopila tyto počty, ale rozum rozumných je nechápal. ( Pokračowání. )

1. prosinec 1848, Zdroj: Národní nowiny, Část: Titulní strana, Titulek: [Riegrova a Braunerova řeč], Autor: Hawlíček, Karel [ tři hwězdičky ] Tuto klademe řeči Riegerwu a Braunerowu dne 27. na sněmu, jak je Občanské Nowiny č. 6. a Kroměřížský Reichstagsblatt č. 1. podáwají. Dle tohoto srownání pozná každý nepředpojatý, jakým duchem Obč. Now. jsau wedeny. Občanské Nowiny: Rieger(nejwíc ironicky ): Já neuznáwám protokoly z oněch dnů, nejsau to protokoly sněmu, protože nebyl w auplné poradě, nebo jsem já scházel.(Na Lewici hrozný křik. ) Předseda: Pánowé, šetřte swobodu mluwení. Rieger, neohlížeje se na křik Lewice: Pak bych byl nesměl swé mínění wyjádřit a musel mandát swůj složit.(Oho! ‒ Bauře. ) Předseda: Swoboda mluwení. Rieger: Ale tomu nechtějí moji woličowé, abych mečem byl nucen k rokowání, anebo může někdo mně to do očí říci, žebych byl mohl po 6. říjnu jako dříwe rytířského Jelačiće zastáwat?(Bauře na Lewici, wolá se, aby Rieger si zanechal swé wyznání wíry. ) Rieger: Takowé mlčení jest uznáwání 6. října. Řekne se, že císař uznal uzawření o daních, prawím, že císař jest nezodpowědný; uznalo ale ministerstwo tuto frakcí říšského sněmu?(Powstane bauře neukrotitelná na Lewici, Rieger zůstane ale pokojným; Goldmark chce, aby se čtly protokoly, Lewice w slowech neslušných hlučí; Brauner mluwí w smyslu Riegrowu. ) Rieger pokračuje: I s menšinau sněmu nesauhlasila wětšina lidu; český národ protestowal proti jeho uzawřením.(Owšem, ale mohly by přijít doby, že protestowat nebude! ) Národowé rakauští byli proti revoluci, přítomní w sněmu pro ní; proto to neštěstí, že bojowníci byli sněmem w revoluci autorizowáni. Pánowé, wždyť jste wypsali nowé wolení, a my přece zde ještě sedíme; wyť jste prohlásili Windischgrätze mimo zákon a musíte jej nyní pos1auchat, widíte, jak jste nedůslední.(Na Prawici: wýborně s posměchem. ) Bezpochyby, pánowé, postawíte padlým w této slawné revoluci nějaké pomníky a zaopatříte wdowy a sirotky. Máte jim ( oprawdowě ) děkowati wydobytnosti 6. října, jichž opanowání mohlo by nás přiwésti před 13. března. Wyť jste za to zodpowědní, nechci seděti jednau na lawici hříšnické; ti, jenž chtějí uznati platnost protokolů, jsau oni, jenž to zodpowídati musí.(Lewice posmíwawě tleská. ) Šuselka: Jest to pod mau důstojností, na to odpowídat, nebojím se hříšnické lawice(Lewice: wýborně ), prawím, že protokoly se musí uznat, a ponecháwám slowo panu Braunerowi, abych slyšel pokračowání Riegrowské hříšnické lawice. Brauner: Ano, připojuju se k náwrhu Riegra a jsem hrdý na ironii poslance Šuselky. Uznání protokolů jest uznání 6. října, powstalého z cizích peněz a wliwů. Dobře prawil jeden polský poslanec: Rewoluce dělají blázni aneb děti; chceme tedy protokoly neuznat, anebo uznat 6. říjen. Řekl jsem. ‒ Kroměřížský Reichstagsblatt podáwá podlé rychlopisných zápisků tytéž řeči takto: Rieger: Liluji, že sezení započalo tak bauřliwým způsobem. Mé přání bylo, aby se takowým bauřliwým debattám bylo wyhýbáno(bravo! ), ale že od poctiwé strany jednau tato otazka je wržena(Lewice: Ne, ne! ), widím se pohnuta, wyslowiti smýšlení swé, a já se wyjádřuji, že co se týče protokolů, přistupuji docela k náhledu řečníka přede mnau, protože to nejsau protokoly sněmu(tak, tak? ), poněwadž nebyly w auplné, w swobodné poradě psány(oho, oho! ); já sám nebyl jsem přítomen, protože jsem přítomen býti nemohl(hlasy: A Poláci? ‒ Prudké pohnutí we sněmu ), protože má osobní jistota byla w nebezpeči. Owšem by se mně mohlo říci: žeby se mi nebylo nic stalo, kdybych byl zůstal, snad tak málo, jako Latourowi? ale byl bych přiweden býwal w postawení takowé, žebych nemohl mínění swé swobodně wyslowit, a to by bylo indirektní složení poslanstwí(k wěci, k wěci! Řečník nesmí být přetrhowán ). Pres.: Musím pány opětně napomenaut, by dali p. poslanci Riegrowi domluwit. Rieger dále: Proti složení mandátu byli by se woličowé moji jednohlasně prohlásili. Já byl poslán, ne abych mečem práwa wlasti mé hájil, nýbrž ústy. Já ale také nepatřím k těm, jenž myslejí, že se může pokojně a swobodně rokowat, když je jednau mysl pozbyta. Nemyslím, že zde někdo bude mít zmužilost dokazowat, že pro mne we Wídni nebylo žádné nebezpečí. Já opustil swé místo ne ze zbabělosti, ale že jsem se obáwal, že nebudu moci mínění swé swobodně říci, že nebudu moci hlasu swého tak swobodně jako dříwe pozdwihowat; či měl-li bych se snad osmělit zastáwat rytířského hrdinu Jelačiće?(Welké hnutí; z Lewé: My nechcem žádný denník slyšet! Z Prawé: Pryč s wýtržkami! zde není Wídeň! ) Ustanowil jsem se tedy čekat, až se sněm sejde na místě, které bude neutrální. Přijmaut protokoly, jest: uznat revolucí od 6. října; pomněte, pánowé, na následky tohoto kroku! Owšem se mi řekne: Wláda uznala sněm a císař podepsal jeho uzawření. Záwidím těmto pánům tyto důkazy a toto powoláwání se na potwrzení císařowo. Powolení daně je skutečnost; císař není odpowědný. Ale ptám se wás, pánowé, chowalo-li se ministerstwo Wessenberg, aneb lépe řečeno jeho zbytek, w této wěci tak, jak se chowat mělo? ‒ Jsem přeswědčen, že sami nechcete toto powoláwání; neboť práwě toto ministerstwo poslalo Windischgrätze do Wídně, a překazilo tím, že sněm anebo raděj jeho zlomek(prudký odpor; k wěci, k wěci! ). Wždyť pak chci dokázat, že ty protokoly nepatřejí k wěci. Jedna strana tedy dala rozkaz, dobýt Wídeň, druhá zas, brániti Wídeň; to mně wěru tak připadá, jako 788 manévry, jaké necháwají w pokoji naši generálowé prowádět. Pres.: Musím pana řečníka prosit, aby se neodchylowal, ale k wěci přistaupil. Rieger: Nechci twrdit, že nebyli jednotliwí, kteří mínění swé swobodně wyslowili, ale wětšina to nečinila; ostatně nebyl welký díl přítomen, na př. wětšina Slowanů a Němců z Čech, skoro celé Tyroly(odpor ), též welká část zastupitelů druhých zemí. Tedy buď ti, jenž opustili sněm, učinili to ze zbabělosti, anebo že byli přeswědčeni, že we Wídni porada swobodná není možná. Mezi swými rodáky platím já za zmužilého, a přec jsem nezůstal we Wídni; a náš lid uznal to a wyjádřil se, že neuznáwá uzawření, které byly přijaty bez nás. Nebyla sice jen menšina přítomna, ale je-li kdy falešná sada prawdiwá, že za menšinau stojí wětšina lidu, tož se dokázalo zde; neboť skoro weškerý lid prohlásil se proti této revoluci. Pozůstalí dali revoluci potrawu; neboť ti, kteří se pro revoluci bili, myslili, že je to prawé, protože bojowali we jménu sněmu. Pomněte na následky swých uzawření; uzawřeloť se, že kdo w desíti dnech se newrátí, bude prohlášen, že pozbyl mandát. Já jsem jeden z nich, jak mne můžete ještě zde trpět? Proč neuzawíráte o wypsání nowých woleb? Tuším také, žeby to sotwa wedlo k jinému wýsledku, ač nebyli wšichni tak šťastni, že obdrželi přípisy důwěry. Sněm uzawřel, že se žádné wojsko nesmí wozit na železnicích do Wídně; sněm prohlásil jednání Windischgrätzowo za nezákonní, jak můžete trpět, že posud we Wídni jest?(Smích. ) Aj, žádejte přec, aby ministerstwo spojilo wojsko, by bojowalo proti tomu odbojci. Windischgrätz nechal Messenhausera, wůdce powstání, zastřelit.(„Messenhauser je mrtew! “ ) On byl muž udatný. Padl-li on pro wěc swobody? ‒ Owšem jednal w rozkazu wýboru sněmu pro bezpečnost. ‒ Tedy je Windischgrätz sprostý wrah? Pak je waše powinnost, na to tlačit, aby byl potrestán.(Smích. ) Pak musíte i pánům do Peště uprchlým wyřknaut dík wlasti, padlým postawit pomník, zaopatřit jejich wdowy a sirotky.(K wěci, k wěci! Netrpěliwost. ) A přec děkujem padlým wymoženosti 6. říj., které, půjde-li to takto dále, nás ještě whodějí před 13. března. Jsau wěci, pánowé, které nestojí w žádném slowníku, ani w Rotteckowu, jsau faktory w politice, které wíc dokazují, než theorie; sic by mohl každý školák platit za státníka. Já ale a wšichni moji přátelé, jenž jsme neměli podíl w těchto uzawřeních, w této sláwyplné revoluci, my odmítáme wšelikau odpowědnost, my nemáme žádný podíl w prolité krwi; my nejsme winni, že lehkowěrná, pro swobodu nadšená mládež zawedena a zneužila byla. Nezhrozte se před saudcem, který wšechno trestá, a jeho moc dále sahá, nežli kn. Windischgrätzowa. Já nechci sedět na lawici hříšníků; nechť sedějí tam ti, kdo chtějí protokoly tyto míti uznány.(Hlučná pochwala. ) Šuselka: Chci se obmezit na odpowěď na slowa p. Höllrieglowa, neboť rekriminacím a obžalowáním p. Riegrowým odpowědít, mám pode swým důstojenstwím; ostatně se neostýchám sednauti w potřebě na lawici hříšníků.(Žiwá pochwala. ) P. Höllrieglowi služ toto k wywrácení jeho slow. Císař odročil owšem dne 22. října sněm, ale tím se neprodlené odročení sněmu newyslowilo, neboť w dotýčné proklamaci JCMti. stojí wýslowně, že sezení mají „ na to “ přestat. Bylo tedy na presidentowi, odložiti sezení, jak by běžné zaměstknání byly odbyty. Na to se při počtu audů ještě k uzawření schopném uzawřela adressa, která byla poslána po deputaci. Tato deputace byla dne 26. října ještě od JCMti. jakožto deputace sněmu přijata a wyslyšena. Tedy se námítky samy wyrownají a sněm se nikdy nepošinul z dráhy zákona. Tímto končím a přenecháwám slowo posl. Braunerowi, abych od něho přijal snad podobné wyjádření jako od řečníka přede mnau. Brauner: Strany jednání sněmu po 6. říjnu wyjádřuji se zcela srozumělým býti s náhledem posl. Riegra. Chci se wšak jen obmezit na protokoly oněch sezení, které byly držány po wysloweném odročení. W oné proklamací stojí, by se sněm ihned odložil. Nechci jednat o práwní powaze odročení, protože mám za nepotřebné, nowé bauřky způsobowat; nad to bylo by to zcela nepraktické, neboť myslím, že se při poznané poctiwosti a dobrotě našeho císaře, budem-li jen wytknutý cíl hledět dosáhnaut, není se co bátí podobného sražení s korunau; a jak je jednau ústawa ustanowena, je práwo odročení pro budaucnost určeno. Já w tom widím skutek nutnosti a myslím, že koruna nejen práwo, ale i powinnost měla, přeložit sněm, by mu mohla dána býti možnost, dowršiti jeho úlohu. Mám ale proto ještě dwa důkazy. Prwní weliký je práwě naše přítomnost na neutrální, zákonnité půdě hanácké; nikdo nás k tomu nenutil: my přišli dobrowolně. Druhý důkaz je w strašných krocích, které proti Wídni učiněny byly, by nám práwě opět byla opatřena možnost swobodné pokojné porady. Uznáme-li ony protokoly, dáwáme sami sobě a císaři našemu dementi, a tím uznáme revoluci Wídeňskau. Jsau revoluce, o nichž by se mohly říci slowa polského jednoho poslance: „ Jen děti a blázni dělají revoluce,jen aby práwě revoluci dělali. “ Ptám se wás, pánowé, jakau revoluci máme před sebau? Wnucenau, cizými žiwly a pletichami způsobenau, která k tomu směřowala, obětowat čest a dobrobyt Rakauska; revoluci, která hanebná jest w pohnútkách swých, nesmyslná w aučelích, neomluwitelná w následcích. Wolte nyní, pánowé, chcete-li dwa protokoly zničit, anebo raději takowau revoluci uznat! ‒ Redakce Občanských Nowin přidala ke swé hoře položené zpráwě tento přímětek: „ Národe český! národe wlasti wěrný! ty taužíš po swobodě, tak tě známe my, ty taužíš po ní a po práwech swých beze wší falše, to také dobře wíme. My ti tuto podali řeč Riegrowu i Braunerowu beze wšech přímětků, suď sám, jak se srownáwají se smýšlením twým? Ač nedíme ničeho o lásce p. Riegra k Windischgrätzowi, již před námi tajil a nyní najednau na jewo dal, poukazujeme jen na to, že známý p. Brauner tobě bláznů a dětí nadal, že jsi se hlásil revolucí březnowau ku swým práwům, ku swobodě swaté. ‒ Suď sám, národe, a sleduj pilně beze wšech předsudků, neodáwaje se důwěře slepé, další kroky poslanců swých. Suď, zdaž se dobrého wýsledku naditi lze od sněmu, jehož poslanci hned na počátku we welké náružiwosti proti sobě wystupují. Tento počátek jest smutné znamení pro Kroměřížský sněm. Aby sobě přáli, aby se jejich srdce pro zdar rakauských národů k sobě klonily, a aby zanechaly zastáwání těch, jenž beztoho nad míru mnoho moci až potud w rukau mají. “ To jest krátkými slowy: Národe český! wyžeň Riegra nebo Braunera ze sněmu říšského a pošli tam redaktora Občanských Nowin.

18. září 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika se stručným přehledem literatury J. Malého], Autor: Havlíček, Karel * – * We swém stručném přehledu literatury w Čas. Česk. Mus. V. swazek prawí p. J. Malý, ponaučuje p. Wojáčka, skladatele básně „ Wáclaw “, že se Wáclaw III. za předmět takowé básně nehodí. Na důkaz, jak powážliwý má být kritik we swých slowech, wytáhneme zde z té, jak se zdá, dosti newinné a nepatrné rady, welmi oškliwý resultát. Dokážeme totiž p. J. Malému z této jeho rady, že jednu z dwau knih níže jmenowaných jistě nečetl. Nečetl buď „ Wáclawa “, báseň od W. Wojáčka w Praze 1845 “ neboť se w ní kromě jiných patrných známek Wáclawa IV., také jede na Karlštýn, který se hned w 7mém řádku ze začátku připomíná, z čeho by se již byl mohl dowtípit, že se jednati musí o Wáclawu IV.: a wšak tuto knihu p. Malý jistě četl, neb jak by se směl opowážit posuzowati, haněti to, co nečetl, a ješte i radu dáwati spisowateli, toť by se nesrownáwalo s jeho ( p. J. Malého ) literární zachowalostí, o které se sám we Kwětech pochwalně zmiňuje. Tuto knihu tedy jistě četl, ale následowně nečetl: „ Sprawedliwau kroniku aneb Prostonárodní dějepis země české od J. B. Malého “, neboť by se byl we čtwrté knize na str. 58–59 dočetl, že Karlštýn wystawěl Karel císař, a dále by se byl dočetl, že syn Karlůw Wáclaw IV. hned po otci panowal. Tu to tedy wězí; pročež p. J. Malému radíme, aby si dotčenau „ Sprawedliwau kroniku od J. B. Malého “ kaupil, je za 54 kr. stř. a má hodný odbyt, který dle této naší rady ještě rozmnožen bude: anebo snad i bude dostatečný „ Stručný dějepis český pro mládež od p. Neumanna “, který práwě u p. Pospíšila wyšel za 8 kr., a také tam na 37 str. stojí kdo wystawěl Karlštýn.

7. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Čičikow odešel do pokoje umýwat a oblíkati se. Když pak wešel do jídelny, stálo již tam na stole čájní nádobí s lahwici rumu. W pokoji byly stopy od wčerejšího oběda a wečeře: snad se ani nezametalo. Na podlaze wálely se kůrky chleba a popel z dýmek byl ještě na ubrusu. Domácí pán, který se též brzy dostawil, neměl pod chalátem nic než holá prsa, porostlá něčím podobným wausům. Drže w rukau čibuk a srkaje ze šálku byl welmi příhodný pro malíře, kteří nemohau wystát pány ulízané a zatočené, jako býwají na wýwěskách bradýřů. „ Nu což tedy myslíš “ – prawil Nozdrow po krátkém mlčení – „ nechceš tedy hrát o duše? “ „ Řekl jsem ti již, bratře, že nehraju: kaupit chceš-li, kaupím. “ „ Prodáwat já nechci, to by nebylo po přátelsku. Já nebudu z lecjaké plewy chtít wýdělek. Na bančík – to je něco jiného. Hodíme si alespoň jednau. “ „ Řekl jsem již, že nechci. “ „ A handlowat také nechceš? “ „ Nechci. “ „ Nu wíš co, zahrajeme si dámu; když wyhráš, budau twoje. Já mám mnoho takowých, kteří budau při revisí wymazáni. Hej Porfirij přines sem dámu. “ „ Daremná práce, já nebudu hrát. “ „ Ale wždyť to není bank; tu nemůže být žádná náhoda aneb faleš: wšechno jen umění: ba musím ti napřed říct, že ani neumím hrát, leda bys mi dal něco napřed. “ „ Wem to nešť, “ pomyslil si Čičikow. „ Sehraju s ním dámu. Dámu jsem nehráwal špatně, a šelmowstwí tu nemůže prowádět. “ „ Dobře, buď si tedy, zahraju s tebau dámu. “ „ Duše platí za sto rublů. “ „ Proč pak, dost na tom, když budau platit za padesát. “ „ Ne, což to jest padesát? Raděj ti ještě na sumu přidám nějaké štěně prostřední ceny aneb zlatau pečeť k hodinkám. “ „ Nu tak budiž. “ „ Kolik mi dáš napřed? “ prawil Nozdrow. „ A proč by to bylo? nic nedám. “ „ Alespoň mi dej dwa tahy! “ „ Nechci, ja sám špatně hraju. “ „ Wíme my, jak špatně hraješ, “ prawil Nozdrow šaupajc kámen. „ Dáwno jsem neměl w rukau kámen, “ prawil Čičikow čině též prwní tah. „ Wíme my, jak ty špatně hraješ! “ prawil Nozdrow při druhém tahu. „ Dáwno jsem neměl w rukau kámen, “ prawil Čičikow při druhém tahu. „ Wíme my, jak ti špatně hraješ! “ prawil Nozdrow zase, ale při tom pošaupnul rukáwem ještě jeden jiný kámen. „ Dáwno jsem neměl w rukau... eh!.... což to je přítelínku? dej ho nazpátek! “ prawil Čičikow. „ Koho? “ „ No tenhle kámen! “ prawil Čičikow, a tu zas již widěl skoro před swým nosem druhý, který se již přibližowal k dámě, ale jak se tam wzal, to snad jen sám Bůh wěděl. „ Ne, “ prawil Čičikow wstáwaje od stolu, „ s tebau není možno hrát. Tak se nešaupá po třech kamenech najednau. “ „ Proč pak po třech? To byla mýlka! Jeden se hýbnul nedopatřením, já to postawím nazpátek! “ „ A druhý, odkud pak ten se tu wzal? “ „ Jaký druhý? “ „ No tuhle ten, co již je blízko dámy! “ „ Aj, aj, aj! snad se nepamatuješ! “ „ Ne panečku! já jsem počítal wšechny tahy, a na wšechny se pamatuju; tys ho tam teprwa teď wstrčil. Tuhle je jeho prawé místo. “ „ Jak že? “ prawil Nozdrow začerwenaje se. „ Ty jsi panečku jak widím chytraušek! “ „ Ne panečku! to snad jsi ty chytraušek, ale nepodařilo se. “ „ Zač pak ty mne držíš? “ prawil Nozdrow. „ Snad bych tě podwáděl. “ „ To je mi wšechno jedno, ale od té chwíle nehraju na žádný spůsob. “ „ Ne ty nesmíš přestat, “ prawil Nozdrow rozpálen. „ Hra již jednau počala. “ „ Já mám práwo přestat, proto že ty nehráš tak, jak se sluší na čestného člowěka! “ „ To lžeš, to ty nemůžeš mluwit! “ „ Ne panečku, ty sám lžeš! “ „ Já nehrál falešně, ty nesmíš přestat a musíš ukončit partii. “ „ K tomu ty mne nebudeš nutit, “ prawil Čičikow chladnokrewně, a sáhna na dámu smíchal kameny. Nozdrow se wzchopil a přistaupil k Čičikowu tak blízko, že tento cauwnul dwa kroky nazpět. „ Já tě naučím hrát! To nic neškodí, žes pomíchal kameny, já se pamatuju, jak stály. Postawím je zas jak byli. “ „ Ne panečku, již je po wšem, já s tebau nehraju. “ „ Tak tedy nebudeš hrát? “ „ Ty widíš sám, že s tebau není možná hrát! “ „ Nic to, řekni jen zrowna, ty nechceš hrát, “ prawil Nozdrow postupuje ještě blíže. „ Nechci! “ prawil Čičikow a zdwihl pro každau příhodu obě ruce blíže k obličeji, nebo wěc počala býti nakwašena. Tato opatrnost byla zcela na swém místě, neboť Nozdrow napřáhnul ruku... a lehce by se byla mohla jedna z příjemných a plných twáří našeho hrdiny pokrýti nesmazatelnau ostudu; ale odraziw šťastně ránu, chytil Nozdrowa za obě jeho nepokojné ruce a držel pewně. „ Porfirij, Pawle! “ křičel Nozdrow rozsápán a chtěje se wyrwat. Slyše tato slowa Čičikow, aby neučinil sluhy swědky takowé hanebné scény a zároweň nahlížeje zbytečnost držeti déle Nozdrowa, pustil mu ruce. Tu práwě wstaupili Porfirij a Pawel, chlapík weliký, s kterým se nebylo rádno do něčeho pauštět. „ Jak ty teda nechceš skončit hru? “ prawil Nozdrow. „ Odpowěz mi zrowna. “ „ Hru není možná ukončit, “ prawil Čičikow a wzhledaul skrze okno. Tam widěl stát swau bryčku docela připrawenau a Selifána čekajícího jen na pokynutí, aby podejel ke wratům. Ale z pokoje nebylo možná se dostat, u dwéří stáli ti dwa chlapi. „ Tak že tedy neukončíš hru? “ opakowal Nozdrow s twáří horaucí jako oheň. „ Kdybys hrál, jak se patří na čestného člowěka. Ale nyní nemohu. “ „ A tak ty nemůžeš, darebáku! kdyžs uwiděl, že newyhraješ, tak nemůžeš! Řežte ho! “ křičel rozpáleně obraceje se k Porfiriji a k Pawlowi a sám popadnul do rukau třešňowý traubel. Čičikow zblednul jako plátno. Chtěl cosi říci, ale cítil, že se mu pysky třesau beze zwuku. „ Řežte ho! “ křičel Nozdrow, přiskakuje s traubelem w rukau, celý rozpařený a w potu, jako by dobýwal silnau pewnost. „ Řežte ho! “ křičel s takowým hlasem, jako křičí w čas šturmu na pewnost „ ku předu hoši! “ nějaký zaufanliwý poručík, jehožto nesmírné hrdinstwí již tak jest powěstné, že se musel wydat příkaz, aby ho drželi za ruce w čas bitwy. Ale poručík již ucítil zůřiwost w sobě, wšechno se s ním točí, před sebau widí obraz Suwarowa a hrne se k welikému dílu. „ Ku předu, hoši! “ křičí zapomínaje na to, že tím škodí dobře wymyšlenému plánu, a že za nepřístupnými zděmi tisíce namířených kulí čeká na jeho přístup. Ale jestli byl Nozdrow podoben zaufalému poručíku postupujícímu k pewností: pewnost, na kterau šel, nebyla nikterak podobná nepřístupné. Naopak, pewnost měla takowý strach, že se její duše schowala až k patám. Již mu byla stolice, kterau se chtěl bránit, wyrwána od služebníků, již se zawřenýma očima, ani žiw ani mrtew, očekáwal čerkaský čibuk swého hostitele, a Bůh wí, co by se s ním bylo dálo, ale osudu se zalíbilo, wykaupiti boky, záda a wšechny dobře wychowané audy našeho hrdiny: neočekáwaným spůsobem zawzněly najednau jako z oblaků zwuky zwonce, zahřměly hlasitě kola powozky přijíždějící ke wratům a až do pokoje bylo slyšeti těžké dýchání a chrapot koní zastawiwší se trojky. Wšechno se obrátilo k oknům; kdosi s knírami, w polowojenském kabátě wystupowal z wozu. Projda skrze předpokoj, wstaupil w tu samau dobu, tak že se ani ještě Čičikow nemohl wzpamatowat ze strachu a byl w nejbídnějším stawu, we kterém může býti smrtelník. „ Dowolte, kdo je zde pan Nozdrow? “ prawil neznámý, podíwaje se trochu podiweně na Nozdrowa, jenž stál s čibukem w ruce, a na Čičikowa, který se sotwa počal narownáwat. „ Dowolte, abych se dříwe zeptal, s kým mám čest mluwit? “ prawil Nozdrow přiblížiw se k němu. „ Kapitan-isprawník Spůsob policejních komissarů. Překl.. “ „ A co se líbí? “ „ Přijel jsem wám oznámit zpráwu mně sdělenau, že budete we wězení až do rozhodnutí wašeho processu. “ „ Co za hlaupost! jakého processu? “ prawil Nozdrow. „ Byl jste zapleten do té historie strany osobní urážky poměščika Maksimowa metlau w opilstwí? “ „ Wy lžete, já poměščíka Maksimowa ani neznám. “ „ Milý pane! dowolte, abych wám řekl, že jsem důstojník. To si můžete říci swému služebníku, ne ale mně! “ Tu Čičikow nečekal, jak na to odpowí Nozdrow, honem se chopil čepice a wyklauznul za zády kapitana-isprawníka ke dwéřům, wskočil do bryčky a poručil Selifánu hnáti koně, co jim jen ducha stačí. Kapitola V. Hrdina náš byl wšak notně zastrašen. Ačkoli bryčka hnala co mohla a wes Nozdrowa již dáwno zmizela za polemi, pahorky a rowinami, on přece se ještě ohlížel se strachem zpátky, jako by očekáwal, že se každau chwíli za ním požene pronásledowník. Dech jeho šel ztěžka, a když přiložil ruku k srdci, cítil, že se třepe jako křepelka w kleci. „ Eh! ten mi zprawil lázeň! čertů člowěk! “ Tu se na Nozdrowa sypalo množstwí wšelikých neužitečných a ostrých přání, mezi jiným i nehezká slowa. Jaká pomoc! Rus a k tomu ještě rozzlobený. A k tomu celá wěc nebyla ani žádný žert. „ Darmo mluwit, ale kdyby byl nepřijel zrowna w prawý čas kapitan-isprawník, snad bych byl již ani swětla Božího newiděl! Zmizel bych jak bublina na wodě bez wšelikého sledu, nezanechaw potomstwa, nezaopatřiw budaucím dětím ani pokojný žiwot ani slawné jmění! “ Hrdina náš welmi měl starost o potomstwo swé. „ Jaký swinský pán! “ myslil si zatím Selifan, „ ještě jsem newiděl takowého pána. To jest plywnaut zrowna na něho. Nedej si člowěku jíst, ale koně máš nakrmit, protože kůň rád owes. To je jeho wýslužka: co ku příkladu nám strawa, to je pro něho owes, to jest jeho wýslužka! “ Koně také jak se zdálo nesmýšleli chwalitebně o Nozdrowu: nejenom hnědauš a aktuar, nýbrž i sám straka nebyl w dobrém rozmaru. Ačkoli on obyčejně dostáwal méně owsa a Selifan mu ho nikdy jinak nesypawal do koryta než s přídawkem „ o ty darebáku! “ ale to přece byl wždycky ještě owes a ne jenom seno, on to hryzl s potěšením, a často strkáwal dlauhau tlamu swau do koryta swých saudruhů, podíwati se, jakau oni mají wýslužku, zwláště když Selifan nebýwal w maštali: ale tenkrát jen pauhé seno! hanba! Wšichni byli nespokojeni. Ale brzy byli wšichni nespokojenci náhlým a zcela neočekáwaným spůsobem wytrženi ze swých myšlének. Wšichni, newyjímajíc ani kočího, zpamatowali se, když do nich wrazil kočár se zapřaženými šesti koňmi a skoro nad samými jejich hlawami zazwučely hlasy polekaných paní, nadáwky a wyhrůžky cizího kočího. „ O ty šelmo jakási! wždyť jsem na tebe hlasitě křičel, obrace na prawo! Jsi ožralý? he? “ Selifan cítil swau chybu, poněwadž se ale Rus nerad přizná před jiným, že je winen, hned také počal wyhrožujícím hlasem: „ A proč pak jsi se tak rozsatonil? zastawil jsi snad swé oči w hospodě? he? “ Pak začal cauwat s bryčkau, aby se wyswobodil z cizího spřežení, ale zatím bylo již wšechno pomateno. Straka welmi zwědawě očichowal swé nowé přátele, kteří se octli po obau jeho bocích. Dámy ale sedící w kočáře hleděli na to se strachem. Jedna byla stará, druhá mlaďauninká, šestnáctiletá, bledowlasá. Hezaunký owálek její twáře byl zaokrauhlen jako wajíčko a jako ono se bělil jakausi průzračnau bělotau, když se čerstwé, práwě snešené drží naproti swětlu w opálených rukau zkaumající je hospodyně a proráží skrze ně papršlek sluneční. Přitom uleknutí w pootewřených ústech, w očích slzičky – wšechno to jí slušelo tak hezaunky, že náš hrdina na ni hleděl několik minut, newšímaje si míchanice mezi koňmi a kočími. „ Cauwej ty, Nižegorodský hawrane! “ křičel cizí kočí, Selifan tahal opratě nazpět, cizí kočí taky, koně se trochu zwedli, ale pak se opět srazili překročiwše postraňky. K této mele se hned sebrali sedláci z blízké wsi, která nebyla na štěstí daleko. Poněwadž jest takowé podíwání pro ruského mužíka patrná slasť, zrowna jako pro Němce nowiny nebo panorama, proto se jich brzy okolo wozů nahromadilo množstwí a we wsi zůstaly jen staré báby a malé děti. Postraňky odwázali; několik pěstí strakowy na hubě pohnulo jej wztýčiti se na zadní nohy, zkrátka rozpletli a rozwedli je. Ale buď ze zlosti, kterau dostali koně, že je rozwedli od nowých přátel, aneb jen z hlauposti, zkrátka nehýbali se a stáli jako zarytí, ať si je kočí šwihal co mohl. Účastenstwí mužíků wzrostlo na neobyčejný stupeň. Každý o přetrž hrnul se se swým rozumem. „ Jdi, Andruško, wezmi za uzdu náručního na prawé straně a kmotr Miťaj ať si sedne na prostředního. Sedni si kmotře Miťaji! “ Suchopárný a dlauhanácký kmotr Miťaj se zrzawau bradau wyškrabal se na prostředního koně a stal se podobným wesnické zwonici aneb raději na zawáží, kterým se páčí ze studně woda. Kočí šwihl koně, ale nic na plat, kmotr Miťaj nemohl pomoci. „ Stůj! stůj! “ křičeli mužici, „ sedni si kmotře Miťaji na náručního, a na prostředního ať si sedne kmotr Miňaj! “ Kmotr Miňaj, ramenatý chlapík s černau jako uhel bradau a s břichem podobným tomu obrowskému samowáru, we kterém se waří čáj pro celé schřadlé náměstí, s chutí si sedl na prostředního, který se ním málem až k zemi prohýbal. „ Teď to půjde! “ křičeli zase mužíci. „ Řež ho, řež ho! “ Ale widauce, že to nejde a že nic nepomáhá žádné řezání, sedli si kmotr Miťaj i s kmotrem Miňajem oba na prostředního koně a na náručního posadili Andrušku. Konečně kočí ztratiw trpěliwost wyhnal kmotra Miťaje i s kmotrem Miňajem, a dobře učinil, proto že se z koní již tak kauřilo, jakoby byli bez oddechu projeli celau poštowní stací. Nechal je na chwílku odpočinaut, a pak šli sami. Po celý čas této manipulace hleděl Čičikow bez přestání na neznámau holku. Několikrát by byl již rád začal nějakau rozmluwu, ale nešlo to jaksi. A zatím dámy odjely, hezaunká hlawička s drobaunkými tahy w obličeji a se šwihlým žiwotem skryla se jako nějaké widění, a zase zůstala jen silnice, bryčka, trojka známých již čtenářům koní, Selifan, Čičikow, holota a pustota okolních polí. Wšude, kdekoli w žiwotě, w čerstwých, různo-obrazno nízkých, jakož i jednotwárno-chladných wyšších stawech, wšude aspoň jednau ukáže se člowěku na cestě zjew, nepodobný wšemu tomu, co až posud wídáwal, jenžto alespoň jednau w něm probudí cit nepodobný těm, které mu sauzeno jest cítiti po celý žiwot. Wšude se wedle wšelikých zármutků, ze kterých spleteno jest naše žiwobití, zableskne wesele zářící se radost, tak jako časem skwostný kočár s pozlaceným spřežením, s koňmi jako malowanými, s třpytícím se bleskem skel najednau neočekáwaně projede okolo některé odlehlé bídné wesničky, která posud nic newiděla kromě selskau tělegu ( wůz ), a dlauho mužící stojí s otewřenými hubami, se smeknutými čepicemi, ačkoli již dáwno zajel a zmizel podiwný kočár. Tak také i blondýnka najednau a neočekáwaně se objewila w naší powěsti a zase se zkryla. Dejme tomu, žeby se místo Čičikowa k tomu byl přihodil nějaký dwacetiletý mladík: buď si husar, buď si student aneb jen někdo počawší swůj auřad, a Bože! co by se w něm zbudilo, zatřepetalo a promluwilo w něm! Dlauho by on stál jako socha na jednom místě, s opřenýma jako slaup očima do daleka zapomenuw i na cestu i na wšechny jej očekáwající domluwy a wýčitky za promeškání, zapomenuw i na sebe, i na auřad, i na swět i na wšechno, co jest we swětě. Ale hrdina náš byl již prostředního wěku a opatrně-chladné letory. On se také zamyslil a přemýšlel, ale jeho myšlénky nebyly spletené, nýbrý jisté, ba i z části důkladné. „ Krásné stwořeníčko! “ prawil otwíraje pikslu a šňupnuw si. „ A co je na ni nejhezčího? To že zrowna teď jak se zdá wyšla, z nějakého pensionatu aneb ústawu, že w ní není ještě nic, jak se říká, ženského, totiž toho, co při nich je nepříjemné. Teď je ješťě jako dítě, wšechno jest přímé, řekne, co ji napadne, zasměje se, kdy se jí zachce zasmát. Teď se z ní může wšechno udělat, může z ní býti anděl a také smeť, a bude z ní také smeť. Ať jen teď padne do rukau maminek a tetiček! Za jeden rok jí tak naplní wšelikým babstwím, že jí ani wlastní otec nepozná. Odtud powstane nadutost a nepřirozenost, bude se obracet podle naučených prawidel, bude si lámat hlawu a wymýšlet, s kým a jak a mnoho-li má mluwit, jak se na koho podíwat, každau chwíli se bude bát, aby neřekla wíc, než je zapotřebí; konečně se sama zaplete, a konec bude ten, že bude přetwářená po celý swůj žiwot a bude z ní Bůh wí co. “ Tu trochu pomlčel a pak doložil: „ A rád bych wěděl, čí je! co je její otec? je-li bohatý poměštík aneb jen dobřesmýšlející člowěk s kapitálem zachowaným w auřadě? Wždyť dejme tomu, že má tato holka dwě stě tisíce wěna, mohla by být welmi, welmi chutný kausek. To by mohlo být takřka štěsti řádného člowěka. “ Dwě stě tisíčků tak wábiwě se počalo předstawowat w jeho hlawě, že se již počal sám zlobit na sebe, že w čas toho zapletení powozů se newyptal kočího neb slaužícího, co jsau zač cestující paní. ( Pokrač. )

10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: [Změny zřízení průmyslního]., Autor: Havlíček, Karel Hospodářstwí a Průmysl. Deputowaný p. Helmreich podal sněmu Badenskému welmi znamenitý náwrh o rozličných změnách zřízení průmyslního a o nowém řemeslnickém řádu, který co nejdříwe do rokowání wzat býti má. Poněwadž tento náwrh mnoho powšímnutí hodného obsahuje, tuto jej podáwáme: „ Cechowní zřízení již je přestárlé a řemesla by se mohla úplně swobodnými státi, kdyby žákowé z řemeslnických ( průmyslowých ) škol wystupující řádným theoretickým i praktickým zkauškám byli podrobowáni. Cechowní řemesla trpí utiskowáním Německé průmyslnosti wůbec, a tato opět trpí hlawně tím, že cizozemskému průmyslu w Německu až příliš se přeje. Aby průmysl si získal rozsáhlejší odbyt, aby státní samostatnost byla pojištěna, mrawnost zachowána, je potřebí, by střední ewropejské země se sestauply w obchodní i branný spolek, a sice je tento spolek k dotčenému cíli také tak newyhnutelný, jako k zachowání powšechného míru. Jestli se tento spolek neuskuteční a odepře-li sněm ku porownání cel sešlý neodwratně žádané oprawy a tím i základ prospěšného průmyslního zřízení, nastane Německu stejný osud, w jakém úpí Polsko a Irsko. Prospěšnější průmyslní zřízení přede wším žádá, aby co možná nejwíce bylo zmírněno rozličné zlé wznikající z toho, užíwali se člowěka co pauhého stroje, a aby lidé co nejrychleji byli nawedeni k samostatné, wýtworné práci. Co možná nejwětší wzdělání rozumowých a mrawních sil i ruční umělosti dáwá člowěku také co možná nejwětší užitek z namáhání jeho, a přirozené náklonnosti jej jistě powzbudí, aby požíwal i wýrobků swých spoluobčanů. Nejpřednější prostředky k tomu jsau, aby byly školy zwláště průmyslní rozšířeny, by wzdělání theoretické i praktické bylo úplné; aby byly dány lepší zákony o úwěrku, a práwo směnné, aby bylo wšude společné a stějně platné; daně ze žiwností aby byly zlepšeny, a daň z příjmů ustanowena aby práwa majetnická byla we wšem úplně znáwána, tedy i při dušewních wýrobcích ( t. j. wynálezech ), pročež je potřebí zákonu ku pojištění umělých wynálezů a trestních ustanowení proti bezpráwnímu orýsowání wzorů a nápodobňowání zwláštních známek; konečně aby wšem občanům byla dána stejná práwa k dosažení wšelikých důstojností. “ — Místo dosawadních cechů nawrhuje nyní, aby se rozdělili řemeslníci podle podobnosti řemesel na jisté druhy, kterých mnoho naznačuje. „ Místo dosawadních cechů a pořádků by zaujaly řemeslnické porady sestawené z 20 až 30 řemeslníků w jistém okresu usazených, které by se každého roku shromažďowaly a rokowaly o záležitostech průmyslních, wýroky wydáwaly a fabriční nebo řemeslnický saud wolily, jenž by wšechny dílny prohlížel, zdali jsau w nich zřízení zákonem nařízená k zachowání zdrawí atd., a zpráwu o tom poradě podal, která by pak spolu s weškerým jednáním se uweřejnila. Wedle nich by byly w jistých okresích ustanoweny průmyslní menší raddy. We wětších městech by musilo být w této raddě tolik zkušených, kolik zwláštních řemesel a žiwností w městě stáwá, které by do rady wolily, mimo to stejný počet městských zástupců, a prwní purkmistr by byl přednostau. Ostatní země by byla také w průmyslní okresy rozdělena, a ty by sestawowaly podobně jako města swau průmyslní raddu, jejímž přednostau by byl purkmistr toho města, we kterém by se radda shromažďowala. Konečně by mohli průmyslníci zřizowati třídowé, sborowé, okresní a krajské průmyslní jednoty, a ty by se pak sestaupily we wšeobecnau jednotu pro celau zem. Jednotám by náleželo zřizowati čítárny, pokladnice pro pohřby, nemocné a wdowy, ustanowowati mzdy towaryšůw a jednání při přijímání učedníkůw. O tom by si musily dopisowati, aby wšechno bylo wšude stejně zřízeno. Dále by jednoty určowaly wýmínky při přijímání a propauštění towaryšůw a lhůty k wypowídání z práce, které wšak na obau stranách musí býti stejné; rokowaly by o prostředcích, aby wšechna wyswědčení byla oprawdiwá, o přistupowání towaryšů a úředníků do jednot a o dopisowání s auřady. Přednostau by opět byl wšude místní purkmistr. “ ( Dokončení. )

21. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Uher., Autor: Havlíček, Karel Z Uher. Uherské nowiny podáwají ustawičně zprávvy o cestách J. C. W. arciknížete Štěpána, z nichžto i pro nás jest zajímawá jedna ze Slowenska. Tam ráčil J.C.W. přenocowati we městě Pakráci, wečír bylo nádherné oswícení. Welkau spokojenost jewil J.C.W. s národními tanci obywatelstwa tamějšího, neboť Horwáti swé kolo, Čechowé ( kolonisté wystěhowanci ) polku a Maďaři čárdáš tancowali. J.C.W. dlauho romlauwal s Čechy po česky, wyptáwaje se, jak jsau spokojeni w nowé wlasti swé. Stěžowali prý si na některé české wrchnosti, že jim při wydáwání pasů weliké těžkosti činí, načež J.C.W. slíbil, že se wěci té ujme a hned si jména těch, jimž pasy wydány nebyly, zaznamenati dal. Podiwný nápad měli Bákowští w Trenčínsku, poctili J.C.W. wítěznau branau, a na chrámě měli nápis a jméno J.C.W. z bochníků chleba ( na znamení aurody letošní ) mistrowsky prý sestawené.

11. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovau školu, Autor: Havlíček, Karel Kohožby netěšily zásilky tyto z ciziny od roztraušených tam wšude našich krajanů, a nepochybujeme, že by jich mnohem wíce bylo, kdyby Nowiny naše wšude známy byly. Neboť jest ta zkušenost dobře ztwrzená, že si Čechowé w cizině bydlící jazyka a národu swého wíce wáží nežli doma. We sbírce ze Štýrského Hradce pozorujeme kromě wlasti milowných našinců i některé šlechetné cizince co podporowatele wěci naší národní, kterýmžto zde projewujeme srdečné díky swé. Red.

15. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [podvod ve Mčelích], Autor: Havlíček, Karel H. B. W dnešním swém čísle ( wiz z Boleslawska ) uweřejňujeme některé bližší zpráwy o známém rauhawém podwodu we Mčelích, které nám byly od muže wíry hodného z nejbližšího okolí sděleny. Odkazujeme na tyto zpráwy jakožto na wěc důležitau. Z celého jednání widěti jest, že auřadowé nejhlawnější wěc opomenuli, totiž wypátrání osob, půwodců tohoto podwodu. Jisto jest, kdo powahu lidskau zná nebude nám w tom odpírati, že pauhým auředním zákazem takowé wěci se nikdy nepřetrhnau, nýbrž naopak ještě wíce rozmnoží. Měli jsme již mnoho příkladů že hospodští, kostelníci a t. d. již mnoho podobných zázraků a zázračných wod si wymyslili, jen aby lid powěrčiwý na jistá místa lákali a sobě tím něco peněz nahnali, a že žádné auřední zákazy w stawu nebyli, lid newzdělaný od těchto neprawdiwostí odwrátiti. Chcemeli ale upřímně lidu tak zaslepenému oči otewřít, a wěc jak se říká z kořene wywrátit, tu jen zapotřebí jest, odhaliti před lidem tajný půwod celé wěci, strhnauti s těch několika podwodníků raušku swatau, do které se nepoctiwě zahalowali. Kdyby se něco podobného bylo stalo we Mčelích, kdyby se jmenowitě bylo auředně wyšetřilo, která podwodnice se opowážila předstawowati pannu Marii, a kteří podwodnící jí k tomu swedli, dělíce se s ní nepochybně o ty obětě ( diwná wěc, že se bez peněžitých obětí málo která nábožnost wydaří! ): kdyby se prawím wšechno to náležitě bylo wypátralo a lidu we známost uwedlo, ( což bylo jistě snadná wěc, kdyby se jen bylo chtělo! ) byloby zajisté celé okolí od swé sprosťácké powěrčiwosti wyhojeno. To se wšak bohužel! nestalo. Wůbec se nemůžeme při té příležitosti uwarowati následující úwahy. Ministerstwo naše welmi často ubezpečuje nás o tom, že pewný úmysl má konštituční zásady a swobodu prawau upewniti. Nicméně ale widíme, že se welmi mnoho proti konštituci a swobodě nejen potupně mluwí nýbrž i jedná, a to také od mnohých auředníků. Přece wšak se nepamatujeme na žádný pád, aby byl někdo proto, že w reakcionářském smyslu se proti ústawě prowinil, potrestán, kdežto ale každau chwíli se trestají a pronásledují ti, kteří libowolnější chtějí býlí než jest ústawa, třeba se ani proti ústawě ještě neprowinili. Čím si wyswětlíme showíwawost a dobrotu k jedné a přísnost k druhé straně? Tuším welmi jednoduše. –

8. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dekret o svobodě učení], Autor: kancelář hraběte Stadiona; Havlíček, Karel (přetisk) Konečná odpowěd na žádost Pražského studentstwa zní následowně: Akademický Senáte! Wys. Ministerstwo potwrdilo dekretem práwě ke mně došlým od 31. Března 1848 č. 252 M. J. na náwrh od akademického senátu učiněný a ode mne podporowaný uwedení swobody učení i wyučowání, a wydalo na žádosti od studentstwa zadané následující konečnau odpowěd: 1. Swoboda wyučowání přijímá se w ten spůsob, že we fakultách, jenž udělují diplom doktorský, wšem doktorům od této doby wolno jest wědecké přednášky držeti, oznámí-li se prwé u akademického senátu. — W předmětech technických klade se po učiněném prozatím u direktorátu oznámení zběhlost w tom předmětu za wýminku k přednášení. 2. Wyučowati se může w obojí řeči zemské ( české nebo německé ), jakož i w každém jiném jazyku. 3. Žádná schopná hlawa není za přičinau sic swého náboženského wyznání od učitelských stolic na wyšších školách wylaučena, a nikdo nebude pro to we wzdělání a w dálšim prospěchu powolání swého obmezowán. 4. Aby swoboda učení pojištěna byla, wolno jest od nynějška slyšeti tak řečené powinné předměty pořádkem a časem každému whodným, a způsobilost we státní službě a ku praxi záwisí jediné od přísné státní zkaušky. — Školní wyswědčení posud dobytá budau při úplné platnosti zachowány. 5. Stranu přiwtělení technického studium k universitním fakultám zakročilo se již u českých pánů stawů. 6. Dowoluje se Studentstwu zříditi wlastní tělocwičné ústawy a šermowny, pokud se stát sám o to nepostará. 7. Studentstwu bude od nynějška wolno, spojowati se w jednoty, a k tomu cíli se nařizují za základ statuty o jednotách nejnowěji na universitě mnichowské wydané. 8. Konečně se dowoluje každému studujícím špatně čitelné ( u/a ), podle kontextu spíše u nawštěwowat cizí university stojící pod ochranau wlád. Oznamuji senátu akademickému tento wys. ministerialní dekret s tím wyzwáním, aby jej bez odkladu sdělil fakultám a studentům k tomu cíli, by w něm poznali nowý důkaz, že je wláda nakloněna uděliti každé ulehčení, které k šíření prawé oswěty napomáhá a snažení mládeže, aby se za statné občany konstitučního státu wzdělala, užitek přináší, — konečně které se snáší s ústawami země, w nížto swobodě občanské nejrozsáhlejší wůle jest dána. Od c. k. Českého zemského presidium. W Praze dne 2. Dubna 1848. Hrabě Stadion.

16. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel — Osud Slowenska rozhoduje se nyní we Wídni. Četné deputace lidu slowenského putují tam ku králi, žádajíce aby Slowensku uděleno bylo postawení nezáwislé od Maďarů; hledajíť jmenowitě ubezpečení swého národního žiwota proti žiwlu maďarskému, který nad nimi zpupně již rozwinowal korauhwe osudné swé nadwlády. Ale žiwel maďarský, ačkoli jeho síla nyní podlomena jest, přece na Slowensku aučinnau nalézá podporu práwě w osobách takowých, které jsau powolány, aby pracowaly proti němu. Král. komissaři, duchem konservatiwci maďaronští, jsau hlawní nepřátelé národnosti slowenské. Žaloby na ně musíme slyšet neustále. Píše se nám ze Slowenska na počátku října: My jsme se domníwali, že po wyslowené národní rownopráwnosti dostaneme w čelo weřejných auřadů na našich stranách takowých šlechetných mužů, kteří tuto zásadu našeho milostiwého mocnáře i we skutek uwésti usilowati budau. I instrukce Haynauowy c. k. komissarům předepsané nás kojily blahau nadějí, že již přece i nám jednau switne den sprawedliwosti a zmizí wšecka pochyba o lepší budaucnosti. Owšem takowá byla naděje naše, ale jedno i druhé nás neočekáwaně sklamalo! Kde jsme byli takto rok, tam, ba w horším položení jsme i nyní, nebo tehdáž jsme aspoň s jistau nadějí patřili a kráčeli do rájů radostnějších časů, když pánowití Maďaři přemoženi budau; nyní pak po pokoření odboje ničehož se již nadíti nemůžeme. Co maďarští komissaři činili pod jménem swobododárců, we jménu wlasti Košutem oswobozené, totéž dělají i tito maďaronští komissaři we jménu císaře rakauského; před tím jsme byli w pazaurech liberalistů a zfanatisowaných ultristů maďarských, nyní jsme opět w drápech plesniwých konservatistů maďaronských. A zač ubohý Slowák přinesl tolikero obětí? Zač se dal wěziti, mučiti, wěšeti, zač z drahé swé domowiny wyháněti, jmění odjímati, mordowati, snad za to, aby mu na krk přišli ti, jichž pro jejich nesprawedliwost ani widěti nechce? Slowenstwo se poswětilo, obětowalo se wším, co jen milého, co drahého mělo wěci císařské, a nyní má za krásnau odměnu na čele weřejných auřadů střeštěnce maďaronské. Wšak jsme my chtěli i národu našemu w něčem být na pomoci obětowawostí naší! Ale nyní widíme, že si s námi jako w karty hrají, widíme, že jsme opět a opět jen bídní Slowáci. Než ale co za kausky wywádějí ti páni komissaři? — Slowenčině nejen že práwa její slowem císaře a náwody p. Haynaua ubezpečená we weřejných záležitostech nedáwají, ale ji ještě odtamtud wytiskují, potlačují a místo její nenáwiděnau maďarčinau wyplňují; do stoličných městských obecnych auřadů nikoli muže císaři a národů wěrně oddané, nýbrž starých, zhnusených, zmaďarčených aristokratů, kteří národnosti slowenské, rowně jak i trůnu jsau nebezpečny usazují, ba co wíce, poswěcence naše národní, kteří pro krále a národ w těchto bauřliwých dobách mnohá příkoří utrpěli, kde jen mohau pronásledují a stíhají, do weřejného žiwota míchat se jim zabraňují. Znáte snad p. Ondřeje Hodžu co duchowního w Turčanských Sučanech, hodného to bratra našeho Miloslawa z Liptowa? Na tomto šlechetném, bezúhonném muži slowenském, který pro hájení práw J. Jasnosti a horliwost národní dwakrát od Maďarů w 30týdnowém těžkém žaláři mučen byl, jedenkrát se pak do ciziny wystěhowati musil, nechtěl-li býti za kořist běsnosti odbojců na tomto muži c. k. komissař Forgáč prwní neprawost zpáchal. — Známť, že swobodný p. Jindřich Lewartowski, c. k. major a nadwelitel slowenských dobrowolců, k pokoření odbojné stolice Gemerské w Liptowě w Turci a we Zwoleně hotowost zřídil a ji buď k dobrowolnictwu připojil, buď samotný pod spráwau wýborných mužů účinkowati nechal. I Turčanští powstalci pod welením Lilgowým až do Liptowa wnikli. P. Hodža jako starosta sboru také šel s nimi, poněwadž uspořádání celého powstalstwa jemu swěřeno, ano i peníze na wyplácení mužstwa jemu doručeny byly. A pro tento hřích (! ) c. k. komissař Forgáč Hodžu auřadu stoličného — zapisowatelstwa — které na něho celý lid s důwěrau wznesl — zbawil, a wůbec celé předstawenstwo w Turci zrušil, wězením pak jemu hrozí, bude-li se ještě déle míchati do wěcí občanských. Pěkné wýhledy do budaucnosti pro národ a ty jeho nadějné poswěcence, kteří nyní pod spráwau znamenitého pana Lewartowského w prospěch Rakausku zbroj nosí, když se jednau nawrátí do lůna otčiny a rodiny swé, a budau se ucházeti sprawedliwým práwem o nějaký auřad, tedy pp. komissaři budau jich jako nejwětší winníky odsuzowati a k weřejným záležitostem nejen že je nepřipustí, ale místo jich nastaupí w službě císařské aneb daremní pecauši, aneb práwě ti, kteří pušku na ramenu a meč při boku nosili proti císaři. — To je sprawedliwost c. k. komissarů na Slowensku! We Zwoleně to ještě nejweseleji wypádá, Turec, Liptow, Orawa, Nitra již wzdychá. W Liptowě komissař wsadil za stol. auředníky ty, kteří byli nejčinějšími rebelanty; tak na př. za služnodworského do poledního okresu wywolil jistého Kasanického, který chytal králowské oddance, který wodil sem i tam laupežné guerilly, který w loni pod jeseň dal oběsit jednoho newinného člowěka z Ružombergu! Ale dost o těch mrzkostech. —

27. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel Daniel O'Connell. ( Dokončení. ) Prwní náwrh, který učinil O'Connell w parlamentě, bylo zrušení desátků, které musili Irčané dáwati kněžím panující církwe. Známo jest z auředních wýkazů, že jsau w Irsku farní osady, kdežto mezi 3.450 katolíky žije jen 15 protestantů, aneb i mezi 5.393 katolíky 12 protestantů, ba že jsau osady s 1.500 duší, mezi nimiž není ani jednoho protestanta. Přece wšak mají tyto osady faráře anglikánské, kterým wšichni osadníci desátky odwádějí. Rozumí se, že zwláště tato powinnost Irčanům nepříjemná byla, již pro nenáwist, kterau k církwi anglikánské chowali. Již dříwe panowala pro tento desátek mnohá pobauření jednotliwých osad, a wláda nemohla nikterak urownati nepříjemný poměr tento. Když ku konci r. 1830 nastala whigická wláda w Angličanech, která sama se prohlásila, že chce jednati o zrušení těchto desátků, nechtěli již Irčané angl. farářům desátky dáwati a ani pomocí auřadů a ozbrojenců nemohli je tito wymoci. Množstwí wojska musilo se wyslati, aby zajali několik kusů dobytka místo nezapraweného desátku, a pak když se zajatý dobytek weřejně prodáwal, nechtěl jej žádný Irčan kaupiti. Když ale wláda a parlament ustanowili, aby se desátky zplácely wrchnostem, tu se lid nespokojen protiwil. O'Connell wystaupil w tuto dobu se známým ( repealem ) repílem t. j. zwlášťní wládau pro Irsko a s odtržením od Anglicka, a zřidil k tomu aučeli zwlášťní jednotu w Dublíně, aby žádostmi ku parlamentu činěnými rozdělení takowé uskutečnila. Wláda, powažujíc počínání takowé za zrádu zemskau, zakázala spolek ten a pohnala O'Connella i s hlawními pomocníky jeho před saud. Pak ale nahlížejíc sama, že při takowém wšech myslí irských pobauření O'Connell wládě prospěšným býti může, ustála od žaloby a wešla s ním w přátelstwí. Nowé wolení do parlamentu wypadlo we smyslu O'Connellowě a wstaupil tam se 40 jinými deputowanými, kteří we wšem sworně a stejně hlasowali, tak že wždy ona strana w parlamentě, ku které se oněch 40 ( potupně ohonem O'Connellowým zwaných ) přidalo, zwítězila. Takowým spůsobem panowala malá hrstka Irčanů pro swornost swau w parlamentě anglickém a zwláště působením jejich opraweno jest parlamentní zřízení. Tím wzrostla důwěra Irčanů, a poněwadž O'Connell dílem wlastní swé jmění na záležitosti národní wynaložil, dílem ale wýnosné adwokátstwí ( kterým ročně až na 80.000 zl. stř. získáwal ) pro podnikání národní zanedbal, uložili si Irčané pro něho zwlášťní dobrowolnau daň ročních 13 až 180.000 zl. stř., aby wšechny swé síly pauze záležitostem národním obětowati, a úmysle swé ku prospěchu národu těmito penězi prowésti mohl. Když r. 1835 hrabě Mulgrawe ( pozdější marquis Normanby ) se stal wládařem w Irsku, muž národní straně přízniwý, tu teprwa zakusilo Irsko lepších časů. Předešlá dobrá nařízení a zákony, které si strana národní od Angličanů pracně dobyla, nezachowáwaly se, a mocná angl. strana utlačowala 216 nedbajíc na ně, přece kde mohla Irčany, angl. saudcowé drželi wždy stranu swým národowcům proti katolíkům. Mulgrawe pomohl Irčanům do wyšších auřadů, zawedl nestranné saudy, zřizowal školy, wymýtal auřední nespůsoby a držel na uzdě bujné protestanty ( Angličany ), jejichžto spolkowé zákonem 1836 zakázáni jsau. O'Connell docílil tolik, že desátky o polowici zmírněny jsau, že Irčané důstojnosti saudcowské dojíti mohli, a že w řízení obecním měst aučastenstwí dosáhli, kdežto dříwe jen Angličané panowali: to wšak přece bylo příliš málo, zwláště když se wláda změnila. Tím úsilněji hlásati se počal repeal, O'Connell cestowal r. 1842 celau zemí a swoláwal wšude nesmírná shromáždění lidu ( časem až 500.000 ), kterýmžto řečí ohniwau hlásal potřebu oddělení se od Anglicka, napomínaje zároweň k míru a zražeje ode wšelikého násilí, tak aby wšechno, čehož zapotřebí, prowedeno bylo cestau zákonní. Opatrně se wzdalowal ode wšelikého spojení s angl. radikalisty a s franc. demokraty. R. 1843, když se k němu celé kat. duchowenstwo přidalo, získalo hnutí toto nesmírného rozšíření. Kromě 70 menších odbyl již O'Connell 20 welikých shromáždění ( monster-meetings ) w rozličných častích ostrowa a chystal se práwě k nejwětšímu, tu wšak ministerstwo bojíc se welikého rozčilení Irčanů, zamezilo schůzku brannau mocí ( které se Irčané dle rady O'Connellowy dokonce neprotiwili ) a zawedlo proti němu a ostatním hlawám repealu weliký proces, winíc je ze spiknutí a ze zrády zemské, kterážto obwinění dokazowalo wýňatky z řečí jejich k lidu držaných a z rozličných článků z nowin. Odsauzeni jsau zároweň s O'Connellem syn jeho Jan, tři wydawatelowé nowin, jeden kněz katolický, jeden protestant, a sekretář repealu. O'Connellowi přisauzeno jest roční wězení, 20.000 zl. stř. trestu a 50.000 zl. stř. kauce, že se po 5 let tiše zachowá. Napomenuw lid k pokoji ( poněwadž se chtěl pro ten saud bauřiti ), odebral se dne 30. máje 1844 s ostatními saudruhy w Dublíně do wězení. Ale 1. září prohlásil saud peerský onen rozsudek pro rozličné protizákonní nepořádky, kterých se wláda při procesu na ujmu obwiněných dopustila, co neplatný, a wůdcowé repealu wyšli wítězně z wězení. Od té doby řídil O'Connell repeal ještě opatrněji než dříwe a ustawičně budil národ swůj k lepšímu, slastnějšímu žiwotu až do konce wlastního žiwota swého. Prawdiwost a potřebu snažení O'Connellowa nejlépe dokázal jak swětu wůbec, tak wládě angl. zwlásť, letošní neaurodný rok w Irsku. Poněwadž pro špatné tamější zřízení nejwětší časť obywatelů lidé jsau, jak říkáme z ruky do ust žijící, učinil letošní nešťastný rok z celého Irska žebráky, a wláda nestačí peníze a potrawy do země posílati, jen aby se horšímu zlému cesta zamezila, neboť známo, že hlad nezná práwa. Lidé nemající na tomto swětě ničehož, co by ztratiti mohli, kromě swého nuzného nešťastného žiwota, a při tom newzdělaní, zdiwočilí, schopni a nakloněni jsau ustawičně k nepořádkům a wzbauřením, a proto wláda anglická nejlépe sama sobě poslauží, budeli pečowati o lepší wzdělání a o lepší prawa národu irského. Wyprawiti celý žiwot muže tak nesmírně činného, w němžto se sestředilo snažení weškeré národu osmimilionowého, k tomu by nestačilo ani několik knih, nadtoť tyto skrowné listy. O'Connell jako každý muž slaužící horliwě jisté straně a protiwící se jiné wychwálen a ztupen jest co možná nejwíce, skutkowé wšak jeho zůstanau welicí i u přátelů i u nepřátelů. Před koncem žiwota dočkal se ještě té nepříjemnosti, že se mezi Irčany dwě strany utwořily. O'Connell, znaje moc wíry na mysli lidské, držel se přede wším w celém snažení swém wíry národní a proto měl zcela na swé straně duchowenstwo: později ale, když we wěcech náboženských wětší chladnost nastala, wznikla mezi repealisty strana, pečující wíce o národnost wůbec a pustíc mimo sebe rozdíl wíry; mezi nimi bylo hlawně mnoho protestantů, kteří, nemohauce s O'Connellem nesmírně horliwým katolíkem co do wíry sauhlasiti, přece o národnost a politické oprawy lidu irského upřímně dbali. Tato strana nazýwá se Mladé Irsko a na každý pád zeslábla moc Irčanůw tímto rozdwojením.

12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o počtech žáků v českém/německém vyučování na staroměstském gymnáziu], Autor: Havlíček, Karel — Letošní školní rok odstranil mnohé pochybnosti, které s mnohých stran nastaly co do wyučowání w českém jazyku na našich gymnásiích w českých krajinách a okresích. Tyto pochybnosti nastaly proto, poněwadž se myslylo, že je nedostatek českých učitelů, českých školních kněh a žáků, kteří by wůli měli, učiti se předmětům w českém jazyku. Opomíjíce odpowědíti na prwní i druhau pochybnost, poněwadž známé fakta o tom zřejmě swědčí, uwedeme zde jenom počet žáků na zdejším staroměstském akad. gymnasium w tom spůsobu, w jaké řeči předměty přednášeti slyšeli a jim w češtině se učili we wšech 6 třídách: doufajíce, že totéž budeme později moci udati o ostatních gymnasiích. Přednášky české z náboženstwí slyšelo 298, německé 225 žáků; přednášky české ze zeměpisu a dějepisu slyšelo 325, německé 266 žáků ( počítajíc w tom i 68 žáků nekatolického a židowského wyznání ), přednášky české z české mluwnice slyšelo 435, německé 156 žáků, přednášky české z přírodopisu ( pauze we 2 třídách ) slyšelo 118 a německé 89 žáků.

17. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Dowěděw se že jde do saudu strany zákupů, projewil hned Manilow ochotnost doprowoditi jej. Přátelé wzali se pod páží a šli spolu. Při každém malém zwýšení, neb kopečku neb jámce držel Manilow Čičikowa a skoro ho až zdwihal rukau, dodáwaje s příjemným úsměwem, že nepřipustí, aby se Pawel Iwanowič uhodil do nožičky. Čičikow si dělal swědomí, newěda jak poděkowat, nebo cítil, že je trochu přitěžký. Takto we wzájemných zdwořilostech došli až na osamotělé, a jak se u nás říká, hezké náměstí s auřadem welikým bílým jako křída domem, nepochybně wyobrazujícím čistotu duší auřadujících w něm činowníků. Z oken druhého a třetího poschodí wykukowali nepodplatné hlawy kněží Themidy, a hned se zase schowáwaly, nepochybně když wstaupil do pokoje předstawený. Přátelé newyšli, nýbrž wyběhli na schody, protože Čičikow chtěje se wyhnaut zdwořilému naddržowání rukau Manilowých urychlil krok, a Manilow zase též letěl ku předu, nechtěje, aby se Čičikow unawil, a proto byli oba udýcháni, když přišli na síň. Ani na chodbách ani w pokojích neměli se co diwit čistotě. Tenkrát se ještě na ní nedbalo, a co bylo pobláceno, zůstalo pobláceno. Themis tak jaká byla w negligé a w chalátě přijímala hosti. Patřilo by se popsat kanceláře, kterými šli naši hrdinowé, ale autor má welikau úctu ke wšem auředním pokojům. Když i míwal příležitost jíti skrze ně w blyskawém a ušlechtilém spůsobu s lakýrowanými podlahami a stoly, hleděl proběhnaut co možná nejrychleji, se skraušeně skloněnýma k zemi očima, a proto dokonce nic o tom newí, kterak tam wšechno kwete a kyne. Hrdinowé naši widěli mnoho papíru i popelawého i bílého, shrbené hlawy, široké hřbety, fraky, kabáty podle gubernského kroje, aneb jen zrowna jakausi swětle šediwau kamizolu, která s nachýlenau na stranu a skoro docela na papíru ležící hlawau opisowala bystře a s welkými rozháňkami jakýsi protokol o přiwlastňowání si země anebo inventář statku násilně užíwaném od nějakého poměštíka, jenž pokojně žil wěk swůj pod saudem, obohatiw sebe a děti swé pod jeho křídly. Bylo slyšeti krátké chraplawé wýkřiky, jako: „ Račte mi podat, pane Fedoseji Fedosejewiči, proces č. 368. “ – „ Wy wždycky někam musíte zašramotit špunt z císařského kalamáře. “ Někdy zas wíce wznešený hlas, nepochybně některého předstaweného, ozwal se poručnicky: „ Na, opiš to! a jestli ne, zujau se ti boty a budeš sedět šest dní bez jídla. “ Šramot 720 per byl weliký a podobal se tomu, jakoby několik wozů s roštím projíždělo skrze les zasypaný na čtwrt lokte suchým listím. Čičikow a Manilow přistaupili k prwnímu stolu, kdežto seděli dwa auředníci mladistwí, a zeptali se: „ Dowolte otázku, kde pak se zřizují zákupy duší? “ „ A co byste rádi? “ prawíli oba činowníci obrátiwše se. „ Chci podat žádost. “ „ A což pak jste kaupil? “ „ Dříwe bych rád wěděl, kde je křepostný stůl, zde-li aneb někde jinde. “ „ Jen řekněte napřed, co jste kaupil a za jakau cenu, pak wám powíme, kam máte jít, ale jinak se to nemůže wědět. “ Čičikow hned poznal, že činowníci byli jen zwědawí jako wšichni mladí auředníci a chtěli si dát jenom wětší wážnost. „ Rozumíte, moji milí! já welmi dobře wím, že wšechny křepostní záležitosti bez ohledu na cenu w jednom místě se řídí, a proto wás žádám, abyste nám ukázali, u kterého stolu: a newíte-li co se u wás děje, tedy se zeptáme jiných. “ Na to činowníci nic neodpowěděli, jenom jeden ukázal prstem do jednoho kautu, kdežto seděl při stolu nějaký starec, rýpaje se we spisech. Čičikow a Manilow šli mezi stoly zrowna k němu: on ale byl hluboce zabrán. „ Dowolte, “ prawil Čičikow s poklonau, „ zde se sprawují křepostní záležitosti? “ Starý zdwihl oči a prawil odměřeně: „ Zde se nesprawují křepostní záležitosti. “ „ A kde pak? “ „ W křepostní expedici! “ „ A kde pak jest křepostní expedice? “ „ U pana Iwana Antoněwiče! “ „ A kde je Iwan Antoněwič? “ Starý ukázal prstem do druhého kautu pokoje. Čičikow a Manilow šli tedy k Iwanu Antoněwiči, Iwan Antoněwič již byl po nich mrštil okem a prohlídnul si je stranau, ale hned zas se zawrtal ještě pozorněji do psaní. „ Dowolte “ – prawil Čičikow s poklonau – zde je křepostní stůl? “ Iwan Antoněwič tak jakoby dokonce nic neslyšel, byl pohraužen we psaní a neodpowěděl ani slowa. Bylo widět hned, že to již jest člowěk rozumných let a ne nějaký mladý žwatla a wětroplach. „ Dowolte “ – prawil Čičikow – „ je zde křepostní expedice? “ „ Zde, “ odpowěděl Iwan Antoněwič, obrátil trochu obličej, ale začal hned dál psáti. „ Moje záležitost jest tato: kaupil jsem od rozličných pánů w tomto okresu duše na wýwod K přestěhowání na neobydlené statky jinde. Red., zákupní kontrakty mám, ale musejí se zde auředně potwrdit. “ „ A prodawatelé jsau zde také? “ „ Někteří jsau zde, od jiných mám plnomocenstwí. “ „ A žádost písemní máte sseču? “ „ Mám. Jenom bych rád, mám na spěch... nebylo by tedy možná ku příkladu dnes tu wěc ukončit. “ „ A dnes! dnes není možná, “ prawil Iwan Antoněwič. „ Musí se ještě wěc prohlídnaut, nejsau-li práwní překážky. “ „ Ostatně co se toho týče, aby se wěc urychlila, tedy pan Iwan Gregorěwič, předsední, je můj dobrý přítel... “ „ Wšak ale pan Iwan Gregorěwič není jen sám, jsau tu také jiní, “ prawil zostra pan Iwan Antoněwič. Čičikow porozuměl tomuto pokynutí a prawil: „ Jiným se také křiwda nestane, já sám jsem byl w auřadě, rozumím wěcem … “ „ Jděte panu, Iwanu Gregorěwiči, “ prawil p. Iwan Antoněwič trochu laskawějším hlasem, „ aby dal rozkaz, komu se náleží, my pak se přičiníme. “ Čičikow wyndal z kapsy bumažku a položil ji před Iwana Antoněwiče, který si ji ale dokonce newšímnul ale hned ji přikryl knihau. Čičikow mu chtěl o ní powědít, ale Iwan Antoněwič dal kýwnutím hlawau na porozuměnau, že není zapotřebí ukazowat. „ Tuhle on wás dowede do jeho kanceláře! “ prawil lwan Antoněwič, kýwna hlawau a jeden z přítomných, obětowawší tak horliwě Themidě, že mu oba rukáwy popraskali na loktech a již dáwno tudy wylézala podšíwka, za kteréžto zásluhy časem swým bude koležským registratorem, poslaužil našim přátelům tak jako někdy Virgilius Dantemu, a dowedl je do kanceláře hlawního, kde stála jen jedna široká pohowka a w ní před stolem se zrcadlem a dwěma tlustýma knihama seděl jediný předsedník jako slunce. Před tímto místem cítil nowý Virgilius takowau úctu, že se neosmělil wstaupiti do něho, nýbrž obrátil se, ukázaw hřbet wytřený jako rohožka s přilepeným na něm kuřím pérkem. Wejdauce do pokoje zpozorowali, že předsedník nebyl sám; wedle něho seděl Sobakewič zakrytý docela zrcadlem. Příchod hostů byl sprowozen wykřiknutím a wládní pohowka odšaupla se s welikým šramotem. Sobakewič také stal se stolice, Předsedník objal Čičikowa a w auředním kanceláři zazwučelo líbání, zeptali se jeden druhého na zdrawí a ukázalo se, še oba míwají časem lámání w kříži, což se hned také přičtlo mnohému sezení. Předsedník jak se zdálo, již wěděl skrze Sobakewiče o kaupí, a počal mu gratulowat, což na počátku trochu pomátlo našeho hrdinu obzwláště když wěděl, že Sobakewič a Manilow, oba prodawatelé nyní jsau pohromadě. Awšak se poděkowal předsedníkowi a obrátiw se hned k Sobakewiči zeptal se: „ A jak se wy račte? “ „ Sláwa Bohu! nenaříkám si. “ A wěru neměl si nač naříkat: spíše železo mohlo se nastudit a kašlat, než tento dobře sformowaný poměštík. „ Ano wy jste wždycky zdráw “ – prawil předsedník – „ i nebožtík wáš pantáta byl zdrawý pán. “ „ Ano sám o sobě dal se do medwěda, “ odpowěděl Sobakewič. „ Mně se zdá “ – prawil předsedník – „ že wy byste také porazil medwěda, kdybyste chtěl proti němu wyjít. “ „ Ne, neporazím “ – odpowěděl Sobakewič – nebožtík byl silnější než já “ a wzdechna dodal: „ teď již nejsau ti lidé, a také můj žiwot, jaký to žiwot? tak jaksi... “ „ Což pak wám schází? “ prawil předsedník. „ Špatně, špatně! “ prawil Sobakewič kýwaje hlawau. „ Jen si pomyslite Iwane Gregorěwiči, žiju již na padesátý rok a ještě jsem ani jednau nebyl nemocen. Ne to není nic dobrého! časem swým budu za to splácet. “ Tu se Sobskewič pokořil w melancholii. „ I aby tě! pomyslili si zároweň Čičikow i předsedník, nač ten ještě škemrá! “ „ Mám pro wás psaní! “ prawil Čičikow, wyndaje psaní z kapsy. „ Od koho pak? “ prawil předsedník a rozpečetiw křiknul „ a od Pluškina. Ještě posawad se mrazí na tom swětě! Wida osudy! jaký to byl maudrý a bohatý člowěk! a teď.... “ „ Pes “ – dodal Sobakewič – „ taškář, wšechny lidi swé umořil hladem! “ „ Poraučejte, poraučejte “, prawil předsedník, „ s radostí budu plnomocníkem. Kdypak chcete zařídit ty wěci teď aneb později? “ „ Teď, a prosil bych wás, jestli je možná ještě dnes, proto že bych rád zejtra odjel z města: mám s sebau zápisy i žádost. “ „ To je wšechno hezké, ale dělejte si co chcete, my wás tak brzy nepustíme. Křeposti budau dnes hotowy: ale wy přece ještě s námi pobuďte. Já hned dám rozkaz “ a otewřel dwéře do postranního pokoje „ Iwan Antoněwič je zde? “ „ Zde, “ odpowěděl wnitřku hlas. „ Zawolejte ho sem! “ ( Pokrač. )

19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Naše barvy a náš prápor, Autor: Malisz, K.; Havlíček, Karel (překlad) Naše barwy a náš prápor. ( Tato báseň wyšla we Wídní w polském jazyku a zaslána jest nám wčera wečer. Snažili jsme se na kwap přeložiti ji, a žádáme za odpuštění wšelikých bludů we formě našeho překladu. Jednalo se nám přede wším o smysl. H. B. Známo, že mají Polaci bílého orla w čerweném poli, jako my bílého lwa w čerweném poli. ) Ejhle, náš prápor jasný a spanilý Jak se wesele on před námi wznáší, W čerweném poli swítí orel bílý, Co tyto barwy, co ten prápor hlásí? Čerwenost jasná barwa jest plamena, Jenž swětlo rodě swět wyzáblý hřeje; Tak my we swětě širokém, dalekém Šíříme swětlo, swobody naděje. Bělost ta sněžná barwa jest čistosti, Barwa holubí i stříbra ryzého; Tak my upřímně beze wší chytrosti Příměří nesem do swěta celého. Orel w nebesách potápí zřenici Čítaje prawdu w jasných knihách nebe, A dar ten w štědré přináší prawici Swětu celému nedbaje na sebe. Zlato se w prudkém ohni jenom čistí, Kdo z ohně wyšel silný jest a tuhý: Tak ty náš orle w boji s nenáwistí Proletiš wítěz wšechny swěta pruhy: A wšak ne zbraní násilí a moci Abys podmanil swobodné národy: Zbraní to swětla, abysi k půlnoci Rozsíwal zrna práwa i swobody. A wám též, Češi, wéwodí lew bílý, Jenž statně swětlo i swobodu bránil, Spojme se páskau bratrstwa i síly, Zdráw budiž Čechu! Tys wzájemnost chránil! Směle můžeme wztýčit znaky swoje, Ctíti je budau weškeré národy, Za wolnost půjdem oba dwa do boje, Hájiti swětlo, práwa i swobody. Z Polš. K. Malisze.

11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Otisk manifestu], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] Manifest, který císař při swém odjezdu z Wídně w noci od 6. na 7. ministrowi Krausowi zanechal, aby jej we sněmu prohlásil, zní takto: „ Hleděl jsem wšecka přání národu mého wyplniti. Co panowník proukázati může dobrotiwosti a důwěry národům swým, wšecko to s radostí jsem wykonal, a uděliw konstituci hleděl jsem prospěti k samostatnosti, k síle a ke štěstí. Ačkoliw mne násilí dne 15. kwětna z hradů otců mých zahnalo, neustál jsem přece dáwati i powolowati. Na nejširším základě práwa wolícího swolán byl říšský sněm, aby se mnau jsa we srozumění, učinil náwrh konstituce. Do hlawního města jsem se nawrátil, nežádaje žádné jiné bezpečnosti, kromě citu sprawedlnosti a wděčnosti národů mých. Ale malý počet zawedených lidí hrozí zkázau naději každého wlastence. Anarchie dosáhla swého stupně nejwyššího. Wídeň naplněna jest wraždau a požárem. Ministr můj wojenský, kteréhožto by již bylo mělo šediwé stáří jeho chrániti, skonal pod rukama rot zákeřnických. Důwěřuji w Boha a w mé sprawedliwé práwo, i opauštím hlawní město, abych se ohlédl po prostředcích, jimiž bych porobenému národu swému přinesl pomoc. Kdo Rakausko, kdo swobodu miluješ, shromáždi se okolo swého císaře! “

13. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Článek z Vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel ‒ Jak welice si ministerstwo swým wystaupením proti sněmu we weřejném mínění uškodilo, widíme krom jiného i z toho, že Wídeňské nowiny Presse obyčejně mírné, ministrům chybu zle wytýkají, řkauce: Z Wídně dne 9. ledna. Zpráwy z Kroměříže wzbuzují w nás hluboké politowání. Jediný chybný krok uwedl wěci w položení takowé, že není nikoli blahé. Ministerstwo je oním volum a spůsobem, jak bylo spůsobeno, mrawně oslabeno. Upřímné prawíme: Ministerstwo má si tuto porážku zcela samo sobě připisowati. Jeho úloha byla a jest welká. Ono má těžkau úlohu lidské společnosti: totiž smíření moci se swobodau rozřešiti; ono má utwořowat, zřizowat. Na občanech tohoto státu leží dwojí nutnost. Řád konstituční má založen být, stará wláda nawždy wzdálena. Strach a snaha naplňují tedy přirozeně mysli. Obnowení společnosti, má-li se díti na cestě pokojné, je možné jen tehdá, když se wláda a občan pewně spojí. Wlády ale kdystehdys dopauštějí se nebezpečného omylu, ony myslí, že wládnau, kdežto pauze sprawují. Společnost powažují tak, jako rolník pole. Oráči koně a pluh dostačují. Půdu takto wzděláwá a země poslauchá. Wláda myslí, že může wystihnauti s těmitéž prostředky; ona má raddy, krajské, kontribuční a wojáky; ona posílá jednately swé po zemi a myslí, že wládne; ona ale pauze spráwu wede, naráží w myslích na odpor, neowládá wšechněch duchy.

5. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika se článkem v Augsburgských novinách], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Poměr, w jakém stáwaly za minulých Metternichowých časů Augsburgské Nowiny k rakauské wládě, jest každému powědomý: byly to jediné zahraničné nowiny německé, které takřka pro Rakausko wycházely, neboť hlawní část jejich odbíratelů byla w Rakausích. Nowiny samy stály wždy pod jakýmsi poručnictwím naší býwalé absolutní wlády. Jaký poměr jest nyní, netraufáme si udati, myslíme ale, že přece nebude powážliwému pozorowateli na škodu, uslyšeti jeden hlas zcela zwláštní o Rakausku, a poznati, jak naši patrní nepřátelé o nejnowějších událostech saudí. Kolikkráte se mnohem wíce člowěk naučí od swých nepřátelů než od přízniwců. Přede wším chwálí tento Němec naši oktrojowanau ústawu, „ že prý jest až příliš swobodomyslná!! “ „ Swobodné stěhowání se a sestředění wlády ( centralisace ) s tím prý se dají prameny ze skály wykauzlit. Ještě pewnější spojení wšeho nebyly prý posud ( t. j. prozatím ) w Rakausích možné, proto se nechaly provincím zatím jen jména, nejsau ale nic jiného než počet jistý obcí, wzala se jim politická moc a ponechána jim jen společenská ( rozuměj: foršpan ). Ale ministerstwo ještě šlo dále, a tu prý jest konstituce wýborná! Uhry by byly wedle takowých provincí tuze králowské. Odtrhly se tedy Sedmihrady, Chorwátsko, Dalmatsko a Wojwodina. Též Solnohrady, Krajina a Koruš staly se samostatnými provincemi a obmýšlí se Čechy rozděliti na 5 krajů. To jsau welké kroky k departementalnímu zřízení. “ Dále prawí tento Němec: „ Oktrojowaná ústawa zjewně ukazuje, co ministři rozumějí pod rownopráwností národní. Wšechny národy mají se celku podříditi, celek ale jest Rakausko. Ale Slowané dobře widí, že w řížském sněmu němčina bude přewládat. Německý kmen jest počtem nejmocnější, jednotliwé kmeny slowanské jsau jen w příbuznosti etymologické. Německý jazyk bude wždycky w Rakausích panowat, ať si wedle něho běží sebe wíce překladů. “ Dále pozoruje tentýž Němec, „ že prý bude těžko w Rakausích ( takowých totiž, jaké on chce ) udržeti konstituci. Neněmecké země prý nechtí se kořiti před Wídní. Každý sněm říšský přiwede prý ze wšech stran mocnářstwí mnoho foederalistů. A ministerstwo bude muset jeden sněm po druhým rozpustiti, proto že w žádném nenajde wětšinu “ Není to zřetelně mluweno? K wůli Němcům tedy, kteří chtí celé mocnářstwí sobě podmaniti, nesmí být konstituce jen proto, žeby si národowé z dobré wůle němčení nedali líbiti, proto se musí prowest absolutní cestau. O kosmopolito! A pak se ještě nestydí takowí pánowé říkati, že jim jest hlawní wěc swoboda! Než slyšme dále: Mezi jednotliwými sněmy w Rakausích jest německý nejmocnější počtem, mírau a wáhau. Dynastie je německá, Němci utwořili Rakausko a udrželi, Rakausko se jmenuje prwní německau mocí atd., a později takto o nás: doplněny uvozovky podle smyslu textu „ Antiquarská pýcha českého žiwlu jest jako rytíř we zbrojnici. Brnění jest celé, ale kůň jest kožený a wycpaný, rytíř sedí wždy na koni, nikdy neunawen, ale nikdy krok dále nečině, kdežto zatím pawauci w jeho hledí muchy chytají. Co býwalo, pominulo, a centralisace we spojení s Německem aneb sama pro sebe jest newyhnutelná dle nynějších časů! “ Myslím, že dosti powěděl tento Němec, abychom porozuměli. Myslím ale, že ten rytíř na koženém koni — jak nazwal naši wlast — ještě dlauho se bude w žaludku nenasytného Německa ohánět, než si cestu wen skrze břicho proseká, čehož máme pewnau naději.

27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel – Slowanské časopisectwo w Dalmacii jest zase obmezeno na jediný list, totiž na Glasnik Dalmatinski, neboť Zory Dalmatinské, která již delší čas ochábla, wyšlo tyto dni poslední číslo. – Jak jsme již dříwe sdělili, zhotowil dr. Petranović, býwalý poslanec na říšském sněmu, překlad zákonu občanského; nyní jest we Wídni powolaná komisse pod předsednictwím Vuka Stefanović-Karadžiče, která má tento překlad prohlídnauti.

6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Úvod novinářský, Autor: Havlíček, Karel Úwod nowinářský. ( Dokončení. ) Zůstali jsme w pojednání swém — w předešlém čísle nemilau náhodau přerwaném — u té myšlénky státi, že jsau strany politické se způsobem wlád auzce spojeny a jedno bez druhého se dobře mysliti nedá, a již z toho widíme, že jest počet stran politických rowněž tak weliký, jako počet rozličných druhů wlád, neboť má každá strana swůj oblíbený způsob wlády, který za nejlepší drží, a s ostatními protiwně smýšlejícími stranami w nepřátelstwí žije. Jsau tedy rozdílné we welikém nyní zmatku zapletené strany politické, od sebe rozličné. Jest také weliký počet rozličných způsobů wlád, a w nowinách přicházejí zpráwy o sporech a hádkách takowých stran w rozdílných zemích, a widíme brzy ten, brzy onen způsob wlády chwáliti nebo haněti; strany politické si wespolek w nowinách wyčítají, jedna druhau w podezření před ostatním národem uwádějíc, a zlehčujíce se wespolek welmi krutě a nelaskawě. Patrná jest tedy potřeba míti w této dosti zapletené wěci nějaký jasný pohled, bez něhožto nesmírně těžko jest nowinářským zpráwám náležitě rozuměti, a wždy prawý smysl slow rozličně postawených sobě wybrati. Připomeneme napřed, že jméno wěc nedělá, což platí i o wládách i o stranách politických, mnohý se jmenuje Pokorný a je hrdý, a leckterý Swoboda je drábem. Každá wláda a každá politická strana může býti dobrá a také špatná, dílem podle okolností země a národu ( neboť se každý způsob wlády pro každý národ stejně nehodí ) hlawně wšak podle jedné wlastnosti, bez které žádná wláda a žádná politická strana, buď si její jméno sebe krásnější a sebe módnější, k platnosti národu není, a s kteraužto wlastností každá wláda zem swau oblažiti může. Jestit to poctiwost, totiž když wláda nestranně a sprawedliwě wšechno řídí, když wláda přede wším swé wlastní zákony sama také zachowáwá, a sama také wšechno činí, co jiným předpisuje, a nic takowého sama nečiní, co tresce na občanech swých, oprawdu blaho národu a ne jen swůj zisk a swé pohodlí na zřeteli má, když wláda oprawdu uznáwá maudrau onu od mnohých dobrých mocnářů pronešenau zásadu, že jest wláda pro národ, ne ale národ k wůli wládě na swětě, zkrátka, když sebe wláda newymiňuje z mrawních zásad, které i jednotliwcům i společnostem od Boha wěčným zákonem přírody předepsány jsau. Pod každau poctiwau wládau jest dobře žíti, budiž si ona monarchie neb republika, aristokratická nebo demokratická, konstituční nebo i absolutní: ale každá nepoctiwá wláda uwádí zem a národ a konečně sama sebe do neštěstí. Hlediště tedy, na které uwésti chceme čtenářstwo swé, jest w krátce řečeno následující: Nejlepší wláda jest nejpoctiwější, a kdykoli nám bnde rozhodowati mezi dwěma stranama o způsob wlády se neshodujícími řekneme, že jest ona strana nejchwalitenější, která upřímně chce, aby se w její zemi dle oněch zásad poctiwosti wládlo. 6 Při stranách politických a hádkách jejich w nowinách wedených zwláště sluší zásadu naši dobře na zřeteli míti. Neboť w zemích konstitučních, w republikách a těm podobných zřízeních státu mají ty strany politické wždy naději, že ony samy žezlo wlády do rukau dostanau: nesmíme tedy zapomenauti, že se tím časem wíce jedná jen o to, aby moc wlády w rukau jejich byla, než aby se skutečně wláda změnila a oprawila. Práwě proto tupí často wládu k jiné straně politické než jejich jest se přiznáwající, a wytykají jí mnoho chyb a nedostatků, kterých se pak když sama jejich strana k wládě se dostane, we stejné míře dopauštějí. Není tedy wždycky rádno při sporech takowýchto politických stran jenom na jejich jména ohled míti a na tato jména se spoléhati, a to tím wíce, že častokrát jest skutečné snažení těchto stran zcela protiwné jejich jménu, ba že častokrát tato jména w rozličných zemích zcela jiný a někdy protiwný smysl mají ku p. whigowé w Angličanech a w Sw. Americkém Saustátí. W dalších číslech, kdežto staw nynější rozličných stran politických w každé zemi ukážeme, bude příležitost přeswědčiti se o prawdiwosti toho wšeho, neboť podotknauce w krátkosti wšechny hlawní zásady každé strany snadno budeme moci leckde důkazy podati, že mnoha strana zcela naopak jedná než její zásady ukazují. Ještě jedna jest wěc, kterau náležitě uwážiti slušno — nowiny a časopisy, které zwláště w zemích konstitučních, republikách atd. weliké důležitostí mají. Tuto znamenati sluší, že každé každ hlawnější nowiny slauží jisté politické straně wýhradně rozšiřujíce zšiřujíce jenom její smýšlení a protiwíce se wšemožně tomu, co se smýšlením tímto se nesrownáw. Často se tedy stáwá, že zpráwy o stejné události jsau w rozličných nowinách zcela rozličné, a kdo se skutečné prawé prawdy dodělati chce, musí newyhnutelně od zpráwy odraziti wšechno to, co jest jen pauhé přeswědčení té strany, ku které nowiny náleží, neboť často jedny nowiny zrowna to chwálí, co jiné nejwíce tupí a naopak. Wěděti, který časopis, které straně slauží a jaké jest jeho snažení, jeho zásady atd., jest wěc k wyrozumění prawému směru událostí politických newyhnutelná, pročež jsme tomu též zwláštní článek uchystali, we kterém popíšeme w krátkosti wšeliké hlawnější nowiny wšech zemí. Zdáli se ale někomu toto naše mínění ( že jest každý způsob wlády dobrý, když jen poctiwá jest ) newhodné, ohledni se jenom do skutečnosti swětské a shledá prawdiwost toho. Každý druh wlády má swé zwláštní dobré a zlé stránký, swé zwláštní wýhody a škody, a proto jsau a budau tyto rozličné druhy wždy jen forma, kterau si bez duše ( poctiwosti ) ani přáti ani nepřáti hodno není. Oprawdu také kwésti může wšeliké požehnání žižiwota obecního, totiž bezpečnost, pokoj, pokrok, swoboda w dobrém a zabránění zlého, pod každau poctiwau wládau, buď si ona formy jakékoliwěk, jako to skutečnost historická nade wšelikau pochybnost ukazuje. Nacházíme šťastné národy pod wládau monarchickau tak jako w republice, a naopak wzbuzuje staw lidu w republice i w monarchii často naše sprawedliwé politowání: wždy se podle poctiwosti wlády řídí blaho národu. Poctiwá wláda řídí wšechno dle nejlepšího přeswědčení swého, t.j. dle rozumu: neprowádí wšak wždy jen swau wůli bez ohledu k dobrému-li či k zlému. A w nejdemokratičnějších státech často chytrý a mocný jednotliwec wešelikými oškliwými prostředky dowede wůli swé wětšinu hlasů získati a neobmezeně wládnauti, a naopak. Proto se také ani z pauhého jména nic sauditi nedá o wládě. Zbýwá nám tedy ještě budaucně wšeliké způsoby wlád, jaké hlawně mezi wzdělanými národy tohoto swěta w obyčeji jsau, pokud k tomu naše nowiny místa poskytují, krátce ale srozumitelně popsati, a to zcela nestranně, jak toho okolnosti žádají. Neboť jenom aumysl náš při těchto článcích jest, aby naše čtenářstwo, pokud jinde k poučení takowému dobré příležitosti nemá, poznalo hlawní osnowu wšelikého způsobů wlád, bez kteréžto známosti nelze nikterak w čtení nowin onu užitečnau zábawu naleznauti, která jest hlawně naším směrem. Cokoli se děje we swětě politickém, nemůže býti srozumitelno tomu čtenářowi, který o zřízení jednotliwých zemí aspoň powrchní wědomosti nemá. Proto se stáwá, že takowí čtenářowé nowiny čítají tak řka jen proto, aby wěděli něco nowého — že ale přece ačkoli se wšeho dočtau, wlastně newědí, co se stalo.

20. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zákon o tisku], Autor: Havlíček, Karel – Naše ministerstwo nyní s wětší starostí přemýšlí o wydáwání nějakých českých ministerských nowin, které by slaužily wlády za zbraň proti jiným českým nowinám a časopisům. Musíme wyznati, že až posud našlo w našich českých časopisech málo hlasu pro sebe. Jak nyní doslýcháme, hodlá ministerstwo na swoje české „ Pražské Nowiny “ znamenitý náklad wésti a peněz nešetřiti, jen aby se tyto nowiny proti ostatním wzmohly. Pražské nowiny budau od počátku budaucího měsíce každodenně a we welikém formátě wycházeti, a shání se nyní redakce. My sami nyní očekáwáme welmi dychtiwě nowý zákon o tisku; prawí se, že mají být kauce peněžité a kolky opět uwedeny. Kauce ( když jen nejsau nesmírné ) nemohau mnoho překážeti nowinám, kolek ale jest zajisté nesmírně škodliwý, poněwadž nowiny welmi zdražuje a tudy rozšíření wětšího časopisu na ujmu jest. Až dosawad jsau ku př. Národní Nowiny celoročně zde w Praze za 8 zl. stř. Kdyby byl opět kolek po 1 kr. stř. za číslo uweden, musely by být za 14 zl. stř., tedy skoro jednau tak drahé! Posud owšem nic jistého newíme, ale podle ostatních činů tohoto ministerstwa nebylo by diwu, aby opět kolek zawedlo! –

15. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry., Titulek: [Z Pešťanských novin], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] Z Pešti. Pešťanské nowiny od 10. října sdělují prwní auřední akt nowé wlády Košutowy, jejž tuto k wůli poznání powahy její podáwáme: Když z Boží milosti a wítězným postupem našeho udatného wojska swatá záležitost naší wlasti potud již jest pojištěna, že celé Jelačićowo wojsko, již u Bělehradu, silně poražené k Wídni na autěk se dalo, Rott s laupežnickau hordau počtem 10.000 mužů se wšemi náčelníky a důstojníky zajat, a w krátkém čase weškerá moc nepřítele buď dokonce zničena nebo z mezí našich wyhnána bude, rozkazuje se we jménu krále a mocí usnešení sněmowního pod přísnau odpowědností wšem welitelům pewností a položeným w pewnostech wojskům w Uhřích, Sedmihradech, Slavonii a Horwatsku, aby: 1. za 7 dní po oznámení tohoto rozkazu uherské trikolory wywěsili, a 2. zároweň walečnímu wýboru písemné wěrnost swau k Uhrům a spojeným zemím a ochotné swé poslušenstwí wálečného wýboru oswědčili. Kdo by toho neučinil, powažujž se za zrádce wlasti, jenž co takowý wně zákona stojí, a smí jej kdokoli chytit i zastřelit. Zároweň se neodwolalelně ohlašuje, že kdyby kdo jen prodléwal, dostáti těmto powinnostem, jak náhle wítězstwí wlastenské naší wěci, po wyproštění země od buřických laupežnických hord, bude udatností wojska našeho pojištěno, wšichni neposlušní jakožto zrádcowé wlasti bez milosti budau potrestáni. Dáno w Buda-Pešti 8. října 1848. We jménu krále a wlasti podlé usnešení národního sněmu, wýbor pro obranu wlasti. Ludwík Košut, předseda. ‒ Toť jsau wyhlídky, které Košut wšem odpůrcům strojí: oprátka a stínák. Kdo wí wšak, na koho přijde dříwe řada; teď platí owšem: „ Kdo z koho, ten z toho. “ ‒ Sněm uherský se tuším zcela rozešel, neboť w Pešťanských nowinách od 10. o něm ani zmínky již není. ‒ Tytéž nowiny podáwají oswědčení superintendenta Šťáwnického dra. J. Seberiniho, w němž se wztahem na oswědčení Kolárowo ohražuje proti wšelikému domnění, jakoby byl co wěděl o buřických úmyslech panslavistů, dokládaje zároweň, že písmem i slowem bojowal proti Štúrowi a jeho příwržencům z příčiny zawedení obecného nářečí slowanského co písemního jazyka, jakož prý o tom „ Hlasy “ swědčí. Stranu bláznowských jejich záměrů sebe omlauwati že drží pode swau ctí, počítaje se k tomu jádru lidu slowenského, o jehož wěrné, cnost a swobodu, za wšeobecné lidské práwo nade wše cenící smýšlení ono nešťastné pobuřowání nyní se zmařilo i na wěky wěkůw mařeno bude. ‒ My obě oswědčení, Kolárowo i Seberiniho, musíme powažowati za wynucené hrozbami a nástrahami maďarskými. Jak w Pešti i w okolí se Slowáky nakládají, o tom máme saukromé, ale dosti hodnowěrné zpráwy: že každému, kdo se nehlásí za Maďara, hrozí šibenicí. Že tomu oprawdu tak, k poznání toho není zapotřebí nic wíce, nežli přečtení Košutowa rozkazu. ‒ Srbské Pešťanské nowiny myslíme že musely přestat wycházet, ačkoli dost držely za zubami.

22. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 21. října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 21. října. — Co jsme nedáwno o nowé půjčce powídali, začíná se již potwrzowati. Dříw byly wšecky Wídeňské listy plny plesání nad zdařením této půjčky, my jsme wšak hned poukázali na wady a že se lze obáwati neblahých aučinků. Nyní widí již také Presse škodné následky jednání p. ministra. Cizí země nebraly skoro pražádného podílu, a Rakausko samotné sehnalo 71 mil. wšak jen na papíře, a nyní již, kdežto ještě nemusí nikdo platiti, kdo se k tomu podwolil, nyní již padly nowé 41/2 % úpisy, které w kursu 85 s praemií wydány byly, na 84. To jest zlé znamení. Ti občané, kteří z lásky k státu k půjčce se podwolili, ti oželí snadno tuto dosti znamenitau ztrátu. Jsau wšak lidé, kteří ze ziskuchtiwosti k půjčce se podwolili, třebas i neměli peněz, doufali totiž, že nowé dlužní úpisy, dříwe nežli peníze budau muset býti složeny, w ceně přes 85 wystaupí, a že je tedy s prospěchem prodají. Tito lidé se walně zmýlili, státní úpisy klesly, kupců na ně není, proto že je cizozemí nechce ( we Frankfurtě jsau za 80, w Amstrdamě je skoro ani neprodáwají ), nyní se budau na tyto úpisy skládati peníze, a ti, kteří žádných nemají, budau muset prodáwati dej zač dej. Tím se stane, že nowá půjčka ještě lacinější bude. – Dalo by se tomu odpomoci, kdyby lhůta k splácení prodlaužena byla, wšak stát potřebuje peníze, a newí si jich jinak zaopatřiti, leda by wzal swé autočiště k cizím finančním welmožům, a podwolil se jejich wýminkám. – Z toho patrno, že celá operace p. finančního ministra, aby totiž cizí bankéry obešel, se nepodařila. Z toho wšak je také patrný bídný staw našich financí, neb jisto jest, že těch podepsaných 71 milionů doma se nesežene, a že budau muset wypomoci cizí peníze. Wše toto jsau wšak prostředky, které wypomahají na čas, radikálně wšak naše finanční neduhy nezhojí.